Přijďte prosím zase 11 страница

Sandy řekla, že pana Martina toho večera neviděla, ale Cyndi Rose se může, jestli chce, klidně jít nahoru podívat, zda náhodou není u pana Keetona. Cyndi Rose řekla, že když už je tady, že se tam podívat zajde. To už telefonní centrála svítila jako vánoční stromeček a Sandy si vůbec nevšimla, jak Cyndi Rose vyjmula ze své velké tašky hranatý balíček zabalený do lesklého papíru, převázaného krásnou modrofialovou stuhou a položila ho na pracovní stůl Norrise Ridgewicka. Když ho tam pokládala, měla na své hezké tváři úsměv, který však naopak vůbec hezký nebyl. Byl vlastně dost krutý.

Norris zaslechl zabouchnutí vnějších dveří a pak tlumeně zvuk startujícího auta odjíždějící Sandy. Nacpal si košili do džin, nazul si mokasíny a uniformu na ramínku pečlivě urovnal. Přičichl košili k podpaží a rozhodl, že ještě do prádelny nemusí. To je dobře: kdo šetří, má za tři.

Když vyšel ze záchodku, pověsil ramínko zase na kliku skříně; tady uniformu při odchodu určitě nepřehlédne. A to je také dobře, protože Alan vždycky řve jako tur, když Norris zapomene a nechá uniformu povalovat někde po stanici. Říká, že to tam vypadá jako v nějaké čistírně.

Šel ke svému pracovnímu stolu. Někdo mu tam skutečně postavil dárek – byla to krabice zabalená do světle modrého lesklého balicího papíru s modrofialovou stužkou, přecházející nahoře do načechrané mašle. Pod stužkou byla zasunutá bílá čtvercová obálka. Norris se zvědavostí obálku vytáhl a roztrhl. Uvnitř byla kartička. Na ní byl napsán velkými tiskacími písmeny krátký, záhadný vzkaz:

!!!!! jen připomínka!!!!!

Zasmušil se. Napadaly ho jen dvě osoby, které mu vždy něco připomínaly – jeho matka a Alan… a jeho matka zemřela před pěti lety. Vzal balíček, přetrhl stužku a mašli odložil na stranu. Pak rozbalil papír, který odhalil bílou krabici z vlnité lepenky bez jakéhokoliv potisku. Krabice byla asi pětadvacet centimetrů dlouhá a deset centimetrů široká a hluboká. Víko měla zalepené lepicí páskou.

Norris odtrhl pásku a krabici otevřel. Nad předmětem uvnitř byla vrstva trochu prosvítajícího bílého hedvábného papíru, pod nímž se rýsovalo něco plochého s řadou jakýchsi hrotů, avšak přes papír nebylo jasně vidět, co to vlastně je.

Natáhl se, že hedvábný papír stáhne a ukazováčkem narazil na něco tvrdého – nějaký vyčnívající kovový jazýček. Masivní železné čelisti sevřely hedvábný papír i první tři prsty Norrisovy ruky. Paží mu prolétla bolest. Zařval a klopýtavě couvl, levou rukou se chytil za pravé zápěstí. Bílá krabice spadla na zem. Hedvábný papír se pomuchlal.

Ach, sakra, to bolí! Chytil hedvábný papír, povadle visící v pomuchlaném cáru a odtrhl ho. Objevila se velká past na krysy značky Vítězství. Někdo ji natáhl, strčil do krabice, překryl hedvábným papírem, aby na ni nebylo hned vidět, a pak všechno zabalil do krásného modrého papíru. Past mu teď chytila tři prsty pravé ruky. Spatřil, že mu strhla celý nehet na ukazováku; zůstal na něm jen krvácející půlměsíček živého masa.

„Kurvadrát!“ zařval Norris. V bolesti a šoku pastí nejprve praštil o bok pracovního stolu Johna LaPointa, místo toho, aby se pokusil ocelovou tyčku zvednout. Povedlo se mu jen uhodit se do zraněných prstů o kovový roh stolu a paží mu vystřelila nová vlna bolesti. Opět zařval, vzal za tyčku a odtáhl ji. Uvolnil si prsty a past upustil. Jak past spadla na podlahu, ocelová tyčka opět sklapla na podložném dřevě.

Norris chvíli stál a třásl se, pak letěl zpátky na pánský záchodek, levou rukou roztočil kohoutek studené vody a do jejího proudu vložil pravou ruku. Pulsovalo mu v ní jako v retinovaném zubu moudrosti. Stál tam s grimasou bolesti v obličeji, sledoval čůrky krve stékající do výlevky a myslel na to, co mu říkala Sandy: Byl tu také pan Keeton… možná to je dárek na udobřenou.

A na tu kartičku: JEN PŘIPOMÍNKA.

Jasně, to je Cvalíkova práce. O tom není nejmenších pochyb. Tohle je přesně Cvalíkův styl. „Ty hovado jedno,“ zaúpěl Norris.

Studená voda mu prsty znecitlivovala, tlumila trochu to bodání. Bylo mu ale jasné, že ještě než dojede domů, bolest se zase vrátí. Aspirin by ji mohl trochu otupit, ale přesto je jasné, že ze spánku už dnes nebude nic. Ani z rybaření.Ale bude – na ryby půjdu, i kdyby mi ta zasraná ruka měla upadnout. Naplánoval jsem si to, těšil jsem, se na to a žádnej Danforth Zasranej Cvalík Keeton mi to nepřekáží.

Zavřel vodu a papírovým ručníkem si opatrně osušil zraněnou ruku. Žádný z prstů, které se mu do pasti chytily, nebyl zlomený – alespoň se nezdál být – ale už začínaly natékat, tomu nezabránila ani studená voda. Rameno pasti zanechalo na prstech temně rudou podlitinu mezi prvním a druhým článkem. V obnaženém masu ukazováku v místě, kde býval nehet, se rosily kapičky krve a to bodání se už zase začínalo ozývat.

Šel zpátky do prázdné místnosti a hleděl na past, ležící na boku vedle Johnova pracovního stolu. Zvedl ji a přenesl ke svému stolu. Vložil past do dárkové krabice a uložil ji do horní zásuvky stolu. Ze spodní zásuvky vytáhl tubu s aspiriny a vložil si tři do úst. Pak sebral hedvábný papír, balicí papír, stužku a mašli. Nacpal vše do odpadkového koše a navrch to překryl zmačkanými koulemi nějakých popsaných papírů.

Neměl v úmyslu říkat Alanovi či komukoliv jinému o tomhle špinavém triku, který mu Cvalík provedl. Sice by se smáli, ale Norrisovi bylo jasné, co by si skutečně mysleli… nejspíš: Na něco takového může skočit jen Norris Ridgewick – strčit ruku přímo do natažené pasti na krysy. No dovedete si to představit? To bude určitě od nějaké tajné zbožňovatelky… byl tu večer taky pan Keeton… možná to je dárek na udobřenou.

„Tak tohle si vyřídím sám,“ řekl Norris tichým, pochmurným hlasem. Zraněnou ruku si držel přitisknutou k hrudi. „Jak uznám za vhodné a kdy uznám za vhodné.“

Náhle ho napadla nová, naléhavější myšlenka: co jestli se Cvalík nespokojil jen s tou pastí na krysy, která nakonec ani nemusela sklapnout. Co když šel k Norrisovi domů? Má tam svůj rybářský prut značky Bazun – a nemá ho tam dokonce ani zamčený; stojí jen tak opřený o stěnu v kůlně hned vedle proutěného košíku na ryby.

Co když se Cvalík o něm nějak dozvěděl a rozhodl se přerazit mu ho na dva kusy?

„Jestli tohle udělal, tak já potom přerazím na dva kusy jeho,“ řekl Norris. Mluvil s tichým, zlostným vrčením, jež by Henry Payton – ani žádný z jeho kolegů právníků – asi nepoznával. Když odcházel z kanceláře, úplně zapomněl zamknout. Dočasně zapomněl dokonce i na tu bolest v ruce. Teď jen potřeboval dostat se co nejdřív domů. Dostat se domů a přesvědčit se, zda jeho rybářský prut Bazun je v pořádku.

Když se Alan vplížil do místnosti, obrys ležícího těla pod pokrývkami se ani nepohnul. Pomyslel si, že Polly asi spí – nejspíš za pomoci percodanu. Tiše se svlékl a vklouzl do postele vedle ní. Jakmile mu hlava spočinula na polštáři spatřil, že Polly má oči dokořán, že ho sleduje. Na chvíli se lekl a trochu sebou trhl.

„Kdo jest tím cizincem, jenž přichází k dívčímu loži?“ zeptala se tiše.

„To jsem jen já,“ odpověděl a trochu se usmál. „Omluvám se, že jsem vás vzbudil, dívko.“

„Byla jsem vzhůru,“ řekla a položila mu paži kolem krku. On ji objal kolem pasu. Přítulné teplo jejího těla ho potěšilo – hřála jako nějaká spící kamínka. Na chvíli ucítil na hrudi něco tvrdého, co měla kolem krku pod noční košilí. Pak se jí to posunulo a překulilo na tenkém stříbrném řetízku přes levý prs do podpažní jamky.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí.

Přitiskla se mu obličejem k líci, stále ho objímajíc. Cítil, jak sejí ruce spínají na jeho zátylku. „Ne,“ řekla. To slovo z ní vyšlo jako chvějivé povzdechnutí a pak začala vzlykat.

Držel ji a hladil po vlasech, zatímco ona vzlykala.

„Proč jen mi neřekla, co jí ta ženská prováděla, Alane?“ zeptala se Polly konečně. Trochu se od něj odtáhla. Jeho oči si teď trochu zvykly na tmu a on již rozeznával její obličej – tmavé oči, tmavé vlasy, bílou pokožku.

„To nevím,“ řekl.

„Kdyby mi to řekla, něco bych s tím udělala! Navštívila bych Wilmu Jerzyckovou sama a… a…“

Teď právě nebyla ta pravá chvíle říkat jí, že Nettie nejspíš hrála tu hru se skoro stejným zaujetím a nenávistí jako Wilma. Nebyla ta pravá chvíle ani říkat jí, že to došlo tak daleko, že ani Nettii, ani Wilmě se nedalo nijak domluvit, že se obě dostaly už příliš daleko – že se dostaly za čáru, odkud již nebylo návratu.

„Teď je půl čtvrté ráno,“ řekl. „A to je špatný čas na probírání nějakých kdyby a co by.“ Na chvíli se odmlčel a pak opět promluvil. „John LaPointe se zmínil, že Nettie ti ráno říkala něco o Wilmě – tedy vlastně včera ráno. Co to bylo?“

Polly se zamyslela. „No, já vlastně ani nevím, jestli se to týkalo Wilmy – každopádně tehdy jsem to nevěděla. Nettie přinesla zapečené makaróny. A moje ruce… mě strašně bolely ruce. Hned to poznala. Nettie to – snad – ona totiž – já přesně nevím – o některých věcech prostě nemluvila, ale nic jsem před ní neutajila.“

„Měla tě moc ráda,“ řekl Alan vážně a tím způsobil nový výbuch vzlyků. Věděl hned, že ho způsobí, zrovna tak jako věděl, že slzy se prostě někdy musí vyplakat bez ohledu na to, kolik je hodin, či zda se to zrovna hodí – jinak by zůstávaly uvnitř, bodaly a řezaly by tam.

Po chvíli byla Polly schopná pokračovat. Když mluvila, pohybovaly se jí ruce na Alanově krku.

„Vytáhla zase ty pitomé termální rukavice, jenomže tentokrát mi skutečně pomáhaly – každopádně ta nejhorší krize přešla – a pak udělala kafe. Ptala jsem se jí, jestli si nepotřebuje doma něco udělat a ona řekla, že ne. Říkala, že Lupič je na stráži a pak řekla něco jako.Myslím, že mě už nechá na pokoji. Už se mi ani neukázala, ani mi nevolala, takže jí to snad konečně došlo.‘ Není to přesně, Alane, ale tak nějak to říkala.“

„V kolik hodin přišla?“

„Kolem čtvrt na jedenáct. Možná o něco dřív nebo o něco později. Proč, Alane? Znamená to něco?“

Když Alan vklouzl do postele měl pocit, že během deseti vteřin poté, co položí hlavu na polštář, usne. Teď byl ale dokonale vzhůru a usilovně přemýšlel.

„Ne,“ řekl po chvíli. „Nemyslím, že to něco znamená – mimo toho, že Nettie určitě měla na mysli Wilmu.“

„Nemohu tomu prostě uvěřit. Zdála se být už o moc lepší –a skutečné už také lepší byla. Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že v sobě minulý čtvrtek dokonce sebrala odvahu jít sama od sebe do Nezbytných věcí?“

„Ano.“

Pustila ho a rozmrzele se převalila na záda. Alan zaslechl tiché kovové cinknutí a opět mu nevěnoval žádnou pozornost. Stále si ještě probíral to, co mu Polly právě řekla, zkoumal to ze všech stran jako klenotník, prohlížející si nějaký podezřelý drahokam.

„Budu musel zařídit pohřeb,“ řekla. „Nettie má nějaké příbuzné v Yarmouthu – jen pár lidí –, ale ti s ní nechtěli za jejího života mít nic společného; tím spíš by s ní nechtěli nejspíš mít nic teď, když už je mrtvá. Ale ráno je stejně zavolám. Co myslíš, budu moci jít do jejího domu, Alane? Určitě tam bude mít nějaký adresář.“

„Já ti ho přinesu. Nebudeš si moci nic odnést, dokud doktor Ryan nezveřejní výsledky pitvy – ale nevidím nic špatného v tom, že ti dám kopie několika telefonních čísel.“

„Děkuji ti.“

Náhle ho něco napadlo. „Polly, v kolik hodin odtud Nettie odcházela?“

„Asi tak ve tři čtvrtě na jedenáct. Možná bylo už jedenáct. Nezdržela se tu určitě ani celou hodinu. Proč?“

„Jen tak,“ řekl. Něco mu momentálně blesklo hlavou: kdyby Nettie zůstala u Polly trochu déle, možná by ani nestačila dojít domů, najít tam svého psa mrtvého, nasbírat kameny, napsat ty vzkazy, připevnit je na kameny, zajít k Wilmě a rozbít jí okna. Jestliže ale Nettie odešla od Polly ve tři čtvrtě na jedenáct, tak na to všechno měla víc než dvě hodiny času. Spoustu času.

Pozor, Alane! ozval se ten hlas – ten falešně veselý hlas, omezující se obvykle na komentování subjektu Annie a Todda. Co si to tu snažíš vytvořit za konstrukci, starý brachu?

Alan nevěděl. A nevěděl i další důležité maličkosti –především jak Nettie dopravila ten náklad kamení k domu Jerzycků? Neměla přece řidičský průkaz a ani ponětí o tom, jak se auto řídí.

Zaraz už ty blafy, starý brachu, poradil mu ten hlas. Ty vzkazy si napsala doma – nejspíš hned v chodbě, vedle mrtvého těla svého psa – a gumičky si vzala z kredence. Kamení nikam nosit nemusela; na dvorku domu Wilmy je ho spousta. Je to tak?

Je to tak. Ale přesto nebyl schopen zbavit se představy, že kameny byly na místo činu dopraveny už s připevněnými vzkazy. Neměl žádný konkrétní důvod myslet si to, ale přesto na tom trval… něco takového by člověk očekával od dítěte – či od někoho jako dítě myslícího.

Od někoho takového, jako byla Nettie Cobbová.

Přestaň už s tím… nech toho!

Ale nemohl toho nechat.

Polly se dotkla jeho tváře. „Jsem strašně ráda, že jsi přišel, Alane. Určitě jsi dnes také měl příšerný den.“

„Měl jsem i lepší, ale už je to za námi. A ty bys taky už na to neměla myslet. Zkus se trochu vyspat. Zítra budeš mít spoustu vyřizování. Mám ti podat pilulku?“

„Ne, ruce mám trochu lepší. Alane –“ Zarazila se, ale neklidně se pod přikrývkou ošívala.

„Copak?“

„Ale nic,“ řekla. „Není to vlastně vůbec důležité. Myslím, že usnu, když tu teď jsi se mnou. Dobrou noc.“

„Dobrou noc, miláčku.“

Otočila se od něj, natáhla si přes sebe přikrývku a znehybněla. Na chvilku pomyslel na to, jak ho objala – na ten pocit, když mu za krkem sepnula ruce. Jestliže byla schopná natolik ohnout prsty, tak to má s rukama skutečně už lepší. A to je dobré znamení – snad nejlepší od chvíle, kdy mu zatelefonoval během toho fotbalu Clut. Jen kdyby to tak chtělo zůstat.

Polly měla trochu vychýlenou přepážku a začala teď mírně chrápat; Alanovi ten zvuk zněl poměrně příjemně. Je dobře, když může člověk sdílet lože s někým druhým, s někým skutečným, kdo vydává skutečné zvuky… a kdo z něj občas i stáhne pokrývku. Usmál se do tmy.

Pak se v duchu vrátil k těm vraždám a úsměv mu z tváře zmizel.

Myslím, že mě už nechá na pokoji. Už se mi ani neukázala, ani mi nevolala, takže jí to snad konečně došlo.

Už se mi ani neukázala, ani mi nevolala.

Snad jí to konečně došlo.

Případ, jako je tento, snad ani není třeba řešit; i Seat Thomas by vám byl schopen na základě jediného pohledu svými trifokálními brýlemi na místě činu přesně popsat, co se tam přihodilo. Kuchyňská řezničina místo souboje pistolemi za úsvitu, ovšem se stejným výsledkem: dvě rozpitvaná těla v márnici. Zbývá jen otázka, proč se to stalo. Má sice pár dotazů a něco mu tu nesedí, ale nepochybně než budou obě uloženy do země, všechno se vyjasní.

Ale právě teď jsou ty otázky nějak naléhavější a některé z nich jsou (takže jí to snad konečně došlo) dokonce konkrétní.

Pro Alana představoval kriminální případ zahradu, obklopenou vysokou zdí. Potřebujete se dostat dovnitř, a tak hledáte vrata. Někdy jich tam je několik – podle jeho zkušenosti nejméně jedna vrata tam jsou vždycky; jistěže tam jsou. Kdyby tam nebyla, jak by se tam dostával třeba právě zahradník, aby mohl zahradu osévat? Ta vrata mohou být velká, mohou k nim vést šipky s nápadnými neónovými nápisy VCHOD ZDE, mohou to ale být i malá zarostlá vrátka, jež musíte nějakou dobu hledat, ale jsou tam – a vy je vždycky najdete, pokud hledáte dostatečně dlouho a nebojíte se způsobit si na rukách pár šrámů při rozhrnování trnitého porostu.

Někdy takovými vrátky je určitý důkazní předmět, nalezený na místě činu. Někdy jimi je svědek. Někdy domněnky, založené na sledu událostí a logice. Jeho domněnky v tomto případě jsou následující: za prvé, Wilma praktikovala svůj dávno zavedený a osvědčený způsob otravování a nasírání druhých; za druhé, vybrala si protentokrát nesprávnou osobu na brnkání na nervy; za třetí, Nettie se opět chytila do pasti, podobně jako když zabila svého manžela. Ale…Už se mi ani neukázala, ani mi nevolala.

Pokud Nettie skutečně tohle řekla, co se tím mění? Kolik domněnek tato jediná věta smetla se stolu? Alan nevěděl.

Hleděl do temnoty Pollyiny ložnice a přemítal, jestli se mu vůbec ta vrátka podaří nalézt.

Možná Polly dobře nerozuměla tomu, co Nettie říkala.

Technicky to sice možné je, ale tomu Alan nevěřil. Nettiiny činy – alespoň do určitého bodu – celkem odpovídaly tomu, co tvrdí Polly, že slyšela. Nettie nepřišla v pátek k Polly do práce – tvrdila, že je nemocná. Možná i byla, možná měla jen strach z Wilmy. To celkem smysl dávalo; od Peta Jerzycka už věděli, že když Wilma zjistila, že má prostěradla pocákaná blátem, učinila nejméně jeden výhružný telefonát – Nettii. A mohla jí volat i druhý den, když už o tom Pete nevěděl. Ale Nettie šla v neděli ráno navštívit Polly s uvařeným jídlem. Šla by na návštěvu, kdyby Wilma pořád do ohně hádky jen přikládala? Alan byl přesvědčen, že by nešla.

A pak je tu ještě ta záležitost s kameny, jež byly házeny Wilmě do oken. Na všech papírech byl stejný text:

TOHLE JE POSLEDNÍ VÝSTRAHA. NECH MĚ NA POKOJI.

Výstraha obvykle znamená, že varované osobě je poskytnuto více času na to, aby mohla změnit svoje chování, ale Wilma a Nettie si moc času nedaly. Setkaly se na rohu těch ulic jen dvě hodiny poté, co byly hozeny ty kameny.

Měl pocit, že tohle bude moci vysvětlit. Když Nettie našla svého psa, začala pochopitelně šílet. A stejně začala šílet Wilma, když přišla domů a spatřila tu spoušť v domě. Poslední jiskrou mohl být jediný telefonní hovor. Jedna z těch dvou žen tedy zavolala… a balónek praskl.

Alan se otočil na bok a pomyslel si, o kolik jednodušší by to bylo za starých časů, kdy se ještě pořizovaly záznamy místních hovorů. Kdyby mohl dokumentovat skutečnost, že Wilma a Nettie spolu ještě před tím posledním setkáním hovořily, cítil by se o hodně líp. Dobře – dejme tomu, že si třeba i zavolaly. Stejně tu ještě něco nesedí.

Určitě se to tak muselo přihodit, přesvědčoval se. Nettie přichází domů od Polly a nalézá svého psa mrtvého na podlaze v chodbě. Přečte si vzkaz na vývrtce. Napíše stejný vzkaz na čtrnáct či šestnáct papírů a strčí si je do kapsy pláště. Vezme si také pár gumiček. Když přijde k domu Wilmy, jde dozadu na dvůr. Sebere čtrnáct nebo šestnáct kamenů a gumičkami připevní papíry. Dělá to před tím, než kameny hází – zabíralo by jí to moc času, kdyby se během akce musela zdržovat sbíráním dalších kamenů a připevňováním papírů na ně. Když je pak hotová, jde domů a ještě chvíli pláče nad svým. mrtvým psem.

Nesedělo mu to. Je to blbost.

Předpokládalo to myšlenkové pochody a sled činů naprosto neodpovídajících Nettii Cobbové, jak ji znal. Vražda jejího manžela byla důsledkem dlouhých cyklů týrání, ale ta vražda samotná byla impulzivním činem, spáchaným ženou, jejíž duševní zdraví už bylo narušené. A pokud jsou záznamy ve starých lejstrech George Bannermana správné, tak Nettie určitě nedávala Albionu Cobbovi žádné písemné výstrahy předem.

Дата добавления: 2015-10-29