Přijďte prosím zase 10 страница

Ale přesto lepila. Norris ji omotal kolem kmenů dubů, vytvořil okolo obou žen, jež jako by objímaly patu sloupu dopravní značky, velký trojúhelník. Diváci se nestáhli do svých domovů, jen couvli na trávníky před nimi. Bylo jich už asi padesát a jejich počet stále rostl, jak telefony zvonily a další sousedé se hrnuli prohlédnout si bitevní scénu. Andy Clutterbuck a Seaton Thomas vypadali tak vztekle, až se zdálo, že každou chvíli vytáhnou pistole a začnou střílet na výstrahu. Alan s nimi cítil.

Vyšetřování vražd provádí ve státě Maine Kriminální oddělení státní policie a pro nižší šarže policajtů (a to byli vlastně skoro všichni tady) představuje nejděsivější čas doba, uplynuvší mezi zjištěním zločinu a příjezdem kriminálky. Místní policisté i okresní pěšáci dobře vědí, že právě to je doba, kdy se nejčastěji přetrhne tak zvaný důkazní řetězec. A většině také je jasné, že do všeho, co během této doby podniknou, budou druhý den šťourat klotové rukávy z Úřadu státního návladního v přesvědčení, že všichni místní a většina okresních poldů jsou jen parta nešikovných pomocníků šerifa.

Tiché houfy lidí stojících na trávníku na druhé straně ulice působily dost strašidelně. Alanovi připomínali ten zástup zombies z filmu Úsvit mrtvol.

Vytáhl ze zadního sedadla vozu tlampač na baterie a vyzval je, aby okamžitě odešli do svých domovů. Pomalu se začínali rozcházet. Pak si ještě jednou probral v hlavě správný postup a podal vysílačkou zprávu. Na stanici přišla Sandra McMillanová, aby se ujala dispečinku. Není sice tak dobrá jako Sheila Brighamová, ale žebrák si holt nemůže vybírat… a Alan si pomyslel, že Sheila se stejně brzy dozví co se přihodilo a přijde. Když už ne ze smyslu pro povinnost, tak určitě ze zvědavosti.

Alan řekl Sandy, aby sehnala Raye Van Allena. Ray byl policejní lékař pro okrsek Castle – a také ohledávač mrtvol –a Alan chtěl, aby pokud možno už byl přítomen na místě, až přijede kriminálka.

„Rozumím, šerife,“ řekla Sandy důležitě, „základna zajistí.“

Alan se vrátil ke svým policistům na místo činu. „Kdo z vás konstatoval smrt těch žen?“

Clut a Seat Thomas na sebe pohlédli s neklidným překvapením a Alan pocítil bodnutí u srdce. Tak to je první bod pro ty zítřejší šťouraly – anebo možná ne. Nikdo od kriminálky zatím nedorazil, i když už slyšel blížící se sirény. Alan podlezl nataženou pásku a po špičkách se blížil k dopravní značce, jako malý kluk, snažící se uniknout z domova po večerníčku.

Krvavé kaluže byly hlavně mezi obětmi a v listy zaplněné strouze vedle nich, avšak menší kapky – jež mládenci od kriminálky nazývají odstřik – pokrývaly i zhruba kruhový prostor kolem nich. Alan si klekl na jedno koleno těsně mimo tento kruh, natáhl ruku a zjistil, že by dosáhl na mrtvoly – nepochyboval, že to jsou mrtvoly –, když se s nataženou rukou předkloní, jak jen to jde nejdál, aniž by ztratil rovnováhu.

Ohlédl se na Seata, Norrise a Cluta. Stáli sraženi v hloučku a zírali na něj vytřeštěnýma očima.

„Vyfoťte mě,“ řekl.

Clut a Seaton jen na něj dál koukali, jako kdyby vydal nějaký příkaz v hotentotštině, ale Norris se rozběhl k Alanovu vozu a hrabal se na zadním sedadle tak dlouho, až odtud vylovil starý polaroid – jeden ze dvou přístrojů, používaných pro dokumentační účely. Až se sejde ta přidělovací komise, požádá ji Alan o nejméně ještě jeden fotoaparát; ale teď odpoledne se schůze nějaké komise zdála být něčím velmi, velmi nedůležitým.

Norris přibíhal s polaroidem, zaměřil a stiskl spoušť. Aparát zabzučel.

„Zmáčkni to pro jistotu ještě jednou,“ řekl Alan. „Ať tam jsou také ta těla. Nechci, aby mi pak někdo vykládal, že jsme jim narušili důkazní řetězec. Toho bych se nerad dočkal.“

Uvědomoval si, že teď mluví trochu hádavě, ale nemohl s tím nic dělat.

Norris pořídil ještě jeden snímek, dokumentující Alanovo postavení mimo krvavý kruh a polohu těl, ležících u paty sloupu dopravní značky. Pak se Alan opět opatrně natáhl a přitiskl prsty na zakrvavený krk ženy, ležící navrch. Necítil žádný puls – pochopitelně – ale po chvilce způsobil přítlak jeho prstů, že hlava se jí zvrátila od sloupu a obrátila na stranu. Alan okamžitě poznal Nettii – a pomyslel na Polly.

Ach bože, pomyslel si zarmouceně. Pak zkusil tep Wilmě, i když měla v hlavě zabořený sekáček. Tváře a čelo měla postříkané jemnými kapičkami krve. Vypadaly jako nějaké pohanské tetování.

Alan vstal a vrátil se k místu, kde na druhé straně pásky stáli jeho muži. Nedokázal přestat myslet na Polly a uvědomoval si, že to není v pořádku. Musí ji zapudit z mysli, jinak se mu nikdy nepodaří zvládnout tenhle případ. Přemítal, zda někdo z těch čumilů už Nettii identifikoval. Jestliže ano, tak se to Polly nepochybně dozví dřív, než jí on stačí zavolat. Zoufale doufal, že ji nenapadne přijít se sem podívat.

Tím se teď ale nesmíš zabývat, napomínal se. Jak to tak vypadá, spadla ti do klína dvojitá vražda.

„Vytáhni služební blok,“ řekl Norrisovi. „Budeš dělat tajemníka.“

„Kristepane, Alane, víš přece jaký mám rukopis.“

„Jen piš.“

Norris podal polaroid Clutovi a vytáhl ze zadní kapsy služební knížku. Z ní mu vypadl bloček upozornění na dopravní přestupek s každým lístkem dole orazítkovaným jeho jménem. Norris se sehnul, zvedl bloček z chodníku a nepřítomně si ho zase strčil do kapsy.

„Chci abys zapsal, že hlava té ženy nahoře, označené Oběť l, spočívala na sloupku dopravní značky. Neúmyslně jsem jí pohnul, prováděje kontrolu tepu.“

Jak snadno lze sklouznout do toho policejního žargonu, pomyslel si Alan, kde auta se stávají „vozidly“, darebáci „pachateli“ a mrtví lidé z městečka „označenými obětmi“. Policejní žargon, ta podivuhodná přepážka z posuvného skla.

Obrátil se ke Clutovi a řekl mu, aby vyfotografoval toto druhé seskupení těl. Pocítil zvláštní uspokojení, že nechal Norrise zdokumentovat jejich původní uložení ještě před tím, než se té ženy dotkl.

Clut ženy vyfotografoval. Alan se otočil k Norrisovi. „Dále chci, abys zapsal, že když se hlava Oběti l pohnula, identifikoval jsem ji jako Neticii Cobbovou.“

Seaton hvízdl. „Chceš říct, že to je Nettie?“

„Ano. Přesně tak.“

Norris zapsal informaci do bloku. Pak se zeptal: „Co budeme dělat teď, Alane?“

„Počkáme tu na hochy od kriminálky – a až přijedou, budeme koukat vypadat trochu k světu,“ řekl Alan. Hoši od kriminálky dorazili ani ne o tři minuty později ve dvou vozech, za nimi přijel Ray Van Allen ve svém otlučeném starém autě značky subaru Brat. Kolegové od státní policie přijeli v modré dodávce. Všichni příslušníci státní policie si jako první věc zapálili doutníky. Alan přesně věděl, že udělají právě tohle. Těla sice byla čerstvá a oni nebyli v místnosti, nicméně ten doutníkový rituál se potlačit nedal.

Začala nepříjemná práce, v policejním žargonu označovaná jako „zajištění místa činu“. Trvala až do setmění. Alan pracoval s Henrym Paytonem, velitelem stanice v Oxfordu (který přebral odpovědnost za tento případ a vedení chlapců z kriminálního oddělení) už při několika jiných příležitostech. Nikdy nebyl u Henryho svědkem jakékoliv imaginace. Ten člověk byl dříč, ale svědomitý, důkladný dříč. A proto si Alan na chvíli dovolil odskočit a zavolat Polly.

Když se vrátil, byly ruce obětí navlečeny do plastových pytlíků uzavřených na zdrhovadlo. Wilma Jerzycková ztratila jeden střevíc a její noze v punčoše se dostalo stejného ošetření. Nastoupili chlapci od pátracího oddělení a udělali skoro tři stovky fotografií. Pak dorazili další státní policisté. Někteří vytlačovali dav, který se opět snažil přibližovat a další naháněli přijíždějící televizní reportéry k budově Magistrátu. Policejní kreslíř udělal rychlý nákres místa činu do předtištěné tabulky.

Konečně měla být odnesena i těla – ale jedna věc ještě zbývala. Payton podal Alanovi pár lékařských rukavic najedno použití a průhledný sáček se zdrhovadlem. „Sekáček nebo nůž?“

„Já vezmu sekáček,“ řekl Alan. Je z těch dvou předmětů sice umazanější, olepený částečkami mozku Wilmy Jerzyckové, ale nechtěl se dotýkat Nettie. Měl ji docela rád.

Vražedné nástroje byly vytaženy, označeny visačkami, uloženy do sáčků a odvezeny do Augusty. Nastoupily dva týmy kriminalistů a začaly prohledávat prostor kolem těl, jež, stále ještě ležela ve svém smrtelném objetí s kalužemi krve mezi sebou – nyní již tuhnoucí do hmoty, připomínající svým povrchem smalt. Když doktor Ray Van Allen konečně dostal svolení naložit je do sanitky, bylo již místo činu zalito světly reflektorů policejních vozů; zřízenci museli nejprve Wilmu od Nettie odtrhnout.

Henry Payton ke konci toho choulostivého baletu, známého jako ohledávání místa činu, přistoupil k opodál stojícímu Alanovi. „To znám tedy lepší způsoby jak trávit nedělní odpoledne,“ řekl.

Alan přikývl.

„Škoda že se ti pohnula ta hlava. To byla smůla.“

Alan znovu přikývl.

„Nemyslím ale, že tě s tím bude někdo otravovat. Aspoň že máš jednu dobrou fotku původní polohy.“ Pohlédl směrem k Norrisovi, který právě hovořil s Clutem a čerstvě dorazivším Johnem LaPointem. „Ještě štěstí, že ten bulík nestrčil před objektiv prsty.“

„Norris je dobrej.“

„Bejt na jeho místě sulc, taky by byl dobrej. Každopádně to nevypadá na nic složitého.“

Alan souhlasil. A v tom byl právě ten problém; věděl to už dávno před tím, než končili s Norrisem to svoje nedělní trápení v uličce za nemocnicí Kennebec Valley. Celá ta záležitost vypadala až nějak moc jednoduše.

„Budeš při řezání?“ zeptal se Henry.

„Ano. Bude pitvat Ryan?“

„Tak jsem tomu rozuměl.“

„Asi s sebou vezmu Norrise. Těla povezou nejdřív do Oxfordu, ne?“

„Jo. Tam se vozí.“

„Kdybychom s Norrisem odjeli hned teď, mohli bychom být v Auguste, ještě než je tam dovezou.“

Henry Payton přikývl. „Proč ne? Stejně to tady už asi zabalíme.“

„Rád bych poslal jednoho ze svých chlapců s každou vaší vyšetřovací partou. Jako pozorovatele. Vadilo by to?“

Payton se nad tím zamyslel. „Nevadilo – ale kdo tu zůstane na udržování pořádku? Snad ne ten chudák Seat Thomas?

Alanem náhle projelo něco příliš prudkého, než aby to pominul jako běžnou zlost. Měl za sebou namáhavý den a už právě tak dost těch Henryho jízlivostí o jeho podřízených. Ale nechtěl si Henryho rozhněvat, aby se mohl svézt s případem, který technicky vzato patří státní policii. A tak udržel jazyk za zuby. „Ale jdi, Henry. Je přece neděle večer. Je zavřeno i u Žlutého tygra.“

„Proč jsi tak žhavěj do tohodle případu, Alane? Je na něm snad něco tak zvláštního? Chápu, že se ty dvě ženský nesnášely a že ta, co byla nahoře, už jednou někoho voddělala. Teda jen svého manžela.“

Alan se zamyslel. „Ne – není v tom nic zvláštního. Aspoň nic, o čem bych věděl. Jenom to nějak –“

„Jenom si to zatím nemůžeš v hlavě nějak moc srovnat, viď?“

„Asi tak.“

„Dobře. Ale tvoji lidé si budou muset uvědomit, že tam budou jen na to, aby poslouchali – na nic víc.“

Alan se trochu usmál. Napadlo ho, že Paytonovi řekne, že kdyby Cluta a Johna LaPointa instruoval, aby kladli nějaké otázky, nejspíš by utekli někam hodně daleko – ale pak si to rozmyslel. „Budou mlčet jako hrob,“ řekl. „Na to se můžeš spolehnout.“

Tak tu teď stáli, Alan s Norrisem Ridgewickem, a za sebou měli snad svoji nejdelší neděli v životě. Ale s životy Nettie a Wilmy měl ten den společnou jen jedinou věc: už skončil.

„Přemýšlíš o tom, že si tu v nějakém motelu zamluvíme nocleh?“ zeptal se Norris váhavě. Alan ani nemusel být jasnovidec aby mu bylo jasné, nač právě teď Norris myslí: na zítřejší rybaření, o které by přišel.

„Ani ve srandě.“ Alan se shýbl a zvedl plášť, jenž strčil mezi dveře. „Padáme odtud.“

„No, to je nápad,“ řekl Norris a poprvé od chvíle, kdy se s Alanem sešli na místě zločinu, zazněl jeho hlas trochu veseleji. O pět minut později už jeli směrem na Castle Rock po silnici číslo 43 a světlomety policejního vozu prořezávaly větrnou temnotu. Když dojeli na místo, bylo už pondělí, tři hodiny ráno.

Alan zajel za budovu Magistrátu a vystoupil z vozu. Jeho dodávka stála vedle Norrisova polorozpadlého volkswagena brouka na vzdálenější straně parkoviště. „Jedeš rovnou domů?“ zeptal se Norrise.

Norris se na něj trochu rozpačitě zakřenil a uhnul očima. „Hned jak se převlíknu do civilu.“

„Norrisi, kolikrát už jsem ti říkal, jaký mám názor na to tvoje převlíkání na záchodě?“

„Ale jdi, Alane – nepřevlíkám se tam přece pokaždý.“ Oběma ale bylo jasné, že je to přesně naopak.

Alan si povzdychl. „A vždyť to je jedno – máš za sebou perný den. Promiň.“

Norris pokrčil rameny. „Je to vražda. A ty se tady nedějou zas tak často. A když už se staly, tak snad každý musí zabrat.“

„Řekni Sandy nebo Sheile, aby ti vypsaly pracovní výkaz na přesčas, jestli tam některá z nich ještě bude.“

„Aby se Cvalík mohl vztekat zase nad něčím dalším?“ zasmál se s trochou hořkosti Norris. „Nechám to plavat. Tentokrát dělám za svý, Alane.“

„Otravoval tě nějak?“ Alan na prvního radního v posledních pár dnech úplně zapomněl.

„Ne – ale pěkně po mně loupe vočima, když se potkáme na ulici. Kdyby uměl vočima vraždit, tak už jsem tuhej jako Wilma a Nettie.“

„Já ti tedy ten výkaz vypíšu zítra ráno sám.“

,Když tam bude tvoje jméno, je to v pořádku,“ řekl Norris a vydal se ke dveřím, označeným štítkem POUZE PRO ZAMĚSTNANCE MAGISTRÁTU. „Tak dobrou noc, Alane.“

„A ať ti berou.“

Norris se okamžitě rozzářil. „Díky – měl bys vidět ten prut, co jsem sehnal v tom novým krámě, Alane – je fakt jedničkovej.“

Alan se zašklebil. „To si dovedu představit. Pořád se tam k tomu chlápkovi chystám – zdá se, že tam má něco snad pro každého z města; a tak by tam mohl mít i něco pro mě, ne?“

„Proč ne?“ přitakal Norris. „Má tam všechny možný věci. To bys koukal.“

„Dobrou noc, Norrisi. A ještě jednou díky.“

„Vo tom ani nemluv.“ Ale Norris byl docela potěšený.

Alan sedl do svého auta, vycouval z parkoviště a zatočil na Main Street. Automaticky kontroloval pohledem budovy po obou stranách ulice, aniž by si to uvědomoval… a všechny informace si stejně automaticky ukládal do paměti. Jednou z věcí, jež zaznamenal, byla skutečnost, že v bytě nad obchodem Nezbytné věci se svítí. Pro lidi na malém městě je už dost pozdě na to, aby ještě zůstávali vzhůru. Přemítal, zda pan Gaunt třeba netrpí nespavostí a znovu si připomínal, že mu musí zavolat – ale nakonec uvážil, že to počká na dobu, až bude uzavřená ta smutná záležitost s Nettií a Wilmou.Dojel na roh ulic Main a Laurel, zapnul levou směrovku, pak se zastavil uprostřed křižovatky a zatočil vůz doprava. Nepojede domů. Je tam zima a pusto, když je teď jeho poslední syn se svým kamarádem na Cape Codu. A je tam až příliš mnoho zavřených dveří a až příliš mnoho vzpomínek, číhajících za těmi všemi dveřmi. Na druhé straně města je živá žena, která právě teď možná někoho zoufale potřebuje. Možná stejně zoufale, jako ten živý muž potřebuje ji.

O pět minut později zhasl Alan světla vozu a tiše zajel na příjezdovou cestu k domku Polly. Dveře budou zamčené, ale on ví, pod který roh schodů verandy sáhnout.

„Co tady ještě děláš, Sandy?“ zeptal se Norris, když vešel, uvolňuje si kravatu.

Sandra McMillanová, odbarvená blondýnka pracující už skoro dvacet let jako dispečerka na částečný pracovní úvazek, si navlékala plášť. Vypadala velmi unaveně.

„Sheila totiž měla lístky na Billa Cosbyho do Portlandu,“ řekla Norrisovi. „Říkala sice, že tady zůstane, ale já jsem ji donutila jít – musela jsem ji doslova vykopat ze dveří. No řekni – jak často se stane, že Bill Cosby vystupuje v Maine?“

A jak často se rozhodnou dvě ženské, že se rozřežou na kusy kvůli psovi, který navíc nejspíš pocházel z okresního útulku pro zaběhlá zvířata? pomyslel si Norris… ale nevyslovil to. „No, řek bych, že často asi ne.“

„Kdo ví, jestli ještě vůbec někdy.“ Sandy si zhluboka povzdychla. „Ale povím ti tajemství – když už je teď po všem, tak mě skoro mrzí, že jsem neřekla ano, když se Sheila nabízela, že tady zůstane. Tady to bylo večer úplně šílený – snad každá televizní stanice ve státě volala nejmíň desetkrát, až skoro do jedenácti hodin – prostě bylo to tady jako při vánočním výprodeji v obchoďáku.“

„No tak jdi už domů. Povoluju ti to. Je zapnutá mrcha?“

Mrcha byla mašinka, přepínající telefony na Alanovo domácí číslo, pokud na stanici nebyla dispečerská služba. Když to u Alana po čtyřech zazvoněních nikdo nevzal, sepnul záznamník a řekl volajícímu, aby volal státní policii v Oxfordu. Byl to takový domácí systém, který by ve větším městě nefungoval –ale v okrese Castle, který má ze šestnácti okresů státu Maine nejméně obyvatel, fungoval výborně.

„Je zapnutá.“

„Dobrý. Mám pocit, že Alan stejně nepojede přímo domů.“

Sandy vědoucně zvedla obočí.

„Není tu nějaký vzkaz od poručíka Paytona?“ zeptal se Norris.

„Vůbec nic.“ Odmlčela se. „Bylo to asi hrozné, Norrisi, viď? Teda… myslím ty dvě ženské?“

„Pěkně hrozný, jen co je pravda,“ přitakal. Civilní šaty mu visely úhledně na věšáku, zaháknutém přes kliku spisové skříně. Vzal je a vydal se k pánskému záchodku. V posledních asi třech letech si zvykl převlékat si uniformu na stanici, i když málokdy se to převlékání dělo v tak nezvyklou hodinu jako právě teď. „Běž domů, Sandy – až budu hotov, zamknu to tu.“

Strčil do dveří záchodku a věšák pověsil na přepážku u umyvadla. Rozepínal si právě košili uniformy, když se ozvalo lehké zaťukání na dveře.

„Norrisi?“ ozvala se Sandy.

„Myslím, že nikdo jiný tu není,“ zavolal.

„Málem bych zapomněla – někdo ti tu nechal dárek. Máš ho na stole.“

Norris si na chvíli přestal rozepínat kalhoty. „Dárek? Od koho?“

„Nevím – dneska to tu fakt bylo jako v blázinci. Ale je u toho cedulka. A taky stuha. To bude určitě od nějaké tajné zbožňovatelky.“

„Ta zbožňovatelka je teda tak tajná, že ani o ní nevím,“ řekl Norris s nefalšovanou lítostí. Vykročil z kalhot, pověsil je přes dveře kabiny a navlékal si džíny.

Sandy se venku trochu zlomyslně zasmála. „Byl tu večer také pan Keeton,“ řekla. „Možná ti ten dárek nechal on. Možná to je dárek na udobřenou.“

Norris se zasmál. „Až naprší a uschne.“

„Hlavně mi zítra nezapomeň říct, co to bylo – umírám zvědavostí. Je to krásný balíček. Dobrou noc, Norrisi.“

„Dobrou.“

Kdo jen mi tu mohl nechat nějaký dárek? přemítal, zapínaje si poklopec.

Sandy odešla, vyhrnujíc si límec pláště – noc byla chladná a připomínala jí, že zima je už před dveřmi. Cyndi Rose Martinova, žena pana Martina, advokáta, byla jednou z mnoha lidí, jež během večera přišli – Cyndi Rose se objevila už v pozdním odpoledni. Sandy ale ani nepřišlo na mysl, aby se o ní Norrisovi zmiňovala; nepohyboval se v úzkých profesních a společenských kruzích Martinů. Cyndi Rose jí řekla, že hledá svého manžela, což Sandy dávalo jakýs takýs smysl (i když ten večer panoval na stanici takový zmatek, že by Sandy nepovažovala za nic zvláštního, ani kdyby ta ženská řekla, že hledá Michaila Baryšnikova), protože Albert Martin pro město vyřizoval nějaké právní záležitosti.

Дата добавления: 2015-10-29