Přijďte prosím zase 1 страница

Alan sáhl do náprsní tašky, vytáhl jednu ze svých služebních vizitek a na její zadní stranu naškrábal krátký vzkaz.

Vážený pane Gaunte, stavoval jsem se v sobotu dopoledne, abych Vás pozdravil a přivítal v našem městečku. Je mi líto, že jsem Vás nezastihl. Doufám, že se Vám v Castle Rocku líbí! Zastavím se zase v pondělí. Mohli bychom si zajít na šálek kávy. Pokud bych pro Vás mohl něco učinit, na druhé straně kartičky jsou na mne telefony – domů i do zaměstnání.

Alan Pangborn se sehnul, zasunul kartičku pod dveře a opět se napřímil. Ještě chvíli hleděl do okna výkladu a přemítal, kdo by tak asi mohl chtít takovou porcelánovou soupravu. Jak se tak díval, zmocňoval se ho podivně neodbytný pocit – pocit, že ho někdo sleduje. Alan se otočil, spatřil však jen Lestera Pratta. Lester právě lepil jeden z těch zatracených plakátů na telegrafní sloup a vůbec se nedíval jeho směrem. Alan pokrčil rameny a vydal se zpátky ulicí k budově Magistrátu. V pondělí bude mít dost času zajít za panem Lelandem Gauntem; v pondělí se mu to hodí.

Pan Gaunt ho sledoval, až mu zmizel ze zorného pole. Pak šel ke dveřím a zvedl kartičku, kterou pod ně Alan zasunul. Pečlivě si přečetl obě její strany a pak se začal usmívat. Tak šerif se chce zastavit zase v pondělí, ano? Nu, to se docela hodí, protože on, pan Gaunt, je přesvědčen o tom, že než se víkend překulí do pondělí, tak bude mít šerif v Castle Rocku jiné rybičky k usmažení. Spoustu jiných rybiček. A to se také hodí – protože takové lidi, jako je Pangborn, už poznal i dřív, a těm je lepší se držet z cesty, alespoň pokud si člověk teprve buduje pozici a klientela ještě není tak dobře zavedená. Lidé jako Pangborn totiž někdy mají moc všetečné oči.

„Vám se něco přihodilo, šerife,“ řekl Gaunt. „Něco, co vás dělá ještě nebezpečnějším, než byste měl být. To také máte vepsané v obličeji. To by mne zajímalo, co to asi bylo? Bylo to něco, co jste udělal, něco, co jste viděl, nebo oboje?“

Stál, hleděl na ulici a rty se mu pomalu začaly ohrnovat, obnažovaly jeho velké, křivé zuby. Promluvil tichým, spokojeným hlasem člověka, který už je dlouho sám sobě nejlepším posluchačem.

„Tak jsem slyšel, že jste tu něco jako salonní kouzelník, můj uniformovaný příteli. Máte rád triky. Tak já, ještě než tohle městečko opustím, vám několik svých nových triků předvedu. A jsem přesvědčený, že z nich budete paf.“

Sevřel kolem Alanovy navštívenky ruku v pěst, nejprve ji přehnul a pak zmačkal. Když byla úplně schovaná, vyšlehl mu z pěsti mezi ukazováčkem a prostředníkem namodralý záblesk. Znovu ruku otevřel, a přestože mu z dlaně stoupaly tenké proužky dýmu, po navštívence tam nezůstala ani stopa – ani náznak popele.

„Řekni abrakadabra,“ pronesl pan Gaunt tiše.

Myrtle Keetonová šla toho dne už potřetí ke dveřím pracovny svého manžela a poslouchala. Z postele vstala kolem deváté a to už tam Danforth byl, zamčený. A teď, v jednu hodinu odpoledne, tam pořád ještě je, pořád zamčený. Když se ho ptala, zda bude chtít oběd, řekl jí zastřeným hlasem, aby šla pryč, že má práci.

Zvedla ruku, že znovu zaklepe… a počkala. Naklonila trochu hlavu. Dveřmi se k ní nesly nějaké zvuky – takové řachtavé zvuky, snad něco jako mlýnek? Připomínalo jí to zvuky, které vydávaly kukačkové hodiny její matky týden před tím, než se nadobro porouchaly.

Lehce zaklepala. „Danforthe?“

„Zmizni!“ Jeho hlas zněl rozrušeně, nebyla však schopná poznat, zda důvodem je strach nebo zlost.

„Danforthe, jsi v pořádku?“

Jasně, sakra! Zmizni! Už brzy budu hotový!“

Rachtání a cvakání. Cvakání a řachtání. Jako kdyby se do hnětače těsta dostaly nějaké nečistoty. Trochu ji to děsilo. Jen doufala, že se tam uvnitř Danforth nervově nezhroutí. V poslední době se chová tak podivně.

„Danforthe, mám ti dojet do pekařství pro nějaké koblihy?“

„Ano!“ zařval. „Ano! Ano! Koblihy! Toaletní papír! Kapesníčky! Běž, kam chceš! Kup, co chceš! Hlavně už mě nech být!“

Zmateně ještě chvíli stála u dveří. Přemítala, zda by neměla ještě jednou zaklepat, pak se rozhodla, že ne. Už si ani nebyla jista, zda chce opravdu vědět, co to Danforth ve své pracovně vlastně provádí. Už si nebyla jista, zda vůbec chce, aby ty dveře otevřel.

Obula se a vzala si teplejší podzimní kabát – venku bylo sice slunečno, ale dost foukalo – a šla k autu. Zajela k pekárně na konci Main Street a koupila pár koblih – s medovou polevou pro ni, s čokoládovou pro Danfortha. Doufala, že mu tím udělá radost – alespoň jí trocha čokolády radost udělala vždycky. Na cestě zpátky náhodou pohlédla do výkladu obchodu Nezbytné věci. Co tam spatřila, způsobilo, že okamžitě silně sešlápla pedál brzdy. Kdyby někdo jel za ní, určitě by do ní narazil.

Ve výloze byla ta nejkouzelnější panenka na světě.

Roleta byla vytažená, pochopitelně. A na cedulce, visící na přísavce z průhledné umělé hmoty, visela cedulka OTEVŘENO.

Pochopitelně.

Polly Chalmersová strávila sobotní odpoledne způsobem pro ni naprosto nezvyklým: nicneděláním. Seděla u okna ve své houpací židli z ohýbaného dřeva, ruce složené v klíně, a sledovala mírný provoz na ulici. Alan jí zavolal, než jel na kontrolu – řekl jí, že nezastihl Lelanda Gaunta, zeptal se jí, zda je v pořádku a zda něco nepotřebuje. Řekla mu, že je úplně v pořádku a že nepotřebuje vůbec nic, díky. Obě tato tvrzení ovšem byla lživá; vůbec nebyla v pořádku a potřebovala několik věcí. Na prvním místě seznamu těchto věcí by byl lék na artritidu.

Ne, Polly – co potřebuješ doopravdy, je odvaha. Přijít prostě k muži, kterého miluješ a říci mu, „Alane, když jsem ti vyprávěla o těch letech, co jsem byla mimo Castle Rock, upravila jsem na několika místech pravdu – a když jsem mluvila o svém synovi, tak jsem lhala. A teď bych tě chtěla poprosit o odpuštění a říci ti pravdu.“

Takhle se to říká celkem snadno. Jenomže když přitom má hledět do očí milovaného člověka, nebo když musí hledat ten správný klíč, kterým by si odemkla srdce, aniž by se rozpadlo na krvácející, bolestné kusy, je to těžší.

Bolest a lži; lži a bolest. V poslední době se kolem ní točí tyto dvě věci.

Polly, tak jakpak je ti dnes?

Dobře, Alane. Je mi dobře.

Ve skutečnosti je vyděšená. A není to tím, že právě teď, v tuto chvíli, ji ruce tak strašně moc bolí; skoro si přála, aby bolely, protože ta bolest, když už přijde, sice je hrozná, ale je pořád ještě lepší než čekání.

Krátce po poledni dnes začala pociťovat v rukách jakési teplé šimrání – téměř vibrace. Kolem kotníků a u palce se jí tvořily jakési kroužky tepla; cítila, jak vystřelují k nehtům každého prstu v malých obloučcích. Měla takový pocit už dvakrát a dobře věděla, co znamená. Blížilo se to, co její teta Betty, která trpěla artritidou stejné povahy, nazývala opravdu zlým záchvatem. „Když mě začnou ruce brnět, jako kdybych dostávala elektrické rány, tak je mi hned jasné, že je čas zalézt někam do kouta,“ říkala teta a Polly se teď také, celkem neúspěšně, snažila zalézt.

Venku se sunuli prostředkem ulice dva kluci a přihrávali si mezi sebou kopací míč. Ten napravo – nejmladší kluk Lawesů –se natáhl po vysoké přihrávce. Míč mu vyklouzl z prstů a dopadl na trávník u Pollyina domu. Když si tam kluk pro něj šel, spatřil Polly u okna a zamával na ni. Polly zvedla ruku, že mu také zamává… a okamžitě ucítila šlehnutí tupé bolesti. Pak zas tato bolest ustoupila a zůstalo jen ono brnění. Byla tou elektřinou nabitá, jako někdy bývá vzduch před silnou bouří.

Bolest k ní přicházela, kdykoliv se jí zachtělo; ona ji nemohla žádným způsobem ovládat. Lži, jež vyprávěla Alanovi o Keltonovi… to je něco úplně jiného. A ani snad nejde o to, že pravda by byla nějak strašná, šokující… a nejde ani o to, že by se obávala, že ji podezřívá či dokonce tuší, že mu lhala. On to ví. Viděla mu to na očích. Tak proč, Polly, proč je to tak zlé?

Zčásti to asi bude tou artritidou a zčásti těmi silnými utišujícími prostředky, na kterých začíná být čím dál tím víc závislá – tyto dvě věci dohromady jí nějak znemožňují myslet racionálně, zobrazují jí pravé úhly stále podivněji a podivněji zakřivené. A pak tu je ještě ta skutečnost Alanovy vlastní bolesti… a upřímnosti, s jakou ji přiznal. Bez jakéhokoliv zaváhání ji před ní odhalil, aby ji prozkoumala.

Jeho pocity bezprostředně po té podivné nehodě, která stála životy Annie a Todda, byly zmatené a ošklivé, byly zahalené do nepříjemného (a děsivého) víru negativních emocí, ale on před ní bez váhání odhalil i tyto pocity. Učinil to proto, že chtěl zjistit, zda ona věděla o stavu Annie něco, co sám nevěděl… ale udělal to také proto, že hrát poctivě a otevřenými kartami prostě patří k jeho povaze. Bála se, co by si asi pomyslel, kdyby zjistil, že poctivá hra u ní není vždy samozřejmostí; že její srdce, podobně jako její ruce, je zasažené mrazem.

Neklidně se v křesle zavrtěla.

Musím mu to říci – dřív nebo později mu to musím říci. Ale nic z toho nevysvětluje, proč je to tak těžké; nic z toho nevysvětluje, proč jsem mu napoprvé říkala lži. Kdybych svého syna zabila, možná by to bylo vysvětlení…

Povzdychla si – bylo to téměř vzlyknutí – a napřímila se v křesle. Pohlédla ven na kluky s míčem, byli však už pryč. Opět se zabořila do křesla a zavřela oči.

Nebyla první dívkou, jejíž těhotenství bylo důsledkem návštěvy večerního utkání v boxu, ani první dívkou, která se pak musela hořce hádat s rodiči a příbuznými. Chtěli po ní, aby si vzala Paula Sheehana, přezdívaného Duke, tedy chlapce, který ji přivedl do jiného stavu. Odpovídala, že Duka si nevezme, i kdyby to měl být ten poslední kluk na světě. To sice byla pravda, ale její pýcha už jí nedovolila přiznat jim, že to Duke si nechce vzít ji – jeho nejbližší kamarád jí řekl, že Duke se už horečně připravuje na odchod k mariňákům, jen co mu bude osmnáct… a to mělo být za necelých šest týdnů.

„Tak já to řeknu na rovinu,“ prohlásil Newton Chalmers a strhnul tím poslední chatrný můstek mezi sebou a svojí dcerou. „Na šukání ti byl dobrý, ale na manželství už ti dobrý není – je to tak?“

Chtěla tenkrát utéci z domova, ale matka jí útěk překazila. A jestli si toho kluka nevezme, prohlásila Lorraine Chalmersová oním sladkým a nucené klidným hlasem, který Polly jako dospívající děvče doháněl k šílenství, tak ji budou muset poslat k tetě Sáře do Minnesoty. Zůstane v Saint Cloudu až do porodu dítěte, a to pak odevzdá k adopci.

„Já vím, proč chcete, abych odjela,“ řekla Polly. „Kvůli té slavné tetě Evelyn, že? Máte strach, že vás vydědí, až se dozví o mém těhotenství. Jde vám o prachy, co? Vůbec vám nejde o mě. Na mě vy zvysoka serete –“

Sladký a rozumný hlas Lorraine Chalmersové jen maskoval její prchlivou povahu. Strhla poslední chatrný můstek mezi sebou a svojí dcerou tím, že dala Polly mlaskavý políček.

A tak Polly utekla. To bylo už dávno, strašně dávno – v červenci roku 1970.

Když se dostala do Denveru, přerušila na nějaký čas svůj útěk a pracovala tam až do porodu, ke kterému došlo na dobročinné klinice, pacienty nazývané Jehlový park. Byla rozhodnuta odevzdat dítě k adopci, avšak něco – možná jen ten pocit, když jí sestřička položila po porodu nemluvně do náručí – ji přimělo změnit svůj úmysl.

Dala chlapci jméno Kelton, po dědečkovi. Rozhodnutí dítě si nechat ji trochu děsilo, protože se ráda považovala za praktické a citlivé děvče, a nic z toho, co se jí v posledním roce přihodilo, do této představy nezapadalo. Tak především praktická a citlivá děvčata nepřicházejí do jiného stavu mimo manželství a ve věku, kdy praktická a citlivá děvčata takové věci prostě ještě ani nedělají. Mimoto praktická a citlivá děvčata neutíkají z domova a nerodí svoje děti ve městě, kde jsou poprvé v životě, a které vůbec neznají. A do třetice – praktická a citlivá děvčata se nikdy nerozhodnou nechat si dítě a vrhnout se s ním do budoucnosti úplně neznámé a úplně netušené.

Ale každopádně si to dítě nenechala ze vzdoru; z toho ji nemohl nikdo obviňovat. Zjistila, že je zaskočena mateřskou láskou, tím nejjednodušším a nejsilnějším ze všech citů. Přestěhovala se. Ne – přestěhovali se. Dělala různé podřadné práce a skončili v San Francisku, kde se nejspíš chtěla usadit. Počátkem léta roku 1971 bylo San Francisko něco jako pohádková země Xanadu, kopec plný feťáků, folkařů, hipíků a hudebních skupin s názvy jako Výtah do třináctého patra a Bezedná flaška.

Podle písně Scotta McKenzieho o San Francisku, populární v oněch letech, mělo tu být léto spojené s volnou láskou. Polly Chalmersová, která v žádném případě nijak hysterku ani tenkrát nepřipomínala, toto období volné lásky nějak propásla. Budova, v níž s Keltonem přebývala, měla pomalované poštovní schránky a byla plná feťáků s odznaky mírového hnutí na krku a především žiletkami na zaprášených vysokých šněrovacích botách, tak praktických při divokých jízdách na motorkách. Nejčastějšími návštěvníky v jejím sousedství byli inkasisté činže a dalších účtů, zástupci firem, vymáhající zpět na splátky zakoupené zboží, jež majitelé opomínali platit, a policajti. Spousta policajtů, a nesmělo se jim do očí říkat poldové; i těm nějak unikla volná láska, což je štvalo.

Polly požádala o státní podporu, a tak zjistila, že nežije v Kalifornii dost dlouho na to, aby na ni získala nárok – dnes by to možná bylo jiné, ale v roce 1971 to měla mladá svobodná matka v San Francisku stejně těžké, jako by to měla i kdekoliv jinde. Požádala i o podporu pro nezaopatřené dítě a s nadějí čekala, že z toho něco bude. Kelton dostával, co potřeboval, ona však žila z ruky do úst – hubená mladá žena, která byla často hladová a často vystrašená, mladá žena, kterou by jen málokdo z těch, kdo ji znají teď, býval poznal. Její vzpomínky na ty první tři roky na západním pobřeží – vzpomínky, uchovávané někde hluboko v její mysli jako staré šaty někde na půdě – jsou deformované a groteskní jako vzpomínky na nějakou noční můru.

A netvoří právě ty do značné míry důvod jejího váhání povědět Alanovi všechno o těchto letech? Nechce je prostě jen tak nechat někde hluboko v temnotě? Není přece jediná, která doplatila na svoji pýchu, na své tvrdohlavé odmítání jakékoliv pomoci a na ono zvrhlé pokrytectví té doby, vyhlašující sice triumf volné lásky, nicméně současně zabraňující začlenění svobodných matek s dětmi do normální společnosti; Kelton byl vlastně jakýmsi rukojmím jejího pachtění se touto chmurnou poutí.

Její situace se začínala pomalu zlepšovat. Na jaře roku 1972 začala mít konečně nárok na státní příspěvek a na příští měsíc měla slíbený první šek z Fondu podpory pro nezaopatřené děti –a mimoto se už rozhodla, že se přestěhuje někam do lepší čtvrti – když došlo k tomu požáru.

Telefonát ji zastihl v restauraci, kde vypomáhala a ve snách vídá ještě dnes Norvilla – což byl kuchař, který se jí tenkrát neustále snažil dostat do kalhotek – jak se k ní otáčí, v ruce sluchátko telefonu a říká znovu a znovu stejná slova: Polly, to je policie. Chtějí s tebou mluvit. Polly, to je policie. Chtějí s tebou mluvit.

Skutečně s ní chtěli mluvit, protože z vyhořelého pokoje ve třetím patře domu vynesli těla mladé ženy a malého dítěte. Obě byla ohněm zohavena k nepoznání. Věděli už, kdo je tím dítětem; a kdyby Polly nebyla v zaměstnání, věděli by, kdo je ta žena.

Ještě tři měsíce po smrti Keltona chodila do práce. Její osamělost byla tak intenzivní, až z ní šílela – tak hluboká a vyčerpávající, že si ani neuvědomovala, jak hrozně vlastně trpí. Nakonec napsala domů, matce a otci sdělila pouze to, že je v San Francisku a že porodila chlapce, kterého už nemá u sebe. Ani za nic by neuvedla nějaké další podrobnosti. Vrátit se domů tenkrát do jejích plánů nijak nezapadalo – alespoň ne do jejích vědomých plánů – ale nějak si začínala uvědomovat, že pokud neobnoví alespoň částečně stará pouta, začne v ní postupně odumírat něco cenného, stejně tak jako i silný strom začne od konečků větví odumírat, trpí-li příliš dlouho nedostatkem vláhy.

Matka jí okamžitě napsala na číslo poštovní schránky, které Polly uvedla jako zpáteční adresu, a prosila ji, aby se vrátila do Castle Rocku… aby se vrátila domů. Přiložila poštovní poukázku na sedm set dolarů. V pokoji, který si Polly po Keltonově smrti pronajala, bylo velmi teplo, a když byla asi v polovině s balením svých věcí, přerušila práci a šla si pro sklenici studené vody. A zatímco ji pila, uvědomila si, že se připravuje na návrat domů prostě jen proto, že ji o to požádala její matka – že ji o to téměř prosila. Nikdy skutečně vážně nemyslela na celou tu záležitost, jež nepochybně z její strany byla velkou chybou. Do všech těch problémů ji vlastně dostalo její nerozvážné chování, vůbec ne to zakrslé udělátko Duka Sheehana.

A tak se posadila na svoje úzké lůžko osamělé ženy a začala o všem přemýšlet. Přemýšlela dlouho a usilovně. Nakonec nechala peněžní poukázku propadnout a napsala své matce. Dopis nebyl ani na jednu celou stránku, nicméně sestavovala ho téměř čtyři hodiny.

Chci se vrátit zpátky, nebo alespoň se pokusit vrátit, ale pokud se vrátím, nechci, abychom zase vytahovali všechny ty staré záležitosti a znovu a znovu je probírali, napsala. Nevím, zda to, co chci – začít nový život na starém místě – je vůbec možné, ale chci to zkusit. A tak mám takový návrh: budeme si nějaký čas psát. Ty se mnou a já s otcem. Vím, že je obtížnější mít zlost a vztek na papíře, můžeme si tedy nějaký čas takto povídat, než si promluvíme osobně.

Povídali si tímto způsobem téměř šest měsíců, a pak se jednoho dne v lednu roku 1973 u jejích dveří objevili pan a paní Chalmersovi, s cestovními taškami v rukách. Ubytovali se v hotelu Mark Hopkins a prohlásili, že se nevrátí do Castle Rocku bez ní.

Polly si to znovu a znovu rozmýšlela a zjišťovala, že jí zmítá celé velké klubko emocí: zlost, že se chovají tak proklamativně, lítost i pobavení nad touto proklamativností i s její naivitou –a panika, že teď bude muset odpovídat na otázky, na něž tak důsledně odmítala odpovídat ve svých dopisech.

Slíbila, že s nimi půjde na večeři, ale nic víc – na její další rozhodnutí si budou muset počkat. Otec řekl, že si v hotelu Mark Hopkins ten pokoj rezervovali jen na jednu noc. To si raději tu rezervaci prodlužte, řekla Polly.

Chtěla s nimi probrat co možná nejvíc záležitostí, než se s konečnou platností rozhodne – měla to být jakási intimnější forma zkoušek, jež už probíhaly v jejich dopisech. Ale první večer měl být jediným večerem, kdy k takovému rozhovoru měli příležitost. A byl to i poslední večer, kdy viděla svého otce v plném zdraví a při síle, přičemž větší část toho večera ho viděla rudě, jak strašlivý vztek na něj měla.

Дата добавления: 2015-10-29