Aacute;ST I. 17 страница

„Sluneční brýle Krále,“ řekl vážně pan Gaunt. „Jedny z jeho šedesáti. Ale bylo mi řečeno, že tyto byly jeho nejoblíbenější.“

Cora koupila brýle za devatenáct dolarů a padesát centů.

„Ale potřeboval bych od vás jednu takovou informaci.“ Pan Gaunt pohlédl na Coru a mrknul jedním okem. „Můžeme to nazval třeba doplatkem, co říkáte?“

„Informaci?“ zeptala se Cora pochybovačně. „A jakou informaci?“

„Coro, podívejte se z okna.“

Cora učinila, oč byla požádána – nicméně sluneční brýle z ruky nepustila. Na druhé straně ulice byl zaparkován služební křižník Alana Pangborna, který stál na chodníku a mluvil s Billem Fullertonem.

„Vidíte tam toho chlápka?“ zeptal se pan Gaunt.

„Kterého? Billa Full –“

„Ale houby,“ řekl pan Gaunt. „Toho druhého.“

„Šerifa Pangborna?“

„Jasně.“

„Ano, vidím.“ Cora byla nějak zmatená a vyvedená z míry. Hlas pana Gaunta se k ní nesl jakoby z nějaké velké dálky. Musela neustále myslet na ten svůj nákup – na ty nádherné sluneční brýle. Chtěla už být doma, aby si je mohla vyzkoušet… ale pochopitelně nemůže odejít, dokud nedostane svolení – protože obchod nebude uzavřen, dokud pan Gaunt neřekne, že uzavřen je.

„Vypadá totiž jako člověk, kterého lidé z mojí branže nazývají ostrým hochem,“ řekl pan Gaunt. „Co si o něm myslíte vy, Coro?“

„Je to frajer,“ řekla Cora. „Sice nikdy nebude takový drsňák, jako býval šerif George Bannerman – to aspoň říká můj manžel – ale přesto je frajer.“

„Vážně?“ Hlas pana Gaunta už zase začal být tak trochu znavený. Oči se mu trochu zúžily, nespouštěl je z Alana Pangborna. „No, Coro, a mohu vám svěřit takové malé tajemství? Víte, frajeři mě moc nezajímají – a drsňáci? Tak ty přímo nesnáším. Já na ně vlastně přímo seru. Nesnáším lidi, co si musejí všechno důkladně prohlížet, hledat chyby, ještě než si nějakou věc koupí, no co vy na to?“

Cora neřekla nic. Jen tam tak stála, v levé ruce držela sluneční brýle Krále a bezvýrazně hleděla výkladem na ulici.

„Coro, a kdybych potřeboval aby někdo dohlédl na toho našeho frajera šerifa Pangborna, kdo by tak nejspíš připadal v úvahu?“

„Polly Chalmersová,“ odpověděla Cora bezvýrazným hlasem. „Ta to s ním umí jedna báseň.“

Pan Gaunt okamžitě zavrtěl hlavou. Nespouštěl zrak z šerifa, který právě kráčel ke svému vozu, krátce pohlédl na obchod Nezbytné věci a pak nasedl a odjel. „Tak ta v žádném případě ne.“

„A co Sheila Brighamová?“ navrhla Cora pochybovačně. „Pracuje jako dispečerka přímo u šerifa na stanici.“

„To už je lepší, ale pořád to není ono. To je další taková frajerka. Těch je v každém menším městě spousta, Coro – lituji,ale je to tak.“

Cora si po přebírala v hlavě. „Nebo Eddie Warburton?“ zeptala se konečně. „To je správce na Magistrátu.“

Tvář pana Gaunta se rozzářila. „Vrátný!“ řekl. „No jasně! Vynikající! To je přesně ono!“ Natáhl se přes pult a uštědřil Coře polibek na tvář.

Odtáhla se, zašklebila se odporem a zuřivě si třela místo, kde se jí dotkl. Z hrdla jí uniklo krátké zachroptění, ale pan Gaunt to patrně neregistroval. Na tváři mu prodléval zářivý úsměv.

Cora odešla z obchodu (hřbetem ruky si stále otírala tvář) v momentě, kdy vešly Stephanie Bonsaintová a Cyndi Rose Martinova z bridgového klubu na Ash Street. Cora se už nemohla dočkat, až bude doma – když opouštěla obchod, téměř Steffii Bonsaintovou porazila. Chtěla už být doma a nasadit si ty sluneční brýle. Ale ještě předtím si chtěla umýt obličej, aby se zbavila toho hnusného polibku. Cítila, jak ji pálí – jako nějaká nečistá horečka.

Nad dveřmi zacinkal stříbrný zvonek.

Zatímco Steffie stála u výkladu, ponořená do pozorování měnících se nádherných obrazců ve starém kaleidoskopu, který tam našla, oslovila Cyndi Rose pana Gaunta a připomněla mu jeho středeční prohlášení: že možná má druhou Laliquovu vázu, která by se hodila k té první, již zakoupené a odnesené.

„Nu,“ řekl pan Gaunt a vrhl na ni šelmovský pohled, říkající jestlipak ale umíte udržet tajemství?“

„Možná že mám. Můžete se na chvilku zbavit té vaší přítelkyně?“

Cyndi Rose požádala Steffii, aby šla napřed k Nan a objednala jí kávu; řekla, že za ní hned přijde. Steffie šla, avšak se zmateným výrazem v obličeji.

Pan Gaunt šel dozadu a vrátil se s Laliquovou vázou. Nejenže se hodila k té první – byla jejím identickým dvojčetem.

„Kolik?“ zeptala se Cyndi Rose a laskala nádherně štíhlou křivku vázy chvějícím se ukazováčkem. Připomněla si s určitou lítostí svoje uspokojení z dobré koupě, jež pociťovala ve středu. To ale asi jen nahazoval háček. Teď ho určitě zasekne. Tahle váza. nebude za pakatel jednatřiceti dolarů; tentokrát si bude chtít pořádně namastit kapsu. Ale ona tu vázu chce – tolik by se hodila na krbovou římsu k té první; strašně ji chce.

Nemohla ani uvěřit vlastním uším, když slyšela odpověď pana Gaunta. „Protože mám otevřeno vlastně první týden, tak co kdybychom se domluvili, že vám dám dvě za cenu jedné? Vezměte si ji, vážená dámo – a těšte se z ní.“

Byla tak šokovaná, že když jí vázu vkládal do ruky, málem ji upustila na podlahu.

„Jak… říkal jste snad…“

„Slyšela jste správně,“ řekl a ona náhle zjistila, že není schopná odtrhnout své oči od jeho. Francine se mýlila, pomyslela si nějak zasněně a,roztržitě. Nejsou zelené, ale tmavé. Tmavě šedivé. „Ale přesto – je tu jedna taková maličkost.“

„Maličkost?“

„Ano – znáte šerifova pomocníka jménem Norris Ridgewick?“

Zvonek nad dveřmi zacinkal.

Everett Frankel, zaměstnaný u doktora Van Allena, koupil dýmku, které si všiml Brian Rusk při své předpremiérové návštěvě v Nezbytných věcech, za dvanáct dolarů a malý žertík, jenž provede Sally Ratcliffové. Chudák koktavý Slopey Dodd, navštěvující s Brianem úterní kursy logopedie, koupil své mamince k narozeninám cínovou čajovou konvici. Stála ho jednasedmdesát centů… a slib – daný s lehkým srdcem – že provede takovou nevinnou legrácku nápadníkovi Sally, Lesteru Prattovi. Pan Gaunt klukovi řekl, že až přijde čas tu legrácku provést, že mu k tomu dodá pár věcí a Slopey odpověděl, že to b-b-bude p-p-príma. June Gavineauxová, manželka vlastníka nejúspěšnější mléčné farmy v městečku, si koupila emailovanou keramickou vázu za devadesát sedm dolarů a slib neškodné legrace, již provede otci Brighamovi z kostela Matky Boží jasných vod. A zanedlouho po jejím odchodu si u dalšího zákazníka zajistil provedení podobné legrace i reverendu Vildovi.

Byl to perný a úspěšný den. Když pan Gaunt konečně věšel na dveře ceduli ZAVŘENO a stahoval roletu, byl unavený, avšak také potěšený. Obchody šly dobře, a dokonce se mu podařilo i podniknout určité kroky k tomu, aby mu je náhodou nepřekazil šerif Pangborn. A to je dobře. Zahájení obchodní činnosti vždy představovalo nejpříjemnější část jeho operací, ale také někdy bývalo spojené s určitými stresy a někdy neslo i určitá rizika. Pochopitelně, že se v Pangbornovi může mýlit, ale pan Gaunt se naučil spoléhat se v takových případech na svoje pocity – a šerif Pangborn vypadal jako člověk, s kterým není radno si něco začínat… dokud nebude připraven vypořádat se s ním po svém. Pan Gaunt byl přesvědčen, že příští týden bude nabitý událostmi a ještě než uplyne, jistě budou vypáleny nějaké rachejtle.

Vlastně spousta rachejtlí.

Bylo přesně čtvrt na sedm v pátek večer, když Alan zajížděl k domku Polly a vypínal motor. Stála ve dveřích, uvítala ho a vřele políbila. Spatřil, že si natáhla rukavičky i na tuto krátkou vycházku do zimy, a zasmušil se.

„Nemrač se,“ řekla. „Teď večer už to je lepší. Máš to kuře?“

Zvedl promaštěné pytlíky. „K vašim službám, vážená dámo.“

Lehce se uklonila. „K vašim též, pane.“

Vzala od něj pytlíky a uvedla ho do kuchyně. Vzal od stolu židli, obrátil ji opěradlem dopředu, posadil se na ni a sledoval ji, jak si stahuje rukavičky a ukládá kuře na skleněnou mísu. Koupil ho ve stánku Kvok-Kvok. Ten název sice je příšerně buranský, ale kuřata tam mají vynikající (s ústřicemi to tam ovšem už je jinak, alespoň dle Norrise). Jediný problém, když si člověk kupuje hotové jídlo a bydlí třicet kilometrů daleko, spočívá v tom, že než ho doveze domů, obvykle vystydne… proto ale existují mikrovlnné trouby, pomyslel si. Podle jeho přesvědčení jsou mikrovlnné trouby dobré jen na tři věci: na přihřívání kávy, výrobu popcornu a ohřívání hotových jídel, které si člověk koupí v takových podnicích, jako je právě Kvok-Kvok.

„Vážně to je lepší?“ zeptal se, když vkládala kuře do trouby a mačkala příslušné knoflíky. Nemusel tu otázku nijak upřesňovat; oba věděli, čeho se týká.

„Jen trochu,“ připustila, „ale bezpečně vím, že to brzy bude o hodně lepší. Už začínám cítit takové to pálení v dlaních; tím obvykle zlepšení začíná.“

Zvedla ruce. Dřív bývala v bolestných rozpacích ze svých zkroucených, pokřivených rukou, a ty rozpaky stále ještě přetrvávaly, i když už si trochu zvykla na to, že jeho zájem o ně je prostě součástí jeho lásky. Alanovi se její ruce zdály být nějak ztuhlé a divné, jako kdyby na nich stále měla nějaké neviditelné rukavice – rukavice, jež ušil nějaký neobratný a ledabylý výrobce, který jí je potom také natáhl a navždy připevnil k zápěstím.

„Musela sis dnes vzít nějaké prášky?“

„Jen jeden. Ráno.“

Ve skutečnosti si vzala tři – dva ráno a jeden po poledni –a bolest nebyla dnes o nic menší než včera. Obávala se, že ono pálení v dlaních, o němž mluvila, je spíš výplodem její toužebné představivosti. Nerada Alanovi lhala; byla přesvědčena, že lež a láska se snesou jen málokdy – a když už, nikdy ne na dlouho. Byla však sama už delší dobu a nějaká část jejího nitra se pořád ještě děsila toho jeho nemilosrdného zájmu. Důvěřovala mu, ale současně nechtěla, aby toho o ní věděl až příliš.

Stále naléhavěji mluvil o té klinice Mayo a jí bylo jasné, že pokud by skutečně zjistil, jak příšerná bolest to tentokráte je, nepochybně by naléhal ještě důrazněji. Ona ale nechtěla, aby její zlořečené ruce se staly tou nejdůležitější složkou jejich lásky… a mimoto měla také obavy z toho, co by třeba prohlídka na klinice mohla odhalit. S bolestí žít může; nebyla si však jista, zda by mohla žít bez naděje.

„Vyndal bys brambory z trouby?“ zeptala se. „Chtěla bych zavolat Nettii, ještě než začneme jíst.“

„Co je s Nettii?“

„Bolí ji břicho. Dnes nepřišla. Chci jen vědět, jestli to není náhodou střevní chřipka. Rosalie říká, že je toho teď všude kolem plno a Nettie má z doktorů hrůzu.“

A Alan, který toho o Polly Chalmersové věděl mnohem víc, než by si Polly byla schopna i jen pomyslet, si řekl sám pro sebe – Ale to se na to podívejme, kdo nám právě tohle vykládá, když Polly šla k telefonu. Je prostě policajt a nedokáže se zbavit svého zvyku všechno sledovat, i když je mimo službu; je to už takový jeho automatický zvyk. A už se ani nesnažil se ho zbavovat. Kdyby byl v posledních měsících života Annie trochu pozornější, mohli být ona i Todd ještě naživu.

Když ho přišla Polly uvítat, hned si všiml těch rukaviček. Pak mu neušlo, že si je stahovala pomocí zubů, místo toho, aby si je normálně stáhla rukama. Sledoval ji, když dávala na talíř kuře a zaznamenal grimasu, jež jí stáhla rty v momentě, když talíř zvedala a ukládala do mikrovlnné trouby. To jsou špatné příznaky. Vstal a šel ke dveřím mezi kuchyní a obývacím pokojem, chtěl se podívat, zda bude vytáčet číslo s jistotou či s námahou. Byl to jeden z nejdůležitějších příznaků, z nichž odvozoval míru její bolesti. A právě tady zaregistroval první dobré znamení – alespoň si ho tak vykládal.

Číslo Nettie vyťukala rychle a bez zaváhání, a protože byla na druhé straně pokoje, nemohl si aparátu povšimnout – ani ostatních. Telefonní přístroje byly odpoledne vyměněny za moderní typ s velkými tlačítky. Vrátil se do kuchyně, ale jedním uchem poslouchal hovor z pokoje.

„Haló, Nettie?… už jsem to chtěla položit. Vzbudila jsem tě?… ano… hmm… Jak to vypadá?… Dobře. Myslela jsem na tebe… Ne, s večeří to je v pořádku, Alan přivezl grilované kuře z toho podniku Kvok-Kvok v Oxfordu… Ano, dobré, viď?“

Alan vyndal z jedné ze skříněk kuchyňské linky tác a pomyslel si: o svých rukách lže. Je úplně jedno, jak zvládá telefonování – má to stejně vážné jako loni, možná ještě horší.

Pomyšlení na to, že mu lže, ho nijak moc netrápilo; jeho názor na pravdu byl mnohem shovívavější než Pollyin. Vezměme na příklad to její dítě. Porodila ho počátkem roku 1971, asi tak sedm měsíců poté, co autobusem odjela z Castle Rocku. Řekla Alanovi, že nemluvně – chlapec, jemuž dala jméno Kelton – zemřelo v Denveru na syndrom náhlé smrti kojenců, což je to nejhorší, co může mladou matku postihnout. Byla to perfektně přijatelná historka a Alan ani v nejmenším nepochyboval o tom, že Kelton Chalmers je skutečně mrtvý. Tahle Pollyina verze ale měla jednu slabinu: nebyla pravdivá. Alan je policajt a pozná lež, jakmile ji slyší.

(s jedinou výjimkou – když lhala Annie)

Jo, pomyslel si. S jedinou výjimkou – když lhala Annie. Ta výjimka je řádně zaregistrovaná.

Co mu prozradilo, že Polly lže? Její rychlé mrkání víček na příliš otevřených, příliš upřímných očích? Nebo způsob, jakým se jí neustále levá ruka dotýkala ušního lalůčku a třela ho? Či snad neustálé překládání nohou, onen dětský signál, znamenající teď právě lžu?

To všechno – a zároveň nic z toho. Hlavně to byl nějaký bzučák, ozývající se mu v hlavě, jako se ozývá bzučák detektoru kovů letištní kontroly, když bezpečnostním rámem projde třeba cestující s ocelovou destičkou v hlavě.

Ta lež ho ani neznepokojovala, ani nezlobila. Existují lidé, kteří lžou proto, aby něco získali, jiní zase lžou proto, aby se vyhnuli bolesti, někdo zase lže prostě proto, že je mu naprosto cizí pomyšlení, že se má mluvit pravda… a pak ještě existují lidé, kteří lžou proto, že na svůj čas, kdy budou mluvit pravdu, zatím ještě čekají. Byl přesvědčen, že Pollyina lež o Keltonovi patří právě do této poslední kategorie; a proto si v klidu počká. Až bude čas, jistě se rozhodne svá tajemství mu svěřit. Není proč spěchat.

Není proč spěchat: už sama ta myšlenka jako by konejšila.

Její hlas – plný, klidný a nějak prostě správný, nesoucí se k němu z pokoje – také jakoby konejšil. Ještě nestačil překonat pocity viny že tu tak samozřejmě sedí, že ví, kde jsou uloženy talíře i příbory, že ví, ve které zásuvce v ložnici má své nylonové punčocháče, nebo kde přesně jí končí na těle linie letního opálení – ale když slyšel její hlas, na ničem z toho nezáleželo. Tady pak už platil jen jeden jediný fakt, jediný prostý fakt: že zvuk jejího hlasu se pro něj stal hlasem domova.

„Jestli chceš, mohla bych přijít později, Nettie… Vážně?… Asi ano, nejlepší bude si odpočinout… Zítra?“

Polly se zasmála. Byl to uvolněný, milý smích, při jehož zvuku měl Alan vždy pocit, jako by svět nějak ožíval. Pomyslel si, že pokud by se takto občas smála, rád by čekal jakkoliv dlouho na odhalení těch tajemství.

„Ale houby! Zítra je přece sobota! Zítra se budu povalovat a hřešit!“

Alan se usmál. Otevřel prostor pod sporákem, našel dvě chňapky na kastroly a otevřel normální troubu pod hořáky sporáku. Jedna, dvě, tři, čtyři brambory. Proboha, cožpak oni sami dva jsou schopni sníst čtyři velké pečené brambory? Mohlo ho ale napadnout, že jich bude tolik, protože to přesně je způsob, jakým Polly vaří. V těch čtyřech velkých bramborách se určitě bude skrývat nějaké její další tajemství a jednoho dne, až bude znát odpověď na všechny ty otázky – či na většinu z nich, nebo i jen na některé z nich – možná jeho pocity viny a údivu pominou.

Vyndal brambory. O chvíli později zapípala mikrovlnná trouba.

„Já už musím jít, Nettie –“

„To je v pořádku!“ zavolal Alan. „Všechno mám pod kontrolou! Já jsem totiž policajt, vážená dámo!“

„– ale stejně mi zavolej, kdybys něco potřebovala. Určitě jsi teď v pořádku?… Ale kdybys nebyla, tak bys mi to řekla, viď, Nettie?… Ano?… Cože?… Ne, jen se tak ptám… Ty také… Dobrou noc, Nettie.“

Když vešla do kuchyně, kuře už bylo na stole a on jí právě nakládal na talíř jednu pečenou bramboru.

„Alane, miláčku! To jsi nemusel!“

„To je součást obsluhy, krásná dámo.“ Další věcí, kterou chápal, byla skutečnost, že když Polly bolely ruce, stával se pro ni život vlastně nepřetržitou řadou malých bitev; běžné každodenní úkony normálního života začaly představovat řadu vyčerpávajících překážek, jež je třeba překonávat a.trestem v případě selhání se staly jak rozpaky, tak bolest. Nakládání nádobí do myčky. Skládání dříví do hranice v krbu. Manipulace s vidličkou a nožem při loupání brambor.

„Sedni si,“ řekl. „A teď začneme kvokat.“

Vyprskla smíchem a pak ho objala. Stiskla ho na zádech spíš vnitřní stranou obou předloktí než rukama, zaznamenal ten nemilosrdný pozorovatel někde uvnitř něho. Ale nějaká jeho další, méně necitlivá část, zaregistrovala zase způsob, jakým se její štíhlé tělo k němu přitisklo, zaregistrovala i příjemnou vůni jejího šamponu.

„Ty jsi ten nejhodnější chlap na světě,“ řekla tiše.

Políbil ji, nejprve jemně, pak s větší rozhodností. Ruce mu sklouzly po jejích zádech až k oblinám zadečku. Tkanina jejích starých džin byla pod jeho rukama hladká a měkká jako krtčí kožíšek.

„Koukej si sednout, chlape,“ řekla konečně. „Nejdřív jídlo, potom miliskování.“

„To je pozvání?“ Jestli to s jejíma rukama není skutečně lepší, tak to určitě nějak zamluví.

Řekla ale: „Se zlatým rámečkem,“ a Alan spokojeně usedl.

Prozatím.

„Přijede na víkend domů Al?“ zeptala se Polly, když sklízeli ze stolu nádobí. Alanův druhý syn navštěvoval Miltonovu akademii kousek na jih od Bostonu.

„Ne-e,“ řekl Alan, stíraje zbytky s talířů.

Polly řekla – snad až trochu moc nedbale: „Jen jsem si myslela, že když nemá v pondělí vyučování – je přece Kolumbův den –“

„Jede k Dorfovi na Cape Cod,“ řekl Alan. „Dorf, to je Caři Dorfman, bydlí s ním na pokoji. Al v úterý volal a ptal se, zda by mi nevadilo, kdyby tam na ten dlouhý víkend jel. Řekl jsem mu, že klidně může.“

Dotkla se jeho paže a on se k ní otočil. „Nakolik je to moje vina, Alane?“

„Nakolik jaká vina?“ zeptal se, upřímně překvapený.

„Ty moc dobře víš, o čem to mluvím; jsi dobrý otec a nejsi žádný pitomec. Kolikrát byl Al doma od doby, co začala škola?“

Alan náhle pochopil, nač naráží, a s úlevou se na ni zašklebil. „Jen jednou,“ řekl, „a to ještě jen proto, že potřeboval mluvit s Jimmym Catlinem, svým starým kamarádem ze střední školy, co je fanda přes počítače. Některé jeho oblíbené programy mu nefungovaly na novém Commodoru 64, co jsem mu koupil k narozeninám.“

Дата добавления: 2015-10-29