Aacute;ST I. 8 страница

„Zapomněl jste si obrátit tu cedulku na dveřích, kamaráde,“ zaslechl se říkat Hugh.

„Vlastně ani ne,“ řekl ten muž zdvořile. „Nespím moc dobře. Trpím nespavostí a tak někdy večer nechávám otevřeno déle. Člověk nikdy neví, kdy se zastaví třeba někdo jako vy… a třeba se mu i něco zalíbí. Nechcete jít dál a porozhlédnout se tu trochu?“

Hugh Priest vešel a zavřel za sebou dveře.

„Tam ve výloze –“ začal Hugh, ale pak musel přestat. Odkašlal si a spustil znovu. Slova z něj vycházela jako trochu chraplavé, nesrozumitelné mumlání. „Tam ve výloze máte nějaký liščí ohon.“

„Ano,“ řekl majitel. „Je krásný, že?“ Péřovou prachovku teď držel před sebou a jeho černé, indické oči hleděly se zájmem na Hugha nad vějířem peří, jež mu zakrývalo spodní část obličeje. Hugh tomu muži neviděl na ústa, ale zdálo se mu, že se usmívá. Obvykle se mu moc nelíbilo, když se lidé – zvláště lidé, které neznal – na něj smáli. Nějak ho to provokovalo. Nicméně se zdálo, že dnes večer mu to tak moc nevadí. Možná to je také tím, že je stále ještě napůl opilý.

„To tedy je,“ souhlasil Hugh. „Je nádhernej. Můj otec měl kabriolet s takovýmhle liščím ohonem na anténě, to jsem byl ještě kluk. V tomhle vopelichaným hnízdě je spousta lidí, co vůbec nevěří, že jsem někdy mohl taky bejt klukem, ale byl jsem. Jako každej jinej.“

„Pochopitelně.“ Oči toho muže zůstávaly upřené na Hughovy a najednou se udalo něco naprosto zvláštního – ty oči jakoby rostly. Hugh nebyl schopen odtrhnout od nich svůj zrak. Takový přímý kontakt očima, to byla další věc, která ho obvykle provokovala, to se chtěl prát. Ale zase – dnes večer byl úplně v klidu, nijak ho to neprovokovalo. „A tenkrát jsem také byl přesvědčenej, že liščí ohon je ta největší frajeřina na světě.“

„Pochopitelně.“

„Frajeřina – to bylo slovo, který jsme tenkrát často používali. Ne takový voloviny jako jedničkový. Nebo okáčový – mně to teda neříká ani ťuk, a vám?“

Ale majitel Nezbytných věcí neodpovídal, jen tam tak stál a sledoval Hugha Priesta svýma černýma očima Inda nad kyticí péřové prachovky.

„V každým případě ho teda chci koupit. Prodáte mi ho?“

„Pochopitelně,“ řekl Leland Gaunt potřetí.

Hugh pocítil, jak se mu tělem rozlévá úleva a příliv štěstí. Náhle si byl jist, že všechno se dá do pořádku – všechno. Přitom je to ale naprostá šílenost; dluží peníze každému, na koho se v Castle Rocku a třech sousedních městech jen podívá, už půl roku žije pod hrozbou výpovědi a auťák mu jezdí jen na heslo. Na tohle by tedy neměl zapomínat.

„Kolik?“ zeptal se. Náhle se začal starat, jestli si vůbec bude moci takový výdaj dovolit, a krátce ho zachvátila panika. Co když na to nebude mít? Ale co by bylo ještě horší – co když se mu zítra třeba povede ty peníze dát nějak dohromady a pak přijde a zjistí, že tenhle chlapík ho už prodal?

„No, záleží na tom.“

„Co, záleží na tom? Záleží na čem?“

„Záleží na tom, kolik jste ochoten zaplatit.“

Jako ve snu, Hugh vytáhl ze zadní kapsy svoji odrbanou peněženku.

„Dej to pryč, Hughu.“

Copak jsem mu řekl, jak se jmenuji?

Hugh si nedokázal vzpomenout, ale peněženku zase zastrčil.

„Vyndej všechno z kapes. Sem, tady na tu vitrínu.“

Hugh obrátil kapsy. Na vitrínu pokládal postupně kapesní nůž, balíček cukrátek, zapalovač a asi půldruhého dolaru v drobných, zapatlaných od tabáku.

Mince zacinkaly na skle.

Muž se sehnul a zkoumal tu hromádku. „To by celkem šlo,“ poznamenal a prohraboval tu hubenou sbírku svojí péřovou prachovkou. Když se znovu narovnal, na hromádce zůstal jen nůž, zapalovač a cukrátka. Drobné zmizely.

Hugh to sledoval bez jakéhokoliv překvapení. Stál tam tiše jako nějaká hračka s vybitými bateriemi, zatímco ten dlouhán šel k výkladu a pak se vracel s tím liščím ohonem. Položil ho na vitrínu vedle teď již zmenšené hromádky Hughova kapesního majetku.

Hugh pomalu zvedl ruku a pohladil tu kožešinu. Na omak byla chladná a hustá. Praskala hedvábnými výboji statické elektřiny. Hladit ji bylo jako hladit jasnou podzimní noc.

„No není nádherná?“ zeptal se dlouhán.

„Je nádherná,“ přitakal Hugh a natáhl ruku, aby do ní vzal liščí ohon.

„Neber ji,“ řekl dlouhán ostře, a Hugh okamžitě stáhl ruku. Pohlédl na Gaunta ublíženým, téměř zarmouceným pohledem. „Ještě jsme se přeci nedohodli.“

„Ne,“ souhlasil Hugh. Jsem určitě hypnotizovaný, pomyslel si. Vsadím, se, že ten chlápek mě zhypnotizoval. Ale to nevadí. Stejně to je celkem… celkem zábava.

Opět sáhl po peněžence – pomalým pohybem, jako kdyby byl pod vodou.

„Nech toho, blboune,“ řekl pan Gaunt znuděně a odložil prachovku.

Hughovi opět klesla ruka podél těla.

„Proč si, sakra, tolik lidí myslí, že všechno vyřeší jejich peněženka,“ řekl Gaunt hádavě.

„Já nevím,“ odpověděl Hugh. Nikdy předtím na to nepomyslel. „Je to taková blbost.“

„Je to horší,“ štěkl Gaunt. Jeho hlas teď zněl nevyrovnaně, jako kdyby byl buď velmi unavený, nebo velmi rozzlobený. Unavený určitě byl; měl přeci za sebou dlouhý a náročný den. Udělal toho už sice hodně, ale ta hlavní práce ho teprve čeká. „Je to mnohem horší! Je to přímo idiotské! Víš, co ti povím, Hughu? Tenhle svět je plný chtivých lidí, co si myslí, že všechno, ale všechno, je na prodej… jen když jsi ochoten zaplatit tu cenu. Hlavně si všechno zdůvodní a pak se ještě tím svým dravým cynismem chlubí. Ale jsou to takové kecy, všechno to jsou voloviny! Naprosté… nesmysly!“

„Jistě, nesmysly,“ souhlasil Hugh mechanicky.

„Na věci, které lidi skutečně nemohou postrádat, Hughu, není prkenice žádné řešení. Ani ta nejtlustší prkenice na světě nemá cenu potu z podpaží pracujícího člověka. Naprostá volovina! Kdybych pokaždé, když slyším,Já bych prodal svoji duši za tolik a tolik‘, inkasoval desetník, tak ti garantuji, že dneska bych si mohl koupit Empire State Building, Hughu!“ Naklonil se teď k němu a odhalil za svými rty v nehezkém úšklebku křivé zuby. „A teď mi řekni, Hughu: na co bych, u všech potvor, co lezou po zemi, mohl chtít tvoji duši?“

„Asi na nic.“ Hlas mu zněl odněkud zdaleka. Jako kdyby vycházel ze dna nějaké hluboké, temné jeskyně. „A taky mám ten dojem, že ji teď zrovna ani nemám v tom nejlepším stavu.“ Pan Gaunt se náhle uvolnil a napřímil. „Tak už dost těch lží a polopravd. Hughu, znáš ženskou, co se jmenuje Nettie Cobbová?“

„Bláznivou Nettii? Bláznivou Nettii tady přeci zná každej. Ta zabila svého manžela.“

„To se říká. Ale teď poslouchej, Hughu. Poslouchej pozorně, a pak si budeš moc vzít ten svůj liščí ohon a jít domů.“

Hugh Priest poslouchal pozorně.

Venku se rozpršelo a začal se honit vítr.

„Briane!“ zvolala slečna Ratcliffová ostře. „No tak, Briane Rusku! To bych tedy do tebe neřekla! Pojď sem! Okamžitě!“

Seděl v zadní řadě místnosti v přízemí, kde probíhaly hodiny logopedie, a dělal něco ošklivého – něco strašně ošklivého, alespoň soudě dle tónu hlasu slečny Ratcliffové – ale neuvědomoval si co, dokud nevstal. Když vstal, tak uviděl, že je úplně nahý. Proběhla jím vlna příšerné hanby, ale také vzrušení. Když pohlédl dolů na svůj penis, spatřil, že mu začíná tuhnout a pocítil jak zmatek, tak určité napětí.

„Pojď sem, ale okamžitě!“

Pomalu se blížil k předním řadám lavic, zatímco ostatní v místnosti – Sally Meyersová, Donny Frankel, Nonie Martinova a ten chudák, napůl pošuk Slopey Dodd, na něj pokradmu hleděli.

Slečna Ratcliffová stála před svým stolem, ruce v bok, oči hořící, nádherná hříva žlutohnědých vlasů zářící kolem její hlavy.

„Jsi ošklivý chlapec, Briane, moc ošklivý chlapec.“

Němě sklopil hlavu, ale jeho penis svoji hlavu ZVEDAL, a tak se zdálo, že alespoň jednu jeho část vůbec netrápí, že je tak ošklivý. Ta vlastně VYCHUTNÁVALA skutečnost, že je tak ošklivý.

Dala mu do ruky kousek křídy. Když se jejich ruce dotkly, ucítil slabý elektrický výboj. „A teď,“ řekla slečna Ratcliffová přísně, „napíšeš pětsetkrát na tabuli SPLATÍM SVOJI KARTU SANDYHO KOUFAXE.“

„Ano, slečno Ratcliffová.“

Začal psát, stoje na špičkách, aby dosáhl až na horní okraj tabule. Na nahých hýždích ucítil nějaké teplo. Stačil napsat SPLATÍM SVOJI, když tu hladká, měkká ruka slečny Ratcliffové obepnula jeho tuhý penis a začala ho jemně mnout. Na chvíli se mu zdálo, že snad omdlí, tak příjemný to byl pocit.

„Piš dál,“ řekla studeně za jeho zády, „a já budu dál dělat tohle.“

„S-slečno R-R-Ratcliffová, a co moje jazykové cvičení?“ zeptal se Slopey Dodd.

„Buď zticha, nebo tě vyhodím na parkoviště, Slopey,“ řekla slečna Ratcliffová. „A to bys pak teprve koktal, milánku.“

Zatímco mluvila, dál masírovala Brianův penis. Brian teď úpěl. Nebylo to sice správné, to věděl, ale pocit to byl příjemný. Cítil nádhernou úzkost. Cítil to, co potřeboval. Přesně to.

Pak se otočil a za jeho zády nestála slečna Ratcliffová, nýbrž Wilma Jerzycková se svým kulatým, bezkrevným obličejem s dvěma tmavohnědýma očkama, zamáčknutýma jako dvě hrozinky hluboko do nakynutého těsta.

„Jestli mu nezaplatíš, tak ti ji sebere,“ řekla Wilma. „A to není všechno, milánku. On ti –“

Brian se probudil s tak silným škubnutím, až téměř vypadl z postele na podlahu. Byl celý zborcený potem, srdce mu divoce bušilo a penis měl v kalhotách pyžama ztopořený jako nějakou malou větvičku.

Posadil se, celý se chvěl. Jeho prvním nutkáním bylo otevřít ústa a zavolat matku, jako to dělával, když byl ještě malý a do snů se mu zapletly nějaké noční můry. Pak si ale uvědomil, že už není žádný prcek, že mu je jedenáct let… a stejně to nebyl právě sen, který by mohl matce vyprávět, ne?

Opět si lehl, s očima dokořán zíral do tmy. Pohlédl na digitální budík na stolku vedle postele a zjistil, že jsou čtyři minuty po půlnoci. Zvenku slyšel šumění deště, teď už dost silného. Jeho kapky, hnané silnými poryvy nárazového větru, narážely na okno ložnice. Vypadalo to tam na pěknou slotu.

Moje karta. Moje karta se Sandym Koufaxem je pryč.

Ale nebyla pryč. Věděl, že není pryč – ale také věděl, že nebude schopen znovu usnout, dokud se nepřesvědčí, zda je pořád ještě na svém místě, v pořadači na volné listy, kde má svoji rostoucí sbírku žvýkačkových karet firmy Topps z roku 1956. Kontroloval ji, než šel včera ráno do školy, a znovu, když přišel ze školy, a pak po večeři, když si hrál na dvorku se Stanleym Dawsonem, si ji ještě jednou odběhl zkontrolovat. Stanleymu řekl, že musí na záchod. A naposledy na ni ještě kouknul těsně před tím, než vlezl do postele a zhasl světlo. Zjišťoval, že to od něj je něco skoro jako posedlost, ale ani toto zjištění vůbec nic na té posedlosti neměnilo. Vyklouzl z postele. Ani si neuvědomoval, jak působením chladného vzduchu v místnosti mu na zpoceném těle naskakuje husí kůže a penis ochabuje. Tiše přešel k prádelníku. Na prostěradle, povlečeném přes matrace postele, po něm zůstal otisk jeho zpoceného těla. Velký pořadač ležel v prádelníku až úplně nahoře, zalitý výsekem bílého světla pouliční lampy, vrhaným skrze okno.

Vzal pořadač, otevřel ho a rychle listoval archy průhledných obálek z umělé hmoty, do jejichž kapes zasunoval karty. Rukama mu prošly karty Mela Parnella, Whiteyho Forda a Warrena Spahna – poklady, kterými se kdysi nekonečně pyšnil – aniž na ně vůbec pozorněji pohlédl. Na chvíli ho zachvátila strašlivá panika, když dolistoval na konec pořadače k prázdným obálkám, aniž by zahlédl kartu Sandyho Koufaxe. Pak si uvědomil, že ve spěchu obrátil několik listů najednou. Listoval zpátky a – jistě, je tady: ten úzký obličej, ten mírný úsměv, nadšené oči, vykukující zpod kšiltu baseballové čepice.Svému dobrému příteli Brianovi s mnoha pozdravy, Sandy Koufax.

Přejel prsty přes nakloněné tahy vepsaného věnování. Už byl zase klidný… či alespoň téměř klidný. Ta karta vlastně ještě není jeho. Má ji jen tak jako., na zkoušku. Ještě musí něco vykonat, než bude opravdu jeho. Brian si nebyl tak úplně jist co to vlastně bude, ale uvědomoval si, že to má nějakou souvislost s tím snem, z něhož se právě probudil – a byl si jist, že to bude vědět, až na to (zítra? nebo ještě dnes?) přijde čas.

Zavřel pořadač – propisotem byl pečlivě na přední desce vyveden nápis BRIANOVA SBÍRKA, NEDOTÝKAT SE! – a zase ho vsunul do prádelníku. Pak se vrátil do postele.

Jenom jedna věc s tou kartou Sandyho Koufaxe ho trápila. Chtěl by ji ukázat svému otci. Když jel domů z obchodu Nezbytné věci, už si představoval, jaké to bude, až mu ji ukáže. On, Brian, řekne jen tak jako mimochodem: Hele, tati, dneska jsem v tom novém obchodě našel jednu kartu z roku 1956. Nechtěl by ses na ni mrknout? Otec řekne, že ano, celkem bez zvláštního zájmu, jen tak, aby měl od Briana pokoj – ale až uvidí Brianův úlovek, jak se mu rozzáří oči! Až až si přečte to věnování –!

Ano, bude ohromený a potěšený, to je pravda. Asi Briana poklepe po zádech a ukáže mu, že je jednička. Ale co potom?

Potom začne zpovídání, a to bude… a právě to bude ten problém. Jeho otec bude především chtít vědět, kde tu kartu sehnal, kde vzal peníze na kartu, která je za a) vzácná, za b) ve vynikajícím stavu a za c) s věnováním. Natištěný podpis zněl na jméno Sandford Koufax, což bylo správné jméno slavného házeče. Vepsaný autogram zněl Sandy Koufax, což v onom podivínském a někdy cenově přemrštěném světě sběratelů baseballových karet znamenalo, že opravdová tržní hodnota by se dala vyjádřit cenou až sto padesát dolarů.

Brian si v duchu zkoušel možné odpovědi.

Tati, já jsem ji dostal v tom novém obchodě Nezbytné věci. Ten pán mi ji dal fakt se STRAŠNOU slevou… říkal mi, že lidi budou hodně do jeho obchodu chodit, když se dozví, že má tak nízké ceny.

To by zatím celkem šlo – ale i takovému klukovi, který si bude muset ještě rok počkat, než přestane v kině platit dětský lístek, muselo být jasné, že to nestačí. Když už někomu řeknete, že jste něco koupili opravdu výhodně, tak to lidi vždycky zajímá. A zajímá je to až moc.

Vážně? A jakou ti dal slevu? Třicet procent? Čtyřicet? Nebo ti to dal za polovinu? Ale to by pořád ještě bylo nejméně šedesát nebo sedmdesát dolarů, Briane, a já VÍM, že tolik peněz v prasátku zdaleka nemáš.

No… víš, vlastně stála trochu míň, tati.

Prima, tak mi to řekni. Kolik jsi zaplatil?

No… pětaosmdesát centů.

On ti prodal podepsanou baseballovou kartu Sandyho Koufaxe z roku 1956, v naprosto zachovalém stavu, za pětaosmdesát centů?

Ano – a teď právě by začaly ty opravdové trable.

Jaké trable? Nevěděl to sice přesně, ale nějaké podezření by se určitě objevilo. Určitě by ho začali z něčeho podezřívat – i když otec třeba ne, tak matka zcela určitě.

Možná by ho i začali nutit, aby ji vrátil, a to za žádných okolností nepřipadalo v úvahu. Není na ní podpis s věnováním jen tak někomu – je přeci věnovaná Brianovi.

V žádném případě.

Kruci, nemohl se s ní pochlubit ani Stanu Dawsonovi, když si přišel hrát, i když mu ji tak strašně chtěl ukázat – Stan by si jistě stříknul do trenek. Ale když by pak v pátek, až k nim zase přijde, mluvil s otcem, Brian si naprosto jasně uměl představit, jak by mu řekl: Tak jak se vám líbí ta Brianova karta Sandyho Koufaxe, pane Rusku? Je okáčová, ne? A totéž jeho další kamarádi. Brian právě odhalil jednu ze základních pravd, platných pro malá města: spousta tajemství – vlastně všechna důležitá tajemství – se tu nedá svěřit nikomu. Protože pak už se šíří jako lavina, a to pěkně rychle.

A tak se nalézal v podivném a nepříjemném postavení. Dostal se k velké vzácnosti, a přitom ji nemůže nikomu ani ukázat a o svoji radost se tak podělit. To by mu sice mělo kazit radost z jeho nového přírůstku – což také do jisté míry pravdě odpovídalo – ale také mu to na druhé straně poskytovalo určité kradmé, skrblické uspokojení. Zjistil, že z té karty nemá ani tak radost, jako spíš že se nad ní rozplývá rozkoší – a tak odhalil další velkou pravdu: také rozplývání se rozkoší v soukromí má svoje zvláštní kouzlo. Jako kdyby jeden kout jeho v zásadě otevřené a dobrosrdečné povahy byl ohrazen, a pak se v něm rozsvítilo nějaké zvláštní černé světlo, pokřivující a zvýrazňující všechno, co v něm je skryté.

Brian se nehodlal té karty vzdát.

Ne, za žádných okolností, ani za nic.

Tak ale, abys za ni také koukal zaplatit, zašeptal nějaký hlas hluboko uvnitř jeho hlavy.

Však zaplatí. Tady žádný problém nebude. Nezdálo se mu sice, že ta věc, kterou má udělat, je právě nejpříjemnější, ale zase je naprosto jisté, že to není ani žádná úplná sprosťárna. Je to jen taková…

Jen takový žert, zašeptal nějaký jeho vnitřní hlas a on spatřil ty oči pana Gaunta – tmavě modré, jako je moře za slunečného dne, a nějak zvláštně konejšivé. Nic víc to není. Prostě jen takový žert.

To nebude problém.

Přitáhl si k tělu pokrývku, obrátil se na bok, zavřel oči a okamžitě upadl do spánku.

Ještě než ho vlny spánku zalily úplně, na něco si vzpomněl. Na něco, co řekl pan Gaunt. Budeš dělat lepší reklamu, než by DOKÁZALY tady ty místní noviny! Jenomže on nemůže tu nádhernou kartu, kterou si koupil, nikomu ani ukázat. A jestliže tohleto, taková maličkost, došla jemu – jedenáctiletému klukovi, který není ani schopen dát pozor na auto Hugha Priesta, když přechází ulici – mělo by to snad dojít i takovému chytrému člověku, jako je pan Gaunt, ne?

Nu, asi ano. Ale také možná že ne. Dospělí nepřemýšlejí stejným způsobem jako normální lidi, a mimoto – on tu kartu přeci má, ne? Má ji ve svém pořadači, přesně tam, kam patří, ne?

Odpověď na obě tyto otázky zněla ano, a tak Brian pustil celou věc z hlavy a ponořil se do spánku, zatímco na okno ložnice dopadaly kapky deště a v rozích pod okapy s hvízdáním neklidně hučely nárazy větru.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Se čtvrtečním svítáním déšť ustal a v půl jedenácté dopoledne, když Polly vyhlédla oknem svého obchodu Šijem, pořád šijem a spatřila venku Nettii Cobbovou, začínaly se právě mraky trhat. Nettie nesla zavřený deštník a cupala po Main Street s kabelkou pevně sevřenou v podpaží, jako kdyby cítila čelisti nějaké příšery, řítící se na ni zezadu.

„Co dneska tvoje ruce, Polly, bolí to?“ zeptala se Rosalie Drakeová.

Polly si neznatelně povzdechla. Stejnou otázku nepochybně dnes odpoledne uslyší ještě od Alana, i když ten se zeptá naléhavěji – slíbila mu, že si kolem třetí hodiny zajdou na kávu do Naniny restaurace. Lidé, kteří vás znají dlouho, se oklamat nedají. Těm stačí pohled na vaši bledost a tmavé kruhy pod očima. A hlavně jim všechno poví ten výraz štvance ve vašich očích.

„Dnes je to mnohem lepší, díky,“ řekla. Bylo to nepřesné, spíš víc než méně nepřesné. Lepší to sice bylo, ale že by mnohem? Cha cha.

„Bylo to asi tím deštěm a –“

„To je nevypočitatelné, kdy to začne bolet. A právě v tom je ten problém. Ale to je jedno, Rosalie – teď sem rychle pojď a podívej se ven z okna. Mám ten dojem, že právě budeme svědkyněmi menšího zázraku.“

Дата добавления: 2015-10-29