Aacute;ST I. 14 страница

V hloubi duše byla přesvědčena, že manželství představuje celoživotní dobrodružství agrese a že v takovém dlouhém boji, kdy se v žádném případě neberou zajatci, se nesmí ustoupit ani o píď, nesmí se vzdát ani kousek té manželské krajiny, že taková snadná vítězství mohou nakonec ztratit svůj říz. Ale ten čas zatím ještě nepřišel, proto se vydala s košíkem na prádlo pod levou paží na dvorek s lehkým srdcem pod svým obrovským poprsím.

Byla snad na půl cesty přes dvorek k prádelním šňůrám, když tu se zmateně zastavila. Kde, ksakru, jsou ta prostěradla?

Měla by je přece vidět docela zřetelně, velké bílé obdélníky, vlající v temnotě – ale nevisely tam. Někam snad ulétly? To je přeci nesmysl! Odpoledne sice trochu větřík povíval, nebyla ale žádná vichřice. Někdo je snad ukradl?

Pak pohnul vzduchem slabý závan větru a ona uslyšela líné plesknutí. Jasně, jsou tu… někde tu jsou. Když jste nejmladší dcera z rozvětvené katolické rodiny, kde je třináct dětí, tak znáte zvuk prostěradla, plácajícího se na prádelní šňůře, skoro důvěrně. Ale přesto – ten zvuk nějak neodpovídá. Je v něm něco příliš těžkého.

Wilma popošla o další krok. Její obličej, který měl trvale lehce zasmušilý pohled ženy, očekávající potíže, nyní potemněl. Teď už ta prostěradla viděla… tedy alespoň nějaké tvary, jež by měly být prostěradly. Byly však černé.

Popošla o další krok a dvorkem opět provanul větřík. Ty tvary se pohnuly směrem k ní, vyduly se, a ještě než stačila zvednout ruku, dopadlo na ni něco těžkého a mazlavého. Po tvářích jí stékala nějaká šlemovitá hmota; přilepilo se na ni cosi hustého a matlavého. Skoro jako kdyby se jí snažily zmocnit nějaké studené, lepkavé ruce.

Nepatřila mezi ženy, které by křičely jen tak bez příčiny – teď ale zaječela a upustila košík na prádlo. Ten pleskavý zvuk se ozval znovu a ona se pokusila uhnout před tím vzdouvajícím se tvarem, pohybujícím se před ní. Levým kotníkem narazila na proutěný prádelní koš a padla na jedno koleno. Neupadla jen díky štěstí a svým rychlým reflexům.

Nějaká těžká, mokrá věc se jí sunula po zádech; lepkavé mokro jí smáčelo krk. Wilma opět zaječela a po rukách a kolenou se odplížila od prádelních šňůr. Několik pramenů vlasů jí vyklouzlo zpod šátku a viselo jí teď s lechtáním přes obličej. Ten pocit nesnášela… ale ještě víc nesnášela slizký a lepkavý dotek toho černého tvaru, visícího na její prádelní šňůře.

Dveře do kuchyně se rozlétly a dvorkem se nesl polekaný hlas Peta: „Wilmo? Wilmo, jsi v pořádku?“

Za ní se ozývalo pleskání – odporný zvuk, jako chrchlání z nějakých hlasivek, ucpaných bahnem. Na vedlejším dvorku se hystericky rozštěkal vysokým, nepříjemně pronikavým štěkotem voříšek Haverhillů – haf! haf! haf! – a to štěkání Wilmin duševní stav jen zhoršovalo.

Zvedla se a spatřila, jak Pete opatrně schází ze zadních schodů. „Wilmo? Ty jsi upadla? Jsi v pořádku?“

„Ano!“ vykřikla vztekle. „Ano, upadla jsem! Ano, jsem v pořádku! Rozsviť to zatracený světlo!“

„Ublížila sis ně-“

„Rozsviť to zatracený SVĚTLO, povídám!“ zaječela na něj a otírala si ruku o plášť. Měla ji obalenou jakýmsi studeným slizem. Byla teď tak vzteklá, že viděla svůj vlastní puls jako jasné body světla, tančící jí před očima… a nejvíc se vztekala sama na sebe, že se tak poděsila. I když jen na chvilku.

Haf! Haf! Haf!

Ta mrcha psí na vedlejším dvorku se mohla zběsnit. Kriste pane, jak ona nenáviděla psy, zvláště ty štěkavé!

Petův stín se vrátil k hornímu schodu. Dveře se otevřely, ruka zašmátrala uvnitř a pak se rozsvítilo venkovní světlo. Zaplavilo dvorek jasem.

Wilma se podívala na sebe a spatřila na předním dílu svého nového podzimního pláště širokou tmavohnědou šmouhu. Otírala si zuřivě tvář, pohlédla na ruce a spatřila, že jí také zhnědly. Cítila, jak jí po páteři pomalu stéká pramínek něčeho lepkavého.

„Bláto!“ Byla ochromena, nemohla tomu uvěřit. Dokonce si ani neuvědomila, že promluvila nahlas. Kdo jí to mohl provést? Kdo se jen mohl odvážit?

„Co jsi říkala, zlato?“ zeptal se Pete. Blížil se k ní; teď se v bezpečné vzdálenosti od ní zastavil. Obličej Wilmě pracoval způsobem, který Pete Jerzyck shledával nanejvýš znepokojivým: jako kdyby se jí těsně pod pokožkou svíjelo hnízdo nějakých hádků.

„Bláto!“ zaječela, vzpínajíc ruce směrem k němu… na něj. Z konečků prstů jí stékaly hnědé pramínky. „Bláto, povídám! Bláto!“

Pete pohlédl za ni a náhle pochopil. Čelist mu poklesla, ústa se mu otevřela. Wilma se otočila do směru jeho pohledu. Výbojka nad dveřmi do kuchyně osvětlovala prádelní šňůry a celý dvorek nemilosrdným jasem, odhalovala všechno, co mělo být odhaleno. Prostěradla, která rozvěsila čistá, visela nyní na kolíčcích jako nějaké zplihlé, bahnem nacucané hadry. Nebyly jen pocákány blátem: byly jím prosáknuté, měly na sobě přímo nátěr bláta.

Wilma se podívala na zahrádku a spatřila hluboké rýhy v místech, odkud bylo bláto odebíráno. Spatřila v trávě stopy, kudy ten ničitel chodil sem a tam, nabíral bláto, šel ke šňůrám, házel a pak se zase vracel a znovu a znovu nabíral bláto.

„To je v hajzlu!“ zaječela.

„Wilmo… pojď dovnitř, zlato, já…“ Pete zaváhal, pak ho něco napadlo a řekl s nadějí: „Uvařím trochu čaje.“

„Seru na čaj!“ zaječela Wilma ze všech sil a pes ze sousedství se znovu rozštěkal, přešel do nepřetržitého hauhauhauhau, ach, jak ona nenávidí psy, ten podvraťák ji přivede k šílenství, ten hnusný, uječený vořech!

Její vztek vypěnil a ona se vrhla na prostěradla, trhala je ze šňůry, rvala je. Její prsty se zachytily první šňůry a napnuly ji jako strunu kytary. Na ní visící prostěradla se prověsila do mokrého, mazlavého bahna na zemi. Pěsti sevřené, oči šilhající jako dítěti, které má právě záchvat psotníku, udělala Wilma jeden žabí krok a sklouzla po prostěradle. Ozvalo se líné plesknutí, prostěradlo se vzdulo a na punčochy se jí snesla sprška bláta. A to byla ta poslední kapka. Wilma otevřela ústa a ječela vzteky. Ach, však ona to zjistí, kdo jí to udělal. Zjistí to. Na to můžete vzít jed. A až to zjistí –

„Je u vás všechno v pořádku, paní Jerzycková?“ Byl to hlas paní Haverhillové, poplašeně se chvějící.

„Jasně že jo, sakra, popíjíme si tu denaturák a čumíme na film pro pamětníky – nemůžete zavřít hubu tomu vašemu podvraťákovi?“ zaječela Wilma.

Těžce oddychujíc se zvedla ze zabláceného prostěradla, přes obličej jí visely prameny rozcuchaných, zmazaných vlasů. Divoce si je odhrnula. Ten zasranej pes ji přivede k šílenství. Zasranej, uječenej pes!

Náhle ji něco napadlo; v mžiku se zarazila.

Psi. Zasraný, uječený psi. Kdopak to tu bydlí hned za rohem, na Ford Street?

Znova: kterápak bláznivá muňka se zasraným, uječeným psem jménem Lupič, tu bydlí hned za rohem?

No přeci Nettie Cobbová, to je jasné.

Ten pes tu štěkal celé jaro, bylo to takové uječené štěněčí kňučení, příšerně lezoucí na nervy, Wilma nakonec zavolala Nettii a řekla jí, že jestli nedokáže tomu svému psu zavřít hubu, tak že ho bude muset dát pryč. A o týden později, když nenastala žádná změna k lepšímu (alespoň ne žádná taková, kterou by Wilma byla ochotna připustit), zavolala Nettii znovu a řekla jí, že jestli tomu psu nezavře hubu, tak že ona, Wilma, bude muset zavolat policii. A když následující večer ten zasranej uječenej pes začal znovu štěkat a kňučet, na policii zavolala.

Asi tak týden nato se Nettie objevila v tržnici (na rozdíl od Wilmy byla Nettie trochu rozvážnější, musela si vždy věci v hlavě pořádně přebrat – podumat o nich – než se rozhodla jednat). Postavila se do fronty u Wilminy pokladny, i když si nekoupila ani jedinou věc. Když na ni přišla řada, řekla jí pištivým, chvějícím se hláskem: „Nedělejte laskavě mně a mému Lupičovi žádné potíže, Wilmo Jerzycková. Je to hodný pejsek, tak toho raději nechte.“

Wilma, vždy připravená k hádce, nebyla ani v nejmenším vyvedena z míry tím, že k ní dochází na jejím pracovišti. Vlastně jí to docela vyhovovalo. „Tak milostivá paní, to ještě víte houby, co to jsou skutečné potíže. Jestli ale tomu vašemu psovi nezavřete hubu, tak to budete vědět, a to brzy.“

A ta Cobbová tam stála celá bledá, nadechla se, sevřela pevně peněženku, na vychrtlé paži jí vyvstaly šlachy od zápěstí až k lokti a řekla: „Já vás varuji,“ a spěchala pryč.

„Jeminkote – já si snad cvrnknu do kalhot!“ zvolala za ní Wilma hlučně (pomyšlení na hádku jí vždycky dělalo moc dobře), Nettie se však už neotočila – jen ještě trochu přidala do kroku.

Po tomto výstupu už toho psa nikdy neuslyšela. To Wilmu značně zklamalo, protože celé jaro bylo jinak dost nudné. Pete nevykazoval žádné známky vzpoury a ve Wilmě přetrvávala jakási prázdnota z konce zimy, na níž nic neměnila ani nová zeleň stromů a trávníků. Aby měla život pestřejší a trochu pikantnější, potřebovala nějaký skutečně dobrý svár. Nějaký čas se zdálo, že by mohla výtečně posloužit ta bláznivá Nettie Cobbová, když se ale ten její pes začal chovat ukázněně, zdálo se Wilmě, že se bude muset po nějakém rozptýlení poohlédnout jinde.

Pak ale jednoho večera v květnu ten pes začal štěkat znovu. Štěkot trval jen krátce, Wilma však okamžitě spěchala k telefonu a zavolala Nettii – měla pro daný případ její jméno zaškrtnuté v telefonním seznamu.

Neztrácela čas žádnými jemnostmi či zdvořilostmi, šla rovnou na věc. „Vážená, tady je Wilma Jerzycková. Volám vám jenom proto, abych vám oznámila, že pokud tomu psovi nezavřete hubu sama, budu to muset udělat já.“

„Vždyť už neštěká!“ vykřikla Nettie. „Vzala jsem ho dovnitř okamžitě, jak jsem přišla domů. Nechte laskavě mne i Lupiče na pokoji! Už jsem vás varovala! Jestli toho nenecháte, budete litovat!“

„Jen si dobře pamatujte, co vám říkám,“ odpověděla jí Wilma. „Už toho mám dost. Jak začne příště skučet, tak už se nebudu obtěžovat s nějakým voláním na policii, ale rovnou půjdu a podřežu mu ten jeho prašivý krk!“

Zavěsila, než Nettie stačila něco odpovědět. Základní pravidlo při jednání s nepřítelem (příbuznými, manželem, sousedy) znělo: agresor musí mít vždy poslední slovo.

Od té doby ten pes ani neštěkl. Nu, možná že – sem tam – štěkl, ale Wilma to nezaznamenala; nebylo to nijak skutečně rušivé, hlavně se ale Wilma teď zaměřovala na produktivnější spor s tou ženskou, co má salón krásy na Castle Hillu. Wilma na Nettii a Lupiče už téměř zapomněla.

Ale Nettie možná nezapomněla na ni. Wilma spatřila Nettii právě včera, v tom novém obchodu. A kdyby pohledy mohly zabíjet, pomyslela si Wilma, tak bych tam určitě okamžitě ležela tuhá na podlaze.

Jak tam teď stála u svých zablácených, poničených prostěradel, vzpomněla si na ten pohled plný strachu a vzdoru, který měla ta muňka trhlá ve tváři, na to, jak se jí na chvíli ohrnul ret a obnažily zuby. Wilma dobře znala nenávistné pohledy – a včera jeden přesně takový viděla ve tváři Nettie Cobbové.

Já jsem vás varovala… budete litovat.

„Wilmo, pojď dovnitř,“ řekl Pete. Položil jí chlácholivě ruku na paži.

Prudce ji setřásla. „Nech mě na pokoji.“

Pete o krok ustoupil. Vypadal, jako kdyby chtěl zalomit rukama, ale neodvažoval se to udělat.

Možná že taky zapomněla, pomyslela si Wilma. Alespoň do té doby, než mne včera zase uviděla, tam v tom novém obchodě. Nebo možná něco kula (varovala jsem vás) v té svojí telecí hlavě celou dobu, a když mě včera viděla, tak se konečně rozhoupala.

Byla stále víc a víc přesvědčena, že to udělala Nettie – s kým jiným, kdo proti ní něco má, se v posledních pár dnech viděla? Jistě, ve městě ji neměla ráda i spousta jiných lidí, ale takovýhle podraz – takovýhle hnusný, zbabělý podraz – přesně ladí s tím úšklebkem, s jakým se na ni Nettie včera podívala. S tím úšklebkem směsi strachu (budete litovat) a nenávisti. Vypadala přesně jako pes, odvažující se kousnout, jen když je jeho oběť k němu obrácena zády.

Ano, určitě to udělala Nettie Cobbová. Čím víc o tom Wilma přemýšlela, tím víc si tím byla jista. A takový čin je neprominutelný. Ne snad proto, že ta prostěradla jsou zničená. Ne snad proto, že to je zbabělý podraz. A ani ne proto, že to je čin někoho, kdo nepochybně má nádor na mozku.

Ale je neprominutelný, protože Wilma se vyděsila.

Pravda, sice jen na okamžik, když se z temnoty vynořila ta slizká hnědá věc a přejela jí přes obličej, studeně ji polaskala jako ruka nějaké příšery… ale i tento krátký okamžik hrůzy stačí.

„Wilmo?“ zeptal se Pete, když k němu obrátila svůj plochý obličej. Nelíbil se mu výraz jejího obličeje, jak mu ho odhalovalo ostré světlo na dvorku. Nelíbil se mu ten prázdný pohled v jejích očích. „Zlato? Jsi v pořádku?“

Prošla kolem něj, aniž by ho registrovala. Pete cupital za ní, jak se valila dovnitř… a k telefonu.

Když telefon zazvonil, Nettie právě seděla v obývacím pokoji, u nohou jí ležel Lupič a v klíně měla položené svoje nové stínítko z duhového skla. Bylo za dvanáct minut osm. Trhla sebou a sevřela stínítko v rukách, hleděla na telefon se směsí strachu a nedůvěry. Pocítila jakousi chvilkovou jistotu – nepochybně to je nesmysl, ale nebyla schopna takových pocitů se zbavit –, že to bude určitě nějaká úřední osoba, která jí sdělí, že musí to krásné stínítko okamžitě vrátit, že patří někomu jinému, že takový krásný předmět se v žádném případě nesmí dostat do jejího vlastnictví, že i jen pomyšlení na to je směšné.

Lupič na ni krátce pohlédl – jako kdyby se jí chtěl zeptat, zda ten telefon půjde vzít či ne –, a pak si položil hlavu na packy.

Nettie opatrně odložila stínítko a zvedla sluchátko. Bude to nejspíš Polly – zeptá se jí, zda nechce, aby jí zítra na cestě do práce koupila něco k obědu v Hemphillově tržnici.

„Haló, tady byt Cobbů,“ řekla studeně. Celý svůj život měla strach z nějaké úřední osoby a zjistila, že nejlepším způsobem, jak takový strach potlačit, je snažit se, aby její hlas zněl také jako hlas nějaké úřední osoby.

Strach sice nezmizel, ale snad zůstával alespoň částečně pod kontrolou.

„Já dobře vím, co jsi provedla, děvko jedna hnusná!“ vyštěkl na ni nějaký hlas. Bylo to neočekávané a příšerné, jako rána sekáčkem na led.

Nettii se zastavil dech; v obličeji se jí objevil výraz mrtvolné hrůzy a srdce jí vyskočilo až do hrdla. Lupič na ni znovu tázavě pohlédl.

„Kdo… kdo…“

„Ty moc dobře víš, kdo,“ řekl ten hlas – a Nettie pochopitelně už věděla. Wilma Jerzycková, ta zlá, zlá ženská.

„Vždyť neštěkal!“ Nettiin hlas byl hysterický a třásl se jí –jako hlas někoho, kdo se právě nadýchal obsahu celé tlakové nádoby s héliem. „Už vyrostl a neštěká. A sedí mi tu u nohou!“

„Moc jsi se bavila, když jsi mi házela to bláto na prostěradla, píčo jedna bláznivá?“ Wilma zuřila. Ta ženská se ještě pokouší předstírat, že se bavíme o jejím čoklovi.

„Prostěradla? Jaká prostěradla? Já… já…“ Nettie hleděla na svoje stínítko z duhového skla, jako kdyby z něj chtěla čerpat sílu. „Nechte mne na pokoji! Vy sama jste bláznivá, ne já!“

„Za tohle tě dostanu. Ke mně nikdo nesmí chodit na dvorek a házet mi tam bláto na prostěradla, když nejsem doma. Nikdo. NlKDO! Rozumíš? Leze ti to do ty tvojí pitomý lebky? Nebudeš vědět kde, nebudeš vědět kdy, a hlavně nebudeš vědět jak, ale já… já tě… já tě DOSTANU. Rozumíš?“

Nettie si držela pevně sluchátko u ucha. Obličej měla smrtelně bledý, jen uprostřed čela, mezi obočím a vlasy, se jí táhl jediný pruh jasné červeně. Zuby měla pevně zatnuté, tváře se jí dmuly, jak dýchala koutky úst.

„Nechte mne na pokoji, nebo toho budete litovat!“ vykřikla tím hysterickým, héliovým hlasem. Lupič teď stál na nohou, uši nastražené, oči dokořán a úzkostné. Cítil v místnosti zlo. Jednou nepřátelsky štěkl. Nettie ho neslyšela. „Budete toho moc litovat! Já… Já mám známé! Známé na úřadech! Moc dobré známé! A tohle si taky nemusím nechat líbit!“

Pomalu a tiše, hlasem zlobou přetékajícím, Wilma pronesla: „Že sis se mnou něco začala, to byla největší chyba tvého života. Nebudeš mě vidět přicházet.“ Ozvalo se cvaknutí.

„Neopovažujte se!“ vzlykla Nettie. Tekly jí teď po tvářích slzy, slzy hrůzy a děsivého, bezmocného vzteku. „Neopovažujte se, osobo odporná. Já… já…“

Ozvalo se druhé cvaknutí a po něm pípání telefonní linky.

Nettie zavěsila sluchátko a téměř tři minuty vzpřímeně seděla v křesle, hledíc do prostoru. Pak začala plakat. Lupič znovu štěknul a natáhl packy na okraj křesla. Nettie ho začala hladit a plakala mu do srsti. Lupič jí olizoval krk.

„Já ji nenechám ublížit ti, neboj se, Lupiči,“ řekla. Dýchala milé a čisté teplo psího těla, snažila se z něj načerpat útěchu. „Nenechám tu zlou, zlou ženskou, aby ti ublížila. Není žádná úřední osoba, vůbec ne. Je to jen taková odporná osoba a jestli se opováží ti ublížit… nebo mě… tak toho bude litovat.“

Konečně se narovnala, našla v rohu křesla zamáčknutý papírový kapesníček a otřela si jím oči. Byla poděšená… ale také cítila, jak jí začíná lomcovat hněv. Stejný pocit měla kdysi těsně před tím, než vytáhla se zásuvky pod mycím dřezem vidličku na porcování masa a zapíchla ji svému manželovi do krku.

Vzala ze stolu stínítko z duhového skla a jemně si ho přitiskla k tělu. „Jestli si něco začne, tak toho bude moc, moc litovat,“ řekla Nettie.

Velmi dlouho tak seděla, Lupiče u nohou, stínítko z duhového skla v klíně.

Norris Ridgewick pomalu projížděl ve svém služebním voze Main Street, očima sledoval budovy na západní straně ulice. Za chvíli bude mít po službě, což ho docela těšilo. Ještě si vzpomínal, jak výbornou náladu měl ráno, než ho přepadl ten idiot; vzpomínal si, jak stál před zrcadlem na záchodku, upravoval si čepici a s potěšením myslel na to, že vypadá naprosto perfektně. Sice si na to vzpomínal, ale byla to taková už nějak hodně stará a vybledlá vzpomínka, jako kdyby šlo o nějakou fotografii z devatenáctého století. Navíc od momentu, kdy ho ten idiot Keeton chytil pod krkem, se mu až do této chvíle nedařilo ale vůbec nic.

Na oběd se zastavil ve stánku Kvok-Kvok u silnice číslo 119, kde měli grilovaná kuřata. Obvykle tam dělali dobrá jídla, ale tentokrát si dal ústřice, dostal příšerné bolení břicha a hned nato průjem. Kolem třetí hodiny odpoledne najel na výpadovce číslo 7 na nějaký hřebík a musel měnit kolo. Otřel si konečky prstů o blůzu uniformy, dnes přinesené z čistírny. Udělal to bezmyšlenkovitě, chtěl si prsty otřít jen aby mohl lépe šroubovat matice – a na uniformě mu zůstaly čtyři šmouhy smíru. A jak tam tak stál a se znechucením se díval na blůzu, opět se mu v žaludku přihlásily křeče a on musel utíkat do křoví. Měl celkem honičku, aby si stačil sundat kalhoty dřív, než v nich bude mít naděláno. Nakonec to stihnul… ale vůbec se mu nelíbilo to křoví, které si vybral. Bude to nejspíš jedovatá škumpa – a podle toho, jak den pokračoval, to nejspíš i byla.

Дата добавления: 2015-10-29