Aacute;ST I. 13 страница

„Když je to takhle podáno – a poté, co jsem viděla to Nettiino stínítko – jak bych mohla odmítnout? Ano, asi tam zajdu… jestli mne nebudou tak bolet ty moje ruce. A nechceš jít také, Alane? Možná bude mít něco i pro tebe?“

„Možná. Ale spíš asi budu koukat na Patrioty. Jednou přeci vyhrát musí.“

„Vypadáš dost unaveně, Alane. Máš kruhy pod očima.“

„Měl jsem zase jeden z horších dnů. Začalo to tím, že jsem musel od sebe trhat prvního radního a jednoho ze svých zástupců, jinak by se krvavě porvali na záchodě.“

Se zájmem se předklonila. „Co to povídáš?“

Vyprávěl jí o konfliktu mezi Keetonem a Norrisem Ridgewickem. Skončil tím, jak divně se Keeton choval – celý den se mu v těch nejneočekávanějších chvílích vybavovalo to jeho užívám slova perzekuovat. Když skončil, Polly dlouho mlčela.

„No?“ zeptal se Polly konečně. „O čem přemýšlíš?“

„Myslím na to, že bude asi trvat ještě mnoho let, než budeš o Castle Rocku vědět všechno, co potřebuješ. To se nepochybně týká i mne – byla jsem dlouho pryč a nemluvím o tom, kde jsem byla, či co se stalo s mým,malým problémem‘, a mám dojem, že tady v městečku je spousta lidí, kteří mi nedůvěřují. Ty ale dáváš věci dohromady, Alane, a ty si věci pamatuješ. Když jsem se sem vrátila, víš, co mne napadalo?“

Ze zájmem zavrtěl hlavou. Polly nebyla žena, která by mluvila o minulosti, dokonce ani s ním ne.

„Bylo to, jako kdyby si člověk zase pustil v televizi nějaký ten nekonečný seriál, který si již odvykl sledovat. A i když už se na něj pár let nedíval, okamžitě poznal všechny postavy i všechny jejich problémy, protože se ve skutečnosti vůbec nezměnily. Dívat se na takový seriál, to je jako vklouznout znovu do starých bot.“

„Co tím chceš říci?“

„Že v tomhle kýčovitém seriálu je spousta epizod, které jsi zatím ani nezaznamenal. Jestlipak třeba víš, že strýc Danfortha Keetona seděl v Juniper Hillu ve stejné době, kdy tam byla i Nettie?“

„Ne.“

Přikývla. „Když mu bylo kolem čtyřiceti let, začal mít duševní poruchy. Moje matka říkala, že Bill Keeton je schizofrenik. Ano, nevím, jestli to skutečně je ten správný termín nebo zda tohle slovo matka prostě jen často slýchala v televizi. Ale faktem je, že s ním skutečně něco nebylo v pořádku. Pamatuji se, že jsem ho vídala, jak na ulici zastavuje lidi a nutí je diskutovat o různých věcech – o státním dluhu, o tom, že John Kennedy je komunista, a nevím o čem možném ještě. Byla jsem ještě moc malá holka. Ale děsilo mne to, Alane – na to se pamatuji určitě.“

„No jistě, to si dovedu představit.“

„Nebo někdy chodil po ulici s hlavou skloněnou a mluvil si pro sebe takovým hlučným a zároveň brblavým hlasem. Matka mi říkala, že na něj nesmím nikdy promluvit, i kdybychom zrovna šli do kostela a on také. A pak se pokusil zastřelit svoji ženu. Alespoň tak jsem to slyšela – ale kdo ví, jak to vlastně bylo. Když projdou takové drby řadou úst, může z nich být nakonec cokoliv. Možná jen mával svojí služební pistolí. Ale ať už udělal cokoliv, stačilo to na okresní vězení. Pak se zjišťovalo, zda je příčetný, a nakonec ho umístili do vězení pro mentálně postižené v Juniper Hillu.“

„Je tam dodnes?“

„Už je mrtvý. Jakmile ho tam umístili, rychle degeneroval. Před smrtí byl už katatonický. Alespoň tak jsem to slyšela.“

„Kriste pane.“

„To ale není všechno. Ronnie Keeton, Danforthův otec a bratr Billa Keetona, strávil v polovině sedmdesátých let čtyři roky na psychiatrii v nemocnici pro vojenské vysloužilce v Togusu. Teď je ve starobinci s pečovatelskou službou. Je senilní. A v rodině měli ještě nějakou pratetu či sestřenici – nevím to přesně –, která se v padesátých letech po nějakém skandálu zabila. Nevím přesně, o co tam šlo – jednou jsem ale slyšela, že měla raději ženy než muže.“

„Chceš tím říci, že to mají v rodině dědičné?“

„Ne,“ řekla. „Proto to neříkám. Já jen znám pár střípků z historie tohoto města, které ty neznáš – takové střípky, které se pochopitelně nezmiňují v projevu starosty na Čtvrtého července. A jen ti je říkám. Dělat nějaké závěry, to je práce pro policii.“

Řekla to tak upjatě, že Alan se trochu usmál – ale zároveň i pocítil jakýsi neklid. Je snad v té rodině nějaké dědičné šílenství? Na střední škole se v psychologii učili, že to jsou babské povídačky. A o léta později, na policejní akademii v Albany, jim přednášející říkal, že to je skutečně tak – či alespoň že tomu tak v určitých případech být může: že určité mentální poruchy lze u dané osoby sledovat rodově stejně snadno jako její fyzické projevy – modré oči nebo uvolněné klouby. Jedním z příkladů, který uváděl, byl alkoholismus. A neříkal snad také něco o schizofrenii? Alan si už nevzpomínal. Časy, kdy byl na policejní akademii, už měl dávno za sebou.

„Mám ten dojem, že bych se měl na Cvalíka trochu poptat,“ řekl Alan těžce. „Něco ti povím, Polly – pomyšlení, že první radní Castle Rocku by mohl zešílet a byl schopen házet kolem sebe ruční granáty, mi na klidu rozhodně nepřidává.“

„Jistě že ne. Však také o to nejde. Jen mne tak napadlo, že bys to měl vědět. Lidé tady jistě odpoví na tvé otázky… pokud ovšem budeš vědět, na co se jich máš ptát. Když tohle nebudeš vědět, s radostí budou sledovat, jak se točíš v začarovaném kruhu – a nedozvíš se vůbec nic.“

Alan se zašklebil. Byla to pravda. „Ale to jsem ti ještě neřekl, Polly – když Cvalík vypadl, navštívil mne reverend Vilda. Měl –“

„Pssst!“ řekla Polly tak prudce, že se Alan zarazil. Ohlížela se, jako kdyby se snažila zjistit, zda někdo nemůže jejich rozhovor zaslechnout. Pak se opět otočila k Alanovi. „Já se z tebe jednou zblázním, Alane. Jestli se nenaučíš být trochu rozumnější, tak za dva roky při volbách docela určitě propadneš… a budeš tam jen tak stát, přihlouple se křenit a ptát se,Copak se to stalo?‘ Dávej si přeci trochu pozor. Jestliže si myslíš, že Danforth Keeton je člověk, který by kolem sebe byl schopen házet ruční granáty, tak tenhle člověk by zase byl schopen odpalovat rakety.“

Trochu se k ní naklonil a řekl: „To není žádný odpalovač raket. To je jen sebevědomý, nadutý blbeček – nic víc.“

„Noční kasino?“ Přikývl.

Vzala ho za ruku. „Chudáčku. A zvenku by se zdálo, že to tady je jen takové ospalé městečko, viď?“

„Celkem ano.“

„Odešel vytočený?“

„No jo,“ řekl Alan. „Byl to můj druhý rozhovor o legalitě Nočního kasina s tím dobrým mužem. Mám ten dojem, že jich budu mít ještě několik, než ho ti katolíci nakonec stejně uvedou do provozu.“

„Tak říkáš, že to je jen takový sebevědomý blbeček?“ zeptala se ho ještě víc potichu. Ve tváři měla vážný výraz, v očích jí však jiskřilo.

„Ano. A teď se také objevily ty placky. To bude další komplikace.“

„Placky?“

„Knoflíky, na kterých jsou místo smějícího se obličeje hrací automaty. Nan ho také má. To by mne zajímalo, čí nápad bylo zase tohle.“

„Možná Dona Hemphilla. To je nejen dobrý baptista, ale je i ve Státním výboru republikánů. Don trochu kampaně pořádat umí, ale vsadila bych se, že teď zjišťuje, že s veřejným míněním se manipuluje méně snadno, když je v tom zamotané nějaké náboženství.“ Pohladila ho po rukách. „Neber to tak vážně, Alane. Buď trochu trpělivý. Počkej. Tak se žije v Castle Rocku – život se nebere úplně vážně, lidé jsou trpěliví a čekají, až občas vyplave nějaké to bahno. Chápeš?“

Usmál se na ni, vyprostil ruce zpod jejích a uchopil je… avšak jemně. Ach, jak jemně. „Jo,“ řekl. „Přála byste si dnes večer společnost, krásná dámo?“

„Ach, Alane, já nevím –“

„Žádné miliskování,“ ujistil ji. „Zatopím v krbu, sedneme si k němu a ty můžeš vytáhnout z té městské truhly pár dalších osudů, abych se trochu pobavil.“

Polly se zmučeně usmála. „Mám ten dojem, že v posledních šesti nebo sedmi měsících jsi měl příležitost poznat všechny osudy, které znám i já, včetně mého. Chceš-li zvýšit své vědomosti o Castle Rocku, tak by ses měl skamarádit buď se starým Lennym Partridgem… nebo s touhle.“ Kývla směrem k Nan a pak opět trochu ztišila hlas. „Rozdíl mezi Lennym a Nan je v tom,“ řekla, „že Lennymu stačí, když o věcech ví. A Nana Robertsová ráda zužitkuje všechno, co ví.“

„A to znamená co?“

„To znamená, že ta dáma za všechen svůj majetek nezaplatila jeho plnou tržní hodnotu,“ řekla Polly.

Alan na ni zamyšleně pohlédl. Ještě nikdy Polly takhle nezažil – zkoumající vlastní myšlenky, rozpovídanou a zároveň v depresivní náladě. Poprvé od doby, co se stal jejím přítelem a pak jejím milencem, musel přemítat, zda vlastně poslouchá Polly Chalmersovou… nebo léky.

„Mám pocit, že dnes večer bude lepší, když nebudeme spolu,“ řekla s náhlou rozhodností. „Když mám takovouhle náladu, nejsem žádná společnice. Vidím ti to v tváři.“

„Polly, to ale není vůbec pravda.“

„Teď jdu domů a naložím se na dlouho do vany s horkou vodou. A už nebudu pít žádné kafe. Telefon vytáhnu ze zdi, půjdu brzy do postele a až se ráno probudím, mohla bych se probudit jako úplně jiná ženská. A pak bychom snad mohli… divočiny žádné, mazleni hodně.“

„Mám o tebe starost,“ řekl.

Ruce se jí v jeho sevření jemně pohnuly. „Já vím,“ řekla. „Nijak mi to sice nepomáhá, ale vážím si toho, Alane. Víc, než si myslíš.“

Hugh Priest zpomalil, když cestou domů z Castle Rocku projížděl kolem Žlutého tygra… a pak zase zvýšil rychlost. Přijel domů, zaparkoval svého buicka na příjezdové cestě a šel dovnitř.

Jeho dům měl dvě místnosti: jednu, v níž spal, a druhou, kde dělal všechno ostatní. Uprostřed této druhé místnosti stál otřískaný umakartový stůl, pokrytý hliníkovými tácky od mražených pokrmů (ve většině z nich byly ve zbytcích omáčky zamáčknuté cigaretové nedopalky). Přistoupil ke kuchyňské skříni, natáhl se na špičky a začal šátrat po horní přihrádce. Na chvíli se mu zdálo, že jeho liščí ocas je pryč, že tu někdo byl a ukradl mu ho. Okamžitě ho v panice začal pálit žaludek. Pak rukou nahmatal hedvábnou měkkost a unikl mu dlouhý, úlevný výdech.

Skoro celý den musel na liščí ohon myslet, musel myslet na to, jak si ho přiváže k anténě buicku, jak se tam bude krásně vyjímat a vesele třepotat. Ráno ho skoro už přivázal, ale pršelo a jemu se nelíbilo pomyšlení na to, že vlhko by z něj udělalo nacucaný kožešinový hadr, který by tam jen zplihle visel jako nějaká chcíplotina. Teď liščí ohon vzal a šel s ním ven, nepřítomně odkopl z cesty prázdnou plechovku od džusu. Hebkou kožešinu laskal v prstech. Ach, bože, jak nádherný to je pocit!

Vešel do garáže (už asi od roku 1984 se mu do ní pro samé harampádí auto nevešlo) a po chvíli hledání se mu podařilo vyštrachat kus drátu. Už se rozhodl: teď drátem přiváže liščí ohon k anténě, pak si dá trochu polévky a hned nato se rozjede do Greensparku. Anonymní alkoholici tam mívají setkání v sedm hodin večer v Síni Americké legie. Možná už skutečně je příliš pozdě na to, aby začínal nový život… ale to neznamená, že by už bylo příliš pozdě na to, aby se o tom přesvědčil, ať už to nakonec dopadne, jak chce.

Udělal na drátu důkladnou smyčku, navlékl ji na silnější konec ohonu a stáhl. Začal omotávat druhý konec drátu kolem antény, avšak jeho prsty, zpočátku se pohybující hbitě a mrštně, teď svůj pohyb začínaly zpomalovat. Cítil, jak z něj sebedůvěra vyprchává a místo ní se mu do hlavy začínají stěhovat pochybnosti. Vidí se zajíždět na parkoviště Americké legie – to je v pořádku. Vidí se kráčet na setkání – to je také ještě v pořádku. Ale pak se mu vynořuje obraz nějakého malého kluka (jako toho blbečka, co mu tuhle vlezl skoro pod auto), potulujícího se kolem haly, kde on uvnitř právě říká, že se jmenuje Hugh P. a že je proti alkoholu bezmocný. Zrak toho kluka náhle něco upoutá – záblesk světlé oranže v modrobílé záři sodíkových výbojek, osvětlujících parkoviště Legie. A ten kluk se přibližuje k jeho buicku, zkoumá jeho liščí ohon… nejprve se ho zlehka dotýká, pak ho hladí. Rozhlédne se, nevidí nikoho, zatáhne za ohon a přetrhne drát. A Hugh jasně toho kluka vidí jít do místního podniku s videohrami, kde říká nějakému svému kamarádovi: Hele, mrkni, co jsem štípnul na parkovišti Legie. Paráda, co?

Hugh pocítil, jak se mu do prsou dere zoufalý hněv, jako kdyby to nebyla jen pouhá představa, nýbrž něco, co se už skutečně přihodilo. Pohladil liščí ohon a pak se rozhlédl v rostoucím šeru páté hodiny podvečer – jako kdyby čekal, že spatří zástup zlodějských kluků, kteří se už začínají scházet na druhé straně ulice a jen čekají na to, až si zajde dovnitř ohřát polévku, aby mu jeho liščí ohon ukradli.

Ne. Raději nikam nepojede. Děti si dnes moc dovolují. Děti by ukradly cokoliv, jen tak pro potěšení z krádeže. Den nebo dva si ukradenou věc nechají, pak o ni ztratí zájem a pohodí ji někam do příkopu nebo na dvorku. Tato představa – a byla nějak velmi živá a jasná, skoro jako kdyby to byla vize –představa jeho milovaného liščího ohonu, pohozeného někde ve smradlavé škarpě, nacucaného vodou, ležícího mezi odpadky a prázdnými plechovkami od piva, opět Hugha naplňovala pocitem zoufalého hněvu.

Byl by blázen, kdyby něco takového riskoval.

Odmotal drát, přidržující ohon na anténě, a opět s ohonem zašel dovnitř. Uložil ho zase na horní přihrádku a tentokrát i zavřel dvířka skříňky, která však nepřiléhala.

Budu na ně muset dát zámek, pomyslel si. Děti vlezou všude. Nemají dnes respekt před ničím. Vůbec žádný respekt.

Šel k ledničce, vyndal plechovku piva, chvíli na ni hleděl a pak ji zase dal zpátky. Jedno pivo – ani čtyři nebo pět – by mu moc náladu nezvedlo. Ne při jeho dnešním rozpoložení. Otevřel jedny ze spodních dvířek kredence a prohraboval se nepořádkem uvnitř. Byly tam různé omlácené hrnce a pánve, vzadu pak poloprázdná láhev fernetu, zásoba pro případ nouze. Nalil si do skleničky od džemu polovičku, na chvíli se zamyslel, a pak skleničku dolil až po okraj. Dal si jeden nebo dva loky. Cítil, jak mu kořalka exploduje v žaludku, a skleničku opět doplnil až po okraj. Už se začal cítit trochu lépe, už byl trochu uvolněný. Pohlédl na skříňku a usmál se. Tam je bezpečný – a bude ještě bezpečnější, až koupí v železářství pěkně velký zámek, namontuje na dvířka petlici a zámek zacvakne. Je dobré, když má člověk věc, kterou skutečně chce a která je pro něj nezbytná, ale ještě lepší je, když je ta věc v bezpečí. To je pak úplně nejlepší. Ale úsměv mu teď trochu povadl.

A na to sis ho koupil? Abys ho měl až na horní polici a pod zámkem?

Opět se napil, pomalu. No dobře, pomyslel si, možná to opravdu není nejlepší řešení. Ale je to pořád lepší, než kdyby mu ho měli štípnout nějací kluci.

„A vlastně,“ řekl nahlas, „už přece není rok 1955. Dneska už je jiná doba.“

Pokýval hlavou, aby svůj výrok zdůraznil. Ale stejně – to pomyšlení se mu pořád vracelo. K čemu je liščí ohon ve skříni? Co tam z něj má on či kdokoliv jiný?

Ale dvě či tři další skleničky to rozhodly. Dvě či tři další skleničky učinily ze zasunutí liščího ohonu do skříně to nejrozumnější, nejracionálnější rozhodnutí na světě. Rozhodl se, že večeři odloží – takové rozumné rozhodnutí si přece zaslouží, aby bylo odměněno další jednou či dvěma skleničkami.

Opět si nalil plnou skleničku od džemu, sedl si do kuchyňské židle na hranatých ocelových nohách a zapálil si cigaretu. A jak tam tak seděl, popíjel a klepal popel na tácky od mražených jídel, zapomněl úplně na liščí ohon a místo toho začal myslet na Netii Cobbovou. Bláznivou Nettii. Provede bláznivé Nettii takovou menší legrácku. Možná příští týden, možná za čtrnáct dní… ale spíš už tento týden. Pan Gaunt mu řekl, že nerad ztrácí čas; a Hugh tomu docela věří. Už se na to těší.

Aspoň se trochu zažene ta příšerná nuda.

Popíjel, pokuřoval, a když konečně ve čtvrt na deset padl na špinavé povlečení svého úzkého lože ve vedlejší místnosti, měl na tváři úsměv.

Wilmě Jerzyckové končila směna v Hemphillově tržnici v sedm hodin večer, kdy se tržnice zavírala. Ve čtvrt na osm už zajížděla na příjezdovou cestu svého domu. Zpod zatažených závěsů na oknech obývacího pokoje pronikalo tlumené světlo. Vešla a vdechla nosem. Cítila makaróny a sýr. Tak to je v pořádku… alespoň zatím.

Na gauči byl natažený Pete, boty měl zuté a sledoval v televizi Kolo štěstěny. V klíně měl rozložený portlandský Tiskový přehled.

„Tvůj vzkaz jsem četl,“ řekl, rychle se posadil a odložil noviny. „Dám to ohřát. Do půl osmé to bude teplé.“ Pohlédl na ni svýma upřímnýma a trochu zvědavýma očima. Jako pes, který má silnou potřebu zalíbit se paničce, byl Pete Jerzyck vycvičen včas a celkem dobře. Měl sice také svoje chyby, ale už je to hodně dlouhá doba, co přišla naposledy domů a našla ho ležet na gauči v botách – a ještě delší doba, kdy se naposledy odvážil zapálit si doma dýmku. A už ani nepamatuje, kdy naposledy zapomněl na záchodě po sobě spláchnout, když se šel vyčůrat.

„Sebral jsi prádlo?“

Jeho kulatý, otevřený obličej se teď trochu zakabonil a objevil se v něm provinilý a překvapený výraz. „Sakra! Četl jsem si noviny a zapomněl jsem. Hned pro něj jdu.“ Začal šmátrat po botách.

„Nemusíš,“ řekla a vydala se do kuchyně.

„Wilmo, já ho seberu!“

„Neobtěžuj se,“ řekla sladce. „Nechtěla bych tě rušit od tvých novin či tvých televizních miláčků jen proto, že jsem stála posledních šest hodin za pokladnou. Jen klidně lež dál, Pete. Bav se.“

Ani se nemusela otočit, aby si ověřila jeho reakci. Po sedmi letech manželství byla upřímně přesvědčena, že Peter Michael Jerzyck ji už nemůže ničím překvapit. Bude se tvářit uraženě a vzdorně. Bude ještě chvíli poté, co odejde, stát a koukat jako někdo, kdo se právě vrátil ze záchodu a nemůže si vzpomenout, jestli si vůbec utřel zadek. Pak začne prostírat večeři. Bude jí dávat spousty otázek jaké to dnes bylo v práci, bude pozorně naslouchat jejím odpovědím a nebude ji nijak přerušovat vlastním vyprávěním o tom, co se dnes přihodilo v zaměstnání jemu, u velké realitní firmy Williams-Brown v Oxfordu, kde pracuje zase on. A to bude Wilmě naprosto vyhovovat, protože ona prodej nemovitostí považuje za ten nejnudnější námět rozhovoru. Po večeři bez říkání umyje nádobí a noviny si bude pro změnu číst zase ona. Všechny práce bude muset udělat on, protože zapomněl splnit jeden menší úkol. Vůbec by jí nevadilo, kdyby měla jít to prádlo sebrat sama – byla vlastně docela pyšná na vůni a omak prádla, které se v hezkém odpoledni sušilo na sluníčku – ale to přece nemusí Pete vědět. To je takové její malé tajemství.

Takových tajemství měla celou řadu a neprozrazovala je z téhož důvodu: ve válce se hodí každá výhoda. Někdy přicházela večer domů a trvalo třeba hodinu – nebo i dvě – než donutila Peta k ústupu na všech frontách, než zaměnila jeho bílé praporky na mapě bojiště svými červenými. Dnes to zvládla za necelé dvě minuty poté, co vstoupila do dveří a Wilma byla naprosto spokojena.

Дата добавления: 2015-10-29