Aacute;ST I. 12 страница

Jeho kyčle se přitisknou na její; cítí, jak jí cosi napnutého naráží na žaludek. Pak ji roztočí, sukně jí vylétne do výšky, obnaží jí nohy až po okraj spodních kalhotek, ruka se jí otáčí v jeho jako osa v náboji kola. Pak ji opět přitáhne k sobě a ruka mu sklouzne po zádech až mezi obě půlky jejího zadku, pevněji k sobě přivíjí. Ona na chvíli pohlédne pod pódium a tam spatří za světly spodních reflektorů Coru Ruskovou, zírající na ni. Její tvář je bílá nenávistí a zrůzněná závistí.

Pak k ní Elvis otočí hlavu a promluví na ni hlasem se šťavnatým jižanským přízvukem: „Neměli bychom se na sebe taky podívat, zlato?“

Než stačí odpovědět, přitiskne své tučné rty na její; svět je teď plný jeho vůně a jeho těla. A náhle se jí v ústech octne jeho jazyk – Král rokenrolu jí dává francouzský polibek –před Corou a před celým světem! Opět k ní přirazí svoje kyčle a v momentě, kdy do rytmu písně vpadá dechová sekce, Myra pocítí, jak se jí v útrobách začíná rozlévat exatický žár. Ach, takové to nebylo ještě nikdy, ani na jezeře Castle Lake tenkrát dávno s Esem Merrillem. Chce vykřiknout, avšak nemůže jazykem ani pohnout, takže jen zarývá prsty do jeho hladkých, saténových zad a tiskne se k němu kyčlemi, zatímco trubky vřeští píseň „Bude po mém“.

Pan Gaunt seděl v jednom z plyšových křesel a sledoval s klinickou nezúčastněností, jak tělem Myry Evansové probíhá orgasmus. Chvěla se jako žena, u které došlo k totálnímu nervovému zhroucení – v rukách křečovitě držela fotografii Elvise, oči měla zavřené, prsa se jí dmula, nohy se jí svíraly a roztahovaly, svíraly a roztahovaly. Z vlasů jí zmizely kudrlinky z kadeřnictví a ležely jí teď splihle v poměrně nelákavých pramenech. Po dvojité bradě jí stékal pot, podobně jako Elvisovi, když při svých posledních koncertech nemotorně kroužil po pódiu.

„Ááááá!“ křičela Myra a třásla se jako rosol na talířku. „Áááááá! Óóóóó! Ááááách, bože můj! Ááááááá! ÓÓÓÓch –“

Pan Gaunt si líně urovnal puky na tmavých kalhotách, až získaly opět svoji původní neporušenost. Pak se předklonil a vyškubl Myře fotografii z rukou. Její oči, plné zděšení, se okamžitě otevřely. Sáhla po fotografii, ta však už byla bezpečně mimo její dosah. Začala se zvedat ze židle.

„Posaďte se,“ řekl pan Gaunt.

Myra okamžitě strnula na místě, jako kdyby zkameněla právě v momentě, kdy vstávala.

„Pokud ještě někdy chcete vidět tu fotografii, Myro, sedněte… si.“

Sedla si, hleděla na něj v němém zoufalství. V podpaží a podél prsou se jí šířily velké skvrny potu.

„Prosím,“ řekla. To slovo z ní vyšlo jako nějaké zdušené kviknutí, jako závan větru v poušti. Napřáhla ruce.

„Řekněte mi cenu,“ vyzval ji pan Gaunt.

Zamyslela se. Ve zpoceném obličeji jí začaly těkat oči. Ohryzek se jí pohyboval nahoru a dolů.

„Čtyřicet dolarů!“ vykřikla.

Zasmál se a zavrtěl hlavou.

„Padesát!“

„To je směšné. Vy asi tu fotografii ani nijak moc nechcete, že, Myro?“

„Chci!“ Z očí jí vyhrkly slzy. Stékaly jí po lících, mísily se tam s potem. „Chciii!“

„Dobře,“ řekl. „Tak ji chcete. Já tedy akceptuji skutečnost, že ji chcete. Ale položte si otázku: je pro vás nezbytná? Je pro vás skutečně nezbytná?“

„Šedesát! To je všechno, co mám. Do posledního centu!“

„Myro, vám se zdá, že jsem malý kluk?“

„Ne –

„Já si myslím, že asi ano. Já jsem starý člověk – jsem starší, než si myslíte; pokud to sám mohu říkat, tak jsem zachovalý –ale vám se určitě zdá, že jsem nějaký malý kluk – kluk, který má věřit tomu, že žena, bydlící ve zbrusu novém domku tři bloky od vyhlídky Castle View, má jen šedesát dolarů.“

„Vy to nechápete! Můj manžel –“

Pan Gaunt vstal, fotografii držel v ruce. Ten usměvavý muž, který ustoupil na stranu, aby ji uvedl do svého obchodu, již v místnosti nebyl. „Měla jste dnes domluvenou návštěvu, Myro? Neměla. Pustil jsem vás dovnitř jen ze své dobroty. Teď vás ale budu muset požádat, abyste odešla.“

„Sedmdesát! Sedmdesát dolarů!“

„Vy urážíte moji inteligenci. Prosím, odejděte.“

Myra si před ním klekla na kolena. Plakala chraplavými, zoufalými vzlyky. Jak se před ním plazila, chytila ho za kalhoty. „Prosím! Prosím, pane Gaunte! Já tu fotografii musím mít! Musím! Ona mi… ani byste nevěřil, co mi dělá!“

Pan Gaunt pohlédl na fotografii Elvise a přes tvář mu na chvíli přeběhl úšklebek znechucení. „A ani nemyslím, že bych to vědět chtěl,“ řekl. „Vypadá to značně… upoceně.“

„Ale kdyby to mělo být víc než sedmdesát dolarů, musela bych vám napsat šek. Chuck by se to dozvěděl. A chtěl by vědět, za co jsem ty peníze vydala. A kdybych mu to řekla, on by… on by…“

„Tak tohle,“ řekl pan Gaunt, „můj problém není. Tady je obchod, ne manželská poradna.“ Shlížel na ni a mluvil k temeni její zpocené hlavy. „Jsem si jist, že někdo jiný – například paní Rusková – si tuto unikátní fotografii zemřelého pana Presleyho dovolit bude moci.“

Při zmínce o Coře Myra vztyčila hlavu. Místo očí teď měla dva blýskavé body, zamáčknuté v hlubokých, hnědých důlcích. Zuby se jí se zavrčením obnažily. V ten okamžik vypadala jako naprosto šílená.

„Vy byste ho prodal jí?“ zasyčela.

„Já jsem zastánce svobodného obchodu,“ řekl pan Gaunt. „Právě ten učinil naši zemi tak silnou. A opravdu bych uvítal, kdybyste mne pustila, Myro. Máte ruce úplně zmáčené potem. Budu si ty kalhoty muset dát do čistírny, a i tak si nejsem jist, zda –“

„Osmdesát! Osmdesát dolarů!“

„Prodám vám ji za přesně dvojnásobek této částky,“ řekl pan Gaunt. „Za jedno sto a šedesát dolarů.“ Zašklebil se, odhaluje své velké, zakřivené zuby. „A Myro – pokud jde o váš šek, mohu ho akceptovat.“

Vyrazila ze sebe zoufalé zavytí. „Nemohu! Chuck by mne zabil!“

„Možná že ano,“ řekl pan Gaunt, „ale umírala byste přeci kvůli opravdové lásce, nemám pravdu?“

„Stovku,“ zakňourala Myra a opět ho chytila za kalhoty, když se pokusil od ní odstoupit. „Prosím, za sto dolarů.“

„Sto čtyřicet,“ opáčil pan Gaunt. „To je nejníže, kam až mohu jít… Ale to je moje poslední nabídka.“

„Dobře,“ vydechla Myra. „Dobře, dobře, zaplatím –“

„A budete muset pochopitelně ještě přidat vykouření,“ řekl pan Gaunt a zašklebil se na ni.

Hleděla na něj, ústa otevřená v dokonalém tvaru písmena O. „Co jste to řekl?“ zašeptala.

„Vykouřit mě!“ křikl na ni. „Vyčadit mi péro! Otevřít tu vaší obrovskou vydlážděnou hubu a pocumlat mi brko!“

„Ach bože,“ zasténala Myra.

„Jak je libo,“ řekl pan Gaunt a začal se obracet.

Chytila ho, ještě než se stačil vzdálit. O chvíli později již její třesoucí se ruce zápolily s jeho poklopcem.

Nechal ji chvíli zápolit, hleděl na ni pobaveně a pak jí ruce odstrčil. „Zapomeňte na to,“ řekl. „Z orálního sexu na mne jde amnézie.“

„Co –“

„To nevadí, Myro.“ Hodil jí fotografii. Vztáhla po ní ruce, zachytila ji a přitiskla si ji k prsům. „Ale jedna maličkost tu přeci jen ještě je.“

„Jaká?“ zasyčela na něj.

„Znáte toho chlapíka za barem v té hospodě za mostem?“

Začala vrtět hlavou a oči se jí opět plnily hrůzou, pak si ale uvědomila, koho má nejspíš na mysli. „Henryho Beauforta?“

„Ano. Myslím, že mu to tam také patří, ta hospoda se jmenuje Žlutý tygr. Dost zajímavé jméno.“

„No, já ho tedy neznám – ale vím, kdo to asi je.“ Nikdy v životě ve Žlutém tygru nebyla, ale věděla, komu ta hospoda patří.

„Jo. Ten. Chtěl bych, abyste provedla panu Beaufortovi takový menší žertík.“

„Jak… jaký žertík?“

Pan Gaunt se shýbl, uchopil jednu potem zmáčenou, kluzkou ruku Myry a pomohl jí na nohy. „Tak o tom,“ řekl, „si můžeme popovídat, zatímco vy budete vyplňovat ten šek, Myro.“ Pak se usmál a do tváře se mu opět vrátil veškerý jeho šarm. Hnědé oči mu jiskřily a tančily.,A mimochodem, budete tu vaši fotografii chtít v dárkovém balení?“

KAPITOLA PÁTÁ

Alan se zasunul k bočnímu stolu v Nanině restauraci přímo naproti Pollyinu obchodu a okamžitě viděl, že Polly má pořád ještě silné bolesti – určitě ještě hodně silné, protože si musela vzít percodan i odpoledne, což dělala jen velmi výjimečně. Bylo mu to jasné ještě dřív, než otevřela ústa – viděl jí to na očích. Takové zvláštní záření. Zvykl si ho tam vídat… ne však snášet. A nebyl si ani jist, zda si vůbec někdy zvykne. Přemítal – a ne poprvé – zda si už na ten lék osvojila návyk. Zdálo se mu, že v Pollyině případě by takový návyk byl prostě jen další vedlejší účinek oné bolesti, který se konečně dá očekávat; zaznamená se a pak přesublimuje zase zpátky na hlavní problém – jímž je, zjednodušeně řečeno, potřeba vyrovnat se s bolestí, které on patrně není schopen ani porozumět.

Nic z jeho uvažování mu nepřešlo do hlasu, když se jí ptal: „Tak jak se vede, krásná dámo?“

Usmála se. „No, byl to takový zajímavý den. Móóóóc… zajímavý, jak říkal ten chlapík v Bonanze.“

„Na Bonanzu se přece nemůžeš pamatovat, na to jsi moc mladá.“

„Jsem sice relativně mladá, ale také už hodně pamatuji. Alane, kdo je to?“

Otočil se do směru jejího pohybu právě včas, aby stačil zahlédnout ženu, procházející před širokým oknem restaurace s nějakou větší obálkou v podpaží. Hleděla upřeně před sebe a nějaký muž, přicházející z druhého směru, jí musel rychle uskočit z cesty, aby se s ní nesrazil. Alan rychle zalistoval svojí rozsáhlou kartotékou jmen a tváří, již měl v hlavě, a přišel s informací, kterou by nepochybně Norris, milující policejní přesnost, prohlásil za neúplnou.

„Evansová. Mabel nebo Mavis či tak nějak. Jejím manželem je Chuck Evans.“

„Vypadá, jako kdyby si právě užila něco moc příjemného. Docela jí to závidím.“

Sama Nan Robertsová se přišla s nimi pozdravit. Patřila k baptistickým křesťanským bojovnicím reverenda Williama Rose a měla dnes nad levým prsem připíchnutou malou žlutou placku. Byla to už třetí, kterou Alan dnes odpoledne viděl, a napadlo ho, že jich v příštích týdnech ještě uvidí spousty. Na place byl hrací automat v černém kruhu, přeškrtnutý napříč červenou čarou. Nebyla tam žádná slova; názor jejího nositele na Noční kasino byl naprosto jasný i bez nich.

Nana byla žena ve středním, věku s mohutným poprsím a slaďounkou tváří, vyvolávající reminiscenci maminky a jablkového štrůdlu. Konečně jablkový štrůdl v její restauraci – jak bylo známo Alanovi i jeho zástupcům – byl skutečně vynikající, zvláště když se na něm roztěkala velká kopička vanilkové zmrzliny. Bylo snadné nechat se onou sladkou tváří Nan zmást, ale jak měla řada obchodníků – hlavně s realitami – zjistit, byla to past. Za tou sladkou tvářičkou byl totiž výkonný, počítačový mozek, za tím mateřským poprsím stoh účetních knih právě v místě, kde normálně bývá srdce. Ve vlastnictví Nan byl pořádný kus Castle Rocku, včetně nejméně pěti obchodních budov na Main Street – a teď, když Fotr Merrill už je po smrti, to jistě bude nejbohatší ženská ve městě, pomyslel si Alan.

Připomínala mu jednu bordelmamá, kterou kdysi zatkl v Utice. Ta žena mu tenkrát nabídla úplatek, a když ho odmítl, pokusila se naprosto vážně vymlátit mu z hlavy mozek ptačí klecí. To ještě majitel toho bordelu, skorfulózní jezevec, který občas říkával „Já jsem šukal tvoji mámu, Franku,“ zasmušilým a zadumaným hlasem, tenkrát seděl v báni. Když tak někdy Alan hleděl na vertikální vrásky, vryté mezi očima Nan, docela si dovedl představit, že by byla schopná téhož. A připadalo mu zcela přirozené, že Nan, která teď mimo sezení za pokladnou nedělala už skoro nic dalšího, přijde osobně obsloužit okresního šerifa. To je přeci ten tolik důležitý osobní přístup.

„Ahoj, Alane,“ řekla. „Tebe jsem už neviděla, ani nepamatuji! Kde se touláš?“

„Tak nějak všude,“ řekl. „Mám napilno, Nano.“

„Nesmíš ale přitom zapomínat na svoje staré kamarády,“ řekla a poctila ho zářivým, mateřským úsměvem. Až když se člověk zná s Nan delší dobu, uvědomil si Alan, začne si všímat, že ten její úsměv jí pronikne jen zřídkakdy až k očím. „Přijď se na nás taky někdy podívat!“

„No vidíš! A jsem tu hned!“ řekl Alan. Nan se rozesmála tak hlasitě a vesele, až se skupina mužů v koutě – většinou lesní dělníci – krátce ohlédla. A pak budou svým kamarádům vyprávět, pomyslel si Alan, že viděli Nan Robertsovou švitořit se šerifem. Jsou prostě nejlepší kámoši.

„Dáš si. kafe, Alane?“

„Prosil bych.“

„A něco na zub k tomu? Něco domácího – třeba s jablky z McSherryho sadu, včera česanými?“ Alespoň se nám tu nesnaží vykládat, že je česala sama, pomyslel si Alan.

„Ne, díky.“

„Určitě? A co ty, Polly?“

Polly zavrtěla hlavou.

Nan se odebrala připravit kávu. „Ty ji nemáš moc rád, viď?“ zeptala se ho Polly tiše.

Chvilku nad tím přemýšlel, trochu překvapený – mít nebo nemít rád, to byly pocity, které se mu vlastně do myšlení moc netlačily. „Nan? Nevadí mi. Já se prostě jen snažím zjistit – je-li to možné – jací jsou lidé doopravdy.“

„A co doopravdy chtějí?“

„To se také těžko zjišťuje,“ řekl se smíchem. „Mě hlavně zajímá, o co jim vlastně jde.“

Zasmála se – těšilo ho, kdykoliv způsobil, že se zasmála – a řekla: „Ještě tu z tebe uděláme filozofa, Alane.“

Dotkl se její ruky v rukavici a také se zasmál.

Nan se vrátila s černou kávou v bílé konvici a hned odešla. Jedno se jí ale musí přiznat, pomyslel si Alan. Přesně rozezná, kde končí zdvořilosti, a kde už nezbývá žádný prostor k dalšímu rozhovoru. A právě tu hranici řada lidí s jí podobnými zájmy a ambicemi často nerozeznává.

„Tak,“ řekl Alan, srkaje kávu. „A teď vyprávěj o tom tvém velmi zajímavém dni.“

Vyprávěla mu podrobně, jak ona a Rosalie Drakeová ráno viděli Nettii Cobbovou, trýznící se před obchodem Nezbytné věci, a jak nakonec v sobě našla odvahu vejít dovnitř.

„No to je ale vynikající,“ řekl a skutečně si to myslel.

„No jo – to ale není všechno. Když vycházela, tak si nesla něco, co si tam koupila! Nikdy jsem ji neviděla tak veselou a tak… svižnou, jako dnes. To je ono – svižnou. Znáš ji přeci, jak je pořád taková malátná, ne?“

Alan přikývl.

„Nu, tak dnes měla tváře červené, vlasy trochu rozcuchané a vlastně se i několikrát zasmála.“

„A jsi si jistá, že tam šlo jen o nějaký obchod a nic víc?“ zeptal se a obrátil oči ke stropu.

„Neblázni.“ Řekla to tak, jako kdyby sama něco podobného neříkala Rosalii. „Každopádně čekala venku, dokud jsi neodešel – to mi bylo naprosto jasné – a pak vešla a ukázala nám, co si koupila. Znáš tu její malou sbírku duhového skla, co má doma?“

„Ne. Pořád ještě pár maličkostí v tomhle městečku uniká mojí pozornosti. Věř nebo nevěř.“

„Má asi deset kousků. Většinou od své matky. Jednou mi říkala, že původně jich bylo víc, některé se ale rozbily. Každopádně ty, co má doma, má strašně ráda, a ten člověk jí prodal naprosto nejnádhernější stínítko z duhového skla, jaké jsem kdy viděla. Nejdřív jsem si myslela, že to snad je od Tiffanyho. Jistěže ne – to je vyloučené, Nettie by si nikdy nemohla dovolit takovou drahou věc – ale stejně je to nádherný kousek skla.“

„Kolik ji to stálo?“

„Já jsem se jí neptala. Ale vsadila bych se, že ať už měla v prasátku cokoliv, je dneska prázdné.“

Trochu se zamračil. „A víš určitě, že se nenechala vzít na hůl?“

„Prosím tě, Alane – to musíš být pořád tak podezřívavý? Nettie možná o spoustě věcí nemá ani ponětí, ale to svoje duhové sklo zná moc dobře. Řekla, že to bylo za babku, a tak to asi i bylo. Měla strašnou radost.“

„V tom případě je to vynikající. Prostě to ono.“

„Cože?“

„Tak se jmenoval jeden obchod v Utice,“ řekl. „Kdysi dávno. To jsem byl ještě dítě. Prostě to ono.“

„A měli tam to tvoje ono?“ řekla škádlivě.

„Nevím. Já jsem tam nikdy nešel.“

„Nu,“ řekla, „ale zdá se, že si pan Gaunt myslí, že prostě to moje ono má.“

„Jak to myslíš?“

„Nettie přinesla tu moji krabici od dortu a uvnitř byl lístek. Od pana Gaunta.“ Přistrčila k němu přes stůl svoji kabelku. „Mrkni na něj – asi bych ten papír dnes odpoledne nebyla schopna ani vytáhnout.“

Na chvíli kabelku ignoroval. „Moc tě to bolí, Polly?“

„Moc,“ řekla prostě. „Už to bylo i horší, ale nebudu ti lhát; nikdy to ještě nebylo o moc horší. To je tím počasím – jak se změnilo.“

„A nepůjdeš za doktorem Van Allenem?“

Povzdechla si. „Zatím ne. Potřebuji si prostě oddechnout. Vždycky, když je to takhle špatné, povolí to v momentě, kdy už si myslím, že za minutu snad zešílím. Alespoň zatím to tak vždycky bylo. Když to ale do pondělí nepovolí, zajdu za ním. Ale on mi stejně jen něco předepíše. Já ale nechci, aby se ze mě stala narkomanka, Alane, pokud se tomu mohu ubránit.“

„Ale –“

„A dost,“ řekla tiše. „Teď už dost, ano?“

„Dobře,“ řekl trochu neochotně.

„Podívej se na ten lístek. Je moc milý… a tak nějak rozkošný.“

Otevřel kabelku a spatřil tenkou obálku, ležící na peněžence. Vytáhl ji. Její papír byl na omak hladký, luxusní. Na přední straně bylo rukou, velmi úhledným rukopisem, jakoby z nějakého středověkého deníku, napsáno Polly Chalmersová.

„Tak tomu se říká krasopis,“ řekla pobaveně. „Mám ten dojem, že ho přestali učit už někdy ve starověku.“

Vyjmul z obálky list papíru s neoříznutým okrajem, připomínající ruční papír. Nahoře měl natištěnou hlavičku NEZBYTNÉ VĚCI – Castle Rock, Maine – Leland Gaunt, majitel

Rukopis už nebyl tak formálně dokonalý jako na obálce, ale přesto – společně s obsahem dopisu – nepostrádal jistou milou, staromódní solidnost.

Vážená Polly, ještě jednou si dovoluji poděkovat Vám za onen božský dort. Právě takový mám rád, a jak byl chutný! Rád bych Vám také chtěl poděkovat za Vaši přízeň a laskavost – předpokládám, že Vám jistě bylo jasné, jak nervózní asi budu v den otevření obchodu, navíc v době mimo sezónu. Mám takovou jednu věc, teď ještě ne na skladě, ale přijde mi brzy letecky s dalším zbožím. Jsem si jist, že tato věc by Vás velmi zajímala. Víc Vám o ní neřeknu, rád bych, abyste si ji prohlédla sama. Je to vlastně jen taková tretka, ale vzpomněl jsem si na ni právě ve chvíli, kdy jste na odchodu zavírala dveře – a moje intuice mne už dlouho nezklamala. Tu zásilku bych měl dostat buď v pátek nebo v sobotu. Budete-li mít čas, nechcete se zastavit třeba v neděli odpoledne? Budu v obchodě celý den sepisovat zboží, rád bych Vám tu věcičku ukázal. Nechci Vám předem nic prozrazovat – ta věcička k Vám buď promluví sama, či nepromluví vůbec. Dovolte alespoň, abych se Vám za Vaši laskavost mohl revanšovat šálkem čaje! Doufám, že Nettie má radost ze svého nového stínítka. Je to velmi milá dáma a zdálo se mi, že nákup ji velmi potěšil.

Srdečně Váš Leland Gaunt

„To je tedy záhada!“ řekl Alan, složil lístek do obálky a zasunul ji zpátky do kabelky. „Půjdeš si to tam okouknout, jak říkáme my, policajti?“

Дата добавления: 2015-10-29