Aacute;ST I. 10 страница

Alanův hlas byl zmatený. On skutečně byl zmatený. Cvalík sice nikdy nebyl nijak příjemný člověk, ani když byl v dobrém rozmaru, ale takovýhle výbuch byl už moc i pro něj. Už od konce léta je ten člověk nějak rozervaný a pořád vzteklý – Alan často slýchal z dálky dunění jeho hlasu, když probíhala zasedání rady – a v očích má skoro výraz štvance. Krátce ho napadlo, že Keeton může taky být nemocný a řekl si, že asi bude třeba se na to ještě podívat. Právě teď ale musel řešit jinou poměrně nepříjemnou situaci.

„Do mě se nikdo nebude navážet,“ prohlásil Keeton trucovitě a uhladil si vlasy. Norris s určitým uspokojením zaznamenal, že Keetonovi se také třesou ruce. „Já už mám prostě plný zuby takovejch sebevědomejch blbečků, jako je tenhle tady… dělám pro tohle město snad dost… sakra, přeci jsem už udělal pro tohle město dost… a už mě sere tohle neustálý perzekuování…“ Na chvíli se odmlčel, jeho tučný podbradek pracoval, a pak vybuchl: „Řek mi Cvalíku! Víš, jak mě to sere?“

„On se ti omluví,“ řekl Alan klidně. „Viď, že jo, Norrisi?“

„To ještě nevím,“ odpověděl Norris. Hlas se mu třásl a žaludek měl jako na vodě, ale pořád ještě měl zlost. „Já vím, že ho to sere, ale pravdou je, že mě překvapil. Prostě tu normálně stojím, koukám do zrcadla jestli mám rovně kravatu, a on mě najednou čapne a praští se mnou vo zeď. Dal jsem si pořádnou pecku do hlavy. Kurva, Alane, já fakt ani nevím, co jsem vlastně řek.“

Alanovy oči se svezly na Keetona. „Je to pravda?“

Keeton sklopil oči. „Prostě jsem to přehnal,“ řekl, a Alanovi bylo jasné, že člověk jako Keeton se už nemůže víc přiblížit ke spontánní a nepřímé omluvě. Pohlédl na Norrise, zda to jeho zástupce také chápe. Zdálo se, že Norris to chápe. Tak zatím to tedy vypadá dobře; je to velký krok ke zneškodnění téhle páchnoucí bombičky. Alan se trochu uvolnil.

„Můžeme tedy tento incident považovat za uzavřený?“ zeptal se obou mužů. „Vezmeme to prostě jako určitou zkušenost, poučíme se z ní a půjdem dál?“

„Pokud jde o mě, já to beru,“ řekl Norris po chvíli. Alana to dojalo. Norris byl hubeňour a měl zlozvyk nechávat nedopité plechovky výživných nápojů ve služebních autech, která používal – a jeho zprávy? To byly čisté horory… ale měl absolutně dobré srdce. Ustoupil, ale ne proto, že by se Keetona bál. A jestli si teď ten bulík první radní myslí, že ano, tak to se šeredně mýlí.

„Je mi líto, že jsem ti řekl Cvalíku,“ řekl Norris. Nebylo mu to sice líto ani za mák, ale také ho nijak nebolelo říci, že mu to líto je. Alespoň tak to viděl Alan.

Alan pohlédl na tlouštíka v křiklavém sportovním saku a golfové košili s rozhalenkou. „Danforthe?“

„Dobře, nic se tedy nestalo,“ řekl Keeton. Promluvil s přehnanou velkodušností a Alan cítil, jak ho zalévá obvyklá vlna nechuti. Nějaký hlas z té největší hloubky jeho mysli, primitivní krokodýlí hlas podvědomí, se ozval – sice krátce, avšak důrazně: Kdy už konečně dostaneš ten srdeční záchvat, Cvalíku? Proč už nám neuděláš tu radost a nechcípneš?

„Dobrý,“ řekl. „Tak jsme do-“

„Ovšem jestli,“ řekl Keeton a zvedl ukazovák.

Alan zase zvedl obočí. „Jestli co?“

„Jestli uděláme něco s touhle pokutou.“ Držel lístek před Alanem mezi prsty, jako kdyby to byl hadr, kterým se vytíralo nějaké podezřelé svinstvo.

Alan si povzdychl. „Pojď ke mně do kanceláře, Danforthe. Promluvíme si o tom.“ Pohlédl na Norrise. „Ty máš teď službu, ne?“

„Ano,“ řekl Norris. Žaludek mu pořád ještě plaval. Jeho pocity pohody zmizely, pro dnešek asi už definitivně, a za to všechno může tohle tlustý prase, a Alan mu ještě k tomu tu pokutu asi odpustí. Bylo mu to jasné – je to politika – ale to neznamená, že by se mu to líbilo.

„Nebo se tady chceš flákat?“ zeptal se Alan. To už bylo skoro jako kdyby se zeptal Nebo chceš, abych ti to vysvětlil?, a to Keeton tu u toho jen tak stojí a čumí na ně na oba.

„Ne,“ řekl Norris. „Musím někam jít a něco zařídit. Pak si to povíme, Alane.“ Opustil záchodek – prošel kolem Keetona, aniž by o něj okem zavadil. A přestože Norris to nevěděl, musel Keeton potlačit s obrovským – téměř hrdinským – úsilím touhu nakopnout ho do zadku, aby mu v odchodu trochu pomohl.

Alan se krátce prohlédl v zrcadle, dal Keetonovi trochu času na uklidnění, zatímco ten stál ve dveřích a netrpělivě ho sledoval. Pak Alan vyšel s Keetonem v patách.

Na jedné ze dvou židlí, postavených před jeho kanceláří, seděl menší, elegantně oblečený muž v krémovém obleku, a ostentativně si četl z velké, v kůži vázané knihy, což mohla být jen a pouze Bible svatá. V Alanovi se zastavilo srdce. Skoro si už myslel, že dnes dopoledne se nestane nic zvlášť nepříjemného – za dvě nebo tři minuty už bude poledne, takže mu to už skoro vyšlo – ale přesto se mýlil.Reverend William Rose sklapnul svoji bibli (jejíž vazba barevně téměř ladila s odstínem jeho obleku) a povstal. „Náčelníku Pangborne,“ řekl. Reverend Rose patřil k těm zarputilým baptistům, kteří v případech, kdy byli emocionálně vyvedeni z míry, svůj verbální projev trochu zaobalovali. „Mohl bych s vámi hovořit?“

„Reverende, dejte mi, prosím, pět minut. Musím něco projednat.“

„Toto je ovšem, velmi důležité.“

Dovedu si představit, pomyslel si Alan. „Jistě. Jen pět minut.“

Otevřel dveře a uvedl Keetona do své kanceláře, ještě než reverend Vilda – jak ho nazýval otec Brigham – stačil říci něco dalšího.

„Půjde o to Noční kasino,“ řekl Keeton, když Alan zavřel dveře své kanceláře. „Vzpomeň si na moje slova. Otec John Brigham je tvrdohlavý Ir, ale místo tohodle chlápka bych ho bral kdykoliv. Rose je jen normální nafoukaný a arogantní blbec.“

Hrnek nám vypráví o tom, jak je kastrol špinavý, pomyslel si Alan.

„Sedni si, Danforthe.“

Keeton se posadil. Alan obešel svůj stůl, zvedl pokutový lístek a roztrhal ho na malé kousky. Smetl je do odpadkového koše. „A je to. Stačí?“

„Stačí,“ řekl Keeton a začal se zvedat.

„Ne, poseď ještě chvíli.“

Keetonovo husté obočí se pod jeho vysokým, růžovým čelem svraštilo.

„Prosím,“ dodal Alan. Usadil se do svého otáčivého křesla. Sepnul ruce a zkusil udělat vránu. Pak toho nechal a položil ruce na papírovou podložku na stole.

„Příští týden budeme mít zasedání finančního výboru, kde se bude jednat o rozpočtech, které se předloží městskému Zastupitelstvu na jeho únorovém zasedání –“ začal Alan.

„No jasně,“ zamručel Keeton.

„– a to je politická záležitost,“ pokračoval Alan. „Uznávám to já a uznáváš to jistě i ty. Já jsem právě teď z politických ohledů roztrhal perfektně platný pokutový lístek.“

Keeton se trochu pousmál. „Žiješ už přece v tomhle městě dost dlouho na to, abys věděl, jak to tu chodí, Alane. Přece ruka ruku myje.“

Alan změnil v křesle polohu. Ozvalo se tiché vrzání a skřípání – zvuky, které někdy slýchával i ve snech, když měl za sebou dlouhé, perné dny. A takový bude nepochybně i ten dnešní.

„Ano,“ řekl. „Ruka ruku myje. Ale jen do určité doby.“

Opět svraštil obočí. „Co zase znamená tohle?“

„Znamená to, že existuje určitý bod – a to i na malých městech –, kde musí politika končit. Měl by sis uvědomit, že já nejsem žádný jmenovaný úředník. Radní možná mohou kontrolovat finanční záležitosti, ale mě do mojí funkce volí lidé. A ti mě volí proto, abych je chránil, abych dodržoval zákon a dohlížel na jeho dodržování. Na to jsem přísahal a snažím se té přísaze nezpronevěřit.“

„To mi vyhrožuješ? Protože jestli ano –“

V tu chvíli se ozvalo houkání sirény. Doléhalo sice do místnosti jen tlumeně, ale Danforth Keeton sebou škubl, jako kdyby ho štípla vosa. Oči se mu na okamžik rozšířily a ruce se mu na opěradlech židle sevřely v pěst, až mu na nich zbělely klouby.

Alan opět pocítil ten zmatek. Je lekavý jako jankovitá kobyla. Co to s ním, k sakru, vlastně je?

A poprvé se přistihl že přemítá, zda pan Danforth Keeton – který byl prvním radním městečka Castle Rock už dávno před tím, než Alan vůbec zjistil, že takové město vlastně existuje – nejede v něčem, co není tak úplně košer.

„Nevyhrožuji ti,“ řekl. Keeton se začal zase uvolňovat, avšak nějak ostražitě… jako kdyby se obával, že se ta siréna ozve znovu, jen aby ho zase podráždila.

„To je dobře. Protože tady vůbec nejde o nějaké propojení na peněženku, šerife Pangborne. Městská rada, společně se třemi okresními zmocněnci, má schvalovací právo přijímat – a také propouštět – zástupce šerifa. Mezi mnoha dalšími schvalovacími právy, která ti jistě jsou známa.“

„Jde tam jen o razítko.“

„Jo, tak to zatím bylo,“ souhlasil Keeton. Z vnitřní kapsy saka vytáhl doutník značky Roi-Tan. Kroutil jím v prstech, celofánový obal šustil. „Ale to nemusí znamenat, že to takhle zůstane napořád.“

Tak kdo teď vyhrožuje komu, pomyslel si Alan, ale neřekl nic. Místo toho se zaklonil v křesle a hleděl na Keetona. Keeton se mu pár vteřin díval do očí, pak uhnul pohledem na doutník a začal ho vybalovat z celofánu.

„Až příště zaparkuješ na místě pro invalidy, tak dostaneš pokutu ode mne osobně – a ten blok už budeš platit,“ řekl Alan. „A jestli se ještě jednou dotkneš některého z mých podřízených, tak na tebe osobně uvalím obvinění z napadení třetího stupně. A to se stane bez ohledu na to, kolik a jakých tak zvaných schvalovacích práv páni radní mají. Protože tady pro mě končí politika. Rozuměl jsi mi?“

Keeton dlouho hleděl na doutník, jako kdyby si něco rozmýšlel. Pak opět pohlédl na Alana a jeho oči teď vypadaly jako dva malé, tvrdé pazourky. „Jestli chceš mermomocí vědět, kolik toho snesu, šerife Pangborne, tak to na mě klidně dál zkoušej, a dozvíš se to.“

V jeho tváři se teď zračil hněv – jistě, to nepochybně – ale Alanovi se zdálo, že tam vidí i něco dalšího. Pomyslel si, že to je strach. Vidí ho tam opravdu? Cítí ho tam? Není to jisté, a konečně na tom také nezáleží. Ale to, z čeho má Keeton strach… na tom by záležet mohlo. Na tom by mohlo sakra moc záležet.

„Rozuměl jsi mi?“ opakoval.

„Ano,“ řekl Keeton. Náhlým prudkým pohybem strhl z doutníku celofán a nechal ho spadnout na podlahu. Strčil si doutník do úst a s plnou pusou promluvil. „A rozuměl jsi ty mně?“

Křeslo zavrzalo a zaskřípalo, když se Alan opět předklonil. Hleděl vážně na Keetona. „Rozuměl jsem tomu, co jsi říkal – ale naprosto nerozumím tomu, jak se chováš, Danforthe. Nikdy jsme nebyli nějak zvláštní kamarádi, ty a já –“

„To si tedy piš,“ řekl Keeton a odkousl špičku doutníku. Na chvíli si Alan myslel, že skončí také na podlaze – a byl připraven zasáhnout – avšak Keeton si ji vyplivl do dlaně ruky a pak ji vložil do čistého popelníku na stole. Vyjímala se tam jako malé psí hovínko.

„– ale pracovně jsme spolu vždycky celkem vycházeli. A teď mi řekni: je snad něco v nepořádku? Jestli to je tak, a já bych ti mohl nějak pomoci –“

„Nic není v nepořádku,“ řekl Keeton, prudce se zvedaje ze židle. Opět byl rozzlobený – víc než rozzlobený. Alan téměř viděl, jak mu z uší funí pára. „Jenom mě už štve tohle… perzekvování.“

Bylo to už podruhé, co použil toto slovo. Alanovi znělo podivně, nějak neurovnaně. Vlastně celý ten rozhovor byl takový neurovnaný.

„No, víš, kde mne najdeš,“ řekl Alan.

„Jasně, že jo!“ řekl Keeton a vykročil ke dveřím.

„A Danforthe, prosím tě – pamatuj na to parkoviště pro invalidy.“

„Na ňáký parkoviště pro invalidy seru!“ řekl Keeton a práskl dveřmi.

Alan seděl za stolem a dlouze hleděl na zavřené dveře, v obličeji se mu zračila starost. Pak obešel stůl, zvedl zmačkaný celofán, ležící na podlaze, hodil ho do odpadkového koše a šel ke dveřím, aby uvedl Funivého Vildu.

„Pan Keeton vypadal dost rozčileně,“ řekl Rose. Posadil se opatrně do židle, kterou právě uvolnil vrchní radní, znechuceně pohlédl na špičku doutníku ležící v popelníku, a pak si pečlivě uložil do klína bílou bibli.

„V příštím měsíci bude asi často zasedání Zastupitelstva,“ řekl Alan neurčitě. „Pro všechny pány radní to musí být dost náročné.“

„To jistě,“ souhlasil reverend Rose. „Neboť Ježíš nám praví:,Nechme císaři, co císařovo jest, a Bohu, co boží jest‘.“

„Jo, jo,“ řekl Alan. Náhle si strašně přál zapálit si cigaretu, třeba Lucky Strike nebo Pall Mall, plnou dehtu a nikotinu. „A co mohu já učinit pro vás, re… reverende Rosi?“ S hrůzou si uvědomil, že se mu skoro podařilo oslovit toho muže reverende Vildo.

Rose si sundal brýle s kulatými skly bez obrouček, vyčistil je a pak si je zase nasadil na nos, kde mu zakryly dvě malé červené skvrny u kořene. Černé vlasy, přilepené k hlavě nějakým vlasovým krémem – který Alan sice cítil, nicméně nebyl schopen identifikovat – se blyštěly ve světle dvojice zářivek, zapuštěných do stropu.

„Jde o tu odpornost, které otec John Brigham říká Noční kasino,“ vymáčkl se konečně reverend Rose. „Jestli si vzpomínáte, náčelníku Pangborne, zašel jsem za vámi už před nějakým časem, když jsem se poprvé o téhle příšernosti dozvěděl – požádat vás, abyste odmítl takovou záležitost, už jen v zájmu slušnosti, jakkoliv úředně posvětit.“

„Reverende Rosi, a jestli vy si vzpomínáte –“

Rose zvedl panovačně jednu ruku a druhou vsunul do kapsy kabátu. Vytáhl nějaký sešitek téměř velikosti menší knížky. Byl to, jak Alan sklíčeně, avšak bez překvapení zaznamenal, výtah z Trestního zákoníku státu Maine.

„A teď přicházím znovu,“ řekl reverend Rose zpěvavě, „abych vás požádal o zákaz provozu toho zařízení nejen v zájmu slušnosti, ale i jménem zákona!“

„Reverende Rosi –“

„Tohle je článek 24, část 9, odstavec 2, Trestního zákoníku státu Maine,“ přerušil ho reverend Rose. Tváře mu teď hořely a Alan si uvědomil, že jediné, co se mu v posledních pár minutách podařilo, bylo zabřednout z jedné šílenosti do druhé. „S výjimkou taxativně uvedených případů,“ četl reverend Rose zpěvavým hlasem kazatele, tak známého jeho nanejvýš zbožné kongregaci, „hazardní hry, jak jsou výše definovány v části 23 tohoto Zákoníku, kde jako podmínka hry tvoří její součást peněžní sázky,,nechť jsou považovány za nedovolené.‘“ Sklapnul zákoník a pohlédl na Alana. Zraky mu plály. „Nechť jsou považovány za nedovolené!“ zvolal.

Alan krátce pocítil nutkání zvednout ruce nad hlavu a vykřiknout Pochválen buď Ježíš Kristus! Když ho toto nutkání přešlo, řekl: „Já pochopitelně znám všechny články trestního zákoníku, týkající se hazardních her, reverende Rosi. Prošel jsem si je po vaší první návštěvě a seznámil jsem s nimi i Alberta Martina, který pracuje pro město jako právní poradce. Podle jeho názoru se ovšem ustanovení článku 24 takových zařízení, jako je Noční kasino, netýká.“ Odmlčel se a pak dodal: „A musím vám bohužel říci, že to je i můj názor.“

„To není možné,“ prskal Rose. „Oni přeci navrhují přeměnu stánku Božího na hráčské doupě, a vy mi tu ještě říkáte, že to je legální?“

„Je to v každém ohledu stejně legální či nelegální, jako je provozování binga v Síni Dcer Isabelly už od roku 1931.“

„Toto ovšem není žádné bingo! Toto je ruleta. Toto je hra v karty o peníze! Toto je –“ hlas reverenda Rose se třásl „– karban!“

Alan se přistihl, že se snaží rukama dělat nějakého dalšího ptáka, a i tentokrát složil ruce na desku stolu. „Požádal jsem Alberta, aby učinil dotaz u Jima Tierneyho, generálního prokurátora tohoto státu. A jeho výklad je stejný. Velice lituji, reverende Rosi. Já chápu, že vás to štve. Mě například zase štvou třeba ti kluci na skateboardech. Také bych jim to rád zakázal, kdybych mohl – ale nemohu. V demokracii se prostě musíme někdy vyrovnat i s věcmi, které se nám nelíbí, nebo které úplně neschvalujeme.“

„Toto ovšem je karban!“ řekl reverend Rose a z jeho hlasu se ozývala nefalšovaná úzkost. „Toto je hra o peníze! Jak může taková věc být legální, když zákoník jasně říká –“

„Tak, jak oni to provozují, to vlastně žádná hazardní hra není. Každý… řekněme účastník… zaplatí při vstupu určitý vklad, či příspěvek. Na oplátku zase tento účastník dostane peníze ve stejné výši na vlastní hru. A na závěr večera se vyplácí určitý počet výher – ne peněz, nýbrž výher. Na příklad videorekordér, opékač topinek, vysavač, porcelánová souprava a jiné věci.“ A nějaký neposedný šotek ho donutil dodat: „Já si dokonce myslím, že ten vstupní vklad by se mohl odečítat z daní.“

„To je ovšem hříšná ohavnost,“ řekl reverend Rose. Tváře mu zase pobledly. Nozdry se mu dmuly.

„Jistě, ale to je hodnocení morální, ne trestní. Takhle to probíhá po celé zemi.“

„Ano,“ řekl reverend Rose. Vstal, bibli před sebou držel jako nějaký štít. „Ale jen u katolíků. Katolíci totiž karban milují. A já mám v úmyslu tomu zabránit, náčelníku Pangborne. Ať již s vaší pomocí nebo bez ní.“

Alan také vstal. „Ještě něco, reverende Rosi. Já jsem šerif Pangborn, ne náčelník. A nemohu nakazovat, co máte nebo nemáte říkat vašim ovečkám z kazatelny – zrovna tak, jako nemohu nakazovat otci Brighamovi, co má nebo nemá pořádat ve svém kostele, v Síni Dcer Isabelly či v Kolumbově síni – pokud to nejsou věci, jež jsou výslovně zakázány zákony tohoto státu – ale mohu vás upozornit, že byste měl být opatrný, dokonce si myslím, že vás musím upozornit, že byste měl být opatrný.“

Rose na něj chladně pohlédl. „Co tím myslíte?“

„Podívejte, jste rozčilený. Ty plakáty, které vaši lidé vylepovali po městě, jsou v pořádku, i ty dopisy v novinách jsou v pořádku, ale existuje určitá linie příměří, která by se neměla překračovat. Moje rada tedy zní – nechte to plavat.“

„Když Ježíš spatřil ty děvky a penězoměnce v Chrámě, nekonzultoval žádný trestní zákoník, šerife. Když Ježíš viděl ty nehodné muže a ženy, procházející se v domě Páně, nehledal žádnou linii, kterou nelze přestoupit. Náš Pán udělal to, o čem věděl, že je správné!“

„Jistě,“ řekl Alan klidně, „vy ale nejste On.“

Rose na něj dlouze pohlédl, oči mu plápolaly jako dva plynové hořáky a Alan si pomyslel: Ach jo. Tenhle člověk je prostě úplný cvok.

„Přeji hezký den, náčelníku Pangborne,“ řekl Rose studeně.

Tentokrát se ho Alan už ani neobtěžoval opravit. Jen přikývl a napřáhl ruku s vědomím, že druhá strana jí stejně nepotřese. Rose se otočil a vykročil ke dveřím, bibli přitisknutou k prsům.

„Necháte to plavat, reverende, viďte?“ zvolal za ním Alan.

Rose se ani neotočil, ani neodpověděl. Vyrazil ze dveří a prudce jimi práskl, až sklo zadrnčelo. Alan se posadil za stůl a na spánky si přitlačil dlaně rukou.

O chvíli později nakoukla bojácně dveřmi Sheila Brighamová. „Alane?“

„Už je pryč?“ zeptal se Alan, aniž vzhlédl.

„Ten kazatel? Ano. Vystřelil odtud, jako kdyby mu hořela koudel u zadku.“

„Elvis opustil budovu,“ řekl Alan dutě.

„Cože?“

„Ale nic.“ Vzhlédl k ní. „Prosím tě, potřebuji nějaký silný prášek. Mohla by ses kouknout, Sheilo, jestli tu něco nemáme?“

Usmála se. „Už jsem se koukla. Nemáme tu ale nic. Nestačil by třeba šálek kávy?“

Také se usmál. Vlastně odpoledne teprve začalo a mohlo by být lepší, než dopoledne – musí být lepší. „Beru.“

Дата добавления: 2015-10-29