Aacute;ST I. 9 страница

Rosalie přistoupila k Polly a spatřila venku drobnou, cupitající postavu s deštníkem pevně sevřeným v ruce – nepochybně aby ho mohla použít jako obušek, soudě dle způsobu, jakým ho držela – blížící se k baldachýnu obchodu Nezbytné věci.

„To je Nettie? Je to opravdu ona?“ Rosalie se téměř zajíkala překvapením.

„Opravdu, je to ona.“

„Pane bože, vždyť ona jde dovnitř!“

Ale na okamžik se zdálo, že Rosalií vyslovená prognóza to překazí. Nettie se přiblížila ke dveřím… a pak se zastavila. Překládala si deštník z ruky do ruky a hleděla na fasádu obchodu Nezbytné věci, jako kdyby to byl nějaký had, chystající se ji uštknout.

„Tak už běž, Nettie,“ řekla Polly tiše. „Jen běž, popleto jedna!“

„Na dveřích je určitě cedule ZAVŘENO,“ mínila Rosalie.

„Ne, má tam jinou ceduli, je na ní napsáno V ÚTERÝ A VE ČTVRTEK JEN PRO DOMLUVENÉ NÁVŠTĚVY. Viděla jsem ji dnes ráno, když jsem přicházela.“

Nettie se opět přiblížila ke dveřím. Vzala za kouli a pak opět ustoupila.

„Bože, ta mě napíná,“ řekla Rosalie. „Mně sice řekla, že tam asi zajde, a také přesně vím, jak moc má ráda to duhové sklo, ale že by se k tomu opravdu propracovala, to bych si tedy nepomyslela nikdy.“

„Poprosila mne, zda si přes poledne může odskočit z domu, aby mohla zajít,tam do toho nového krámu‘ jak řekla, aby vyzvedla tu moji krabici na dort,“ řekla Polly tiše.

Rosalie přikývla. „To je celá naše Nettie. Mě kdysi žádala o dovolení jít na záchod.“

„Stejně si myslím, že tak trochu možná doufala, že jí řeknu ne, že je v domě moc práce. Ale zároveň jistě doufala, že jí řeknu ano.“

Pollyiny oči bedlivě sledovaly ten malý zápas, probíhající necelých čtyřicet metrů od nich, tu miniválku mezi Nettií Cobbovou a Nettií Cobbovou. Jestli skutečně udělá ten krok dovnitř, bude to pro ni znamenat obrovský skok dopředu!

Polly pocítila v rukách tupou, rezavou bolest. Pohlédla na ně a uviděla, že si je splétá dohromady. Přinutila se připažit.

„Ono nejde ani tak o krabici na dort nebo o nějaké duhové sklo,“ řekla Rosalie. „Jde totiž spíš o něho.“

Polly na ni pohlédla.

Rosalie se zasmála a trochu se začervenala. „Ach, já tím nemyslím, že by se snad Nettie do něj zakoukala nebo něco takového, i když vypadala vážně dost zasněná, když od něj přišla. On byl totiž na ni hodný, Polly. Tím to je. Poctivý a hodný.“

„Spousta lidí je na ni hodná,“ řekla Polly. „Alan dělá co může, aby na ni byl hodný a milý, a přesto před ním pořád stydlivě utíká.“

„Náš pan Gaunt je asi hodný svým zvláštním způsobem,“ řekla Rosalie prostě, a jako na potvrzení jejích slov obě spatřily, jak Nettie vzala za kouli dveří a otočila jí. Otevřela dveře a pak tam jen tak stála na chodníku a mačkala v ruce svůj deštník, jako kdyby mělká studna jejího odhodlání byla již úplně vyčerpaná. Polly pocítila náhlou jistotu, že Nettie teď ty dveře opět zavře a uteče. Její ruce, artritida neartritida, učinily chabý pokus o sevření v pěst.

Tak jdi, Nettie. Jdi už dovnitř. Využij přeci tu šanci. Vrať se zpátky do světa.

Pak se Nettie usmála, nepochybně na někoho, koho ani Polly, ani Rosalie neviděly. Spustila ruku s deštníkem, který si doposud přidržovala na prsou… a vešla dovnitř.

Dveře se za ní zavřely.

Polly se obrátila k Rosalii a s dojetím spatřila, že má v očích slzy. Obě ženy na sebe chvíli hleděly a pak se se smíchem objaly.

„Děláš pokroky, Nettie!“ řekla Rosalie.

„Dva body pro nás!“ řekla souhlasně Polly a v hlavě jí vysvitlo slunce z mraků o dobré dvě hodiny dřív, než nakonec vykouklo z mraků nad Castle Rockem.

O pět minut později už Nettie seděla v jednom z plyšových křesel s vysokým opěradlem, jež pan Gaunt nainstaloval podél jedné stěny místnosti. Deštník a kabelka ležely zapomenuté na zemi vedle ní. Pan Gaunt seděl ve vedlejším křesle, držel ji za ruce a své bystré, lesklé oči upíral na její. Na jedné ze skleněných vitrín, vedle prázdné krabice od dortu, který přinesla Polly, stálo stínítko z duhového skla ke stolní lampě. To stínítko byl nádherný kus, který by se v nějakém, starožitnictví v Bostonu mohl prodávat klidně za tři sta dolarů, případně i víc; nicméně Nettie Cobbová ho právě koupila za deset dolarů a čtyřicet centů – tedy za všechny peníze, jež měla v kabelce v okamžiku, kdy vešla do obchodu. Ale i kdyby to stínítko bylo sebekrásnější, v tuto chvíli bylo stejně zapomenuté jako její deštník.

„Nějakou službu,“ říkala teď. Znělo to, jako kdyby mluvila ze spánku. Pohnula trochu rukama, jako kdyby chtěla pana Gaunta chytit ještě pevněji. Opětoval její sevření a Nettii přeběhl přes obličej náznak radostného úsměvu.

„Ano, přesně tak. Je to skutečně jen taková maličkost. Znáte přeci pana Keetona, že?“

„Ale jistě,“ řekla Nettie. „Ronalda i jeho syna Danfortha. Znám je oba. Kterého máte na mysli?“

„Toho mladšího,“ řekl pan Gaunt a pohladil ji po dlaních svými dlouhými palci. Nehty na nich měl mírně zažloutlé a poměrně dlouhé. „Prvního radního.“

„Tomu za jeho zády říkají Cvalík,“ řekla Nettie a zahihňala se. Byl to trochu drsný zvuk, skoro hysterický, ale jak se zdálo, Lelanda Gaunta nijak nepoplašil. Právě naopak; ten trochu nepřirozený Nettiin smích jako kdyby ho pobavil. „Už od časů, kdy byl ještě malý kluk.“

„Chtěl bych, abyste splatila zbytek ceny za vaše stínítko tím, že byste na Cvalíka zkusila jeden takový trik.“

„Trik?“ Nettie se teď zdála být trochu vyplašená.

Pan Gaunt se usmál. „Jen takový neškodný žert. Stejně se nikdy nedozví, že jste to byla vy. Bude si myslet, že to byl někdo jiný.“

„Ach tak.“ Nettie se dívala za pana Gaunta na stínítko lampy a zrak jí na chvíli něco zaostřilo – snad chtivost, možná jen touha a potěšení. „Nu…“

„Bude to v pořádku, Nettie. Nikdo se to nikdy nedozví… a vy budete mít to stínítko.“

Nettie promluvila pomalu a zamyšleně. „Můj manžel na mne často zkoušel různé triky. Mohla by to být legrace, zkusit jeden trik také na někoho jiného.“ Pohlédla opět na něj a v očích se jí teď zřetelně objevil úlek. „Pokud mu to ovšem neudělá bolest. Nechci mu udělat bolest. Svému manželovi jsem totiž bolest udělala.“

„Neudělá mu to bolest,“ řekl pan Gaunt měkce, hladě Nettiiny ruce. „Neudělá mu to vůbec žádnou bolest. Jen bych potřeboval, kdybyste mu dala do domu pár věcí.“

„A jak bych se dostala do Cvalíkova –“

„Tímhle.“

Vložil jí něco do ruky. Nějaký klíč. Sevřela ho v dlani.

„Kdy?“ zeptala se Nettie. Její zasněný zrak opět padl na stínítko.

„Brzy.“ Pustil jí ruce a vstal. „A teď, Nettie, už opravdu musím zabalit to vaše krásné stínítko do nějaké krabice. Paní Martinova si přijde vybrat nějaké Laliquovy vázy už za –“ Pohlédl na hodinky. „Ach bože, už za patnáct minut! Ale jistě vám nemusím říkat, jak mne těší, že jste se přeci jen rozhodla přijít. Dnes už jen málokdo ocení krásu barevného skla – lidé jsou dnes spíš jen překupníky a místo srdce mají pokladní kasy.“

Nettie také vstala a pohlížela na stínítko vlhkýma očima ženy, která je zamilovaná. Ta mučivá nervozita, kterou pociťovala, když se blížila k obchodu, už úplně zmizela. „Že ale je nádherné, viďte?“

„Velmi krásné,“ souhlasil pan Gaunt vřele. „A ani nevím, jak bych vám řekl… nevím, jak to vyjádřit… jak jsem šťastný, když vidím, že bude v dobrých rukách, ve správné domácnosti, kde bude znamenat něco víc než jen předmět, který se každou středu odpoledne oprašuje a pak ho někdo po letech rozbije ve chvíli neopatrnosti, střepy smete a bez jakékoliv lítosti je vyhodí do popelnice.“

„To bych nikdy neudělala!“ zvolala Nettie.

„To vím, že byste to nikdy neudělala,“ řekl pan Gaunt. „A to je také jedna z vašich předností, Neticie.“

Nettie na něj ohromeně pohlédla. „Odkud víte, jak mi říkají?“

„Já mám na jména čich. Nikdy nezapomenu žádné jméno ani tvář.“

Prošel závěsem do zadní místnosti prodejny. Když se vrátil, držel v jedné ruce rozloženou bílou krabici a ve druhé velký arch hedvábného papíru. Papír položil vedle krabice od dortu a lepenkový přířez začal skládat do tvaru krabice o velikosti přesně na stínítko. „Já jsem přesvědčen, že se budete dobře starat o předmět, který jste si koupila. Proto jsem vám ho také prodal.“

„Opravdu? Já jsem si myslela… Pan Keeton… a ten trik…“

„Ach ne, ne!“ řekl pan Gaunt, napůl se smál a napůl zlobil. „Triky umí každý! Lidé triky milují! Ale spojovat předměty s lidmi, kteří je milují a potřebují je… to je zase něco úplně jiného. Někdy si myslím, Neticie, že to, co prodávám doopravdy, je vlastně štěstí… co myslíte?“

„Nu,“ řekla Nettie vážně, „já jen vím, že mne jste každopádně šťastnou učinil, pane Gaunte. Velmi šťastnou.“

Obnažil v širokém úsměvu své křivé, na sebe natlačené zuby. „Dobře! To je moc dobře!“ Pan Gaunt vtlačil do krabice vystýlku hedvábného papíru, uložil stínítko do bělavého lože, krabici zavřel a převázal ozdobným motouzem. „Tak tady to je! Další spokojený zákazník nalezl zas jednu nezbytnou věc!“

Podával jí krabici. Nettie si ji vzala. A jak se její prsty dotkly jeho, pocítila na moment náhlý záchvěv odporu, ačkoliv jen před malou chvílí je pevně držela, a to dokonce s horoucí vřelostí. Ale ten moment okamžitě pominul a už teď byl nezřetelný a zastřený. Krabici od dortu postavila na bílý kartón se stínítkem. Zahlédla něco uvnitř.

„Co tam je?“

„Jen vzkaz pro vaši zaměstnavatelku,“ řekl pan Gaunt.

Na Nettiině tváři se okamžitě objevilo zděšení. „Něco o mně?“

„Ale proboha, jistě že ne!“ řekl pan Gaunt se smíchem a Nettie se okamžitě uklidnila. Když se pan Gaunt smál, nebylo možné mu nedůvěřovat či vzdorovat. „Dávejte pozor na vaše stínítko, Neticie, a brzy přijďte zase.“

„Ráda,“ řekla Nettie a měla to být odpověď na obě jeho připomínky, obsažené v té větě, avšak v srdci (v té tajné schránce, kde se vedle sebe neustále tlačí a strkají touhy i strach, podobně jako cestující v přeplněné ranní tramvaji) cítila, že i když sem možná přijde znovu, zůstane to stínítko jedinou věcí, kterou si v Nezbytných věcech kdy koupila.

A přesto, vyplývá z toho něco? Je to nádherná věc, jakou si vždycky přála mít, jediná věc, která jí chyběla na doplnění její skromné sbírky. Zvažovala, zda by neměla panu Gauntovi říci, že její manžel by možná byl stále ještě na živu, kdyby býval nerozbil před čtrnácti lety stínítko z duhového skla, velmi se podobající tomuto, což byla poslední kapka, která rozhodla. Za ta léta, co byli spolu, jí přelámal spoustu kostí, a přesto ho nechala žít. Nakonec rozbil něco, co pro ni bylo skutečně nezbytné, a ona ho připravila o život.

Rozhodla se ale, že panu Gauntovi tohle říkat nemusí.

Připadal jí jako člověk, který to možná už ví.

„Polly! Polly, už jde!“

Polly nechala být krejčovskou pannu, na které pomalu a pečlivě špendlila lemování, a spěchala k oknu. Postavila se vedle Rosalie a obě sledovaly Nettii, opouštějící Nezbytné věci ve stavu, který bylo možno označit za stav silného obležení. V jednom podpaží měla kabelku, deštník ve druhém a v rukách nesla Pollyinu krabici od dortu, na níž byla položena čtvercová bílá krabice.

„Snad abych jí šla pomoci,“ řekla Rosalie.

„Ne.“ Polly zvedla ruku a jemně ji zadržela. „Raději ne. Mám dojem, že by ji to jen uvedlo do rozpaků a rozrušilo by ji to.“

Sledovaly Nettii, jak jde po ulici. Už necupitala bojácným krokem, jako kdyby se pořád něčeho bála; teď se zdálo, že je téměř unášena.

Ne, pomyslela si Polly. Ne, to není přesné. Je to spíš jako… jako kdyby se vznášela.

Náhle jí v hlavě proběhlo jedno z těch zvláštních krátkých spojení, sloužících skoro jako reference, a ona vyprskla smíchy.

Rosalie na ni pohlédla se zvednutým obočím. „Řekneš mi to?“

„Jen se podívej na ten její obličej,“ řekla Polly, sledujíc Nettii, přecházející Linden Street pomalým, zasněným krokem.

„Co máš přesně na mysli?“

„Že vypadá jako obličej ženy, která se právě milovala… a měla asi tak tři orgasmy.“

Rosalie zrudla, ještě jednou se podívala na Nettii a pak se rozesmála. Polly se k ní připojila. Držely se kolem ramen, kývaly se do stran a divoce se chechtaly.

„No to se podívejme,“ ozval se před krámem Alan Pangborn. „Tak dámy se nám tady mohou rozsypat smíchem, a přitom není ještě ani poledne! Na šampaňské je ještě brzy, tak co se tu děje?“

„Čtyři!“ zvolala Rosalie a chechtala se jako šílená. Po tvářích jí tekly slzy. „Mně se zdá, že byly spíš čtyři!“

A opět se rozchechtaly, navzájem se o sebe opíraly a vyly smíchy, zatímco Alan stál, sledoval je s rukama v kapsách kalhot uniformy a ironicky se usmíval.

Norris Ridgewick dorazil do kanceláře šerifa ve svém civilním oblečení asi deset minut před tím, než siréna odhoukala poledne. Měl odpolední směnu, od dvanácti do devíti do večera, přes celý víkend – a přesně to mu vyhovovalo. Ať se o ty zmatky na dálnicích i všech vedlejších cestách v okrese poté, co v jednu hodinu po půlnoci zavírají bary, stará pro změnu zase někdo jiný; mohl by to také dělat, konečně dělal to už mockrát, ale skoro vždycky mu z toho bylo na zvracení. Bylo mu někdy na zvracení, i když se oběti potom poflakovaly po oddělení a vyřvávaly, že je ani nenapadne, aby si nechaly udělat tu zasranou dechovou zkoušku, a že znají svoje ústavní práva. Norris už prostě měl takový choulostivý žaludek. Sheila Brighamová ho ráda zlobila, když prohlašovala, že je jako ten šerifův zástupce Andy z televizního seriálu Městečko Twin Peaks, ale Norris dobře věděl, že takový on není. Andy plakal, když viděl mrtvoly. Norris neplakal, ale chtělo se mu zvracet, jako se mu skoro povedlo pozvracet Homera Gamache, když ho tenkrát našel rozpláclého v příkopu u cementárny, umláceného vlastní dřevěnou rukou.

Norris mrknul na rozpis služeb a zjistil, že jak Andy Clutterbuck, tak John LaPointe jsou na obchůzce. Pak se podíval na denní tabuli úkolů. Nebylo tam pro něj nic, což se mu také zamlouvalo. A do třetice příjemností dnešního dne –alespoň zatím – mu přišla z čistírny jeho druhá uniforma přesně v den, kdy měla přijít. Alespoň se nebude muset jet domů převléci.

Na pytli z čistírny byl připíchnutý nějaký vzkaz. „Hele, Seníku – dlužíš mi 5,25 dolaru. Moc mě neštvi, nebo než slunce zapadne, tak budeš tuhej jako žádnej druhej.“ Podepsán byl Clut.

Norrisovu dobrou náladu nezkazil ani tento vzkaz. V kanceláři šerifa v Castle Rocku byla Sheila Brighamová jediná osoba, která přirovnávala Norrise k té postavě ze seriálu Městečko Twin Peaks (Norris měl podezření, že Sheila je jediná osoba ze stanice – pochopitelně ještě mimo něj – která se na ten seriál dívá). Ostatní šerifovi zástupci – John LaPointe, Seat Thomas a Andy Clutterbuck – mu říkali Seník, podle postavy Dona Knottse ze staré Show Andyho Griffitha. Někdy ho to iritovalo, dnes však ne. Čtyři dny odpolední a pak tři dny volna. Celý týden parády před sebou. Život je přeci jen někdy krásný.

Vytáhl z peněženky pětidolarovku a dolarovku a položil bankovky na Clutův stůl. „Ahoj Clute, rozšoupni se trochu,“ napsal na zadní stranu nějakého formuláře, rozmáchle se podepsal a položil vzkaz vedle peněz. Pak vytáhl z čistírenského pytle uniformu a šel na záchodek. Při převlékání si pohvizdoval a pak obdivně zvedal obočí, když se na sebe díval do zrcadla. Byl připraven. Stoprocentně připraven. Zločinci města Castle Rock by si dnes raději měli dát pořádný pozor, nebo –

Zachytil v zrcadle za sebou nějaký pohyb, ale ještě než stačil udělat něco víc, než jen otočit hlavu, byl chycen za rameno, otočen a vržen na dlaždice vedle pisoárových mušlí. Hlavou narazil na stěnu, čepice mu spadla a on hleděl do kulatého, brunátného obličeje Danfortha Keetona.

„Co si to, kurva, vůbec dovoluješ, Ridgewicku?“ řval na něj Keeton.

Norris už úplně zapomněl na pokutu, kterou den předtím strčil večer za stěrač Keetonova cadillaku. Teď si to ovšem okamžitě vybavil.

„Pusť mě!“ řekl. Snažil se, aby to znělo rozhořčeně, ale z hrdla mu vyšlo jen jakési nedůtklivé zaskřehotání. Cítil, jak mu tváře začínají hořet. Vždycky, když pociťoval zlost nebo strach – a právě teď cítil oboje – se červenal jako nějaká dívka.

Keeton, který byl o dvanáct centimetrů vyšší a o padesát kilogramů těžší, ještě jednou zástupcem šerifa zatřásl a pak ho pustil. Vytáhl z kapsy pokutový lístek a mával jím Norrisovi pod nosem. „Je to tvůj podpis tady na tom zasraným lístku, nebo není?“ páčil z něj, jako kdyby se to Norris už předtím snažil popírat.

Norris Ridgewick věděl moc dobře, že to jeho podpis je, sice natisknutý razítkem, ale perfektně čitelný, a lístek byl vytržený z jeho služebního bloku.

„Parkoval jsi na místě pro invalidy,“ řekl. Odstupoval od stěny a zároveň si třel rukou temeno hlavy. Ať se propadne, jestli mu už od začátku nebylo jasné, že určitě nastane nějaký zádrhel. Jak jeho počáteční překvapení ustupovalo – a že ho Cvalík překvapil poměrně dost, to se popřít nedá – rostl jeho hněv.

„Na čem že?“

„Na místě pro invalidy!“ zařval Norris. A mimoto to byl Alan osobně, kdo mi řekl, abych ti tam tu pokutu dal! mělo být pokračování, ale rozmyslel si to. Proč tomuhle čuněti tlustému dělat radost z toho, že se vyvléká z odpovědnosti? „Už jsi dostal několikrát varování, Cva… Danforthe, a ty to víš.“

„Jak jsi mi to řek?“ zeptal se ho Danforth Keeton zlověstně. Na tvářích a podbradku se mu objevily rudé skvrny velikosti růžičkové kapusty.

„Ta pokuta platí,“ řekl Norris, ignoruje jeho poslední dotaz, „a jestli ti můžu poradit, tak ji raděj koukej zaplatit. A můžeš bejt rád, že ti ještě k tomu nenapařím pokutu za napadení policisty ve službě!“

Danforth se zachechtal. Ozvěna toho smíchu se hluše odrážela od stěn. „Já tady teda žádného policistu ve službě nevidím,“ řekl. „Já tady vidím jen nějaký vycpaný hovno, který vypadá jako plátky sušeného hovězího.“

Norris se shýbl a zvedl si čepici. Útroby měl zvířené strachem – Danforth Keeton pro člověka představoval nebezpečného nepřítele – a jeho strach se měnil na vztek. Ruce se mu třásly. Nicméně udělal si čas, aby si nasadil čepici řádně na hlavu.

„To si můžeš vyřídit s Alanem, jestli chceš –“

„Já si to vyřídím s tebou!“

„– ale já se s tebou bavit už nehodlám. A koukej zaplatit do třiceti dnů, Danforthe, jinak si pro tebe budeme muset přijít.“ Norris se napřímil do celé své výšky stopětašedesáti centimetrů a dodal: „Však my si tě už najdeme.“

Vykročil. Keeton, jehož obličej teď vypadal tak trochu jako západ slunce v oblasti nukleárního výbuchu, vykročil dopředu, aby mu zablokoval východ. Norris se zastavil a ukázal na něj prstem.

„Jestli se mě jen dotkneš, tak tě zavřu do chládku, Cvalíku. A myslím to vážně.“

„Dobrý, tohle stačí,“ řekl Keeton podivně bezbarvým hlasem. „Tak tohleto tedy stačí. Máš padáka. Koukej sundat tu uniformu a můžeš si začít hledat jinou pr-“

„Ne,“ řekl nějaký hlas za nimi. Oba se ohlédli. Ve dveřích záchodku stál Alan Pangborn.

Keeton sevřel ruce do tučných, bílých pěstí. „Ty se do toho nepleť.“

Alan vešel, dveře se za ním se svistem pomalu zavřely. „Ne,“ řekl. „To já jsem řekl Norrisovi, aby napsal tu pokutu. A taky jsem mu řekl, že na to zapomenu před zasedáním finančního výboru. Je to pokuta pěti dolarů, Dane. Co to pro tebe, sakra, znamená?“

Дата добавления: 2015-10-29