Aacute;ST I. 11 страница

„Domluveno.“ Zavřela dveře a Alan mohl konečně vypustit z klece svoje ruce. Přes pruh slunečního světla, dopadajícího na stěnu naproti oknu, se rozlétla řada kosů.

Vždy ve čtvrtek odpoledne byla poslední hodina na střední škole v Castle Rocku vyhrazena sportovním hrám. A protože Brian Rusk byl čestný student a sportovních her se nemohl zúčastňovat před tím, než dojde k nominaci na Zimní hry, mohl ze školy odcházet dřív – docela hezky se tím vyrovnávaly ty úterky, kdy musel zůstávat déle.

Tento čtvrtek odpoledne byl venku z třídy ještě dřív, než stačil doznít zvonek po šesté vyučovací hodině. V brašně na zádech měl kromě učebnic i pláštěnku, kterou mu ráno na sebe vnutila matka. Komicky mu teď brašnu nadouvala.

Rychle odjížděl od školy, srdce mu divoce bušilo. Musel dnes něco (určitý skutek) učinit. Vyřídit takový úkol. Vlastně celkem legrační úkol. Teď už si uvědomoval, o co půjde. Jasně se mu to vybavilo, když dnes měl během hodiny matematiky zase ty svoje denní sny.

Když Brian sjížděl z Castle Hillu po School Street, poprvé toho dne vykouklo zpod trhajících se mraků slunce. Když pohlédl nalevo vedle sebe, spatřil stínového chlapce na stínovém kole, uhánějícího po mokré vozovce stejným tempem.

Dnes budeš muset pořádně přišlápnout do pedálů, jestli mi budeš chtít stačit, brachu, pomyslel si. Dnes toho mám totiž hodně na vyřizování.

Brian projel obchodní čtvrtí městečka, aniž by jen pohlédl přes Main Street na obchod Nezbytné věci, krátce se vždy zastavil na křižovatkách, zběžně se rozhlédl na všechny strany a spěchal dál. Když dojel na křižovatku ulic Pond (kde bydleli) a Ford, tak místo toho, aby pokračoval po Pond Street až k jejich domu, zabočil doprava. Na křižovatce ulic Ford a Willow zahnul doleva. Willow Street byla paralelní k Pond Street; zadní dvorky domů na obou ulicích k sobě přiléhaly. Zhusta byly oddělené plaňkovými ploty.

Pete a Wilma Jerzyckovi bydleli na Willow Street.

Tady už musím být trochu opatrný.

Ale to si nemusel ani nijak zvlášť připomínat; myslel na to celou cestu ze školy, a všechno se mu vybavovalo snadno, skoro jako kdyby to měl v hlavě společně s podrobnostmi o té věci, kterou má provést.

Dům Jerzycků se zdál být opuštěný a na příjezdové cestě nestálo žádné auto. To však nemuselo nutně znamenat, že všechno je bezpečné a v pohodě. Brian věděl, že Wilma pracuje vždy pár hodin v tržnici na silnici číslo 117, protože ji tam občas vídal, sedící za pokladnou, s nepostradatelným šátkem na hlavě. To však vůbec neznamenalo, že tam musí být i teď. To omlácené malé auto Yugo, kterým jezdila, může být klidně zaparkované v jejich garáži, kam on nevidí.

Brian dojel k příjezdové cestě, slezl z kola a postavil ho na stojan. Bušení srdce teď slyšel až v uších a v hrdle. Znělo jako údery bubnů. Šel ke vchodovým dveřím a v duchu si přitom přeříkával slova, která bude muset pronášet, pokud se ukáže, že paní Jerzycková doma přeci jen je.

Dobrý den, paní Jerzycková, já jsem Brian Rusk, bydlím v bloku naproti. Já chodím na střední školu a my už brzy budeme vybírat předplatné na časopisy, aby si mohl orchestr pořídit nové uniformy, a tak se chodím lidí ptát, jestli by nechtěli ty časopisy. Já bych třeba přišel znovu, až budu mít s sebou všechno. Když seženeme hodně předplatitelů, tak můžeme i něco vyhrát.

Znělo to celkem věrohodně – když si to vymýšlel, i teď, když si to přeříkával –, ale stejně cítil určité napětí. Na chvíli se před dveřmi zastavil a poslouchal, zda z domu neuslyší nějaké zvuky – puštěné rádio, televizi naladěnou na nějaký seriál (ale ne na Santa Barbaru; Santa Barbara totiž začíná až o pár hodin později), nebo třeba vysavač. Neslyšel sice nic, ale to nemuselo znamenat o nic víc, než znamená ta prázdná příjezdová cesta.

Brian zazvonil. Slabě, odněkud z hlubin domu, zaslechl zvonkohru.

Stál na verandě, čekal, občas se rozhlížel, zda ho někdo nevidí, ale celá Willow Street jako kdyby tvrdě spala. A mimoto před domem Jerzycků byl vysoký živý plot. Což bylo dobře. Když má člověk udělat (určitý skutek) něco, co by lidé – třeba jeho otec nebo matka – zrovna neschvalovali, tak je vysoký živý plot ta nejlepší věc na světě.

Uplynulo už skoro půl minuty, a pořád nikdo nešel. Zatím to vypadalo dobře… ale raděj dvakrát měř a jednou řež: zazvonil ještě jednou, tentokrát stiskl tlačítko dvakrát, takže z vnitřku domu se ozvala zvonkohra dvakrát.

Pořád nic. Nu, dobrá. Všechno tedy je v perfektním pořádku. Ale vlastně to je všechno dokonale děsivé a naprosto ujeté.

Ať už to je děsivé a ujeté nebo naopak v dokonalém pořádku, Brian se ještě jednou rozhlédl – teď už jen pokradmu – a zajel s kolem do prostoru mezi garáží a domem. V tomto prostoru –který příjemní zaměstnanci firmy Dick Perry, obklady a dveře, South Paris, nazývali závětří – kolo opět zaparkoval. Pak vešel na dvorek. Srdce mu teď bušilo ještě splašeněji. Někdy se mu třásl hlas, když mu srdce tak silně tlouklo. Doufal, že pokud bude na dvorku paní Jerzycková – třeba něco sázet – tak že se mu nebude hlas třást, až jí bude vyprávět o tom předplatném na časopisy. Kdyby se mu třásl, mohla by ho podezřívat, že nemluví pravdu. A to by zase mohlo znamenat trable, na které se ani neodvažoval pomyslet.

U zadní stěny domu se zastavil. Na část dvorku teď už viděl, ne však na celý. Náhle mu celá ta záležitost už vůbec nepřipadala tolik zábavná. Náhle se mu zdálo, že to je jen špatný vtip – sice nic víc než špatný vtip, ale také nic míň. V hlavě mu náhle s obavami promluvil nějaký hlas. Tak proč jednoduše nesedneš na kolo, Briane? Nasedni a jeď domů. Tam vypiješ sklenici mléka a všechno si promyslíš.

Ano. To se zdá být velmi dobrý – a velmi rozumný – nápad. Už se skoro začal obracet… když vtom se mu vybavila scéna mnohem přesvědčivější než ten vnitřní hlas. Spatřil nějaké dlouhé, černé auto – snad cadillac nebo lincoln – zastavující před jejich domem. Otevírají se dveře u řidiče a vystupuje pan Leland Gaunt. Jenomže pan Gaunt už na sobě nemá to sako od smokingu, podobné tomu, jež nosí v některých povídkách Sherlock Holmes. Tento pan Gaunt, přecházející teď v Brianově představivosti trávník, má na sobě nějaký velmi slavnostní černý oblek – oblek ředitele pohřebního ústavu – a v obličeji nemá ale ani trochu vlídný výraz. Tmavě modré oči má hněvem ještě temnější a rty mu obnažují křivé zuby… ne však v úsměvu. Jeho dlouhé, tenké nohy míří k chodníku před domem Rusku a stínový muž, přilepený k jeho podpatkům, vypadá jako mistr popravčí z nějakého hororu. Když přichází ke dveřím, vůbec se nezastavuje, aby zazvonil – ne ne. Prostě vráží dovnitř. Když se mu Brianova matka snaží postavit do cesty, odstrkuje ji na stranu. Když se mu staví do cesty Brianův otec, sráží ho k zemi. Když se mu staví do cesty Brianův mladší bratr Sean, odhazuje jej přes celou místnost jako kotě. Stoupá po schodech, volá Brianovo jméno, a růže na tapetách vadnou, jakmile kolem nich přejde stín mistra popravčího.

Ten by si mne našel, pomyslel si Brian. Jak tu stál u stěny domu Jerzyckových, zračily se mu v obličeji hrůza a zmatek. Vůbec by mi nepomohlo, i kdybych se pokusil někde schovat. Nepomohlo by mi, ani kdybych utekl někam do BOMBAJE. Ten by si mne našel. A až by mne našel –

Snažil se tu představu odblokovat, zbavit se jí, ale nešlo to. Spatřil oči pana Gaunta, zvětšující se a měnící se na tmavé propasti, padající do příšerné indigové věčnosti. Spatřil ruce pana Gaunta s těmi podivnými prsty o stejné délce, měnící se na pařáty a klesající mu na ramena. Cítil, jak se mu kůže pod jejich odporným dotekem svíjí. Slyšel pana Gaunta, hřímajícího: Briane, ty máš něco, co patří mně, a nezaplatil jsi mi za to!

Já vám to vrátím! uslyšel se křičet do té zrůzněné, plápolající tváře. Prosím, ach prosím, já vám to vrátím, já vám to vrátím, jen mi neubližujte! Pak Brian zase přišel k sobě, trochu omámený, jako když v úterý odpoledne vyšel z obchodu Nezbytné věci. Jenže jeho pocity nebyly teď už tak příjemné, jako tenkrát.

On ale přeci nechce tu kartu Sandyho Koufaxe vrátit, v tom to je.

Nechce, protože je jeho.

Myra Evansová vkročila pod baldachýn Nezbytných věcí ve stejnou chvíli, kdy syn její nejlepší přítelkyně konečně vkročil na dvorek Wilmy Jerzyckové. Pohled, kterým Myra prozkoumala nejprve prostor za sebou a pak po celé Main Street, byl snad ještě bojácnější než Brianův, jímž se rozhlížel po Willow Street.

Kdyby Cora – která je opravdu její nejlepší přítelkyně – věděla, že ona tu je, ale hlavně kdyby věděla, proč tu je, tak by s Myrou nepochybně už nikdy nepromluvila ani slovo. Protože Cora také chtěla tu fotografii. To ale vůbec nevadí, pomyslela si Cora. A napadla ji dvě přísloví, která se na tuto situaci docela hodila. Prvním bylo Kdo dřív přijde, ten dřív mele. A druhým Co oči nevidí, to srdce nebolí.

Ale i přesto si Myra nasadila velké sluneční brýle značky Poster Grant, ještě než se vydala do městečka. Další vhodné přísloví totiž říká Opatrnost matka moudrosti.

Teď se tedy pomalu blížila ke dveřím a četla nápis, na nich visící: V ÚTERÝ A VE ČTVRTEK JEN PRO DOMLUVENÉ NÁVŠTĚVY. Myra žádnou návštěvu domluvenou neměla. Přišla sem jen tak bez dlouhého rozmýšlení, vybudil ji vlastně telefonát Cory před necelými dvaceti minutami.

„Celý den už na to musím myslet! Myro, já ji prostě musím mít – měla jsem ji koupit už ve středu, ale to jsem u sebe měla jen čtyři dolary a nebyla jsem si jista, jestli by ten člověk vzal šek. Víš přeci, jak je to pak ponižující, když lidé šeky nechtějí brát. A od té doby si trhám vlasy. Já jsem včera v noci ani pořádně oka nezamhouřila. Asi si myslíš, že to je bláznovství, ale je to vážně pravda.“

Myra si vůbec nemyslela, že to je bláznovství – naopak jí bylo jasné, že to nepochybně pravda je, protože ani ona nemohla pořádně spát. A mimoto Cora se krutě mýlí, když si myslí, že ta fotografie by měla být její jen proto, že ji spatřila první – jako kdyby snad na ni z toho titulu měla mít nějaké přednostní právo.

„Stejně nevěřím, že ona ji spatřila první,“ řekla Myra tiše a nabručeně. „Myslím, že první jsem ji spatřila já.“

Otázka, která z nich vlastně spatřila tu naprosto báječnou fotografii jako první, byla každopádně diskutabilní. Diskutabilní ale už nebyla představa, jaké by asi musela mít Myra pocity, kdyby přišla ke Coře a viděla tam nad krbem viset Elvisovu fotografii mezi keramikou s Elvisem a porcelánovým půllitrem s Elvisem. Když pomyslela na tohle, začal Myru přímo bolet žaludek, zvedl se jí až někam k srdci a zůstal tam viset jako nějaký mokrý hadr. Stejné pocity měla během prvního týdne války s Irákem.

To přeci není spravedlivé. Cora má s Elvisem spoustu krásných věcí, dokonce také byla jednou na jeho koncertu. To bylo v Portlandu, asi rok před tím, než Krále k sobě do nebe povolala jeho milovaná matka.

„Ta fotografie by měla být moje,“ mumlala si – a když sebrala veškerou odvahu, zaťukala na dveře.

Otevřely se dřív, než jí vůbec ruka stačila klesnout a nějaký útlý mužík ji téměř porazil, jak se dral ze dveří.

„Promiňte,“ zamumlal, aniž by zvedl hlavu a ona téměř nestačila zaregistrovat skutečnost, že to je pan Constantine, lékárník z LaVerdierovy lékárny Super Drug. Spěchal přes ulici a pak k Obecnímu domu, v náručí držel nějaký balíček a nedíval se ani doleva, ani doprava.

Když se opět otočila, stál ve dveřích pan Gaunt a usmíval se na ni svýma veselýma hnědýma očima.

„Já ale nejsem domluvená…“ řekla nesměle.

„Právě jste se domluvila, vážená dámo,“ řekl pan Gaunt, smál se a ustupoval ke straně. „Já vás znovu vítám! Račte dále a zanechte zde trochu onoho štěstí, jež sem přinášíte!“

Když se naposledy přesvědčila, že skutečně nablízku není nikdo, kdo by ji znal, vstoupila Myra do obchodu Nezbytné věci.

Dveře se za ní zabouchly.

Nějaká ruka s dlouhými nehty, bílá jako ruka mrtvoly, nahmatala shora visící šňůru a stáhla roletu.

Brian si ani neuvědomoval, že zadržuje dech, dokud nemusel s dlouhým, sípavým zvukem vydechnout.

Na dvorku domu Jerzyckových nebyl vůbec nikdo.

Wilma, nepochybně vyprovokována lepšícím se počasím, rozvěsila na dvorku prádlo, než se odebrala do práce, či kam to vlastně šla. Třepotalo se ve slunci a osvěžujícím vánku na třech šňůrách. Brian přistoupil k zadním dveřím a nahlédl dovnitř, zastíraje si ze strany dlaněmi obličej, aby se sklo nezrcadlilo. Díval se přímo do prázdné kuchyně. Pomyslel si, že by měl zaklepat. Pak si ale uvědomil, že by to byl jen další pokus o rezignaci na splnění úkolu. Nejlepší bude, když rychle udělá, co udělat musí, a pak co možná nejrychleji odtud zmizí.

Pomalu sestoupil po pár schůdcích na dvorek. Po levé straně měl šňůry na prádlo, prověšené zátěží košil, kalhot, spodního prádla, prostěradel a polštářů. Po své pravici měl zahrádku, z níž už byla sklizena veškerá úroda, s výjimkou několika dýní. Před sebou měl plot z borových planěk. Za ním, jak Brian věděl, je dvorek Haverhillů, jen ob čtyři domy od jejich.

Silný déšť předchozí noci změnil zahrádku na bažinu; většina zbývajících dýní byla napůl potopená v loužích vody. Brian se sehnul, nabral si do každé ruky zahradní bahno a vykročil k prádelní šňůře, mezi prsty mu přitom protékaly pramínky špinavé vody.

Nejblíže zahrádce byla šňůra, na níž visela prostěradla. Ta byla sice ještě vlhká, ale rychle v čerstvém vánku schla. Byla čistá, neposkvrněně bílá.

Jeď, zašeptal mu v hlavě hlas pana Gaunta. Jeď a dej mu, Briane – jako Sandy Koufax. Dej mu!

Brian zvedl ruce nad hlavu, dlaněmi k nebi. Ani ho nepřekvapovalo, že má zase erekci, jako v tom snu. Byl rád, že neutekl. Přeci jen to bude legrace.

Ruce mu vystřelily dopředu. Bláto mu vyklouzávalo z dlaní v dlouhých hnědých šmouhách, které se rozprostřely do vějíře ještě před tím, než narazily na vlající prostěradla. Bláto je pocákalo v dlouhých, táhlých parabolách.

Šel si nabrat ještě jednou obě dlaně bláta, pocákal prostěradla, znovu si nabral bláto a znovu ho házel na prádlo. Zmocnilo se ho jakési šílenství. Znovu a znovu nabíral bahno a házel ho na prádlo.

Pokračoval by v tom snad celé odpoledne, kdyby náhle neuslyšel nějaké zavolání. Nejdřív se mu zdálo, že to někdo volá na něj. Stáhl hlavu mezi ramena a uniklo mu poděšené zakňučení. Až pak si uvědomil, že to je jen pan Haverhill, který na druhé straně plotu volá na svého psa.

Teď se ale musí odtud dostat pryč. A to rychle.

Na chvíli znehybněl – hleděl na svoje dílo a chvěl se studem a úzkostí.

Prostěradla sice většinu dalšího prádla zachránila, ale zato byla blátem přímo oplácána. Jen na několika zůstalo pár ostrůvků, na nichž bylo vidět, jakou vlastně původně měly barvu.

Brian pohlédl na své dlaně, zapatlané blátem. Pak se rozběhl k domu, kde v rohu byl kohoutek vodovodu. Zatím ještě nebyl odpojen; když otočil kohoutkem, vystříkl z potrubí proud studené vody. Dal pod něj ruce a zuřivě je mnul. Umýval si ruce tak dlouho, až smyl i ty poslední zbytky bláta, včetně špíny pod nehty, ani nevnímaje nepříjemný chlad vody. Strčil si pod kohoutek i podolek košile.

Zavřel vodu, vrátil se ke kolu, složil stojan a vedl kolo k příjezdové cestě. Na chvíli se příšerně poděsil – spatřil přijíždět malé žluté auto. Nebylo to však vozítko Yugo paní Jerzyckové, nýbrž nějaká honda Civic. Auto projelo kolem příjezdové cesty k domu Jerzyckových bez zpomalení, aniž by si jeho řidič všiml chlapce s červenýma rukama, nehybně stojícího u svého kola: chlapce, jehož obličej byl přímo plakátem s jediným slovem, vykřikujícím – VINEN!

Jakmile auto přejelo, Brian naskočil na kolo a šlapal do pedálů jako šílenec. Zastavil se až u nájezdu k domu, kde bydleli. Ruce ho už přestávaly brnět, pořád ho ale píchaly a trochu bolely… a hlavně byly stále červené.

Když vešel, ozval se z obývacího pokoje hlas matky: „To jsi ty, Briane?“

„Ano, mami.“ Co provedl na dvorku u Jerzycků, mu už připadalo jako nějaký sen. Ten chlapec, stojící v téhle normální, prosluněné kuchyni a chystající se vzít si z lednice mléko, přeci nemůže být týž chlapec, který zabořil až po zápěstí ruce do bahna na dvorku Wilmy Jerzyckové, a pak to bahno znovu a znovu házel na její čisté prádlo.

Pochopitelně, že to nemůže být jeden a týž chlapec. Nalil si do sklenice mléko a zároveň si prohlížel ruce. Měl je čisté. Sice červené, ale čisté. Krabici s mlékem dal zpátky do lednice. Tep jeho srdce dostal zase normální rytmus.

„Tak co dnes ve škole, Briane? Všechno v pořádku?“ donesl se k němu hlas Cory. „Všechno v pořádku.“

„Nechceš se jít ke mně dívat na televizi? Za chvíli bude Santa Barbara a mám tu čokoládové pusinky.“

„Jasně,“ řekl, „ale teď musím na chvíli nahoru.“

„Nenechávej tam ale sklenici s mlékem! Zkysne a páchne a myčka to pak už nikdy neumyje!“

„Já ji zase vezmu dolů, mami.“

„Buď tak laskavý!“

Brian šel nahoru a půl hodiny tam seděl za stolem a snil nad svou kartou Sandyho Koufaxe. Když přišel Sean, aby se ho zeptal, jestli s ním nechce jít do toho krámu na rohu, zaklapl Brian svůj pořadač s baseballovými kartami a řekl Seanovi, aby okamžitě vypadnul z pokoje a nevracel se dřív, než se naučí pořádně zaklepat na dveře, když vidí, že jsou zavřené. Pak slyšel Seana brečet v hale, ale necítil s ním vůbec žádný soucit. Na co by pak bylo na světě něco jako slušné vychování?

Pak tu celou bandu zavřeli do lapáku, a byla tam i spousta jinejch ptáků, kluci, co to znali, pak začli vařit – každý, kdo je slyšel, musel řádit – přál bych vám slyšet ty mukly hrát, a což teprve, když začali zpívat!

Král stojí rozkročený, modré oči mu planou, zvonové nohavice jeho přiléhavé bílé kombinézy se chvějí. Blýskavé flitry se třpytí a odrážejí světlo zavěšených reflektorů. Do čela mu padá patka černomodrých vlasů. Mikrofon si drží u úst, avšak ne tak blízko, aby Myra neviděla jeho horní ret, našpulený do typického úšklebku.

Vidí všechno. Sedí totiž v první řadě.

A náhle, právě když nasazuje rytmická sekce, on natahuje ruku, natahuje ji K NÍ, stejným způsobem, jakým Bruce Springsteen (který se ovšem Králem nestane ani za milión let, ať se snaží sebevíc) podává ruku té dívce ve svém videoklipu „Tanec ve tmě“.

Je na okamžik tak strnulá, že ani není schopná nějak reagovat, nemůže se ani pohnout, až tu ji nějaké ruce zezadu postrkují a JEHO ruka se jí sevře na zápěstí, JEHO ruka ji vytáhne na pódium. A ona ho CÍTÍ, cítí směs jeho potu, parfému English Leather a teplé, čisté pokožky.

O chvilku později se Myra Evansová octne v náručí Elvise Presleyho.

Satén jeho oblečení jí klouže pod rukama. Ty paže kolem ní jsou svalnaté. Ta tvář, JEHO tvář, tvář Krále, je pár centimetrů od její. ON s ní tančí – jsou teď dvojice tanečníků, Myra Josephine Evansová z Castle Rocku ve státě Arame a Elvis Aron Presley z Memphisu ve státě Tennessee! Pohybují se ve svém hříšném tanci po širokém pódiu před očima tisíců křičících fanoušků a doprovodná vokální skupina Jordanaires opakovaně ze sebe vyráží ten starý refrén z padesátých let: „Rock… a teď všichni rock…“

Дата добавления: 2015-10-29