Aacute;ST I. 15 страница

Norris pomalu projížděl kolem budov, jež tvořily vlastní střed městečka Castle Rock: banka Norway, obchod Western Auto, Nanina restaurace, černá díra, kde kdysi stávalo království Fotra Merrilla, krejčovství Šijem, pořád šijem, Nezbytné věci, železářství – Norris náhle dupnul na brzdy a zastavil. Zahlédl ve výloze Nezbytných věcí něco úžasného – alespoň se mu zdálo, že tam zahlédl něco úžasného.

Pohlédl do zpětného zrcátka, avšak Main Street byla úplně prázdná. Světla semaforu, přepínající se na dolním konci obchodní čtvrti, náhle zhasla a několik vteřin zůstala zhasnutá, v ovládací skříni důležitě cvakala relátka. Pak začala na prostředním světle blikat žlutá. Je tedy devět hodin.

Norris couvl a zajel k chodníku. Podíval se na vysílačku, pomyslel si, že by měl zavolat znak 10-22 – policista opouští vozidlo – ale pak se rozhodl, že nezavolá. Chce jen krátce nahlédnout do výkladu. Zesílil na vysílačce trochu příjem a ještě než vystoupil, stáhnul okénko. To by mělo stačit.

Stejně jsi neviděl to, co sis myslel, že vidíš, přesvědčoval se, vytahuje si kalhoty, když kráčel přes chodník. V žádném případě. Dnes jsou na programu jen samé katastrofy a žádné objevy. To byl jen něčí starý rybářský prut – Jenomže nebyl. Rybářský prut, vystavený ve výloze obchodu Nezbytné věci, tam byl hezky naaranžovaný společně s rybářskou sítí a jasně žlutými rybářskými holínkami a byl to naprosto jednoznačně prut značky Bazun. Takový neviděl od doby, kdy mu před šestnácti lety zemřel otec. Norrisovi bylo tenkrát čtrnáct a prut značky Bazun miloval ze dvou důvodů: kvůli jeho vlastnostem a kvůli tomu, co pro něj představoval.

Jaké měl vlastnosti? Byl to prostě bez konkurence nejlepší rybářský prut na světě, o tom není pochyb.

A co pro něj představoval? Pohodu. Nic víc, nic míň. Pohodu, kterou hubený kluk jménem Norris Ridgewick prožíval se svým tátou. Pohodu toulek lesem podél řeky na kraji městečka, pohodu v jejich loďce, když seděli uprostřed jezera a všechno kolem nich se bělalo mlžným oparem, zvedajícím se z hladiny v jakýchsi obláčcích páry, uzavírajících je v jejich soukromém světě. V krásném světě stvořeném jen pro chlapy. V nějakém jiném světě bude brzy maminka dělat snídani, to je také krásný svět, ale přesto ne tak krásný, jako ten jejich. A nikdy – ani dřív, ani později – už nebyl žádný jiný svět tak krásný.

Po otcově smrti jeho prut Bazun zmizel. Pamatuje si, jak ho po pohřbu hledal v garáži, ale prut byl prostě pryč. Prohrabal celý sklep, hledal dokonce i v matčině skříni a otcově ložnici (i když moc dobře věděl, že by maminka pustila otce do ložnice spíš se slonem, než s rybářským prutem), ale Bazun prostě zmizel. Norris celou dobu podezříval svého strýce Phila. Několikrát v sobě sbíral odvahu, že se ho zeptá, ale když už byl skoro rozhodnutý, vždy couvnul.

A jak tu teď stál a hleděl na prut, který je možná tím tenkrát zmizelým, podařilo se mu toho dne poprvé zapomenout na Cvalíka Keetona. Zaplavily ho jasné a přesné vzpomínky: otec sedí na zádi loďky, mezi nohama má pikslu s háčky a další výstrojí, prut podává Norrisovi, aby si mohl ze své obrovské červené termosky se šedivými pruhy nalít do pohárku kávu. Tu kávu přímo cítil, horkou a výbornou, a cítil i otcovu vodičku po holení: jmenovala se Jižanský gentleman.

Ten starý žal se v něm náhle opět zvedl a zahrnul ho do svého šedivého objetí – zatoužil po svém otci. Opět se mu zakusovala do kostí ta stará bolest s novou silou a tak lačně, jako toho dne, kdy se matka vrátila domů z nemocnice, vzala ho za ruce a řekla: Teď musíme být hodně stateční, Norrisi.

Světlo reflektoru v horním rohu výlohy odráželo jasné záblesky na ocelovém plášti navijáku a Norrisem opět proběhla ta stará láska, ta temná i blyštivá láska. Norris zíral na prut Bazun a myslel na vůni čerstvé kávy, stoupající z velké červené termosky se šedivými pruhy na bocích a na chladnou mlhu nad jezerem. Opět v duchu cítil tu drsnou strukturu korkového držadla prutu a pomalu zvedal ruku, aby si otřel oči.

„Strážníku?“ ozval se nějaký tichý hlas.

Norris trochu vyjekl a odskočil od skla výlohy. Na chvíli se mu zdálo, že si přeci jen nadělá do gatí – bylo by to dokonalé zakončení dokonalého dne. Pak žaludeční křeč pominula a on se rozhlédl. V otevřených dveřích obchodu stál nějaký vysoký muž v tvídovém saku a s úsměvem na něj hleděl.

„Polekal jsem vás?“ zeptal se. „Moc se omlouvám.“

„Ne,“ řekl Norris a pak se také pokusil o úsměv. Srdce mu divoce bušilo. „No… trochu možná ano. Koukal jsem na ten prut a myslel na staré časy.“

„Přišel mi právě dnes,“ řekl ten muž. „Je starý, ale v překvapivě vynikajícím stavu. Je to totiž značka Bazun. Ne moc známá, ale opravdoví rybáři si ji moc považují. Je –“

„– japonský,“ řekl Norris. „Já vím. Míval ho i můj otec.“

„Vážně?“ Úsměv toho muže se rozšířil. Odkryl trochu zuby, které byly křivé, nicméně Norris i tak ten úsměv považoval za příjemný. „To je ale náhoda, co?“

„To tedy je,“ souhlasil Norris.

„Jmenuji se Leland Gaunt. Tohle je můj obchod.“ Napřáhl k němu ruku.

Norrisem proběhl krátký pocit hnusu, když se dlouhé prsty toho muže sevřely kolem jeho ruky. Nicméně potřesení rukou pana Gaunta bylo krátké, a když se pustili, okamžitě ten pocit pominul. Norris byl přesvědčen, že to asi má na svědomí ten jeho žaludek, který má stále ještě po těch ústřicích, co si dal k obědu, jako na vodě. Až tam zajde příště, dá si jen kuře, je to konečně tamní specialita.

„Mohl bych vám na ten prut udělat výjimečně výhodnou cenu,“ řekl pan Gaunt. „Nechcete jít dál, pane Ridgewicku? Můžeme si o tom promluvit.“

Norris sebou trochu trhl. Neřekl přece tomu starému paprikovi, jak se jmenuje, tím si byl jist. Otevřel pusu, že se pana Gaunta zeptá, odkud ho zná, ale pak ji zase zavřel. Má přeci nad odznakem malou jmenovku. No jasně.

„Vlastně bych neměl,“ řekl a palcem ukázal na služební auto za sebou. Vysílačka byla slyšet, i když z ní vycházelo jen praskání z éteru; po celý večer ho ze stanice nevolali. „Já jsem totiž ve službě. Vlastně jsem skončil v devět, ale technicky vzato, dokud nevrátím auto –“

„To vyřídíme během minuty,“ naléhal pan Gaunt. Očima vesele sledoval Norrise. „Já když se rozhodnu, že s někým udělám obchod, pane Ridgewicku, tak nemámím čas. Zvlášť, když tím člověkem je policista, který v noci hlídá můj obchod.“

Norris si pomyslel, že panu Gauntovi řekne, že devět hodin večer ještě není žádná noc a že na takovém ospalém hnízdě, jakým je Castle Rock, vlastně nepředstavuje ochrana místních obchodníků žádný zvláštní výkon. Pak ale znovu pohlédl na prut Bazun s navijákem a znovu ho zaplavila ta vlna touhy, překvapivě silná a živá. Pomyslel si, že by mohl o příštím víkendu vyrazit s takovým prutem na jezero, vyrazit brzo ráno s krabicí červů a velkou termoskou čerstvé kávy. Bude to skoro jako kdyby byl zase s tátou.

„No…“

„Ale jen pojďte,“ naléhal pan Gaunt. „Když mohu já prodávat po zavírací době, tak vy zase můžete nakupovat ve službě. A mimoto – nemyslím, že by se právě teď večer někdo chystal přepadnout banku, nemám pravdu?“

Norris pohlédl směrem k bance, rýsující se černě a zase žlutě v blikání světla na semaforu a zasmál se. „To pochybuji.“

„Takže?“

„Dobrá,“ řekl Norris. „Ale jestli to nedomluvíme během minuty, pak budu opravdu muset vypadnout.“

Leland Gaunt se současně zasmál a zachrochtal. „Tak mám dojem, že slyším tiché šustění svých kapes, obracených naruby,“ řekl. „Jen pojďte dál, strážníku Ridgewicku –vyřídíme to během minuty.“

„Já bych ten prut fakt strašně chtěl mít,“ vyhrklo z Norrise. Nebylo to taktické prohlášení na začátek jednání a on to věděl. Nemohl si však pomoci.

„A také ho mít budete,“ řekl pan Gaunt. „Já vám totiž nabídnu nejlepší obchod vašeho života, pane Ridgewicku.“

Zavedl Norrise dovnitř obchodu Nezbytné věci a zavřel dveře.

KAPITOLA ŠESTÁ

Wilma Jerzycková svého manžela neznala tak dokonale, jak byla přesvědčena.

Ten čtvrtek večer uléhala do postele s myšlenkou, že se v pátek ráno okamžitě vypraví k Nettii Cobbové a vyřídí si to s ní. Na své časté hádky někdy prostě zapomínala, případně odeznívaly samy od sebe; nicméně v případech, kdy šlo o nějakou aktuální záležitost, byla to právě Wilma, kdo vyzýval k souboji a volil zbraně. Prvním pravidlem jejího konfrontačního životního stylu bylo Vždy musíš mít poslední slovo. Druhým bylo Vždy učiníš první krok. A protože teď musela učinit první krok, uléhala s myšlenkou, že musí dát věci do pořádku, že si to s Nettii musí vyřídit velmi rychle. Řekla svému manželovi, že je moc zvědavá na to, kolikrát bude muset té bláznivé muňce zakroutit hlavou, než jí upadne.

Bylo jí jasné, že po většinu noci zůstane vzhůru a bude se vztekat, zuřící a napnutá jako tětiva luku; nebude to konečně poprvé. Místo toho ale upadla do spánku necelých deset minut po ulehnutí, a když se probudila, cítila se velmi osvěžená a nějak podivně klidná. A když pak seděla v županu v pátek ráno u kuchyňského stolu, tak ji napadlo, že je možná ještě příliš brzo na to, aby dávala věci do pořádku. Včera večer svým telefonátem Nettii dostatečně vyděsila; a i když byla Wilma hodně rozběsněná, tohle si ještě uvědomovala. To by musel být člověk hluchý jako patrona, aby se nevyděsil.

Co kdybychom prostě nechali Miss Duševně Chorou pro rok 1991, aby se nějaký čas sama plácala ve větru? Teď může zase ona mít noci bez spánku, může se trápit koumáním, z kterého směru na ni udeří Hněv Wilmy. Párkrát projede kolem jejího domu a možná jí ještě několikrát zavolá. A když tak usrkávala kávu (Pete seděl naproti ní a sledoval ji nad sportovní stránkou svých novin pohledem plným obav), napadlo ji, že pokud je Nettie opravdu tak bláznivá, jak každý tvrdí, tak možná ani nebude třeba, aby pro ni vymýšlela nějaké potrestání. Mohl by to být jeden z oněch vzácných případů, kdy se věci dají do pořádku samy. A ta myšlenka ji natolik rozveselila, že dokonce dovolila Petovi, aby ji políbil, když si bral aktovku a chystal se odejít do práce.

Myšlenka, že by ji ta ustrašená myška, kterou měla za manžela, mohla nadopovat nějakým utišujícím prostředkem, jí vůbec nepřišla na mysl. Nicméně právě to ale Pete učinil – a nebylo to konečně ani poprvé.

Wilma si uvědomovala, že svého manžela ponižuje – ale už si neuvědomovala, jak moc ho ponižuje. Nejenže z ní měl strach; on žil přímo v úzkosti z ní, jako domorodci v některých tropických krajích kdysi žili v úzkosti z hněvu nějakého mocného Boha Hřmící Hory, visící tiše nad jejich životy po řadu let nebo dokonce řadu generací, aby náhle explodovala vražedným tokem žhavé lávy.

Tito domorodci, ať již hypotetičtí nebo skuteční, nepochybně měli své rituály obětování pro usmíření bohů. Ty sice nijak nepomáhaly, když se hora probudila a vyvrhla spousty kamení a ohně na jejich vesnice, ale nepochybně všem přinášely klid mysli v časech, kdy hora dřímala. Pete Jerzyck uklidňování Wilmy neprováděl prostřednictvím nějakých složitých rituálů; posloužily mu docela dobře mnohem prozaičtější prostředky. Na příklad ordinování léků místo poskytování svátosti oltářní.

Objednal se u Raye Van Allena – jediného rodinného lékaře v Castle Rocku – a řekl mu, že by chtěl něco, co by potlačovalo jeho pocity úzkosti. Řekl Rayovi, že má rozvrh pracovní doby příšerně nabitý a stále častěji je nucen vyřizovat svoje pracovní problémy i mimo kancelář. Rozhodl se tedy, že už je čas zkusit,zda by mu doktor nepředepsal něco, co by trochu „uhlazovalo hrany“.

Ray Van Allen neměl ani ponětí o stresech, jež přináší práce v realitní kanceláři, ale zato si celkem dobře dovedl představit stresy, jež asi přináší soužití s Wilmou. Domníval se, že Pete Jerzyck by pociťoval mnohem méně úzkosti, kdyby ze své kanceláře nevytáhl ani paty. To mu ovšem říci nemohl. Tak mu předepsal xanax, doplnil příslušné varování a popřál hodně štěstí a šťastnou cestu. Byl přesvědčen o tom, že Pete na své cestě životem ve dvojici s právě takovou ženou bude potřebovat hodně obojího.

Pete xanax bral, avšak v rozumné míře. Wilmě to neřekl – pěkně by ho vyplísnila, kdyby věděla, že BERE LÉKY. Z opatrnosti přechovával předpis na xanax v úřední aktovce mezi obchodními papíry, o které se Wilma vůbec nezajímala. Měsíčně bral pět nebo šest tablet, většinu vždy ve dnech před tím, než Wilmě začínala menstruace.

V létě se pak Wilma dostala do rozepře s Henriettou Longmanovou, majitelkou a provozovatelkou salónu krásy na Castle Hillu. Týkala se zpackané trvalé ondulace. Po první slovní výměně na sebe pokřikovaly druhý den v tržnici, pak následovala hlasitá hádka na Main Street o týden později, a ta se už skoro zvrhla ve rvačku.

Důsledkem bylo, že. Wilma běhala po domě sem a tam jako lvice v kleci, přísahala, že tu děvku dostane, že jí zaručuje pobyt v nemocnici. „Až si to s ní já vyřídím, tak bude potřebovat salón krásy ona sama,“ procedila Wilma skrze sevřené rty. „Na to můžeš vzít jed. Zítra si za ní dojdu. Zajdu si za ní a vyřídím si to s ní hned na místě.“

Pete si se stále rostoucím znepokojením uvědomil, že to nejsou žádné plané výhrůžky; Wilma to myslela vážně. Bůh ví, jakou scénu je schopná tam vyprovokovat. Docela si dovedl představit, že Wilma by byla schopná polít Henriettě hlavu nějakým louhem, aby ta pak až do konce svého života byla holohlavá jako ta zpěvačka Sinead O'Connorová.

Doufal, že přes noc se Wilma alespoň trochu uklidní; ráno však byla ještě zuřivější. Ani by nevěřil, že to vůbec ještě je možné, ale bylo to tak. Tmavé kruhy pod jejíma očima svědčily o tom, že celou noc probděla.

„Wilmo,“ řekl chabě,,já si opravdu myslím, že to není zrovna ten nejlepší nápad jít dnes do toho salónu. Možná bys o tom měla ještě trochu přemýš-“

„Přemýšlela jsem o tom v noci,“ odvětila Wilma a obrátila na něj svůj planoucí zrak, „a rozhodla jsem se, že až si to s ní vyřídím, nebude už nikdy mít možnost pálit někomu vlasy. Až si to s ní vyřídím, bude potřebovat slepeckého psa, aby našla cestu na záchod. A jestli ty do mě budeš vandrovat, Pete, tak si toho čokla budete moci koupit oba – oba stejného německého vlčáka.“

V zoufalství a nejistotě, zda to zabere, avšak neschopen najít jiný způsob jak odvrátit blížící se katastrofu, vyjmul Pete Jerzyck z aktovky tubu a vhodil jednu tabletu xanaxu Wilmě do kávy. Pak odešel do zaměstnání.

Byla to vlastně první svátost oltářní Peta Jerzycka v onom pravém slova smyslu.

Celý den strávil ve strachu a obavách, domů se vracel s hrůzou, co ho tam čeká (Henrietta Longmanová zabitá a Wilma ve vězení, to byla jeho nejčastější vidina). S potěšením zjistil, že Wilma je v kuchyni a zpívá si.

Pete se zhluboka nadechl, odhodil své emocionální zábrany a zeptal se jí, jak to dopadlo s tou Longmanovou.

„Otevřela až v poledne, a to už jsem neměla takový vztek,“ řekla Wilma. „Ale stejně jsem tam na ni šla – slíbila jsem si, že si to s ní musím vyřídit tak jako tak. No a představ si to – ona mi nabídla skleničku sherry a řekla, že mi chce vrátit peníze!“

„No výborně! Paráda!“ řekl Pete s úlevou a potěšením a to byl konec aféry Henrietta. Několik dní s obavou čekal, zda se Wilmě ten vztek nevrátí. Nicméně nevrátil se – alespoň ne vztek zaměřený stejným směrem.

Zvažoval, zda by neměl Wilmě navrhnout, aby si zašla k doktoru Van Allenovi nechat si také předepsal nějaké utišující léky, ale po dlouhém a pečlivém zvažování tuto myšlenku zavrhl. Wilma by ho možná vyhodila z domu – snad až na oběžnou dráhu kolem zeměkoule – kdyby se jí jen pokusil naznačit, že by měla BRÁT LÉKY. Léky jsou pro feťáky a utišující prostředky jakbysmet. Ona se s životem vyrovná i bez nich. A mimoto – uzavíral Pete váhavě své přemítání – nemá smysl popírat tu prostou skutečnost, že Wilma se vzteká ráda. Wilma, vidící rudě, je Wilma uspokojená.

A on ji miloval – podobně jako ti hypotetičtí domorodci na nějakém tropickém ostrově nepochybně milovali svého mocného Boha Hřmící Hory. Jeho úzkost a strach tu lásku vlastně ještě zvyšovaly; ona je WlLMA, moc sama o sobě, a on se pokusil odvrátit ji od její cesty jen tehdy, když se obával, že by si mohla nějak ublížit… což by mohlo jakýmsi mystickým přenesením oné lásky ublížit i jemu.

Od té doby jí nasypal xanax do kávy už jen ve třech případech. A tím třetím – zatím nejvážnějším – byla právě Noc zablácených prostěradel. Zoufale se snažil ji přimět, aby si vypila alespoň jeden šálek čaje, a když konečně svolila, že si tedy čaj dá (po svém krátkém, avšak velmi uspokojivém telefonním hovoru s tou bláznivou Nettií Cobbovou), uvařil ho hodně silný a vhodil do něj ne jednu tabletu xanaxu, nýbrž hned dvě. Ráno s úlevou zjistil, že se skutečně pozoruhodně zklidnila.

Tak to byly věci, o nichž Wilma Jerzycková – tolik spoléhající na svoji absolutní moc nad manželovou duší – neměla ani potuchy; a ty jí také zabránily, aby prostě projela svým vozítkem Yugo dveřmi Nettiina domu a skalpovala ji (či pokusila se o to) hned v pátek po ránu.

Ale Wilma na Nettii ani nezapomněla, ani jí neodpustila – ani si nepřipustila sebemenší pochybnosti, pokud jde o pachatele toho vandalského činu; něco takového by nedokázal žádný lék na světě.

Krátce poté, co Pete odešel do práce, sedla Wilma do auta a pomalu projížděla Willow Street (na zadním nárazníku svého malého žlutého vozu Yugo měla samolepku, oznamující světu jestli se ti nelíbí jak řídím, volej a-polib-prdel-kosům). Zahnula doleva na Ford Street, a jakmile spatřila hezký malý domek Nettie Cobbové, ještě zpomalila. Zdálo se jí, že jeden ze závěsů se trochu pohnul – to by pro začátek mohlo být dobré znamení… ale jen pro začátek.

Objela celý blok (dům Rusku minula, aniž by mu věnovala jediný pohled), projela kolem vlastního domu a podruhé zahnula na Ford Street. Tentokrát dvakrát stiskla klakson svého auta k okamžiku, když se blížila k domu Nettie. Potom zaparkovala přímo před ním a nechala běžet motor naprázdno.

Závěs se opět trochu pohnul – tentokrát už o tom nebylo žádných pochyb. Ta ženská ji pozoruje. Wilma si ji představovala, jak tam stojí za záclonou, chvějící se hrůzou, a zjistila, že ta představa se jí líbí ještě víc než představa, s níž včera večer uléhala do postele – že bude té muňce bláznivé kroutit kebulí tak dlouho, až bude vypadat jako hlava té dívky ve filmu Exorcista.

„Kuk, já tě vidím,“ řekla studeně, když se záclona vrátila na své místo. „Nemysli si, že tě nevidím.“

Objela ještě jednou blok a zaparkovala před Nettiiným domem podruhé. Opět zatroubila, aby její příjezd Nettii náhodou neušel. Tentokrát hlídala dům téměř pět minut. Závěs se pohnul dvakrát. Konečně spokojeně odjela.

Дата добавления: 2015-10-29