Aacute;ST I. 16 страница

Ta muňka bláznivá mě teď bude vyhlížet celý den, pomyslela si, když zajížděla s autem na příjezdovou cestu svého domku a vystupovala. Bude se bát i jen vystrčit čumák ze dveří.

Wilma vešla dovnitř, spokojená sama se sebou, s lehkým srdcem se natáhla na gauč s nějakým katalogem. A za chvíli už celá šťastná objednávala troje nové povlečení – bílé, žluté a s kašmírovým vzorem.

Lupič seděl na koberci uprostřed obývacího pokoje a hleděl na svoji paničku. Po chvíli neklidně zakňučel, jako kdyby chtěl Nettii připomenout, že dnes je normální pracovní den a že ona má už půlhodinové zpoždění. Dnes měla u Polly v prvním patře luxovat a měl také přijít ten telefonista, co přinese nové aparáty, takové ty s velkými tlačítky. Jsou prý vhodnější pro lidi, co mají tak silnou artritidu jako Polly.

Cožpak ale může z domu?

Ta bláznivá Polka někde venku určitě je, korzuje tam v tom svém vozítku.

Nettie seděla v křesle, na klíně měla svoje stínítko. Držela ho už od chvíle, kdy ta bláznivá Polka projela poprvé kolem domu. Pak přijela znovu, troubila a stála před domem. Když odjela, Nettie doufala, že už je po všem – ale pak ta bláznivá ženská přijela ještě potřetí. Nettie byla přesvědčena, že ta bláznivá Polka se bude dobývat dovnitř. Seděla v křesle, jednou rukou kolébala svoje stínítko, druhou hladila Lupiče a přemítala, co by asi udělala, kdyby se ta bláznivá Polka k ní skutečně začala dobývat – jak by se asi bránila. Nic ji nenapadalo.

Když v sobě nakonec sebrala odvahu vykouknout opět z okna, byla už ta bláznivá Polka pryč. Její počáteční úleva se však postupně měnila na hrůzu. Měla strach, že ta bláznivá Polka číhá někde v ulicích, čeká na Nettii, až vyjde z domu; a ještě větší strach měla z toho, že ta bláznivá Polka přijde, zatímco ona bude pryč.

Že vnikne do domu, spatří její nádherné stínítko a roztříští ho na tisíc kousků, které se rozprsknou po podlaze.

Lupič znovu zakňučel.

„Já vím,“ řekla hlasem, připomínajícím spíš zaúpění. „Já přece vím.“ Musela odejít. Znala svoje povinnosti, věděla, zač a komu je odpovědná. Polly Chalmersová je přece na ni tak hodná. To Polly napsala doporučení, na jehož základě byla Nettie s konečnou platností propuštěna z Juniper Hillu, a byla to opět Polly, která jí dělala ručitelku, když si brala v bance půjčku na svůj domek. Kdyby nebylo Polly, jejíž otec byl nejlepší kamarád zase s Nettiiným otcem, bydlela by pořád ještě v podnájmu v té místnosti za mostem Tin Bridge.

Ale co když odejde a přijde ta bláznivá Polka?

Lupič její stínítko neohlídá; je sice statečný, ale přece jen to je obyčejný malý pejsek. Ta bláznivá Polka by mu mohla nějak ublížit, kdyby se snažil stínítko bránit. Nettie úporně přemýšlela, snažila se svoje dilema nějak vyřešit. Opět zaúpěla.

Náhle ji napadla spásná myšlenka.

Vstala, stínítko v rukách, a vyšla z pokoje, v němž při zatažených závěsech panovalo šero. Prošla kuchyní a na jejím konci otevřela dveře. K domku tu byla nalepená jakási kůlna na haraburdí. V šeru se rýsovaly obrysy hranice polínek dřeva a různých uložených předmětů.

Ze stropu visela na šňůře jediná žárovka. Světlo nemělo žádný vypínač, žárovka se rozsvěcovala prostě zašroubováním do objímky. Sáhla po ní… a pak zaváhala. Když bude ta bláznivá Polka čmuchat po dvorku, určitě zjistí, že světlo jde rozsvítit. A když zjistí tohle, jistě ji i napadne, kde přesně hledat Nettiino nádherné stínítko z duhového skla, ne?

„Ale ne, tak takhle snadno mne nedostaneš,“ řekla potichu, protahujíc se kolem skříně své matky a její staré holandské truhly na knížky k hranici polen. „Ne, ne, Wilmo Jerzycková. Takhle blbá totiž nejsem. Na to tě upozorňuji.“

Levou rukou si přidržovala stínítko u těla a pravou se snažila odstraňovat záplavu starých a špinavých pavučin před jediným okénkem kůlny. Pak vykoukla na dvorek, prozkoumávala celý venkovní prostor. Asi minutu tak setrvala. Na dvorku se nic nehýbalo. Jednu chvi i se jí zdálo, že zahlédla tu bláznivou Polku, jak se krčí úplně vlevo vzadu, při pečlivějším zkoumání toho prostoru však s úlevou poznala, že je to jen stín dubu ze zahrady Fearonů. Jeho spodní větve přesahovaly na její dvorek. Trochu se ve větru pohybovaly a proto ta tmavší skvrna vypadala chvíli trochu jako ta bláznivá ženská (přesněji řečeno, jako ta bláznivá Polka).

Za ní zakňučel Lupič. Ohlédla se a spatřila ho stát ve dveřích kůlny, černou siluetu s nakloněnou hlavou.

„Já vím,“ řekla. „Já vím, ňufíku – my na ni ale vyzrajeme. Ona si myslí, že jsem snad blbá. Nu, však my jí ukážeme.“

Zase se protáhla zpátky. Její zrak si už zvykl na šero a ona se rozhodla, že vlastně vůbec nebude třeba žárovku rozsvěcovat. Stoupla si na špičky a šmátrala po vršku skříně, až její prsty nahmataly klíč, kterým se odemykala a zamykala dlouhá přihrádka na levé straně skříně. Klíč k zásuvkám chyběl už dlouho, to však Nettii nevadilo; stačil jí právě jen ten klíč k přihrádce.

Odemkla a otevřela přihrádku a vložila do ní svoje stínítko z duhového skla mezi zaprášené plyšové medvídky a myší hovínka.

„Já vím, že si zaslouží lepší místo,“ řekla tiše Lupičovi. „Tady to ale je zase bezpečnější, a to je důležité.“

Přihrádku zamkla a zkusila, zda nejde otevřít. Držela spolehlivě a Nettie náhle ucítila, jak jí ze srdce padá těžký balvan. Znovu dvířka zkusila, krátce pokývala spokojeně hlavou a klíč zasunula do kapsy svých domácích šatů. Až přijde k Polly, dá si klíč na provázek a ten si pověsí na krk. To musí udělat hned jako první věc.

„Tak!“ řekla Lupičovi, který začal vrtět ocasem. Snad také pocítil, že krize je zažehnaná. „Tak ňufíku, tohle bychom měli. A teď musím do práce! Už mám zpoždění!“

Když si oblékala plášť, začal zvonit telefon. Nettie k němu udělala dva kroky a pak se zastavila.

Lupič ostře štěknul a díval se na ni. Cožpak nevíš, co se sluší udělat, když zvoní telefon? To přece vím i já, a jsem jen pes.

„Nevezmu to,“ řekla Nettie.

Já dobře vím, co jsi provedla, děvko jedna hnusná, já dobře vím, co jsi provedla, a já… já tě… já tě DOSTANU!

„Nevezmu to. Jdu do práce. To ona je bláznivá, ne já. Já jsem jí nikdy nic neprovedla. Ani jednu jedinou věc!“

Lupič souhlasně štěkl.

Telefon přestal zvonit.

Nettie se trochu uvolnila… ale srdce jí pořád ještě tlouklo.

„Buď tady hodný,“ řekla Lupičovi a pohladila ho. „Vrátím se pozdě, protože odcházím pozdě. Ale mám tě ráda, pamatuj si to a buď tady celý den hodný.“

Byla to její pravidelná domluva před odchodem do práce. Lupič ji dobře znal a vrtěl ocasem. Nettie otevřela přední dveře a opatrně vykoukla, než vyšla. Na chvilku se vyděsila, když zahlédla něco žlutého. Nebylo to však auto té bláznivé Polky; to jen ten chlapec Pollardů nechal stát na chodníku svoji tříkolku.

Nettie zamkla a šla se podívat dozadu za dům, zda jsou zamknuté dveře do kůlny. Byly. Vydala se směrem k domku Polly, kabelku přes rameno. Očima ostražitě sledovala okolí, jestli někde neuvidí auto té bláznivé Polky (rozhodovala se, zda kdyby ho zahlédla, by bylo lepší schovat se někam za živý plot nebo jít prostě klidně dál). Už byla skoro na konci bloku, když vtom ji napadlo, že se nepřesvědčila, zda jsou pořádně zamčené přední dveře. Pohlédla úzkostně na hodinky a pak se vrátila. Zkontrolovala přední dveře. Byly pořádně zamčené. Nettie si úlevně oddychla a pak se rozhodla, že ještě jednou zkontroluje dveře kůlny, jen tak pro jistotu.

„Opatrnost matka moudrosti,“ řekla si tiše a šla dozadu za domek.

Chystala se vzít za kliku dveří kůlny, když vtom jí ruka strnula.

V domě opět zvonil telefon.

„Ta je šílená,“ zaúpěla Nettie. „Já jsem jí přece nic neprovedla!“

Dveře kůlny byly zamčené, avšak Nettie tam stála, dokud zvonek telefonu nepřestal vyzvánět. Pak se opět vydala do zaměstnání.

Tentokrát ušla téměř dva bloky, než v ní opět začalo ozývat přesvědčení, že ty přední dveře možná přece jen nezamkla. Bylo jí sice jasné, že je určitě zamkla, ale přesto měla strach, že je nezamkla.

Nerozhodně stála na rohu ulic Ford a Deaconess u modré dopisní schránky. Už se skoro rozhodla, jít dál, když vtom zahlédla o blok dál nějaké žluté auto, projíždějící křižovatkou. Nebylo to auto té bláznivé Polky, byla to jen nějaká fordka, ale ona byla přesvědčena, že to je určitě znamení. Otočila se a rychle kráčela ke svému domku, kde opět zkontrolovala oboje dveře. Byly zamčené. Když došla k chodníku, tak ji zase napadlo, že by měla zkontrolovat i dvířka té skříně v kůlně, přesvědčit se, zda jsou skutečně zamčená.

Bylo jí jasné, že zamčená budou, přesto se však bála, že zamčená nejsou.

Odemkla přední dveře a vešla. Lupič na ni skočil, divoce mával ocasem a ona se s ním krátce pomazlila – ale jen velmi krátce. Musí zavřít dveře, protože ta bláznivá Polka by se tu mohla kdykoliv znovu objevit. Naprosto kdykoliv.

Zabouchla dveře, otočila západku a šla do kůlny. Dveře skříně pochopitelně byly zamčené. Zašla opět do kuchyně a chvíli tu jen tak stála. Začínala si opět dělat starost, zda se nespletla – jsou ta dvířka skříně skutečně zamčená? Možná že za ně pořádně nezatáhla, nemá vlastně stoprocentní jistotu. Možná jen jdou ztuha otvírat.

Opět šla do kůlny, aby je znovu zkontrolovala, a v tu chvíli začal telefon znovu vyzvánět. Utíkala do pokoje s klíčem od skříně pevně sevřeným v potící se dlani. Uhodila se o stoličku do holeně a vykřikla bolestí.

Než doběhla do obývacího pokoje, přestal telefon zvonit.

„Dnes nemohu jít do práce,“ zamumlala. „Musím… musím…“ (zůstat na stráži)

Přesně tak. Musí zůstat na stráži.

Zvedla sluchátko a rychle vytáčela číslo, než na ni opět začne cenit zuby její nitro – podobně jako Lupič cení zuby na ty své žvýkací hračky ze surové kůže.

„Haló?“ řekla Polly. „Tady obchod Šijem, pořád šijem.“

„Ahoj, Polly. To jsem já.“

„Nettie? Je všechno v pořádku?“

„Ano, ale já volám z domova, Polly. Mám něco se žaludkem.“ Nebyla to ale teď už lež. „Tak mne napadlo, jestli bych si nemohla vzít den volna. Já vím, že mám dnes nahoře luxovat… a že přijde ten člověk s telefony, ale…“

„To je v pořádku,“ řekla okamžitě Polly. „S těmi telefony nepřijde dřív než ve dvě hodiny a já jsem stejně dnes chtěla jít brzo domů. Ty moje ruce pořád hrozně bolí, nebudu moci dlouho pracovat. Já to s ním vyřídím.“

„Jestli mě ale opravdu potřebuješ, mohla bych –“

„Ne, opravdu ne,“ ujistila ji Polly vřele a Nettie cítila, jak se jí do očí ženou slzy. Polly je tak strašně hodná.

„Máš velké bolesti, Nettie? Mám ti zavolat doktora Van Allena?“

„Ne – jsou to jen takové křeče. To bude v pořádku. Kdyby to odpoledne bylo už lepší, tak bych přišla.“

„Nesmysl,“ řekla Polly rezolutně. „Po celou dobu, co pro mne pracuješ, sis ještě nevzala ani den volna. Klidně si vlez do postele a snaž se vyspat. A já tě vážně varuji: jestli se budeš snažit přijít, tak tě prostě pošlu domů.“

„Děkuji ti, Polly,“ řekla Nettie. Pořád ještě jí bylo do pláče. „Jsi na mne tak strašně hodná.“

„Však si to také zasloužíš. Já už musím jít, Nettie – jsou tu zákazníci. Lehni si do postele. Zavolám ti odpoledne, jak se ti daří.“

„Děkuji ti.“

„Nemáš vůbec zač. Tak ahoj.“

„Ahoj,“ řekla Nettie a zavěsila.Okamžitě šla k oknu a odhrnula trochu závěs. Ulice byla prázdná – zatím. Vrátila se do kůlny, odemkla skříň a vyjmula stínítko. Jakmile ho sevřela v pažích, okamžitě ji zaplavil pocit klidu a jistoty. Vzala ho do kuchyně, omyla v teplé mýdlové vodě, opláchla a pečlivě osušila.

Vytáhla jednu ze zásuvek kredence a vyndala řeznický dranžírák. Vzala nůž a stínítko do pokoje a v šeru se posadila. Seděla tam celé dopoledne vztyčená v křesle, stínítko v klíně, dranžírák pevně sevřený v pravé ruce.

Telefon dvakrát zazvonil. Nettie ho nezvedla.

KAPITOLA SEDMÁ

Pátek jedenáctého října byl pro nový obchod v městečku Castle Rock dnem plným úspěchů, zvláště poté, když se dopoledne přehouplo do odpoledne a lidé si začali měnit své výplatní šeky. Hotovost na ruce znamená chuť nakupovat; ta byla podnícena i pozitivní šeptandou těch, kdo se v obchodě zastavili už ve středu. Pochopitelně řada lidí byla přesvědčena, že na hodnocení takových neomalenců, kteří jsou schopni navštívit nový obchod hned v první den jeho otevření, nelze příliš spoléhat. Ti však byli v menšině, a tak ten malý stříbrný zvonek nad dveřmi Nezbytných věcí vesele cinkal celý den.

Od středy bylo vybaleno či dodáno mnoho dalších předmětů. Pokud by se někdo o ony údajné dodávky zajímal blíže, nepochybně by vyslovil určité pochybnosti – nikdo neviděl přijet jediné nákladní auto – ale na tom vlastně ani nezáleží. V pátek už bylo v Nezbytných věcech na prodej mnohem víc předmětů, a to je důležité.

Například panenky. A krásné dřevěné skládačky, ruční práce, některé dokonce oboustranné. Také jedinečná šachová souprava: figurky byly tvořeny třpytivými krystaly polodrahokamů, zapuštěnými do afrických zvířat, vyřezávaných nějakou primitivní, nicméně pohádkově zručnou rukou – dlouhokrké žirafy představovaly koně, nosorožci s bojovně sehnutými hlavami věže, šakalové pěšce, lev krále, ladné antilopy královny. Na prodej byl i náhrdelník z černých perel, na první pohled velmi drahý – jak drahý, to se nikdo ani neodvážil zeptat (alespoň ne toho dne) – ale z jeho krásy téměř zraky přecházely.

a několik návštěvníků Nezbytných věcí odcházelo domů s pocitem melancholie a zvláštní roztržitosti, s představou onoho perlového náhrdelníku tančící jim přímo před očima, černého náhrdelníku na černém pozadí. A nešlo výlučně jen o ženy.

Byla tam i dvojice tančících loutek šašků. Byla tam i hrací skříňka, stará a nádherně ornamentálně vyřezávaná – pan Gaunt říkal, že si je naprosto jistý, že když se otevře, že zahraje nějakou velmi zvláštní melodii, ale nemohl si už vzpomenout jakou – a ta skříňka byla zamčená. Případný kupec si bude muset najít někoho, kdo mu k ní opatří klíček; určitě se nějaký takový šikovný zámečník ze staré školy v městečku najde. Několikrát byl tázán, zda by bylo možné hrací skříňku vrátit, pokud by se kupci podařilo ji odemknout a on by zjistil, že se mu ta melodie nelíbí. Pan Gaunt se usmál a ukázal na nový nápis, visící na stěně. Stálo na něm:

ZBOŽÍ ZPĚT NEBERU, ANI NEVYMĚŇUJI! PRODEJ BEZ ZÁRUKY!

„Co tohleto znamená?“ zeptala se Lucille Dunhamová. Lucille pracovala v Nanině restauraci jako servírka a zastavila se tu s přítelkyní Rose Ellenovou během polední přestávky.

„To znamená, že jestliže si tu koupíš zajíce v pytli, tobě zůstane zajíc a jemu ten pytel,“ řekla Rose Ellenová. Spatřila, že pan Gaunt ji slyšel (a přitom by přísahala, že ještě před malou chvílí ho viděla na úplně druhém konci místnosti) a ukrutně se začervenala.

Ale pan Gaunt se jen usmál. „Je to tak,“ řekl jí. „Přesně takhle to je!“

V jedné vitríně ležel starý revolver s dlouhou hlavní a na cedulce před ním bylo napsáno: NED BUNTLIN SPECIÁL; vedle ze dřeva vyřezávaná loutka kluka se zrzavými vlasy a přátelským úšklebkem ve tváři (PROTOTYP „TAK JAK TO DE“, stálo na cedulce), různé kazety s psacími potřebami (sice hezké, ale ničím zvlášť pozoruhodné); sbírka starých pohlednic; soupravy kalamářů a per; plátěné kapesníky; vycpaná zvířata. Vypadalo to, že tu je všehochuť pro každý vkus a – i když ani u jednoho předmětu nebyla žádná cenovka – pro každou peněženku.

Pan Gaunt toho dne dělal dobré obchody. Většina předmětů, jež prodal, byla sice hezká, avšak v žádném případě nijak unikátní. Nicméně učinil řadu „speciálních“ obchodů, které se ve všech případech realizovaly ve chvílích klidu, kdy v obchodě byl jen jediný zákazník.

„Když se nic neděje, tak cítím jakýsi neklid,“ řekl s přátelským úšklebkem Sally Ratcliffové, logopedce Briana Ruska, „a když cítím neklid, tak jsem někdy lehkomyslný. To je sice nevýhodné pro prodávajícího, ale naopak úžasně výhodné pro kupujícího.“

Slečna Ratcliffová byla oddaná příslušnice baptistického stádečka, jehož pastýřem byl reverend Rose – tam se i seznámila s Lesterem Prattem a mimo knoflíku s nápisem NE NOČNÍMU KASINU měla připnutý ještě další, na němž stálo JÁ JSEM SPASENÁ! A CO VY? Dřevěná tříska s cedulkou ZKAMENĚLÉ DŘEVO ZE SVATÉ ZEMĚ ji okamžitě zaujala a nic nenamítala, když ji pan Gaunt vyjmul z vitríny a položil do její lačné dlaně. Koupila ji za sedmnáct dolarů a slíbila, že provede jeden nevinný žertík Franku Jewettovi, řediteli nižšího stupně střední školy v Castle Rocku. Opustila obchod pět minut poté, co do něj vkročila, zasněná a roztržitá. Pan Gaunt se nabídl, že jí nákup zabalí, slečna Ratcliffová odmítla a prohlásila, že chce třísku cítit. Kdybyste ji sledovali při odchodu, stěží byste byli schopni říci, zda kráčí po zemi, či se vznáší těsně nad ní.

Stříbrný zvonek zacinkal.

Vešla Cora Rusková, rozhodnutá koupit fotografii Krále. Nadmíru ji rozčililo, když jí pan Gaunt sdělil, že ta už je prodaná. Cora chtěla vědět, kdo ji koupil. „Velice lituji,“ řekl pan Gaunt, „ale ta dáma nebyla místní. Na voze, jímž přijela, byla poznávací značka státu Oklahoma.“

„Teda, mě snad porazí!“ zvolala Cora s hněvem, skutečně rozezlená. Ani si vlastně neuvědomovala, jak moc po té fotografii vlastně touží, dokud jí teď pan Gaunt neřekl, že už je prodaná.

V tu dobu byl v obchodě také Henry Gendron se svou ženou Yvettou a pan Gaunt požádal Coru o chvilku strpení, než je obslouží. Jak jí řekl, má dojem, že by mohl mít něco jiného, co by ji mohlo stejně – nebo možná i víc – zajímat. A když pak prodal manželům Gendronovým plyšového medvídka – dárek pro jejich dceru – a vyprovodil je z obchodu, požádal Coru o chvilku strpení, že se pokusí tu věc vzadu najít. Cora čekala – ovšem bez nějakého zvláštního zájmu nebo očekávám. V srdci se jí usadila jakási šedivá deprese. Viděla už stovky fotografií Krále, možná i tisíce – konečně doma jich má snad deset – ale tahle… tahle jakoby byla něčím výjimečná. Tu ženskou z Oklahomy nenáviděla.

Pak ale přišel pan Gaunt s malým pouzdrem na brýle z krokodýlí kůže. Otevřel ho a Cora spatřila brýle proti slunci, zrcadlovky, zbarvené do tmavě kouřového odstínu. Dech se jí zastavil; pravou rukou si sevřela hrdlo.

„To jsou –“ vyhrkla, dál nemohla.

Дата добавления: 2015-10-29