Aacute;ST I. 19 страница

Byl neklidný i onoho březnového dne, kdy Annie a Todd nasedli do starého džípu, používaného pro pojížďky po městečku, a odjeli do Hemphillovy tržnice. Alan si pak jejich ranní chování znovu a znovu probíral, ale nenacházel v něm nic neobyčejného, nic mimořádného. Když odjížděli, byl ve své pracovně. Vykoukl z okna vedle svého pracovního stolu a zamával jim. Todd na něj zamával, ještě než nasedl do džípu. A to byl poslední okamžik, kdy je viděl naživu. O pět kilometrů dál na silnici 117, asi kilometr od tržnice, vyletěl džíp ve velké rychlosti ze silnice a narazil na strom. Policie státu Maine dle stavu vraku odhadovala, že Annie, za normálních okolností velmi opatrná řidička, musela jet rychlostí nejméně sto deset kilometrů v hodině. Todd byl připoutaný. Annie ne. Byla patrně mrtvá okamžitě poté, když proletěla čelním sklem, jedna noha a polovina paže jí zůstaly uvnitř. Todd možná žil až do chvíle, než vybuchla prasklá palivová nádrž. Tato skutečnost trápila Alana víc než cokoliv jiného. Že jeho desetiletý syn, který pro školní časopis psal sloupek žertovné astrologie a aktivně se účastnil všech činností svého skautského oddílu, byl možná ještě naživu. Že možná uhořel, když se snažil odepnout si bezpečnostní pás.

A pak ta pitva. Pitva ten mozkový nádor odhalila. Jak mu řekl doktor Van Allen, byl malý. Upřesnil, že odpovídal asi velikosti arašídového lusku. Už ale Alanovi neřekl, že kdyby byl býval zjištěn, bylo možné ho ještě operovat; tuto informaci si Alan odvodil z Rayova zmučeného obličeje a sklopených očí. Van Allen mu řekl, že nejspíš na ni přišel záchvat, který – kdyby nastal o něco dříve – je mohl přivést na stopu celému problému. Nejspíš jí zkroutil celé tělo, jako kdyby dostala nějaký silný elektrický šok, takže pedál plynu se zasekl na podlaze auta a ona nad vozem ztratila kontrolu. Neřekl toto vše Alanovi dobrovolně; řekl mu to proto, že Alan ho tvrdě a nemilosrdně vyslýchal, a protože doktor Van Allen si uvědomil, že – žal nežal – Alan se rozhodl dozvědět se pravdu… nebo alespoň tu její část, kterou lze rekonstruovat někým, kdo v okamžiku havárie v tom autě neseděl. „Prosím tě,“ řekl Allen a dotkl se krátce a jemně Alanovy ruky. „Je to sice hrozná havárie, ale tím to také končí. Snaž se na to zapomenout. Máš přece druhého syna, a ten tě potřebuje – zrovna tak jako ty potřebuješ jeho. Snaž se zapomenout, život jde dál.“ Snažil se. Ta iracionální hrůza oné záležitosti s Thadem Beaumontem, záležitosti s těmi (vrabci, létají tu vrabci) ptáky, začala blednout a on se poctivě snažil dát si zase život do pořádku – vdovec, policajt na malém městě, otec dospívajícího syna, dospívajícího a odcizujícího se nějak příliš rychle… vůbec ne kvůli Polly, ale kvůli té havárii. Kvůli onomu děsivému, ochromujícímu traumatu: Chlapče, mám pro tebe hroznou zprávu; musíš být statečný… A pak – pochopitelně – se rozplakal, za chvíli se rozplakal i Al.

Nicméně dávat si život do pořádku se pokusili, a vlastně se pokoušejí pořád. Dnes už to je trochu lepší… jen dvě věci do toho odmítají zapadnout.

První je ta velká tuba aspirinu, skoro prázdná po necelém týdnu.

Druhou je skutečnost, že Annie neměla zapnutý bezpečnostní pás.

Annie přece mívala vždycky zapnutý bezpečnostní pás.

Po třech týdnech zoufalství a nocí bez spánku si přece jen domluvil návštěvu u neurologa v Portlandu. Jel tam hlavně proto, že tam snad dostane lepší odpovědi na otázky, které prostě musí položit, a také proto, že už ho unavovalo tahat obtížně odpovědi z Raye Van Allena. Ten doktor se jmenoval Scopes a Alan se poprvé v životě zaštítil svým povoláním: řekl totiž Scopesovi, že jeho otázky se týkají právě probíhajícího policejního šetření. A doktor potvrdil Alanovo zásadní podezření: ano, u lidí s mozkovými nádory někdy propukají záchvaty iracionality, jež mohou mít sebevražedné zaměření. Jestliže nějaká osoba s mozkovým nádorem spáchá sebevraždu, řekl Scopes, je tento čin často spáchán impulsivně, na základě úvahy, jež může trvat snad minutu, ale také snad jen pár sekund. A stává se, že takový člověk s sebou vezme i někoho dalšího? zeptal se Alan.

Scopes seděl za stolem, zakláněl se na židli, ruce složené za krkem. Neviděl na Alanovy ruce, sevřené pod stolem mezi koleny tak pevně, až mu klouby zbělely. Ale jistě, řekl Scopes. To v takových případech nebývá nic neobvyklého; mozkové nádory bývají často příčinou chování, jež mohou laici hodnotit jako psychotické. Postižení mohou především dojít k závěru, že jejich bolest je sdílená milovanou osobou, případně sdílená i celým lidstvem. Případně mohou být přesvědčeni, že milovaná osoba by si ani nepřála žít, pokud nebude žít postižená osoba. Scopes v této souvislosti uvedl případ Charlese Whitmana, skauta, který vylezl na Texaskou věž a zabil přes dvacet lidí, než stačil sám spáchal sebevraždu; a jedné zastupující učitelky základní školy v Illinois, která zabila několik svých žáků, ještě než se odebrala domů a tam si vpálila kulku do hlavy. V obou případech odhalila pitva mozkové nádory. Avšak nelze říci, že to platí pro všechny podobné případy – neplatí to ani pro jejich statistickou většinu. Mozkové nádory jsou někdy příčinou podivných, dokonce exotických symptomů; někdy zase nejsou příčinou vůbec žádných symptomů. Tady nelze s určitostí prohlašovat vůbec nic.

Tady nelze s určitostí prohlašovat vůbec nic. Takže to necháme být. To se sice lehko řekne, ale těžko dělá. Hlavně kvůli té tubě aspirinů. A kvůli tomu bezpečnostnímu pásu. Alanovi strašil v hlavě především ten bezpečnostní pás – byl to takový černý mráček, který prostě nelze vymazat. Ona se přece nikdy bez zapnutého bezpečnostního pásu ani nerozjela. I kdyby měla jet jen na konec našeho bloku a zpátky. A mimoto – Todd měl pás zapnutý, ostatně jako vždycky. Nevypovídá to o něčem? Kdyby se někdy poté, co naposledy vyjela od svého domu na silnici, rozhodla zabít a vzít k tomu s sebou i Todda, nejspíš by trvala na tom, aby se i on odepnul. I v bolestech, depresi a zmatku by si přece jen těžko mohla přát, aby Todd trpěl, ne?

Tady nelze s určitostí prohlašovat vůbec nic. Necháme to být.

Ale ani teď, když tu leží u Polly v její posteli a ona spí vedle něj, není schopen to jako radu přijmout. Pořád se k tomu musí vracet, jako štěňátko, neschopné nechat na pokoji svoji starou a ožvýkanou kůži, kterou musí dál a dál žižlat svými ostrými zoubky.

Neustále se mu vrací určitá představa, úděsná představa, která ho vlastně nakonec zahnala k Polly Chalmersové; neboť Polly byla osoba, k níž měla Annie v městečku nejblíž –a s přihlédnutím k té záležitosti s Beaumontem a psychické dani, kterou si u Alana vybrala, znamenala možná Polly pro Annii v několika posledních měsících jejího života víc, než on sám.

Tou představou je Annie, odepínající svůj bezpečnostní pás, sešlapující plynový pedál až k podlaze a snímající ruce z volantu. Snímající je z volantu proto, že pro ně má v těch posledních pár vteřinách jiný úkol.

Snímající je proto, aby ještě stačila odepnout i Toddův bezpečnostní pás.

To byla ta představa: jak se jejich džíp řítí rychlostí přes sto kilometrů v hodině, vybočuje ze silnice, řítí se přímo na stromy pod těžkou podzimní oblohou, slibující déšť, zatímco Annie zápolí s Toddovým bezpečnostním pásem a Todd, ječící a zmírající hrůzou, se jí snaží ruce od pásu odtrhnout. Jasně vidí ten důvěrně známý a milovaný obličej Annie, nyní změněný na příšernou masku odporné čarodějnice, a vidí i obličej Todda, zkřivený hrůzou. Občas se uprostřed noci budí, pokrytý svíravým krunýřem potu, a v uších mu zní Toddův hlas: Pozor na ty stromy, mami! Pozor na ty STROMYYY!

A tak jednou, když Polly zavírala odpoledne obchod, za ní zašel a zeptal se jí, zda by k němu nezašla na skleničku, nebo – pokud by to nepovažovala za vhodné – zda by se nemohl zastavit na tu skleničku u ní.

Posadili se u ní v kuchyni (to je kuchyně, jak má být,ujišťoval ho ten vnitřní hlas), ona s hrnkem čaje, on dostal kávu. A pak začal, pomalu a koktavě, vyprávět o těch svých nočních můrách.

„Musím vědět, pokud to bude možné, zda procházela nějakými obdobími depresí či iracionalit, o nichž jsem buď nevěděl, či které jsem nezaznamenal,“ řekl. „Musím vědět, jestli…“ Zarazil se, na chvíli úplně bezmocný. Věděl jasně, která slova má říkat, ale přesto bylo pro něj stále obtížnější je vyslovovat. Jako kdyby ten komunikační svod mezi jeho nešťastnou, zmatenou myslí a jeho ústy se neustále zužoval a zužoval, s hrozbou blížícího se úplného uzavření.

Zmobilizoval všechny síly a pokračoval.

„Musím vědět, zda se u ní projevovaly nějaké sebevražedné sklony. Protože nezemřela jen Annie. Zemřel s ní i Todd, a pokud existovaly určité příznaky… rozumíš, prostě nějaké příznaky… kterých jsem si nevšiml, tak jsem odpovědný za jeho smrt i já. A právě tohle potřebuji nutně vědět.“

Odmlčel se, srdce mu v hrudi tupě bušilo. Přejel si hřbetem ruky přes čelo a s překvapením zjistil, že si z něj setřel vrstvu potu.

„Alane,“ řekla a položila mu ruku na zápěstí. Její světle modré oči hleděly přímo do jeho. „Kdybych někdy nějaké takové příznaky zaznamenala a nikomu o nich neřekla, pak bych nepochybně nesla stejnou míru odpovědnosti, jakou si teď snažíš brát na sebe ty.“

Zíral na ni – to si pamatuje. Polly snad zaznamenala v Anniině chování něco, co jemu mohlo uniknout; tak daleko se ve svém uvažování už také dostal. Ale myšlenka, že zaregistrování podivného chování by také převádělo odpovědnost reagovat určitým způsobem na osobu, jež toto chování zaznamená, mu zatím na mysl nepřišla.

„A všimla sis něčeho?“

„Ne. Pořád si to v hlavě přehrávám. Nechci nijak zlehčovat tvůj žal a tvoji ztrátu, ale nejsi jediný, kdo má podobné pocity –a nejsi také jediný, kdo po té havárii zpytuje svědomí. Pořád si musím přehrávat ty poslední týdny – až z toho už blázním. Přehrávám si znovu všechny ty scény a hovory už ve světle toho pitevního nálezu. Znovu a znovu – i ve světle toho, co jsi mi řekl o té tubě aspirinů. A víš, na co jsem přišla?“

„Na co?“

„Na nic.“ Řekla to s jakýmsi přesvědčivým nedostatkem důrazu. „Vůbec na nic. Občas se mi zdálo, že možná vypadá nějak nepřirozeně bledá. A pak si vzpomínám, že jsem ji párkrát slyšela, jak si povídá sama se sebou, když lemovala košile nebo vybalovala látku. To je asi to úplně nejzvláštnější chování, které jsem byla u ní schopná zaznamenat – ale sama se takhle chovám často také. Ty snad ne?“

Alan přikývl.

„Většinou byla pořád taková jako na začátku, když jsem ji poznala: veselá, přátelská, vždy připravená pomoci… prostě dobrá kamarádka.“

„Ale –“

Ruku měla stále na jeho zápěstí; teď ji trochu sevřela. „Ne, Alane. Žádná ale. Tohle znám od doktora Raye Van Allena, rozumíš – říká se tomu zadní vrátka, ne? Dáváš snad vinu jemu? Myslíš si, že doktor Allen je vinen tím, že ten nádor nezjistil?“

„Ne, ale –“

„A co já? Já jsem s ní denně pracovala, skoro celý den jsme byly spolu; o desáté jsme spolu pily kávu, v poledne jsme spolu obědvaly a ve tři odpoledne jsme spolu zase šly na kafe. Celý ten čas jsme spolu mluvily naprosto otevřeně a poznaly jsme se velmi dobře, Alane. Vím, že tě měla ráda – ať už jako milence, nebo jako přítele – a také vím, že oba kluky měla moc ráda. Ale jestli se u ní v důsledku její choroby projevovaly sebevražedné sklony… to tedy nevím. Tak mi to řekni rovnou – dáváš snad vinu mně?“ Její světle modré oči hleděly zpříma a zvědavě do jeho.

„Ne, ale –“

Opět mu sevřela zápěstí, lehce, avšak velitelsky.

„Ráda bych se tě na něco zeptala. Je to důležité, tak si to dobře rozmysli.“

Přikývl.

„Ray byl její lékař, a pokud nějaké příznaky existovaly, on je nezaregistroval. Já jsem byla její přítelkyně, a také jsem je nezaregistrovala. Tys byl její manžel, a pokud nějaké příznaky existovaly, tak jsi je také nezaregistroval. A tím to pro tebe končí – ale ono to tím vlastně nekončí.“

„Já nechápu, kam míříš.“

„Ještě někdo jí byl blízký,“ řekla Polly. „Možná bližší, než kdokoliv z nás.“

O kom to tady mluví?

„Alane, co třeba říkal Todd?“

Hleděl na ni a nic nechápal. Jako kdyby na něj mluvila nějakým neznámým jazykem.

„Todd,“ řekla, a znělo to trochu netrpělivě. „Todd, tvůj syn. Ten, který tě po nocích budí. Je to snad on, ne? Budí tě přece on, ne ona.“

„Ano,“ řekl. „On.“ Hlas se mu třásl, skoro jako kdyby to vůbec nebyl jeho hlas. Pocítil, jak se něco v něm začíná viklat, něco velkého a zásadního. A jak tu teď leží u Polly v posteli, jasně si vzpomíná na ten moment tenkrát u kuchyňského stolu, s naprosto nadpřirozenou jasností si na něj vzpomíná: na její ruku, svírající mu zápěstí v šikmých slunečních paprscích pozdního odpoledne, na její zlatavé vlasy, světlé oči a tu její jemnou neústupnost.

„Nutila snad Todda, aby nastoupil do auta, Alane? Bránil se? Křičel?“

„Ne, jistěže ne, byla to ale přece jeho má-“

„A čí to vlastně byl nápad, že Todd s ní pojede do tržnice? Její nebo jeho? Vzpomeneš si?“

Už skoro chtěl říci, že si nevzpomene – náhle si ale vzpomněl. Zaslechl jejich hlasy, doléhající k němu z obývacího pokoje, když seděl v pracovně za stolem a pročítal zatykače.

Musím teď zajet do tržnice, Todde – chceš jet se mnou?

Budu si tam moci prohlédnout nové videokazety?

To víš, že ano. Zeptej se táty, jestli tam něco nechce.

„Byl to její nápad,“ řekl Polly.

„Jsi si tím jist?“

„Ano. Ale ona se ho zeptala, jestli chce jet. Neřekla mu, že jet musí.“

Ta věc uvnitř, ta zásadní věc, se pořád ještě nedala vyvrátit. Nepochybně nakonec padne, pomyslel si, ale pak vyrve spoustu zeminy, protože má silné kořeny jak do hloubky, tak do šířky.

„Měl z ní strach?“

Téměř ho teď vyslýchala, podobně jako on předtím vyslýchal Raye Van Allena. Nedokázal ji zastavit – vlastně ani nevěděl, zda ji zastavit vůbec chce. Něco v tom skutečně bude, něco, co ho za těch dlouhých nocí beze spánku nikdy nenapadlo. Něco, co je pořád ještě otevřené, nejasné.

„Zda měl Todd strach ze své matky? Kriste pane, jistě že ne!“

„Ani v posledních měsících jejího života?“

„Ne.“

„A v posledních týdnech?“

„Polly, já jsem tenkrát nebyl moc ve stavu, který by mi dovoloval sledovat právě tohle. Tenkrát přece probíhala ta záležitost s Thadem Beaumontem, tím spisovatelem…“

„Chceš říci, žes byl tak mimo, že sis doma vůbec nevšímal ani Todda, ani Annie, nebo žes stejně nebýval moc doma?“

„Ne… ano… chci říct, že pochopitelně doma jsem býval, ale –“

Byl to divný pocit, být na příjmu tohoto sledu rychlých otázek. Jako kdyby ho Polly nadopovala novokainem a teď ho začala používat jako nějaký boxerský pytel. A ta zásadní věc, ať už je to cokoliv, byla neustále v pohybu, stále se koulela dál a dál, až k hranici, kde gravitace bude působit ne proto, aby ji stáhla na dosah, nýbrž aby ji vypustila někam do prostoru.

„Přišel Todd někdy za tebou a řekl,Já se bojím mámy‘?“

„Ne –“

„Přišel někdy a řekl,Tati, já si myslím, že maminka se chce zabít a vzít s sebou i mne‘?“

„Polly, tohle je směšné! Já –“

„Přišel nebo ne?“

„Ne!“

„Ani ti nikdy nepřišel říci, že se Annie chová nebo mluví divně nebo směšně?“

„Ne –“

„A Al byl pryč, na škole, viď?“

„Co zas tohle s tím má co dě-“

„Zůstalo jí v hnízdě jediné dítě. A když tys byl pořád pryč, v práci, byli v tom hnízdě jen oni dva. Večeřela s ním, pomáhala mu s domácími úkoly, dívala se s ním na televizi –“

„Četla si s ním –“ doplnil ji. Hlas měl teď zastřený, podivný. Stěží ho poznával.

„Byla patrně první osobou, kterou Todd vídal každé ráno –a poslední osobou, kterou vídal večer,“ řekla Polly. Její ruka mu ležela na zápěstí. Její oči teď na něj vážně hleděly. „Jestli byl někdo schopen poznat, že se to blíží, tak to byla jedině osoba, která s ní zemřela. A tato osoba nikdy neřekla ani slovo.“

Náhle se ta věc někde uvnitř něj vyvrátila. Tvář se mu zkřivila. Cítil, jak se to děje – jako kdyby byla na mnoha místech napojena nějakými neviditelnými strunami a každá z nich ho teď svým jemným, avšak neodbytným tahem vlekla. Hrdlo mu zaplavila horkost, snažící se ho uzavřít. Horkost zaplavila i jeho obličej. Oči měl plné slz; Polly Chalmersová se zdvojila, roztřásla a pak se roztříštila do plošek světla a neurčitých obrazců. Prsa se mu dmula, plíce však nebyly schopné nabrat do sebe vzduch. Obrátil ruce a sevřel v nich její dlaně –, určitě jí ten stisk působil velkou bolest, ale nevyšel z ní ani hlásek.

„Strašně mi chybí!“ vykřikl a mocný bolestný vzlyk drobil jeho slova, jak lapal po dechu. „Strašně mi chybí oba, ach bože, jak strašně mi chybí oba!“

„Já vím,“ řekla Polly klidně. „Já vím. Vždyť právě o to jde, ne? Že ti oba strašně chybí.“

Začal plakat. AL tenkrát plakal každý večer celé dva týdny a Alan byl vždy s ním, snažil se ho konejšit, jak jen to šlo, sám ale neplakal. A teď se rozplakal. Otřásaly jím vzlyky, nedokázal je ovládnout. Nedokázal ovládnout či zmírnit svůj žal a s hlubokou nesouvislou úlevou konečně zjistil, že ani necítí potřebu mírnit ho.

Poslepu odsunul šálek s kávou; zaslechl, jak v nějakém jiném světě spadl na podlahu a roztříštil se. Položil si rozpálenou hlavu na stůl, paže přes ni a plakal.

A pak – někdy – ucítil, jak mu zvedá hlavu svýma studenýma, znetvořenýma, konejšivýma rukama a pokládá si ji do klína. Držela mu ji tam a on dlouho, dlouho plakal.

Paže jí sklouzávala z jeho hrudi. Alan ji jemně posunul. Věděl, že kdyby jí pohnul rukou jen trochu neopatrně, okamžitě by se vzbudila. Hleděl do stropu a přemítal, zda Polly jeho žal provokovala úmyslně. Byl přesvědčen, že tenkrát věděla či alespoň tušila, že spíš potřebuje svému žalu dát průchod než najít odpovědi, které stejně s největší pravděpodobností ani neexistují.

To byl tenkrát počátek jejich vztahu, i když on ho za počátek ani nepovažoval; pro něj to spíš znamenalo konec něčeho. Od onoho dne až do okamžiku, kdy konečně v sobě našel dostatek odvahy k tomu, aby Polly pozval na večeři, musel často myslet na pohled těch světle modrých očí a na stisk její ruky na jeho zápěstí. Musel myslet na onu jemnou neústupnost, s jakou ho nutila zamýšlet se nad skutečnostmi, jež doposud buď ignoroval nebo přehlížel. A v té době se také snažil vyrovnávat se s těmi novými pocity, týkajícími se smrti Annie. Jakmile byl odvalen onen balvan na cestě mezi ním a jeho žalem, zaplavila ho i řada dalších pocitů. Z nich tím hlavním a nejvíc skličujícím byl strašný vztek, který na ni měl kvůli jejímu skrývání nemoci, již bylo možno léčit a vyléčit… a kvůli tomu, že ten den s sebou vzala jejich syna. O některých z těchto svých pocitů hovořil jednoho chladného a deštivého dne v dubnu s Polly v restauraci U bříz.

Дата добавления: 2015-10-29