Aacute;ST I. 20 страница

„Ty jsi totiž přestal přemýšlet o sebevraždě a začal jsi myslet na vraždu,“ řekla. „A proto máš takový vztek.“

Zavrtěl hlavou a začal mluvit, ona se však natáhla přes stůl a na chvíli mu pevně přitiskla přes rty jeden ze svých chromých prstů. Zmlkni, říkalo to gesto. A jeho natolik překvapilo, že skutečně zmlkl. „Ano,“ řekla, „tentokrát ti dám já přednášku, Alane – je to už dávno, co jsem byla s nějakým mužem na večeři a moc se mi líbí, hrát si na slečnu pana Hlavního vyšetřovatele. Ale lidé se normálně nezlobí na někoho – alespoň ne takovým způsobem, jako se právě teď zlobíš ty – jen proto, že měl havárii, pokud v tom ovšem není nějaká zvlášť trestuhodná nedbalost. Kdyby se Annie a Todd zabili třeba proto, že by tomu vašemu džípu selhaly brzdy, tak bys mohl dávat vinu jen sobě. Protože jsi je nedal zkontrolovat; případně bys žaloval Sonnyho Jacketta, že při poslední údržbě svoji práci odfláknul – ale nikdy bys nedával vinu jí. Je to pravda?“

„Asi ano.“

„Jistě, že ano. Možná to skutečně byla jen nehoda, Alane. Ty si myslíš, že dostala záchvat proto, že ti to řekl doktor Van Allen. Ale napadlo tě někdy, že třeba musela strhnout to řízení proto, že se chtěla vyhnout srnce? Že v tom klidně mohlo být jen něco takhle triviálního?“

Mohlo. Do jejich jízdního pruhu mohla vběhnout srnka, vlétnout nějaký velký pták, nebo třeba i vjet z protisměru nějaké auto.

„Ano. Ale její bezpečnostní pás –“

„Ach sakra, zapomeň už jednou na ten pás!“ řekla tak naléhavě a hlasitě, až se po nich pár okolo sedících stolovníků krátce ohlédlo. „Třeba ji bolela hlava, a proto si ho výjimečně zapomněla zapnout – to ale přece vůbec neznamená, že to auto nabourala úmyslně. A právě ta bolest hlavy by mohla vysvětlovat, proč Todd zase připoutaný byl. Ale o to stejně vůbec nejde.“

„A o co tedy jde?“

„Jde o to, že ten tvůj hněv je živen až příliš mnoha kdyby a snad. A i kdyby byly tvoje nejhorší domněnky pravdivé, stejně se to nikdy nedozvíš, nebo snad ano?“

„Ne.“

„A i kdyby ses to dozvěděl…“ Upřeně na něj hleděla. Na stole mezi nimi stála svíčka. V její záři se zdálo, že má oči tmavě modré a on v nich viděl dva malé plaménky světla. „On totiž mozkový nádor je také něco jako havárie. Také nemá žádného viníka, Alane, žádného – jak mu vlastně říkáte? – žádného pachatele. A dokud si neuvědomíš tohle, tak není šance.“

„Jaká šance?“

„Šance pro nás,“ řekla klidně. „Mám tě moc ráda, Alane, a nejsem ještě tak stará, abych musela nějak zvlášť riskovat, ale na druhé straně už jsem dost stará na to, abych musela nutně udělat nějakou smutnou zkušenost jen proto, že jsem se nechala unést citem. City si k sobě nepustím dřív, dokud ty nebudeš schopen nechat Annie a Todda v klidu odpočívat.“

Hleděl na ni, neschopen slova. Dívala se na něj vážně přes talíř s jídlem ve venkovsky zařízené restauraci, oheň z krbu jí na tváři a levé straně brady odrážel blýskavé oranžové plamínky. Venku skučel jarní vítr, protahovaný okapovými svody.

„Řekla jsem toho snad příliš?“ zeptala se Polly. „Pokud ano, tak bych tě chtěla poprosit, abys mne zavezl domů. Nenávidím rozpaky skoro stejně, jako když nemohu mluvit upřímně.“

Natáhl se přes stůl a krátce se dotkl její ruky. „Ne, neřekla jsi toho příliš. Já tě rád poslouchám, Polly.“

Usmála se, celá tvář se jí rozzářila. „To tedy budeš mít příležitost,“ řekla.

Tak jim to tedy začalo. Nepociťovali žádnou vinu, že spolu chodí, oba ale uznávali potřebu být opatrní – ne snad proto, že žijí na malém městě, kde on je voleným úředníkem a kde ona musí s lidmi dobře vycházet, aby jí šly dobře obchody –, ale protože oba uznávali možnost provinění. Ani jeden z nich možná ještě nebyl tak starý, aby musel riskovat, ale oba už byli dost staří na to, aby si mohli dovolit být lehkomyslní. Musí být opatrní.

Pak v květnu s ní poprvé spal a ona mu vyprávěla o všem, co se udalo v letech mezi dobou Tenkrát a Teď… vyprávěla mu příběh, kterému on tak úplně zas nevěřil, příběh, který mu určitě jednoho dne poví znovu a to bude už bez těch příliš upřímných očí a onoho příliš často mnutého levého ušního lalůčku. Chápal, jak těžké pro ni asi je vyprávět mu i to málo, co se mu vyprávět odhodlala, a na ten zbytek si klidně počká. Musí si počkat. Protože musí být opatrní. Úplně stačí, že se do ní zamiloval, ještě než to dlouhé léto přešlo.

A když tu teď v temnotě hleděl na strop její ložnice, napadlo ho, zda už nedozrál čas začít znovu mluvit o manželství. Už to zkusil jednou, v srpnu – a ona opět udělala to gesto s prstem. Zmlkni. Myslel si – Ale tok myšlenek se mu už začínal příjemně trhat a Alan usnul.

Ve snu nakupoval v nějakém obrovském obchodním domě, kráčel uličkou mezi regály, která byla tak dlouhá, že se sbíhala do malinkého bodu v dálce. V těch regálech bylo úplně všechno– všechno, co si nikdy buď nechtěl koupit nebo nemohl dovolit koupit: nárazuvzdorné hodinky, přepychový plstěný klobouk od firmy Abercrombie & Fitch, osmimilimetrová filmová kamera značky Howell, stovky dalších předmětů – ale někoho měl za sebou, přímo za zády, kam neviděl.

„My tady takovým věcem říkáme vycpávky pro burany, starej brachu,“ poznamenal za ním nějaký hlas.

Ten hlas Alan znal. Patřil tomu těžkotonážnímu zkurvysynovi za volantem Toronada, Georgu Stárkovi.

„Tomuhle obchodu říkáme Konečník,“ řekl ten hlas, „protože tady končí všechno zboží a všechny služby.“

Alan spatřil nějakého obrovitého hada – vypadal jako krajta s hlavou chřestýše – vinoucího se mezi řadou počítačů Apple, nad nimiž byl nápis ZDARMA. Otočil se, že uteče, ale nějaká ruka s úplně hladkou dlaní ho chytila za paži a zadržela ho.

„Jen jdi dál,“ řekl ten hlas vemlouvavě. „Vezmi si, co chceš, brachu. Vezmi si cokoliv chceš… a zaplať za to.“

Ale každý předmět, který vzal do ruky, se nakonec změnil na ohořelou a roztavenou přezku automobilového bezpečnostního pásu jeho syna.

KAPITOLA OSMÁ

Danforth Keeton sice mozkový nádor neměl, ale když v sobotu brzy ráno seděl ve své kanceláři, hlava ho bolela příšerně. Na pracovním stole měl mimo stohu v červeném plátně vázaných knih daňových přiznání za léta 1982 až 1989 i kupu korespondence – dopisy od Daňového úřadu státu Maine a fotokopie svých písemných odpovědí.

Všechno mu nějak už začínalo přerůstat přes hlavu. Uvědomoval si to, nebyl však schopen s tím udělat vůbec nic.

Včera k večeru zajel Keeton do Lewistonu, do Castle Rocku se vrátil půl hodiny po půlnoci a zbytek noci strávil neklidným přecházením po své pracovně, zatímco jeho žena spala svůj sedativový spánek o patro výše. Zjistil, že jeho zraky stále častěji přitahuje skříň, stojící v rohu pracovny. Uvnitř, na horní polici, byl stoh svetrů. Svetry byly většinou staré a prožrané od molů. Pod nimi ležela vyřezávaná dřevěná skříňka, kterou jeho otec vyrobil dlouho před tím, než se za ním – již zbaveným nejen všeho, co kdy uměl, ale i všech vzpomínek – zavřely dveře starobince. A v té skříňce byl revolver.

Keeton se přistihl, že na ten revolver musí myslet stále častěji. Ne jako na zbraň pro sebe; alespoň ne zpočátku. Ale pro Ně. Pro ty své Trapiče.

Ve tři čtvrtě na šest odjel z domu a projel opuštěnými ulicemi na cestě mezi svým domem a budovou Magistrátu. Eddie Warburton, koště v ruce a chesterfieldku v ústech (zlatou medaili Svatého Kryštofa, kterou den předtím koupil v Nezbytných věcech, bezpečně ukrytou pod modrou kostkovanou košilí), ho mlčky sledoval, jak se plouží do schodů. Mezi oběma muži nepadlo jediné slovo. Eddie si už zvykl, že v poslední době se pan Keeton objevuje na Magistrátu v podivných hodinách a Keeton už dávno přestal Eddieho vůbec registrovat.

Keeton teď smetl všechny papíry na jednu hromadu a bojoval s impulsivním pokušením jednoduše se jich zbavit tím, že by je roztrhal na kusy a rozházel všude kolem sebe; pak je ale začal třídit. Na jednu hromadu korespondenci s Daňovým úřadem, odpovědi na hromadu druhou. Tyto dopisy ukládal do spodní zásuvky své spisové skříně – do zásuvky, k níž měl klíč jen on sám.

Na většině těch dopisů byla vždy dole značka DK/sl. DK pochopitelně znamenalo Danforth Keeton. Písmena si znamenala Shirley Laurencová, což byla jeho sekretářka, zaznamenávající jeho diktáty a vyřizující korespondenci. Nicméně Shirley nepsala ani jednu z těchto jeho odpovědí na dopisy Daňového úřadu, ať už na nich její značka byla či ne.

Je moudřejší nechat si některé věci pro sebe.

Jak tak třídil dopisy, padla mu do očí část věty: „… a znamenáme tedy určité nesrovnalosti ve čtvrtletním výkazu městských daní v položce 11 pro daňové období roku 1989…“

Rychle dopis odložil na stranu.

A tady máme další: „… a pokud jde o rozbor formulářů,Kompenzace pro pracovníky‘ za poslední čtvrtletí roku 1987, máme některé vážné výhrady, týkající se…“

Na stranu s ním.

Ale je tu další: „… jsme přesvědčeni, že Vaše žádost o odklad revize je v tuto chvíli předčasná…“

Podobné dopisy se mu míhaly před očima jeden za druhým, začínalo se mu z nich dělat špatně – jako kdyby seděl na pouti na kolotoči, který se nijak nedá zastavit.

„… pochybnosti o potřebě těchto prostředků na školku jsou…“

„… nenacházíme záznam, zda Magistrát zanesl částku…“

„… přidělení finančních prostředků státu není dokumentováno …“

„… chybějící doklady o výdajích bude třeba…“

„… účtenky nepostačují pro…“

„… bude nepochybně nutné požadovat úplný rozpis výdajů…“

A tady je poslední dopis, který přišel včera. Kvůli tomu dopisu vlastně musel včera do Lewistonu, i když se zařekl, že v sezóně klusáckých dostihů tam už nepojede nikdy.

Keeton na dopis zachmuřeně hleděl. V hlavě mu bušilo a bodalo; po páteři mu pomalu stékala jedna velká kapka potu. Pod očima měl tmavé kruhy z vyčerpání. V koutku úst měl opar.

DAŇOVÝ ÚŘAD

State House

Augusta, Maine 04330

Pod státní pečetí na něj křičela hlavička a oslovení, výhružně studené a formální:

Váženým radním Castle Rocku.

Nic víc. Už žádné „Milý Dane“ či „Vážený pane Keetone“. A už žádná přání dobrého zdraví pro celou rodinu na závěr. Ten dopis byl studený a nenávistný jako zatnutí sekáčku na led.

Chtějí provést revizi účetních knih města.

Všech účetních knih města.

Záznamů městských daní, záznamů rozdělování federálních příspěvků, záznamů o výdajích města, záznamů o údržbě komunikací, rozpočtů městské legislativy, rozpočtů Správy městské zeleně a dokonce i veškerých záznamů, týkajících se státem financované experimentální lesní školky.

Chtějí vidět všechno, do 17. října. Znamená to, že zbývá už jen pět dní.

Dopis byl podepsán ministrem financí, ministrem kontroly a – což je ještě zlověstnější – generálním prokurátorem, tedy nejvyšším policajtem státu Maine. A byl podepsán těmito lidmi osobně, nebyla to žádná razítka.

„Oni,“ zašeptal Keeton nad tím dopisem. Vzal dopis do prstů, papír se mu v nich třásl. Vycenil na něj zuby. „Oniiiii!“

Hodil dopis na hromadu ostatních. Zavřel pořadač. Na štítku bylo úhledně napsáno KORESPONDENCE, DAŇOVÝ ÚŘAD, MAINE. Keeton chvíli zíral na zavřený pořadač. Pak vyjmul z držáku plnicí pero (tu psací soupravu dostal jako dárek od soudců okresního soudu) a přes pořadač napsal velkými, roztřesenými písmeny slova BURANSKÝ ÚŘAD, MAINE! Chvíli na to hleděl a pak pod to napsal ještě slova ČURACÍ ÚŘAD, MAINE! Držel pero v sevřené pěsti, mával jím jako nožem. Pak jím mrštil přes místnost. Se zachrastěním přistálo v koutě.

Keeton zavřel i druhý pořadač, v němž byly založené kopie dopisů, jež osobně napsal (a k nimž vždy dopsal malými písmeny iniciály své sekretářky); dopisů, které dával pracně dohromady během dlouhých, bezesných nocí, dopisů, které se nakonec ukazují být k ničemu. Uprostřed čela mu divoce pulsovala naběhlá žíla.

Vstal, přenesl oba pořadače do skříně, vložil je do spodní zásuvky, přirazil ji a zkontroloval, zda nejde vytáhnout. Pak přešel k oknu, stál tam bez pohnutí a hleděl na spící městečko. Dýchal zhluboka a snažil se uklidnit.

Jdou po něm. Trapiči. Přistihl se, že už snad po sté přemítá, kdo Je vlastně mohl na něj navést. Kdyby se Keetonovi podařilo toho hlavního Trapiče objevit, vytáhl by ze skříňky pod moly prožranými svetry ten revolver a vůbec by to neváhal s ním skoncovat. Ale nijak by přitom nespěchal. Kdepak. Střílel by pěkně pomalu a přitom by ještě toho parchanta donutil zpívat hymnu.

Myšlenky mu teď přeběhly na toho hubeného šerifova pomocníka Ridgewicka. Mohl by to být on? Ten na to ale nejspíš nemá ani dost inteligence… ale také to může být pěkný podvraťák. Pangborn řekl, že Ridgewick mu dal tu pokutu na cadillac na jeho příkaz, to ale nějak nesedí. A tam na tom záchodku, když ho Ridgewick nazval Cvalíkem, tak měl v očích takový vědoucí, posměšný a pohrdavý pohled. Byl už u nich vlastně Ridgewick zaměstnaný, když začaly chodit ty první dopisy od Daňového úřadu? Keeton byl přesvědčený, že ano. Ještě dnes se bude muset podívat do knihy zaměstnanců, aby si to ověřil.

A co třeba sám šerif Pangborn? Ten na to bezesporu dost inteligence má, bezesporu Danfortha Keetona nenávidí (Oni ho přeci také nenávidí! Oni všichni ho přeci nenávidí!) a mimoto zná v Auguste spoustu lidí. Zná moc dobře i Je. Kurva, vždyť on s nimi telefonicky mluví snad každý den. Ty účty za telefon, i když to jde přes magistrátní ústřednu, jsou přece příšerné.

Nebo že by to byli oni oba? Pangborn i Ridgewick? Že by v tom jeli spolu?

„Osamělý střelec a jeho věrný indiánský průvodce Tonto,“ řekl Keeton tiše a zlověstně. „Jestli jsi to byl ty, Pangborne, tak budeš litovat. A jestli jste to byli vy oba, tak budete litovat oba.“ Ruce se mu pomalu začaly svírat v pěsti. „Já se totiž nenechám perzekvovat donekonečna.“

Pečlivě pěstěné nehty se mu zaryly do pokožky dlaní. Ani nezaregistroval prýštící krev. Možná Ridgewick. Možná Pangborn, možná Melissa Clutterbucková, ta frigidní mrcha městská pokladní, možná Bill Fullerton, druhý radní (bylo mu jasné, že Fullerton se tlačí na jeho místo a nedá si pokoj, dokud ho nezíská)… Možná oni všichni.

Oni všichni dohromady.

Keeton se zmučeným zasípáním dlouze vydechl, drátěné sklo okna kanceláře se jeho dechem zamlžilo. Otázkou ovšem zůstává, co s tím udělá? Co s tím udělá v čase, zbývajícím mezi dneškem a 17. říjnem?

Odpověď je celkem prostá: neví.

V životě mladého Danfortha Keetona bylo vše jasně rozdělené na černé a bílé – a takové rozdělení mu také naprosto vyhovovalo. Na měšťanku chodil v Castle Rocku a ve čtrnácti letech začal vypomáhat v rodinném podniku na prodej automobilů; umýval předváděcí vozy a leštil vystavované modely. Firma Keeton Chevrolet byla jednou z nejstarších poboček Chevroletu v Nové Anglii a klíčovou součástí finanční struktury rodiny Keetonů. A to byla struktura velmi solidní, alespoň tedy donedávna.

Po čtyři roky své docházky na školu v Castle Rocku byl snad pro každého Cvalíkem. Chodil na obchodní kursy a udržoval si dobrý průměr známek, téměř jednou rukou ještě stačil vést studentský výbor a pak začal studovat v Bostonu na Traynorově obchodní akademii. Tam měl už známky výborné a absolvoval školu o tři semestry dříve. A když se pak vrátil do Castle Rocku, dal okamžitě všem najevo, že dny Cvalíka už jsou pryč.

Byl to krásný život – až do chvíle, kdy si před devíti nebo deseti lety udělal se Stevem Frazierem výlet do Lewistonu. Tenkrát začaly ty maléry; tenkrát také v tom jeho černobílém světě začínaly přibývat různé odstíny šedi.

Nikdy nesázel – ani jako Cvalík na škole, ani jako Dan na Traynorově akademii, ani jako pan Keeton u firmy Keeton Chevrolet a pak člen městské rady. A pokud bylo Keetonovi známo, nikdo z jejich rodiny nikdy žádnému hazardu nepodlehl; nevzpomínal si ani na takové nevinné hry jako desetníkový mariáš nebo čára o drobné v mládí. Takové věci sice nebyly v rodině žádné tabu, nic výslovně zakázaného, ale nikdo je prostě nedělal. Keeton sám si nikdy nevsadil na nic ani desetník až do dne, kdy jel se Stevem Frazierem poprvé do Lewistonu na dostihy. A ani pak nesázel nikde jinde – neměl prostě potřebu. Na zruinování Danfortha Keetona úplně stačila dostihová dráha v Lewistonu.

Tenkrát byl třetím radním. Steve Frazier, který je dnes už nejméně pět let po smrti, byl prvním radním. Keeton a Frazier jeli „na město“ (tak se vždycky jejich výlety do Lewistonu označovaly) s Butchem Nedeauem, šéfem Okresního sociálního odboru, a s Harrym Samuelsem, který byl členem rady už od nepaměti a nepochybně i v té funkci zemře. Bylo to u příležitosti celostátní konference okresních funkcionářů; námětem konference byly nové zákony o státním důchodu… a také to pochopitelně byl státní důchod, který způsobil většinu jeho problémů. Bez něj by si Keeton musel vykopat vlastní hrob krumpáčem a lopatou. S ním mohl používat finanční korečkové rypadlo.

Konference byla dvoudenní. První den večer Steve navrhl, aby si někam vyšli a trochu se v tom velkoměstě pobavili. Butch i Harry odmítli. Ani Keeton neměl moc chuti trávit celý večer se Stevem Frazierem – byl to starý a tlustý mluvka, v hlavě měl místo mozku piliny. Ale přesto šel. A nejspíš by šel, i kdyby mu tenkrát Steve nabídl, že ten večer stráví procházkou po těch největších prdelích světa. Byl to koneckonců první radní. Harry Samuels je možná spokojený, že to doklepe do konce svého života jako druhý, třetí či čtvrtý radní a Butch Nedeau už oznámil, že po skončení tohoto volebního období hodlá odstoupit… ale Danforth Keeton měl svoje ambice a Fraziera, ať už je nebo není odporný tlusťoch a mluvka, bude možná při jejich realizování potřebovat.

A tak šli na tah. Nejdřív se zastavili v podniku s názvem Prado. DOBROU NÁLADU NAJDEŠ JEN V PRADUI zněl nápis nad dveřmi, a Frazier za chvíli dostal skutečně velmi dobrou náladu, házel do sebe panáky skotské se sodou tak rychle, jako kdyby v nich ta skotská chyběla, a hvízdal na striptérky, které byly většinou tlusté, většinou staré a hlavně pomalé. Keeton měl dojem, že jsou navíc ještě zfetované. Vzpomíná si, že pořád musel myslet na to, že to bude asi pěkně dlouhý a nudný večer.

Pak ale šli na dostihovou dráhu a všechno se změnilo.

Když tam dorazili, měl právě začít pátý dostih a Frazier hnal protestujícího Keetona k okénkům sázkových kanceláří jako ovčácký pes, zahánějící zatoulanou ovci zpátky ke stádu.

„Steve, já ale o dostizích vůbec nic nevím –“

„Na tom nezáleží,“ hlaholil Frazier radostně a funěl Keetonovi do tváře výpary whisky. „Dneska budeme mít štěstí, Cvalíku. Cítím to v kostech.“

Дата добавления: 2015-10-29