Aacute;ST I. 21 страница

Neměl ani potuchy, jak se vlastně sází, a kvůli Frazierovu neustálému žvanění ani neslyšel, co říkají ostatní ve frontě stojící sázející, když na ně přijde řada a jsou u toho okénka, kam se strká dvoudolarovka.

Když tam postoupil, prostrčil pokladníkovi pětidolarovku a řekl, „Čtyřka.“

„Výhra, umístění nebo pořadí?“ zeptal se pokladník; Keeton však na okamžik nebyl schopen vůbec nic odpovědět. Za pokladníkem spatřil něco úžasného. Tři úředníci tam počítali a páskovali obrovské štosy bankovek – bylo to víc peněz na hotovosti, než zatím Keeton kdy viděl na jednom místě.

„Výhra, umístění nebo pořadí?“ ptal se pokladník netrpělivě. „Dělej, dělej, brácho. Tohle není veřejná knihovna.“

„Výhra,“ řekl Keeton. Neměl ani nejmenší ponětí, co může znamenat „umístění“ nebo „pořadí“, ale slovu „výhra“ rozuměl velmi dobře.

Pokladník mu podal sázenku a tři dolary nazpět – dolarovku a dvoudolarovku. Keeton na tu dvoudolarovku hleděl se zvědavým zájmem, zatímco Frazier podával svoji sázku. Pochopitelně že věděl, že takové věci jako dvoudolarová bankovka existují, ale zatím ji ještě nikdy neměl v ruce. Byl na ní Thomas Jefferson. Zajímavé. Ono vlastně tohle všechno tady kolem je zajímavé – ten pach koní, popcornu, pražených buráků; ty převalující se zástupy; ta atmosféra spěchu. Bylo tu živo takovým způsobem, který uznával a okamžitě na něj reagoval. Cítil už i dříve živost podobného typu u sebe, ano, mnohokrát, ale tentokrát to je poprvé, co ji pociťuje i ve větším světě. Danforth „Cvalík“ Keeton, který se jen zřídkakdy cítil být skutečnou součástí něčeho, náhle pocítil, že je součástí toho všeho kolem sebe. Skutečnou součástí.

„Kam se na to všechno tady hrabe Prado,“ řekl, když se k němu opět připojil Frazier.

„Jo, neškodný dostihy, to je paráda,“ řekl Frazier. „Není to sice jako baseball, ale co naděláš. Pojď, jdeme k zábradlí. Na kterýho koně sis vsadil?“

Keeton si už nevzpomínal. Musel se podívat na sázenku. „Na čtyřku,“ řekl.

„Na umístění nebo na pořadí?“

„Hm… na výhru.“

Frazier zavrtěl dobromyslně hlavou a poplácal ho po rameni. „Na výhru je sázka na hovno, Cvalíku. Je to na hovno sázka, i když sázková tabule bude tvrdit, že ne. Ale však se to naučíš.“

A naučil se to, pochopitelně.

Odněkud se ozvaly velmi hlasité údery zvonu, až sebou Keeton leknutím škubl. Z reproduktorů zahlásil žoviální hlas „A máááme tu START!“ Davy začaly bouřit a Keeton náhle ucítil, jak mu celým tělem začíná probíhat něco jako jiskry elektřiny. Po škvárové dráze se rozezněly údery kopyt. Frazier chytil jednou rukou Keetona za loket a druhou jim razil cestu skrz dav k zábradlí. Dostali se na místo, vzdálené necelých dvacet metrů od cíle.

Hlasatel nyní popisoval dostih. V první zatáčce vede sedmička, Lassie, následují osmička, Lada, a třetí je jednička, jmenuje se – Jakpak? Číslo čtyři se jmenuje Absolutka – což je nejblbější jméno pro koně, jaké kdy Keeton slyšel – a běží na šestém místě. Nijak moc ho to zase nebralo. Vzrušovali ho pádící koně se srstí, zářících ve světlech reflektorů, obrysy rychle se otáčejících kol sulek a pestré, blýskavé barvy hedvábných dresů jezdců.

Když se koně dostali na protější rovinku, Lada začínala dotírat na Lassii. Lassie uhnula na stranu a Lada se dostala před ni. Současně se na vnějšku závodní dráhy začínala propracovávat dopředu Absolutka – Keeton to zaregistroval ještě dřív, než to hlasatel stačil zahlaholit pro obecenstvo, a téměř necítil Fraziera, zuřivě ho tahajícího za loket, téměř ho neslyšel ječet mu do ucha: „To je tvůj kůň, Cvalíku! To je tvůj kůň, a má šanci!“

A když se koně s duněním přibližovali cílovou rovinkou k místu, kde stáli Keeton a Frazier, začal dav řvát. Keeton opět ucítil, jak jím probíhají ty elektrické šlehy, tentokrát však ne jen jiskřičky, teď už to byly blesky. Začal řvát s davem; druhý den byl tak ochraptělý, že svedl stěží i jen šepot.

„Absolutko!“ zaječel. „Pojeď, Absolutko, kurva pojeď, NAPAL TO!“

„Cválej,“ řekl Frazier a chechtal se, až tu tekly slzy po tvářích. „Kurva pojeď a cválej. To asi myslíš, Cvalíku, ne?“

Ale Keeton si ho nevšímal. Byl teď v jiném světě. Vysílal na Absolutku svoje mozkové vlny, posílal jí vzduchem telepatickou sílu.

„A teď nám vede Lada, Jakpak? Jakpak? Lady,“ vyzpěvoval ten božský hlas z tlampačů, „a jak se koně blíží do poslední osminky –“ Koně se blížili v oblacích prachu. Absolutka cválala s nataženou šíjí, hlavu zvednutou, běhy se jí zvedaly a klesaly jako písty; proběhla kolem Jakpak? a Lady – teď ošklivě kulhající – právě v místech, kde stáli Keeton a Frazier. A až do cíle zvyšovala svůj náskok.

Když byla na tabuli vyvěšena čísla, musel se Keeton Fraziera zeptat, co vlastně znamenají. Frazier se mu podíval na sázenku, pak na tabuli a jen tiše hvízdnul.

„Tak co, dostanu aspoň zpátky svoje peníze?“ zeptal se dychtivě.

„Cvalíku, bude to o něco lepší. Na Absolutku byl poměr sázek třicet ku jedné.“

Než toho večera Keeton opustil dostihy, vyhrál přes tři sta dolarů. A tak se zrodila jeho vášeň.

Z věšáku v rohu kanceláře si vzal plášť, navlékl si ho a chystal se odejít, když vtom se zarazil, ruka na kouli dveří mu znehybněla. Pohlédl zpátky do místnosti. Na zdi proti oknu viselo zrcadlo. Keeton na něj dlouho zamyšleně hleděl a pak k němu šel. Moc dobře ví, jak Oni umí používat zrcadla – není přece včerejší.

Přitiskl na sklo obličej, snaže se ignorovat odraz své nezdravě bílé pokožky a krvavých očí. Ze strany si zakryl obě líce dlaněmi, aby potlačil odlesky, a zaostřil zrak ve snaze zahlédnout oko kamery na druhé straně. Ve snaze zahlédnout Je.

Neviděl tam ale nic.

Po chvíli odstoupil od zrcadla, netečně otřel mastné šmouhy rukávem pláště a opustil kancelář. Nic tam není, alespoň zatím. To však neznamená, že Oni nemohou přijít třeba dnes večer – jeho zrcadlo odnesou a nahradí ho jednostranně průhledným. Špehovat lidi je přece další přirozenou pracovní činností Trapičů. Bude teď muset zrcadlo kontrolovat každý den.

„A to také budu dělat,“ řekl nahlas prázdné chodbě. „To budu klidně dělat. Na to můžete vzít jed.“

Eddie Warburton vytíral v přízemí podlahu, a když Keeton vycházel na ulici, ani nevzhlédl.

Auto měl zaparkované hned za rohem, vůbec ale neměl chuť teď někam jet. Na řízení byl příliš roztěkaný; nejspíš by cadillakem projel někomu výkladem. Ani si ve své roztěkanosti neuvědomoval, že ho kroky nesou přesně opačným směrem, než bydlí. Bylo čtvrt na osm v sobotu ráno a on byl jediným chodcem v malé obchodní čtvrti Castle Rocku.

V duchu se opět krátce vrátil k tomu prvnímu večeru na dostizích v Lewistonu. Zdálo se, že nemůže nic zkazit. Steve Frazier prohrál třicet dolarů a po devátém dostihu řekl, že jde spát. Keeton řekl, že asi ještě chvíli zůstane. Fraziera už skoro neregistroval a ani si nevšiml, kdy vlastně odešel. Jen si vzpomínal jak si pomyslel, že je dobré nemít pořád za zadkem někoho, kdo do něj celou dobu hučí, Cvalíku, udělej tohle a, Cvalíku, nedělej tohle. Mimoto tu přezdívku nesnášel, což Steve pochopitelně moc dobře věděl – proto ji také pořád používal.

Příští týden tam pak zajel znovu, tentokrát sám, a prohrál šedesát dolarů z předchozí výhry. Nijak ho to nevzrušilo. A i když musel často myslet na ty sloupce páskovaných bankovek, nešlo vlastně o peníze; peníze jsou jen určitý symbol, který si člověk odnáší, něco, co mu připomíná, že byl – i když třeba jen nakrátko – součástí té velké podívané. Jeho unášelo hlavně to úžasné a strhující vzrušení, jež se zmocňovalo davu ve chvíli, kdy se ozval startovací zvonec, se zaduněním se otevřela vrata a hlasatel žoviálně zvolal „A máááme tu START!“ Unášel ho řev davu, když koně dokončovali třetí kolo a vbíhali do rozhodující rovinky na druhé straně dráhy, hysterický pokřik jezdců v zatáčce čtvrtého kola a valící se dunivý oblak černého prachu v cílové rovince. Bylo to vzrušující, ach, jak to bylo vzrušující. Bylo to tak vzrušující, až – až to bylo nebezpečné.

Keeton se rozhodl, že toho raději nechá. Měl běh svého života jasně vytyčený. Až Steve Frazier konečně půjde do důchodu, stane se prvním radním Castle Rocku a pak, po šesti nebo sedmi letech v čele radnice, by mohl kandidovat do poslanecké sněmovny státu. A potom – kdo ví? I nějaký federální úřad by nemusel být mimo dosah člověka, který je ambiciózní, schopný… a při zdravém rozumu.

A právě to začínal být ten skutečný problém s koníčky. Nejprve si ho neuvědomoval – měl si ho ale uvědomit velmi brzy. Dostihy byly místem, kde lidé zaplatili svoje peníze, vzali si sázenku… a na chvíli se tím vzdávali zdravého rozumu. Keeton byl svědkem až příliš mnoha nepříčetností ve vlastní rodině, než aby nepociťoval neklid z té přitažlivosti, kterou pro něj dostihová dráha v Lewistonu začala mít. Byla to jáma s kluzkými stěnami, nabitá pistole s odjištěnou spouští. Kdykoliv tam přijel, nebyl nikdy schopen odejít dřív, než proběhl poslední dostih večera. Uvědomoval si to. Zkoušel odejít. Jednou se mu podařilo dostat se dokonce až k turniketům u východu, pak ho ale něco vzadu v mozku, něco mocného, enigmatického a plíživého zbavilo kontroly nad jeho kroky a obrátilo mu je zase zpátky. Keeton se děsil dne, kdy se ta plíživá moc probudí úplně. Ať raději dřímá.

Tak to probíhalo asi tři roky. Pak, v roce 1984, odešel Steve Frazier do důchodu a Keeton byl zvolen prvním radním. A tehdy začaly skutečné trable.

Jel na dostihy, aby oslavil své vítězství – a protože slavil, tak se rozhodl zvýšit sázky. Minul okénka pro dvou- a pětidolarové sázky a šel přímo k desetidolarovému okénku. Toho večera prohrál sto šedesát dolarů, což byla trochu větší prohra, než mu bylo milé (druhý den své ženě řekl, že prohrál jen čtyřicet), ne však víc, než si může dovolit prohrát. To v každém případě ne.

Vrátil se tam o týden později, odhodlaný vyhrát zpátky to, co minule prohrál, jen aby se dostal na svoje. A téměř se mu to podařilo. Téměř – a to bylo právě to klíčové slovo. Jako se mu tenkrát téměř podařilo projít těmi turnikety u východu. O další týden později prohrál dvě stě deset dolarů. Takovou díru ve finančním výkazu by Myrtle už nepřehlédla, a tak si půjčil z městského rozpočtu na školku jen maličkost, na překrytí toho nejhoršího. Stovku. Prostě pakatel.

A pak už mu to začalo splývat. Ta jáma měla opravdu kluzké stěny, a jak člověk do ní jednou začal sklouzávat, byl konec. Mohl do těch stěn zarývat prsty a ten pád trochu zmírňovat… ale tím se pochopitelně agónie jen prodlužovala.

Pokud existoval nějaký bod, od něhož už nebylo cesty zpátky, bylo jím léto roku 1989. Během léta se v Lewistonu dostihy konaly každý večer a Keeton byl v druhé polovině července a celý srpen pravidelným návštěvníkem. Myrtle si nějaký čas myslela, že mu dostihy slouží jen jako výmluva, že se ve skutečnosti stýká s nějakou jinou ženou – což bylo celkem pikantní, protože dostihy mu skutečně sloužily jako výmluva. Keetonovi se nemohl postavit ani za boha, ani kdyby Diana přijela přímo z měsíce na nebeském voze s rozepnutou tógou a měla kolem krku náhrdelník s nápisem ŠUKEJ MĚ, DANFORTHE. Pomyšlení na to, jak hluboko zaťal sekeru do městské pokladny, zmenšovalo jeho chudáčka pinďoura na velikost mazací gumy v tužce.

Když se nakonec Myrtle definitivně přesvědčila, že jde opravdu jen o ty dostihy, pocítila úlevu. Alespoň byl mimo dům, kde stejně měl stejně tendenci chovat se jako tyran. A konečně neprohrává nijak moc, přesvědčovala se, protože na pravidelných výkazech jejich konta nezaznamenávala žádné větší pohyby. Zaplať pánbů, že si Danforth našel nějakého koníčka, který ho baví. Je už konečně ve středním věku.

Vždyť jde jen o dostihy, pomyslel si Keeton, jak tu kráčel po Main Street s rukama vraženýma hluboko do kapes podzimního pláště. Vydal ze sebe podivně znějící skřek, který snad měl být smíchem. Kdyby byl někdo poblíž, jistě by se po něm s údivem ohlédl. Myrtle jejich konto dost hlídala. Nikdy ji ale nenapadlo, že by Danforth mohl plundrovat termínované vklady, na kterých jsou jejich životní úspory. A podobně – povědomí o tom, že firma Keeton Chevrolet má již téměř vyčerpaná konta, měl jen on sám.

Ona vyrovnávala šekovou knížku a účty za dům. On byl účetní se státní zkouškou.

Dojde-li ke zpronevěře, je na to nejlepší účetní se státní zkouškou… ale ten balík se nakonec stejně rozbalí. A.papír a provázek na Keetonově balíku se začaly trhat na podzim roku 1990. Zatím ho ještě držel pohromadě, jak jen to šlo – v naději, že se na dostizích přeci jen nakonec zahojí. To už také našel majitele sázkové kanceláře, který mu umožňoval podávat vyšší sázky, než by zvládla dostihová sázková kancelář. Ale štěstí se od něj odvrátilo.

A pak, letos v létě, začalo to perzekvování vážněji. Dřív si s ním jen tak pohrávali. Teď ale napřahují ke smrtelnému úderu a den posledního soudu je vzdálen už jen necelý týden. Já je dostanu, pomyslel si Keeton. Ještě nejsem vyřízený. Pořád mám ještě jedno nebo dvě esa v rukávě. Jenomže problém je v tom, že je neumí vynést. To nevadí. Něco se najde. Vím moc dobře, kde –A tady mu myšlenky došly. Stál před tím novým obchodem Nezbytné věci a to, co spatřil v jeho výloze, mu okamžitě na několik vteřin z hlavy vyrazilo všechno ostatní.

Byla tam taková dlouhá, nízká lepenková krabice, pestrobarevná, na víku měla obrázek. Nejspíš nějaká desková hra. Ale desková hra s námětem koňských dostihů – a on by přísahal, že dostihová dráha na té kresbě, kde bylo vidět dva závodní koně řítící se v těsném závěsu do cílové rovinky, je dráha v Lewistonu. A jestli tam v pozadí nevidí hlavní tribunu, tak sní vlastní klobouk.

Název hry byl SÁZENKA NA VÝHRU.

Keeton stál a téměř pět minut na ni zíral, hypnotizovaný jako nějaký malý kluk, který se dívá na soupravu elektrických vláčků. Pak pomalu přistoupil ke dveřím pod zelený baldachýn, aby se podíval, zda obchod mívá otevřeno i v sobotu. Zevnitř sice na dveřích visí nějaká cedulka, to ano, ale je na ní jen jediné slovo, a tím slovem je – přirozeně – OTEVŘENO.

Keeton na cedulku chvíli hleděl v přesvědčení – stejně jako před ním i Brian Rusk – že ji tam někdo omylem zapomněl. Obchody na Main Street v Castle Rocku přece neotvírají v sedm hodin ráno, zvláště ne v sobotu. Ale přesto – zkusí kouli dveří. Lehce se mu v ruce otočila.

Když otvíral dveře, zacinkal mu nad hlavou malý stříbrný zvonek.

„Víte, ona to vlastně ani žádná hra není,“ říkal o pět minut později pan Gaunt, „v tom se trochu pletete.“

Keeton byl posazený v polstrovaném křesle s vysokým opěradlem, kde před ním v uplynulém týdnu seděli Nettie Cobbová, Cyndi Rose Martinova, Eddie Warburton, Everett Frankel, Myra Evansová a mnoho dalších lidí z městečka. Popíjel šálek dobré jamajské kávy. Pan Gaunt (na přistěhovalce z buranského vnitrozemí se ale zdá být sympaťák jedna báseň) trval na tom, že si ji musí dát. Teď se pan Gaunt nakláněl do výlohy a opatrně krabici vyndával. Měl na sobě jakýsi smokingový kabát vínové barvy, velmi fešácký a docela ladící jak s ním, tak s prostředím jeho obchodu. Řekl Keetonovi, že často otvírá v nezvyklých hodinách, protože trpí nespavostí.

„Už od doby, kdy jsem byl ještě mladý,“ řekl s jakýmsi lítostivým pousmáním, „a to už je pěkně dlouhá doba.“ Keetonovi se sice zdálo, že vypadá celkem odpočatě, ovšem až na ty oči – měl je tak zalité krví, že vypadaly, jako kdyby červeň snad byla jejich skutečná barva.

Přinesl teď tu krabici a postavil ji na malý stolek vedle Keetona.

„Mne zaujala vlastně jen ta krabice,“ řekl Keeton. „Ten obrázek mi trochu připomněl dostihovou dráhu v Lewistonu. Občas tam chodím.“

„Máte rád vzrušení, že?“ zeptal se pan Gaunt s mírným úsměvem.

Keeton se právě chystal říci, že nikdy nesází, ale rozmyslel si to. Ten jeho úsměv byl přece i něco víc než jen přátelský; byl to úsměv, vyjadřující soucítění – a Keeton náhle pochopil, že před ním sedí spolutrpící člověk. A to jen ukazuje, jak už mu začíná v hlavě totálně šibat, protože když panu Gauntovi potřásal rukou, pocítil tak náhlou a hlubokou vlnu odporu, že jím až proběhla jakási svalová křeč. V tu chvíli byl přesvědčen, že právě narazil na svého Hlavního Trapiče. Na tohle si bude muset dávat pozor; nemá žádný smysl nadobro přepadnout přes palubu.

„Už nějakou dobu sázím dost,“ řekl.

„Já jsem bohužel také sázel,“ řekl pan Gaunt. Pohlédl svýma červenýma očima do Keetonových a na chvilku mezi nimi proběhlo dokonalé souznění… alespoň Keeton to tak pocítil. „Sázel jsem na skoro všech dostizích, co se konaly mezi Atlantikem a Pacifikem – a mám silný dojem, že na tom obrázku je dostihová dráha Longacre Park v San Diegu. Teď už tam není, pochopitelně; postavili tam místo ní sídliště.“

„Ach,“ řekl Keeton.

„Ale dovolte, abych vám tu hračku předvedl. Myslím, že ji shledáte zajímavou.“

Sejmul z krabice víko a opatrně vyjmul plechovou dostihovou dráhu na desce o rozměru asi metr na půl metru. Vypadala jako hračky, s kterými si Keeton hrával jako malý kluk – ty laciné, co vyráběli po válce Japonci. Dostihová dráha představovala zmenšeninu tříkilometrové trati. Měla osm štěrbin a před startovní čárou stálo osm tenkých plechových koníčků. Každý koníček byl upevněn na malém čepu, vyčnívajícím ze štěrbiny a zapuštěném do břicha koníčka.

„Ohó,“ řekl Keeton a zazubil se. Bylo to poprvé po několika týdnech, co se mu ve tváři objevil výraz, připomínající nějak –alespoň vzdáleně – úsměv. Teď ale vypadal trochu podivně a nějak nepatřičně.

„To jste ale ještě viděl houby, jak se říká,“ odpověděl pan Gaunt a na oplátku se na něj také zazubil. „Tahle hračička je tak ze třicátého až pětatřicátého roku, pane Keetone – to už je skutečná starožitnost. Ale ani tenkrát to nebyla jen tak obyčejná hračka.“

„Ne?“

„Ne. Víte, co je spiritistická tabulka?“

„Jasně. Dáváte jí otázky a ona vám vede ukazovátko po písmenech podle toho, jak dostává odpovědi ze světa duchů.“

„Přesně tak. No a tenkrát, v letech krize, byla spousta dostihových maniaků přesvědčená, že Sázenka na výhru je pro koníčkáře něco jako spiritistická tabulka.“

Pohlédl Keetonovi opět do očí, přátelsky a s úsměvem, a Keeton zjistil, že není schopen zrak odvrátit – stejně jako tenkrát, když se o to jednou jedinkrát pokusil, nebyl schopen odejít z dostihů, dokud neproběhl poslední závod.

„To je ale hloupost, ne?“

„Ano,“ řekl pan Keeton. Ale přesto, ta hra vůbec nevypadala, jako že to bude nějaká hloupost. Vypadala docela… docela… Docela rozumně.

Дата добавления: 2015-10-29