Aacute;ST I. 22 страница

Pan Gaunt šmátral v krabici a vylovil z ní malý plechový klíček. „Pokaždé vyhrává jiný kůň. Je tam uvnitř asi nějaký mechanismus, který tu nepravidelnost zajišťuje – primitivní, ale funguje spolehlivě. A teď se dívejte.“

Zastrčil klíček do otvoru na boku plechové desky, na níž plechoví koníčci stáli, a začal jím otáčet. Zevnitř se ozývalo klapání západek – zvuky natahovaného péra. Když už péro nešlo dál natahovat, pan Gaunt klíček vytáhl.

„Tak kterého si vyberete?“ zeptal se.

„Pětku,“ řekl Keeton. Předklonil se, srdce mu začínalo nabírat rychlost. Je to bláznovství – a nepochybně další či konečný důkaz jeho posedlosti, pomyslel si – ale znovu pocítil, jak se mu tělem rozlévá ono známé vzrušení.

„Výborně, výborně, tak já si beru šestku. Nevsadíme si něco, aby to bylo trochu zajímavější?“

„Jasně! Kolik?“

„Peníze ne,“ řekl Gaunt. „Já jsem se vsázením peněz skončil už dávno, pane Keetone. To jsou právě ty nejméně zajímavé sázky. Co kdybychom to udělali takhle: vyhraje-li váš kůň, máte u mě menší laskavost. Dle vaší volby. A když vyhraje můj, budu mít menší laskavost u vás zase já.“

„A když vyhraje některý z ostatních, tak se sázka ruší?“

„Jistě. Tak jste připraven?“

„Jo jo,“ řekl Keeton odhodlaně a sklonil se k té plechové dostihové dráze. Ruce měl sevřené mezi svými obrovitými stehny.

Ze štěrbiny u startovací čáry vyčnívala malá kovová páčka. „A máme tu start,“ řekl pan Gaunt měkce, mačkaje páčku.

Ozubená kolečka a páčky v útrobách dostihové dráhy se začaly pohybovat. Koníčci vyrazili ze startovací čáry, posunováni ve svých příslušných drahách. Zpočátku se pohybovali pomalu, kymáceli se dopředu a dozadu a klouzali trochu trhaně, jak se ta různá péra uvnitř desky přesunovala a napínala, ale jakmile se závodní pole blížilo k první zatáčce, začali už nabírat na rychlosti.

Do vedení se dostala dvojka, následovaná sedmičkou; zbývající koně poněkud zaostávali.

„Tak dělej, pětko!“ zvolal Keeton. „Dělej, dotahuj, potvoro jedna!“

Jako kdyby ho slyšel, začal malý plechový koníček unikat ostatním. V půlce trati dostihl sedmičku. Také šestka – kůň pana Gaunta – začínala přidávat na rychlosti.

Hra Sázenka na výhru rachotila a vibrovala na malém stolku. Nad ní se skláněl Keetonův obličej jako nějaký obrovitý, zvrásněný měsíc. Na mrňavého plechového jezdce, sedícího na koníčku číslo tři, dopadla velká kapka potu; kdyby byl živý, jistě by ho i s koněm odplavila.

Ve třetí zatáčce sedmička nabrala rychlost a dohnala dvojku, ale Keetonova pětka hnala jako o život, s Gauntovou šestkou v patách. Tito čtyři koně vybíhali ze zatáčky v odstupu před ostatními, divoce vibrovali ve svých štěrbinách.

„Jeď, potvoro jedna blbá!“ zaječel Keeton. Úplně zapomněl, že to jsou jen kousky plechu, vytvarované do přibližné podoby koní. Zapomněl, že je v obchodě člověka, kterého vidí poprvé v životě. To staré známé vzrušení se vrátilo. Třepalo jím stejně, jako pes třepe chycenou krysou. „Cválej a ber je! Dotáhni je, potvoro, DOTÁHNI! Nandej jim to!“

Pětka se teď dokonce dostala do vedení… a vzdalovala se svým soupeřům. Gauntův koníček se pomalu sunul, nakloněný na bok, když Keetonův kůň přejel cílovou čáru jako vítěz.

Mechanismus hry teď dobíhal, ale většina koníčků stačila dojet k cílové čáře, ještě než se strojek zastavil úplně. Opozdilce pan Gaunt prstem dotlačil do roviny k ostatním na start.

„No páni,“ řekl Keeton a otřel si s čela pot. Byl naprosto vyčerpaný… ale na druhé straně se už moc dlouho necítil tak dobře. „To tedy je paráda!“

„Jasná věc,“ souhlasil pan Gaunt. „Tenkrát ještě ale uměli dělat príma věci, co?“

„To tedy ano,“ souhlasil pan Gaunt s úsměvem. „A vypadá to, že vám teď dlužím nějakou laskavost, pane Keetone.“

„Ach, na to zapomeňte – to byla jen legrace.“

„Ne, vážně. Gentleman vždy splácí své dluhy. Dejte mi hlavně vědět den nebo dva před tím, než se rozhodnete vyslat ke mně vašeho inkasistu, jak se říká.“

Než se rozhodnete vyslat ke mně vašeho inkasistu. Náhle to na něj s třeskem zase všechno padlo. Inkasisté! Oni ho dostali! Oni! Ve čtvrtek vyšlou Oni k němu inkasisty… a co potom? Co bude potom?

Hlavou mu už běhaly představy těch řvavých novinových titulků.

„Zajímalo by vás, jak význační sázkaři let třicátých tuhle hračku používali k tipování vítězů?“ zeptal se ho tiše pan Gaunt.

„Jasně,“ řekl Keeton, ale nezajímalo ho to, vlastně ho to vůbec nezajímalo… alespoň dokud nevzhlédl. Zachytil opět pohled očí pana Gaunta, jež se zaklesly do jeho a ten nápad, že by se taková dětská hra dala použít k tipování vítězů, začala opět mít perfektní smysl.

„No,“ řekl pan Gaunt, „to si vždycky vzali noviny z toho dne, nebo přehled dostihů, které se ten den mají konat, a jeden po druhém si ty dostihy projeli. Tady na té desce, rozumíte. Každému koni pro každý dostih dali jméno z těch novin – to jste se dotkl každého z těch koníčků a současně jste řekl jeho jméno – a pak se to natáhlo a dostih se projel. Takto si projeli všechny dostihy ze seznamu – osm, deset, patnáct dostihů. Pak se vydali na skutečné dostihy a sázeli na koně, kteří jim vyhráli doma.“

„A fungovalo to?“ zeptal se Keeton. Slyšel svůj hlas jakoby z nějaké velké dálky. Odněkud odjinud. Jako by plaval v očích pana Gaunta. Plaval tam na červené pěně. Byl to sice podivný pocit, nicméně vlastně celkem příjemný.

„Zdá se, že ano,“ řekl Gaunt. „Je to možná jen taková směšná pověra, ale… nechcete si tedy tuhle hračku koupit a vyzkoušet si to sám?“

„Ano,“ řekl Keeton.

„Vy jste člověk, který potřebuje Sázenku na výhru dost nutně, viďte, Danforthe?“

„Potřebuji víc než jednu. Potřebuji jich hromadu. Kolik?“

Leland Gaunt se zasmál. „Ach ne – tak takhle mne nedostanete! Zvlášť, když už jsem vaším dlužníkem! Víte co, uděláme to takhle – otevřete peněženku a dejte mi první bankovku, kterou tam najdete. Jsem si jist, že to bude ta správná.“

Keeton tedy otevřel náprsní tašku a aniž by spustil oči z pana Gaunta, vyjmul jednu bankovku. A pochopitelně, že to byla bankovka s tváří Thomase Jeffersona – právě ta bankovka, která především ho dostala do těch všech trablů.

Pan Gaunt nechal bankovku zmizet tak zručně, jako kdyby byl kouzelníkem, předvádějícím nějaký svůj trik. „Je tady ještě něco.“

„Co?“

Pan Gaunt se předklonil. Pohlédl vážně na Keetona a dotkl se ho na koleně.

„Pane Keetone, víte o… o Nich?“

V Keetonovi se zastavil dech, podobně jako spáč někdy na chvíli přestane dýchat, když se zmítá v drápech nějakého ošklivého snu. „Ano,“ zašeptal. „Bože, jistě že ano.“

„Tohle město jich je plné,“ pokračoval Gaunt stejně tichým, spikleneckým hlasem. „Je jimi úplně zamořené. Mám otevřeno necelý týden, a už jsem na ně narazil. Nejspíš jdou po mně. Vlastně docela určitě jdou po mně. Možná budu potřebovat vaši pomoc.“

„Ano,“ řekl Keeton. Mluvil teď už s větší jistotou. „Pane bože, dostanete ode mne veškerou pomoc, kterou budete potřebovat!“ „No, podívejte, právě jsme se seznámili a vy mi nejste vůbec ničím povinován –“

Keeton, kterému už bylo jasné, že Gaunt je ten nejlepší přítel, jakého za posledních deset let potkal, otevřel ústa, že bude protestovat. Gaunt zvedl paži a jeho protesty okamžitě zapudil.

„– a nemáte ještě ani jistotu, zda jsem vám náhodou neprodal něco, co vám, místo toho aby fungovalo, třeba přinese další kupu problémů… Teď možná věříte, že to funguje; mám konečně také vzácný dar lidi přesvědčit, pokud to mohu sám o sobě říkat. Ale věřím na spokojené zákazníky, pane Keetone, jen a jen spokojené zákazníky. Pracuji už v oboru hodně dlouho a svoji reputaci stavím na spokojených zákaznících. Vezměte si tu hračku. Když bude fungovat, výborně. Jestli fungovat nebude, dejte ji třeba Armádě spásy nebo ji hoďte na městskou skládku. O kolik jste v mínusu? O pár šupů?“

„O pár šupů,“ souhlasil Keeton zasněně.

„Ale jestli to fungovat bude, a až nebudete už mít tyhle pomíjivé finanční starosti, přijďte mne navštívit. Sedneme si, dáme si kávu jako dnes ráno… a popovídáme si o Nich.“

„Mám víc starostí, než jen vrátit nějaké peníze,“ řekl Keeton oním vzdáleným, avšak jasně modulovaným hlasem člověka, který mluví ze spaní. „Nadělal jsem víc stop, než stačím zamést za pět dní.“

„Za pět dní se toho může změnit hodně,“ řekl pan Gaunt zamyšleně. Vstal, pohybuje se s jakýmsi vlnivým půvabem. „Nu, máte před sebou důležitý den… já konečně také.“

„Ale Oni,“ zaprotestoval Keeton. „Co bude s Nimi?“

Gaunt položil jednu ze svých dlouhých, studených rukou na Keetonovu paži a Keeton i v tom stavu obluzení pocítil, jak se mu z toho dotyku zvedá žaludek. „S Nimi se vypořádáme potom,“ řekl. „S tím si nedělejte žádné starosti.“

„Johne,“ zvolal Alan, když zadními dveřmi vklouzl do kanceláře šerifa John LaPointe. „Rád tě vidím!“

Byla sobota, půl jedenácté ráno a kancelář šerifa Castle Rocku byla – jako obvykle – opuštěná. Norris je někde na rybách a Seaton Thomas jel do Sanfordu navštívit své dvě staropanenské sestry. Sheila Brighamová šla na faru kostela Matky Boží jasných vod pomoci svému bratrovi sestavit další dopis pro noviny, vysvětlující v zásadě neškodnou podstatu Nočního kasina. Otec Brigham také chtěl, aby ten dopis vyjadřoval jeho přesvědčení, že William Rose je praštěný jako hovado v hnoji. S něčím takovým se pochopitelně nedá jen tak vyrukovat a vyslovit to – alespoň ne v novinách pro celou rodinu. Proto se otec John a sestra Sheila snažili nějak se dostat k této podstatě co možná nejlepší oklikou. Andy Clutterbuck je někde na obchůzce, jak alespoň Alan předpokládal; za celou dobu, kdy Alan přišel asi před hodinou do kanceláře, se ještě neozval. Dokud se neukázal John, byl jedinou další osobou v budově Magistrátu snad jen Eddie Warburton, který se s něčím patlal na chladiči vody.

„Tak, doktore, jak to jde?“ zeptal se John a sedl si na roh Alanova pracovního stolu.

„Myslíš v sobotu ráno? Nic moc. Ale koukni na tohle.“ Alan si rozepnul pravou manžetu své khaki košile a vyhnul si rukáv. „Všimni si, že ruku mám pořád na zápěstí.“

„Hm,“ řekl John. Vytáhl z kapsy kalhot plátek ovocné žvýkačky, vybalil ji a zasunul do úst.

Alan ukázal otevřenou pravou dlaň, otočil ruku, aby bylo vidět i hřbet a pak ruku sevřel v pěst. Levým ukazovákem do ní sáhl a vytáhl růžek hedvábného šátku. Pokýval obočím na Johna. „Dobrý, ne?“

„Jestli to je šátek Sheily, tak ta nebude moc ráda, až ho najde pomačkaný a páchnoucí tvým potem,“ řekl John. Zdálo se, že kouzlo ho příliš nezaujalo.

„Já nemohu za to, že ho nechala na stole,“ odpověděl Alan. „A mimoto, kouzelníci se nepotí. A teď – abrakadabra!“ Vytáhl z pěsti Sheilin šátek a dramaticky ho vyhodil do vzduchu. Zavlnil se a pak přistál na psacím stroji jako nějaký pestrý motýl. Alan pohlédl na Johna a vzdychl. „Není to moc dobrý, viď?“

„Kouzlo to je dobré,“ řekl John, „Ale já už jsem ho párkrát viděl. Tak třicetkrát nebo čtyřicetkrát?“

„Eddie, co ty tomu říkáš?“ zvolal Alan. „Že to není špatný na starýho lesního vlka, co?“

Eddie vzhlédl od chladiče, kam teď právě vkládal štos pohárků z umělé hmoty s nápisem PRAMENITÁ VODA. „Sem to neviděl, šerife. Lituju.“

„Beznadějní případi, oba,“ řekl Alan. „Ale už pracuji na nové variantě, Johne. Budeš mrkat, to ti slibuji.“

„Hm. Alane, pořád ještě po mně chceš, abych provedl kontrolu záchodků v tom novém restaurantu na River Road?“

„Ano, pořád ještě,“ řekl Alan.

„A proč musím ty sračky vyřizovat pořád právě já? To by nemohl Norris –“

„Norris kontroloval záchody v kempu Šťastná cesta v červenci i v srpnu,“ řekl Alan. „V červnu jsem to dělal já. Dost keců, Johne. Je řada na tobě. A odeber také vzorky vody. Vezmi si na to ty speciální pytlíky, co nám poslali z Augusty. Visí jich ještě pár ve skříni v chodbě. Zahlédl jsem je tam za Norrisovou krabicí keksů.“

„Dobře,“ řekl John, „ať je po tvém. Nerad bych, aby sis myslel, že mám nějaké další kecy, ale dělat pravidelně kontrolu vody je povinnost majitele restaurace. Našel jsem si to v předpisech.“

„No jistě, že je,“ řekl Alan. „Ale tady se bavíme o Timmym Gangonovi, Johne – neříká ti to něco?“

„Říká mi to jen to, že v tom novém podniku Grilované speciality na Riverside bych si nekoupil hamburger, ani kdybych hlady umíral.“

„No přesně tak!“ zvolal Alan. Vstal a poplácal Johna po rameni. „A já doufám, že se nám podaří toho špindíru vypudit z města dřív, než nám v Castle Rocku pochcípají všechny zaběhlé kočky a psi.“

„To je tedy chuťovka, Alane.“

„Kdepak – to je Timmy Gangon. Teď dopoledne odebereš ty vzorky a já je pošlu do laboratoře v Auguste odpoledne, ještě než mi skončí služba.“

„A co budeš dělat dneska dopoledne ty?“

Alan si spustil rukáv a zapnul manžetu. „Právě teď se chystám zajít vedle do Nezbytných věcí,“ řekl. „Chci se seznámit s jistým panem Lelandem Gauntem. Na Polly udělal ohromný dojem a z toho, co slyším povídat po městě, není jediná, na kterou takový dojem udělal. Už jsi ho viděl?“

„Ještě ne,“ řekl John. Kráčeli ke dveřím. „Už jsem ale párkrát šel kolem. Má tam ve výloze dost zajímavé věci.“

Prošli kolem Eddieho, leštícího teď velkou skleněnou nádržku chladiče hadrem, který vytáhl ze zadní kapsy kalhot. Když šli Alan s Johnem kolem, nedíval se na ně; zdál se být ztracený ve svém soukromém vesmíru. Avšak jakmile za nimi zadní dveře zaklaply, spěchal Eddie Warburton do dispečerské kukaně a zvedl sluchátko telefonu.

„Dobře… ano… ano, rozumím.“

Leland Gaunt stál vedle pokladny a u ucha držel sluchátko bezšňůrového telefonu. Na ústech se mu objevil úsměv, tenký jako srpek nového měsíce.

„Děkuji ti, Eddie. Moc ti děkuji.“

Gaunt vykročil k závěsu, oddělujícímu prodejní prostory od místnosti vzadu. Natáhl se za závěs, a když se zase vynořil, držel v ruce nějakou ceduli.

„Ano, teď můžeš jít domů… ano… na to se spolehni, že nezapomenu. Já nikdy nezapomenu na žádnou tvář nebo službu, Eddie, a to je také jeden z důvodů, proč silně nesnáším, když se mi něco připomíná. Sbohem.“

Stiskl tlačítko KONEC, aniž by čekal na odpověď, zasunul anténu a sluchátko vsunul do kapsy kabátu. Přes dveře vchodu byla opět stažená roleta. Pan Gaunt sáhl mezi roletu a sklo, aby sejmul cedulku s nápisem OTEVŘENO. Místo ní tam pověsil jinou ceduli, vytaženou zpoza závěsu, a pak přešel za výklad, aby sledoval blížícího se Alana Pangborna. Pangborn hleděl nějakou chvíli do výlohy, za jejímž vnitřním sklem ho pozoroval Gaunt, ještě než přistoupil ke dveřím obchodu; dokonce na chvíli ke sklu přitiskl nos a zakryl si strany obličeje dlaněmi. A i když Gaunt stál se založenýma rukama přímo před ním, šerif ho neviděl.

Pan Gaunt zjistil, že obličej Pangborna se mu už na první pohled nezamlouvá. Nijak ho to ani nepřekvapovalo. Ještě snad lépe, než si dokázal obličeje zapamatovat, dokázal z nich číst a slova, jež četl z tohoto obličeje, byla psána velkými písmeny a jejich obsah byl nějakým způsobem nebezpečný.

Pangbornův obličej se náhle změnil; oči se mu trochu rozšířily, jeho dobrosrdečná ústa se zúžila do tenké štěrbiny. Gaunt pocítil krátký a naprosto nezvyklý záchvěv strachu. On mne vidí! pomyslel si, i když to pochopitelně nebylo možné. Šerif o krok ustoupil… a pak se rozesmál. Gaunt okamžitě pochopil, co se stalo, ani v nejmenším to však nezmírnilo jeho okamžitou hlubokou nechuť k Pangbornovi.

„Zmizni odtud, šerife,“ zašeptal. „Zmizni a nech mne na pokoji.“

Alan stál a dlouho hleděl do výlohy. Přistihl se, že se ptá sám sebe, co měl všechen ten povyk kolem tohoto obchodu vlastně znamenat. Než šel včera večer k Polly, hovořil ještě s Rosalií Drakeovou a ta udělala z Nezbytných věcí skoro něco jako novoanglickou verzi slavného obchodu Tiffany's, avšak ta porcelánová souprava, na kterou tu kouká, to je v nejlepším případě bazarová kvalita. Několik talířů je uštípnutých, na jednom je dokonce vlasová prasklina přes téměř půlku průměru.

No jo, pomyslel si Alan, ke každému to holt mluví jinak. Ten porcelán je možná sto let starý a je bůhví jak drahý, jenomže já tomu prostě nerozumím a nevím to.

Přiložil dlaně ke sklu, aby viděl i za vystavené zboží, ale dovnitř nebylo vidět – světla byla zhasnutá a nikdo tam nebyl. Pak se mu na chvíli zdálo, že přeci jen někoho zahlédl – nějakou podivnou, průzračnou postavu, hledící na něj s nepřátelským a nenávistným zájmem. Kousek poodstoupil a uvědomil si, že hledí jen na odraz svého obličeje. Trochu se zasmál, zrozpačitělý ze svého omylu.

Přešel ke dveřím. Roleta uvnitř byla stažená; na průhledné přísavce z umělé hmoty visela ručně psaná cedule:

Odjel jsem do portlandu pro zásilku zboží

Дата добавления: 2015-10-29