Přijďte prosím zase 2 страница

Ty staré záležitosti, jimž se šlo tak snadno vyhnout v korespondenci, se dostaly na program ještě dřív, než jim stačili přinést aperitivy. Zprvu to bylo jen takové špičkování, jak však otec pil dál, přecházela argumentace do ohnivé hádky. Zažehl ji otec svým konstatováním, že oba mají pocit, že Polly se snad už dost poučila z lekce, jakou dostala, a že je tedy čas zakopat válečnou sekyru. Paní Chalmersová přikládala do ohně, když přešla na svůj starý známý sladký a rozumný tón hlasu. Kdepak je děťátko, drahoušku? Alespoň tohle bys nám snad říci mohla. Nejspíš jsi ho dala do ústavu, ne?

Polly znala ty hlasy, už z dávných časů věděla, co znamenají. Její otec naznačoval, že je třeba obnovit pořádek; že pořádek prostě musí být. Její matka naznačovala, že lásku a zájem bude projevovat jen tím jediným způsobem, kterým to uměla, a to vyžadováním informací. Oba ty hlasy, tak povědomé, tak milované a zatracované, v ní opět probudily onen starý, divoký hněv.

Odešli z restaurace v polovině večeře a druhý den ráno odletěli manželé Chalmersovi do Castle Rocku bez své dcery.

Po tříměsíční přestávce se opět rozběhla korespondence. Zpočátku váhavě – první napsala Pollyina matka, omlouvala se za ten nepovedený večer. Jejich žádosti, aby se vrátila domů, ustaly. To Polly překvapilo… a naplnilo nějakou část jejího nejhlubšího nitra úzkostí. Měla pocit, že matka se jí zříká. Za daných okolností to pochopitelně byla pošetilost a vlastně jen její výmysl, ale ani v nejmenším to nijak neměnilo její zásadní pocit.

Předpokládám, že se znáš sama nejlíp, psala matka. A to je pro mne i pro tvého otce obtížně akceptovatelné, protože my tě pořád ještě vidíme jako naši malou holčičku. Podle mého názoru otce poplašilo, když tě viděl tak krásnou a o mnoho starší. A nesmíš se na něj zlobit za jeho chování. Nebylo mu dobře; zase ho bral žaludek. Doktor říká, že to jsou žlučové kameny, že kdyby si je nechal odstranit, byl by v pořádku, já si ale o něj dělám starost.

Polly odpovídala podobně smířlivým tónem. Začala navštěvovat obchodní kursy a svoje plány na návrat do Maine odložila na neurčito. A pak, koncem roku 1975, přišel telegram. Byl krátký a krutý: TVŮJ OTEC MÁ RAKOVINU. UMÍRÁ. PROSÍM, PŘIJEĎ DOMŮ. LÍBÁM TĚ, MATKA.

Když Polly přijela do nemocnice v Bridgtonu, byl ještě naživu. Ještě se jí motala hlava z časového rozdílu a když projížděla každou novou zatáčku na silnici z portlandského letiště vrchovinou západního Maine, ze všech stran se jí vracely staré vzpomínky. Naposledy jsem ten kraj viděla, když jsem byla ještě dítě!

Newton Chalmers ležel v soukromém pokoji, ztrácel vědomí a zase přicházel k sobě, všude kolem sebe měl v půlkruhu různé přístroje, napojené trubičkami na nos. Zemřel o tři dny později. Chtěla se ihned vrátit do Kalifornie – už ji téměř považovala za svůj domov – ale čtyři dny po pohřbu otce ochrnula její matka po srdečním záchvatu.

Polly se nastěhovala do domu. Opatrovala svoji matku tři a půl měsíce, a skoro každou noc se jí zdálo o Norvillovi, kuchaři v té restauraci v Kalifornii. Norvill se jí v těch snech zjevoval znovu a znovu, telefonní sluchátko v pravé ruce, v té, na jejímž hřbetu měl vytetovaného orla a slova RADĚJI SMRT NEŽ HANBU. Polly, to je policie, říkal Norville. Chtějí s tebou mluvit. Polly, to je policie. Chtějí s tebou mluvit.

Matka neležela, mohla už chodit a mluvila o tom, že prodá dům a přestěhuje se s Polly do Kalifornie (nic takového by pochopitelně nikdy neudělala, ale Polly jí její sny nevyvracela –byla už starší a trochu milejší), když dostala srdeční záchvat podruhé. A tak jednoho studeného odpoledne v březnu roku 1976 stála Polly na hřbitově v Homelandu se svojí pratetou Evelyn a hleděla na rakev, zavěšenou na popruzích vedle čerstvého hrobu svého otce.

Jeho tělo leželo v kryptě hřbitova v Homelandu přes celou zimu; muselo čekat, až zem rozmrzne natolik, aby bylo možné vykopat hrob. V důsledku jedné z tak groteskních náhod, jež by si žádný slušný romanopisec nedovolil vyfabulovat, proběhl pohřeb manžela jen jediný den před smrtí manželky. Jeho hrob vypadal necudně obnažený, zem byla čerstvá, drny ještě ani nebyly vráceny na své místo. Pollyiny oči hleděly z matčiny rakve na hrob otce. Jako kdyby jen čekala, až bude slušně pohřben, pomyslela si.

Po krátkém smutečním obřadu si ji teta Evvie vzala stranou. Pollyina poslední živá příbuzná stála vedle pohřebního vozu firmy Hay & Peabody, vyhublá žena v pánském černém svrchníku a podivně veselých červených galoších, v koutku úst zasunutou cigaretu. Jak se k ní Polly blížila, škrtla sirkou o nehet palce a cigaretu si připálila. Kouř zhluboka vdechla a pak ho opět vypustila do studeného jarního vzduchu. Svoji hůl (obyčejná jasanová hůl; za tři roky jí však měly bostonské noviny Pošta udělit Hůl nejstarší obyvatelky města) měla zapíchnutou před sebou.

Jak tu teď Polly seděla v bostonské houpací židli, jež by se té staré dámě nepochybně líbila, počítala, že tetě Evvii muselo toho jara být osmaosmdesát let, a přesto ještě hulila jako komín – ale nevypadala nijak výrazně jinak, než jak si ji Polly pamatovala z doby, kdy byla ještě malou holčičkou, těšící se na sladké lízátko z nepochybně nekončící zásoby lízátek v kapse její zástěry. V Castle Rocku se za dobu, co byla pryč, změnilo sice hodně věcí, ale teta Evvie zůstávala stále stejná.

„Nu, tak tohle bychom měli za sebou,“ řekla svým prokouřeným hlasem. „Tak už jsou v zemi, Polly. Otec i matka.“

Polly se tenkrát rozplakala, zoufale rozplakala. Nejdříve si myslela, že teta Evvie ji bude utěšovat, a už jen při pomyšlení na dotek té staré ženy se jí dělala husí kůže – nechtěla být utěšována.

Ale nemusela mít obavu. Evelyn Chalmersová nikdy nebyla ženou, jež by si libovala v utěšování žalem postižených lidí; byla možná přesvědčená, pomyslela si někdy pak Polly, že už sama představa útěchy je iluzí. V každém případě tam prostě jen tak stála s holí mezi svými červenými galošemi, kouřila a čekala, až se Polly vypláče a trochu uklidní.

A když k tomu došlo, zeptala se: „To tvoje děcko – to, co s ním nadělali tolik rozruchu – to je mrtvé, viď?“

I když svoje tajemství žárlivě před každým střežila, Polly se náhle přistihla, že přikyvuje. „Jmenoval se Kelton.“

„Příšerné jméno,“ řekla teta Evvie. Potáhla z cigarety a pak vyfukovala pomalu kouř z úst tak, aby ho nosními dírkami opět natáhla – Lorraine Chalmersová tomu říkala „dvoustupňové čerpadlo“ – a znechuceně krčila nos, když to vyslovovala.

„Stalo se to při požáru,“ řekla Polly a dívala se na ni. Měla sice kapesník, ale už úplně promáčený, takže jí nebyl k ničemu; strčila si ho do kapsy kabátu a používala místo něj pěsti, šroubovala si je do očí jako malá holčička, která spadla ze své tříkolky a rozbila si přitom koleno. „Nejspíš ho způsobila dívka, kterou jsem si najala, aby mi ho hlídala.“

„Hmm,“ řekla teta Evvie. „Ale mohu ti něco prozradit, Tríšo?“

Polly přikývla a trochu se usmála. Ve skutečnosti se jmenovala Patricie, ale už od dětství jí každý říkal Polly. Každý, mimo tety Evvie.

„Malý Kelton sice je mrtvý… ale ty nejsi.“ Teta Evvie odhodila cigaretu a pro zdůraznění poklepala kostnatým ukazovákem Polly po prsou. „Ty mrtvá nejsi. Tak co s tím uděláš?“

Polly se zamyslela. „Pojedu zpátky do Kalifornie,“ řekla konečně. „To je všechno, co zatím vím.“

„Jo, pro začátek to je celkem v pořádku. Ale to nestačí.“ A pak řekla teta Evvie něco, co měla Polly opakovat o pár let později, když byla na večeři s Alanem Pangbornem v restauraci U břízy. „Ničím ses tu neprovinila, Tríšo. Uvědomuješ si to?“

„Já… já nevím.“

„Když nevíš, tak nevíš. Ale jednou přijdeš na to, že ať už půjdeš kamkoliv, vyjde to nastejno. Ta šance sama nepřijde.“

„Jaká šance?“ zeptala se, trochu vyvedena z míry.

„Tvoje šance. Tvoje šance žít svůj vlastní život. Přesně teď vypadáš jako ženská, která snad vidí duchy. Každý na duchy nevěří, já ale ano. Víš, kdo jsou duchové, Tríšo?“

Pomalu zavrtěla hlavou.

„To jsou ženy a muži, kteří se nedokážou odpoutat od minulosti,“ řekla teta Evvie. „To jsou duchové. Ne tihle.“ Mávla rukou směrem k rakvi v čerstvém hrobě. „Mrtví jsou prostě mrtví. Pochováme je a oni zůstanou pochovaní.“

„Já cítím…“

„Ano,“ řekla teta Evvie. „Já vím, že ty ano. Ale oni ne. Tvoje matka a můj synovec ne. Ani to dítě co umřelo, když jsi byla Pryč. Chápeš to?“

Chápala to. Každopádně alespoň trochu.

„Máš pravdu, když tu nechceš zůstat, Polly – tedy alespoň teď máš pravdu. Vrať se tam, kdes byla. Nebo jeď někam jinam – do Salt Lake City, na Honolulu, do Bagdádu, kam se ti zachce. Je to totiž úplně jedno – protože dřív nebo později se sem stejně vrátíš. Já to vím; tohle městečko patří tobě a ty patříš jemu. Máš to vepsané v každém kousku obličeje, je to ve způsobu tvé chůze, ve způsobu tvé řeči, i v tom přimhuřování očí, když se díváš na někoho, koho vidíš poprvé. Castle Rock je stvořený pro tebe a ty jsi stvořená pro něj. Takže nespěchej. Běž, kam chceš. Ale jdi tam jako živá, Tríšo. Nějako nějaký duch. Jestli se z tebe stane duch, tak se raději ani nevracej.“

Stará paní se zamyšleně rozhlédla. „V tomhle zatraceným městečku je už tak jako tak spousta duchů,“ řekla.

„Já se pokusím, tetičko Evvie.“

„Ano – já vím; že se pokusíš. Zkoušet něco – to máš taky vrozené.“ Teta Evvie se na ni pozorně podívala. „Byla jsi milé dítě, příjemné dítě, možná ne vždycky šťastné dítě. Víš, štěstí je pro blázny. Ti mohou doufat jen ve štěstí, chudáci. Důležité je, že jsi zůstala milým a příjemným děvčetem. Já myslím, že to zvládneš,“ A pak přísně, téměř arogantně řekla: „Já tě mám ráda, Tríšo Chalmersová. Vždycky jsem tě měla ráda.“

„Já tě mám taky ráda, tetičko Evvie.“

A pak se objaly, tím opatrným způsobem, jakým si starý a mladý člověk sdělují svoje city. Polly ucítila známou vůni tety Evvie – fialky – a znovu se rozplakala.

Teta Evvie pak sáhla do kapsy svého kabátu. Polly si myslela, že vyjme kapesník a udiveně si pomyslela, že nakonec po těch dlouhých letech ještě uvidí tu starou ženu plakat. Ale nedošlo k tomu. Místo kapesníčku vytáhla teta jediný zabalený cucavý bonbón – jako v oněch dnech, kdy Polly Chalmersová byla ještě malá holčička s copánky.

„Chceš cukrátko, miláčku?“ zeptala se vesele.

Začínalo se šeřit.

Polly se v houpacím křesle narovnala – uvědomila si, že téměř usnula. Uhodila se do jedné ruky a paží jí vystřelila silná bolest, znovu pak nahrazovaná tím horkým brněním. Bude to špatné, jen co je pravda. V noci nebo zítra to bude opravdu moc špatné.

Nedělej si starost s tím, co nemůžeš změnit, Polly – ale existuje přinejmenším jedna věc, kterou změnit můžeš, a kterou změnit musíš. Musíš Alanovi říci pravdu o Keltonovi. Musíš si přestat držet toho ducha v srdci.

Ale začal se v ní ozývat nějaký další hlas – hněvivý, poděšený, hlučný hlas. Nejspíš hlas pýchy, pomyslela si, jen hlas pýchy. Byla však poděšena jeho hlasitostí a důrazem, s jakým vyžadoval, aby znovu nevykopávala ty staré časy, ten starý život… aby ho neobnažovala ani před Alanem, ani před kýmkoliv jiným. A především, že krátký život jejího dítěte a jeho nešťastná smrt se nesmí stát námětem pro ostré a pomlouvačné jazyky místních drben.

Co je zase tohle za bláznovství, Tríšo? ptala se jí v duchu teta Evvie – ta teta Evvie, která zemřela v požehnaném věku, do posledního dechu dýmající ty svoje věčné cigarety. Záleží snad na tom, zda se Alan dozví, jak zemřel Kelton doopravdy? Záleží snad na tom, když se to dozví každá stará drbna ve městě, od Lennyho Partridge až po Myrtle Keetonovou? Ty si myslíš, že někoho ještě zajímá to tvoje dítě, huso hloupá? Prosím tě, nedělej ze sebe idiota – vždyť je to už dávno zapomenutá historka. Nestojí ani za námět hovoru.

Možná že ano… ale to dítě bylo její, sakra, její. V životě i po smrti bylo její. A ona patřila také sobě – ne své matce, svému otci nebo Dukovi Sheehanovi. Patřila sama sobě. To vystrašené, osamělé děvče, které si každý večer přepíralo v rezavém kuchyňském dřezu spodní kalhotky, protože mělo jen troje, to vystrašené děvče, které mělo neustále strach, že se jí v koutku úst udělá opar. Děvče, jež občas sedávalo na okně s výhledem do světlíku s horkým čelem položeným na pažích a plakalo – to děvče patřilo jí. Vzpomínky na sebe a svého syna za temných nocí, na Keltona sajícího u prsu, zatímco ona si čte nějaký paperback a strmými ulicemi města projíždějí ječící policejní vozy – tyto vzpomínky byly její. Ty slzy, jež vyplakala, ta parná odpoledne v restauraci, kdy se snažila vyhnout Norvillovým románským rukám, i ponížení, jakým musela projít, aby dospěla konečně ke klidu, nezávislosti a důstojnému životu, za který tak tvrdě bojovala a jenž tak obtížně obhajuje… tyto všechny věci patří jen jí, ty se nesmí stát majetkem města.

Polly, tady ale nejde o to, že něco bude patřit městu, to přece víš. Jde jen o to, že to bude patřit Alanovi.

Zavrtěla hlavou, naprosto si ono gesto negace neuvědomujíc. Strávila už příliš mnoho temných hodin bdění nad ránem, než aby byla ochotna vzdát se krajiny svého nitra bez boje. Alanovi časem řekne všechno – ale ten čas ještě nenastal. Určitě ne… zvláště když jí ruce říkají, že v nejbližších několika dnech bude stěží schopná myslet na něco jiného mimo nich.

Zazvonil telefon. To bude Alan. Už je zpátky z objížďky a teď zkontroluje ji. Polly vstala z křesla a vykročila k telefonu. Zvedala sluchátko opatrně, oběma rukama, připravená říkat věci, které dle jejího přesvědčení chce slyšet. Hlas tety Evvie se snažil zasáhnout, snažil se jí říkat, že to je ošklivé chování, že to je dětsky směšné chování, dokonce i nebezpečné chování. Rychle a drsně ten hlas zapudila.

„Haló?“ řekla vesele. „Ach, ahoj, Alane! Jak se vede? Dobře.“

Chvíli poslouchala, a pak se začala usmívat. Kdyby se podívala na svůj obraz v zrcadle v chodbě, spatřila by tam nějakou ženu, která dle výrazu obličeje ječí hrůzou… ale ona se do něj nepodívala.

„Dobře, Alane,“ řekla. „Je mi prostě dobře.“

Byl už skoro čas jít na dostihy.

„Tak dělej,“ šeptal Danforth Keeton. Po obličeji mu tekl v čůrcích mastný pot. „Dělej, dělej, dělej.“

Seděl nahrbený nad Sázenkou na výhru – všechno ostatní smetl s desky svého pracovního stolu, aby měl místo, a většinu dne strávil hrou. Začal s brožurou Čtyřicet let derby v Kentucky. Projel nejméně dvacet derby, plechovým koníčkům dával jména přihlášených koní přesně tím způsobem, který mu popsal pan Gaunt. A ti plechoví koníčci, kteří dostali jména vítězných koní z dostihů, uvedených v knížce, byli vždy první v cíli. Znovu a znovu. Bylo to něco úžasného – tak úžasného, že až skoro ve čtyři hodiny odpoledne si uvědomil, že strávil celý den projížděním dostihů dávné minulosti, zatímco právě dnes večer se v Lewistonu konají dostihy nové. Čekají tam peníze, aby je vydělal.

V posledních šedesáti minutách ležely po levé straně desky Sázenky na výhru dnešní lewistonské noviny Daily Sun. Po pravé straně ležel list papíru, který vytrhl ze svého zápisníku. Na něm byl velkými, v chvatu načmáranými písmeny napsán následující seznam:

1. dostih: BAZOOKA JOAN

2. dostih: FILLY DELFIA

3. dostih: ZÁZRAK TAMMY

4. dostih: ÚŽAS

5. dostih: GEORGE

6. dostih: ČTVERÁK

7. dostih: HROM CASCO

8. dostih: HODNÝ SYN

9. dostih: TlKO-TlKO

Bylo teprve pět hodin odpoledne, ale Danforth Keeton už projížděl poslední dostih toho večera. Koníčci rachotili a klouzali po dráze. Jeden z nich vedl o šest délek a proběhl přes cílovou čáru daleko před ostatními.

Keeton chytil noviny a znovu studoval program večerních dostihů. Tvář se mu rozzářila tak, že vypadala, jako kdyby mu ji něco osvítilo. „Malabar!“ zašeptal a zvedl pěsti nad hlavu. „Je to Malabar! Třicet ku jedné! Nejméně třicet ku jedné! Malabar, bože můj!“

Načmáral jméno koně na list papíru, přerývaně přitom dýchaje. O pět minut později už byla hra Sázenka na výhru zamčená ve skříni pracovny a Danforth Keeton byl ve svém cadillaku na cestě do Lewistonu.

KAPITOLA DEVÁTÁ

Ve čtvrt na deset v neděli ráno si Nettie Cobbová náhle začala chvatně oblékat a zapínat kabát. Ve tváři měla vepsaný výraz pevného odhodlání. Stála v kuchyni. Lupič seděl na podlaze a hleděl na ni, jako kdyby se chtěl zeptat, zda tentokrát chce skutečně odejít.

„Ano, tentokrát vážně půjdu,“ řekla mu.

Lupič tloukl ocasem do podlahy, jako kdyby chtěl říci, že nic jiného vlastně ani nečekal.

„Připravila jsem pro Polly vynikající zapečené makaróny a vezmu jí je. Svoje stínítko mám zamčené ve skříni a vím, že tam je zamčené a nemusím tam chodit to kontrolovat, protože to mám v hlavě. Ta bláznivá Polka mě přece nebude držet jako vězně v mém vlastním domě. A jestli ji potkám na ulici, tak jí dám co proto! Já jsem ji varovala!“

Musí jít ven. Musí jít a ví to, že musí, Neopustila dům už dva dny a uvědomila si, že čím déle to bude odkládat, tím horší to pak pro ni bude. Čím déle tady bude sedět v pokoji za staženými roletami, tím těžší pro ni bude pak je někdy vytáhnout. opět pocítila, jak sejí do myšlenek plíží ten známý zmatený strach.

Ráno vstávala brzy – už o páté! – a připravila pro Polly zapečené makaróny, přesně jak je má ráda, se špenátem a žampiony. Ty žampiony byly sice z konzervy, protože se včera k večeru neodvažovala jít do tržnice, ale i tak se jí zdá, že dopadly dobře. Jídlo teď stálo na polici, vršek zapékací mísy zakrytý hliníkovou fólií.

Vzala mísu a prošla pokojem ke dveřím. „Buď tady hodný, Lupiči. Za hodinu jsem zpátky. Pokud mi ovšem Polly nedá kafe, pak bych přišla o něco později. Ale přijdu. Ničeho se nebojím. Nic jsem s prostěradly té bláznivé Polky neprovedla, a když mě bude nějak obtěžovat, tak se s ní nebudu párat.“

Lupič krátce štěkl, aby ukázal, že pochopil a souhlasí.

Otevřela dveře, vykoukla a nespatřila nikoho. Ford Street byla vylidněná přesně tak, jak bývají vylidněné ulice maloměsta v neděli ráno. V dálce jeden kostelní zvon svolával baptistické ovečky reverenda Rose a další zvon svolával zase katolické ovečky otce Brighama.

Sebrala všechnu svoji odvahu a vystoupila do nedělního slunce, mísu s makaróny postavila na schody, zavřela dveře a zamkla je. Pak vzala klíč od domu a škrábla se jím na předloktí, takže jí tam zůstala tenká červená linka. Opět se shýbla pro mísu a pomyslela si, Tak teď popojdeš půl bloku – možná ani ne – a začneš určitě myslet na to, že jsi možná přece jen ty dveře za sebou nezamkla. Ale zamkla jsi je. Kvůli tomu jsi přece musela postavit ty makaróny. A pokud ani pak tomu nebudeš věřit, tak se podíváš na ruku a připomeneš si, že jsi se tam škrábla právě tím klíčem od domu… potom, co jsi jím ty dveře zamkla. Pamatuj si to, Nettie – hned budeš mít jistotu, jakmile té snad začnou přepadat pochybnosti.

Дата добавления: 2015-10-29