Přijďte prosím zase 3 страница

To byla dobrá myšlenka a použít ten klíč ke škrábnutí se na ruce, to byl vynikající nápad. Ten červený škrábanec, to je něco konkrétního – a poprvé za poslední dva dny (i dvě noci, většinou beze spánku), se Nettie začala skutečně cítit trochu lépe. Kráčela k chodníku, hlavu držela vzpřímeně, rty měla sevřené tak pevně, až jí téměř zmizely. Když došla k chodníku, rozhlédla se na obě strany, zda náhodou neuvidí žluté vozítko té bláznivé Polky. Kdyby ho spatřila, byla rozhodnutá jít k němu a té bláznivé Polce říci, aby ji laskavě nechala na pokoji. Nicméně nebylo po něm nikde ani známky. Jediné vozidlo v dohledu byl nějaký starý zaparkovaný oranžový náklaďák o kousek výš, ten však byl prázdný.Dobře.

Nettie rozvinula plachty směrem k domu Polly Chalmersové, a kdykoliv se jí začaly zmocňovat pochybnosti připomněla si, že její stínítko z duhového skla je zamčené, že Lupič hlídá a že přední dveře domu jsou zamčené. Zvláště to poslední. Přední dveře jsou zamčené – stačí se podívat na škrábanec, který má na ruce, ten je toho důkazem.Nettie kráčela dál se vztyčenou hlavou, a když došla na roh, zahnula za něj, aniž se ohlédla.

Jakmile ta bláznivá ženská byla z dohledu, posadil se Hugh Priest za volantem oranžového náklaďáku, kterým odjel v sedm hodin ráno z opuštěného parkoviště Veřejných služeb (lehnul si na sedadlo, jakmile spatřil Nettii vycházet z domu). Vyhodil rychlost a nechal náklaďák pomalu a neslyšně po mírném svahu dojet až k domu Nettie Cobbové.

Zvonek u dveří probudil Polly z onoho mlhavého stavu, který vlastně ani nebyl opravdovým spánkem – bylo to spíš jakési prášky způsobené obluzení, plné snů. Posadila se v posteli a uvědomila si, že má na sobě svůj domácí župan. Kdy si ho oblékla? Na chvíli si nemohla vzpomenout a to ji poděsilo. Pak si vzpomněla. Bolest, kterou očekávala, se dostavila přesně dle jejích obav a byla to jednoznačně nejhorší artritická bolest jejího života. Probudila ji v pět hodin ráno. Zašla si na záchod a zjistila, že ani není schopna odmotat si z ruličky toaletní papír, aby se utřela. Tak si vzala jeden prášek, oblékla si župan, sedla si do křesla u okna ložnice a čekala, až prášek zabere. A pak na ni asi přišel spánek a ona šla zase do postele.

Cítila teď ruce jako nějaké hrubé keramické figurky, vypalované až k rozpraskání. Bolest byla žhavá i studená, pronikala hluboko do ní jako nějaká složitá síť z otrávených drátů. Zoufale zvedla ty své ruce, příšerné, strašákovité, deformované ruce – a zdola se znovu ozval zvonek. Uniklo jí zaúpění.

Šla ke schodišti, ruce před sebou držela jako packy psa, panáčkujícího, aby dostal nějaký pamlsek. „Kdo je to?“ zavolala dolů. Hlas měla chraplavý, ještě zalepený spánkem. Na jazyku měla odpornou chuť jakéhosi šlemu.

„To jsem já, Nettie!“ neslo se k ní. „Jsi v pořádku, Polly?“

Nettie. Ach bože, co tu dělá Nettie v neděli takhle brzy po ránu?

„Jsem v pořádku!“ zavolala na ni. „Jen si musím vzít něco na sebe! Otevři si svým klíčem, prosím!“

Když uslyšela chrastit Nettiin klíč v zámku, vrátila se Polly rychle do ložnice. Pohlédla na hodiny vedle postele a zjistila, že zase tak brzy ráno už není. Ani si na sebe nemusí nic oblékat, ten župan může před Nettii mít. Potřebuje ale prášek. Nikdy, nikdy v životě nepotřebovala tak nutně prášek jako právě teď.

Ani si neuvědomovala, v jak skutečně mizerném stavu je, dokud se nepokusila ten prášek si vzít. Prášky – vlastně tabletky – byly v malé skleněné misce na římse ozdobného krbu v pokoji. Ruku na misku byla ještě schopná položit, už ale vůbec nedokázala jednu z tabletek uchopit. Prsty měla jako pinzety nějakého stroje, které se zasekly, protože nebyly namazány.

Znovu to zkusila, soustředila veškerou svoji vůli, aby přiměla prsty sevřít se na jedné z těch želatinových kapslí. Odměna přišla v podobě nepatrného pohybu prstů a obrovské bolesti. To bylo vše. Přidušeně vzlykla bolestí a zoufalstvím.

„Polly?“ Nettiin hlas od schodů dole zněl teď starostlivě. Lidé v Castle Rocku možná považují Nettii za osobu mdlého rozumu, pomyslela si Polly, ale pokud šlo o střídavé záchvaty Pollyiny nemoci, tak byla Nettie naopak velmi bystrá. Pracovala u ní už dost dlouho, než aby se nechala ošálit… a také ji měla až příliš ráda. „Polly, jsi opravdu v pořádku?“

„Hned jsem dole!“ křikla na ni a snažila se, aby to znělo vesele a živě. A jak zvedala ruku z té skleněné misky a ohýbala ji dolů, pomyslela si, Pro boha svatého, jen ať teď nechodí sem nahoru. Ať nevidí, co teď provádím.

Sklonila k misce obličej, jako kdyby se pes chtěl napít ze své misky, a vyplázla jazyk. Zahalila a sevřela ji bolest, hanba, hrůza a vůbec celý soubor těch nejhorších depresí, všechny tmavé a šedivé. Přitiskla jazyk na jednu tabletu, až sejí na něj přilepila. Zatáhla ji do úst – teď ne jako pes, ale spíš jako mravenečník, polykající nějaké zvlášť lahodné sousto – a spolkla ji.

A jak si tableta razila svoji cestu hrdlem do žaludku, pomyslela si znovu: Dala bych cokoliv, jen abych se toho zbavila. Cokoliv. Naprosto cokoliv.

Hugh Priest teď už nemíval sny; teď místo usínání spíš upadal do bezvědomí. Ale včera v noci sen měl, a to skutečně parádní. Ten sen mu řekl všechno, co potřeboval vědět a všechno, co měl udělat.

Seděl v něm u svého kuchyňského stolu, popíjel pivo a sledoval soutěž, která se jmenovala Výprodej století. A všechny tam rozdávané věci byly ty, které viděl tam v tom obchodu, v Nezbytných věcech. Všichni soutěžící krváceli z uší a z koutků úst. Sice se smáli, ale vypadali dost poděšeně.

Zničehonic začal nějaký zdušený hlas volat, „Hughu! Hughu! Pusť mě ven, Hughu!“

Ten hlas vycházel ze skříně. Šel k ní a otevřel ji, připravený okamžitě pěstí uspat kohokoliv, kdo se tam uvnitř skrývá. Ale nebyl tam nikdo; spatřil jen obvyklou změť bot, šál, kabátů, rybářského náčiní a své dvě pušky.

„Hughu!“

Vzhlédl, protože ten hlas vycházel z horní police.

Byl to liščí ohon. To mluvil liščí ohon. A Hugh ten hlas okamžitě poznal. Byl to hlas pana Lelanda Gaunta. Vyjmul ohon, polaskal se s jeho plyšovou hladkostí, s jeho hedvábnou strukturou, trochu připomínající vlnu.

„Děkuji ti, Hughu,“ řekl ten liščí ohon. „Je to tam,fakt přeplněné. A nechal jsi tam na polici starou dýmku. Strašně smrdí. Fuj!“

„Chceš uložit někam jinam?“ zeptal se Hugh. Zdálo se mu trochu hloupé, že hovoří s liščím ohonem, i když to je jen sen.

„Ne – už jsem si tam zvykl. Ale musím s tebou mluvit. Máš něco udělat, pamatuješ se ještě? Slíbil jsi mi to.“

„Jo, bláznivá Nettie,“ souhlasil. „Musím bláznivé Nettii provést takovou jednu legrácku.“

„Správně,“ řekl liščí ohon, „a musíš to udělat hned, jak se probudíš. Tak poslouchej.“

Hugh poslouchal.

Ten liščí ohon mu sice řekl, že u Nettie nebude nikdo doma – jen ten její pes – ale když tu Hugh teď už skutečně byl, rozhodl se, že stejně bude moudřejší, když zkusí pro jistotu zaklepat. A tak zaklepal. Zevnitř uslyšel rychlé cupání tlapek po dřevěné podlaze, ale žádný další zvuk. Zaklepal ještě jednou, jen tak pro jistotu. Z druhé strany dveří se ozvalo krátké výhružné štěknutí.

„Lupiči?“ zeptal se Hugh. Liščí ohon mu řekl, že pes se tak jmenuje. Hughovi to jméno připadalo opravdu pěkné, i když ta ženská, co ho vymyslela, je pitomější než škopek.

Ozvalo se ještě jedno štěknutí, tentokrát již ne tak výhružné.

Hugh vytáhl z náprsní kapsy své lovecké vesty svazek klíčů a zkoumal je. Měl ten svazek dlouho a už si vůbec nepamatoval, ke kterým zámkům které klíče jsou. Ale čtyři z nich byly univerzální, ty se snadno poznaly podle dlouhých krčků. A právě ty potřeboval.

Hugh se rozhlédl. Přesvědčil se, že ulice je pořád stejně pustá, jako když přijel, a pak začal jeden po druhém klíče zkoušet.

Když Nettie spatřila Pollyinu bledou, pomačkanou tvář a její krhavé oči, okamžitě zapomněla na svůj vlastní strach, hryzající v ní cestou jako ostré zoubky nějaké lasičky. A ani se nemusela podívat na ruce, které si Polly pořád držela na úrovni pasu (jakmile je spustila, příšerně bolely), aby se dostala do obrazu, jak zlé to s ní vlastně dnes je.

Zapečené makaróny mrskla bez jakýchkoliv okolků na stolek u paty schodiště. I kdyby se mísa teď převrhla na podlahu, Nettie by jí nevěnovala žádnou další pozornost. Ta nervózní žena, kterou si všichni v Castle Rocku zvykli vídat v ulicích městečka, ta žena, která vždy vypadala jako kdyby právě utíkala z místa nějakého neštěstí – i když šla třeba jen na poštu – ta teď zmizela. Místo ní tu teď stála jiná Nettie; Nettie Polly Chalmersové.

„Pojď sem,“ řekla rázně. „Do obývacího pokoje. Dám ti termální rukavice.“

„Nettie, já jsem v pořádku,“ řekla Polly slabě. „Právě jsem si vzala prášek, a určitě za pár minut –“

Ale Nettie už ji držela kolem ramen a vedla do obývacího pokoje. „Prosím tě, cos to s nimi dělala? Ty jsi snad na nich spala, ne?“

„Ne – to by mne probudilo. To je…“ Zasmála se. Byl to takový ubohý, zmatený zvuk. „To je jen bolest. Mně bylo jasné, že dnes to bude zlé, ale vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být takhle zlé. A termální rukavice nepomáhají.“

„Někdy pomáhají. Víš přece moc dobře, že někdy pomáhají. Jen si sedni.“

Tón Nettiina hlasu nepřipouštěl žádný odpor. Stála vedle Polly, dokud se neposadila do čalouněného křesla. Pak šla dolů do koupelny pro termální rukavice. Polly je přestala používat už asi před rokem, ale jak se zdá, Nettie je pořád ještě měla v úctě až nějak pověrčivé. Jsou nejspíš Nettiinou verzí slepičí polévky, řekl jednou Alan a oba se tomu smáli.

Polly seděla s rukama na opěradlech křesla jako s nějakými úlomky vyplavených pahýlů dřeva a nostalgicky hleděla na gauč, kde se v pátek večer s Alanem milovala. Tenkrát ji ruce vůbec nebolely a zdálo se jí, že to bylo snad už před tisíci lety. Napadlo ji, že radost či slast, jakkoliv opravdová, je čímsi nepozemským, pomíjivým. Láska možná hýbe světem, avšak ona je přesvědčená, že vesmírem hýbe spíš nářek těžce raněných a smrtelně postižených lidí.

Ach, ty gauči pitomej, pomyslela si. Ty gauči jeden pitomej, na co jsi mi teď?

Nettie se vrátila s termálními rukavicemi. Vypadaly jako prošívané rukavice na horké plechy, řečené chňapky, s izolovanými dráty pro připojení do zásuvky. Polly zahlédla reklamu na rukavice v časopise Správná domácnost. Zavolala do Národní nadace artritidy a tam ji ujistili, že tyto rukavice skutečně poskytují v určitých případech dočasnou úlevu. Když tu reklamu ukázala doktoru Van Allenovi, pronesl větu, tak únavně často v posledních dvou letech slýchanou: „Nu, každopádně asi neublíží.“

„Nettie, jsem si jista, že za pár minut –“

„– se budeš cítit líp,“ dokončila za ni Nettie. „Ano, jistěže se budeš cítit líp. Možná ti pomohou. Natáhni ruce, Polly.“

Polly se vzdala a natáhla ruce. Nettie uchopila rukavice za konečky, otevřela je a nasunula jí je s jemností pyrotechnika, odstraňujícího rozbušku u nalezené bomby. Její dotyk byl mírný, obratný a soucitný. Polly vůbec nevěřila, že by ty termální rukavice mohly mít nějaký účinek… ale už sama Nettiina péče účinek měla.

Nettie uchopila šňůru, klekla si a zapnula ji do zásuvky u podlahy poblíž křesla. Rukavice začaly slabě bzučet a pokožku Pollyiných rukou začaly šimrat první vlny suchého tepla.

„Ty jsi na mne tak hodná,“ řekla Polly tiše. „Uvědomuješ si to vůbec?“

„Ale neměla bych být,“ odtušila Nettie. „Už bych vůbec neměla být na tebe hodná.“ Hlas měla trochu chraplavý a oči se jí leskly. „Polly, já tu nejsem od toho, abych se pletla do tvých záležitostí, ale já už prostě nedokážu být dál zticha. Musíš přece s těma svýma bolavýma rukama něco udělat. Musíš. Takhle už to dál nejde.“

„Já vím, holka. Já vím.“ Polly učinila statečný pokus překonat tu zeď deprese, kterou si sama v duchu postavila. „A proč jsi vlastně přišla, Nettie? Určitě ne jen proto, abys mi tu opékala ruce.“

Nettie se rozzářila. „Udělala jsem ti zapékané makaróny!“

„Vážně? Ale, Nettie, to jsi nemusela!“

„Ne? Já tedy myslím, že ano. Já si myslím, že ani dnes, ani zítra nebudeš mít na vaření náladu. Dám ti je do ledničky.“

„Děkuji ti. Strašně moc ti děkuji.“

„A jsem ráda, že jsem je udělala. Dvojnásobně ráda, když tě teď tady vidím.“ Došla ke dveřím do chodby a otočila se. Na tvář jí dopadl paprsek slunce a v tu chvíli by Polly mohla spatřit, jak strhaný a znavený obličej vlastně Nettie má, kdyby tomu ovšem nebránila její vlastní bolest. „A teď se nehýbej!“

Polly vyprskla smíchy – obě je to překvapilo. „Ani nemohu! Jsem tu jak v pasti!“

Z kuchyně bylo slyšet otevření a zavření dvířek lednice, kam Nettie ukládala makaróny. Pak na ni zavolala, „Mám postavit na kávu? Dáš si? Já bych ti s ní pomohla.“

„Ano,“ řekla Polly, „docela bych si dala.“ Rukavice teď bzučely trochu silněji; byly už skoro horké. A buď jí skutečně začínají pomáhat nebo možná začíná zabírat ten poslední prášek – zatímco ten, který si vzala v pět hodin ráno, nezabral vůbec. Spíš to bude kombinace obojího, pomyslela si. „Ale Nettie, jestli se už musíš vrátit –“

Nettie se objevila ve dveřích. Měla na sobě zástěru a v jedné ruce držela starou kovovou konvici na kávu. Nechtěla nikdy používat nový digitální kávovar značky Toshiba… a Polly vlastně musela uznat, že káva z Nettiiny konvice je skutečně lepší.

„Vůbec nevím o tom, že teď bych mohla někde být užitečnější, než jsem tady,“ řekla. „Dům je zamčený a Lupič hlídá.“

„Tak to určitě,“ řekla Polly s úsměvem. Lupiče znala velmi dobře. Mohl vážit tak deset kilogramů a okamžitě se převalil na záda, aby ho jakýkoliv příchozí – listonoš, zapisovač spotřeby plynu, podomní obchodník – mohl poškrábat na břichu.

„Stejně si myslím, že mě už nechá na pokoji,“ řekla Nettie. „Varovala jsem ji. Už jsem ji ani nezahlédla, ani mi nevolala – možná jí došlo, že jsem to myslela vážně.“

„Varovala jsi koho? A před čím?“ zeptala se Polly, ale Nettie už zase vyšla ze dveří a Polly byla těmi elektrickými rukavicemi ke křeslu vlastně připoutaná. Než se Nettie opět objevila ve dveřích s podnosem, percodan už ji začal zahalovat do utišující mlhy, a tak úplně zapomněla na tu podivnou Nettiinu poznámku… která vlastně ani nebyla nijak překvapující, protože Nettie mívala takové podivné poznámky dost často.

Nettie dala Polly do kávy smetanu a cukr a šálek jí přidržovala tak, aby z něj Polly mohla kávu srkat. Bavily se o různých věcech – a pochopitelně ani dlouho netrvalo a už se bavily o tom novém obchodě. Nettie znovu vyprávěla, jak krásné stínítko z duhového skla si koupila, ale zdaleka ne tak nadšeně, jak by Polly očekávala vzhledem k výjimečnosti celé transakce v Nettiině životě. Ale připomnělo jí to něco jiného: ten vzkaz, který pan Gaunt vložil do krabice od dortu.

„Skoro bych zapomněla – pan Gaunt chtěl, abych se dnes odpoledne zastavila. Že má něco, co by mne mohlo zajímat.“

„Ale nepůjdeš, vid? Když to máš tak špatné s těma rukama.“

„Ale proč ne. Už je to lepší – ty rukavice tentokrát asi přece jen fungují, alespoň trochu. A něco dělat musím.“ Pohlédla na Nettii skoro prosebně.

„No… dejme tomu.“ Nettii náhle něco napadlo. „Víš co – až půjdu kolem cestou domů, mohu tam zajít a požádat ho, zda by se nestavil u tebe!“

„Kdepak, Nettie – to vůbec nepřipadá v úvahu!“

„Vždyť je to odtud jen kousek.“ Nettie trochu plaše pohlédla na Polly. „A mimoto, možná bude mít zase něco z duhového skla. Nemám sice na nic dalšího už peníze, to on ale neví, a konečně – za kouknutí nic nedám, ne?“

„Ale žádat ho, aby sem zašel –“

„Vysvětlím mu, jak to s tebou je,“ řekla Nettie rozhodně a začínala skládat šálky na podnos. „No a co – obchodníci přece často nosí svoje zboží až do domu, aby ho předvedli – když mají něco, co za to stojí.“

Polly na ni pohlédla pobaveně a s láskou. „Nettie, víš ty vlastně, že teď vypadáš nějak úplně jinak?“

Nettie na ni s překvapením pohlédla. „Vážně?“

„Ano.“

„A jak?“

„Líp. Ale zapomeň na to. Jestli se mi ty bolesti nevrátí, tak tam odpoledne asi stejně budu chtít zajít. Ale pokud náhodou opravdu půjdeš kolem Nezbytných věcí –“

„Určitě půjdu.“ V Nettiiných očích teď svítila špatně zakrývaná dychtivost. Ten nápad zastavit se v obchodě se jí už zmocnil plnou silou. Práce pro Polly je pro její nervy balzámem, o tom není žádných pochyb.

„– a pokud tam náhodou bude, tak mu dej moje telefonní číslo sem a požádej ho, zda by mi mohl zavolat, jestli mu přišla ta věc, na kterou jsem se měla přijít podívat. Můžeš to udělat?“

„No jistě!“ řekla Nettie. Vstala s podnosem a odnesla ho do kuchyně. Zástěru zase pověsila na věšák a vrátila se do pokoje, aby Polly stáhla termální rukavice. Už měla oblečený plášť. Polly jí opět poděkovala – a ne pouze za zapečené makaróny. Ruce ji sice pořád ještě bolely, ale bolest se už dala vydržet. A prsty opět mohla pohybovat.

„Nemáš vůbec zač,“ řekla Nettie. „A víš, co ti povím? Opravdu už teď vypadáš líp. Vrací se ti barva do obličeje. Když jsem přišla, strašně jsem se vyděsila, když jsem tě spatřila. Ale než odejdu – mohu pro tebe ještě něco udělat?“

„Ne, myslím, že ne.“ Natáhla paži a neobratně uchopila Nettiinu ruku svojí červenou a z termálních rukavic ještě horkou rukou. „Jsem strašně moc ráda, že jsi přišla, Nettie.“

V těch vzácných chvílích, kdy se Nettie usmívala, usmívala se celým obličejem; jako kdyby oblaky ranní mlhy začalo prorážet sluníčko. „Mám tě moc ráda, Polly.“

Polly s pohnutím odpověděla: „Vždyť já tebe taky, Nettie.“

Nettie odešla. A to bylo naposledy, co ji Polly spatřila živou.

Zámek předních dveří Nettiina domku se otvíral asi stejně složitě jako krabice na bonbóny; zvládl ho hned první univerzální klíč, který Hugh zkusil. Otevřel dveře.

V chodbě na podlaze seděl malý bezový pejsek s bílou náprsenkou. Když do chodby pronikly paprsky ranního slunce a padl na něj velký stín Hughovy postavy, ostře štěknul.

„Ty seš určitě Lupič,“ řekl Hugh tiše a sáhl do kapsy.

Pes znovu štěkl a náhle se převalil na záda, packy zplihle roztažené.

„No, ty ses šikovnej!“ řekl Hugh. Pahýl Lupičova ocásku tloukl do dřevěné podlahy, nepochybně souhlasně. Hugh zavřel dveře a přičapl vedle psa na bobek. Jednou rukou ho škrabal na pravé straně hrudi, na onom magickém místě, nějak propojeném s pravou packou, která mu přitom povlávala ve vzduchu. Druhou rukou vytahoval z kapsy švýcarský armádní nůž.

„No jo, ses šikovnej pejsek, vid?“ broukal Hugh. „Moc šikovnej.“

Přerušil hlazení pejska a vytáhl z kapsy svetru lístek papíru. Na něm byla jeho neumělým školáckým rukopisem napsána slova, jež mu řekl liščí ohon – Hugh si sedl ke kuchyňskému stolu a napsal je ještě před tím, než se začal oblékat, aby nezapomněl ani na jediné slovo.

Mně nebude nikdo házet bláto na moje čistá prostěradla

Říkala jsem, že si to s tebou vyřídím.

Дата добавления: 2015-10-29