Přijďte prosím zase 4 страница

Vytáhl vývrtku, skrytou v jedné ze štěrbin silného držadla nože a lístek na ni nabodl. Pak držadlo pootočil a sevřel tak, že vývrtka mu vyčnívala mezi ukazovákem a prostředníkem pravé ruky. Opět začal škrabat Lupiče na hrudi. Pes ležel rozplácnutý na podlaze, vesele na Hugha hleděl. Je tak šikovnej, až je blbej, pomyslel si Hugh.

„Nojó! Seš moc šikovnej pejsek, viď? Že ses moc šikovnej pejsek?“ zeptal se Hugh a pořád psa škrábal. Obě zadní nohy mu teď komíhaly vzduchem a Lupič připomínal pejska, šlapajícího do pedálů nějakého neviditelného kola. „To víš, že ses! A jestlipak víš, co mám zase já? Já mám liščí ohon! No fakt, mám liščí ohon!“

Hugh držel vývrtku s připíchnutým papírem Lupičovi na náprsence.

„A víš, co ti ještě povím? Že mi zůstane!“

Prudce vyrazil pravou rukou. Levou, kterou Lupiče laskal, ho teď přidržoval u podlahy, zatímco pravou rukou třikrát vývrtkou zatočil. Vystříkla horká krev, potřísnila mu obě ruce. Pes sebou na podlaze několikrát cukl a pak znehybněl. Už se nikdy neozve to jeho přísné a neškodné štěkání.

Hugh se zvedl, srdce mu divoce bušilo. Měl náhle moc špatný pocit z toho, co právě učinil – skoro se mu dělalo špatně. Možná je ta ženská bláznivá, možná ne, ale přece jen je na světě sama a on jí teď zabil zvíře, které bylo třeba jejím jediným přítelem.

Otřel si zakrvácené ruce o svetr. Na tmavé vlně skvrny téměř nebyly vidět. Nemohl ze psa spustit oči. To je jeho práce. Ano, jeho práce a on to ví, i když tomu nechce věřit. Jako kdyby to udělal v nějakém transu či co.

Ten vnitřní hlas, ten hlas, který k němu někdy mluvil o setkáních Anonymních alkoholiků, se náhle ozval: Ano, je to tvoje práce – a za čas tomu i uvěříš. Ale v žádném transu jsi nebyl; věděl jsi moc dobře, co děláš.A proč to děláš.

Zmocnila se ho panika. Musí odtud zmizet. Pomalu couval chodbou a pak chraplavě vykřikl, když narazil zády do zavřených dveří. Tápal za sebou po kouli zámku, konečně ji nahmatal. Otočil jí, otevřel dveře a vyklouzl z domku bláznivé Nettie. Poplašeně se rozhlížel, jako kdyby čekal, že tam bude stát shromážděná polovička městečka, že ho budou sledovat vážnýma, odsuzujícíma očima. Nespatřil ale nikoho, jen nějakého kluka, projíždějícího ulicí na kole. V košíku kola měl v podivném úhlu naloženou piknikovou chladničku značky Playmate. Hugha si vůbec nevšiml a poté, co projel, zněly pustou ulicí jen kostelní zvony… tentokrát svolávající metodisty.

Hugh spěchal k chodníku. Říkal si, že nebude utíkat – ale ještě než byl na půl cestě ke svému náklaďáčku, už běžel. Rozrazil dveře, vletěl za volant a snažil se zastrčit klíček do zapalování. Zkusil to třikrát nebo čtyřikrát, ale ten všivý klíček tam pořád nešel. Musel si pravou ruku přidržet levou, aby se mu přestala třást a klíček konečně zajel do štěrbiny. Čelo měl zborcené kapkami potu. Už přetrpěl hodně kocovin, ale nikdy se ještě necítil tak bídně jako právě teď – jako kdyby ho chtěla sklátit nějaká malárie či co.

Motor se zaburácením a oblakem modrého kouře nastartoval. Hughovi sklouzla noha ze spojky. Náklaďáček se dvěma mohutnými skoky odlepil od chodníku a motor zhasl. Chraplavě dýchaje, Hugh ho znovu nastartoval a rychle odjížděl.

Než dojel na parkoviště Veřejných služeb (stále ještě pusté jako měsíční krajina) a přesedl si zpátky do svého otlučeného buicku, už zapomněl na celého Lupiče i tu strašnou věc, kterou mu provedl s vývrtkou. Teď se vyskytlo něco jiného, něco mnohem důležitějšího, na co musel myslet. Během jízdy na parkoviště se ho zmocnilo jakési horečné přesvědčení, že zatímco byl pryč, dostal se někdo do jeho domu a ukradl mu liščí ohon.

Hugh se řítil domů nejméně stovkou, zastavil deset centimetrů od ztrouchnivělé verandy v oblacích prachu a spršce štěrku, vyskočil z auta a hnal se po schodech, které bral po dvou. Natáhl se na špičky a v panice začal třesoucíma se rukama tápat po horní polici.

Zpočátku hmataly jeho prsty jen po holém dřevě. Hugh zavzlykal strachem a vztekem. Pak se mu levá ruka zabořila do sametu, který nebyl ani hedvábím, ani vlnou, a okamžitě ho zalil pocit klidu a naplnění. Jako kdyby hladovějící dostal potravu, znavený poutník došel odpočinku… malarik dostal chinin. To neustávající bušení v jeho hrudi se konečně začínalo uklidňovat. Vyjmul liščí ohon ze skrýše a sedl si ke kuchyňskému stolu. Položil si ho přes svá masitá stehna a oběma rukama ho hladil.

Hugh tak seděl déle než tři hodiny.

Chlapec na kole, kterého Hugh sice zahlédl, nicméně nepoznal, byl Brian Rusk. I Brian měl minulou noc zvláštní sen – a právě ten sen byl příčinou, proč teď ráno musel někam vyjet. V jeho snu právě začínalo sedmé kolo baseballového mistrovství – někdy dávno, ještě za časů Elvise – a ve finále proti sobě stáli dva věční rivalové: brooklynští Lišáci a Yankeeové. Sandy Koufax byl na tréninkovém hřišti, rozcvičoval se. A také hovořil s Brianem Ruskem, stojícím vedle něj. Sandy Koufax říkal Brianovi, co si představuje, že by měl provést. Vysvětloval mu to velmi důkladně, téměř puntičkářsky. V tom ale problém nebyl.

Problém byl v tom, že Brian to provést nechtěl.

Připadalo mu hrozné, že se musí přít s takovou baseballovou legendou jako je Sandy Koufax, ale zároveň se s ním přít musel. „Vy to nechápete, pane Koufaxi,“ řekl. „Já jsem měl provést jen jednu takovou legraci Wilmě Jerzyckové, a tu jsem provedl. Fakt jsem ji provedl.“

„No a co?“ řekl Sandy Koufax. „Co tím chceš říct, mladej?“

„No, na tom jsme se přece domluvili. Na pětaosmdesáti centech a jedné legraci.“

„A víš to určitě? Jen na té jedné legraci? Fakt to víš určitě? Vážně ti řekl, že to nebude,víc než jedna‘ legrace? Přesně tak to řekl?“

Brian už si to přesně nepamatoval, ale začalo v něm klíčit podezření, že se do něčeho zamotal. Ne… ne pouze zamotal. Že se nechal chytit. Chytit jako myška na kousek sýru.

„Podívej se, mladej, něco ti povím. Ta domluva –“

Odmlčel se a vyrazil ze sebe polohlasem heknutí, jak odpaloval rychlý vrchní míč. Vlétl s hlasitým lupnutím zadákovi do rukavice. Z rukavice se zvedl obláček prachu a Brian si s překvapením uvědomil, že poznává ty modré oči, zírající na něj zpoza masky zadáka. Ty oči patří panu Gauntovi.

Sandy Koufax chytil return pana Gaunta a pak pohlédl na Briana očima z jakoby hnědého skla. „Domluva je totiž to, co rozhodnu já, mladej.“

Oči Sandyho Koufaxe vůbec nejsou hnědé, jak si Brian ve svém snu uvědomil; jsou také modré – a to naprosto souhlasí, protože Sandy Koufax je také pan Gaunt.

Koufax/Gaunt zvedl ruku v rukavici. „Hele, něco ti povím, mladej: slovo „ale“ nenávidím. Ze všech slov v angličtině je právě tohle nejhorší. A je nejhorší asi ve všech jazycích.“

Ta postava v staromódním dresu brooklynských Lišáků teď schovala míč do rukavice a obrátila se obličejem i celým tělem k Brianovi. No pochopitelně, je to pan Gaunt – a Brian pocítil, jak se ho zmocňuje jakási mrazivá hrůza. „Ano, já jsem ti říkal, že po tobě chci takovou legrácku, to máš pravdu, ale vůbec jsem ti neříkal, že by mělo jít o jedinou legrácku, kterou po tobě chci. To sis jen myslel, mladej. Věříš mi to, nebo snad chceš, abych ti přehrál záznam našeho rozhovoru?“

„Já vám věřím,“ řekl Brian. Teď už natahoval moldánky. „Já vám věřím, ale –“

„Hele, mladej, co jsem ti řek o tomhle slově?“

Brian jen sklonil hlavu a polykal slzy.

„Víš houby o tom, jak se něco domlouvá,“ řekl Koufax/Gaunt. „Ty – a vlastně i všichni ostatní tady v Castle Rocku. A právě tohle je jeden z důvodů, proč jsem se tady objevil – abych vám tu uspořádal takovou menší přednášku o umění jak něco domlouvat. Už jste tu v městečku kdysi měli jednoho takového chlápka – jmenoval se Měřili – ten o tom něco málo věděl. Ale kdo ví, kde tomu je konec.“ Úšklebek odhalil velké, křivé zuby pana Gaunta v úzkém, vážném obličeji Sandyho Koufaxe. „A pokud jde o výraz,dobrá koupě‘, Briane – k tomu ti asi také budu muset ještě podat vysvětlení.“

„Ale –“ vyhrklo z Briana, ještě než si to vůbec uvědomil.

„Tady neplatí žádné ale,“ řekl Koufax/Gaunt. Předklonil se. Jeho obličej zíral vážně na Briana zpod kšiltu baseballové čepice. „Pan Gaunt má vždycky pravdu. Dokážeš to opakovat, Briane?“

Brian polykal naprázdno, nevyšel z něj však žádný zvuk. Potil se, v očích měl slzy.

Nějaká obrovská, studená ruka dopadla na Brianovo rameno. A sevřela ho: „Opakuj to, Briane!“

„Pan Gaunt…“ Brian musel znovu polknout, aby mohl mluvit. „Pan Gaunt má vždycky pravdu.“

„Přesně tak, mladej. Přesně tak. A víš, co to tedy znamená –buď uděláš, co ti řeknu… nebo –“

Brian zmobilizoval veškerou odvahu a učinil poslední pokus.

„A co když řeknu ne? Co když řeknu ne, protože nerozumím těm, jak jim vlastně říkáte… podmínkám?“

Koufax/Gaunt vydloubl míček z rukavice a sevřel ho v ruce. Z jeho švů začaly prýštit, kapičky krve a protékat mezi prsty sevřené pěsti.

„Vlastně ani nemůžeš říci ne, Briane,“ řekl tiše. „Teď už nemůžeš. Tohle je přece sedmý zápas mistrovství. Teď už se musí rozhodnout kdo s koho. Jen se rozhlédni. Jen se pořádně rozhlédni.“

Brian se rozhlédl a s hrůzou zjistil, že stadión je tak plný, že lidé musí stát i všude v uličkách… a že všechny ty lidi zná. Spatřil otce a matku, mezi nimi svého mladšího bratra Seana, sedící v budce vrchního rozhodčího za domácí metou. Podél první lajny stála seřazená celá jeho třída logopedie, na jednom konci řady slečna Ratcliffová, na druhém ten blbeček, co s ním chodí – Lester Pratt, popíjející kolu a žvýkající nějaký hamburger. Za bariérami sedělo kompletní osazenstvo Úřadu šerifa městečka Castle Rock, všichni popíjeli pivo z papírových pohárků s obrázky letošních finalistek soutěže královny krásy. Spatřil i celou svoji třídu z nedělní školy, všechny městské radní, Myru a Chucka Evansovy, svoje tety, strýce, své bratrance. Za třetí metou seděl Sonny Jackett, a když Koufax/ Gaunt hodil krvácející míček a ozval se znovu ten praskavý zvuk při jeho dopadu do rukavice zadáka, spatřil Brian, že ta tvář za maskou teď patří Hughu Priestovi.

„Přejedu tě, prcku,“ řekl Hugh a hodil míček zpátky. „Budeš pěkně ječet.“

„Vono totiž, mladej, už vůbec nejde jen o tu baseballovou kartu,“ ozval se Koufax/Gaunt vedle něj. „To ti snad je jasný, ne? Když jsi začal házet bláto na ta prostěradla Wilmy Jerzyckové, tak jsi tím přece něco začal. Jako když někdo strhne lavinu v horách třeba jen tím, že za teplejšího zimního dne hlasitěji zařve. Máš volbu celkem jednoduchou. Buď půjdeš dál… nebo zůstaneš tam, kde jsi – a je s tebou amen.“

V tom snu se Brian nakonec rozplakal. Všechno mu došlo. Došlo mu to až teď, když už je příliš pozdě a nedá se to už nijak změnit.

Gaunt stiskl míček. Vystříkla další krev a nehty se mu zabořily hluboko do bělavého koženého povrchu míčku. „Jestli nechceš, aby se všichni v Castle Rocku dozvěděli, že jsi to byl ty, Briane, kdo tu lavinu strhnul, tak raději udělej, co ti říkám.“

Brian se rozbrečel ještě víc.

„A když se mnou budeš něco domlouvat,“ řekl Gaunt, napřahuje k hodu, „tak měj vždycky na paměti dvě věci: Pan Gaunt má vždycky pravdu… a žádná záležitost není uzavřená, dokud ji za uzavřenou neprohlásí pan Gaunt.“

Hodil míček ladným a překvapivě rychlým pohybem, který dával podáním Sandyho Koufaxe jejich proslulou tvrdost a nechytatelnost (alespoň dle názoru Brianova otce), a když míček tentokrát dopadl do rukavice Hugha Priesta, explodoval. V jasném podzimním slunci se rozprskly chuchvalce krve, žíní a kůže. Brian se probudil, polštář promočený slzami.

A teď se vydal vykonat, co mu pan Gaunt poručil. Z domova unikl poměrně snadno; řekl prostě matce a otci, že se mu nechce dopoledne do kostela, protože ho bolí břicho (vlastně to ani nebyla žádná lež). Jakmile rodiče odešli, všechno si připravil.

Šlapalo se mu těžce a ještě hůř se mu na kole udržovala rovnováha, protože v košíku vezl piknikovou chladničku značky Playmate. Byla těžká a než Brian dojel k domu paní Jerzyckové, zpotil se a sotva popadal dech. Tentokrát ale žádné váhání, žádné zvonění, žádná připravená historka. Doma nebude nikdo. V tom snu mu Sandy Koufax/Leland Gaunt řekl, že Jerzyckovi zůstanou v kostele i po mši, aby mohli prodiskutovat uvažovaný provoz Nočního kasina, a pak půjdou na návštěvu ke známým. Brian mu věřil. Chtěl mít ten děsný úkol co nejrychleji za sebou. A až ho bude mít za sebou, pojede domů, uloží kolo a zbytek dne zůstane v posteli.

Zvedl oběma rukama chladničku z košíku kola a postavil ji na trávník. Byl za živým plotem, takže ho nikdo nemohl vidět. Práce, která ho čekala, měla být trochu hlučná, ale Koufax/ Gaunt mu řekl, že s tím si nemusí dělat starosti. Řekl, že stejně všichni lidé, kteří nešli na mši v jedenáct hodin, byli na mši v osm hodin a teď už jsou někde na výletě. Naprosto jistě věděl Brian jen dvě věci: že pan Gaunt má vždycky pravdu a že žádná záležitost není uzavřená, dokud ji za uzavřenou neprohlásí pan Gaunt.

A tohle je ta záležitost.

Brian otevřel chladničku. Uvnitř bylo asi deset větších kamenů. Každý byl obalený listem papíru z Brianova školního sešitu, přidržovaným jednou či dvěmi gumičkami. Na každém listu papíru byl napsán velkými tiskacími písmeny prostý vzkaz:

Tohle je poslední výstraha.

Nech mě na pokoji.

Brian vzal jeden z kamenů a kráčel přes trávník do vzdálenosti asi tří metrů od velkého okna obývacího pokoje –začátkem šedesátých let, kdy byl dům postaven, se takovým oknům říkalo „vyhlídková“. Napřáhl – zaváhal jen na moment – a pak odpálil kámen jako Sandy Koufax v tom sedmém finálovém zápase. Ozval se hlasitý nemelodický třesk následovaný zaduněním, když kámen dopadl na podlahu v pokoji a kutálel se po koberci.

Ten zvuk měl na Briana zvláštní účinek. Všechen strach z něj spadl, i ona nechuť splnit tento další úkol – který by se už ani s přimhouřením obou očí nedal považovat za jakkoliv omluvitelný žert – náhle zmizela. Ten zvuk rozbíjeného skla ho vzrušil… vlastně působil mu podobné pocity, jako měl tenkrát, když snil o slečně Ratcliffové. Tenkrát to byla blbost, pochopitelně, a dnes už mu to také je jasné – tohle ale žádná blbost není. Tohle už je opravdové.

A mimoto zjistil, že tu kartu Sandyho Koufaxe teď chce víc, než kdy jindy. Objevil tak další důležitou skutečnost, týkající se vlastnictví a onoho zvláštního psychologického stavu, jenž způsobuje: čím víc toho musí člověk kvůli určité věci prožít či podniknout, tím větší je jeho touha onu věc si ponechat.

Brian vzal další dva kameny a šel k rozbitému oknu. Nahlédl dovnitř a spatřil kámen, který tam hodil. Ležel ve dveřích mezi pokojem a kuchyní. Vyjímal se tam velmi nepatřičně – jako by se vyjímala třeba gumovka na kostelním oltáři nebo růže, ležící na motoru traktoru. Jedna z gumiček přidržujících papír na kameni praskla, ale ta druhá držela. Brian pohlédl kousek doleva a spatřil Sony, velkou televizi Jerzycků.

Brian napřáhl a hodil. Kámen zasáhl obrazovku přímo uprostřed. Ozvala se dutá rána, blesklo světlo a po koberci se rozprskly úlomky skla. Televize se na stojanu zakymácela, ale nepřekotila se. „Zásah číslo dvě!“ zamumlal Brian a pak se podivně, přiškrceně zasmál.

Další kámen hodil na soupravu keramiky na stolku vedle pohovky, ale minul.

Kámen se zaduněním narazil na zeď a odloupl kus omítky.

Brian vzal chladničku za držadla a přetáhl ji k boční stěně domku. Rozbil dvě okna ložnice. Zezadu prohodil menší kámen sklem horní poloviny kuchyňských dveří a vzniklým otvorem pak prohodil ještě pár dalších kamenů. První rozbil kuchyňského robota, postaveného na polici. Další roztříštil skleněná dvířka mikrovlnné trouby a přistál uvnitř trouby. „Zásah číslo tři! Paráda, mladej!“ vykřikl Brian a rozchechtal se tak, až se mu strašně začalo chtít čůrat.

Jakmile to nutkání zažehnal, dokončil obchůzku domu. Chladnička teď byla lehčí; už ji unesl jednou rukou. Posledními třemi kameny rozbil okna do suterénu obložená podzimními květinami Wilmy, a na doplnění zkázy ještě vyrval pár květin z květináčů. Chladničku zavřel, vrátil se ke kolu, uložil chladničku do košíku a naskočil na kolo, že pojede domů.

Vedle Jerzycků bydleli Mislaburskovi. Když Brian vyjížděl na ulici z příjezdové cesty od Jerzycků, otevřela paní Mislaburská přední dveře a vyšla na verandu. Měla na sobě světle zelený župan. Vlasy měla stažené velkým červeným šátkem. Vypadala jako reklama na vánoce v pekle.

„Co se to tam děje, chlapče?“ zeptala se ostře.

„Já vlastně ani nevím. Ale nejspíš se pan Jerzyck hádá s paní Jerzyckovou,“ řekl Brian, aniž by zastavil. „Já jsem se jen chtěl zeptat, jestli tuhle zimu nebudou potřebovat někoho na čištění příjezdové cesty, ale raději asi přijedu jindy.“

Paní Mislaburská vrhla na dům Jerzycků krátký, zlostný pohled. Z místa, kde stála, viděla přes živý plot jen první patro domu. „No, být tebou, tak bych asi nejezdila už vůbec,“ řekla. „Ta ženská mi připomíná takové ty rybičky, co je mají někde v Jižní Americe. Ty, co sežerou celou krávu.“

„Pirani,“ řekl Brian.

„Jo. Přesně ty.“

Brian šlapal dál. Vzdaloval se teď od ženy v zeleném županu a červeném šátku. Srdce mu sice bušilo divoce, ale nijak poděšeně či zmateně. Jedna jeho část byla přesvědčena, že se mu to všechno jen zdá. Vůbec se necítil být sám sebou – tím Brianem, který ve škole má ze všech předmětů jen samé jedničky nebo dvojky, tím Brianem Ruskem, který je členem Studentského výboru a Ligy slušných žáků střední školy, tím Brianem Ruskem, který z chování neměl nikdy jinou známku než jedničku.

„Ta stejně jednou někoho zabije!“ zavolala rozhořčeně paní Mislaburská za Brianem. „Však si ještě na moje slova vzpomeneš!“

Brian jen neslyšně zašeptal: „Ani bych se moc nedivil.“

Zbytek dne skutečně strávil v posteli. Za normálních okolností by to Coru poněkud znepokojilo, možná i natolik, že by Briana odvezla na pohotovost do Norwaye. Dnes však ani nezaznamenala, že jejímu synovi není dobře. Důvodem byly ty nádherné sluneční brýle, jež jí prodal pan Gaunt – byla jimi úplně unesena.

Brian vstal kolem šesté hodiny večer asi čtvrt hodiny před tím, než se vrátil otec, který strávil se dvěma přáteli celý den rybařením na jezeře. Brian si vzal z ledničky pepsi-colu a postál chvíli u sporáku. Už se cítil trochu lépe.

Měl pocit, že snad už konečně tu dohodu, kterou uzavřel s panem Gauntem, ze své strany splnil.

A také dospěl k názoru, že pan Gaunt má skutečně vždycky pravdu.

Nettie Cobbová, bez sebemenšího tušení nepříjemného překvapení, jež ji očekává doma, kráčela v dobré náladě po Main Street směrem k Nezbytným věcem. Něco jí říkalo, že bez ohledu na to, že je neděle, by obchod mohl být otevřený. A skutečně – neměla být zklamána.

„Paní Cobbová!“ zvolal pan Gaunt, jakmile vešla. „Jsem opravdu moc rád, že vás vidím!“

Дата добавления: 2015-10-29