Přijďte prosím zase 5 страница

„Mne také velice těší, že vás vidím, pane Gaunte,“ řekla… a skutečně tomu tak bylo.

Pan Gaunt jí šel vstříc s nataženou rukou, Nettie však před jeho dotykem ucukla. Bylo to ošklivé gesto, velmi neslušné, ale nemohla si prostě pomoci. A pan Gaunt to nejspíš pochopil, žehnej mu Bůh. Usmál se a změnil směr chůze, zavřel místo toho za ní dveře. Rychlostí profesionálního karbaníka, vynášejícího eso, přehodil cedulku na dveřích z OTEVŘENO na ZAVŘENO.

„Posaďte se, paní Cobbová! Prosím! Posaďte se!“

„No, víte… ale já jsem přišla jen proto, abych vám řekla, že Polly… Polly je…“ Měla ale takový divný pocit. Ani ne nepříjemný, ale zvláštní. Jako by jí hlavou probíhaly nějaké vlny. Svezla se do jedné z čalouněných židlí. Pan Gaunt stál před ní, své zraky upřené do jejích, a celý svět se zdál v něm opět soustřeďovat a zastavovat.

„Polly se necítí příliš dobře, že?“ zeptal se pan Gaunt.

„Ano,“ souhlasila vděčně Nettie. „To ty její ruce, rozumíte. Ona má…“

„Artritidu, ano, je to strašné – jako kdyby člověk už tak neměl na světě dost trápení, viďte, Nettie.“ Oči pana Gaunta se opět začaly zvětšovat. „Ale vůbec není potřeba, abych jí volal. Už to má s rukama trochu lepší.“

„Myslíte?“ zeptala se Nettie jakoby z velké dálky.

„Určitě! Sice pořád má bolesti, pochopitelně, což je dobré, ale nemá je tak velké, aby nemohla přijít, a to je lepší – nemyslíte, Nettie?“

„Ano,“ řekla Nettie slabě; vůbec si ale neuvědomovala, s čím to vlastně souhlasí.

„Nettie,“ řekl pan Gaunt tichým, slavnostním hlasem, „vy máte dnes před sebou významný den.“

„Opravdu?“ Byla to pro ni novinka; odpoledne hodlala strávit ve svém oblíbeném křesle v pokoji pletením a sledováním televize, s Lupičem u nohou.

„Ano. Velmi významný den. A tak bych chtěl, abyste tu chvíli poseděla a chvíli jen tak odpočívala, zatímco já pro něco dojdu. Platí?“

„Ano…“

„Dobře. A zavřete oči! Opravdu se uvolněte, Nettie!“

Nettie poslušně zavřela oči. Po nějaké době jí pan Gaunt

řekl, aby je opět otevřela. Otevřela je a pocítila zklamání. Když vám někdo řekne, abyste zavřeli oči, chce vám většinou dát něco hezkého. Nějaký dárek. Doufala, že až otevře oči, bude pan Gaunt v ruce držet další stínítko z duhového skla; ale držel v ní jen nějaký papírový bloček. Jeho lístky byly malé a růžové. Na každém z nich byl nadpis UPOZORNĚNÍ NA DOPRAVNÍ PŘESTUPEK.

„Ach,“ řekla. „Já jsem si myslela, že to bude něco z duhového skla.“

„Nemyslím, že ještě budete potřebovat nějaké další duhové sklo, Nettie.“

„Ne?“ To zklamání se jí vracelo. Tentokrát bylo nějak důraznější.

„Ne. Je to smutné, ale pravdivé, Nettie. A tak mne napadá, že jste slíbila pro mne něco udělat.“ Pan Gaunt si sedl vedle ní. „Na to se snad ještě pamatujete, ne?“

„Ano,“ řekla. „Chtěl jste, abych provedla nějaký žert Cvalíkovi. Měla jsem mu dát do bytu nějaké papíry.“

„Přesně tak, Nettie – přesně tak. Máte ještě ten klíč, který jsem vám tenkrát dal?“

Pomalu, jako členka nějaké skupiny vodního baletu, vytáhla Nettie z pravé kapsy svého pláště klíč. Držela ho před sebou tak, aby pan Gaunt na něj viděl.

„No výborně!“ řekl jí vřele. „Tak si ho zase uložte, Nettie. Dejte ho zase do bezpečí.“

Učinila, co jí řekl.

„Tak. A tady jsou ty papíry.“ Do jedné ruky jí vložil růžový bloček, do druhé svitek samolepicí pásky. Někde uvnitř jí začaly bít na poplach zvony, byly ale daleko a téměř neslyšitelné.

„Doufám, že to nebude trvat dlouho. Musím být zase brzy doma. Musím nakrmit Lupiče. To je můj pejsek.“

„O Lupičovi vím všechno,“ řekl pan Gaunt a široce se na Nettii usmál. „Mám ale pocit, že dnes nebude mít moc velkou chuť na žrádlo. A ani nemusíte mít starost, že vám snad počůrá podlahu v kuchyni.“

„Ale –“

Dotkl se jejích rtů jedním ze svých dlouhých prstů a ona náhle pocítila, že se jí dělá špatně od žaludku.

„Ne,“ zakňučela a vtiskla se do křesla. „Nedělejte to, je to ošklivé.“

„Ano, říkají mi to,“ souhlasil pan Gaunt. „A tak jestli nechcete, abych na vás byl ošklivý, Nettie, nesmíte mi už nikdy říkat to ošklivé slovo.“

„Jaké slovo?“

„Ale. To slovo neschvaluji. Vlastně mám dojem, že přesnější bude říci že to slovo nenávidím. V tom nejlepším ze všech možných světů takové fňukavé slovo nebude potřeba. Chci, abyste mi řekla místo toho něco lepšího, Nettie – abyste řekla pár slov, jež miluji. Slov, jež absolutně zbožňuji.“

„Jaká slova?“

„Pan Gaunt má pravdu. Řekněte to.“

„Pan Gaunt má pravdu,“ opakovala mechanicky – a jakmile jí ta slova vyšla z úst, pochopila okamžitě, jak absolutně a naprosto jsou pravdivá.

„Pan Gaunt má vždycky pravdu.“

„Pan Gaunt má vždycky pravdu.“

„Správně! Stejně jako farář,“ řekl pan Gaunt a odporně se zachechtal. Byl to zvuk, jako kdyby se někde hluboko pod zemí pohybovaly skalní útesy. A barva očí se mu přitom rychle měnila z modré na zelenou, pak hnědou a nakonec zase na černou. „A teď, Nettie, poslouchejte pozorně. Uděláte pro mne tuhle jedinou maličkost, a pak můžete jít domů. Rozumíte?“

Nettie rozuměla.

A poslouchala pozorně.

KAPITOLA DESÁTÁ

South Paris je malé špinavé městečko třicet kilometrů severozápadně od Castle Rocku. Není to jediná zapadlá díra ve státě Maine, jež má jméno po nějakém evropském velkoměstě či státě. Je tu také Madrid (domorodci to vyslovují Meddrid), Sweden, Etna, Calais (vyslovuje se tak, aby se rýmovalo s Dallas), také Cambridge a Frankfort. Někdo možná ví, jak či proč došlo k tomu, že tolik odlehlých míst podél silnice dostalo tolik různých exotických jmen – já to ale nevím.

Já vím jen to, že asi před dvaceti lety se jeden vynikající francouzský kuchař rozhodl odstěhovat z New Yorku a otevřít si vlastní restauraci v jezerní oblasti státu Maine, a navíc se ještě rozhodl, že pro takový projekt určitě nemůže existovat lepší místo než právě městečko jménem South Paris. Nedokázal ho odradit ani puch koželužen v sousedství. A tak vznikl restaurant Maurice. Stojí tam dodnes, u silnice číslo 117 hned vedle kolejiště, přímo naproti podniku McDonalďs. A právě do restaurantu Maurice vzal Danforth „Cvalík“ Keeton v neděli, 13. října, na oběd svoji ženu.

Myrtle strávila větší část oné neděle v jakémsi extatickém omámení, jehož původcem však nebylo to dobré jídlo u Maurice. V několika posledních měsících – vlastně už skoro celý poslední rok – bylo její soužití s Danforthem značně rozhárané. Zanedbával ji ve všech ohledech… pokud na ni zrovna neřval. Její sebejistota, která nebývala nikdy příliš vysoká, klesla do netušených hloubek. Podobně jako jiné ženy věděla dobře, že ani není třeba používat při hádkách pěsti, a i přesto dokáží zdeptat dostatečně. Muži dokážou vládnout jazykem stejně dokonale jako ženy a Danforth Keeton v tomto ohledu byl přeborníkem; za poslední rok jí svým ostrým jazykem zasadil tisíce neviditelných ran.

O jeho vášni sázet neměla ani potuchy – byla skutečně přesvědčena, že na koníčky chodí jen jako divák. Podobně neměla ani potuchy o nějaké zpronevěře. Bylo jí sice známo, že u několika členů rodiny Keetonů se projevovalo psychicky labilní chování, nijak to však nespojovala s chováním Danfortha. Nepil přes míru, nezapomínal se obléci před odchodem z domu, nemluvil na nepřítomné osoby – a tak měla za to, že je v pořádku. Jinými slovy – měla za to, že chyba je v ní. A právě to způsobilo, že Danforth ji v určitém bodě jejich soužití prostě přestal milovat.

Posledních asi šest měsíců se snažila vyrovnávat se s chmurnými vyhlídkami na třicet či čtyřicet dalších let bez lásky, jež před ní leží jako před manželkou tohoto muže – muže, který se často vztekal, byl chladně sarkastický a nebral na ni vůbec žádné ohledy. V Danforthových očích se stala prostě jen dalším kusem nábytku… pokud ovšem se mu nějak nepostavila do cesty. To pak – třeba večeře nebyla hotová, když on na ni právě měl chuť, zdálo se mu, že podlaha v jeho pracovně je špinavá, nebo při příchodu na snídani zjistil, že noviny jsou složené přeházené – to pak jí nadával. Říkal jí, že kdyby jí upadla prdel, ani by ji nenašla. Říkal jí, že kdyby mozek byl tvořen střelným prachem, bez rozbušky by se nevysmrkala. Zpočátku se snažila těmto útokům bránit, ale on její obranu bořil, jako kdyby to byla jen nějaká stěna z dětských lepenkových kostek. Když také zvyšovala hlas, kontroval takovým běsněním, jež ji až děsilo. A tak na hněv rezignovala a místo toho nastupoval zmatek. V takových chvílích se pak jen bezmocně usmívala, slibovala polepšení a pak odcházela do svého pokoje, kde ležela na posteli, plakala, dumala, co s ní bude, a strašně, strašně si přála mít nějakou kamarádku, které by se mohla vypovídat.

Povídala si místo toho se svými panenkami. Začala je sbírat v prvních letech jejich manželství a mívala je v krabicích na půdě. Během posledního roku je však snesla do komory se šitím a někdy, když už se vyplakala, vklouzla do komory a hrála si s nimi. Její panenky na ni nikdy nekřičely. Nikdy ji neignorovaly. Nikdy se jí neptaly, jak se stalo, že tak zblbla – zda to přišlo samo, či zda musela chodit do nějakých kursů.

A nejkrásnější panenku ze všech našla včera v tom novém obchodě.

A dnes se všechno změnilo.

Přesněji řečeno, dnes ráno.

Ruka jí sklouzla pod stůl a ona se štípla (ne poprvé), jen aby se přesvědčila, zda se jí to všechno jen nezdá. Ale i po tom štípnutí je pořád tady, v restaurantu Maurice, pořád sedí v paprscích jasného říjnového slunce, proti ní Danforth, s chutí se ládující, na tváři úsměv, který se jí zdál být téměř cizí, protože už velmi dlouho na jeho tváři žádný úsměv neviděla.

Nevěděla, co tu změnu způsobilo, a ptát se bála. Včera navečer odjel na dostihy do Lewistonu, podobně jako tam jezdil téměř každý večer (nejspíš proto, že lidé, s nimiž se tam vídal, pro něj byli zajímavější než lidé, s nimiž se vídal každý den v Castle Rocku – než například jeho žena), a když se ráno probudila, čekala, že druhá polovina postele už bude prázdná (nebo že bude úplně nedotčená, což by znamenalo, že zbytek noci prospal v křesle ve své pracovně), a že uslyší, jak si dole ve špatné náladě něco pro sebe vztekle mumlá.

Místo toho ležel vedle ní, na sobě červeně pruhované pyžama, jež mu darovala loni k vánocům. Viděla ho v něm vůbec poprvé – vlastně poprvé ho vyndal z krabice, to ví určitě. Byl vzhůru. Otočil se na bok, obličejem k ní, už s úsměvem. Ten úsměv ji nejprve polekal. Napadlo ji, že se snad chystá ji zabít.

Pak se dotkl jejího prsu a mrkl na ni. „Chceš, Myrt? Nebo je na tebe ještě moc časně?“

A tak se milovali, poprvé po pěti měsících se milovali a on byl absolutně úžasný – a teď sedí tady, obědvají v restaurantu Maurice v časném nedělním odpoledni jako nějaká dvojice mladých milenců. Nevěděla, co způsobilo tu zázračnou změnu v chování jejího manžela – a ani ji to nezajímalo. Jen se z ní chtěla těšit a doufat, že už to tak zůstane napořád.

„Všechno v pořádku, Myrt?“ zeptal se Keeton, hledě od svého talíře a otíraje si ústa ubrouskem.

Plaše natáhla paži přes stůl a dotkla se jeho ruky. „Všechno je v pořádku. Všechno je prostě… prostě nádherné.“

Musela rychle ruku stáhnout, aby si stačila přitisknout ubrousek k očím.

Keeton dál hltal svoji hovězí roládu na burgundském víně – či jak tomu ti frantíci vlastně říkají – s obrovskou chutí. Důvod jeho dobré nálady byl prostý. Každý kůň, kterého včera odpoledne pomocí Sázenky na výhru vybral, večer zvítězil. Dokonce i ten Malabar v desátém dostihu, na kterého byly sázky třicet ku jedné. Zpátky do Castle Rocku snad ani nejel po silnici, spíše se vznášel vzduchem s osmnácti tisíci dolarů nacpanými v kapsách pláště. Jeho bookmaker se nejspíš ještě teď diví, kam se ty peníze poděly. Keeton by mu to mohl říci; jsou bezpečně zamčené až vzadu ve skříni jeho pracovny. V obálce. A ta obálka je v krabici s hrou Sázenka na výhru, společně s tou vynikající hrou, která je prostě k nezaplacení.

Poprvé za několik měsíců spal dobře, a když se probouzel a neodvratně mu na mysl přicházela ta nadcházející revize, už se kolem ní začínala šířit jakási záře. Ne sice ještě moc jasná, ale pořád lepší než ta úděsná temnota, až doposud ji zahalující a běsnící mu v hlavě od okamžiku, kdy přišel ten hrozný dopis. K zapojení jeho mozku do činnosti nepochybně stačil ten jediný úspěšný večer na dostizích.

Než sekera dopadne, nepodaří se mu ještě dát dohromady všechny ty peníze – o tom není pochyb. Dostihy v Lewistonu jsou jediné, jež se v podzimní sezóně pořádají každodenně – to za prvé. A mimoto – tady to jsou jen malé ryby. Mohl by zajet na další dostihy v okrese a vydělat tam pár tisíc, ale ani to by nestačilo. A také si nemůže dovolit často riskovat to, co předvedl včera večer. Bookmaker by zostražitěl a nakonec by mohl vůbec přestat brát jeho sázky.

Přesto byl přesvědčený, že se mu alespoň částečně podaří ty peníze sehnat a rozsah zpronevěry tím zmenšit. Také si může vymyslet nějakou přesvědčivou historku. O nějakém zaručeně senzačním projektu, který nevyšel. O hrozném omylu… ale takovém, za nějž bezvýhradně přebírá odpovědnost, a který právě dává do pořádku. Zdůraznit může skutečnost, že kdyby na jeho místě byla osoba skutečně bez jakýchkoliv skrupulí, nepochybně by svoji funkci využila ke zpronevěře mnohem většího obnosu peněz z městské pokladny – kolik by jen šlo – a pak by utekla na nějaké místo (sluncem zalité, s palmami a zářivě bílými plážemi, na nichž se to hemží krásnými dívkami v bikinách), odkud by její vydání bylo dost obtížné, ne-li vůbec vyloučené.

Nebo může brnknout na strunu křesťanskou a vyzvat ty z nich, kdo jsou bez viny, aby po něm hodili kamenem. To by je mohlo na chvíli zklidnit. Jestli se mezi nimi najde jeden jediný, který si čas od času nenamočil ruce do nějaké finanční kulišárny, Keeton klidně sní jeho trenky. I neposolené.

Budou mu muset dát čas. Teď, když už byl schopen svoji hysterii odsunout na vedlejší kolej a promyslet celou situaci racionálně, si byl téměř jist, že budou muset. Jsou to konečně také politikové. Bude jim jasné, že tisk si nechá spoustu dehtu a peří i pro ně, pro domnělé strážce důvěry veřejnosti, jakmile vyřídí Dana Keetona. Jistě si představí ty záležitosti, které by mohly vyjít na povrch při veřejném slyšení, či dokonce snad (nedej bůh) soudním projednávání zpronevěry. Třeba otázky, jak dlouho – v horizontu fiskálních roků, prosím, pánové – tyto machinace pana Keetona probíhaly? Otázky, jako třeba, jak je možné, že se Státní daňový úřad neprobudil a neucítil tu připáleninu už před pár lety? Otázky, jež by někteří ctižádostiví lidé mohli shledávat tísnivými.

Byl přesvědčen, že se mu podaří proklouznout. Není to sice nijak jisté, ale možné to je.

A to všechno jen díky panu Lelandu Gauntovi.

Ach, Bože, jak on pana Gaunta zbožňuje.

„Danforthe?“ zeptala se Myrt nesměle.

Vzhlédl. „Hmmm?“

„Tohle je snad ten nejkrásnější den za poslední roky, co pamatuji. Jen bych chtěla, abys to věděl. Jak jsem vděčná za takový krásný den. S tebou.“

„Ach!“ řekl. Stala se mu právě taková zvláštní věc. Na chvíli si vůbec nebyl schopen vzpomenout na jméno té ženy, sedící naproti němu. „Víš, Myrt, pro mne to je také krásný den.“

„Pojedeš večer na dostihy?“

„Ne,“ řekl. „Dnes večer asi zůstanu doma.“

„To je milé,“ řekla. Skutečně to na ni i tak působilo, takže si opět musela k očím přitisknout ubrousek.

Usmál se na ni – nebyl to sice ten jeho známý milý úsměv, ten, kterým ji okouzloval a dobýval – ale blížil se mu. „Tak co, Myrt! Dáme si zákusek?“

Zachichotala se a hodila po něm ubrousek. „Rošťáku jeden!“

Dům Keetonů tvořil rozlehlý ranč na Castle View. Pro Nettii Cobbovou to byla dost namáhavá procházka do kopce. Než tam došla, cítila v nohách únavu a chlad. Potkala snad jen tři nebo čtyři chodce a žádný z nich na ni nepohlédl; všichni byli zachumlaní do límců svých plášťů, protože vítr začal být dost nepříjemný a vlezlý. Hnal přes ulici inzertní přílohu nedělního Telegramu, náhle ji zvedl k ostře modrému nebi jako nějakého podivného ptáka právě v okamžiku, když zahýbala na příjezdovou cestu k domu Keetonů. Pan Gaunt jí řekl, že Cvalík a Myrtle nebudou doma a pan Gaunt má vždycky pravdu. Vrata garáže byla zvednutá a ten křižník, co s ním Cvalík jezdí, byl pryč.

Nettie vystoupila na verandu, zastavila se u předních dveří a z levé kapsy svého pláště vytáhla bloček a samolepicí pásku. Strašně si přála být teď doma u televize, s Lupičem u nohou. A to také bude, jen co splní tenhle úkol. Možná ani nezačne plést. Možná si jen sedne do křesla se svým stínítkem z duhového skla v klíně. Odtrhla první růžový lístek a nalepila ho přes rytý štítek s nápisem KEETONOVI. Opět zasunula bloček a pásku do levé kapsy, z pravé kapsy vytáhla klíč a strčila ho do zámku. Než jím otočila, znovu pohlédla na růžový lístek, který právě nalepila.

I když byla unavená a prochladlá, musela se usmát. Je to skutečně dobrý vtip, zvláště když si člověk připomene, jak Cvalík jezdí. Je s podivem, že ještě nikoho nezabil. Ale stejně by nechtěla být v kůži toho člověka, který je na tom lístku podepsaný. Cvalík umí být dost nevrlý. Nerozuměl legraci ani jako malý kluk.

Otočila klíčem. Zámek lehce cvakl. Nettie vešla.

„Ještě trochu kávy?“ zeptal se Keeton.

„Já už ne,“ řekla Myrtle. „Už jsem nacucaná jako houba.“ Usmála se.

„Tak jedeme domů. V televizi jsou Patrioti.“ Pohlédl na hodinky. „Když si pospíšíme, ještě bych mohl stihnout výkop.“

Myrtle přikývla, přemožená štěstím. Televize je v obývacím pokoji a jestli Dan bude skutečně koukat na zápas, znamená to, že si ani nezáleže na celé odpoledne do pracovny. „Tak si pospěšme.“ Keeton zvedl velitelsky ukazovák. „Pane vrchní? Prosil bych účet!“

Nettie už nepospíchala domů; začínalo se jí v domě Cvalíka a Myrtle docela líbit.

Především tu bylo teplo. A potom – být tady, to dávalo Nettii jakýsi neočekávaný pocit moci – jako kdyby nahlížela za kulisy života těch dvou skutečných lidských bytostí. Začala tím, že šla nahoru a prohlédla si všechny místnosti. Byla jich tam spousta, vezmeme-li v úvahu, že nemají žádné děti, ale – jak její matka vždycky pyšně říkala – komu je přáno, tomu je dáno.

Vytahovala zásuvky Myrtlina prádelníku a zkoumala její spodní prádlo. Část byla z hedvábí, kvalitní zboží, ale Nettii většina těch lepších věcí připadala nějak stará. Totéž platilo pro šaty, visící ve skříni. Nettie šla dál do koupelny, kde se probrala všemi tabletkami v lékárničce, pak přešla do komory, kde se obdivovala panenkám. Krásný dům. Milý dům. Věčná škoda, že ten chlap, co tady bydlí, je takový kretén.

Дата добавления: 2015-10-29