Přijďte prosím zase 6 страница

Nettie pohlédla na hodinky a napadlo ji, že by už měla začít nalepovat ty svoje růžové lístky. Nejvyšší čas.

Jen co si prohlédne ještě přízemí.

„Danforthe, nejedeš opravdu nějak moc rychle?“ zeptala se Myrtle bez dechu, když právě předjížděli nějaký loudavý náklaďák se dřevem. Protijedoucí auto na ně divoce troubilo, když Keeton zajížděl zpět do svého jízdního pruhu.

„Chci stihnout ten výkop,“ řekl a zabočil doleva na Maple Sugar Road. Právě minuli ceduli s nápisem CASTLE ROCK 13 KILOMETRŮ.

Nettie si zapnula televizor – Keetonovi měli barevný přijímač Mitsubishi s obrovskou obrazovkou – a chvíli sledovala nějaký nedělní film ze zlatého fondu. Hráli v něm Eva Gardnerová a Gregory Peck. Zdálo se, že Gregory Evu miluje, i když těžko říci; možná taky miluje nějakou úplně jinou ženu.

Je válka. Atomová. Gregory Peck je kapitán nějaké ponorky. Nic z toho Nettii nijak zvlášť nezaujalo – proto televizor vypnula, nalepila mu na obrazovku jeden růžový lístek a šla do kuchyně. Podívala se, co je v kredenci (talíře sice jsou značkové, ale hrnce a pánve – no to je prostě ostuda), a pak ještě zkontrolovala obsah ledničky. Pokrčila nosem. Spousty načatých jídel. A spousty načatých jídel ukazují jednoznačně na ledabylé vedení domácnosti. To ale Cvalíkovi nedochází; na to vsadí kecky. Chlapi jako Cvalík, ti nejsou schopni projít kuchyní ani s mapou v ruce a slepeckým psem.

Znovu pohlédla na hodinky a dala se do práce. Už se tu potuluje až zbytečně dlouho. Až moc dlouho. Rychle začala z bloku odtrhávat jednotlivé růžové lístky a nalepovat je na různé předměty – na ledničku, sporák, telefonní aparát na stěně kuchyně, na dveře do obývacího pokoje. A čím rychleji pracovala, tím nervóznější byla.

Nettie se dala do práce právě v tu chvíli, kdy Keetonův červený cadillac přejížděl most Tin Bridge a ulicí Watermill Lane se blížil ke Castle View.

„Danforthe?“ řekla Myrtle náhle. „Můžeš mě vysadit u domu Amandy Williamsové? Já vím, že to je trochu zajížďka, ale ona má tu moji pánev na fondue. Tak jsem si myslela –“ Ten plachý úsměv se jí opět na chvíli objevil na tváři. „A tak jsem si myslela, že bych ti mohla – nám mohla udělat dobrotu. K tomu fotbalu. Jenom mě tam vysadíš.“

Už otvíral ústa, aby jí vysvětlil, že dům Williamsů je sakra zajížďka, že zápas každou chvíli začne a že pro tu blbou pánev může zajet zítra. Stejně nesnáší sýr, když je horký a teče. A je v té matlanině určitě taky spousta bakterií.

Pak se trochu zamyslel. Mimo něj tvoří radu ještě dva další blbí idioti a jedna blbá kráva. A ta kráva je právě Mandy Williamsová. Keeton se pokusil v pátek dostat něco z Billa Fulertona, místního holiče, a Harry Samuelse, jediného pracovníka pohřební služby ve městě. Pořád ještě tu je možnost, že Daňový úřad poslal ten dopis i některým dalším lidem. Nezjistil sice, že tomu tak je – ale ta Williamsovic kráva byla v pátek mimo městečko.

„Dobře,“ řekl a dodal: „A můžeš se jí taky zeptat, jestli náhodou nedostala nějakou poštu stran města. Něco, co bych taky měl vědět.“

„Ale, miláčku, víš přece, že v takových věcech se nevyznám –“

„To vím, ale zeptat se snad můžeš, ne? Tak blbá přece nejseš, aby ses nedokázala zeptat, nebo snad jo?“

„Ne,“ řekla poplašeně a potichu. Pohladil ji. „Promiň mi to.“

Pohlédla na něj se zmateným výrazem. On se jí omlouvá. Myrtle si pomyslela, že za celou tu dobu, co jsou manželé, to sice už párkrát zažila, ale vůbec si nedokázala vzpomenout, kdy to bylo naposledy.

„Prostě se jí jen zeptej, jestli v poslední době chlapci z ústředí s něčím neotravovali,“ řekl. „S těmi předpisy na využívání pozemků, nebo s tou přiblblou kanalizací… nebo třeba s daněmi. Klidně bych tam šel a zeptal se jí sám, ale fakt bych chtěl chytit ten začátek fotbalu.“

„Jistě, Dane.“

Williamsovi bydleli asi v polovině Castle View. Keeton zajel cadillakem na příjezdovou cestu k domu a zaparkoval za autem té ženské. Pochopitelně zahraničním vozem. Volvem. Keeton si pomyslel, že ta kráva bude určitě mít blízko buď ke komunistům nebo lesbičkám, popřípadě k obojímu.

Myrtle otevřela dveře vozu a vystoupila. Vyslala k němu znovu ten plachý, trochu nesmělý úsměv. „Jsem doma během půl hodiny.“

„Príma. A nezapomeň se jí zeptat, jestli nemá nějaké zprávy, týkající se městských záležitostí,“ řekl. A jestli podle Myrtlina vylíčení – jakkoliv bude určitě popletené a zmatené – toho, co Amanda Williamsová řekla, bude vyčnívat jeden jediný drápek, který by šel Keetonovi po krku, tak si to s tou krávou vyřídí osobně… zítra. Dnes odpoledne ne. Dnešní odpoledne patří jemu. Dnes se cítí až příliš nádherně na to, než aby se na tu krávu Amandu Williamsovou i jen podíval, vůbec už nemluvě o nějakém hovoru s ní.

Skoro ani nečekal na Myrtle, až zabouchne dveře, zařadil zpátečku a vycouval zase na silnici.

Nettie právě nalepovala poslední růžový lístek na dveře skříňky v Keetonově pracovně, když zaslechla zvuk auta, zatáčejícího na příjezdovou cestu k domu. Uniklo jí zdušené zaúpění. Na chvíli zůstala stát jako zkamenělá, neschopná jakéhokoliv pohybu.

V pasti! zaječelo jí v hlavě, když naslouchala měkkému, tlumenému bublání silného motoru cadillaku. V pasti! Ach, křiste pane, bože všemohoucí, jsem v pasti! On mne zabije!

Odpověděl jí hlas pana Gaunta. Nebyl teď už přívětivý; byl studený a panovačný, přicházel z nějakého bodu hluboko ve středu jejího mozku. Jestli tě chytí, Nettie, tak tě skutečně nejspíš zabije. A když teď propadneš panice, tak tě chytí naprosto určitě. Řešení je prosté: nepropadej panice. Odejdi z té místnosti, Okamžitě. Neutíkej, ale jdi rychle. A pokud možno potichu.

Vykročila přes prošlapaný peršan na podlaze pracovny, nohy ztuhlé a pohybující se toporně. Mumlajíc si pro sebe jako nějaké zaklínadlo „Pan Gaunt má vždycky pravdu“, vešla do obývacího pokoje. Ze všech možných míst tu na ni zíraly růžové čtverečky papíru. Jeden se dokonce houpal na dlouhém proužku pásky na lustru uprostřed místnosti.

Zvuk motoru teď začal znít dutě a s ozvěnou. Cvalík couval do garáže.

Utíkej, Nettie! Okamžitě utíkej! Teď máš poslední možnost!

Rozeběhla se přes pokoj, zakopla o nízkou stoličku a upadla. Uhodila se do hlavy tak silně, až téměř ztratila vědomí – nepochybně by ho ztratila, nebýt tlusté předložky na koberci, která náraz ztlumila. V hlavě se jí rozsvítila ohnivá kola a zaslepila jí zorné pole. Znovu se zvedla, matně si uvědomujíc, že krvácí na čele. Vrhla se ke kouli na dveřích hlavního vchodu, zatímco v garáži zvuk motoru auta umlkl. Vrhla přes rameno poděšený pohled ve směru do kuchyně. Viděla na dveře do garáže, na ty dveře, jimiž přijde. Byl na nich také nalepený jeden z těch růžových lístků.

Koule se jí v ruce otočila, dveře však otevřít nešly. Určitě se musely nějak zablokovat.

Z garáže se ozvalo zabouchnutí dveří auta. Pak zarachocení dveří garáže, zavíraných kladkovým mechanismem. Zaslechla skřípění jeho kroků po betonu. Cvalík si pískal.

Nettiin šílený pohled, částečně zakrytý krví, řinoucí se jí z rány na čele, padl na západku dveřní koule. Byla otočená do uzamčené polohy. Proto dveře nejdou otevřít. Určitě ji musela otočit ona sama hned, jak vešla, i když si na to vůbec nevzpomíná. Zvedla západku, rozrazila dveře a vyběhla ven.

Necelou sekundu poté se otevřely dveře mezi garáží a kuchyní. Vešel Danforth Keeton, rozepínaje si plášť. Zastavil se. Pískání ustalo. Stál tam nehybně, obě ruce v nedokončeném gestu rozepínání spodních knoflíků pláště, rty stále ještě našpulené, a rozhlížel se po kuchyni. Oči se mu začínaly rozšiřovat. Kdyby v tu chvíli přistoupil k oknu obývacího pokoje, zahlédl by Nettii, prchající přes trávník, rozepnutý plášť za ní vlající jako křídla nějakého netopýra. Možná by nepoznal, že to je ona, ale s jistotou by poznal postavu ženy – a to by bývalo mohlo značně změnit běh nastávajících událostí. Nicméně pohled na spousty těch růžových lístků ho přimrazil k podlaze – a v prvním šoku byl jeho mozek schopen přijít jen s jediným slovem, s jedním jediným slovem. Blýskalo mu v hlavě jako nějaký obrovský neon, vykřikující na něj rudě znovu a znovu to jediné slovo: TRAPIČI! TRAPIČI! TRAPIČI!

Nettie doběhla k chodníku a utíkala dolů po Castle View jak nejrychleji uměla. Podrážky jejích mokasínů poděšeně cvakaly a zněly jí v uších ozvěnou, takže byla přesvědčena, že slyší těch běžících nohou víc, že má v patách Cvalíka, že Cvalík ji pronásleduje a že až ji chytí, udělají bolest… to by ale nevadilo. Nevadilo by to proto, že by jí mohl udělat ještě něco horšího než jen bolest. Cvalík je v městečku moc důležitý člověk, a když bude prosazovat, aby ji poslali zpátky do Juniper Hillu, tak ji tam pošlou. A tak Nettie utíkala. Krev jí tekla po čele a do oka, chvílemi viděla svět skrze jakési světle červené čočky, jako kdyby ze všech těch hezkých domů na Castle View začala prosakovat krev. Otřela si oko rukávem pláště a utíkala dál.

Chodník byl prázdný a oči většiny lidí v domech se teď v časném odpoledni dívaly na zápas Patriotů s Tryskáči. Nettie byla spatřena pouze jedinou osobou.

Tansy Williamsová, která se právě vrátila se svojí maminkou z dvoudenní návštěvy dědečka v Portlandu, vyhlížela z okna obývacího pokoje, cucala lízátko a v levém podpaží měla svého medvídka Owena, když tu kolem domu proletěla Nettie.

„Mami, kolem právě utíkala nějaká paní,“ hlásila Tansy.

Amanda Williamsová seděla v kuchyni s Myrtle Keetonovou. Obě měly před sebou šálek s kávou. Uprostřed na stole stála pánev na fondue. Myrtle právě vznesla otázku, zda se neobjevily nějaké služební záležitosti, o nichž by měl Dan vědět a Amanda tuto otázku shledávala velmi zvláštní. Jestli se chtěl Cvalík něco dozvědět, proč se nepřišel zeptat sám? A proč vlastně právě taková otázka teď, v neděli odpoledne?

„Miláčku, maminka si právě povídá s paní Keetonovou.“

„A měla na sobě krev,“ hlásila Tansy dál.

Amanda se usmála na Myrtle. „Já jsem Buddymu říkala, že jestli si chce pustit Osudovou přitažlivost, měl by alespoň počkat, až bude Tansy v posteli.“

Nettie mezitím utíkala dál. Když doběhla na křižovatku ulic Castle View a Laurel, musela se na chvíli zastavit. Byla u veřejné knihovny, podél jejíhož trávníku vedla klikatá kamenná zídka. Opřela se o ni, sípala a popadala dech, kolem ní se proháněl vítr a čechral jí cípy pláště. Oběma rukama si tiskla levý bok, kde ji prudce bodalo.

Ohlédla se zpátky do kopce a spatřila jen úplně prázdnou ulici. Cvalík ji vůbec nepronásledoval; všechno to byla jen její představivost. Po chvíli již byla schopná prohledat si kapsy, zda nenajde papírový kapesníček, kterým by si alespoň trochu otřela krev z obličeje. Kapesníček našla a současně zjistila, že nemá ten klíč od Cvalíkova domu. Mohl jí sice vypadnout při jejím útěku, ale spíš ho nechala v zámku předních dveří. Ale na tom přece vůbec nezáleží. Hlavní věc je, že se jí podařilo zmizet dřív, než ji stačil Cvalík zahlédnout. Děkovala bohu, že v pravý čas k ní promluvil ten hlas pana Gaunta, zapomínajíc současně, že právě pan Gaunt byl příčinou její přítomnosti ve Cvalíkově domě.

Pohlédla na krvavé šmouhy na kapesníčku a usoudila, že její zranění nejspíš nebude tak vážné, jak si původně myslela. Krev už jí přestávala téci. I to bodání v boku povolovalo. Odlepila se od kamenné zídky a začala se plahočit směrem k domovu se svěšenou hlavou, aby rána na čele nebyla tolik vidět.

Byla schopná soustředit se už jen na to, až bude doma. Doma se svým nádherným stínítkem z duhového skla. Doma s filmem z pořadu Zlatý fond kinematografie v televizi. Doma s Lupičem. A až bude doma za zamčenými dveřmi, staženými roletami, s puštěnou televizí a Lupičem spícím jí u nohou, tak tohle všechno už bude jen jako nějaký děsivý sen – jeden z těch snů, jež mívala v Juniper Hillu poté, co zabila svého manžela. Domov, tam patří. Nettie přidala do kroku. Už tam brzy bude.

Pete a Wilma Jerzyckovi se po mši zastavili na lehkém obědě u Pulaskisů. Po obědě se Pete s Jakém Pulaskisem usadili před televizorem, aby sledovali, jak ti Patrioti hrají s nějakými jinými čutálisty z New Yorku. Wilmu fotbal nezajímal ani za mák – nezajímal ji ani baseball, košíková nebo hokej. Jediný sport, který měla upřímně ráda, byl wrestling – a i když Pete o o tom nevěděl, Wilma by ho okamžitě opustila, kdyby na ni wrestlingový šampión Jay Strongbow jen okem mrknul.

Pomohla Friedě s nádobím a pak řekla, že pojede domů, aby ještě stihla v televizi část filmu z nedělního cyklu Zlatý fond kinematografie – dnes dávají Na pobřeží s Gregory Peckem. Petovi řekla, že si bere auto.

„To je v pořádku,“ řekl, nespouštěje oči z televizní obrazovky. „Klidně půjdu pěšky.“

„Však ti to taky sakra prospěje,“ zavrčela potichu a odešla.

Wilma měla vlastně docela dobrou náladu a hlavní příčinou bylo nejspíš Noční kasino. Otec John se od něj – oproti jejímu očekávání – zase tak úplně nedistancoval a během ranního kázání, dnes na téma „Pečujme každý o svoji zahrádku“, se jí docela líbil. Mluvil smířlivě jako vždy, ale v jeho modrých očích a výbojně vystrčené bradě žádná smířlivost nebyla. A všechny ty obrazné metafory kolem zahradničení stejně Wilmě ani ostatním nezastřely skutečný význam toho, co jim všem chtěl říci: že pokud budou baptisté i dál strkat ten svůj kolektivní nos do mrkvového záhonu katolíků, budou nakopáni do svých kolektivních zadků.

Pomyšlení na nakopání do zadku (zvláště v této souvislosti) mohlo Wilmě náladu jen zlepšit.

A pomyšlení na nakopání do zadku navíc nepředstavovalo pro Wilmu jediné potěšení dnešní neděle. Nemusela vařit velký nedělní oběd, to především, a Peta se jí podařilo úspěšně odložit u Jaká a Friedy. Když bude mít trochu štěstí, tak tam Pete setrvá celé odpoledne čuměním na to, jak jedna parta chlapů se snaží natrhnout prdel druhé partě chlapů, zatímco ona bude v klidu sledovat film v televizi. Ale ještě předtím bude asi muset zavolat té svojí kamarádce Nettii. Pomyslela si, že bláznivou Nettii už parádně vyděsila, což je úplně v pořádku… alespoň pro začátek. Ale jen pro začátek. Za ta zablácená prostěradla ještě bude Nettie muset zaplatit, i když o tom zatím třeba ještě neví. Nastal čas podniknout pár dalších kroků proti Miss duševně choré na rok 1991. Takové vyhlídky naplnily Wilmu nedočkavostí a ona se rychle rozjela k domovu.

Jako náměsíčný kráčel Danforth Keeton k ledničce a odlepil z ní růžový lístek, potištěný nahoře velkými černými písmeny, tvořícími slova UPOZORNĚNÍ NA DOPRAVNÍ PŘESTUPEK. Pod těmito slovy byl následující text:

Toto je sice jen UPOZORNĚNÍ – ale přesto, prosím, čtěte pozorně!

Bylo zjištěno, že jste se dopustil jednoho či více dopravních přestupků. Pracovník policie se rozhodl tentokrát pouze pro toto „Upozornění“, avšak zaznamenal typ, model a poznávací značku Vašeho vozidla. Při opakovaném porušení dopravních předpisů již budete pokutován. Pamatujte, prosím, že dopravní předpisy platí pro KAŽDÉHO! Jezděte opatrně! Dojedete živý! Vaše místní oddělení policie Vám děkuje!

Pod tímto kázáním následovaly tři předtištěné kolonky pro TYP, MODEL a SPZ. Na lístku, který držel v ruce, byla do dvou prvních kolonek a doplněna slova Cadillac a Seville. Do kolonky pro SPZ bylo úhledným rukopisem vepsáno CVALÍK 1.

Zbytek lístku zabíral výčet běžných dopravních přestupků – jako nerespektování světelné signalizace, porušení zákazu zastavení a parkování na místě zákazu. Dole pak následovaly dva prázdné řádky, nadepsané JINÝ PŘESTUPEK.

Kolonka pro JINÝ PŘESTUPEK byla zaškrtnutá a do příslušných dvou řádek bylo vepsáno pečlivým rukopisem drobnými kapitálkami: JE NEJVĚTŠÍ ČURÁK V CASTLE ROCKU.

Úplně dole pak byla pod tečkovanou řádkou natištěná slova PRACOVNÍK POLICIE. A v této řádce byl otisk razítka s podpisem Norrise Ridgewicka.

Pomalu, velmi pomalu se kolem toho růžového lístku začala svírat Keetonova pěst. Lístek se s šustotem ohýbal a mačkal. Nakonec zmizel mezi Keetonovými obrovitými klouby. Stál uprostřed kuchyně a hleděl na všechny další lístky. Uprostřed čela mu naběhla tepající žíla.

„Zabiju ho,“ zašeptal Keeton. „Přísahám bohu a všem svatým, že toho hubenýho píčuse zabiju.“

Když Nettie dorazila domů, bylo teprve dvacet minut po jedné. Ona ale měla pocit, jako kdyby se vracela po dlouhých měsících nebo dokonce letech. Když se po vydlážděné cestičce blížila ke dveřím domku, padal z ní postupně strach jako nějaká neviditelná závaží. Hlava ji po tom nárazu pořád ještě bolela, ale pomyslela si, že je to jen nepatrná cena za to, že se jí podařilo bezpečné dorazit domů, aniž byla prozrazena. Svůj klíč neztratila; byl v kapse šatů. Vytáhla ho a zastrčila do zámku. „Lupiči?“ zvolala, když klíčem otáčela. „Lupiči, panička přišla!“ Otevřela dveře.

„Tak kdepak je mazlíček paničky, no? Tak kdepak jsme? Máme už hladíček?“ V chodbě bylo šero a ona si v první chvíli té hromádky na podlaze nevšimla. Vytáhla klíč ze zámku a vešla. „Jestlipak už má miláček paničky hladíček? Určitě už má moc velikánský hlad –“

Noha jí narazila na cosi tuhého i poddajného zároveň a ona se v polovině slova zarazila. Pohlédla na podlahu a spatřila Lupiče.

Zpočátku se snažila přesvědčit, že vlastně nevidí to, co jí oči nabízejí – to přece nemůže, nemůže, nemůže vidět. To přece nemůže být Lupič, tahle věc, ležící na podlaze s čímsi na hrudi – to je přece nesmysl.

Zavřela dveře a jednou rukou horečně šmátrala po vypínači na stěně. Konečně se světlo v chodbě rozsvítilo a ona to spatřila. Na podlaze skutečně ležel Lupič. Ležel na zádech, jak byl zvyklý si lehat, když se chtěl nechat škrábat na břiše. Něco červeného z něj vyčnívalo, vypadalo to jako… jako…

Nettie ze sebe vyrazila pronikavé zaječení – tak pronikavé, že znělo jako pištění nějakého gigantického komára – a padla na kolena vedle svého psa.

„Lupiči! Ach, křiste pane na nebesích! Ach, můj bože, Lupiči, nejsi mrtvý, viď, že nejsi? Že nejsi mrtvý?“

Její ruka – její studená, mrazivá ruka – teď šmátrala po té červené věci, vyčnívající Lupiči z hrudi, stejně jako před pár okamžiky šmátrala po vypínači. Konečně ji uchopila a vytáhla silou, již načerpala z největších hlubin svého žalu a hrůzy. Vývrtka vycházela z těla psa se zvuky trhání, vyvrhovala kousky masa, chuchvalce krve a shluky chlupů. Zůstal po ní temný otvor. Nettie zaječela hrůzou. Pustila vývrtku a uchopila to malé, tuhé tělo do náruče.

Дата добавления: 2015-10-29