Přijďte prosím zase 7 страница

„Lupiči!“ plakala. „Ty můj malej pejsánku! Ne! Ach ne!“ Kolébala jím na prsou, jako kdyby se pokoušela probudit ho k životu svým teplem – ale žádné teplo, jež by mu mohla předat, vlastně ani neměla. Byla studená. Studená.

O chvíli později položila tělo opět na podlahu chodby a zatápala kolem sebe, až nahmatala švýcarský armádní nůž s vražednou vývrtkou, čnějící ze střenky. Mátožně ho zvedla –avšak jakmile si všimla, že na noži je nějaký kus papíru, okamžitě zpozorněla. Stáhla papír prsty bez citu a přidržela si ho před obličejem. Byl prosáknutý krví chudáka psa, ale přesto zřetelně rozeznávala na něm naškrábaná slova:

Mně nebude nikdo házet bláto na čistá prostěradla.

Říkala jsem, že si to s tebou vyřídím.

Výraz zmateného hoře a hrůzy se pomalu začal z Nettiiných očí vytrácet. Místo něj se tam začala usazovat jakási vražedná inteligence, jiskřící jako matové stříbro. Její tváře, mrtvolně bledé od chvíle, kdy konečně pochopila, co se tu vlastně stalo, začínaly dostávat temně rudou barvu. Rty pomalu obnažovaly zuby. Vycenila je na ten papír. Z otevřených úst jí vyklouzla dvě slova, horce, chraplavě a drsně: „Ty… svině!“

Zmačkala papír do koule a hodila ho na stěnu. Koule se odrazila a přistála poblíž Lupičova těla. Nettie po ní chňapla, zvedla ji a plivla na ni. Pak ji znovu odhodila.

Vstala a pomalu kráčela do kuchyně, ruce se jí otevřely, sevřely v pěst a pak zase otevřely – ale jen proto, aby se znovu sevřely v pěst.

Wilma Jerzycková zajela svým žlutým vozítkem Yugo na příjezdovou cestu, vystoupila a spěšně kráčela k předním dveřím domu, z kabelky přitom dolovala klíče. Potichu si prozpěvovala útržky nějakého popěvku. Našla klíč, vsunula ho do zámku… a pak znehybněla, když koutkem oka zachytila něco nezvyklého. Pohlédla napravo a nevěřícně zírala na to, co vidí.

V čerstvém odpoledním větříku povlávaly záclony obývacího pokoje. Vlály ven z okna obývacího pokoje. A důvodem, proč vlály ven z okna obývacího pokoje, velkého vyhlídkového okna – jehož výměna stála Clooneyovy před třemi roky, když ho ten jejich idiotský syn napraskl zásahem baseballového míčku, čtyři sta dolarů – byla skutečnost, že toto velké vyhlídkové okno bylo rozbité. K velkému otvoru uprostřed mířily ze všech stran od rámu dlouhé skleněné šípy, „No co tohle má, kurva, znamenat?“ zaječela Wilma a otočila klíčem v zámku tak násilně, až ho téměř přelomila.

Vletěla dovnitř, rozrazila dveře a chystala se je hlasitě za sebou zabouchnout, když vtom strnula na místě. Poprvé za celý čas svojí dospělosti byla Wilma Wadlowski Jerzycková šokována natolik, že nebyla schopna sebemenšího pohybu.

Obývací pokoj naskýtal obraz naprostého zmatku. Televizor –jejich krásný nový televizor s obří obrazovkou, za který ještě dlužili jedenáct splátek – byl rozbitý. Jeho útroby byly černé a kouřilo se z nich. Koberec byl poset tisíci malých úlomků obrazovky. V jedné stěně pokoje byla vytlačená velká prohlubeň. Pod ní ležel nějaký balíček ve tvaru bochánku. Další ležel u dveří do kuchyně.

Zavřela dveře a přibližovala se k tomu předmětu u dveří do kuchyně. Jedna část její mysli jí trochu zmateně šeptala, aby byla opatrná – mohla by to třeba být nějaká bomba. Když procházela kolem zničeného televizoru, ucítila nějaký štiplavý, nepříjemný pach – něco mezi hořící izolací a přepálenou slaninou.

Přičapla na bobek vedle balíčku u dveří a zjistila, že to není vůbec žádný balíček – alespoň ne v pravém slova smyslu. Byl to velký kámen, kolem něhož byl obalený list linkovaného papíru, přidržovaný gumičkou. Stáhla papír a přečetla si na něm:

tohle je poslední výstraha

nech mě na pokoji.

Když si papír dvakrát přečetla, pohlédla na ten druhý kámen. Natáhla se po něm a sejmula z něj stejný list linkovaného papíru, připevněný gumičkou. Stejný papír, stejný text. Vstala, v každé ruce jeden zmačkaný list papíru, hleděla znovu a znovu z jednoho na druhý, oči se jí pohybovaly jako ženě, sledující finále pingpongového zápasu. Konečně pronesla tři slova:

„Nettie. Ta píča.“

Vykročila do kuchyně. Se zasyčením se nadechla a pak vyjekla bolestí, když si do dlaně zapíchla střepinu skla při vybírání kamenu z mikrovlnné trouby. Roztržitě si nejprve vytáhla střepinu z rány a pak sejmula papír, na kameni upevněný. Obsahoval stejný text.

Wilma rychle prošla další místnosti v přízemí a zaregistrovala všechny další škody. Sebrala všechny papíry. Vzkazy na nich byly stejné. Šla zpátky do kuchyně. Nevěřícně se na tu spoušť dívala.

„Nettie,“ řekla znovu.

Konečně začal ten ledovec šoku kolem ní tát. První pocit, který místo něj nastoupil, však nebyl hněv, nýbrž nevěřícnost. No pozdrav pánbů, pomyslela si, ta ženská ale fakt musí být bláznivá. Ta fakt musí být bláznivá, když si myslí, že něco takového provede mně – mně! – a pak se dožije nejbližšího západu slunce. S kým si myslí, že si zahrává – s nějakou Manou z Horákova?

Wilmina ruka v křeči sevřela pomuchlané listy papíru. Předklonila se a vějířem papírů, trčícím jí ze sevřené pěsti na všechny strany, si přejela přes svůj obrovitý zadek.

„Tou tvojí poslední výstrahou si vytírám prdel!“ zakřičela a papíry odhodila.

Opět se rozhlédla po kuchyni užaslýma očima dítěte. Mikrovlnná trouba s rozbitými dvířky. Na lednici značky Amana velká boule. Všude plno skleněných střepů. Ve vedlejší místnosti zničený televizor, který je stál téměř šestnáct set dolarů a teď páchnul jako fritovací hrnec, plný koňských hoven. A kdo tohle všechno spáchal? Kdo?

No přece Nettie Cobbová, kdo jiný. Miss duševně chorá na rok 1991.

Wilma se začala usmívat.

Ten, kdo Wilmu neznal, by si mohl myslet, že ten její úsměv je milý, přívětivý, plný pochopení a kamarádství. Z očí jí sálal nějaký mocný cit; osoba neznalá by ho mohla považovat za jakési duševní vytržení. Ale pokud by v ten okamžik spatřil její tvář Peter Jerzyck, který ji dobře znal, určitě by okamžitě vzal nohy na ramena a utíkal by co možná nejrychleji někam co možná nejdál.

„Ne,“ řekla Wilma tichým, téměř mazlivým hlasem. „Kdepak, děvenko. Ty ještě víš houby, co to obnáší zahrávat si s Wilmou. Ty ještě víš úplný hovno, co to znamená nasrat Wilmu Jerzyckovou.“ Její úsměv se rozšířil. „Ale však ty se to dozvíš.“

Na stěně poblíž mikrovlnné trouby byly upevněny dva kovové magnetické pruhy. Většina kuchyňských nožů, zavěšených na těchto pruzích, byla smetena kamenem, který Brian směroval na sporák; jeden přes druhý se válely na kuchyňském pultu. Wilma si vybrala ten nejdelší z nich, dranžírák s bílou kostěnou střenkou, a pomalu přejížděla zraněnou dlaní po boku čepele, nanášejíc na jeho ostří krvavé skvrny.

„Však já už ti vysvětlím všechno, co budeš potřebovat.“ S nožem v ruce se Wilma vydala přes obývací pokoj; pod nízkými podpatky podzimních střevíců jí skřípalo sklo z rozbitého okna a obrazovky televizoru. Vyšla ze dveří domu, aniž by je za sebou zavřela, a přímo přes trávník rázovala směrem k Ford Street. Přesně ve stejný okamžik, když si Wilma právě vybírala nůž z hromady na kuchyňském pultu, vytahovala Nettie Cobbová z jedné ze zásuvek kredence sekáček na maso. Byla si jista, že je dostatečně ostrý, protože před necelým měsícem jí ho naostřil v místním holičství Bill Fullerton.

Nettie se otočila a prošla pomalu chodbou ke dveřím. Na chvíli se zastavila a poklekla vedle Lupiče, svého chudáka pejska, který nikdy nikomu neublížil.

„Já jsem ji varovala,“ řekla tiše, když hladila Lupiče po kožíšku. „Varovala jsem ji, dala jsem té bláznivé Polce šanci. Měla šanci a nevyužila ji. Pejsánku můj nejmilejší. Počkej tu na mě. Počkej tu, protože brzy budu u tebe.“

Zvedla se a vyšla z domu, nestarajíc se o zavření dveří svého domu o nic víc než Wilma o zavření svých. Zajištění domova už Nettii netrápilo. Na chvíli se zastavila na zápraží, zhluboka se nadýchla, a pak si to namířila přes trávník k Willow Street.

Danforth Keeton vletěl do své pracovny a rozrazil dvířka skříňky. Málem přepadl na záda. Na jeden děsivý okamžik se mu zdálo, že jeho hra zmizela, že mu ji ukradl ten zkurvený, trapičský a křivácký zástupce šerifa, a s ní i jeho budoucnost. Pak jeho ruce nahmataly krabici a on z ní strhl víko. Ta plechová dostihová dráha v ní pořád ještě byla. A za ní zastrčená tlustá obálka. Potěžkal ji v ruce, poslechl si šustění bankovek uvnitř a vrátil ji zpátky.

Přiskočil k oknu, zda se už nevrací Myrtle. Nemusí vidět ty růžové lístky. Musí je všechny sebrat, ještě než se Myrtle vrátí –a má vůbec představu, kolik jich tu všude je? Stovka? Rozhlédl se po pracovně a viděl je nalepené snad všude. Tisíc? Ano, nejspíš. Nejspíš tisíc. Ale není vyloučeno ani to, že jich jsou dva tisíce. Konečně – jestli dorazí dřív, než stačí všechny ty lístky zlikvidovat, tak prostě bude muset čekat před dveřmi, protože on ji za žádných okolností nehodlá pustit dovnitř, dokud nespálí všechny ty trapičské lístky v kuchyňských kamnech na dřevo. Všechny… až do posledního.

Strhl lístek, visící na lustru. Páska se mu nalepila na bradu a on se ji se zlostným zameknutím snažil odtrhnout. Z tohoto lístku na něj z rubriky, vyhrazené pro JINÝ PŘESTUPEK, vykřikovalo jediné slovo: ZPRONEVĚRA.

Běžel ke stolní lampě vedle křesla. Strhl lístek, nalepený na stínítku. JINÝ PŘESTUPEK: ZNEUŽITÍ MĚSTSKÝCH FONDŮ. Na televizoru: ŠUKÁNÍ S KOBYLOU. Na rámu ceny Lions Clubu nad krbem: PRCÁNÍ VLASTNÍ MATKY. Na dveřích kuchyně: UTRÁCENÍ PENĚZ NA DOSTIZÍCH V LEWISTONU. Na dveřích do garáže: PSYCHOTICKÁ PARANOIA ŠÍLENÉ LEBKY.

Strhával lístky jak to šlo nejrychleji, oči mu lezly z důlků a řídnoucí vlasy se mu divoce ježily. Brzy začal sípat a chrchlat a na tvářích mu vyvstaly ohyzdné rudé skvrny. Připomínal tlusté dítě s tváří dospělého na jakési zvláštní, zoufale důležité honbě za pokladem.

Strhl další lístek nad záchodovou mísou: ROZKRÁDÁNÍ MĚSTSKÝCH PŘÍJMŮ, ABY MĚL NA KONÍČKY.

Keeton se vracel do pracovny se štosem růžových lístků v pravé ruce, cestou strhával další a další lístky. Všechny se s hrozivou přesností týkaly jediného subjektu:

zpronevěra

zlodějna

krádeže

zpronevěra

podvody

zneužívání fondů

nezvládnutí funkce

zpronevěra

Nejvíc na něj vykřikovalo to jediné obviňující, zářící slovo: JINÝ PŘESTUPEK: ZPRONEVĚRA.

Zdálo se mu, že zvenku zaslechl zvuk motoru auta a opět se vrhl k oknu. Možná to bude Myrtle. Nebo možná je to Norris Ridgewick, jede prostě kolem a škodolibě se mu vysmívá. Jestli to je on, tak Keeton vytahuje revolver a okamžitě po něm střílí. Ale nestřílí ho do hlavy. Ne. Do hlavy by to bylo moc jednoduché, moc rychlé pro takový ksindl jako je Ridgewick. Keeton mu pěkně prostřelí břicho a nechá ho tam na trávníku, bolestí se tam může prorvat až k smrti.

Byl to ale jen Garsonův džíp, projíždějící ulicí směrem do městečka. Scott Garson je nejvýznamnější místní bankéř. Keeton občas chodíval se svojí ženou s Garsonovými na večeři – milí lidé, Garson navíc politicky důležitý člověk. Co by si třeba ten pomyslel, kdyby spatřil tyhle lístky? Co ten by si pomyslel o tom slově ZPRONEVĚRA, křičícím znovu a znovu z těch růžových lístků, křičícím jako ženská, znásilňovaná uprostřed temné noci?Opět zaběhl do obývacího pokoje. Zapomněl tam snad nějaký lístek? Určitě ne. Určitě je strhal všechny, alespoň tady –

Ne! Jeden tam ještě visí! Přímo na sloupku zábradlí! Jak jen na něj mohl zapomenout? Kriste pane!

Rozeběhl se k němu a strhl ho.

TYP: SENTINEL

MODEL: STARÁ ŠUNKA

SPZ: ZMRD l

JINÝ PŘESTUPEK: FINANČNÍ MACHINACE

Další? Jsou tu ještě nějaké další? Keeton bez dechu proběhl všechny přízemní prostory. Z kalhot mu vylezl podolek a chlupaté břicho mu divoce běhalo nad opaskem. Už žádné další lístky neviděl… alespoň ne tady dole.

Po dalším rychlém, horečném pohledu z okna, když se přesvědčil, že Myrt zatím není v dohledu, vyběhl do poschodí – srdce mu přitom divoce bušilo.

Wilma a Nettie se střetly na rohu ulic Ford a Willow. Zastavily se a ostražitě hleděly jedna na druhou, jako to dělají pistolníci ve spaghetti-westernech. Vítr jim nadouval pláště. Z oblaků občas probleskovaly paprsky slunce; stíny obou žen se na chodníku zjevovaly a mizely jako nějací bleskoví návštěvníci.

Na obou ulicích nebyl žádný dopravní ruch, vylidněné byly i chodníky. V tomto podzimním odpoledni roh obou ulic teď patřil výlučně jen jim dvěma.

„Zabilas mi psa, kurvo jedna!“

„Zničilas mi televizor! Rozmlátilas mi vokna! Rozbilas mi mikrovlnnou troubu, ty píčo jedna!“

„Já sem tě varovala!“

„Klidně si to varování můžeš strčit do ty tvý špinavý prdele!“

„Zabiju tě!“

„Udělej jedinej krok a někdo tady mrtvej bude, to jo – ale já to nebudu!“

Wilma pronášela tato slova polekaně a s prohlubujícím se překvapením; dle výrazu Nettiina obličeje jí teprve teď začalo docházet, že se obě dostaly do situace, v níž půjde o dost víc než jen o škubání vlasů či trhání šatů. Kde se tu Nettie vlastně bere? Jak je možné, že Wilma ztratila výhodu momentu překvapení? A jak je možné, že se situace vyhrotila doslova na ostří nože tak bleskově rychle?

Ale Wilma byla hluboce poznamenaná jakýmsi furiantstvím polských kozáků – a právě tato furiantská část její povahy podobné otázky považovala za irelevantní. Teď se bude bojovat – a to je jediné, na čem skutečně záleží.

Nettie na ni vyrazila, zvedajíc v běhu sekáček. Zuby měla vyceněné a z hrdla se jí dralo táhlé, chraplavé zavytí.

Wilma se přikrčila, nůž držela před sebou v pokrčené paži. Když se Nettie dostala na dosah, Wilma vyrazila paží dopředu. Nůž zajel hluboko do Nettiiných útrob, jel výš a rozřízl jí břicho, z něhož se vyvalila záplava nějaké kašovité matérie. Wilma na chvíli pocítila zděšení z toho, co právě učinila – je to skutečně ona, Wilma Jerzycková, která teď noří tu chladnou ocel do útrob Nettie? – a svaly paže jí ochably dřív, než se čepel dranžíráku stačila setrvačností dopracovat až k divoce tlukoucímu srdci Nettie.

„ÁÁÁÁÁÁÁ, TY JEDNA SVINĚ!“ zaječela Nettie a švihla sekáčkem. Zasekl se Wilmě až po rukojeť do ramena, s tupým křupnutím jí přerazil klíční kost.

Příšerná bolest – vysoká dřevěná hradba bolesti – vytlačila Wilmě z mozku jakékoliv věcné myšlenky. Zůstalo jen to běsnící kozáctví. Vytáhla dranžírák.

Také Nettie vytáhla sekáček. Musela zapáčit oběma rukama, a když se jí konečně podařilo vyprostit ho z Wilmiiny přeražené klíční kosti, krvavým otvorem v šatech se jí vyvalila ven spousta vnitřností, jež z ní teď visely v blyštícím se chumlu.

Obě ženy se teď pomalu obcházely, jejich nohy zanechávaly krvavé otisky. Chodník začal vypadat jako záznam kroků nějakého podivného tance. Nettie cítila, jak svět kolem ní začíná ve velkých, pomalých cyklech pulsovat – věci ztrácely svoji barvu, jevily se jí jen jako nějaké bělavé obrysy; pak se jim barvy začaly zase pomalu vracet. Slyšela, jak jí v uších pomalu buší srdce mocnými údery, doprovázenými hlasitým dusáním. Uvědomovala si, že je zraněna – ale necítila žádnou bolest. Pomyslela si, že Wilma ji nespíš jen škrábla někde na boku.

Wilma si uvědomovala, jak vážně je poraněná; uvědomovala si to, protože nebyla schopná zvednout pravou ruku a šaty měla prosáklé krví. Ale přesto neměla v úmyslu pokusit se o útěk. Nikdy v životě ještě neutekla a nehodlá utéci ani teď.

„Hej,“ zavolal na ně slabě někdo z druhé strany ulice. „Hej! Co to tam vy dvě ženský provádíte? Okamžitě toho nechte! Hned přestaňte, nebo zavolám policii!“

Wilma se otočila do směru, odkud zaznělo zavolání. Ten krátký okamžik její nepozornosti stačil Nettii, aby přiskočila a nízkým obloukem máchla sekáčkem. Zajel jí do boku a zarazil se o kyčelní kost, kterou přerazil. Vystříkl vějíř krve. Wilma zaječela a začala potácivě couvat, mátožně před sebou mávala svým porcovacím nožem. Nohy se jí zapletly a ona se žuchnutím padla na chodník.

„Hej! Hej!“ Byla to nějaká shrbená stará paní, stojící na verandě před svým domkem a svírající si pevně kolem krku šedivou šálu. Oči za kostěnými brýlemi měla děsem rozšířené a vylézající z důlků. Zaječela teď jasným, pronikavým hlasem staré ženy: „Pomóóc! Policie! Vražda! VRRRAŽDAAA!“

Ty dvě ženy na rohu ulic Willow a Ford si jí nevšímaly. Wilma ležela v kaluži krve u sloupu dopravní značky a jak se teď k ní Nettie potácivě blížila, podařilo se jí nadzvednout se do sedu a zapřít se o sloup. Nůž držela v klíně, ostřím vzhůru.

„Tak jen pojď, kurvo jedna,“ zachrčela. „Jen si pro mě pojď, když chceš.“

Nettie se blížila, ústa se jí bezhlesně pohybovala. Klubko vnitřností se jí před tělem kývalo sem a tam jako nějaký nepatřičný fétus. Pravou nohou zakopla o nataženou levou nohu Wilmy a začala padat. Dranžírovací nůž jí vjel do těla těsně pod hrudní kostí. Zachrčela ústy plnými krve, zvedla sekáček a švihla. Zabořil se s jediným dutým lupnutím Wilmě Jerzyckové do temene. Wilma se začala svíjet v křeči, tělo se jí pod Nettiiným tělem vzdouvalo a vlnilo. S každým jejím pohybem se dranžírák zarážel hlouběji a hlouběji.

„Zabilas… mýho… pejska,“ chroptěla Nettie, prskajíc s každým slovem Wilmě do obličeje jemné kapičky krve. Vzepjala se v křeči a pak se bezvládně zhroutila. Padající hlava narazila na sloup dopravní značky.

Třesoucí se noha Wilmy sklouzla pod obrubník chodníku. Sváteční černý střevíc jí spadl z nohy a přistál v hromadě listí, jeho nízký podpatek mířil k ženoucím se nízkým mrakům na obloze. Noha se ohnula… ještě jednou… a pak se pomalu napřímila.

Obě ženy ležely přes sebe jako milenci, jejich krev barvila skořicově hnědé listí ve strouze.

„VRRRAŽDAAA!“ zaječela znovu pronikavě ta stará paní na druhé straně ulice, pak se zapotácela a v bezvědomí padla na záda na podlahu verandy svého domku.

Lidé ze sousedství teď přicházeli k oknům, otvírali dveře a ptali se jeden druhého co se děje, vycházeli na verandy a trávníky; zpočátku se opatrně přibližovali k místu masakru, pak rychle utíkali pryč s dlaněmi na ústech, když spatřili nejen, co se stalo, ale i jaká krvavá řezničina to je.

Nakonec někdo zavolal do šerifovy kanceláře.

Дата добавления: 2015-10-29