Přijďte prosím zase 8 страница

Polly Chalmersová právě pomalu kráčela po Main Street směrem k Nezbytným věcem, bolavé ruce nabalené ve svých nejteplejších rukavicích, když uslyšela první sirénu policejního vozu. Zastavila se a sledovala, jak křižovatkou ulic Laurel a Main proletěl s blikajícími výstražnými světly a rozsvíceným majákem jeden ze tří místních policejních křižníků značky Plymouth. Jel už nejméně osmdesátkou a stále nabíral na rychlosti. Těsně za ním se řítil druhý policejní vůz.

Sledovala auta, až jí zmizela z dohledu a vraštila přitom čelo. Sirény a řítící se policejní vozy byly v Castle Rocku trochu raritou. Přemítala, co se tak asi mohlo přihodit – bude to nejspíš něco vážnějšího než jen nějaká kočka na stromě, pomyslela si. Však jí to Alan řekne, až bude večer volat.

Polly pohlédla opět do ulice a spatřila pana Gaunta, stojícího ve dveřích svého obchodu a s výrazem mírné zvědavosti ve tváři také sledujícího policejní vozy. Nu, alespoň jedna otázka je tedy zodpovězena: má otevřeno. Nettie jí to nezavolala. Polly to ale nijak nepřekvapovalo; Polly byla někdy dost nepozorná a těkala, některé věci jí z hlavy brzy vypadly.

Kráčela dál. Pan Gaunt se ohlédl a spatřil ji. Tvář mu rozjasnil úsměv.

„Paní Chalmersová! To je od vás moc hezké, že vám to vyšlo!“

Znaveně se usmála. Bolest, která po ránu trochu ustoupila, se teď zase plížila zpátky, protlačovala tu síť z ostnatého drátu masem jejích rukou. „Domluvili jsme se snad na Polly, ne?“

„Tak tedy – Polly. Pojďte dál, moc rád vás vidím. Co znamená ten poplach?“

„Nevím,“ řekla. Podržel jí dveře a ona kolem něj prošla do obchodu. „Někdo se nejspíš zranil a potřebuje odvézt do nemocnice. Pohotovost v Norwayi je přes víkendy strašně pomalá. Ale proč by posílali rovnou dva policejní vozy?“

Pan Gaunt za nimi zavíral dveře. Zvonek zacinkal. Roleta na dveřích byla stažená, a když teď slunce svítilo na budovu z druhé strany, bylo zde uvnitř dost šero… ale Polly si pomyslela, že pokud někde šero může být příjemně, tak tady bezesporu příjemné je. Na koutek hned vedle starodávné pokladny pana Gaunta vrhala malá lampička na čtení kruh zlatého světla. Ležela tam otevřená nějaká kniha. Byl to Ostrov pokladů od Roberta Louise Stevensona.

Pan Gaunt na ni pátravě pohlédl a Polly se musela usmát, když mu v očích zahlédla starostlivost. „Ty moje ruce teď v posledních několika dnech bolí jako čert,“ řekla. „Nevypadám zrovna jako velká krasavice, že?“

„Vypadáte jako žena, která je velmi unavená a není úplně v pořádku,“ řekl.

Úsměv jí z tváře zmizel. Z jeho hlasu zaznělo takové pochopení a takový hluboký soucit, až Polly měla na malý okamžik strach, že se rozpláče. Pomyšlení, jež zabránilo, aby jí do očí vhrkly slzy, bylo poněkud zvláštní: Ty jeho ruce. Jestli se rozpláču, bude se mě snažit utěšovat. Dotkne se mne těma svýma rukama.

Donutila se k úsměvu. „Však já to přežiju; konečně jako už mockrát. Řekněte mi – nezastavila se tu dnes náhodou Nettie Cobbová?“

„Dnes?“ Svraštil obočí. „Ne; dnes ne. Kdyby se zastavila, byl bych jí ukázal jeden předmět z duhového skla – zrovna včera mi přišel. Není to sice tak krásný kousek jako ten, co jsem jí prodal minulý týden, ale určitě by ji zajímal. Proč se ptáte?“

„Ach… jen tak,“ řekla Polly. „Říkala, že se tu zastaví, ale Nettie… Nettie často zapomíná na různé věci.“

„Mně se jeví jako žena, která určitě měla tvrdý život,“ řekl pan Gaunt vážně.

„Ano. Ano, to tedy jistě.“ Polly to vyslovila pomalu a mechanicky. Zdálo se jí, že nějak nemůže odtrhnout oči od jeho tváře. Pak zavadila jednou rukou o roh skleněné vitríny a to ji donutilo oči odtrhnout. Uniklo jí syknutí bolesti.

„Jste v pořádku?“

„Ano, jsem,“ řekla Polly, ale byla to lež – ani zdaleka v pořádku nebyla.

Pan Gaunt to jasně chápal. „Nejste v pořádku,“ řekl rozhodně. „A proto si budeme muset trochu promluvit. Ta věc, o které jsem vám psal, mi už přišla. Dám vám ji a pošlu vás domů.“

„Dáte mi ji?“

„Ach, já vám nedávám žádný dárek,“ řekl, když odcházel k pokladně. „Na to se snad ještě ani dost neznáme, ne?“

Usmála se. Je to jednoznačně milý člověk; je to člověk, který naprosto přirozeně chce udělat něco pro první osobu z Castle Rocku, která udělala něco pro něj. Ale nebyla ani schopna odpovědět – vlastně stěží byla schopna i jen sledovat konverzaci. Bolest v rukách byla už přímo obludná. Litovala teď, že sem vůbec přišla a – zdvořilost nezdvořilost – jediné po čem teď toužila, bylo jít pryč, jít domů a vzít si prášek proti bolesti.

„Je to takový předmět, který obchodník prostě musí nabídnout na zkoušku – tedy pokud je to čestný obchodník.“ Vytáhl z kapsy svazek klíčů, jeden z nich vybral a odemkl zásuvku pod pokladnou. „Když si to na pár dní vyzkoušíte a zjistíte, že vám to nijak nepomáhá – a bohužel vás musím upozornit, že nejspíš to pomáhat nebude – tak mi to vrátíte. Ale když zjistíte, že vám to nějakou úlevu přináší, můžeme se pak na ceně domluvit.“ Usmál se na ni. „A mohu vás ujistit, že pro vás to bude cena více než slušná.“

Pohlédla na něj zmateně. Jakou úlevu? O čem to vlastně mluví?

Vytáhl nějakou malou bílou krabičku a položil ji na pult. Svými zvláštními prsty s dlouhými nehty sejmul víčko a vyjmul nějaký malý stříbrný předmět na tenkém řetízku, spočívající na vatové vystýlce krabičky. Připadal jí jako nějaký řetízek na krk, ale ta věc na něm visící tvarem připomínala čajové vajíčko, nebo snad spíš nějaký větší náprstek.

„Tohle je z Egypta, Polly. Je to velmi staré. Ne snad tak staré jako pyramidy – to ne! – ale přesto velmi staré. Něco tam uvnitř je. Snad nějaké bylinky, to ale nevím jistě.“ Zakýval prsty. To stříbrné vajíčko (či co to bylo) se zatřáslo na konci řetízku a uvnitř vajíčka se něco pohnulo. Ozval se přitom takový suchý, chrastivý zvuk. Polly připadal nějak neurčitě nepříjemný.

„Jmenuje se to azka, nebo snad azakah,“ řekl pan Gaunt. „Ať je to jak chce, je to amulet, údajně potlačující bolest.“

Polly se pokusila o úsměv. Chtěla být zdvořilá, ale… to se sem snad táhla celou tu cestu jen kvůli tomuhle? Kvůli nějaké věci, která není hezká ani na pohled. Slušně řečeno, je vlastně dost ošklivá.

„Skutečně si nemyslím…“

„Já také ne,“ řekl, „ale výjimečné situace často vyžadují výjimečná opatření. Ujišťuji vás, že to je skutečně původní věcička… alespoň tedy v tom smyslu, že nebyla vyrobena někde na Tajvanu. Je to skutečný egyptský artefakt – ne přímo vykopávka, ale zcela jistě artefakt – z doby úpadku egyptské říše. Jeho součástí je osvědčení o původu, jež ho označuje za pomůcku benkalitis, tedy bílé magie. Chci, abyste si jej vzala a nosila ho. Možná vám to zní pošetile. Nejspíš ano. Ale mezi nebem a zemí existují ještě mnohem podivnější věci, o kterých nemáme ani potuchy, i když popustíme naplno uzdu fantazii.“

„A vy na to skutečně věříte?“ zeptala se Polly.

„Ano. Já už jsem v životě viděl takové věci, že nějaký léčivý amulet mi připadá naprosto normální.“ Na chvíli mu v jeho hnědých očích něco prchavě blesklo. „Spousty věcí. Všechny kouty světa jsou plné báječného haraburdí, Polly. Ale to je jedno; teď jde přece o vás. Už minule – a mám dojem, že tenkrát ta bolest nebyla tak hrozná jako teď – jsem si dovedl dost dobře představit, jak asi je ta situace pro vás nepříjemná. A tak mne napadlo, že tahleta… věcička… by stála za vyzkoušení. Konečně, co můžete ztratit? Nic jiného z toho, co jste zatím zkoušela, vám přece nepomohlo, ne?“

„Já si skutečně vážím vašeho zájmu, pane Gaunte, opravdu, ale –“

„Lelande. Prosím.“

„Ano, dobře. Vážím si vašeho zájmu, Lelande, ale obávám se, že já pověrčivá vůbec nejsem.“

„Vůbec nezáleží na tom, jestli vy jste nebo nejste pověrčivá, Polly… protože tahle věc je.“

Zakýval prsty. Azka na konci řetízku se začala houpat.

Znovu otevřela ústa, tentokrát však z nich nevyšla žádná slova. Náhle zjistila, že vzpomíná na jeden loňský jarní den. Nettie si zapomněla vzít domů svůj oblíbený obrázkový časopis Důvěrnosti. Polly jím bez zvláštního zájmu listovala, přehlížela články o vlkodlaku-nemluvněti v Clevelandu a geologickém útvaru na Měsíci připomínajícím obličej Johna Kennedyho, až narazila na inzerát nazvaný Modlitební linka dávnověku. Měla sloužit k léčení bolestí hlavy, bolestí žaludku a artritidy.

Inzerátu vévodila černobílá pérovka. Zpodobňovala nějakého člověka s bujným plnovousem v kouzelnickém cylindru (někoho jako Nostradama nebo Gandalfa, pomyslela si Polly), držícího předmět, připomínající dětský větrník nad tělem nějakého muže na pojízdném křesle. Mechanismus předmětu vrhal na invalidu kužel jakéhosi záření – a ačkoliv se to v inzerátu přímo netvrdilo, doprovodný text naznačoval, že ten člověk bude za den či dva tak zdravý, že vyskočí z pojízdného křesla a protančí celou noc. Bylo to směšné, pochopitelně, jen takový blábol pro nějaké pověrčivé hňupy nebo pro lidi s myslí, oslabenou neustávajícím náporem bolesti a nemohoucnosti, ale přesto…

Dlouho seděla a hleděla na ten inzerát, a ačkoliv se to zdá být k smíchu, chybělo tenkrát jen málo a už už by vytočila telefonní číslo uvedené na konci inzerátu – začínající trojčíslím 800, tedy na účet volaného.

„Dřív nebo později by si měl člověk trpící bolestmi vyzkoušet i ty pochybnější cesty, pokud by měly vést k úlevě,“ řekl pan Gaunt. „Nemám pravdu?“

„Já… já nevím…“

„Léčba chladem… termální rukavice… dokonce radiace… nic z toho vám nezabralo, viďte?“

„Jak tohle všechno víte?“

„Pro dobrého obchodníka je přímo povinností seznamovat se s potřebami svých zákazníků,“ řekl pan Gaunt svým tichým, hypnotickým hlasem. Vykročil k ní, stříbrný řetízek s azkou, na něm se houpající, rozevřel do širokého kruhu. Ucukla před jeho dlouhýma rukama s jakoby koženými nehty.

„Ničeho se nebojte, vážená dámo. Nezkřivím vám ani vlásek na hlavě. Pokud ovšem zůstanete v klidu… a nepohnete se…“

A Polly zůstala v klidu. Nepohnula se. Stála s rukama ve vlněných rukavicích zkříženýma stydlivě před sebou a nechala pana Gaunta, aby jí navlékl ten stříbrný řetízek přes hlavu. Učinil to s jemností otce, snímajícího své dceři svatební závoj. Zdálo se jí, že je někde daleko od pana Gaunta, daleko od Nezbytných věcí, daleko od Castle Rocku, dokonce i daleko od sebe samotné. Cítila se jako žena, stojící na nějaké prašné planině pod nekonečnou oblohou, stovky kilometrů od jiných lidských bytostí.

Azka jí dopadla s cvrnknutím na zdrhovadlo koženého kabátu.

„Dejte si ji pod kabát. A až přijdete domů, zasuňte si ji do blůzky. Aby byla maximálně účinná, musí se dostat co možná nejblíž k pokožce.“

„Nemohu si ji dát pod kabát,“ řekla Polly pomalu a zasněně. „Zdrhovadlo… nestáhnu to zdrhovadlo.“

„Opravdu ne? Zkuste to.“

A tak si Polly sundala jednu rukavici a zkusila to. Ke svému obrovskému překvapení zjistila, že je schopna ohnout palec a ukazováček na pravé ruce právě tolik, aby byla schopna chytit zdrhovadlo za poutko a stáhnout ho dolů.

„No tak vidíte!“

Stříbrná kulička jí dopadla na blůzku. Zdála se být dost těžká a její váha nebyla právě uklidňující. Neurčitě přemítala, co asi je uvnitř, co to tam tak suše chrastí. Snad nějaké bylinky, řekl – ale Polly měla pocit, že to nebudou žádné lístky nebo prášek. Spíš jí připadalo, jako kdyby se tam něco posunovalo svou vlastní silou.

Pan Gaunt nepochybně chápal její neklid. „Zvyknete si na to možná ještě dřív, než si myslíte. Věřte mi, zvyknete si.“

Venku, někde tisíce kilometrů daleko, se ozvaly další policejní sirény. Kvílely jako duchové v tísni.

Pan Gaunt se otočil a jakmile jeho oči opustily její tvář, pocítila Polly, že se jí opět vrací koncentrace. Ozval se v ní trochu také zmatek, ale zároveň se jí zlepšila nálada. Jako kdyby si nakrátko zdřímla a načerpala tím sílu. Její pocit neklidu a úzkosti byl pryč.“Ty ruce mě pořád bolí,“ řekla a byla to pravda… ale skutečně ji bolí pořád tak nesnesitelně? Měla pocit, že se to trochu zlepšilo, ale to je určitě jen sugesce – jako kdyby ji pan Gaunt uvedl do hypnotického stavu ve své umíněnosti, že ji přinutí tu azku přijmout. A nebo je to možná jen tím, že vešla sem do místnosti, kde je teplo, zatímco venku bylo dost chladno.

„Velice pochybuji o tom, že by případný účinek byl okamžitý,“ řekl pan Gaunt suše. „Ale přesto to zkusíte – viďte, že ano, Polly?“

Pokrčila rameny. „Tak dobře.“

Konečně, co vlastně může ztratit? Ta kulička je malá, pod blůzkou a svetrem nebude ani vidět. Nebude muset odpovídat na žádné otázky, když ji nikdo neuvidí – například Rosalie Drakeová by určitě byla zvědavá. A Alan, který je pověrčivý asi stejně jako pařez stromu, by se jí ještě nejspíš posmíval. A Nettie… nu, Nettie by nepochybně stála v posvátné úctě a tichu, kdyby zjistila, že Polly nosí nějaký kouzelný amulet podobný těm, jež jsou inzerovány v jejích milovaných Důvěrnostech.

„Nesmíte si ji ale nikdy sundat, ani ve sprše,“ řekl pan Gaunt. „Není to vlastně ani třeba. Ta kulička je pravé stříbro, nemůže zreznout.“

„A když si ji sundám?“

Odkašlal si do dlaně, jako kdyby byl v rozpacích. „Nu, víte, blahodárný účinek azky je kumulativní. Kdo ji nosí, cítí se postupně každým dnem líp a líp. Alespoň tak mi to bylo řečeno.“

Řečeno kým? přemítala.

„Jestliže se ale azka sejme, vrací se jeho nositeli původní bolesti ne postupně, nýbrž okamžitě – a pak musí čekat zase celé dny či dokonce týdny, než se zase obnoví její působení.“

Polly se uchichtla. Nedokázala to potlačit a přijala s úlevou, když se pan Gaunt k jejímu smíchu připojil.

„Přesně vím, jak asi vám to zní,“ řekl, „ale já se vám jen snažím pomoci. Věříte mi?“

„Věřím,“ řekla, „a děkuji vám.“

Ale když se nechávala vyprovodit z obchodu, vrtaly jí hlavou ještě další věci. Například ten téměř hypnotický stav, v němž byla ve chvíli, kdy jí přetahoval řetízek přes hlavu. Pak ten její silný odpor vůči jeho doteku. To přece jsou věci významně neladící s pocity přátelství, ohledů a soucitu, jež z něj vyzařovaly v téměř viditelné auře.

Mohl ji skutečně nějak hypnotizovat? To je ovšem nesmysl… nebo není? Pokoušela se přesně si vybavit, jaké měla pocity, když mluvili o té azce, ale nešlo to. Pokud něco takového učinil, tak nepochybně to byla jen náhodná záležitost, navíc za její asistence. Ale spíš se dostala do stavu jakéhosi obluzení, do něhož se někdy dostávala, když si vzala víc percodanů. A právě to na těch tabletách nejvíc nesnášela. Vlastně ne – to je až to druhé, co na nich nejvíc nesnáší. Co na nich opravdu nejvíc nenávidí, je skutečnost, že nezabírají vždycky tak, jak by měly.

„Odvezl bych vás domů, kdybych byl řidič,“ řekl pan Gaunt, „ale bohužel jsem si nikdy řidičák neudělal.“

„To je v naprostém pořádku,“ řekla Polly. „Moc vám děkuji za vaši ochotu.“

„Poděkujete mi, až jestli to bude fungovat,“ odpověděl. „Přeji vám krásné odpoledne, Polly.“

Vzduch prořízly další policejní sirény. Přicházely z východní části městečka, někde od ulic Elm, Willow, Pond a Ford. Polly se otočila tím směrem. V tom kvílení policejních sirén bylo cosi vyvolávající – zvláště v jinak klidném nedělním odpoledni –vágně hrozivé představy, téměř obrazy blížícího se posledního soudu. Kvílení začalo odumírat, ztišovalo se – jako kdyby v jasném podzimním povětří dobíhal nějaký stroj, poháněný neviditelnou pružinou.

Obrátila se, že svoje pocity sdělí panu Gauntovi, ale dveře byly zavřené. Mezi staženou roletou a sklem dveří visela cedulka ZAVŘENO, pohupovala se tam na provázku. Zašel dovnitř, zatímco ona k němu byla otočena zády – tak potichu, že ho vůbec neslyšela.

Polly se pomalu vydala na cestu k domovu. Ještě než došla na konec Main Street, proletělo kolem ní další policejní auto, tentokrát už státní policie.

„Danforthe?“

Myrtle Keetonová prošla předními dveřmi do obývacího pokoje. Pánev na fondue měla pod levou paží, pravou rukou se současně snažila vytáhnout klíč, který Danforth nechal v zámku.

„Danforthe, jsem už doma!“

Neozvala se žádná odpověď, ani televize nebyla zapnutá. To je zvláštní; chtěl přece být doma včas na začátek zápasu. Krátce se zamyslela, zda se třeba nešel na ten fotbal koukat někam jinam – snad ke Garsonsům – ale dveře garáže jsou zavřené, což znamená, že auto je uvnitř. A Danforth zásadně nechodí pěšky nikam, kam se dá dojet autem. Zvláště ne tady, na Castle View, kde je všechno do kopce.

„Danforthe? Jsi tady?“

Zase nic. V jídelně ležela převrácená židle. Zamračila se, odložila pánev na stůl a židli postavila. V hlavě se jí začínaly spřádat první nitky obav, počátky husté pavučiny. Vykročila k zavřeným dveřím jeho pracovny. Když k nim došla, přiložila k jejich dřevu hlavu a naslouchala. Byla si jista, že slyší tiché vrzání jeho pracovního křesla.

„Danforthe? Jsi tam?“

Žádná odpověď… ale přesto se jí zdálo, že slyší tiché kašlání. Zpanikařila. Na Danfortha toho v poslední době bylo moc – je vlastně jediný z městských radních, který bere svoji práci skutečně vážně – a má také o trochu vyšší tělesnou hmotnost, než je pro něj zdravé. Co když ho postihla srdeční příhoda? Co když tam leží na podlaze? Co když ty zvuky, jež právě zaslechla, nejsou žádný kašel, nýbrž Danforthovo chroptění, jeho zoufalé lapání po dechu?

To krásné ráno a pak časné odpoledne, jež strávili spolu, docela zapadalo do celé konstrukce: nejprve hladký vzlet, pak tvrdé dopadnutí. Natáhla ruku ke kouli dveří pracovny… a pak ruku opět stáhla – místo toho si stiskla nervózně tepající pokožku pod hrdlem. Stačilo jí jen několik málo lekcí k tomu, aby se naučila, že Danfortha nesmí v jeho pracovně nikdo vyrušovat, aniž by zaklepal… a že nikdo, nikdo nesmí do jeho sanctum sanctorum vstoupit bez vyzvání.

No jistě, ale co když ho ranila mrtvice… nebo… nebo… Připomněla si tu převrženou židli a znovu jí proběhla vlna zděšení.

A co když přišel domů a překvapil tu nějakého zloděje? A co když ten zloděj praštil Danfortha něčím do hlavy, ten upadl do bezvědomí a zloděj ho pak zatáhnul do jeho pracovny?

Přejela kotníky po dřevu dveří. „Danforthe? Jsi v pořádku?“

Nic. V celém domě se neozýval jediný zvuk – mimo majestátního tikání dědečkových hodin v obývacím pokoji a… ano, je si naprosto jistá: vrzání křesla v Danforthově pracovně.

Ruka se jí opět začala blížit ke kouli dveří.

„Danforthe, jsi…“

Konečky prstů už se skoro dotýkala koule, když vtom na ni z místnosti zařval jeho hlas tak mocně, až s krátkým zaječením uskočila od dveří.

Дата добавления: 2015-10-29