Přijďte prosím zase 9 страница

„Nech mě na pokoji! Nemůžeš mě chvíli nechat na pokoji, krávo jedna blbá?“

Zaúpěla. Srdce jí divoce bušilo v hrdle. Ne snad proto, že by byla překvapená; zarazil ji ten vztek a neskrývaná nenávist, čišící z jejího hlasu. Po tom klidném a příjemném dopoledni, jež spolu strávili, jí nemohl víc ublížit – ani kdyby ji laskal po tvářích žiletkami.

„Danforthe… já jsem si myslela, že se ti něco stalo…“ Její hlas byl téměř neslyšný.

„Nech už mě na pokoji!“ Teď už musel stát přímo u vnitřní strany dveří, soudě dle razance jeho hlasu.

Ach bože, on mluví, jako kdyby zešílel. Je to možné? Jak se to mohlo přihodit? Co se vlastně stalo poté, co mě nechal u Amandy?

Ale na tyto otázky odpovědi neexistovaly. Existovala jen bolest. A tak se odplížila nahoru, vytáhla svoji nádhernou novou panenku ze skříně v komoře a šla do ložnice. Shodila si střevíce a lehla si na bok na postel, s panenkou v náručí.

Odněkud z dálky zaslechla policejní sirény. Nevěnovala jim žádnou pozornost.

Jejich ložnice byla v tuto denní dobu nádherná, zaplavená jasným říjnovým sluncem. Myrtle ho však nevnímala. Vnímala pouze temnotu. Pociťovala jen zoufalství, hluboké a bezbřehé zoufalství, z něhož ji nemohla vytáhnout ani ta její krásná panenka. To zoufalství jí plnilo hrdlo a bránilo jí dýchat.

Ach, jak šťastná dnes byla – jak neskonale šťastná byla. I on byl šťastný. O tom nepochybuje. Ale teď je všechno ještě horší, než bylo předtím. Mnohem horší.

Co se přihodilo?

Ach bože, co se přihodilo – a kdo za to vlastně může?

Myrtle kolébala svoji panenku, hleděla do stropu a po chvíli začala plakat; celé tělo se jí otřásalo vzlyky.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Čtvrt hodiny před půlnocí té dlouhé, dlouhé říjnové neděle, se otevřely dveře přízemního křídla státní nemocnice v Kennebec Valley a z nich vyšel šerif Alan Pangborn. Kráčel pomalu, s hlavou skloněnou. Nohy zasunuté do nemocničních gumových pantoflí šoupal po linoleu. Cedule na za ním se zavírajících dveřích nesla nápis MÁRNICE – BEZ POVOLENÍ VSTUP ZAKÁZÁN.Na vzdálenější straně chodby leštil podlahu vrátný v šedivém pracovním oděvu pomalými, línými pohyby. Alan se pomalu k němu sunul a cestou si stahoval nemocniční čepici. Odhrnul svůj zelený plášť a čepici si nacpal do zadní kapsy světle modrých džin. Tlumené vrčení leštičky ho uspávalo. Nemocnice v Auguste byla tím posledním místem na zeměkouli, kde si přál trávit dnešní večer.

Když se Alan k němu blížil, vrátný vzhlédl a vypnul leštičku.

„Moc dobře zrovna nevypadáte, příteli,“ oslovil Alana.

„Ani mě to nepřekvapuje. Nemáte náhodou cigaretu?“

Vrátný vytáhl z náprsní kapsy balíček lucky strikes a jednu Alanovi vyklepal. „Ale tady stejně kouřit nesmíte,“ řekl. Kývl hlavou ke dveřím márnice. „Doktor Ryan by se zjančil.“

Alan přikývl. „A kde mohu?“

Vrátný ho vzal do spojovací chodby a ukázal na jedny dveře asi v polovině chodby. „Tudy se dostanete do uličky za budovou. Ale něčím si je zapřete, protože kdyby vám zabouchly, musel byste celou budovu obejít zase k přednímu vchodu. Sirky máte?“

Alan vykročil do chodby. „Mám zapalovač. Díky za tu cigaretu.“

„Tak jsem slyšel, že dneska večer jste měli dvojprogram,“ zavolal za ním vrátný.

„Přesně tak,“ řekl Alan, aniž by se otočil.

„Soudní pitvy – to je pěkný svinstvo, co?“

„Ano,“ řekl Alan.

Za ním se opět ozvalo tlumené vrčení leštičky. Svinstvo jen co je pravda. Pitvy Nettie Cobbové a Wilmy Jerzyckové byly v pořadí třiadvacátá a čtyřiadvacátá za celou dobu jeho služby –a i když všechny byly pěkné svinstvo, tak tyto dvě poslední byly zdaleka nejhorší ze všech.

Dveře, které mu vrátný ukázal, byly nouzovým východem a na vnitřní straně měly jen ovládací tyč. Alan se rozhlížel po něčem, co by mohl použít k jejich založení, ale nic nenašel. Sundal si zelený plášť, složil ho do balíčku a dveře otevřel. Dovnitř vnikl noční vzduch – chladný, avšak úžasně osvěžující po tom zkaženém lihovém pachu v márnici a v přilehlých pitevnách. Alan vložil složený plášť mezi dveře a vykročil do tmy. Nechal dveře pomalu zavřít a přesvědčil se, že kabát nedovolí, aby se zacvakly. Opřel se o cihlovou zeď vedle proužku světla pronikajícího nedovřenými dveřmi a zapálil si cigaretu.

Po prvních šlucích se mu trochu zamotala hlava. Snažil se téměř dva roky přestat kouřit a už se mu to skoro podařilo. Ale pak mu do toho něco přišlo. A to je jak prokletí, tak požehnání policejní práce – vždycky do něčeho něco přijde.

Pohlédl vzhůru ke hvězdám, což ho obyčejně uklidňovalo –ale mnoho jich nespatřil. Utápěly se ve světle jasných výbojek, obklopujících nemocnici. Rozeznával Velký vůz, Orion a jeden matně načervenalý bod, který by mohl být Marsem. To ale bylo všechno.

Mars, pomyslel si. To je ono. To je určitě ono. Válečníci z Marsu přistáli kolem poledne v Castle Rocku a dvě první osoby, jež potkali, byly Nettie Cobbová a ta potvora Jerzycků. Poštvali je a ony zešílely. To je jediné vysvětlení, které by mohlo pasovat.

Představil si, jak jde za Henrym Ryanem, hlavním soudním lékařem státu Maine, a říká mu Šlo o zásah mimozemšťanů, doktore. Případ je uzavřen. Ryan by nejspíš ani nebyl moc pobaven. I pro něj to byl dlouhý večer.

Alan zhluboka potáhl cigaretu. Chutnala absolutně senzačně, ať už se mu hlava motá nebo němota – a on si pomyslel, že už naprosto chápe, proč se teď nesmí kouřit ve veřejných prostorách všech amerických nemocnic. John Calvin měl úplnou pravdu: když něco dává takový pocit, nebude to určitě nic dobrého. A tak sem s tím nikotinem, šéfe – vždyť to je taková paráda.

Napadla ho taková myšlenka, jak príma by bylo koupit si celý kartón těchhle senzačních cigaret, urvat mu oba konce a celý ho pak zapálit nějakou pochodní. Jak príma by bylo teď se opít. Na opití by to teď byla ta nejhorší doba, pomyslel si. To je další hloupé pravidlo života – Když se fakt potřebuješ ožrat, nemůžeš si to nikdy dovolit. Alan vágně přemítal, že alkoholici jsou snad jediná skupina lidí na světě, která má ve svých prioritách jasno.

Úzký pruh světla u jeho nohou se rozšířil. Alan se ohlédl a spatřil Norrise Ridgewicka. Norris vyšel ven a opřel se o zeď vedle Alana. Měl ještě na hlavě zelenou čepici, avšak nasazenou nakřivo, tkaničky mu visely na záda přes zelený plášť. Barva jeho pokožky ladila barvě pláště.

„Kristepane, Alane.“

„To byla tvoje první pitva, viď?“

„Ne, už jsem jednou u pitvy byl, když jsem sloužil v North Wyndhamu. Zadušení kouřem. Ale tohle… kristepane, Alane.“

„Jo,“ řekl a zatáhl z cigarety. „Kristepane.“

„Máš ještě jednu cigaretu?“

„Ne – promiň. Tuhle jsem vyžebral od vrátného.“ Pohlédl na svého zástupce s mírnou zvědavostí. „Nevěděl jsem, že kouříš, Norrisi.“

„Nekouřím. Ale asi začnu.“

Alan se tiše zasmál.

„Člověče, už se nemůžu dočkat, až vyjedu zítra na ryby. Nebo se ruší volné dny, dokud se tahle záležitost nevyjasní?“

Alan o tom chvíli dumal a pak zavrtěl hlavou. Nejsou v tom žádní válečníci z Marsu; bude to něco mnohem jednoduššího. A svým způsobem právě to je na celé záležitosti tak strašné. Neviděl ale důvod, proč by měl Norrisovi rušit jeho volno.)

„No to je vynikající,“ řek Norris a pak dodal, „Ale kdybys potřeboval, Alane, tak přijdu. To není žádný problém.“

„Nebudeš muset, Norrisi,“ řekl. „Spojili se se mnou John i Clut – Clut už šel s hochy od kriminálky promluvit si s Petem Jerzyckem a John je se skupinou, pátrající u Nettie. Je to jasná záležitost. Hnusná, ale jasná.“

Ano… ale přesto zároveň cítil jakýsi neklid. Někde hluboko cítil skutečně velký neklid..

„No, jak se to stalo? Řekl bych, že ta potvora Jerzycková si o to říkala už dlouhá léta, ale vždycky jsem si myslel, že až jednou narazí, odnese to monoklem pod okem nebo snad zlomenou rukou… ale ne takhle. Nebo si prostě jen vybrala pro hádku nesprávnou osobu?“

„To by možná celou záležitost docela vysvětlovalo,“ řekl Alan. „Wilma si nemohla v Castle Rocku vybrat pro nepřátelství nesprávnější osobu.“

„Nepřátelství?“

„Polly dala Nettii na jaře štěňátko. Zpočátku štěkalo. Wilma s tím nadělala dost rozruchu.“

„Fakt? Já si na žádnou stížnost nepamatuji.“

„Oficiálně si stěžovala jen jednou. Zachytil jsem to. Polly mne o to požádala. Cítila částečně odpovědnost, protože Nettii toho psa dala. Nettie slíbila, že ho bude pokud možno držet uvnitř domu – a tím to pro mne také končilo. Pes sice štěkat přestal, ale Wilma nejspíš Nettii otravovala dál. Polly říká, že když Nettie zahlédla Wilmu, přešla na druhou stranu ulice, když Wilma byla ještě dva bloky daleko. Nettie se jí držela z očí. Ale pak minulý týden překročila čáru. Zašla k Jerzyckům, když oba byli v práci, spatřila tam prádlo visící na šňůrách a poházela jí ho blátem ze zahrady.“

Norris hvízdnul. „A tuhle stížnost jsme zachytili, Alane?“

Alan zavrtěl hlavou. „Až do dnešního odpoledne to bylo všechno čistě jen mezi oběma ženami.“

„A co Pete Jerzyck?“

„Znáš Peta?“

„No…“ Norris se zarazil. Pomyslel na Peta. Pomyslel na Wilmu. Pomyslel na ně oba dohromady. Pomalu pokýval hlavou. „Ten se Wilmy bál, protože kdyby chtěl vystupovat jako rozhodčí, udělala by z něj hadrového panáka… a tak se do toho nepletl. Je to tak?“

„Tak nějak. Možná se mu podařilo celý konflikt jen trochu odložit. Clut říká, že Pete vypověděl hochům od kriminálky, že Wilma chtěla vlítnout na Nettii hned potom, co uviděla ta svoje prostěradla. Chtěla si to s ní jít okamžitě vyřídit. Volala údajně Nettii telefonem a řekla jí, že jí utrhne kebuli a nasere do krku.“

Norris přikývl. Mezi pitvou Wilmy a pitvou Nettie zavolal dispečink v Castle Rocku a vyžádal si seznam záznamů, jež měly obě ženy v rejstříku. U Nettie to bylo jednoduché – jen jeden záznam. Zabila svého manžela. Konec záznamu. Nic předtím, nic od té doby, ani v několika posledních letech, kdy už zase bydlela v městečku. Ale Wilma, to byl úplně jiný případ. Nikdy nikoho sice nezabila, ale seznam stížností – jež buď podávala sama, či jež byly podávány na ni – byl dost dlouhý a táhl se až do časů střední školy, kdy zástupkyni učitelky uhodila do oka za to, že ji nechala po škole. Ve dvou případech žádaly ženy, které měly tu smůlu, že se dostaly do Wilminých černých knih, o ochranu policie. V posledních letech Wilma také figurovala ve třech případech napadení. Všechny žaloby byly nakonec staženy, ale nedalo moc práce spočítat si, že kdo měl jen za mák rozumu, dobře si rozmyslel vést s Wilmou nějaké spory.

„Byly na sebe holt alergické,“ zamumlal Norris.

„Maximálně alergické.“

„Její manžel ji přemluvil, aby za Nettii nechodila, když tenkrát poprvé chtěla?“

„Udělal něco lepšího, než že ji přemluvil. Řekl Clutovi, že jí dal do šálku čaje dva xanaxy, to že ji zklidnilo. Jerzyck říká, že si myslel, že na to už zapomněla.“

„Ty mu věříš, Alane?“

„Jo – alespoň natolik, jak někomu mohu věřit, aniž bych s ním hovořil tváří v tvář.“

„Co jí to dal do toho čaje? Nějakou drogu?“

„Sedativum. Jerzyck řekl hochům od kriminálky, že jí to udělal už párkrát – vždycky, když se rozběsnila – a že to na ni perfektně fungovalo. A tak byl přesvědčen, že tentokrát to bude fungovat také.“

„Ale ono to nefungovalo.“

„Já si myslím, že zpočátku to možná fungovalo. Každopádně Wilma neletěla Nettii utrhnout hlavu hned. Ale jsem přesvědčen o tom, že Nettii trápit nepřestala; prostě pokračovala v tom, co dělala, už když se snažila ji znervóznit, když šlo o toho psa. Telefonovala jí. Jezdila jí kolem domu. Takovéhle věci. Nettie neměla moc výdrže. Takové věci ji mohly skutečně dost rozrušit. John LaPointe a kluci od kriminálky byli kolem sedmé hodiny u Polly. Ta jim řekla, že si je naprosto jistá, že Nettie měla nějakou starost. Zašla dnes ráno k Polly a něco v tom smyslu tam utrousila. Polly ale vůbec nepochopila, o co mělo jít.“ Alan si povzdechl. „Vsadím se, že teď lituje, že ji neposlouchala pozorněji.“

„Jak to vzala Polly, Alane?“

„Celkem statečně, řekl bych.“ Mluvil s ní dvakrát – jednou z nějakého domu poblíž místa, kde k masakru došlo, a podruhé odtud z nemocnice hned poté, co sem s Norrisem dorazili. V obou případech měla hlas klidný a ovládala se, ale pod povrchem toho ovládání cítil slzy a zmatek. Nebyl vůbec překvapen, že když jí zavolal poprvé, věděla už, co se přihodilo; zprávy – zvláště špatné zprávy – se na malém městě šíří rychle.

„A co vlastně spustilo ten velký třesk?“

Alan s překvapením pohlédl na Norrise a uvědomil si, že to zatím přesně neví. Alan dostal více či méně úplnou zprávu od Johna LaPointa v době mezi oběma pitvami, zatímco Norris na druhém telefonu hovořil se Sheilou Brighamovou a dával dohromady seznam záznamů, týkajících se obou žen.

„Jedna z nich se rozhodla k eskalaci,“ řekl. „Tipoval bych Wilmu, ale celý obraz je zatím dost nejasný. Wilma se nejspíš vydala k Nettii, zatímco ta byla dnes ráno na návštěvě u Polly. Nettie nejspíš zapomněla zamknout dveře nebo je nějak zajistit a vítr je vyrazil – víš přece, jak větrno bylo dnes.“

„Jo.“

„A tak možná mělo původně jít jen o další nájezd Wilmy, aby udržela Nettii ve strachu. Pak ale spatřila otevřené dveře a její nájezd se změnil na něco jiného. Možná to nebylo přesně takhle, ale jiné vysvětlení zatím nemám.“

Ta slova mu ještě ani nestačila vyjít z úst a už věděl, že to je lež. Necítil, že jsou pravdivá, v tom byl ten problém. Měla znít pravdivě, chtěl, aby pravdivě zněla, ale nedařilo se mu to. A co ho nejvíc přivádělo k šílenství, byla skutečnost, že neměl vlastně vůbec žádný důvod mít pocit, že něco snad není v pořádku – alespoň žádný hmatatelný důvod. Podivoval se snad pouze nad tím, jak mohla Nettie být natolik neopatrná, že dveře nejen nezamkla, ale navíc ani pořádně nezajistila, když už Wilmu Jerzyckovou tak strašně nesnášela… to ale přece nestačí pro podezření. Nestačí to, protože ne všechno s Nettii bylo v takovém pořádku, aby se dalo předpokládat s naprostou jistotou, co taková osoba je či není schopná provést. Ale přesto…

„A co tam Wilma provedla?“ zeptal se Norris. „Udělala jí tam bordel?“

„Zabila Nettii psa.“

„Cože?“

„Slyšíš dobře.“

„Kristepane! Ta potvora!“

„Nojo, ale to jsme o ní přece věděli, ne?“

„Jasně, ale přesto…“

A je to tu zase. A cítí to i Norris Ridgewick, který – i po těch všech letech – má pořád ještě problémy, když má písemně vypracovat hlášení: Jasně, ale přesto…

„Provedla to švýcarským armádním nožem. Vytáhla vývrtku a napíchla na ni papír s oznámením, že jde o pomstu za ta zablácená prostěradla. A tak se Nettie vydala k Wilmě s kameny. Gumičkami na ně připevnila papíry zase s jejím oznámením, že ty kameny jsou poslední výstrahou. Rozbila jimi všechna přízemní okna u Jerzycků.“

„No potěš pánbů,“ řekl Norris, ne bez určitého obdivu.

„Jerzyckovi odjeli na mši asi tak v půl jedenácté. Po mši se zastavili na oběd u Pulaskisů. Pete Jerzyck tam zůstal, že bude s Jakém Pulaskisem sledovat Patrioty, takže tentokrát neměl příležitost, aby se i jen pokusil Wilmu zchladit.“

„A na tom rohu se potkaly náhodou?“ zeptal se Norris.

„Pochybuji o tom. Já si myslím, že Wilma přijela domů, uviděla tu spoušť a Nettii vyzvala k boji.“

„Myslíš jako na souboj?“

„Asi tak.“

Norris hvízdl, pak chvíli nehnutě stál, ruce měl sepnuté za zády a hleděl do tmy. „Stejně, Alane, proč musíme být u těchhle sakra pitev?“ zeptal se konečně.

„Je to asi podle protokolu,“ řek Alan, ale bylo v tom něco víc… alespoň pro něj. Když má člověk starosti s nějakým případem (jako on právě s tímto), pak může být svědkem něčeho, co mu v mozku zařadí z neutrálu rychlost. Může být svědkem něčeho, čeho se pak chytí.

„Pak už je tedy nejvyšší čas, aby si okres najmul někoho novýho do protokolu,“ zahučel Norris a Alan se zasmál.

Ale uvnitř se nesmál – a to nejen proto, že nejbližších pár dní bude Polly jistě silně trpět. V této záležitosti není něco v pořádku. Navenek se sice zdá, že všechno do sebe zapadá, ale tam někde dole, kde vládnou spíš instinkty (a kam se také někdy ukrývají), dávají víc smyslu ti marťanští válečníci. Alespoň jemu.

No, neblázni! Cožpak jsi to právě od A až do Zet nevyložil Norrisovi, ještě než jsi stačil dokouřit tu cigaretu?

Ano, vyložil mu to. A to je také část problému. Cožpak se dvě ženské, i když jedna z nich je napůl bláznivá a ta druhá muňka zlomyslná, jen z tak běžných důvodů rozporcují na rohu ulice jako dvojice beznadějně odepsaných feťáků?

Alan prostě nevěděl. A protože nevěděl, odhodil cigaretu a znovu se nad celou tou záležitostí zamyslel.

Pro Alana všechno začalo telefonátem Andyho Clutterbucka. Alan právě vypnul fotbal Patriotů s Tryskáči (Patrioti už prohrávali o šest bodů z položeného míče a o další ze hry – a to běžela teprve třetí minuta druhé čtvrtiny) a oblékal si kabát, když vtom zazvonil telefon. Alan hodlal zajít do Nezbytných věcí, jestli tam bude pan Gaunt. Je docela i možné, pomyslel si, že se tam potká s Polly. Ale ten telefonát Cluta všechno změnil.

Eddie Warburton, říkal Clut, vzal telefon, právě když se on, Clut, vracel z oběda. V zahradní čtvrti městečka je prý nějaký bengál. Perou se tam ženský nebo co. Eddie řekl, že by nebylo od věci, kdyby Clut zavolal šerifa a pověděl mu o tom.

„Jak je kurva možný, že Eddie Warburton bere telefony v kanceláři šerifa?“ zeptal se Alan podrážděně.

„No, když v dispečerský kukani nikdo nebyl, tak si asi myslel –“

„To hovado ví moc dobře, co má dělat, když není nikdo v dispečerský kukani – je zapnutá mrcha, a tak si nemá telefonů co všímat.“

„Já teda nevím, proč to bral,“ řekl Clut se ztěží skrývanou netrpělivostí, „ale podle mě na tom teď tolik nezáleží. Druhý telefonát, týkající se toho incidentu, přišel asi před čtyřmi minutami – právě když jsem mluvil s Eddiem. Volala nějaká stará paní. Jméno jsem přeslechl – buď byla tak rozčilená že mi ho zapomněla říct, nebo mi ho říct nechtěla. Každopádně říkala, že na rohu ulic Willow a Ford došlo k nějaké ošklivé rvačce. Dvě ženský. Říkala, že mají nože. A že tam pořád ještě jsou.“

„Pořád se perou?“

„Ne – leží, obě. Už je po rvačce.“

„Jasně.“ Alanův mozek začal teď pracovat na vyšší obrátky jako expresní vlak, nabírající rychlost. „Zaznamenal jsi ten hovor, Clute?“

„Jasně, že jo.“

„Dobře. Dneska odpoledne má službu Seaton, že jo? Hned ho tam pošli.“

„Už jsem ho tam poslal.“

„No zaplať pánbů. Tak teď zavolej státní policii.“

„Kriminálku taky?“

„Zatím ne. Zatím tam jen zajeďte. Jsem tam hned, Clute.“

Když dorazil na místo masakru a uviděl tu spoušť, zavolal Alan do oxfordské posádky státní policie a řekl jim, aby hned poslali také kriminálku… nebo raději rovnou dvě party, pokud je mohou uvolnit. To už stáli Clut a Seaton Thomas s rozpaženýma rukama před houfem žen, jež se seběhly k místu neštěstí, a posílali je zpátky do jejich domovů. Dorazil Norris, obhlédl situaci a vytáhl z policejního vozu roličku žluté pásky označené nápisy MÍSTO ČINU – NEVSTUPOVAT. Na pásce byla silná vrstva prachu a Norris později řekl Alanovi, že vůbec nevěřil, že bude lepit, tak byla páska už stará.

Дата добавления: 2015-10-29