Přijďte prosím zase 12 страница

Napadal ho mnohem jednodušší průběh: Nettie přichází domů od Polly. Nachází v chodbě svého psa mrtvého. Bere si z kredence sekáček na maso a vyráží do ulic, aby si odsekla tlustý plátek polského libového.

Ale kdyby to bylo takhle, kdo potom rozbil ta okna u Jerzycků?

„A časově to taky moc nevychází,“ zamumlal a neklidně se otočil na druhou stranu.

John LaPointe byl s kriminalistickým týmem, který strávil celé nedělní odpoledne a večer stopováním Nettie – míst, kde všude se pohybovala. Zašla k Polly s makaróny. Řekla Polly, že až půjde domů, zastaví se možná v tom novém obchodě Nezbytné věci a promluví s majitelem panem Lelandem Gauntem, pokud bude mít otevřeno – Polly říkala, že pan Gaunt ji na nedělní odpoledne pozval k prohlídce určitého předmětu a Nettie mu měla sdělit, že Polly asi přijde, i když má značné bolesti rukou.

Pokud by se Nettie skutečně zastavila v Nezbytných věcech, pokud by tam Nettie skutečně strávila nějaký čas – hrabala se tam v krámech, tlachala s tím novým obchodníkem, jehož všichni v městečku pokládají za velmi fascinující osobnost, a s nímž se Alan pořád ještě nesetkal – silně by se tím snížila pravděpodobnost, že mohla stihnout to rozbíjení oken, čímž by se opět vynořil prostor pro jakéhosi tajemného vrhače kamenů. Ale ona se tam nezastavila. Obchod byl zavřený. Pan Gaunt řekl jak Polly – která se skutečně později v obchodě zastavila –, tak chlapcům od kriminálky, že Nettii ani koutkem oka nezahlédl od onoho dne, kdy si u něj koupila to stínítko z duhového skla. Dopoledne strávil v zadní místnosti obchodu, kde poslouchal klasickou hudbu a přitom si katalogizoval předměty na prodej. I kdyby někdo klepal, asi by to stejně neslyšel. Takže Nettie musela jít rovnou domů a proto také měla dost času na realizaci činů, jež Alanovi připadají tak nepravděpodobné.

Wilmě Jerzyckové zůstával ještě menší manévrovací prostor. Její manžel měl ve sklepě nějakou výbavu na opracovávání dřeva; strávil tam v neděli dopoledne čas od osmi hodin až do asi půl jedenácté. Řekl, že když už bylo hodně hodin, tak všechno vypnul a šel nahoru převléci se na mši o jedenácté. Jak vypověděl policistům, když vešel do ložnice, byla Wilma právě ve sprše – a Alan neměl žádný důvod nevěřit svědectví toho čerstvého vdovce.

Určitě to proběhlo následovně: Wilma odjíždí na svůj výhružný nájezd v devět třicet pět nebo devět čtyřicet. Pete je ve sklepě, vyrábí tam ptačí budky či co, nemá ani potuchy, že Wilma je pryč. Wilma přijíždí k domu Polly asi ve tři čtvrtě na deset – jen pár minut poté, co Nettie odešla k Polly – a spatří otevřené dveře. Pro Wilmu to nepochybně představuje pozvánku se zlatou ořízkou. Zaparkuje auto, jde dovnitř, zabije psa a impulsivně napíše ten vzkaz. Pak odejde. Nikdo ze sousedů si nevzpomíná, že by zahlédl Wilmino jasně žluté vozítko Yugo – což je nepříjemné, avšak nedokazuje to, že to vozítko tam skutečně nebylo. Mimoto většina sousedů v tu dobu vůbec nebyla doma – byli buď v kostele nebo mimo město.

Wilma jede zpátky domů, jde nahoru – zatímco Pete ve sklepě právě vypíná tu svoji pilu či hoblovku – a svléká se. Když Pete přichází do koupelny, aby si z rukou smyl piliny, než si vezme sako a kravatu, Wilma právě vstupuje pod sprchu; nejspíš je ještě napůl suchá.

Že Pete Jerzyck našel svoji ženu ve sprše, to je jediná věc v tom celém galimatyáši, která dává Alanovi perfektní smysl. Vývrtka použitá na psovi sice stačila na jeho zabití; ale byla příliš krátká. Wilma si potřebovala smýt z rukou a paží skvrny od krve.

Wilma se mine na jednom konci o chvilku s Nettii a na druhém konci se mine o chvilku se svým manželem. Je to možné? Ano. Sice se štěstím, ale je to možné.

Tak to pusť z hlavy, Alane. Pusť to z hlavy a spi.

Ale nemohl – protože tady něco smrdí. A smrdí to fest.

Alan se opět převalil na záda. Zdola z obývacího pokoje slyšel hodiny, tiše odbíjející čtvrtou. Tohle přece nikam nevede; ale přesto nebyl schopen pustit to z hlavy.

Snažil se představit si Nettii, sedící pokojně u kuchyňského stolu a píšící znovu a znovu na papíry TOHLE JE POSLEDNÍ VÝSTRAHA, zatímco necelých pět metrů od ní leží její mrtvý pes. Nedokázal to, ať se snažil sebevíc. To, co se původně zdálo být vraty do té jeho zahrady, se stále víc a víc jeví jako nějaká chytrá kresba vrat na vysoké, celistvé zdi. Jako nějaká kamufláž.

Vydala se skutečně Nettie k Wilmině domu na Willow Street a rozbila tam ta okna? To neví – ale zase ví to, že Nettie Cobbová platila v Castle Rocku za dost zajímavou osobu… za bláznivou ženskou, která zabila svého manžela a odseděla si pak řadu let ve vězení v Juniper Hillu. A její okolí vždy zaznamenalo každý řídký případ, kdy se jakýmkoliv způsobem odchýlila od svých zavedených zvyků. Kdyby se v neděli dopoledne hnala do ulice Willow – cestou by si nejspíš něco pro sebe mumlala a skoro určitě by plakala – jistě by si jí někdo všiml. Zítra Alan půjde, bude klepat na všechny dveře na cestě mezi oběma domy a bude klást otázky.

Konečně se začal propadat do spánku. A následovala ho tam i představa hromady kamenů, každý z nich obalený linkovaným papírem. A opět si pomyslel: Jestliže ty kameny neházela Nettie, kdo je tedy házel?

Jak se pozdní noční hodiny blížily svítání a začátku nového, zajímavého týdne, vynořil se z temnoty živého plotu, obklopujícího baptistickou faru, jistý mladý muž jménem Ricky Bissonette. Uvnitř tohoto domu jako ze škatulky spal svůj spánek spravedlivých reverend William Rose.

Ricky, devatenáctiletý mladík, který nepobral moc rozumu, pracoval v Sonnyho autoservisu Sunoco. Ten měl sice už dávno zavřeno, ale Ricky se zdržel v dílně – čekal tam, až bude dost pozdě (nebo dost časně), aby reverendu Rosemu provedl takový menší žertík. V pátek odpoledne se Ricky zastavil v tom novém obchodě a dal se do hovoru s majitelem, z něhož se vyklubal zajímavý starý brach. Slovo dalo slovo a v jednu chvíli si Ricky uvědomil, že vyjevuje panu Gauntovi svoje nejhlubší, nejtajnější přání. Uvedl jméno jedné mladé herečky a modelky – jedné velmi mladé herečky a modelky – a řekl panu Gauntovi, že by dal snad cokoliv za pár fotografií této mladé dámy, kde by byla bez oblečení.

„Nu, mám tu něco, co by vás mohlo zajímat,“ řekl mu na to pan Gaunt. Rozhlédl se po obchodě – jako kdyby si chtěl ověřit, že mimo nich dvou už tam není nikdo – potom šel ke dveřím a obrátil cedulku OTEVŘENO na ZAVŘENO. Vrátil se na svoje místo vedle pokladny, přehraboval se v něčem pod pultem a vytáhl odtud tlustou, nenadepsanou obálku. „Podívejte se na tyhle fotografie, pane Bissonette,“ řekl pan Gaunt a chlípně přivřel oko do světáckého mrknutí. „Myslím, že budete překvapen. Možná i užasnete.“

Byl spíš ohromený. Byla to přesně ta herečka a modelka, po níž Ricky toužil – určitě to byla ona! – a byla mnohem víc než jen nahá. Na některých fotografiích byla s jedním známým hercem. Na jiných zase se dvěma známými herci, z nichž jeden byl tak starý, že mohl být jejím dědečkem. A na dalších –

Ale než si ty další fotografie stačil prohlédnout (vypadalo to, že jich tam je nejméně padesát – samé krásné, lesklé barevné fotografie formátu třináct krát osmnáct), pan Gaunt mu je zase sebral.

„To přece je –“ vyhrkl Ricky vyslovuje jméno, dobře známé čtenářům společenských magazínů a divákům společenských televizních show.

„Ale kdepak,“ řekl pan Gaunt, zatímco jeho zelené oči říkaly ale ovšem. „To nemůže být ona… ale ta podoba je úžasná, viďte. Prodej takových fotografií je pochopitelně zakázaný – nemluvě o sexuálním kontextu, té dívce nebude moc přes sedmnáct let, ať už se jmenuje jakkoliv – ale možná bych se k jejich prodeji nechal přemluvit, pane Bissonette. Ta horečka, co mám v krvi, není malárie, ale kšeft. Tak co? Domluvíme se?“

Domluvili se. Ricky Bissonette nakonec koupil dvaasedmdesát pornografických fotografií za šestatřicet dolarů… a za tenhle malý žertík.

Sehnutý přeběhl trávník fary, na chvíli se schoval ve stínu verandy, aby se ujistil, že nebyl spatřen, a pak tiše vystoupil po schodech. Ze zadní kapsy vytáhl nějakou bílou kartu, otevřel záklopku dveřní štěrbiny pro poštu a kartu vhodil dovnitř. Pomalu pak mosaznou záklopku zase pouštěl, aby necvakla. Pak přeskočil zábradlí verandy a přeběhl přes trávník. Na další dvě nebo tři hodiny temnoty, zbývající do pondělního ranního rozbřesku, měl velké plány – týkaly se těch dvaasedmdesáti fotografií a velké tuby pleťové vody značky Jergens.

Ta karta připomínala bílou noční můru, třepotavě prolétající štěrbinou pro poštu na vybledlý běhoun chodby fary. Přistála textem nahoru:

Tak jak se vede, ty jeden přiblblej baptistickej čurane. Píšeme ti proto, abys rači koukal nechat těch keců proti našemu Nočnímu kasinu. Chceme se jen pobavit a tobě nic neděláme. Ale hodně z nás, loajálních katolíků, už je dost nasranejch na ty tvoje baptistický kecy. Stejně nám všem je jasný, že vy baptisti sté jen jedna banda kundolizů. Koukej si rači dát bacha, ty jeden funivej reverouši Vildo. Jestli nepřestaneš strkat svůj tlustej ksicht do našich záležitostí, tak zmažeme hovnama ksicht tobě i všem tvejm prdelním kámošům tak, že už budete smrdět nafurt!

Nech nás na pokoji, ty přiblblej baptistickej čurane, NEBO TOHO BUDEŠ SAKRA LITOVAT. Tohle je „Varování“ od SLUŠNÝCH KATOLÍKŮ Z CASTLE ROCKU

Reverend Rose kartu objevil, když si šel v županu pro ranní noviny. Jeho reakci je snad lepší si představit, než ji popisovat.

Leland Gaunt stál u okna předního pokoje bytu nad obchodem Nezbytné věci s rukama za zády, přehlížeje městečko Castle Rock.

Čtyřpokojový byt za ním by nepochybně vzbudil podiv u obyvatel městečka, protože byl prázdný – naprosto prázdný. Nebyla v něm jediná postel, jediný kus nádobí, jediná židle. Skříně zíraly svými veřejemi dokořán, úplně prázdné. Po podlaze bez jakýchkoliv koberců se v mírném průvanu líně převalovaly chuchvalce prachu. Jediné vybavení celého bytu vlastně představovala úprava oken: velmi domácky působící kostkované závěsy. Tvořily konečně jedinou výbavu bytu, na níž záleželo, protože na ně bylo vidět z ulice.

Městečko teď spalo. Obchody byly temné, domy byly temné, klid opuštěné a prázdné Main Street rušil jen blikající semafor na křižovatce ulic Main a Watermill, vysílající ospalé oranžové záblesky. Přehlížel městečko zamilovaným zrakem. Zatím to ještě není jeho městečko, ale brzy bude. Už si na něj políčil. Oni o tom ještě neví… ale brzy se to dozví. Dozví se to.

To velkolepé slavnostní zahájení proběhlo dobře, moc dobře.

Pan Gaunt se považoval za jakéhosi elektrikáře lidských duší. Na takovém malém městě, jako je Castle Rock, jsou všechny spínací skříňky uspořádány pěkně vedle sebe. Stačí jen ty skříňky otevřít… a pak začít přepojovat dráty. Propojit Wilmu Jerzyckovou na Nettii Cobbovou dvěma dráty ze sousedních skříněk – třeba ze skříněk kluka jako je Brian Rusk a opilce jako je Hugh Priest. A stejně se dají propojovat i další osoby – Cvalíka Keetona propojit na Norrise Ridgewicka, Franka Jewetta na George Nelsona, Sally Ratcliffovou na Lestera Pratta.

V určitém bodě je třeba zkontrolovat některá z těch zajímavých propojení, jen aby se člověk přesvědčil, zda všechno funguje, jak má – jak to konečně provedl právě dnes –, a pak se jen občas do vedení vyšle menší výboj, aby věci neusnuly. Aby se udržovalo spojení. Ale většinou stačí jen čekat, jak se všechno vyvrbí… a pak slíznout smetanu.Všechnu smetanu.

A najednou.

A k tomu stačí jen porozumět povaze lidí a „Pochopitelně to je ve skutečnosti otázka nabídky a poptávky,“ prohodil zamyšleně pan Gaunt, přehlížeje spící městečko.

A proč? Nu… vlastně právě proto. Právě proto.

Lidi se vždycky počítají na duše – a on pochopitelně těch duší vezme co nejvíc, až bude svůj obchod zavírat; pro Lelanda Gaunta jsou duše totéž, co pro lovce trofeje nebo pro rybáře preparované ryby. Z jakéhokoliv praktického ohledu dnes pro něj sice mají cenu pramalou, ale přesto bude brát co nejvíc, i když možná bude tvrdit pravý opak; nebylo by to konečně ani sportovní, nesnažit se o maximum.

Přesto ho však hnalo hlavně potěšení, ne počet duší. Jen prosté potěšení. To je vlastně jediná věc, která má po čase smysl – protože když jsou léta nekonečná, člověk pak hledí najít si zábavu, kde to jen jde.

Pan Gaunt teď přesunul ruce ze zad – ruce, odpuzující každého, kdo měl smůlu a pocítil jejich šustivý dotek – a pevně je sepnul, kotníky pravé ruky vtlačené do dlaně levé a kotníky levé vtlačené do dlaně pravé ruky. Nehty na prstech měl dlouhé, silné a žluté. Byly také velmi ostré a po chvíli se mu zařízly do kůže na prstech, až z nich začaly prýštit čůrky rudočerné husté krve.

Brian Rusk vykřikl se spaní.

Myra Evansová si sjela rukama do rozkroku a začala divoce masturbovat – v jejím snu se s ní Král právě miloval.

Danforthu Keetonovi se zdálo, že leží uprostřed cílové roviny na dostihové dráze v Lewistonu; zakryl si rukama tvář před koňmi, řítícími se na něj.

Sally Ratcliffové se zdálo, že když otevřela dveře mustanga Lestera Pratta, spatřila, že auto je plné hadů.

Hugh Priest se s výkřikem probudil ze snu, v němž Henry Beaufort, barman od Žlutého tygra, polil jeho liščí ohon benzínem a pak ho zapálil. Everett Frankel, asistent doktora Raye Van Allena, měl sen, v němž si vložil do úst svoji novou dýmku, jejíž troubel se proměnila na čepel žiletky a on si uřízl jazyk.

Polly Chalmersová začala ze spánku tiše sténat a uvnitř malého stříbrného vajíčka, visícího jí na řetízku kolem krku, se cosi pohnulo se suchým zachrastěním jakoby nějakých malých křidélek a z vajíčka začal vycházet jakýsi dusivý pach… připomínající jedovatou vůni fialek.

Leland Gaunt pomalu uvolňoval sevření svých rukou. Jeho velké, křivě zasazené zuby se obnažily ve šklebu, jenž byl zároveň veselý i nekonečně ohyzdný. Všechny sny z celého Castle Rocku odlétly a neklidně spící lidé opět začali spát pokojně.

Zatím.

Brzy vyjde slunce. Nedlouho poté začne další den i se všemi svými překvapeními a divy. Dospěl k přesvědčení, že už je na čase, aby si najmul nějakého asistenta… ale ani ten nesmí být ušetřen procesu, který právě uvedl do pohybu. Kdepak.

To by mu zkazilo veškerou zábavu.

Leland Gaunt stál u okna a přehlížel městečko před sebou, spící a bezbranné v té veskrze nádherné temnotě.

Дата добавления: 2015-10-29