Aacute;ST III 14 страница

„Jistě, že řekl. Co jiného na celém světě bys také mohl chtít; jmenuj jen jednu jedinou věc, která by pro tebe byla tak nepostradatelná, abys jí neodolal? A tohle je zase ten tvůj amulet, Alane – tohle ti navlékl na krk.“

Pustila kliku dveří a natáhla k němu obě ruce. Dopadalo na ně stropní světýlko kabiny auta. Pokožku na nich měla tmavou, zarudlou. Měla paže tak oteklé, že lokty v nich tvořily zapadlé dolíčky.

„V mém amuletu byl pavouk,“ řekla tiše. „Jen takový malý pavouček. Ale rostl. Živil se mojí bolestí a rostl. Dělal to tak dlouho, dokud jsem ho nezabila a nevzala si zpátky svoji bolest. Strašně moc jsem chtěla, aby ta bolest zmizela, Alane. Chtěla jsem to sice – ale přesto ta bolest nemusí nutně zmizet. Mohu tě milovat a zároveň mohu tu bolest snášet. Dokonce myslím, že ta bolest by vše ostatní mohla dělat ještě lepší – podobně jako diamant vypadá lépe, je-li dobře zasazený.“

„Polly –“

„Pochopitelně, že mne otrávil,“ pokračovala zamyšleně, „a mám dojem, že ten jed mne zabije, jestliže se něco nestane. A proč taky ne? Je to jen spravedlivé. Tvrdé, ale spravedlivé. Koupila jsem si ten jed, když jsem si koupila amulet, prodal minulý týden ve svém obchodě hodně takových amuletů. Ten darebák pracuje rychle, to se mu musí přiznat. Plíživý pavouk. To bylo v mém amuletu. Co je ve tvém? Annie a Todd, že? Že tam jsou?“

„Polly, moji ženu zabil Eso Merrill! Zabil Todda! Je –“

„Ne!“ vykřikla a uchopila jeho obličej do svých bodajících rukou. „Poslouchej mě! Snaž se mě pochopit! Alane, tady nejde jen o tvůj život, cožpak to nevidíš? Nutí tě, abys od něj odkoupil vlastní bolest – a nutí tě platit za to dvakrát! Cožpak jsi to ještě nepochopil? Cožpak ti to není jasné?“

Zíral na ni s ústy pootevřenými… a pak je pomalu zavřel. Náhle se mu v obličeji objevil výraz zmateného překvapení. „Moment,“ řekl. „Tady něco nesedí. Na té pásce, kterou mi ukázal, něco nesedí. Nemohu přece…“

„Ale můžeš, Alane! Ať už ti prodal cokoliv, nemůže to být v pořádku. Stejně jako nebylo v pořádku jméno na tom dopise, který mi nechal doručit.“

Teď vlastně poprvé uslyšel její hlas naplno. „Jaký dopis?“

„To teď není důležité – pokud bude kdy, povím ti to později. Jde o to, že on přehání. Myslím, že přehání vždycky. Je tak napěchovaný pýchou, že je až s podivem, že z toho ještě nepraskl. Alane, zkus to už jednou provždy pochopit: Annie je mrtvá, Todd je mrtvý – a pokud se teď hodláš vydat na lov Esa Merrilla, zatímco tohle město kolem tebe hoří –“

Na Pollyině rameně se objevila ruka. Nějaké předloktí jí obepnulo krk a drsně ji strhlo dozadu. Náhle vedle ní stál Eso Merrill – držel ji, mířil na ni pistolí a přes její rameno se šklebil na Alana.

„Mluvíte o vlku, dámo,“ řekl Eso a nad jeho hlavou –

– nebe pročísl blesk.

Frank Jewett a jeho starý „dobrý“ přítel George T. Nelson stáli proti sobě na schodišti budovy soudu jako dvojice jakýchsi podivných pistolníků v brýlích už téměř čtyři minuty; nervy měli napnuté jako struny houslí, naladěných na nejvyšší oktávu.

Vytrhl automatickou pistoli, kterou měl zasunutou za pasem v kalhotách.

„Paf!“ řekl George T. Nelson a sáhl po své pistoli.

Vytáhli zbraně se stejným horečnatým šklebem – šklebem, připomínajícím mocný, neslyšný výkřik – a stiskli spouště. Oba výstřely se překryly tak dokonale, že splynuly v jeden. Zablesklo se, když obě kulky vyletěly… a v polovině svých drah letu se o sebe otřely a vychýlily právě natolik, aby minuly to, co by jinak byla dvojice zásahů do černého.

Frank Jewett ucítil u levého spánku závan horkého vzduchu.

George T. Nelson ucítil bodnutí na pravé straně krku.

Nevěřícně na sebe hleděli nad kouřícími se pistolemi.

„No?“ řekl George T. Nelson.

„Co?“ řekl Frank Jewett.

Oba se začali stejně šklebit, neschopni uvěřit tomu, že jsou naživu. George T. Nelson udělal váhavý krok k Frankovi; Frank váhavě sestoupil o jeden schod k Georgovi. V další chvíli by se nepochybně objali, jejich rozmíška by byla oněmi dvěma závany horkého vzduchu uzavřena… ale v tu chvíli vylétla do povětří budova Magistrátu s tak mohutnou detonací, jako kdyby praskala celá zeměkoule – a oba byli na místě rozprášeni na molekuly.

Tato poslední exploze předčila všechny předchozí. Eso s Cvalíkem umístili do budovy Magistrátu čtyřicet roubíků dynamitu – ve dvou svazcích po dvaceti. Jednu bombu umístili na křeslo soudce v soudní síni. Cvalík pak trval na tom, aby druhou bombu uložili na pracovní stůl Amandy Williamsové v místnosti Rady.

„Stejně se ženský nemají plíst do politiky,“ vysvětlil Cvalík Esu.

Zvuk detonace byl přímo ohlušující a všechna okna největší budovy ve městě se na okamžik naplnila nadpřirozenou fialovooranžovou září. Pak plameny vyrazily ven okny, vyrazily dveřmi, všemi průduchy a ventilačními otvory jako nějaké nelítostné, svalnaté paže. Dřevěná konstrukce střechy se v celku zvedla jako nějaký podivně tvarovaný vesmírný koráb, vznesla se na podušce ohně a pak se rozprskla na tisíce kousků.

V příštím okamžiku se rozlétla na všechny strany vlastní budova a změnila Lower Main Street na změť cihel a skla, kde nemohlo přežít nic většího, než šváb. Výbuch zabil devatenáct mužů a žen; pět z nich patřilo mezi novináře, kteří přijeli zajišťovat zpravodajské krytí podivných událostí v Castle Rocku a stali se místo toho jejich součástí. Vozidla státní policie a zpravodajské vozy televize létaly vzduchem jedno přes druhé jako dětské hračky. Žlutá dodávka, kterou dal pan Gaunt k dispozici Esu a Cvalíkovi, letěla majestátně po Main Street tři metry nad vozovkou, kola se jí točila, zadní dveře visely na závěsech a z jejího ložného prostoru padalo různé náčiní a časové spínače. Nesena horkým dechem hurikánu výbuchu prorazila čelní stěnu pojišťovny firmy Dostie a přistála v hale. Svým nárazníkem před sebou hrnula jako sněžný pluh pracovní stoly s psacími stroji a skříně se šanony.

Zem se otřásla jako při zemětřesení střední síly. Po celém městě tlaková vlna výbuchu vyrazila okna v budovách. Větrné korouhvičky, které byly v převládajícím větru bouřky (nyní trochu polevujícím, jako kdyby znejistěl tváří v tvář mocnějšímu živlu) natočené směrem na severovýchod, se začaly bláznivě točit. Několik se jich utrhlo ze svých osiček a druhého dne byla jedna z nich nalezená zabodnutá hluboko ve dveřích baptistického kostela – jako šíp nějakého loupeživého indiánského kmene.

Na Castle Avenui, kde v bitce právě začínali získávat rozhodující převahu katolíci, ustaly všechny potyčky. Henry Payton stál u policejního vozu s revolverem v ruce, visící mu u pravého kolena. Zíral na ohnivou kouli na jihu. Po tvářích mu jako slzy tekly čůrky krve. Reverend Rose se posadil, spatřil na obzoru ohnivou záři a začal se domnívat, že nastal konec světa, že se dívá na hvězdný pelyněk. Otec Brigham se k němu potácivě přibližoval. Nos měl v obličeji výrazně nakřivo a místo obličeje měl jakousi krvavou masku. Chvíli se rozmýšlel, zda nemá hlavu reverenda Rose nakopnout jako mičudu, pak mu ale místo toho pomohl na nohy.

Na Castle View Andy Clutterbuck ani nezvedl hlavu. Seděl na prvním schodu domu Potterů, plakal a kolébal v náručí tělo své mrtvé ženy. Měl před sebou ještě dva roky života opilce, který se nakonec utopí v ledové vodě jezera Castle Lake – toto byl ale poslední střízlivý den jeho života.

Sally Ratcliffová zavřená v koupelně a po švu šatů jí v zástupu pochodoval nějaký malý hmyz. Dozvěděla se, co se stalo Lesterovi a pochopila, že je za to nějak odpovědná (nebo alespoň byla přesvědčená, že to pochopila – což nakonec vyšlo nastejno). Oběsila se na pásku od koupacího pláště. Jednu ruku měla vsunutou hluboko do kapsy svých šatů. V sevřené pěsti držela dřevěnou třísku. Byla zčernalá stářím a prožraná hnilobou. Dřevní stinky, jimiž byla napadená, ji opouštěly, hledajíce si nové a stabilnější působiště. Dosáhly švů Sallyiných šatů a pokračovaly v pochodu po jedné z volně visících nohou směrem k podlaze.

Vzduchem hvízdaly létající cihly a měnily ve svém okolí domy na trosky – jako kdyby právě probíhal útok těžkého dělostřelectva. Ty, které byly blíž, měly v sobě díry jako ementálský sýr, případně se úplně sesypaly.

Noc krvácela a řvala jako lev, jemuž v hrdle uvízlo otrávené kopí.

Seat Thomas za volantem policejního vozu, kterým mu Norris Ridgewick přikázal jet, náhle pocítil, že zadek vozu se trochu zvedá – jako kdyby ho nadzvedávala ruka nějakého obra. O chvíli později se auto ocitlo ve spršce cihel. Dvě nebo tři prorazily zavazadlový prostor. Jedna dopadla na střechu a další přistála v oblaku cihelného prachu barvy zaschlé krve na přední kapotě a sklouzla z ní.

„Kriste pane, Norrisi, vždyť letí do povětří snad celý městečko!“ vykřikl Seat poděšeně.

„Jen jeďte,“ řekl Norris. Měl pocit, že celý hoří; v obrovských kapkách mu na obličeji vyvstával pot. Obával se, že Eso ho sice nezranil smrtelně – v obou případech ho vlastně zranil jen lehce – ale stejně něco nebude v pořádku. Cítil, jak se mu do těla zavrtává nějaký umrtvující jed a on přestává vidět. Stěží se udržoval při vědomí. A jak mu horečka stoupala, byl stále víc a víc přesvědčen o tom, že Alan ho potřebuje – a že pokud bude mít velké štěstí a bude statečný, přece jen se mu podaří nějak odčinit to strašné zlo, jež uvedl do pohybu tím, že rozřezal Hughovi pneumatiky.

Spatřil před autem malou skupinu lidí na ulici poblíž zeleného baldachýnu Nezbytných věcí. Ohnivý sloup, tyčící se nad troskami v místech, kde stávala budova Magistrátu, osvětloval ty postavy jako herce na jevišti. Spatřil Alanovu dodávku a Alana, vystupujícího z ní. Proti němu, zády k policejnímu vozu, jímž právě se Seatem přijížděli, stál nějaký muž se zbraní v ruce. Držel před sebou jako štít nějakou ženu. Norris ji neviděl natolik zřetelně, aby ji poznal, ale ten muž, který ji držel – nepochybně coby rukojmí – na sobě měl potrhané zbytky trička s nápisem Harley-Davidson. Byl to tentýž člověk, který se snažil u budovy Magistrátu zabít Norrise; tentýž člověk, který vystřelil mozek Cvalíkovi Keetonovi. I když se s ním ještě nikdy nesetkal, měl teď Norris téměř jistotu, že se mu podařilo narazit na pověstného zlého muže Castle Rocku, Esa Merrilla.

„Kriste pane, Norrisi! To je přece Alan! Co se to tam děje?“

Ať už ten chlápek je kdokoliv, pomyslel si Norris, nemůže nás při tom rámusu všude kolem slyšet. Pokud se Alan nepodívá naším směrem –

Služební revolver ležel Norrisovi v klíně. Stáhl sklo okna na straně spolujezdce a pak zvedl revolver. Že předtím vážil metrák? Teď váží nejméně dvakrát tolik.

„Jeďte pomalu, Seate – jak můžete nejpomaleji. A když vám dám znamení nohou, zastavte. Okamžitě. Nerozmýšlejte se.“

„Nohou? Jak to myslíš, noh-“

„Klid, Seate,“ řekl Norris se znavenou laskavostí. „Hlavně nezapomeňte, co jsem vám řekl.“

Norris se otočil na bok, hlavu a ramena vystrčil z okna a chytil se tyče, sloužící jako nosič výstražných světel na střeše auta. Pomalu, pracně se soukal ven, až seděl na okně. Ramenem mu probíhala nesnesitelná bolest a košilí mu začala prosakovat čerstvá krev. Byli teď necelých třicet metrů od těch tří lidí, stojících na ulici. Přes střechu mohl snadno mířit na muže, držícího před sebou tu ženu. Střílet nemohl, zatím ještě ne – protože pořád ještě bylo dost pravděpodobné, že by mohl zasáhnout zrovna tak ji i jeho. Kdyby se však jeden z nich pohnul…

Byli už velmi blízko; dál se Norris neodvažoval. Kopnul Seata nohou do stehna. Seat plavně auto zastavil uprostřed cihlami a rumem poseté ulice.

Pohněte se, modlil se Norris. Pohněte se jeden z vás. Je jedno, který z vás to bude, stačí kousek – hlavně se ale pohněte, pohněte se, prosím.

Nevšiml si, že dveře Nezbytných věcí se otevřely; byl soustředěný výlučně na muže s pistolí a rukojmí. Neviděl, jak pan Leland Gaunt vyšel ze svého obchodu a zůstal stát pod zeleným baldachýnem.

„Ty prachy byly moje, hajzle jeden!“ řval Eso na Alana, „a jestli chceš tuhle štětku zpátky se vším všudy, tak mi rači řekni, co si s nima kurva proved!“

Alan vystoupil z dodávky. „Eso, já vůbec nevím, o čem to tu mluvíš.“

„Špatná vodpověď!“ zaječel Eso. „Ty totiž víš úplně přesně, vo čem mluvím. Fotrovy prachy! V těch plechovkách! Jestli tu štětku chceš, tak koukej říkat, co si s nima proved! A nemáš na to moc času, zkurvenče jeden!“

Koutkem oka zahlédl Alan jakýsi pohyb o kousek níž na Main Street. Byl to policejní vůz – zdálo se mu, že místní – ale neodvažoval se tím směrem podívat zkoumavěji. Kdyby Eso zjistil, že má někoho v zádech, zastřelil by Polly. A udělal by to nepochybně dřív, než bys řekl švec.

Upřel proto svůj pohled na ni. Tmavé oči měla unavené a plné bolesti… neviděl však v nich strach.

Alan cítil, jak se mu opět začíná vracet rozvaha a zdravý rozum. Stejně to je taková legrační záležitost ten zdravý rozum. Když o něj člověk přijde, ani si to neuvědomí. Necítí, že by mu chyběl. Uvědomí si, že se mu vrátil, až když se skutečně vrátí – jako nějaký vzácný divoký pták, žijící a zpívající na základě vlastní volby, ne na základě nějakého nařízení.

„Zinscenoval to špatně,“ řekl tiše Polly. „Gaunt to na té pásce zinscenoval špatně.“

„Vo čem to tu kurva mluvíte?“ Hlas Esa byl bodavý, byla z něj cítit poslední dávka kokainu. Zabořil hlaveň automatické pistole Polly do týlu.

Z nich všech Alan jako jediný zahlédl, jak se dveře Nezbytných věcí tiše otevírají – a býval by to ani nezahlédl, kdyby se tak úporně nesnažil nedívat se na pomalu se blížící policejní vůz. Jen Alan zahlédl – jako nějaký přelud, téměř mimo záběr svého vidění – vysokou postavu, vycházející ze dveří obchodu; postavu oblečenou ne do sportovního saka nebo smokingu, nýbrž do černého popelínového pláště.

Cestovního pláště.

V jedné ruce měl pan Gaunt staromódní brašnu, připomínající zavazadla, v jakých za starých časů nosívali podomní obchodníci svoje zboží a vzorky. Byla vyrobená z kůže hyeny a její tvar se měnil. Nafukovala se a vydouvala, nafukovala a vydouvala pod dlouhými bílými prsty, svírajícími její držadla. A zevnitř – jako zvuk vzdáleného větru či strašidelné lkaní, jež někdy vydávají dráty vedení vysokého napětí – bylo slyšet zdušený nářek. Alan ten příšerný a neustávající zvuk neslyšel ušima; zdálo se mu, že ho vnímá přímo srdcem a duší.

Gaunt stál pod baldachýnem, odkud viděl jak na blížící se policejní vůz, tak na skupinku vedle dodávky, a v jeho očích se objevil výraz počínajícího znepokojení… možná i starostlivosti.

Alan si pomyslel: a on neví, že jsem ho zahlédl. Jsem si tím téměř jist. Bože, dej, ať se nemýlím.

Alan Esu neodpověděl. Místo toho mluvil na Polly a současně pevně svíral plechovku falešných oříšků. Eso si jí zatím vůbec nevšiml – nejspíš proto, že Alan se ji vůbec nesnažil nějak skrývat.

„Annie ten den neměla zapnutý bezpečnostní pás,“ řekl Alan Polly. „Řekl jsem ti to někdy vůbec?“

„Já… já se nepamatuji, Alane.“

Za Esem se Norris Ridgewick pracně vysouval z okna policejního vozu.

„Proto vlastně proletěla tím předním sklem.“ Za chvíli budu muset dostat jednoho z nich, pomyslel si. Esa nebo pana Gaunta? Kam? Kterého? „Nad tím jsem vždycky přemýšlel – proč ten bezpečnostní pás neměla připnutý. Na něco takového nemusela ani myslet; tak hluboce v ní ten návyk byl zakořeněný. Ale toho dne připoutaná nebyla.“

„Máš poslední šanci, poldo,“ zaskřehotal Eso. „Buď si vemu svoje prachy, nebo tuhle štětku. Vyber si!“

Alan ho dál ignoroval. „Ale na té videopásce byla přesto připoutaná,“ řekl Alan – a náhle už věděl. A to vědomí v něm stoupalo jako nějaký průzračný stříbrný sloupec ohně. „Přesto byla připoutaná –

A TÍM JSTE TO POSRAL, PANE GAUNTE!“

Alan se obrátil k vysoké postavě, stojící pod zeleným baldachýnem necelé tři metry od něj. Během prvního dlouhého skoku směrem k novému podnikateli v Castle Rocku – a ještě před tím, než byl pan Gaunt vůbec schopen cokoliv udělat mimo toho, že se mu začaly překvapením rozšiřovat oči – strhnul Alan víčko z posledního žertovného předmětu, který si koupil Todd: toho, který mu dovolila koupit Annie, když prohlásila, že mladý je jen jednou.

Had vyskočil z plechovky – jenomže tentokrát to nebyla žádná legrácka.

Tentokrát to bylo opravdové.

Opravdové to bylo jen pár vteřin a Alan se nikdy neměl dozvědět, zda to spatřil ještě někdo jiný mimo něj; ale každopádně Gaunt to spatřil; tím si byl naprosto jistý. Had byl dlouhý – mnohem delší než had z krepového papíru, který mu vyskočil z plechovky asi před týdnem, když sejmul její víčko na parkovišti před budovou Magistrátu po té dlouhé, osamělé jízdě z Portlandu. Kůže mu zářila měňavými duhovými barvami a tělo měl posázené rudými a černými démanty; vypadal jako nějaký pohádkový chřestýš.

Jakmile dopadl na rameno popelínového pláště Lelanda Gaunta, čelisti se mu otevřely a Alan zahlédl oslnivý lesk jeho jakoby chromových tesáků. Spatřil napřahující se vražednou trojúhelníkovou hlavu a pak její výpad po Gauntově krku. Spatřil, jak po ní Gaunt šmátrá a zachycuje ji… ale než ji stačil chytit, zabořily se mu tesáky hada do masa na krku – a ne jednou, nýbrž několikrát. Jeho trojúhelníková hlava kmitala nahoru a dolů jako hlavice šicího stroje.

Gaunt zaječel – Alan nepoznal, zda bolestí, vztekem či obojím – a pustil brašnu, aby mohl hada chytit oběma rukama. Alan využil příležitost a skočil po ní právě v okamžiku, když si Gaunt strhával hada s krku a pak ho zadupával do chodníku svými vysokými botami. Když had dopadl na chodník, byl už zase jen tím, čím byl i vždycky předtím – pouhou lacinou legráckou, metrem a půl vybledlého zeleného krepového papíru, navinutého na pružině; trikem, do kterého se může zbláznit jen dítě jako Todd, a který může skutečně ocenit jen taková kreatura jako Gaunt.

Na třech místech na krku měl Gaunt po dvou rankách, z nich mu teď tenkými čůrky prýštila krev. Nepřítomně si ji otíral jednou ze svých podivných rukou s dlouhými prsty a zároveň se shýbal pro svoji brašnu… a náhle se zarazil. Takto sehnutý, s nohama pokrčenýma v kolenech a nataženou dlouhou paží, vypadal jako dřevoryt jeřábu. Ale to, po čem sahal, tam už nebylo. Brašna z kůže hyeny se svými odporně se vydouvajícími, jakoby dýchajícími boky, stála nyní na chodníku mezi Alanovýma nohama. Sebral ji ve chvíli, kdy se pan Gaunt zabýval hadem – a provedl to se svojí obvyklou obratností a rychlostí.

Výraz ve tváři Gaunta teď byl jednoznačný: zračila se v něm hrozivá směsice vzteku, nenávisti a nevěřícného překvapení. Horní ret se mu ohrnul jako čenich psa a obnažil dvě řady velkých, nerovných zubů. Všechny zuby teď měl zašpičatěné, jakoby speciálně pro tuto příležitost.

Natáhl ruce, prsty na nich měl roztažené, a zasyčel: „Dejte to sem – je to moje!“

Дата добавления: 2015-10-29