Aacute;ST III 13 страница

Alan nasedl do dodávky. Zasunul pistoli, uložil baterku na zadní sedadlo a žertovnou plechovku s oříšky položil na sedadlo spolujezdce. V duchu už dával Esu ruce na krk a začínal ho škrtit.

„STŮJTE!“ zvolal Norris znovu. „STŮJTE A ANI HNOUT!“

Pomyslel si, že události teď nabraly až neuvěřitelně šťastný obrat. K cele pro zadržené, kam hodlal uložit Dana Keetona, to je necelých padesát metrů. A ten druhý chlápek… nu, to bude přece záležet na tom, do čeho se namočili, ne? Nevypadají zrovna jako dvojice samaritánů, kteří byli právě navštívit nemocné a utěšit strádající.

Policista Price pohlédl z Norrise na muže, stojící teď u staromódní tabule s nápisem OKRESNÍ SOUD CASTLE COUNTY. Pak se podíval zase na Norrise. Eso a starouš na sebe také pohlédli. Oba pohnuli pažemi k rukovětím pistolí, vyčnívajícím jim za opasky kalhot.

Norris mířil hlavní revolveru k obloze, jak ho to učili pro případ podobných situací v policejní škole. Nyní – zase přesně podle předpisu – si sevřel pravé zápěstí levou rukou a hlaveň revolveru pomalu spustil do vodorovné polohy. Pokud mají učebnice pravdu, tak si ti muži neuvědomí, že míří přesně mezi ně; každý z nich měl být přesvědčený, že hlaveň je namířená právě na něj. „Dejte ruce od svých zbraní, vážení! A to hned!“

Cvalík a jeho společník si vyměnili další pohled a spustili ruce k bokům. Norris vrhl pohled na policistu. „Hele,“ řekl, „Prici. Mohl bys mi trochu pomoct? Jestli teda nejsi moc unavenej.“

„Co to vyvádíš?“ zeptal se Price. Z hlasu mu zazněly obavy a neochota míchat se do něčeho. Všechny večerní události, korunované navíc explozí mostu, ho změnily na jakéhosi nezúčastněného pozorovatele. Nepochybně pocítil nechuť přecházet teď tak najednou do aktivnější role. Stalo se toho už víc než dost – a stalo se to na jeho vkus až příliš rychle.

„Zatýkám tyhle dva darebáky,“ štěkl Norris. „Co bys řek že dělám jinýho, kurva?“

„Zatkni tohle,“ řekl Eso a ve výsměšném gestu ukázal Norrisovi prostředník – strč si ho víš kam. Cvalíkovi uniklo pobavené uchechtnutí.

Price na ně nervózně pohlédl a pak upřel svůj ustaraný pohled zase na Norrise. „A… na základě obvinění z čeho?“ Cvalíkův společník se zasmál.

Norris opět zaměřil veškerou pozornost na oba muže a se znepokojením zaregistroval, že změnili svoji vzájemnou polohu. Když na ně před chvílí namířil revolver, stáli téměř u sebe. Teď už byli od sebe téměř dva metry a rozestupovali se dál. „Nehýbejte se!“ štěkl. Muži se zastavili a opět na sebe pohlédli. „Postavte se zase k sobě!“

Stáli bez hnutí v lijáku, ruce podél boků a hleděli na něj.

„Zatýkám je pro začátek za nedovolené ozbrojování!“ křikl Norris vzdorně na policistu Price. „A ty si laskavě vytáhni prst z prdele a koukej mi pomoct!“

To Price probudilo k činnosti. Pokusil se vytáhnout si revolver z pouzdra a zjistil, že u něj má zapnuté bezpečnostní poutko. Začal s ním zápasit. Ve chvíli, kdy vylétlo do povětří holičství a pohřební ústav, stále ještě se s ním potýkal. Cvalík, Norris i Price se podívali do ulice. Ale Eso ne. Čekal na tu chvíli jako na smilování. Vytáhl svoji automatickou pistoli a rychlostí zkušeného kovboje vypálil. Kulka zasáhla Norrise do levého ramene a přerazila mu klíční kost. Když si Norris všiml, že oba muži se rozestupují, odstoupil o krok od cihlové zdi; nyní byl na ni opět nárazem kulky vržen. Eso vystřelil znovu. Kulka odštípla kus cihly snad centimetr od Norrisova ucha. Odrazila se, bzučíc jako nějaký velký, velmi rozhněvaný hmyz.

„Ach, bože!“ vykřikl policista Price a ještě usilovněji se pokoušel rozepnout bezpečnostní pásek na pouzdře svého revolveru.

„Napal toho pitomce, starouši!“ zaječel Eso. Šklebil se. Znovu vystřelil na Norrise a tato třetí kulka vyryla krvavou šmouhu do kostnatého levého boku zástupce šerifa, skládajícího se pomalu na kolena. Zablesklo se. Bylo to zvláštní, ale Norris stále ještě jasně slyšel, jak na vozovku dopadají úlomky cihel a dřeva z posledního výbuchu.

Policista Price si konečně rozepnul pásek na pouzdře revolveru. Právě ho vytahoval, když vtom mu kulka z Cvalíkovy pistole ustřelila hlavu od obočí výš. Price vyletěl do vzduchu a byl vržen na cihlovou zeď uličky.

Norris naposledy zvedl zbraň. Vážila snad metrák. Stále ji drže oběma rukama, zamířil na Keetona. Cvalík byl snadnějším terčem než ten jeho společník. A co je důležitější, Cvalík právě zabil policistu – a taková věc v Castle Rocku v žádném případě nikomu nesmí projít. Možná jsou burani, ale nejsou žádní barbaři. Norris stiskl spoušť ve stejný okamžik, kdy na něj Eso znovu vystřelil.

Zpětný ráz výstřelu z jeho revolveru jím mrštil dozadu. Esova kulka prolétla volným prostorem, kde před zlomkem vteřiny ještě byla Norrisova hlava. Také Cvalík Keeton odletěl dozadu, rukama se chytil za břicho. Mezi prsty mu začala protékat krev.

Norris ležel u cihlové zdi vedle policisty Price, namáhavě dýchal a jednou rukou se držel za zraněné rameno. Kriste pane, tak tohle teda je fakt všivej den, pomyslel si.

Eso na něj namířil pistoli; pak si to ale rozmyslel – alespoň prozatím. Šel místo toho ke Cvalíkovi a poklekl u něj na jedno koleno. O ulici dál právě ve sloupu ohně a rozprášené žuly vylétla s mocnou detonací do povětří banka. Eso se ani neohlédl. Odtáhl staroušovi ruce z břicha, aby si prohlédl ránu. Docela ho mrzelo, že se to stalo. Právě se mu to se staroušem začínalo líbit.

Cvalík naříkal. „Bolí to! Strašně to bolí!“

Eso o tom nepochyboval. Starouš dostal zásah pětačtyřicítkou do břicha přímo nad pupík. Otvor po kulce byl velký jako díra po kramli. Eso ho ani nemusel převalovat na záda, aby mu bylo jasné, že otvor, kterým kulka z těla vyšla, bude mít průměr asi tak deseti centimetrů – možná v něm jako nějaké tyčinky krvavého cukroví budou nadrcené kousky staroušovy páteře.

„To bolííííí! BOLÍÍÍ!“ ječel Cvalík do deště.

„Jo,“ Eso namířil automatickou pistoli Cvalíkovi na zátylek. „Halt smůla, starouši. Pomůžu ti vod bolesti.“

Třikrát stiskl spoušť. Cvalíkovo tělo sebou trhlo a pak znehybnělo.

Eso vstal. Hodlal dorazit toho zasranýho zástupce šerifa – jestli ještě bude co dorážet, když vtom třeskla rána z revolveru a snad necelých dvacet centimetrů nad hlavou mu proletěla s hvízdnutím kulka. Eso vzhlédl a spatřil dalšího policistu, stojícího před dveřmi šerifovy kanceláře, vedoucími na parkoviště. Tenhle vypadal snad starší než Metuzalém. Jednou rukou střílel na Esa a druhou se držel za prsa nad srdcem.

Druhá kulka z revolveru Seata Thomase se zaryla do země vedle Esa, vrhla na jeho vysoké šněrovací boty spršku špinavé vody. Ten starý otrapa ho nejspíš netrefí, ani kdyby ho poprosil; ale Eso si náhle uvědomil, že odtud musí tak jako tak okamžitě zmizet. Naložili do budovy soudu tolik dynamitu, že bude stačit na odpálení celé budovy nejspíš až na Měsíc, časový spínač natáhli na pět minut a on se tu o zeď té budovy opírá a pózuje nějakému oslintanému střílejícímu Metuzalémovi.

Ať se o ně o oba postará dynamit.

Je čas zajet za panem Gauntem.

Eso se rozeběhl do ulice. Metuzalém po něm opět vystřelil, tentokrát už kulka letěla úplně nazdařbůh. Eso zaběhl za žlutou dodávku, ale nenastoupil do ní. Na parkovišti před Nezbytnými věcmi stál zaparkovaný chevrolet Celebrity. K úniku poslouží přímo výborně. Nejdřív ale musí najít pana Gaunta, aby ho vyplatil. Určitě mu něco přišlo a pan Gaunt mu to nepochybně předá.

A pak také musí najít toho zlodějského šerifa.

„Kdepak, platit se musí,“ zamumlal Eso a rozběhl se ulicí k Nezbytným věcem.

Frank Jewett stál na schodišti před vchodem do budovy soudu, když vtom konečně spatřil člověka, kterého tolik hledal. Frank tu postával už delší dobu a nic z toho, co se dnes večer dělo v Castle Rocku, ho nijak moc nevzrušovalo. Ani výkřiky a ječeni ze směru od Castle Hillu, ani Danforth Keeton, který před asi pěti minutami sbíhal ještě s nějakým postarším Ďáblovým andělem po schodišti, ani ty exploze; ani právě teď před chvílí ty výstřely, ozývající se tentokrát někde za rohem na parkovišti u šerifovy kanceláře. Frank měl políčeno na jinou rybičku. Měl osobní interes o svého povedeného starého „dobrého“ přítele George T. Nelsona.

A hleďme, hleďme! Konečně! George T. Nelson osobně, v plné parádě – šine si to po chodníku pod schodištěm budovy soudu! Nebýt toho, že George T. Nelson měl za pasem svého pršipláště zastrčenou automatickou pistoli (a nebýt toho, že pořád lilo jako z konve), vypadal by jako člověk, který se právě vydal na nějaký piknik.

Tak tady si to šine lijákem sám pan George T. Zasranec Nelson, nesen dechem mírného vánku křesťanského – a copak to bylo napsáno na tom vzkazu ve Frankově kanceláři? Aha, ano: Nezapomeň, 2000 dolarů u mě doma, nejpozději do 7:15 večer, jinak budeš litovat, že ses raději nenarodil bez pinďoura. Frank pohlédl na hodinky a zjistil, že je spíš už osm hodin než sedm patnáct; usoudil ale, že to zas tak moc nevadí.

Zvedl španělskou automatickou dvaatřicítku Llama George T. Nelsona a namířil ji na hlavu toho zasraného instruktora, který je příčinou všech jeho trablů.

„NELSONE!“ křikl. „GEORGI NELSONE! OTOČ SE A PODÍVEJ SE NA MĚ, TY HOVADO JEDNO!“

George T. Nelson se obrátil. Ruka mu sklouzla k pistoli a pak zase poklesla, když spatřil, že Frank na něj míří. Dal si místo toho ruce v bok a postavil se na první schod pod Frankem Jewettem, který teď na něj mířil jeho ukradenou pistolí a po nose a bradě mu stékaly kapky deště.

„Chceš mě zastřelit?“ zeptal se George T. Nelson.

„To si piš, že chci!“ zavrčel Frank.

„Zastřelíš mě jako psa, jo?“

„A proč ne? Nic jinýho si taky nezasloužíš!“

K Frankovu úžasu se George T. Nelson usmíval a přikyvoval. „No jasně,“ řekl, „co jinýho se taky dá čekat od hajzla, kterej je schopnej vloupat se do kamarádova domu a zabít tam nevinnýho ptáka. Přesně to jsem očekával. Tak do toho, ty jeden vodpornej čtyřvokej sráči. Klidně mě zastřel, ať už to máš za sebou.“

Nad hlavami jim zahřmělo, Frank ale neslyšel nic. O deset vteřin později vyletěla do vzduchu banka, ale neslyšel ani to. Byl plný svého vzteku… a také úžasu. Úžasu nad tím nestydatým, drzým holoprdelníkem panem Georgem T. Zasrancem Nelsonem.

Konečně Frank dokázal pohnout svým ochromeným jazykem. „Jasně, zabil jsem ti toho tvýho ptáka! Nasral jsem ti na vobraz tvý zkurvený mámy; a naseru ti na něj klidně znova! Ale co jsi udělal ty? Co ty jsi dosáhnul – mimo toho, že jsi mi zařídil vyhazov ze školy? A to ještě budu moct mluvit o štěstí, jestli se nedostanu do basy!“ Náhle mu došla celá ta nespravedlnost. „Proč jsi prostě nepřišel a o ty prachy si mi neřek, když si je tak potřeboval? Proč si nepřišel a neřek si mi? Mohli jsme něco vymyslet, idiote jeden tupěj!“

„Vůbec nevím, vo čem to mluvíš,“ křičel na něj George T. Nelson. „Já jen vím to, že zabít ptáčka, na to si troufáš – ale už nemáš dost odvahy na to, aby ses mi postavil jako chlap!“

„Nevíš, vo čem… tak ty nevíš, vo čem mluvím, jo?“ běsnil Frank. Mířidla pistole divoce poskakovala. Nedokázal uvěřit nebetyčné nestydatosti toho člověka dole na chodníku; nedokázal ji prostě pochopit. Takhle tu stát, jednou nohou na chodníku a druhou prakticky už na věčnosti a klidně lhát dál…

„Ne! Nevím! Nemám ani ponětí, vo čem to mluvíš!“ V zaslepenosti svým vztekem se Frank uchýlil k dětské reakci na takovou nestydatou, nebetyčnou lež: „Lže, lže, lže a krade!“

„Zbabělče!“ opáčil klidně George T. Nelson. „Posránku! Vrahu ptáků!“

„Vyděrači!“

„Pošuku! Dej pryč tu zbraň, pošuku! Bojuj se mnou čestně!“

Frank se na něj zašklebil. „Čestně? Bojovat s tebou čestně? Co ty víš o cti?“

George T. Nelson zvedl svoje prázdné ruce a zamával jimi na Franka. „Vypadá to, že víc než ty.“ Frank otevřel ústa, že odpoví – ale zůstal zticha. Byl dočasně umlčen holýma rukama George T. Nelsona.

„No tak,“ řekl George T. Nelson. „Dej to pryč. Pojď to udělat, jako se to dělá v kovbojkách, Franku. Jestli ovšem na to máš dost odvahy. Rychlejší střelec vyhraje.“

Frank si pomyslel: no a proč ne? Proč kurva ne?

Stejně nemá zase tak moc co ztratit – a když už nic jiného, tak alespoň svému „dobrému“ příteli ukáže, že není žádný zbabělec.

„Dobře,“ řekl a zasunul si pistoli za opasek. Ruce držel před sebou, vznášely se mu právě nad rukovětí pistole. „Tak jak to budeš chtít, Georgie?“

George T. Nelson se šklebil. „Ty půjdeš po schodech dolů,“ řekl. „Já zase nahoru. A až se příště zableskne –“

„Dobře,“ řekl Frank. „Príma. Tak jdeme na to.“

Začal sestupovat po schodišti. A George T. Nelson začal stoupat nahoru.

Polly před sebou spatřila zelený baldachýn Nezbytných věcí právě v okamžiku, kdy vyletěly do povětří holičství a pohřební ústav. Záře výbuchu a jeho zvukový doprovod byly mocné. Spatřila, jak z místa výbuchu vylétají různé úlomky jako asteroidy v nějakém science-fiction filmu. Instinktivně se skrčila na sedadlo spolujezdce. A učinila dobře; několik kusů dřeva a boční páka z holičského křesla číslo 2 z nerezavějící ocele – z křesla Henryho Gendrona – prorazily čelní sklo její toyoty. Páka při průletu vozem vydávala zvláštní bzučení. Vylétla zadním oknem. Rozbité sklo se rozprsklo jako obláček ve vzduchu.

Auto bez řidiče za volantem přejelo okraj chodníku, narazilo do požárního hydrantu a zastavilo se.

Polly se posadila a zírala ven otvorem v čelním skle. Spatřila, jak z Nezbytných věcí někdo vychází a směřuje k jednomu ze tří aut, zaparkovaných před obchodem. V záři požáru na druhé straně ulice snadno poznala Alana.

„Alane!“ zakřičela, ale Alan se neotočil. Pohyboval se jen za jediným cílem jako nějaký naprogramovaný robot.

Polly rozrazila dveře auta a vyběhla za ním; znovu a znovu vykřikovala jeho jméno. Zdola z ulice se ozvalo několik výstřelů. Alan se neotočil – nepodíval se ani na místo požáru, kde ještě před několika okamžiky stálo holičství a pohřební ústav. Jako kdyby byl naprogramován jen na nějaké vlastní úkoly – a Polly si náhle uvědomila, že přijela příliš pozdě. Leland Gaunt ho už dostal. Přece jen si od něj Alan něco koupil – a pokud se jí nepodaří doběhnout k jeho autu a zabránit mu odjet dřív, než se Alan vydá splnit úkol, který mu uložil Gaunt, tak jen Bůh ví, co se stane. Běžela rychle.

„Pomozte mi,“ řekl Norris Seatonu Thomasovi a dal mu paži kolem ramen. Potácivě se postavil na nohy.

„Myslím, že jsem ho zahnal,“ řekl Seaton. Těžce oddychoval, ale do obličeje se mu vrátila barva.

„Výborně,“ řekl Norris. Rameno ho pálilo jako čert… a ta bolest jako kdyby se mu zakusovala stále hlouběji do masa, jako kdyby hledala jeho srdce. „Hlavně mi teď pomozte.“

„Budeš v pořádku,“ řekl Seaton. Ve své úzkosti z Norrisova zranění zapomněl na vlastní strach, že se octne na pokraji srdečního záchvatu. „Jen co budeme uvnitř –“

„Ne dovnitř,“ zalapal po dechu Norris. „Do auta.“

„Cože?“

Norris otočil hlavu a pohlédl na Thomase šílenýma očima, plnýma bolesti. „Pomozte mi do auta! Musím jet do Nezbytných věcí!“

Ano. Ve chvíli, kdy ta slova vyšla z jeho úst, začalo všechno dávat dokonalý smysl. V Nezbytných věcech koupil rybářský prut Bazun. Tím směrem také běžel člověk, který ho postřelil. V Nezbytných věcech to všechno začalo – a v Nezbytných věcech to také všechno musí skončit.

Galaxia vylétla do povětří, zaplavujíc Main Street novou září. Z ruin vylétl nějaký stroj, dvakrát se ve vzduchu převrátil a s rachotem přistál na vozovce.

„Norrisi, postřelil tě –“

„Jasně, že mě postřelil!“ vykřikl Norris. Ze rtů mu odlétaly bublinky zpěněné krve. „Teď mi ale pomozte do auta!“

„To je špatnej nápad, Norrisi –“

„Ne, není,“ řekl Norris zle. Otočil hlavu na stranu a vyplivl krev. „Je to jediný možný nápad. Tak pojďte. Pomozte mi.“

Seat Thomas vykročil s Norrisem k policejnímu vozu číslo 2. Kdyby se Alan těsně před tím, než vycouval na ulici, nepodíval do zpětného zrcátka, přejel by Polly a zakončil tak celý večer rozdrcením ženy, kterou miloval, pod koly své staré dodávky. Nepoznal ji; byla jen nějakým obrysem za jeho autem – obrysem ženy, tyčícím se proti ohnivému kotli na druhé straně ulice. Dupnul na brzdy a o vteřinu později už mu Polly bušila na okno.

Alan si jí nevšímal a opět začal couvat. Nemá teď čas na nějaké místní problémy; má plno svých vlastních. Ať se tu všichni třeba navzájem pobijí jako nějaká stupidní zvířata, když je to jejich přání. On jede do Mechanic Falls. Dostane tam člověka, který zabil jeho ženu a syna jako odvetu za to, že ho Alan poslal na čtyři roky do vězení.

Polly se pověsila na kliku dveří a byla vlečena do ulice, plné různých úlomků. Podařilo se jí stisknout knoflík pod klikou; ruka jí přitom šílela bolestí. Dveře se rozlétly; zoufale se jich držela a táhla za sebou nohy, zatímco Alan se s autem otáčel. Předek dodávky teď směřoval dolů na Main Street. Ve svém žalu a vzteku Alan úplně zapomněl, že tam dál už není žádný most, přes který by mohl přejet.

„Alane!“ vykřikla. „Alane, zastav!“

Dolehlo to k němu. Nějak to k němu přece jen dolehlo – i přes ten liják, přes hřmění bouře, přes nárazy větru a praskot požáru. A i přes odpor jeho samotného.

Pohlédl na ni – a když Polly spatřila výraz v jeho očích, zastavilo se jí srdce. Alan vypadal jako někdo, kdo právě prožívá tu nejhrůzostrašnější noční můru. „Polly?“ zeptal se jakoby z dálky.

„Alane, musíš zastavit!“

Chtěla se pustit kliky dveří – ruce jí bolestí vypovídaly poslušnost – ale bála se, že kdyby to udělala, že by se prostě rozjel a nechal ji stát uprostřed Main Street.

Ne… byla si tím úplně jista.

„Polly, já teď musím odjet. Mrzí mě, že se na mě zlobíš – že si myslíš, že jsem ti něco provedl – ale to si vyříkáme potom. Já teď ale musím od-“

„Alane, já se na tebe už nezlobím. Už vím, žes to neudělal ty. To byl on, poštval nás proti sobě – jako vlastně každého tady v Castle Rocku. Protože tím se zabývá. Chápeš to, Alane? Slyšíš mě? Protože právě tím se zabývá! A teď zastav. Vypni ten sakramentský motor a poslouchej mě!“

„Já teď musím odjet, Polly,“ řekl. Jeho hlas přicházel z jakési velké dálky. Jako kdyby vycházel z rádia. „Ale vrátím se –“

„Ne, nevrátíš se!“ vykřikla. Náhle se na něj rozzlobila –rozzlobila se na ně na všechny – na ty chamtivé, ustrašené, zlostné, ziskuchtivé lidi v tomto městečku, ji nevyjímaje. „Ne, nevrátíš se, protože jestli teď odjedeš, nebudeš už mít KAM se vrátit!“

Do povětří vyletěla videopůjčovna. Všude kolem Alanova auta, stojícího teď uprostřed Main Street, létaly trosky. Alan se pravou rukou natáhl pro plechovku s oříšky, jako kdyby ji chtěl chránit, a ukryl si ji do klína.

Polly si výbuchu nevšímala; zírala svýma tmavýma očima, plnýma bolesti, na Alana. „Polly –

„Podívej se!“ vykřikla náhle a roztrhla si na prsou blůzku. Po oblinách prsů jí stékala dešťová voda a blyštila se jí v prohlubni hrdla. „Podívej se, strhla jsem si to – ten amulet! Už ho nemám! A ty si také strhni ten svůj, Alane! Jestli jsi muž, strhni si ho!“ Měl trochu potíže pochopit ji, vrátit se z hlubin noční můry, držící ho ve svém objetí – té noční můry, do níž ho pan Gaunt zabalil jako do nějakého jedovatého kokonu … a ona v náhlém prozření pochopila, co je tou noční můrou. Co jí musí být. „Řekl ti, co se stalo s Annií a Toddem, že?“ zeptala se ho tiše. Zvrátil hlavu, jako kdyby mu dala políček – a Polly poznala, že trefila do černého.

Дата добавления: 2015-10-29