Aacute;ST III 8 страница

Bolestné výkřiky, vzteklý řev a divoké kletby létaly vzduchem. A když venku začalo pršet, uvnitř se začalo zvracet.

Betsy Viguová zaujala svoje místo za předsednickým stolem mezi americkou vlajkou a standartou Pražského jezulátka. Zaťukala klouby o stůl, aby se shromáždění zklidnilo. Dámy – celkem jich přišlo asi čtyřicet – se začaly usazovat na svoje místa. Venku křižovaly oblohu blesky a ozývalo se hřmění. Některé z dam vydávaly zdušené výkřiky úleku a ozýval se i nervózní smích.

„Prosím toto shromáždění Dcer Isabelly o klid,“ řekla Betsy a zvedla složku lejster, ležící na stole před ní. „Jako obvykle začneme čtením –“

Zarazila se. Na stole před ní ležela nějaká bílá obálka; byla pod lejstry. Tiskacími písmeny na ni křičela: ŠTĚTKO JEDNA PAPEŽSKÁ, HNED SI TOHLE PŘEČTI.

To jsou oni, pomyslela si. Baptisti. Ti hnusní, oškliví, omezení lidé.

„Betsy?“ zeptala se Naomi Jessupová. „Je snad něco v nepořádku?“

„Já nevím,“ řekla. „Nejspíš ano.“

Roztrhla obálku. Vyklouzl z ní kousek papíru. Velkými písmeny na něm byla napsána slova: TAKHLE SMRDÍ KATOLICKÝ KUNDY!

Z levého zadního rohu síně se náhle ozval syčivý zvuk, jako kdyby z prasklého potrubí ucházela pod tlakem pára. Několik žen vykřiklo a otočilo tím směrem hlavy. Zvenčí se ozvalo mohutné zahřmění a výkřiky strachu přítomných dam teď již byly prosty jakéhokoliv afektu.

Z jedné přihrádky poliček u stěny místnosti začal vycházet žlutohnědý dým. A celá místnost byla okamžitě plná toho nejhnusnějšího zápachu, jaký jen si kdokoliv z přítomných byl schopen představit.

Betsy vstala, židle se za ní převrhla. Stačila jen otevřít ústa –neměla ani potuchy, co řekne – když vtom někde venku zaječel ženský hlas: „To máte za to Noční kasino, štětky jedny! Kajte se! Kajte se!“

Zahlédla za zadními dveřmi obrys nějaké postavy ještě před tím, než páchnoucí oblak dýmu, vycházející z krabice, úplně zahalil dveřní okno… a pak už to bylo jedno. Pak už zápach přestal být snesitelný.

Rozpoutalo se peklo. Dcery Isabelly pobíhaly sem a tam v zakouřené, páchnoucí místnosti jako stádo splašených ovcí. Když Antonia Bissettová přepadla dozadu a zlomila si vaz o hranu předsednického stolu, nikdo to ani nezaznamenal.

Venku hřměly hromy a blesky protínaly oblohu.

Katolíci v Síni Kolumbových rytířů vytvořili hlouček kolem Alberta Gendrona. Vzkaz, který našel přišpendlený na dveřích své kanceláře, použil jako výchozí bod („Pche, to není ještě nic – to kdybyste byli u toho, když tenkrát…“) a vyprávěl teď děsivé a fascinující příběhy o tom, jak se ve třicátých letech mstili katolíci v Lewistonu.

„A tak když zmerčil, jak ta banda zabedněnejch pánbíčkářů pomazala nohy posvěcené Panny kravským lejnem, sed do auťáku a jel –“

Albert se náhle odmlčel a naslouchal. „Co to je?“ zeptal se.

„Hřmí,“ řekl Jake Pulaski. „Bude tam pořádná bouřka.“

„Ne – to ne,“ řekl Albert a vstal. „Připadá mi to jako nějaké výkřiky.“

Hřmění bouřky se na chvíli ztišilo a v oné pauze to zaslechli všichni: ženy. Křičící ženy.

Otočili se k otci Brighamovi, který vstal ze svého křesla. „Pojďme, chlapi,“ řekl. „Podíváme se –“ Vtom se ozvalo syčení a z chodby se k hloučku stojících mužů začal šířit strašlivý zápach. Sklo okna prorazil kámen, dopadl na podlahu vyleštěnou do matného lesku dlouhými roky tanečních veselic a divoce po ní začal poskakovat. Muži křičeli a uskakovali před kamenem. Dokutálel se až k protější zdi, odrazil se od ní a zůstal nehybně ležet.

„Oheň pekelný od baptistů,“ zaječel venku nějaký hlas. „V Castle Rocku nebude žádný karban! Pošlete to dál, šukálisti jeptišek!“

Dveře ze síně do chodby byly také zapřeny sochorem. Muži na ně narazili a začali se před nimi tlačit.

„Ne!“ zvolal otec Brigham. Propracoval se houstnoucím zápachem k malým bočním dveřím. Byly odemčené. „Tudy! TUDY!“

Zpočátku ho nikdo neposlouchal; v panice se dál tlačili na zablokované přední dveře. Pak Albert Gendron rozpřáhl mohutné paže a zvolal: „Udělejte, co říká otec! Zabíjejí ženy!“

Albert se prodíral zástupem a ostatní ho začali s kašláním a kletbami následovat. Meade Rossignol už nebyl dál schopen udržet bouřící se vnitřnosti na uzdě. Otevřel ústa a vychrstl svoji večeři na široká záda Alberta Gendrona. Albert to ani nezaznamenal.

Otec Brigham již klopýtal po schodech k parkovišti a Síni Dcer Isabelly na jeho druhé straně. Každou chvíli se musel zastavit, aby potlačil nutkání zvracet. Zápach se na něj lepil jako na mucholapku. Muži ho v zástupu začali následovat – ani přitom neregistrovali déšť, který teď zesílil.

Když byl otec Brigham v polovině schodiště, šlehnutí blesku osvětlilo sochor, zapřený o dveře Síně Dcer Isabelly. O chvíli později se rozlétlo jedno z oken na pravé straně budovy a vzniklým otvorem začaly vyskakovat jedna po druhé ženy, padající na trávník jako nějaké velké zvracející hadrové panenky.

Reverend Rose nepronikl do vestibulu; tlačilo se před ním příliš mnoho lidí. Otočil se a drže se za nos potácel se zpátky do kostela. Chtěl zakřičet, jakmile však otevřel otevřel ústa, vydral se mu z nich mohutný proud zvratků. Nohy se mu zapletly do sebe a on upadl. Tvrdě se přitom uhodil do hlavy o hranu lavice. Pokusil se zvednout, ale neměl dost síly. Pak ho nějaké mohutné ruce chytily v podpaží a zvedly na nohy.

„Musíme ven oknem, reverende!“ křikla mu do ucha Nan Robertsová. „Dotáhnu vás tam!“

„Sklo –“

„Na sklo se vykašlete! Vždyť se tu udusíme!“

Strkala ho před sebou a reverend Rose si sotva stačil zakrýt rukama oči a už letěl skrze malovanou okenní tabuli s výjevem Ježíše v čele svých oveček. Proletěl vzduchem a dopadl na trávník. Z úst mu vylétla zubní protéza a on zachrochtal.

S námahou se posadil. Náhle si začal uvědomovat tmu, déšť… a blahodárnou vůni čerstvého vzduchu. Neměl ale čas, aby ho vychutnal; Nan Robertsová ho chytila za vlasy a postavila na nohy.

„Pojďte, reverende!“ křičela. Její tvář, blyštící se v modrobílých záblescích, byla teď zrůzněnou tváří harpyje. Měla na sobě pracovní bílou uniformu z umělého hedvábí – měla ve zvyku oblékat se do stejného pracovního oblečení, do jakého se musely oblékat i její servírky – mohutné poprsí však měla pocintané kopečkem zvratků.

Reverend Rose klopýtal vedle ní se sklopenou hlavou. Přál si, aby ho přestala táhnout za vlasy – avšak kdykoliv se pokusil ji o to požádat, umlčelo ho zahřmění.

Rozbitým oknem je následovalo ještě několik dalších lidí; většina ostatních však byla stále ještě natlačena zevnitř na dveřích do vestibulu. Nan okamžitě pochopila, proč nejdou otevřít: pod klikami byly zapřené dvěma sochory. Odkopla je na stranu právě ve chvíli, kdy blesk uhodil do Obecního domu a přeměnil zahradní altán s tanečním parketem na plápolající hranici dřeva. Vítr teď zesílil, větve stromů šlehaly po temném nebi, plném pádících mraků.

Ve chvíli, kdy sochory byly odstraněny, dveře se rozlétly – jedna jejich půlka byla vyražena ze závěsů a odlétla do záhonu po levé straně schodů. Ven se vyvalila záplava zmučených baptistů, klopýtajících a padajících jeden přes druhého po schodech kostela. Páchli. Plakali. Kašlali. Zvraceli.

A všichni šíleli vzteky.

Kolumbovi rytíři, vedeni otcem Brighamem, a Dcery Isabelly, vedené Betsy Viguovou, se setkali uprostřed parkoviště právě ve chvíli, kdy se nebe otevřelo a spustil se z něj déšť v hustých provázcích. Betsy zatápala po otci Brighamovi a pevně ho sevřela; ze zarudlých očí se jí řinuly slzy, vlasy měla přilepené k lebce jako nějakou mokrou, blyštivou helmu.

„Ostatní jsou ještě uvnitř!“ křičela. „Naomi Jessupová… Tonia Bissettová… a nevím kolik dalších ještě!“

„Kdo to byl?“ zahřměl Albert Gendron. „Kdo to k sakru udělal?“

„Ach, to byli baptisti! Určitě to byli oni!“ zakvílela Betsy a rozplakala se ve světle blesku, prošlehávajícího nebe jako nějaký do bělá rozžhavený drát. „Nazvali mě papežskou děvkou! Byli to baptisti! Byli to ti prokletí baptisti!“

Otec Brigham se vyprostil ze sevření Betsy a přiskočil ke dveřím Síně Dcer Isabelly. Odkopl sochor na stranu a dveře se rozlétly. Zevnitř se vypotácely tři omámené, dávící se a zvracející ženy, provázené páchnoucím oblakem dýmu. Skrze ten oblak spatřili Antonii Bissettovou – krásnou Toniu, která uměla zručně vyšívat a vždy byla ochotná přiložit ruku v dílu na nějakém novém církevním projektu. Ležela na podlaze poblíž předsednického stolu, částečně zakrytá spadlou standartou s Pražským Jezulátkem. Naomi Jessupová u ní se štkaním poklekla. Hlava Antonie byla zvrácená do jakéhosi podivného, nepřirozeného úhlu. Antonii Bissettovou, která si u pana Gaunta nekoupila vůbec nic, ani se neúčastnila žádné z jeho zlomyslných hrátek, už zápach netrápil.

Naomi spatřila otce Brighama, stojícího ve dveřích; povstala a klopýtala k němu. Byla v tak hlubokém šoku, že zápach ji vlastně už také nijak moc netrápil. „Otče,“ zvolala. „Otče, proč? Proč udělali právě tohle? Vždyť to měla být jen taková legrace… jen legrace, nic víc. Proč?“

„Protože ten člověk je šílený,“ řekl otec Brigham. Sevřel Naomi do náruče.

Za ním se ozval hlasem, který byl zároveň tichý i mrazivý, Albert Gendron. „Jdeme na ně.“

Baptističtí křesťanští bojovníci proti karbanu vyšli z baptistického kostela na Harrington Street a kráčeli lijákem v čele s Donem Hemphillem, Nan Robertsovou, Normanem Harperem a Williamem Rosem. Oči měli zarudlé, za zanícenými víčky jim mžouraly zuřivé bulvy. Většina křesťanských bojovníků si pozvracela kalhoty, boty, či košile, případně všechno. Pach zkažených vajec na nich i přes hustý liják stále lpěl, odmítal se nechat smýt.

Na křižovatce Harrington Street a Castle Avenue, která se o necelý kilometr dál stávala ulicí Castle View, zastavil vůz státní policie. Policista vystoupil a zíral na ně. „Hej!“ zvolal. „Kam se hrnete, lidi?“

„Jdeme nakopat pár papeženskej sráčů do prdele – a ty uděláš nejlíp, když se nám budeš držet z cesty!“ křikla na něj Nan Robertsová.

Don Hemphill náhle otevřel ústa a začal plným, sytým barytonem zpívat:

„Vzhůru, bojovníci Kristovi, pochodujme do války –“ Ostatní se k němu připojili. Brzy již zpívali všichni a celé procesí teď zrychlilo tempo, pochodovalo v rytmu písně. Jejich obličeje byly bledé, hněvivé a zbavené jakýchkoliv myšlenek, slova písně ani tak nezpívali, jako spíš ze sebe nemelodicky vyráželi. Reverend Rose zpíval s ostatními, i když vyslovoval bez ztracené protézy velmi špatně:

„Kriste, učiteli a mistře náš, veď nás proti nepříteli. Vzhůru do bitvy, nechť korouhve Jeho zavlají!“

Teď už téměř utíkali.

Policista Morris stál u dveří svého policejního vozu s mikrofonem v ruce a hleděl za nimi. Přes široký okraj klobouku mu stékaly čůrky vody.

„Hlaste se, šestnáctko,“ zachraptěl hlas Henryho Paytona.

„Pošlete sem okamžitě pár lidí!“ křičel Morris. V hlase měl strach i vzrušení. Jako státní policista pracoval teprve necelý rok. „K něčemu se schyluje! K něčemu vážnému! Právě kolem mne přešel dav asi sedmdesáti lidí! Přepínám!“

„No a co dělali?“ zeptal se Payton. „Přepínám.“

„Zpívali,Vzhůru, bojovníci Kristovi!‘ Přepínám!“

„Jste to vy, Morrisi? Přepínám.“

„Ano, pane! Přepínám!“

„Nu, pokud vím, Morrisi, tak zatím nemáme žádný zákon, který by zakazoval zpívat náboženské písně – dokonce ani když prší. Je to sice podle mne pěkná hovadina, ale není to nic zakázaného. Chtěl bych vám jen říct jasně jedno: právě teď mám rozdělané čtyři různé maléry; nevím, kde je šerif nebo některý z těch jeho zatracených zástupců, a nepřeji si být otravován nějakými trivialitami! Je vám to jasné? Přepínám!“

Policista Morris polkl naprázdno. „Éé, ano, pane, je mi to jasné, jistě že ano, ale někdo z toho davu – nějaká ženská, myslím – volala, že jdou to,,nakopat do prdele papeženský sráče‘ – jo, takhle to říkala. Já vím, že to moc nedává smysl, ale fakt se mi vůbec nezdál ten způsob, jakým to říkala.“ Pak Morris nesměle dodal: „Přepínám?“

Ticho bylo tak dlouhé, že Morris se už chystal znovu Paytona zavolat – statická elektřina ve vzduchu znesnadňovala bezdrátové spojení i při hovorech na krátké vzdálenosti – pak ale znaveným a trochu vyděšeným hlasem Payton řekl: „Ach, ach, Ježíši Kriste, ach, ach. Krindapána. Co se to tu jen děje?“

„No, ta žena říkala, že jdou na-“

„Já jsem vás poprvé slyšel!“ zařval Payton tak nahlas, že se mu hlas zlomil. „Jeďte ke katolickému kostelu! A když tam k něčemu dojde, tak se snažte tomu zabránit – ale ať vás nezraní. Opakuji, ať vás nikdo nezraní. Pošlu posily, jak jen to bude možné – jestli vůbec nějaké budu mít k dispozici. Okamžitě proveďte! Přepínám!“

„Éé, poručíku Paytone? Kde je v tomhle městě katolický kostel?“

„Jak to kurva mám vědět?“ zaječel Payton. „Já tady do kostela nechodím! Prostě sledujte dav! Končím!“

Morris zavěsil mikrofon. Dav už vidět nebylo, ale v přestávkách mezi hřměním slyšel zpěv. Zařadil rychlost a rozjel se za tím zpěvem.

Cestička, vedoucí ke dveřím kuchyně domu Myry Evansové, byla vykládaná kameny, natřenými na různé pastelové odstíny.

Cora Rusková zvedla jeden modrý kámen a potěžkala ho rukou, v níž nedržela pistoli. Zkusila dveře. Byly zamčené – což konečně očekávala. Kámen prohodila sklem a hlavní pistole očistila střepy, které zůstaly u rámu. Pak prostrčila dovnitř ruku, odemkla dveře a vešla dovnitř. Vlasy se jí v mokrých provázcích lepily na skráně. Šaty měla stále ještě rozepnuté a po uhrovitých zduřeninách jejích prsou stékaly kapky dešťové vody.

Chuck Evans nebyl doma – ale Garfield, angorská kočka Chucka a Myry, doma byla. S mňoukáním přišla do kuchyně, doufaje v nějaké žrádlo – a Cora jí ho dala. Kočka odlétla v oblaku krve a chlupů. „Tady máš, Garfielde, nažer se,“ poznamenala Cora. Oblakem kouře z výstřelu prošla do chodby. Začala vystupovat po schodech. Ví moc dobře, kde tu štětku najde. Najde ji v posteli. To bylo Coře naprosto jasné.

„Stejně je už čas na postel,“ řekla. „O tom vůbec nepochybuj, drahá Myro.“

Cora se usmívala.

Otec Brigham a Albert Gendron vedli četu rozzuřených katolíků po Castle Avenui směrem k Harrington Street. Byli v polovině cesty, když zaslechli zpěv. Oba muži si vyměnili pohledy.

„Co myslíš, Alberte, nenaučíme je zpívat něco jiného?“ zeptal se otec Brigham tiše.

„Myslím, že naučíme, otče,“ odpověděl Albert.

„Nenaučíme je třeba tu,Až domů jsem utíkal‘?“

„To je moc hezká melodie, otče. Tu by se snad mohli naučit i takoví tupci, jako jsou oni.“

Přes oblohu prolétl blesk. Na chvíli jasně osvítil Castle Avenui a dva muže, vedoucí malý zástup ke kopci před nimi. Oči měli blýskavé a prázdné, svítily jim v záři blesku jako oči nějakých soch.

„Támhle jsou!“ vykřikl někdo a nějaká žena zaječela: „Jdeme na ně, na ty zkurvence jedny hnusný!“

„Pojďme vyčistit ulici od smetí.“ Otec Brigham šťastně vydechl a vyrazil na baptisty.

„Amen, otče,“ řekl Albert, běžící po jeho boku.

A pak se rozběhli i všichni ostatní.

Když policista Morris zahnul za roh, prošlehl oblohu další blesk a skácel jeden ze starých jilmů u říčky Castle Stream. V jeho světle spatřil Morris dvě skupiny lidí, běžící proti době. Jedna skupina běžela do kopce, druhá sbíhala dolů, z obou se ozývaly krvežíznivé výkřiky. Policista Morris náhle zjistil, že si přeje, aby se byl býval odpoledne raději hodil marod.

Cora otevřela dveře do ložnice Chucka a Myry a spatřila přesně to, co čekala: ta štětka ležela nahá na rozestlané dvojité posteli, která byla ve stavu, jako kdyby se na ní právě nedávno odehrál nějaký zápas. Jednu ruku měla za sebou, strčenou pod polštářem. V druhé držela nějakou zarámovanou fotografii. A ta fotografie spočívala mezi tučnými stehny Myry, kterými ji třela. Oči měla v rozkoši přivřené.

,Aaaach, é!“ sténala. „Aaach, é! ÁÁÁÁÁAÁCH, ÉÉÉÉ-ÉÉÉÉÉÉ!“

V srdci Cory se zažehla šílená žárlivost a stoupala jí hrdlem, až ucítila její hořkost v ústech.

„Ach, ty kryso jedna odporná,“ zavrčela a zvedla pistoli.

V tu chvíli na ni Myra pohlédla – usmívala se. Vytáhla druhou ruku zpod polštáře. Držela v ní svoji automatickou pistoli.

„Pan Gaunt mi řekl, že přijdeš, Coro,“ řekla a vypálila.

Cora ucítila, jak jí kulka proletěla kolem tváře; uslyšela, jak se zaryla do omítky nalevo od dveří. Vypálila ze své pistole. Kulka zarazila fotografii Myře mezi nohy, roztříštila sklo rámu a zaryla se Myře do stehna. A zůstal po ní také otvor uprostřed čela Elvise Presleyho.

„Podívej se, co jsi udělala!“ zaječela Myra. „Zastřelila jsi Krále, kundo jedna blbá!“

Třikrát na Coru vystřelila. Dvě kulky minuly, ale třetí zasáhla Coru do krku a odhodila ji na stěnu v růžové spršce krve. Jak Cora klesala na kolena, ještě jednou vypálila. Kulka prorazila Myře otvor do kolenní čéšky a shodila ji s postele. Pak Cora dopadla obličejem na podlahu a pistole jí vypadla z ruky.

Jdu k tobě, Elvisi, pokusila se vyslovit – ale něco nebylo v pořádku, něco strašně moc nebylo v pořádku. Všude kolem byla jen tma a v té tmě už mimo ni nikdo jiný nebyl.

Baptisté městečka Castle Rock pod vedením reverenda Williama Rose a katolíci městečka Castle Rock pod vedením otce Johna Brighama se střetli těsně pod kopcem Castle Hill – a bylo téměř slyšet, jak to začalo křupat. Nebyla to žádná zdvořilá pěstní potyčka, žádný gentlemanský souboj; střetli se proto, aby si vydloubali oči, utrhali si uši. A možná se i pobili. Albert Gendron, obrovitý dentista, který se rozzlobil sice jen zřídkakdy a těžko, ale když už se rozzlobil, tak byl jeho hněv strašlivý, chytil Normana Harpera za uši a přitáhl si jeho hlavu k sobě. Současně sklonil svoji hlavu. Jejich lebky na sebe s křupnutím narazily jako dva hliněné hrnce. Norman se zapotácel a pak ztratil vědomí. Albert ho odhodil na stranu jako pytel špinavého prádla a pak se začal sápat na Billa Sayerse,který prodával v obchodě Western Auto. Bill uhnul a vyrazil pěstí. Albert dostal zásah přímo na ústa, vyplivl zub, uchvátil Billa do svého medvědího sevření a svíral ho tak dlouho, až uslyšel prasknutí žebra. Bill začal ječet. Albert jím mrštil přes ulici, kam právě dojížděl policista Morris. Stačil zastavit právě včas, aby ho nepřejel.

Celý prostor byl nyní změtí zápasících, mlátících se, ječících postav. Cloumaly sebou, smekaly se v dešti, opět se zvedaly, rozdávaly rány a dostávaly je. V trhaném světle blesků to vypadalo, jako kdyby tu probíhal nějaký podivný tanec, při němž partnerem mrštíte na nejbližší strom místo toho, abyste ho protočil v náručí, nebo vrazíte mu koleno do rozkroku místo toho, abyste ho přehnul přes galantní paži.

Nan Robertsová chytila Betsy Viguovou vzadu za šaty právě ve chvíli, kdy Betsy zabořila své dlouhé nehty do obličeje Lucille Danhamové. Nan strhla Betsy na sebe, otočila ji a zarazila jí dva prsty do nosu až po jejich druhý článek. Betsy ze sebe začala vydávat nosové skřehotání, zatímco jí Nan divoce škubala hlavou sem a tam.

Дата добавления: 2015-10-29