Zatím jen varování! 11 страница

Nikdo neví, kam jsem jela, uvědomila si náhle. Nikdo – jen pan Gaunt… a ten to neřekne nikomu.

Na chvíli ji přepadla představa, že se tu teď ocitla v pasti, stejně jako se tu kdysi v pasti ocitla i Donna Trentonová a její syn. Pak ale motor nastartoval a ona couvala příjezdovou cestou tak rychle, až téměř sjela do příkopu na druhé straně silnice. Pak zařadila jedničku a rozjela se do města tak rychle, jak jen se odvažovala.

Úplně zapomněla, že si chtěla umýt ruce.

Eso Merrill se vyloupl z postele skoro ve stejnou dobu, kdy o padesát kilometrů dál si Brian Rusk vystřelil mozek z hlavy.

Šel do koupelny, v chůzi si rozepínal špinavé spodky a pak dlouze močil. Zvedl ruku a přičichl si k podpaží. Pohlédl na sprchu a rozhodl se, že ještě počká. Má před sebou velký den a nehodlá se zdržovat.

Koupelnu opustil, aniž by spláchl – rčení co vychčiju, to vyhnije bylo nedílnou součástí Esovy filozofie – a šel do pokoje, kde měl na zrcátku na holení poslední zbytek z dávky od pana Gaunta. Byl to vynikající materiál – dobře se bral a v hlavě pak makal. Už mu ho moc nezbývalo. Eso skutečně potřeboval na včerejší noc hodně posilovadla – přesně jak to říkal pan Gaunt. Ale stejně měl dojem, že tam, odkud pochází tahle dávka, toho ještě musí být spousta.

Eso rozdělil prášek hranou řidičského průkazu do několika řádků. Srolovanou pětidolarovkou je vyšňupal a v hlavě mu začaly vybuchovat našlápne miny.

„Ohó!“ vykřikl Eso Merrill imitací hlasu populárního sportovního komentátora Warnera Wolfa. „A teď se podíváme na záznam akce!“

Natáhl si vyšisované džínsy a tričko s obrázkem motocyklu Harley-Davidson. To je letos uniforma všech správných hledačů pokladů, pomyslel si a divoce se rozchechtal. Sakra, ten koks je tedy paráda!

Už vycházel ze dveří, když mu padl zrak na včerejší úlovek a on si vzpomněl, že chtěl volat Nata Copelanda do Porthsmouthu. Vrátil se do ložnice a prohraboval se kupou šatstva, naházeného bez ladu a skladu na prádelníku, až konečně z nějaké kapsy vylovil odrbaný zápisník s adresami. Šel do kuchyně, posadil se a vytočil číslo, které si našel v zápisníku. Vcelku pochyboval, že se mu podaří Nata zastihnout – ale za zkoušku to stojí. Kokain mu v hlavě šuměl a bzučel, současně ale cítil, že jeho první nápor už pomalu pomíjí. Správná dávka kokainu z člověka udělá nového chlapa. Jediný problém je v tom, že první věc, kterou tenhle nový chlap pak chce, je další dávka – a Esu se už zásoba začínala tenčit.

„No?“ ozval se mu do ucha otrávený hlas a Eso si uvědomil, že opět stojí štěstí při něm – podařilo se mu Nata zastihnout.

„Natě!“ zařval.

„Kurva, kdo je to?“

„No přece já, ty vole starej!“

„Eso? Seš to ty?“

„No jasně, kdo jinej! Tak jak se vede, stará vojno?“

„Už sem se měl i líp.“ Nat zrovna nepřekypoval radostí, že se mu ozval jeho starý spolubojovník z dílen ve vězení Shawshank. „Co chceš, Eso?“

„No kurva, takhle se mluví s kámošem?“ zeptal se ho káravě Eso. Vklínil si sluchátko telefonu mezi rameno a ucho a přitáhl si po stole dvě rezavé plechovky.

Jednu z nich vykopal na pozemku za Treblehornovým stavením, druhou ve sklepě staré Mastersovy farmy, která lehla popelem, když bylo Esu pouhých deset let. V první plechovce byly jen čtyři svazky zelených obchodních kupónů firmy S & H a několik stočených balíčků cigaretových kupónů Raleigh. Druhá obsahovala několik listů různých obchodních kupónů a šest ruliček centových mincí. Jenomže ty jako normální centové mince vůbec nevypadaly.

Byly bílé.

„Možná sem tě chtěl jen slyšet,“ napínal ho Eso. „Zeptat se, jak si na tom s vložkama do bot, nebo esli ti už nedošel podpalovač do kamen. Takovýhle věci.“

„Hele, tak co chceš?“ opakoval Nat otráveně.

Eso vytáhl z plechovky jednu ruličku mincí. Papír, v němž byly zabalené, měl původně tmavočervenou barvu, která vyšisovala do špinavě růžové. Vysypal si dvě mince do dlaně a zvědavě si je prohlížel. Jestli někdo má páru o takových věcech, tak to je právě Nat Copeland.

Nat kdysi míval v Kittery obchod nazvaný Copelandovy mince a sběratelské předměty. Míval i vlastní sbírku mincí, jednu z nejlepších v Nové Anglii – alespoň dle svých vlastních slov. Pak ale i on objevil nádhery kokainu. Během čtyř nebo pěti let po tomto objevu postupně rozprodal svoji sbírku mincí kus po kusu a prošňupal ji nosem. V roce 1985 našla policie, kterou přilákala spuštěná neslyšná signalizace v obchodě s mincemi Long John Silver, v zadní místnosti obchodu Nata Copelanda, pěchujícího si do hnědého pytle stříbrné dolary s obrázkem Sochy svobody. A krátce poté se s ním poznal Eso.

„No, když už vo tom mluvíš, tak jednu votázku bych teda fakt měl.“

„Votázku? A to je všechno?“

„Úplně všechno, starej brachu.“

„No dobře.“ Nat se teď trochu uvolnil. „Tak dělej. Ale nemám moc času.“

„Jasně,“ řekl Eso. „Spěcháme, spěcháme. Máš moc vyřizování a lidi tě serou, co?“ Bláznivě se rozchechtal. To není tím kokainem; to je tím dnem. Domů se dostal až za světla a kokain ho držel na nohách až do deseti hodin dopoledne i přes tu pernou noc, co měl za sebou – a přesto měl celou tu dobu pocit, že může polykat ocelové tyče a plivat coulové hřebíky. A proč taky ne? Proč kurva ne? Má bohatství na dosah ruky. Je si tím jist a cítí to v každém póru těla.

„Kurva, Eso, máš fakt něco v ty tvý palici, s čím na mě chceš vyrukovat, nebo mi voláš jen proto, abys mě nasral?“

„Ne, vůbec nevolám proto, abych tě nasral. Když se mnou teď pojedeš na rovinu, Natty, tak já pak možná zase pojedu na rovinu s tebou. Parádně na rovinu.“

„Fakt?“ Hlas Nata Copelanda okamžitě zostražitěl. Ztišil se, téměř zúzkostlivěl. „Měl bys pro mě ňákej koks, Eso?“

„Ten nejlepší, nejprímovější koks, vo jakým vím – Natty, blboune jeden, bejvalej kámo.“

„Budeš mě moct napojit?“

„Vo tom nemusíš ale vůbec pochybovat,“ řekl Eso – v žádném případě o něčem podobném ovšem ani neuvažoval. Vydloubnul tři nebo čtyři další podivné mince z roličky. Teď si je prstem rovnal do řady. „Ale potřebuju teď vod tebe takovou menší laskavost.“

„Povídej.“

„Víš něco vo bílejch centech?“

Na druhé straně telefonní linky nastala pauza. Pak řekl Nat opatrně: „Bílejch mincích? Myslíš vocelovejch centech?“

„Já nevím, co myslím – ty si přece sběratel mincí, ne já.“

„Koukni se na datum. Jestli jsou z let 1941 až 1945.“

Eso obrátil mince, ležící před ním na stole. Jedna byla z roku 1941, čtyři z roku 1943; poslední z roku 1945.

„Jo. Sou. Jakou asi mají cenu, Nate?“ Snažil se potlačit dychtivost v hlase, ne však příliš úspěšně.

„Ne moc jako kus vod kusu,“ řekl Nat, „ale sakrametsky víc než běžný centy. Možná tak dvě babky za kus. Tři, esli sou N.O.“

„Co to je?“

„Neuvedené do oběhu. V perfektním stavu. Máš jich hodně, Eso?“

„No pár jo,“ řekl Eso, „pár jo, starej brachu.“ Byl ale zklamaný. Měl šest ruliček, tři stovky centů – a ty, na které se právě díval, se mu nezdály být ve zrovna dobrém stavu. Nebyly sice úplně omlácené, ale také nebyly ani zdaleka nové a lesklé. Šest set doláčů, maximálně osm set. Nic, čemu by se dalo říct velká rána.

„Tak je přivez, já se na ně kouknu,“ řekl Nat. „Můžu ti sehnat dobrýho kupce.“ Zaváhal a pak dodal „A vem s sebou ňákej ten koks.“

„Budu vo tom přemejšlet,“ řekl Eso.

„Hej, Eso! Nezavěšuj!“

„Políbení vřelé, běž už do prdele,“ odpověděl Eso a zavěsil.

Chvíli tam seděl a rozjímal nad těmi mincemi a oběma rezavými plechovkami. Něco na tom nesedí. Bezcenné obchodní kupóny a ocelové centy v hodnotě šesti set dolarů. To je k čemu?

A to je právě ten průser, pomyslel si Eso. To právě není vůbec k ničemu. Kde může být ten skutečný poklad? Kde je, kurva, ta jeho KOŘIST?

Vstal od stolu, šel do ložnice a šňupnul si zbytek kokainu od pana Gaunta. Když se vracel, nesl si knihu s mapou a cítil se už podstatně lépe. Však ono to k něčemu bude. Ono to půjde. Když teď hlavě trochu pomohl, určitě zjistí, jak na to.

Konečně, na mapě je spousta křížků. Našel přece ten poklad ve dvou plechovkách přesně tam, kde podle křížků měl být – obě místa byla označena velkým placákem. Křížky + placáky = zakopaný poklad. Jak to tak ale vypadá, byl Fotr nejspíš na stará kolena už přitroublejší, než si lidé v městečku mysleli – ke konci měl asi už potíže rozlišovat mezi démanty a popelem – ale ty doopravdy cenné věci – zlato, mince, možná jistiny – ty přece musejí někde být, někde pod některými z těch velkých placatých kamenů.

To přece už prokázal. A jeho strýc musel zakopávat i věci cenné, ne pouze svazky starých plesnivých kupónů. Na farmě starého Masterse našel šest ruliček ocelových centů v hodnotě nejméně šest set dolarů. Není to sice moc… ale na něco to ukazuje.

„Je to všechno tady,“ řekl Eso tiše a oči mu divoce blýskaly. „Všechno je to tady – v jedné z těch sedmi dalších děr. Nebo ve dvou. Nebo třech.“

Věděl to.

Vytáhl mapu na hnědém papíru z knihy a prstem po ní jezdil od jednoho křížku k druhému – přemítal, zda některá místa připadají víc v úvahu než jiná. Prst se mu zastavil u statku Joe Cambera. Bylo to jediné místo, kde těsně vedle sebe byly nakreslené dva křížky. Posunoval pomalu prst tam a zpátky mezi oběma.

Joe Camber zemřel při tragédii, která stála životy ještě tří dalších lidí. Jeho žena a syn v té době na statku nebyli. Byli na dovolené. Lidé jako Camberovi normálně dovolenou nemívají, ale Charity Camberová tenkrát vyhrála ve státní loterii nějaké peníze. Eso se na to trochu pamatoval. Pokoušel se vzpomenout si něco víc, ale měl to v paměti uložené jen nějak mlhavě. Měl konečně tenkrát svoje vlastní starosti – spoustu vlastních starostí.

Co udělala paní Camberová, když se s klukem vrátila z dovolené a zjistila, že Joe – hrdina dělnické třídy, jak o něm Eso od každého slýchal – je mrtvý a v pánu? Odstěhovala se ze státu? A co pozemek? Možná ho chtěla ve spěchu prodat. A když šlo o nějaký prodej narychlo, tak v Castle Rocku jako první jméno na seznamu případných zájemců bylo jméno Reginald Marion „Fotr“ Merrill. Navštívila ho tenkrát? Nabídl by jí pochopitelně pakatel – to už byl jeho způsob jednání – ale jestli s tím odjezdem spěchala, tak jí možná i ten pakatel mohl vyhovovat. Jinými slovy, Camberův statek možná také patřil Fotrovi v době jeho smrti.

Tato možnost se v hlavě Esa proměnila na jistotu jen chvíli poté, co ho napadla.

„Camberův statek,“ řekl. „Vsadím se, že to je tam! Já to vím, že to je tam!“

Tisíce dolarů! Možná desetitisíce! Panenko skákavá!

Složil mapku a strčil ji zase zpátky do knihy. A pak se téměř rozeběhl k chevroletu, který mu půjčil pan Gaunt.

Jedna otázka ovšem stále není vyřešená: jestliže Fotr skutečně byl schopen rozeznat démanty od popelu, tak proč se vůbec obtěžoval se zakopávání bezcenných kupónů?

Eso tuto otázku netrpělivě odložil k ledu a vyrazil na cestu do Castle Rocku.

Danforth Keeton dorazil domů do Castle View ve stejnou chvíli, kdy Eso Merrill právě odjížděl do odlehlejších, venkovních oblastí městečka. Cvalík byl pořád ještě připoutaný ke klice svého cadillaku, ale jinak se jeho nálada blížila stavu až divoké euforie. Poslední dva roky strávil bojem se stíny a ty stíny přitom nad ním vítězily. Dostal se do bodu, kdy už začal mít strach, že snad zešílí… což bylo pochopitelně přesně to, co by si Oni přáli.

Cestou z Maim Street ke svému domu na Castle View zahlédl několik „satelitních talířů“. Všiml si jich už dřív a vždy přemítal, zda také nejsou součástí toho, co se děje v tomto městečku. Teď si tím ale už byl jist. To nejsou vůbec žádné „satelitní talíře“. Jsou to rušičky myšlenek. Možná nejsou na jeho dům zaměřeny všechny, ale je jasné, že ty ostatní jsou stejně zaměřeny na těch pár lidí jako je on – lidí, kteří chápou, o jaké monstrózní spiknutí tady jde.

Cvalík zastavil na příjezdové cestě a stiskl spínač otvírače garážových vrat. Vrata se začala zvedat, ale ve stejnou chvíli mu hlavou prolétl záblesk příšerné bolesti. Pochopil, že i tohle je součástí spiknutí – Oni vyměnili jeho otvírač vrat značky Čaroděj za něco jiného; za něco, co mu vysílá do hlavy špatné paprsky v okamžicích, když otvírá vrata garáže.

Než zajel do garáže, vyhodil spínač z okna.

Vypnul zapalování, otevřel dveře a vystoupil. Pouto ho drželo u dveří stejně účinně, jako škrtící obojek na krku psa. Na stěně bylo na kolících úhledně zavěšené různé nářadí – ovšem daleko mimo jeho dosah. Cvalík se natáhl do auta a začal mačkat klakson.

Myrtle Keetonová, která to odpoledne už měla svůj úkol za sebou, právě ležela nahoře v ložnici na posteli v neklidném polosnění, když se domem rozeznělo troubení klaksonu. Vyděšeně se posadila,, oči rozšířené hrůzou. „Vždyť jsem to už udělala!“ vydechla. „Udělala jsem, co jste mi řekl, tak proč už mne nenecháte na pokoji?“

Pak si uvědomila, že jen upadla do snění, že pan Gaunt tu není. Dlouze si úlevně oddechla, stále se ještě chvějíc.

Znělo to jako klakson cadillaku. Vzala panenku, ležící vedle ní na posteli – tu nádhernou panenku, kterou koupila v obchodě pana Gaunta – a přivinula si ji k prsům, aby se uklidnila. Učinila dnes odpoledne něco, co její poděšené nitro teď považovalo za ošklivou věc, velmi ošklivou věc. A od té doby ta panenka pro ni měla nevyčíslitelnou cenu. A cena, jak by řekl pan Gaunt, vždy hodnotu každé věci zvyšuje… alespoň v očích kupujícího.

Přece jen to je klakson cadillaku. Proč ale sedí Danforth v garáži a troubí? Asi by se tam měla jít podívat.

„Ale mojí panenky ať se raději ani nedotýká,“ řekla potichu. Uložila ji pečlivě do stínu pod svoji stranu postele. „Té ať se raději ani nedotýká, protože ta je pro něj tabu.“

Myrtle byla jednou z oněch mnoha osob, jež toho dne navštívily Nezbytné věci – prostě jen další odfajfkované jméno na seznamu pana Gaunta. Jako řada dalších osob přišla,protože jí pan Gaunt řekl, aby přišla. Dostala ten vzkaz způsobem, kterému by její manžel dokonale rozuměl: uslyšela ho ve své hlavě.

Pan Gaunt jí řekl, že je na čase, aby svoji panenku splatila… pokud si ji ovšem hodlá ponechat. Měla vzít nějaké kovové pouzdro a zalepený dopis do Síně Dcer Isabelly, hned vedle kostela Matky Boží jasných vod. To kovové pouzdro mělo na bocích a víku mřížky. Zevnitř slabě slyšela nějaké šustivé zvuky. Snažila se nahlédnout dovnitř jednou z těch kruhových mřížek – vypadaly jako reproduktory na starých stolních radiopřijímačích – ale zahlédla tam neurčitě jen nějaký hranatý předmět. A popravdě řečeno, ani se moc nesnažila rozeznat, co to může být. Zdálo se jí, že bude lepší – bezpečnější – ani se o to nesnažit.

Na parkovišti malého církevního komplexu bylo v době, kdy tam Myrtle došla pěšky, jedno jediné auto. Ale modlitebna byla prázdná. Pro jistotu nahlédla dovnitř přes ceduli, nalepenou na skle v horní části dveří a pak si tu ceduli přečetla.

DCERY ISABELLY SE SEJDOU V ÚTERÝ V 19 HODIN.

POMOZTE NÁM NAPLÁNOVAT AKCI NOČNÍ KASINO

Myrtle vklouzla dovnitř. Po levici měla řadu pestrobarevně pomalovaných, při zdi stojících přihrádek – přes týden si sem děti ukládaly svačiny a děti z nedělní školy si sem dávaly různé pracovní pomůcky. Myrtle bylo řečeno, aby do jedné z těchto přihrádek pouzdro uložila. Učinila tak. Přesně se tam svojí velikostí vešlo. V čele místnosti stál předsednický stůl s americkou vlajkou po levé straně a standartou Pražského jezulátka na pravé straně. Stůl byl již připravený pro večerní schůzi – byly na něm rozprostřeny tužky, pera, podpisové archy akce Noční kasino a uprostřed agenda předsedkyně. Sem položila Myrtle obálku, kterou jí dal pan Gaunt – a to tak, aby Betsy Viguová, předsedající letos Dcerám Isabelly, ji nemohla přehlédnout, až si sedne ke svým lejstrům. KATOLICKÁ ŠTĚTKO, HNED SI TOHLE PŘEČTI, bylo napsáno velkými tiskacími písmeny přes celou obálku.

S divoce bušícím srdcem a krevním tlakem jako těsně před mrtvicí se Myrtle po špičkách zase vykradla ze Síně Dcer Isabelly. Venku se na chvíli zastavila s rukou přitisknutou na svém bujném poprsí a snažila se popadnout dech.

Spatřila, jak někdo spěchá ze Síně Kolumbových rytířů za kostelem.

Byla to June Gavineuxová a – jak se Myrtle zdálo – vypadala dost postrašeně a nějak provinile. Sbíhala dřevěné schody k parkovišti tak rychle, že jednu chvíli téměř upadla, a pak rychle kráčela k tomu jedinému zaparkovanému vozu. Střevíčky na nízkých podpatcích jí hlasitě klapaly po betonu.

Vzhlédla, spatřila Myrtle a zbledla. Pak se podívala na tvář Myrtle pozorněji… a pochopila.

„Ty taky?“ zeptala se tiše. Ve tváři se jí objevil podivný úšklebek, zároveň pobavený i znechucený. Byl to výraz normálního, dobře vychovaného dítěte, jež z důvodů, kterým samo není schopné porozumět, položí do zásuvky stolu svého oblíbeného učitele mrtvou myš.

Myrtle pocítila, jak se jí ve tváři nepochybně objevuje přesně stejný úšklebek. Přesto se pokusila zapírat. „No proboha! Nemám ani potuchy, o čem to mluvíš!“

„Ale ano, máš.“ June se rychle rozhlédla, ale široko daleko byly v tomto podivném odpoledni obě ženy samy. „Pan Gaunt.“

Myrtle přikývla a pocítila, jak jí líce zaplavuje ruměnec.

„Co sis koupila?“ zeptala se June.

„Panenku. A ty?“

„Vázu. Naprosto nejkrásnější emailovanou vázu, jakou si jen dovedeš představit.“

„Cos musela udělat?“

S plachým úsměvem June opáčila: „A cos musela udělat ty?“

„To je jedno.“ Myrtle se ohlédla na Síň Dcer Isabelly a pak ohrnula nos. „Na tom nezáleží. Vždyť jsou to jen katolíci.“

„To je pravda,“ odpověděla June (sama vlažná katolička) a šla ke svému autu. Myrtle ji nepožádala o svezení a June Gavineauxová jí svezení nenabídla. Myrtle spěšně kráčela z parkoviště. Ani nevzhlédla, když kolem ní projela June ve svém bílém voze. Myrtle si už především přála být zase doma, zdřímnout si trochu se svojí nádhernou panenkou v náručí a zapomenout na to, co udělala.

Ale jak teď zjišťovala, nejspíš to nepůjde tak snadno, jak doufala.

Cvalík přitiskl dlaň na tlačítko klaksonu a nechal ji tam. Klakson vřeštěl, až mu v uších zaléhalo. Kde je ta kráva, sakra?

Konečně se dveře mezi garáží a kuchyní otevřely. Myrtle do nich strčila hlavu. Oči měla vytřeštěné a plné strachu.

„No konečně,“ řekl Cvalík a pustil klakson. „ Už jsem si myslel, že ses snad spláchla na záchodě.“

„Danforthe? Není něco v pořádku?“

„Všechno klape. Za poslední dva roky to nebylo lepší. Potřebuji jen takovou menší pomoc, nic víc.“

Myrtle se nepohnula.

„Kurva, ženská, tak hejbni tou svou prdelí!“

Nechtělo se jí vkročit do garáže – měla z něj strach – ale zvyk poslouchat v ní byl hluboko zakořeněný a nedal se jen tak lehce zviklat. Vešla do prostoru za otevřenými dveřmi auta. Šla pomalu, její tenisky přitom na betonové podlaze vydávaly mlaštivý zvuk, který Cvalíka silně znervózňoval.

Spatřila pouta a oči se jí rozšířily. „Danforthe, co se přihodilo?“

„Nic, co bych nedokázal zvládnout. Podej mi pilku, Myrtle. Tu co visí na stěně. Ne – vlastně pilku ne. Podej mi raději nějaký velký šroubovák. A kladivo.“

Дата добавления: 2015-10-29