Zatím jen varování! 5 страница

A to chceš, aby se věci vrátily do stavu, v jakém byly, Polly? To chceš zase mít tak bolavé ruce, jako kdybys je měla potrhané šrapnely?

Nechce… ale také nechce ublížit Alanovi. Ani ale nechce, aby pan Gaunt realizoval, co má v plánu – ať už to je cokoliv – co by mohlo nějak ublížit městečku (a měla obavu, že právě něco takového to je). A nechce se ani stát součástí toho něčeho tím, že půjde k opuštěnému Camberovu stavení na konci městské silnice číslo 3 provést tam nějaký žert, kterému ani nerozumí.

A tak jí cestou domů zmítaly všechny tyto protikladné potřeby, každá prosazovaná svým mocným hlasem. Pokud ji pan Gaunt nějakým způsobem hypnotizoval (v okamžiku, kdy z obchodu odcházela, si byla bezpečně jista, že ano, ale postupem času si už byla jista méně a méně), tak důsledky této hypnózy nyní již pominuly. (O tom byla Polly upřímně přesvědčena.) A mimoto teď zjišťuje, že ještě nikdy v životě nebyla tak neschopná rozhodnout se, co dál. Jako kdyby jí někdo z mozku vybral veškeré chemické látky, které jsou třeba pro rozhodování.

Nakonec tedy šla domů, aby udělala to, co jí doporučil pan Gaunt (ačkoliv si už přesně to doporučení ani nepamatovala).Probere si poštu a pak zavolá Alana a poví mu, co po ní pan Gaunt chce.

Pokud to uděláš, řekl ten vnitřní hlas studeně, tak azka skutečně přestane účinkovat. A ty to víš.

Ano – ale pořád ještě tu je otázka dobra a zla. Na to nesmí zapomínat. Zavolá Alana, omluví se mu, že na něj byla taková nepříjemná, a pak mu řekne, co po ní pan Gaunt chce. Možná mu i dá tu obálku, kterou dostala od pana Gaunta – tu, kterou má uložit do té cínové nádoby.

Možná.

Cítíc se trochu lépe, zasunula Polly klíč do vchodových dveří svého domku – znovu vychutnávajíc snadnost této operace, téměř si ji neuvědomujíc – a otočila jím. Pošta ležela na obvyklém místě na koberci – dnes jí ani moc nebylo. Po dni svátku obvykle přicházelo víc reklamní pošty, kterou rovnou vyhazovala. Sehnula se a korespondenci zvedla. Byl tam program kabelové televize s usmívajícím se, neskutečně krásným Torném Cruisem na titulní straně; jeden katalog od firmy Horchow Collection a další od firmy The Sharper Image. A také – Polly dopis spatřila a někde hluboko v žaludku jí začala růst jakási děsivá koule. Adresát byla Patricia Chalmersová, odesílatel Odbor péče o děti v San Francisku… adresa 666 Geary. Tu adresu si pamatovala velmi dobře ze svých výprav. Byla tam třikrát. Měla tři pohovory se třemi byrokraty z oddělení Péče o osamělé děti, z nichž dva byli muži – muži, kteří se na ni dívali asi tak, jako se díváte na obal od bonbónu, který se vám nalepí na vaše nejlepší střevíce. Třetí pak byla obrovitá černoška, která uměla naslouchat – a právě tato žena nakonec příspěvek pro Polly schválila. Avšak adresu Geary 666, druhé poschodí, si pamatuje dobře, moc dobře. Pamatuje si, jak světlo z obrovských oken na konci haly vrhalo na linoleum dlouhé, mléčné skvrny; pamatovala si ozvěnu zvuku psacích strojů z kanceláří, jež měly neustále otevřené dveře; pamatovala si hloučky kouřících mužů u pískem naplněné nádoby na druhém konci haly – i způsob, jakým se na ni dívali. Pamatovala si především to, jak se cítila ve svém jediném lepším oblečení – tmavé polyesterové kalhotové sukni, bílé hedvábné blůzce a střevících na nízkých podpatcích – a jak vyděšená a osamělá se cítila, protože pochmurná chodba na druhém poschodí budovy na adrese 666 Geary byla místem bez duše i bez těla. Nakonec zde její žádost o pomoc pro osamělou matku s dítětem schválili, ale ona si zapamatovala především ta dvě předchozí odmítnutí – oči těch mužů, kterými mlsně jezdili po jejích prsou (byli sice lépe oblečeni než Norville v práci, ale jinak měla dojem, že nejsou nijak odlišní); ústa těch mužů, okázale neschvalující problém Keltona Chalmerse, nemanželského potomka této coury, která sice právě teď jako hippie nevypadá, ale která, jakmile odtud vypadne, nepochybně hned svlékne svoji hedvábnou blůzu – nemluvě ani o podprsence – a natáhne na sebe přiléhavé zvonové nohavice a batikovanou blůzu, kterou jí budou prosvítat bradavky. Tohle všechno a ještě víc říkaly jejich oči, a i když odpověď posílali poštou, bylo Polly okamžitě jasné, že bude odmítnuta. V obou prvních případech po odchodu z budovy začala plakat a snad dodnes si pamatuje na ty hořké slzy, stékající jí po lících. Na to – a na lidi, otáčející se za ní na ulici. V jejich očích byla jen jedna z těch holek, jež na sebe vůbec nedbají; jen taková tenkrát dost častá kuriozita.

Nikdy se v myšlenkách nechtěla vracet k těm dobám či k těm chodbám ve druhém poschodí budovy na adrese 666 Geary, teď to ale na ni dolehlo velmi naléhavě – opět jasně ucítila pach podlahové leštěnky, opět slyšela klapání starých mechanických psacích strojů, prokousávajících se dalším dnem v útrobách byrokracie.

Co mohou chtít? Kriste pane, co od ní mohou ještě ti úředníci z adresy 666 Geary po tolika letech chtít?

Roztrhej to! téměř vykřikl nějaký hlas uvnitř ní – a ten povel byl natolik panovačný, že byla skutečně blízko uposlechnutí. Místo toho však obálku otevřela. Uvnitř byl jediný list papíru. Byla to nějaká xeroxová kopie. A přestože obálka byla adresovaná jí, s údivem spatřila, že dopis nepatří jí; byl adresován na šerifa Alana Pangborna.

Oči jí sklouzly na konec dopisu. Pod kostrbatým podpisem bylo natištěné jméno John L. Perlmutter, které jí nějak velmi vzdáleně připadalo známé. Sklouzla očima ještě níž a úplně dole zahlédla poznámku: „Kopie: Patricia Chalmersová.“ Dobře, je to sice kopie, ne průklep, alespoň to však vysvětluje záhadu, proč dostává Alanův dopis (a také to vylučuje její původní zmatečnou domněnku, že dopis dostala omylem). Co ale, u všech všudy.

Polly se posadila na lavici v chodbě a začala dopis číst. A postupně se jí ve tváři vystřídala pozoruhodná paleta emocí, připomínající kupení oblaků za větrného, proměnlivého dne: zmatek, chápání, stud, hrůza, zlost a nakonec vztek. Nahlas jednou zakřičela – „Ne!“ – a pak se vrátila na začátek a donutila se přečíst si dopis znovu, tentokrát pomalu a až do konce.

Odbor péče o děti v San Francisku 666 Geary Street, San Francisko, Kalifornia 94112

23. září 1991 Šerif Alan Pangborn Kancelář šerifa Castle County Magistrátní budova 2 Castle Rock, Maine 04055

Vážený šerife Pangborne, potvrzuji příjem Vašeho dopisu z 1. září a dovoluji si Vám sdělit, že v dané záležitosti nejsem schopen poskytnout Vám jakoukoliv pomoc. Je zvyklostí našeho Odboru podávat informace o žadatelích o Pomoc pro osamělou matku s dítětem (PPOMD) pouze v případech, kdy jsme k tomu vyzváni na základě platného soudního příkazu. Váš dopis jsem ukázal panu Martinu D. Chungovi, našemu hlavnímu právnímu poradci, který mi doporučil, abych Vám sdělil, že kopie Vašeho dopisu bude předána Úřadu generálního prokurátora státu Kalifornie. Pan Chung požádal o vyjádření, zda Vaši žádost lze považovat za legální. Ať již výsledek tohoto šetření bude jakýkoliv, jsem nucen Vám sdělit, že Váš zájem o pobyt této ženy v San Francisku shledávám jak nepřípadným, tak urážlivým. Doporučuji Vám, šerife Pangborne, abyste šetření v této záležitosti zastavil, pokud nechcete zabřednout do právních nesnází.

V úctě John L. Perlmutter zástupce ředitele

Poté, co ten hrozný dopis přečetla po čtvrté, vstala Polly z lavice a šla do kuchyně. Šla pomalu a půvabně, spíš jako kdyby plavala, než kráčela. Oči měla zprvu zastřené a zmatené, avšak než došla k telefonnímu přístroji, zavěšenému na stěně, a vyťukala na velkých tlačítkách číslo kanceláře šerifa, již se jí zjasnily. Výraz, který je zaléval, byl prostý a jednoznačný: hněv tak mocný, až přecházel v nenávist.

Tak její miláček čmuchal kolem její minulosti – to pomyšlení bylo zároveň neuvěřitelné i podivně, příšerně pravděpodobné. V posledních čtyřech či pěti měsících se často poměřovala Alanem Pangbornem, což znamenalo, že často z tohoto porovnávání vycházela jako druhá. Jeho slzy; její klamný klid, skrývající tolik hanby, ublíženosti a skryté vzdorné pýchy. Jeho upřímnost; její hromádky lží. Jakým svatouškem se jevil! Jak neohroženě dokonalým! Jak pokrytecky znělo její naléhání, aby na minulost zapomněl!

A celou tu dobu kolem ní čmuchal, snažil se zjistit, jak to bylo s Keltonem Chalmersem doopravdy.

„Ty syčáku,“ zašeptala – a když začal telefon vyzvánět, sevřela ruku, v níž držela sluchátko, až jí na ní zbělely klouby.

Lester Pratt obvykle odjížděl z místa svého bydliště na Castle Rock High ve společnosti několika přátel; společně jezdili do tržnice pro limonády, pak zašli na pár hodin k někomu zazpívat si náboženské písně, zahrát si nějaké společenské hry, či jen tak si potlachat. Avšak dnes odcházel Lester ze školy sám, s batohem na zádech (odmítal nosit tradiční učitelskou aktovku) a se svěšenou hlavou. Kdyby někde poblíž byl Alan a sledoval by Lestera, pomalu kráčejícího přes školní trávník k parkovišti, jistě by ho zarazila jeho podobnost s Brianem Ruskem.

Toho dne se Lester třikrát snažil spojit se Sally a zjistit, co ji tak rozběsnilo. Naposledy to zkusil o polední přestávce po páté vyučovací hodině. Věděl, že je ve škole, ale podařilo se mu dovolat se jen Mony Lawlessové, která učila matematiku v šestém a sedmém ročníku a se Sally kamarádila.

„Bohužel, teď nemůže k telefonu,“ řekla mu Mona, předváděje veškerou vřelost mrazničky, napěchované nanuky.

„A proč nemůže?“ zeptal se – téměř zanaříkal. „Mono, prosím tě – dej mi ji!“

„Já nevím, proč nemůže.“ Tón jejího hlasu se posunul od nanuků v mrazničce k verbálnímu ekvivalentu kapalného dusíku. „Já jenom vím, že přes noc zůstala u Ireny Lutjensové a dneska vypadá, jako kdyby celou noc brečela. Říká, že s tebou mluvit nechce.“ A stejně je to všechno tvoje vina, říkal ten mrazivý hlas Mony. Vím to, protože jsi muž, a všichni muži jsou sračkové – a tohle je jen další specifický případ, dokreslující situaci obecně.

„No jó, ale já nemám ani tušení, o co tady vlastně jde!“ křičel Lester. „Můžeš jí říct alespoň tohle? Řekni jí, že nemám ani tušení, proč je na mě naštvaná! A řekni jí, že ať už to je cokoliv, je to určitě nějaké nedorozumění, protože já to nechápu!“

Nastala dlouhá pauza. Když Mona opět promluvila, byl její hlas o trochu teplejší. Ne sice o mnoho, ale měl teď už o trochu vyšší teplotu než kapalný dusík. „Dobře, Lestere. Tak já jí to tedy řeknu.“

Zvedl teď hlavu, napůl doufaje, že Sally bude sedět na místě spolujezdce v jeho mustangu, připravená k polibku – auto ale bylo prázdné. Jedinou osobou poblíž byl přihlouplý Slopey Dodd, prohánějící se na svém skateboardu.

Zezadu přišel k Lesterovi Steve Edwards a poplácal ho po rameni. „Nazdar, Lestere! Nechceš zajít ke mně na limo? Kluci říkali, že se taky zastaví. Musíme si pohovořit o té drzé katolické provokaci. Večer mají velkou schůzi v kostele, na to nezapomeň. A bylo by dobré, kdybychom my, aktivisté Mladých baptistů, byli schopni vystupovat jako jednotná fronta, až se bude rozhodovat, jak se má zareagovat. Zmínil jsem se o tom Donu Hemphillovi, a ten říkal, príma, jděte do toho.“ Pohlédl na Lestera, jako kdyby očekával poplácání po hlavě.

„Dneska odpoledne nemůžu, Steve. Možná jindy.“

„Hele, Lestere – copak ty to nechápeš? Nějaké jindy už taky možná nebude. Ti katolíci se možná jindy už nesejdou!“

„Nemůžu přijít,“ řekl Lester. A jestli ti to alespoň trochu pálí, říkal jeho obličej, tak teď už do mě přestaneš vandrovat.

„No, ale… a proč nemůžeš?“

Protože musím zjistit, co za blbost jsem údajně provedl, že se moje děvče tolik naštvalo, pomyslel si Lester. A já na to přijdu, i kdybych to z ní měl vymlátit.

Nahlas řekl: „Mám nějakou práci, Steve. Důležitou. Čestný slovo.“

„Jestli s tím má co dělat Sally, Les-“

Lesterovi nebezpečně zablýsklo v očích. „Hele, o Sally se nebav, jo?“

Steve, jinak nevýbojný mladík, zapálený do tahanic kolem Nočního kasina, ještě nehořel natolik jasně, aby si dovolil překročit čáru, kterou Lester Pratt tak jasně vytyčil. Ale bez Lestera Pratta bude setkání mladých aktivistů k ničemu, ať už se jich dostaví sebevíc. Naladil proto hlas na rozumnější tóninu a řekl: „Slyšel jsi o tom anonymu, co dostal Bill?“

„Ano,“ řekl Lester. Reverend Rose ho nalezl na podlaze farní haly: již dobře známou kartičku „Baptisti šukálisti“. Reverend ji nechal kolovat na narychlo svolaném setkání chlapecké části mladých aktivistů, protože, jak řekl, není možné něco odsuzovat, dokud předmět doličný člověk nespatří na vlastní oči. Jsou těžko pochopitelné, dodal reverend Rose, ony hlubiny, do nichž jsou katolíci ochotni sestoupit, aby ochromili spravedlivou opozici vůči jejich – nepochybně satanem inspirovanému – nočnímu karbanu; snad když tito „správní mladí muži“ na vlastní oči spatří tuto slinu jedovatého hnusu, pomůže jim to plně pochopit, proti čemu ve skutečnosti bojují. „Neboť neříkáme-liž správně, že kdo předem varován jest, již vyzbrojen jest?“ zakončil velkolepě reverend Rose. Pak vytáhl onu kartičku (byla zasunuta uvnitř pytlíku z umělé hmoty, jako kdyby se osoby, s ní přicházející do styku, potřebovaly chránit před nějakou infekcí) a nechal ji kolovat.

Když si ji Lester původně přečetl, byl více než připraven rozhoupat pár katolických zvonů; teď mu ale celá ta záležitost připadala poněkud vzdálená a dětinská. Koho vlastně zajímá, jestli si katolíci budou někde hrát o peníze a jako výhry rozdávat nějaké kuchyňské spotřebiče? Kdyby si měl vybrat mezi katolíky a Sally Ratcliffovou, měl Lester jasno, o co má větší starost.

„…schůze, kde se vypracuje další postup!“ pokračoval Steve. Opět se začal rozohňovat. „Musíme převzít iniciativu, Lestere… prostě musíme! Reverend Bill říká, že má obavu, že tihleti tak zvaní Znepokojení katolíci nezůstanou jen u výhružek. Dalším krokem by mohlo být –“

„Hele, Steve, dělej si, co chceš, ale mě vynech!“

Steve se zastavil a zíral na něj v šoku a očekávání, že Lester, normálně snad nejklidnější z jeho kamarádů, se vzpamatuje a omluví se mu. Když si uvědomil, že žádné omluvy se nejspíš nedočká, obrátil se a kráčel zpátky ke škole. „Teda hochu, ty máš pěkně na houby náladu!“ řekl.

„To tedy mám!“ zavolal na něj Lester divoce. Sevřel obrovité ruce v pěst a dal si je v bok.

Ale Lester byl víc než rozzlobený; byl dotčený, byl sakramentsky dotčený. Nejhorší ale byla ta urážka jeho nitra – ten pocit si musí na někom vybít. Ne na tom chudákovi Stevu Edwardsovi; když vyštěkl na Steva, to jen zapínal nějaký spínač. Spínač, který vyslal elektrický proud do řady mentálních přístrojů, jež jsou obvykle tmavé a tiché. A poprvé od doby, kdy se zamiloval do Sally, pocítil Lester – normálně snad nejmírnější člověk na světě – zlost i na ni. Jakým právem si dovoluje říkat mu syčáku?

Něco ji naštvat ale muselo, ne? Dobře, tak je tedy naštvaná. Možná jí i dal nějakou záminku, aby se naštvala. Neměl sice ani ponětí, co to mohlo být, ale dejme tomu (jen aby se dalo argumentovat), že dal. Ovšem dává jí snad tohle právo zůstat přes noc u Ireny Lutjensové, aby nemohl zjistit, co jí přelétlo přes nos, nebo nebrat telefony, či používat jako prostředníka Monu Lawlessovou?

Já si ji najdu, pomyslel si Lester, a já už zjistím, co ji žere. A jakmile si to zjistím, tak si to vyříkáme. A pak jí dám stejnou lekci, jako dávám svým nováčkům, když začíná trénink basketbalu – že důvěra je pro týmový výkon klíčovou podmínkou.

Stáhl si ruksak, hodil ho na zadní sedadlo a vsoukal se do vozu. Přitom spatřil vykukovat něco zpod sedadla spolujezdce. Něco tmavého. Vypadá to jako peněženka.

Lester po ní dychtivě chňapnul – zpočátku si myslel, že bude určitě patřit Sally. Jestli ji ztratila v jeho autě někdy během těch dlouhých víkendových dnů, tak ji teď určitě postrádá. Je znepokojená. A jestliže se mu podaří rozptýlit její znepokojení v souvislosti se ztrátou peněženky, tak zbytek konverzace už bude jistě snazší.

Ale nebyla to Sallyina peněženka – to poznal okamžitě, jakmile se na ni blíže podíval, když ji vytáhl zpod sedadla spolujezdce. Byla z černé kůže. Sally měla peněženku z modré semišové kůže a také mnohem menší.

Zvědavě ji otevřel. První věc, kterou spatřil, pro něj znamenala totéž, jako pořádná pecka na solar plexus. Služební kartu člena šerifovy kanceláře, znějící na jméno John LaPointe.

Pro krista pána, co měl co dělat John LaPointe v jeho autě?

Sally ho měla celý víkend, zašeptal nějaký hlas. Co si tedy asi představuješ, že ve tvém autě dělal?

„Ne,“ řekl. „Ach ne, to snad ne – to neudělala. Určitě se s ním nesešla. Ani ve srandě.“

Ale musela se s ním přece sejít. Chodila se šerifovým zástupcem Johnem LaPointem přes rok, i přes vývoj vztahů mezi katolíky a baptisty v Castle Rocku. A rozešli se před nedávnou aférou kolem Nočního kasina, ale –

Lester znovu vystoupil z auta a začal prohlížet všechna průhledná oddělení peněženky. Jeho nedůvěřivost rostla. Tady máme řidičský průkaz Lestera – na fotografii ještě má knírek, který si pěstoval, když chodil se Sally. Lester věděl, jak někteří kluci takovým knírům říkají: číčolechty. A tady máme rybářský lístek Johna LaPointa. Tady zase fotografii jeho matky a otce. Tady je jeho lovecký lístek. A tady… tady…

Lester fascinovaně hleděl na momentku, na kterou narazil. Byla to fotografie Johna a Sally. Prostě fotografie nějakého kluka s jeho holkou. Stojí na ní před něčím, co vypadá jako nějaká pouťová střelnice. Dívají se na sebe a smějí se. Sally drží velkého plyšového medvěda. LaPointe jí ho nejspíš vystřelil.

Lester zíral na fotografii. Uprostřed čela mu naběhla silná žíla a začala vytrvale pulsovat.

Jak že ho to nazvala? Syčák prolhaný?

„No to se podívejme, kdo nám chce něco vyprávět,“ zašeptal Lester Pratt.

Začal se v něm zvedat hněv. Stalo se to velmi rychle. A když se právě v tu chvíli někdo dotkl jeho ramene, upustil peněženku, otočil se jako na obrtlíku a sevřel ruce v pěst. Téměř se mu podařilo odpálit chudáka bezbranného a koktavého Slopeye Dodda na druhý konec parkoviště.

„T-trenére P-P-Pratte?“ zeptal se Slopey. Oči měl kulaté a vyvalené, ale nezdál se být vyděšený. Zvědavý ano, ale ne vyděšený. „J-jste v p-p-pořádku?“

„Jsem v pohodě,“ řekl Lester suše. „Koukej jít domů, Slopey. Nemáš vůbec co jezdit na prkně tady na školním parkovišti.“

Sehnul se, aby zvedl peněženku, kterou před okamžikem upustil, ale Slopey to měl k zemi o půl metru blíž a předběhl ho. Když podával peněženku trenéru Prattovi, hleděl zvědavě na LaPointovu fotografii na řidičském průkazu. „Jo,“ řekl Slopey. „T-to je von, t-ten chlápek, j-jo.“

Naskočil na prkno a chystal se odjet. Než se však stačil odrazit, chytil ho Lester za tričko. Prkno vyjelo zpod Slopeyho nohy a o pár metrů dál se převrátilo. Slopeyho tričko s nápisem AC/DC – JSTE-LI PRO ROCK, ZDRAVÍME VÁS se u krku roztrhlo – ale nezdálo se, že by to Slopeymu vadilo; ani se nezdál být Lesterovou reakcí nějak zvlášť překvapený, natož postrašený. Lester si toho nevšiml. Lester si takových nuancí nevšímal. Patřil mezi ty obrovité a klidné muže, kteří pod vnějším klidem uchovávají horkokrevnou, ošklivou povahu, jakési číhající ničivé emocionální tornádo. A někteří z takových mužů klidně projdou celým svým životem, aniž v sobě toto centrum bouře vůbec objeví. Nicméně Lester právě svoje objevil (či spíše ono objevilo jeho) a byl nyní plně v jeho sevření.

Дата добавления: 2015-10-29