Aacute;ST II 8 страница

Tenhle auťák se zdá být silnější. O dost silnější. Eso pocítil touhu vystoupit, obejít auto a pokusit se otevřít kapotu… ale bylo to jako dumání nad tím podivným jménem – Yog bůhvíjak. Nezdál se to být dobrý nápad. Co se naopak zdál být dobrý nápad, bylo dostat tohle auto rychle do Castle Rocku – tak rychle, jak jen to půjde.

Sáhl po klice dveří, že vystoupí a uvede v činnost mechanismus otevírání vrat garáže, pak ale místo toho stiskl klakson – jen aby zjistil, zda se něco stane. A skutečně – stalo se. Dveře se začaly tiše zvedat.

Někde tu určitě bude zvukové čidlo, řekl si, ale už o tom vůbec nebyl přesvědčen. A hlavně mu to už bylo jedno. Zařadil jedničku a Talisman majestátně vyjel z garáže. Jakmile se rozjel po vyjetých kolejích cesty k díře v plotu, znovu stiskl houkačku a v zadním zrcátku sledoval, jak se světla v garáži zhasínají a vrata začínají klesat. Stačil ještě zahlédnout svoje auto, stojící čumákem ke stěně a vedle něj na zemi ležící pomuchlanou plachtu. Měl takový zvláštní pocit, že ho už nikdy neuvidí. A Eso zjistil, že i to už je mu jedno.Talisman nejenže jel jako ve snu, ale zdálo se, že snad sám zná cestu k výpadovce na sever. Každou chvíli se ukazatele směru samy zapínaly. Kdykoliv se to stalo, Eso prostě na nejbližší křižovatce zabočil. Netrvalo dlouho a zanedbaná čtvrť, kde Tuckera našel, zůstala někde daleko vzadu a před ním se tyčila konstrukce mostu Tobin Bridge, známého spíš pod názvem Mystic River Bridge – černý portál proti stmívající se obloze.

Eso zapnul světla a na vozovku před ním okamžitě naskočil ostře ohraničený zářící vějíř. Jakmile pootočil volantem, světelný vějíř se stáčel s ním. To prostřední světlo teda má grády. Není divu, že toho chudáka, co tohle auto vymyslel, vyštvala konkurence z trhu, pomyslel si Eso.

Byl asi padesát kilometrů na sever od Bostonu, když vtom si všiml, že ručička ukazatele paliva se opírá o zarážku na nulové poloze. U nejbližšího výjezdu z dálnice odbočil a zajel autem pana Gaunta k odpočívadlu, kde bylo několik čerpadel firmy Mobil. Mládenec obsluhující čerpadlo si špinavým palcem posunul kšiltovku z čela a obdivně auto obešel. „Parádní auťák!“ řekl. „Vodkaď ho máte?“

Eso bez přemýšlení odpověděl: „Z Lengu. Od firmy Yog-Sothoth Vintage Motors.“

„Cože?“

„Hele, mladej, natoč plnou – tohle není soutěž Desetkrát odpověz.“

„Jo!“ řekl mládenec, pohlédl na Esa a okamžitě začal být úslužný. „Jasně. Jdu na to!“

Nasadil hadici na hrdlo nádrže, ale stačilo do ní natéci benzínu jen za čtrnáct centů a čerpadlo zacinkalo. Mladík se pokusil natočit víc, ale benzín jen začal stékat po blyštícím se žlutém boku Talismanu a kapat na asfalt.

„Myslím, že benzín nepotřebujete,“ řekl mladík bojácně.

„Asi ne.“

„Možná se vám ukazatel paliva zasekn-“

„Setři laskavě ten benzín z boku mýho auťáku. Chceš snad, aby lak popraskal? Co to je s tebou?“

Mladík přiskočil a začal lak otírat a Eso si zašel na záchod trochu šňupnout. Když vyšel ven, mladík stál v uctivé vzdálenosti od Talismanu, oběma rukama nervózně muchlal hadr.

Bojí se, pomyslel si Eso. Bojí se čeho? Mě?

Ne; mládenec v kombinéze s nápisem Mobil se vůbec nedíval směrem na Esa. Jeho zraky byly upřeny na Tuckera.

Zkoušel se ho dotknout, pomyslel si Eso.

To poznám – a tohle to bylo, přesně tohle – mu v koutcích úst vyloudilo studený úsměšek.

Zkoušel se ho dotknout a něco se stalo. Co to bylo, na tom ani moc nezáleží. Dostal lekci, že koukat se může, ale šahat nesmí – a na tom naopak záleží.

„Nebudete platit nic,“ řekl mládenec.

„To máš svatou pravdu.“ Eso vklouzl za volant a vyrazil od čerpadla. V souvislosti s Talismanem právě dostal nový nápad. Možná na jednu stranu trochu děsivý nápad, na druhou stranu ale vlastně fakt světový nápad. Napadlo ho, že ukazatel paliva je pořád na nule… a nádrž že je pořád plná.

Brány pro výběr mýtného ve státě New Hampshire jsou automatického typu; do výběrní pokladny se vhodí drobné v hodnotě jednoho dolaru, červené světlo se přepne na zelené a vy jedete dál. Až na to, že když Eso dojel s Tuckerem Talismanem ke sloupu, na němž byla upevněná pokladna, zelené světlo se rozsvítilo samo od sebe a s ním i malý nápis:

MÝTNÉ ZAPLACENO, DĚKUJEME VÁM.

„To si piš,“ zamručel Eso a jel dál směrem na Maine.

Když měl za sebou Portland, nechal Talisman svištět rychlostí něco nad sto třicet kilometrů v hodině, a to vlastně pedál plynu jen tak šolíchal. Hned za odbočkou na Falmouth vyjel menší stoupání a náhle spatřil policejní auto, číhající vedle dálnice. Z okénka u řidiče vyčuhoval známý torpédovitý tvar radaru.

A jéje, pomyslel si Eso. Tak mě mají. Konec. Kriste pane, proč vlastně jedu tak rychle – zrovna když mám plnej auťák takovejch sraček!

Ale bylo mu jasné proč – a ten kokain, který si šňupnul, s tím neměl vůbec nic společného. Jindy snad, ale teď ne. To Talisman. Ten auťák prostě chce jet rychle. Vždycky se podíval na rychloměr a trochu sundal nohu z plynu… a pět minut nato zjistil, že už ho má zase ze tří čtvrtin sešlápnutý k podlaze.

Čekal, že se rozeřve siréna, začne blikat modré světlo a policajti se za ním rozjedou, ale nestalo se vůbec nic. Znovu sešlápl pedál plynu a rozjel auto na sto třicítku, ale policajti nic.

Sakra, sakra, to tam musejí snad chrnět.

Ale Esu bylo jasné, jak to je doopravdy. Když člověk zahlédne radar, vyčuhující z okna, tak si může být jist, že ti chlápci vevnitř jsou dokonale vzhůru a celí žhaví jen vyrazit na svoji oběť… Ne, tady se stalo něco jiného: ti policajti prostě Talisman vidět nemohou. Zní to šíleně, ale je to přesně tak. Tohle obrovské žluté auto se třemi předními reflektory je neviditelné jak pro moderní techniku, tak pro policajty, kteří ji používají.

S úšklebkem rozjel Eso auto pana Gaunta Tucker Talisman na rychlost sto osmdesát kilometrů v hodině. Do Castle Rocku dorazil ve čtvrt na devět, téměř čtyři hodiny před limitem.

Pan Gaunt vyšel ze svého krámu a stál pod baldachýnem. Pozoroval Esa, opatrně zajíždějícího s Talismanem do jednoho ze tří šikmých parkovacích míst před Nezbytnými věcmi.

„Máš dobrý čas, Eso.“

„Jo. Však to taky je ňákej auťák.“

„Tak to si piš,“ řekl pan Gaunt. Pohladil rukou splývavou příď Tuckeru. „Takový je jen jeden. Předpokládám, že to zboží jsi mi přivezl?“

„Jo. Pane Gaunte, cestou sem mi trochu došlo, jak je tenhle váš auťák jedinečnej, ale stejně si myslím, že byste měl zkusit sehnat si na něj čísla, a možná taky tu samolepku z technický prohlídky –“

„To nebude třeba,“ řekl pan Gaunt netečně. „Jestli tě ještě mohu poprosit, Eso, zaparkuj to auto dozadu za dům. Já ho pak uklidím.“

„Jak? Kam?“ Eso zjistil, že se mu najednou nějak nechce to auto předat panu Gauntovi. Nešlo ani o to, že svoje vlastní auto nechal v Bostonu a že pro svoji noční práci bude potřebovat nějaká rychlá kola; ve srovnání s Talismanem mu všechna auta, s nimiž kdy jezdil – včetně Challengera – najednou připadala jako obyčejné popelnice.

„To už je moje starost,“ řekl pan Gaunt. Vrhl na Esa neproniknutelný pohled. „Brzy přijdeš na to, Eso, že všechno pro tebe bude mnohem jednodušší, když se na práci pro mne budeš dívat jako třeba na službu v armádě. Teď už můžeš dělat věci jen třemi způsoby – dobře, špatně a po mém. A když si pokaždé zvolíš ten třetí způsob, nebudeš mít nikdy problémy. Chápeš, co ti říkám?“

„Jo. Jasně, chápu.“

„No výborně. Tak teď zajeď s tím autem dozadu.“

Eso vycouval žlutým autem za roh a pomalu zajel do úzké uličky za kancelářskými budovami na západní straně Main Street. Zadní dveře Nezbytných věcí byly dokořán otevřené. Pan Gaunt stál ve výřezu žlutého světla a čekal. Ani se nepokusil Esu pomoci, když s funěním stěhoval do zadní místnosti obchodu bedny. Eso si to sice neuvědomoval, ale dost zákazníků by jistě bylo překvapeno, kdyby mělo možnost tu místnost vidět. Slýchali, jak tam pan Gaunt, zakrytý sametovým závěsem, oddělujícím prodejní prostor od skladu, přesunuje zboží, přenáší bedny… v té místnosti však nebylo vůbec nic; až teď tam Eso složil podle pokynů pana Gaunta do jednoho rohu na sebe tři bedny.

Ale ano – jedna věc tam přece byla. Ve vzdálenějším rohu místnosti ležela ve velké sklapnuté pasti na krysy značky Victory hnědá německá krysa. Měla přeražený vaz a přední zuby obnažené ve smrtelném úšklebku.

„Dobrá práce,“ řekl pan Gaunt a mnul si ruce s dlouhými nehty, usmívaje se. „Odvedl jsi skutečně dobrou práci, jen co je pravda. Naplnil jsi moje očekávání, Eso – dokonale jsi ho naplnil.“

„Děkuji vám, pane.“ Eso byl ohromen. Až do této chvíle nikdy v životě nikomu neřekl pane. „Tady máš takovou maličkost za svou snahu.“ Pan Gaunt podal Esu hnědou obálku. Eso ji ohmatal konečky prstů a ucítil uvnitř volně sypaný prášek. „Předpokládám, že chceš ještě teď večer vyrazit na průzkum, ne? Tohle by ti mohlo dodat trochu energie navíc, jak se říkalo v té staré reklamě na oleje značky Esso.“

Eso sebou trhnul. „Ach, do prdele! No do prdele! Já jsem tu knížku – tu knížku, co v ní byla ta mapa – nechal ve svým auťáku! Je v Bostonu! Kurva!“ Sevřel ruku v pěst a praštil se jí do stehna.

Pan Gaunt se usmíval. „Myslím, žes ji tam nenechal,“ řekl. „Já myslím, že bude v Tuckeru.“

„Ne, já –“

„Tak se jdi podívat!“

Eso tedy šel – a knížka tam pochopitelně byla, ležela tam pokojně na přístrojové desce, hřbetem se dotýkala patentovaného vyklápěcího čelního skla Tuckeru. Ztracené a zakopané poklady Nové Anglie. Vzal ji do ruky a prolistoval. I ta mapka tam byla. Pohlédl s němou vděčností na pana Gaunta.

„Nebudu potřebovat tvoje služby dřív než zítra k večeru – zase ve stejnou dobu,“ řekl pan Gaunt. „Doporučuji ti, abys den strávil u sebe v Mechanic Falls. To by ti mohlo celkem vyhovovat; určitě půjdeš spát dost pozdě. Pokud se nemýlím, máš teď před sebou noc plnou práce.“

Eso myslel na křížky na mapce a přikyvoval.

„A celkem by od tebe bylo prozíravé,“ dodal pan Gaunt, „kdyby ses tak den nebo dva snažil neukazovat šerifu Pangbornovi. Ale vlastně mám dojem, že to je celkem jedno.“ Ohrnul rty a vycenil v dravém úšklebku zuby. „Tak se mi zdá, že do konce týdne přestane spousta věcí, která doposud pro obyvatele tohoto městečka byla důležitá, mít jakýkoliv význam. Nemyslíš, Eso?“

„Když to říkáte vy,“ odpověděl Eso. Opět se propadal do toho zvláštního omámení a ani v nejmenším mu to nevadilo. „Stejně ale nevím, jak se teď budu přesunovat.“

„O to se ti postarám zase já,“ řekl pan Gaunt. „Před domem najdeš auto s klíčky v zapalování. Firemní auto, dalo by se říci. Obávám se, že to je jenom chevrolet – naprosto obyčejný chevrolet – ale poslouží ti jako spolehlivý a nenápadný dopravní prostředek. Televizní přenosový vůz by se ti asi líbil víc, ale –“

„Přenosový vůz? Co to je?“

Pan Gaunt se neobtěžoval odpovědět. „Ale všechny tvoje současné požadavky na přepravu ten chevrolet splní dokonale, to tě ujišťuji. Jenom koukej, abys nepadl do některé z rychlostních pastí místní policie. Obávám se, že na ty by nestačilo. Tohle auto ne. Vůbec ne.“

Eso se uslyšel říkat: „Teda, určitě bych chtěl auťák, jako je ten váš Tucker, pane Gaunte. Je fantastickej.“

„Nu, možná se budeme moci nějak domluvit. Rozumíš, Eso, já mám totiž velmi prostou obchodní politiku. Chtěl bys vědět jakou?“

„Jasně.“ A Eso to upřímně chtěl vědět.

„Všechno je na prodej. To je moje filozofie. Všechno je na prodej.“

„Všechno je na prodej,“ řekl Eso zasněně. „Hurá! Paráda!“

„Správně! Paráda! Ale teď, Eso, musím něco pojíst. Měl jsem spoustu práce, svátek nesvátek, na jídlo jsem úplně zapomněl. Pozval bych tě, aby sis vzal se mnou, ale –“

„Ne, já fakt nemůžu.“

„Ne, jistě, že ne. Máš kam jít a co tam dělat, ne? Čekám tě zítra večer mezi osmou a devátou.“

„Mezi osmou a devátou.“

„Ano. Po setmění.“

„Nikdo se nic nedozví, nikdo nic neuvidí,“ řekl Eso zasněně.

„Přesně tak! Dobrou noc, Eso.“

Pan Gaunt mu podával ruku. Eso ji už málem uchopil… když vtom spatřil, že ta ruka není prázdná. Byla v ní hnědá krysa z pasti ve skladu. Eso s tichým zamručením znechuceně rukou ucukl. Neměl ani ponětí, kdy pan Gaunt mrtvou krysu stačil zvednout. Nebo to je nějaká jiná?

Eso se rozhodl, že je mu to jedno, ať je to, jak chce. Je mu jen jasné, že si nehodlá potřást rukou s mrtvou krysou, bez ohledu na to, jak velký frajer pan Gaunt snad je.

Pan Gaunt řekl s úsměvem: „Promiň. Každým rokem jsem o trochu roztržitější. Myslím, že jsem ti teď málem chtěl dát svoji večeři, Eso!“

„Večeři,“ řekl Eso chvějícím se hlasem.

„Ano, skutečně.“ Silný žlutý nehet palce se zabořil do bílé kožešinky na břiše krysy; o chvíli později její vnitřnosti vyhřezly na rozevřenou dlaň pana Gaunta. Než stačil Eso zaregistrovat, co nastane dál, pan Gaunt se otočil, zavíraje zadní dveře. „Kampak jsem jen dal ten sýr –?“

Ozvalo se kovové cvaknutí zapadajícího zámku.

Eso se předklonil v přesvědčení, že v nejbližší chvíli si pozvrací boty. Žaludek se mu sevřel, stoupl mu až do hrdla… a pak zase klesl.

Protože on vlastně neviděl to, co si myslel, že vidí. „To byl jen nějaký žert,“ zamumlal. „Měl prostě v kapse kabátu nějakou gumovou krysu či co. Byl to jen žert.“

Opravdu jen žert? A co tedy ty vnitřnosti? A ta hnusná studená kaše jako rosol, ve které plavaly? Co bylo tohle?

Jsi prostě unavený, pomyslel si. Moc si vymýšlíš, to je to celé. Byla to gumová krysa. A to ostatní… fuj.

Ale na chvíli se to všechno – ta opuštěná garáž, sám se navádějící Tucker, i ten zlověstný nápis YOG-SOTHOTH – na něj začalo hroutit a nějaký mocný hlas na něj křičel: Zmizni odtud! Zmizni odtud, dokud je ještě čas!

Tohle je ovšem skutečně šílená myšlenka. Cekají tady přece na něj peníze – už dnes v noci možná čekají. Možná spousta peněz. Možná i parádní bohatství.

Eso stál několik minut v temnotě jako nějaký robot s vybitými akumulátory. Postupně se mu začalo vracet chápání reality – chápání sebe samotného – a on se rozhodl, že na té kryse nezáleží. Ani na tom Tuckeru Talismanu. Záleží na kokainu a na té mapě, záleží i na té velmi prosté obchodní politice pana Gaunta, ale už ne na něčem dalším. Nemůže přece připustit, aby záleželo ještě na něčem dalším.

Šel pomalu uličkou a za roh k přednímu vchodu do Nezbytných věcí. Obchod byl zavřený a temný, jako konečně teď všechny obchody na Lower Main Street. Na jednom zešikmých parkovacích míst před obchodem pana Gaunta stál chevrolet Celebrity, přesně jak mu pan Gaunt slíbil. Eso se snažil vzpomenout si, zda tam ten chevrolet stál, už když dorazil s Talismanem – ale nedokázal si to vybavit. Kdykoliv se snažil vrátit se v duchu k věcem, jež se udaly před několika posledními minutami, zasekl se, jako kdyby najel na nějaký patník; viděl se natahovat paži, aby přijal nataženou ruku pana Gaunta – což je ta nejpřirozenější věc na světě – a pak jak si náhle uvědomuje, že pan Gaunt v té ruce drží velkou mrtvou krysu.

Teď musím něco pojíst. Pozval bych tě, aby sis vzal se mnou, ale – Nu, to je další věc, na které nezáleží. Chevrolet tu stojí, a to je hlavní věc. Eso otevřel dveře, knížku s cennou mapkou uložil na sedadlo a pak vytáhl klíče ze zapalování. Šel dozadu k autu a otevřel zavazadlový kufr. Celkem měl představu, co by tam mohl najít – a skutečně, neměl se dočkat zklamání. Pečlivě uložené tam ležely krumpáč a rýč s krátkou násadou. Eso se podíval pozorněji a spatřil, že pan Gaunt přiložil i silné pracovní rukavice.

„Pane Gaunte, vy myslíte fakt na všechno,“ řekl a zabouchl kufr. Všiml si přitom, že na zadním nárazníku chevroletu je nějaká samolepka. Sehnul se a četl:

Дата добавления: 2015-10-29