Aacute;ST II 5 страница

Náhle mu pronikla temnotou hlavy bleskovou rychlostí zářící komety nová, skutečně příšerná myšlenka: Byl viděn!

Posadil se v posteli a s hrůzou na sebe hleděl v zrcadle na dveřích skříně. Jasně zelený župan! Jasně červený ručník přes natáčky! Paní Mislaburská! Co se to tam děje, chlapče?

Já vlastně ani nevím. Ale nejspíš se pan Jerzyck hádá s paní Jerzyckovou.

Brian vstal z postele a přešel k oknu téměř očekávaje, že právě teď bude zahýbat na příjezdovou cestu k jejich domu policejní auto šerifa Pangborna. Nebylo tam, ale to neznamená, že se nemůže každou chvíli objevit. Protože když se nějaké dvě ženské zabijí ve vražedné bitce, bude se vyšetřovat. Budou se ptát i paní Mislaburské. A ta řekne, že viděla u domu Jerzycků nějakého malého chlapce. A ten chlapec, řekne šerifovi, byl Brian Rusk.

Dole v hale začal zvonit telefon. Jeho matka ho nebrala, i když v ložnici byla paralelka. Jen si dál zpívala s deskou. Konečně uslyšel Seana, jak zvedá sluchátko. „Kdo volá, prosím?“

Brian začal rozvažovat: Dostane to ze mne. Lhát přece nemohu, policistovi ne. Nezalhal jsem tenkrát ani paní Lerouxové, kdo rozbil tu vázu, co měla na stole, když musela odejít do kanceláře. Dostane to ze mne a já půjdu do vězení za vraždu.

A v ten okamžik Brian Rusk pomyslel poprvé na sebevraždu. Nebylo to pomyšlení ani strašidelné, ani romantické; bylo dokonale klidné, dokonale racionální. Jeho otec má v garáži pušku – a právě puška je to, co perfektně dává smysl. Ta puška bude dokonalé řešení. „Brianéé! Telefon!“

„Já se Stanem nechci mluvit!“ zaječel. „Řekni mu, ať zavolá zítra!“

„To není Stan,“ volal Sean. „Je to nějaký chlap. Dospělák.“ Nějaké obrovské mrazivé ruce se zmocnily Brianova srdce a sevřely ho. Už je to tady – u telefonu je šerif Pangborn.

Briane? Chtěl bych ti položit pár otázek. Velmi závažných otázek. A obávám se, že pokud okamžitě nepřijdeš mi je zodpovědět, že si pro tebe budu muset přijet. Budu si pro tebe muset přijet svým policejním, vozem. A tvoje jméno bude brzy ve všech novinách, Briane, tvoje fotografie bude v televizi, všichni tvoji kamarádi ji tam uvidí. Uvidí ji i tvůj otec a matka, i tvůj mladší bratr. A když tu fotografii budou ukazovat, hlasatel k tomu bude říkat, „Tohle je Brian Rusk, ten chlapec, který pomohl zavraždit Nettii Cobbovou a Wilmu Jerzyckovou.“

„C-c-cože? Kdo že to je?“ zavolal dolů přeskakujícím, ustrašeným hlasem.

„Nevím!“ Seana telefon vytrhl ze sledování filmu, a tak byl podrážděný. „Myslím, že říkal, že se jmenuje Crowfix. Nebo tak nějak.“ Crowfix?

Brian stál ve dveřích, v prsou mu divoce bušilo srdce. Na bledých tvářích mu teď hořely dvě jasně červené velké skvrny. Žádný Crowfix. Koufax.

Volá ho Sandy Koufax. Jenomže Brian ví moc dobře, kdo to je doopravdy.

Na chvějících se nohách sešel k telefonu. Sluchátko vážilo snad metrák.

„Nazdar, Briane,“ řekl tiše pan Gaunt.

„D-d-dobrý den,“ odpověděl Brian stejným přeskakujícím a ustrašeným hlasem

„Nemusíš si vůbec dělat žádné starosti,“ řekl pan Gaunt. „Kdyby tě totiž paní Mislaburská viděla, jak hážeš ty kameny, tak by se tě přece neptala, co tam děláš, ne?“

„Jak to, že to víte?“ Brianovi opět začal plavat žaludek.

„Na tom nezáleží. Záleží ale na tom, že jsi udělal správnou věc, Briane. Naprosto správnou věc. Řekl jsi, že si myslíš, že se pan Jerzyck hádá s paní Jerzyckovou. Jestli tě policie skutečně vypátrá, tak si bude myslet, že jsi prostě slyšel osobu, která házela ty kameny. Budou si myslet, že jsi ji neviděl, protože byla vzadu za domem.“

Brian se ohlédl halou do pokoje, aby se přesvědčil, zda Sean neposlouchá. Neposlouchal; seděl se zkříženýma nohama před běžící televizí, v rukách pytlík pražené kukuřice.

„Já neumím lhát!“ zašeptal do telefonu. „Když lžu, vždycky na to přijdou!“

„Tentokrát na to nepřijdou, Briane,“ řekl pan Gaunt. „Tentokrát to zvládneš.“

Nejstrašnější ze všeho bylo Brianovo přesvědčení, že pan Gaunt ví nejlépe i tohle. Zatímco její starší syn pomýšlel na sebevraždu a pak se zoufalým šepotem domlouval s panem Gauntem, Cora Rusková v županu tiše tančila po své ložnici. Až na to, že to nebyla její ložnice.

Když si nasadila sluneční brýle, které jí prodal pan Gaunt, ocitla se v Gracelandu.

Tančila oněmi nádhernými místnostmi, kde voněly pánská kolínská a smažená jídla, oněmi místnostmi, kde jediné zvuky představovalo tiché šumění klimatizace (v Gracelandu se dalo otvírat jen několik málo oken; většina jich byla trvale zatlučená a všechna byla zastíněna roletami), šustění jejích nohou na vysokých kobercích a Elvisův neodbytný, vemlouvavý hlas, zpívající píseň „Splnila se touha má“. Tančila v jídelně pod obrovským lustrem z francouzského křišťálu a kolem pávů ze značkového barevného skla. Pažemi laskala těžké modré závěsy ze sametu. Nábytek tu byl ve francouzském koloniálním stylu. Stěny měly krvavě rudou barvu.

Scéna se teď měnila jako pomalé prolínání obrazu ve filmu a Cora se ocitla v suterénní místnosti. Na jedné ze stěn tu byly upevněné věšáky ze zvířecích rohů, na druhé visely řady zarámovaných zlatých desek. Ve třetí stěně byly zabudované velké televizní obrazovky. Za dlouhým, zaobleným barovým pultem byly police, plné ovocných šťáv s citrónovou a pomerančovou příchutí.

Měnič desek na jejím starém přenosném gramofonu s fotografií Krále na plastovém víku cvaknul. Na talíř gramofonu dopadl další singl. Elvis teď začal zpívat „Blue Hawaii“ a Cora, vlnící se v rytmu hula-hula, prošla do Tichomořského pokoje se šklebícími se polynéskými bůžky, gaučem s chrliči v opěradlech a zrcadlem s rámem, zdobeným péry, vytrhanými z prsou živých pávů.

Tančila. Tančila, na očích sluneční brýle koupené v Nezbytných věcech. Tančila v Gracelandu, zatímco její syn se plížil zpátky do svého pokoje, tam si zase lehl na postel, hleděl na úzký obličej Sandyho Koufaxe a myslel na alibi a pušku.

Střední škola v Castle Rocku byla pochmurná halda červených pálených cihel, tyčící se mezi poštou a knihovnou – pozůstatek z dob, kdy městští radní nemívali pocit dokonalého uspokojení, pokud nějaká škola nevypadala dostatečně reformátorsky. Tato škola byla postavena v roce 1926 a splňovala představu reformátorské budovy dokonale. Každým rokem se město přibližovalo rozhodnutí postavit školu novou, která by měla opravdová okna místo střílen, hřiště, jež by nevypadalo jako vycházkový dvůr věznice a třídy, jež by se v zimě daly vytopit.

Místnost, kde mívala Sally Ratcliffová hodiny logopedie, byl suterénní přístavek, vmáčknutý mezi kotelnu a komoru skladu, plnou stohů papírových ručníků, kříd, učebnic a sudů voňavých pilin. Učebna byla malá – šest malých lavic pro žáky a stůl pro učitele místnost dokonale vyplňovaly, ale Sally se snažila udělat ji co možná nejveselejší. Věděla, že na většinu dětí, jež na logopedii docházely – ať již koktaly, šišlaly, trpěly dislexií či mluvily nosem – jejich vady působí tísnivě a cítí se kvůli nim nešťastné. Jejich spolužáci si je dobírají, rodiče je zpovídají. Nebylo třeba, aby jim tyto pocity prohlubovalo ještě zbytečně pochmurné prostředí učebny.

A tak ze zaprášených trubek u stropu visely na tenkých drátcích dvě veselé pohyblivé konstrukce, stěny byly polepené plakáty s fotografiemi televizních hvězd a populárních zpěváků a na dveřích byl velký plakát s kocourem Garfieldem, hrdinou populárního kresleného seriálu. V bublině, vycházející z Garfieldových úst, bylo napsáno: „Když takovouhle blbost může říct frajer jako já, tak ji řeknete i vy!“

Sally byla žalostně pozadu s písemnostmi, jež měla uspořádat, i když školní rok běžel teprve pět týdnů. Chtěla původně celý den věnovat tomu, aby si vše doplnila a seřadila, ale ve čtvrt na dvě dala všechno na jednu hromadu a lejstra zastrčila do zásuvky, odkud je dopoledne vytáhla. Zásuvku zabouchla a zamkla. Říkala si, že končí dřív proto, že venku je příliš hezky na to, aby trávila celý den v téhle suterénní díře, i když kotelna je dnes pro změnu milosrdně tichá. Ale nebyla to tak úplně pravda – ve skutečnosti už měla na odpoledne velmi určité plány.

Chtěla jít domů, chtěla se posadit do svého křesla u okna, aby jí do klína dopadaly sluneční paprsky, a chtěla meditovat nad tím úžasným kouskem dřeva, jež zakoupila v Nezbytných věcech.

Stále víc a víc byla přesvědčena, že to dřívko je skutečný a opravdový zázrak, jeden z těch malých, božských zázraků, jež Pán rozsel po zemi, aby je pak Jeho věrní nacházeli. Držet ho je jako osvěžovat se pramenem ze studánky za parného dne. Držet ho je jako sytit se, když je člověk hladový. Držet ho je… Držet ho je prostě vzrušující.

A také cítila jakýsi bodavý neklid. Uložila to dřívko v ložnici do spodní zásuvky prádelníku, pod svoje spodní prádlo, a při odchodu pečlivě dům zamkla – ale přesto měla takový neodbytný, bodavý pocit, že někdo by se mohl do toho prádelníku dostat a ukrást jí (relikvii, svatou relikvii) to dřívko. Bylo jí ovšem jasné, že je to nesmysl – kterýpak zloděj by kradl nějaký kousek starého šedivého dřeva, i kdyby ho už našel? Ale kdyby se ho ten zloděj náhodou dotkl… a kdyby ty zvuky a představy naplnily jeho hlavu – podobně jako plnily její hlavu, kdykoliv tu třísku sevřela ve své útlé dlani… pak…

A tak musí domů. Převlékne se do šortek a volné blůzky a stráví nejméně hodinu v tichém (vytržení) meditování, ucítí, jak se jí podlaha pod nohama změní na palubu lodi, pomalu se vznášející a propadající, uslyší bečení, hýkání a štěbetání zvířat, ucítí teplo jiného slunce a bude čekat na onen zázračný okamžik – byla si jista, že přijde, pokud tu třísku bude držet dostatečně dlouho, pokud bude velmi, velmi tichá a velmi, velmi pokorná –, kdy příď velké dřevěné bárky spočine s tichým zaskřípáním na vrcholku hory. Nevěděla, proč Pán oblažil ze všech Svých věrných právě ji tímto nádherným a zářivým zázrakem, ale když už tak učinil, chce Sally ten zázrak zažívat v celé jeho plnosti a dokonalosti.

Vyšla ze zadních dveří budovy a přecházela přes hřiště k parkovišti – vysoká, krásná mladá žena se zářivě plavými vlasy a dlouhýma nohama. O těch nohách se toho dost namluvilo v místním holičství, když Sally kolem něj procházela na nízkých podpatcích – obvykle v jedné ruce kabelku a ve druhé Bibli.

„Kristepane, ta ženská má ty nohy snad až k bradě,“ řekl jednou Bobby Dagas.

„Ty tě trápit nemusej,“ odvětil Charlie Fortin. „Tobě je nikdy nevomotá kolem zadku. Ta patří Ježíši a Lesteru Prattovi. V tomhle pořadí.“

Holičstvím se rozlehl dobrosrdečný mužský smích. Venku dál kráčela Sally Ratcliffová na pravidelný čtvrteční večer studia Bible, jež reverend Rose pořádal pro místní mládež – nevědoucí a nevědomá, bezpečně zabalená do slupky své radostné nevinnosti a ctnosti.

O nohách Sally či o jejím čemkoliv dalším se nežertovalo, když byl v holičství náhodou přítomen Lester Pratt (chodil tam nejméně jednou za tři týdny, aby si dal zastřihnout štětiny svého ježka). Většině lidí v městečku, které to zajímalo, bylo jasné, že Lester je upřímně přesvědčen, že Sally pouští místo větrů fialky a vyměšuje petúnie – a konečně s lidmi, jako byl Lester, se o takových věcech ani debatovat nedalo. Byl to sice poměrně příjemný mladý muž, ale když šlo o Boha a Sally Ratcliffovou, zůstávaly všechny žerty stranou. A chlap jako Lester by mimoto byl schopen vám utrhat ruce i nohy a zase vám je nasadit třeba úplně jinak, kdyby se náhodou rozhodl to udělat.

Lester už prožil se Sally pár žhavých schůzek, nikdy ale ještě nedošli až na úplný konec, vždy se před ním zastavili. Lester se obvykle z takových setkání vracel domů ve stavu totálního rozrušení, s hlavou plnou radosti a pálícími varlaty, snící o večeru – který jistě už není daleko –, kdy se už nebude muset zastavit. Někdy přemítal o tom, zda by jí neměl rovnou přivést do jiného stavu, až to budou spolu poprvé dělat.

Sally se také těšila na manželství a na konec své sexuální frustrace… i když teď v posledních dnech se jí Lesterova objetí zdála být nějak méně důležitá. Rozmýšlela se, zda by mu neměla říci o tom kousku dřeva ze Svaté země, který si koupila v Nezbytných věcech, o tom zázrak skrývajícím kousku dřeva – nakonec se ale rozhodla, že mu o něm neřekne. Pochopitelně by mu o něm říci měla; o zázraky je přece třeba se dělit. Je to nepochybně hřích nedělit se o ně. Překvapil ji však (a trochu i rozladil) pocit určitého žárlivého vlastnictví, který se v ní ozýval, kdykoliv jen pomyslela na to, že by měla tu třísku Lesterovi ukázat a vyzvat ho, aby ji vzal do ruky.

Ne! vykřikl v ní jakýsi zlobný, dětinský hlas, když poprvé tuto možnost zvažovala. Ne, je to přece moje! Pro něj to přece neznamená tolik jako pro mne! Ani nemůže!

Nepochybně nastane den, kdy se s ním bude muset o ten zázrak podělit – zrovna tak, jako se s ním bude muset podělit o svoje tělo – ale na obě tyto věci ještě nedozrál čas.

Tento horký říjnový den patří výlučně jen a jen jí.

Na školním parkovišti dnes stálo jen pár aut, nejnovější a nejhezčí z nich byl Lesterův mustang. Měla neustále spoustu problémů se svým vlastním vozem – pořád nebylo něco v pořádku v motorové části – to ale nepředstavovalo žádný opravdový problém. Když dnes ráno zavolala Lestera, aby ho požádala, zda by si mohla opět půjčit jeho auto (vrátila mu ho jen den předtím v poledne po šesti dnech používání), okamžitě souhlasil a nabídl se, že jí ho přiveze. Řekl, že zpátky poběží, stejně má pak dopoledne hrát s partou dalších kamarádů fotbal. Měla dojem, že by stejně trval na tom, aby si to auto vzala i v případě, že by ho skutečně potřeboval, a připadalo jí to tak naprosto správné. Byla si nějak neurčitě – spíš intuitivně než racionálně – vědoma toho, že Lester by pro ni skočil třeba do ohně, kdyby ho o to požádala. Jeho postoj vytvářel jakýsi řetěz zbožnění, jenž s naivní samolibostí přijímala. Lester ji uctíval; oni oba uctívali Boha; všechno je, jak být má; svět je bez konce, amen.

Nasedla do mustanga, a když pokládala svoji kabelku na poličku vedle přístrojové desky, zachytila koutkem oka, že zpoza sedadla spolujezdce vyčuhuje cosi bílého. Vypadalo to jako nějaká obálka.

Natáhla se a zvedla to. Pomyslela si, že je dost nezvyklé najít něco podobného v Lesterově mustangu. Obvykle udržoval svoje auto stejně úzkostlivě čisté jako sebe samotného. Obálka byla nadepsaná jediným slovem, jež však pro Sally Ratcliffovou znamenalo totéž jako rýpnutí do žeber. Tím slovem, napsaným lehce nakloněným rukopisem, bylo Lásko. Ženským rukopisem.

Obrátila obálku. Vzadu nebylo napsáno nic a obálka byla zalepená.

„Lásko?“ řekla Sally pochybovačně a náhle si uvědomila, že sedí v Lesterově autě, má všechna okna zavřená a zběsile se potí. Nastartovala motor, spustila okno na straně řidiče a naklonila se přes páku řazení, že stáhne i okno na straně spolujezdce.

Když se natahovala k oknu, zdálo se jí, že zachytila slabou vůni nějakého parfému. Je-li to parfém, není každopádně její; ona voňavky nepoužívá, nepoužívá ani líčidla. Její víra ji učí, že takové věci jsou jen nástroje chlípnosti (a mimoto je ani nepotřebuje).

Stejně to není žádný parfém. Je to jen vůně nějaké poslední růžičky, kvetoucí podél plotu hřiště – tu jsi ucítila.

„Lásko?“ řekla znovu, hledíc na obálku.

Obálka neodpovídala. Jakoby nic jí spočívala v rukách.

Přejela přes ni prsty, pak ji přehnula a zase narovnala. Uvnitř je asi list papíru, pomyslela si – nejméně jeden – a ještě něco dalšího. Zdálo se jí, že tím dalším by mohla být nějaká fotografie.

Podržela obálku proti čelnímu oknu, ale nebylo to k ničemu; slunce teď bylo na druhé straně. Po chvíli rozvažování vystoupila z vozu a podržela tu obálku proti slunci. Rozeznávala jen nějaký světlejší obdélník – nejspíš dopis, pomyslela si – a pak tmavší čtverec, což by mohla být fotografie od (Lásky) někoho, kdo Lesterovi ten dopis poslal.

Ovšem s tím rozdílem, že ten dopis nebyl poslaný – každopádně ne poštou. Na obálce není ani známka, ani adresa. Jen jedno jediné záhadné slovo. A obálka ještě nebyla otevřená, což znamená… co to znamená? Že ji někdo strčil do Lesterova mustangu, zatímco Sally pracovala na svých lejstrech?

Možná. Ale také to mohlo znamenat, že ten někdo strčil obálku do auta už včera večer – nebo i odpoledne – a Lester si ji nevšiml. Konečně vykukoval jen její roh, a ten se přece mohl trochu vysunout dopředu zpod sedadla, když ona dnes ráno jela do školy.

„Dobrý den, slečno Ratcliffová!“ zavolal někdo. Sally rychle stáhla obálku a skryla ji do záhybů své sukně. Srdce se jí provinile rozbušilo.

Byl to malý Billy Marchant, pelášící přes hřiště se skateboardem pod paží. Sally na něj zamávala a pak rychle nastoupila do auta. Tváře jí hořely. Červenala se. Je to hloupost – ne, je to bláznivost – chová se skoro jako kdyby ji Billy přistihl při něčem, co se nesluší dělat.

Jo a není to přesně tak? Cožpak jsi se nesnažila zjistit, co je v dopise, který není určen pro tebe?

A v tu chvíli pocítila první ostny žárlivosti. Možná je ta obálka přece jen pro ni; spousta lidí v Castle Rocku přece ví, že v posledních pár týdnech jezdí víc Lesterovým autem než svým vlastním. A i kdyby ten dopis nebyl její, Lester Pratt její je. Cožpak právě před chvílí nemyslela se zdravou a příjemnou samolibostí, již jsou schopny tak intenzivně pociťovat pouze věřící ženy, jež jsou mladé a krásné, že by pro ni byl ochoten skočit i do ohně?

Tu obálku tam nikdo nenechal pro ni, to jí bylo jasné. Ona přece nemá žádné kamarádky, které by ji oslovovaly miláčku, drahoušku nebo lásko. Ta obálka je pro Lestera. A –

Náhle ji napadlo, jak to asi bude – a s úlevným vydechnutím klesla do modře polstrovaného sedadla. Lester učí na střední škole tělocvik. Má pochopitelně na starosti jen kluky, ale spousta děvčat – mladých a hezkých děvčat – má denně možnost ho tam vidět. A Lester je hezký mladý muž.

Tu obálku mu strčilo do auta nějaké děvče ze střední školy, které je do něj zamilované. Tak to bude. Ani se neodvážila nechat ji na přístrojové desce, kde by ji hned spatřil.

„Určitě mu nebude vadit, že jsem ji otevřela,“ řekla Sally nahlas a odtrhla od konce obálky úzký proužek, který vložila do popelníku, v němž ještě nikdy nespočinul jediný nedopalek cigarety. „Večer se tomu asi pěkně nasmějeme.“

Naklonila obálku a do dlaně jí vyklouzla fotografie. Pohlédla na ni a srdce se jí na chvíli zastavilo. Pak zalapala po dechu. Po tvářích se jí rozlila červeň, rukou si zakryla ústa, stažená překvapením a znechucením.

Sally nikdy nebyla u Žlutého tygra, takže neměla ani ponětí, že fotografie byla pořízena právě tam. Nicméně úplně nevinná také nebyla – dívala se na televizi a chodila do kina, takže barové prostředí znala. Fotografie ukazovala muže a ženu, sedící u stolu, který byl nejspíš v jednom koutě (v útulném koutě, dralo se jí na mysl) prostorné místnosti. Na stole stál džbán piva a dvě sklenice. U stolů za nimi a kolem seděli další lidé. V pozadí byl taneční parket.

Дата добавления: 2015-10-29