Aacute;ST II 3 страница

Eso se odebral na smradlavý záchodek, aby si tam trochu šňupnul, než dovede ten kšeft ke zdárnému konci. Zaplavil ho onen šťastný pocit uvolnění, který tolikrát zmátl i řadu amerických prezidentů – zdálo se mu, že vidí světlo na konci tunelu.

Položil si na nádržku toaletní mísy malé zrcátko, jež nosil v kapse košile a sypal na něj špetku koksu, když vtom z vedlejší kabiny promluvil nějaký hlas. Eso nikdy nezjistil, komu ten hlas patřil; zjistil posléze jen to, že ať už patřil komukoliv, ušetřil mu ten hlas snad patnáct let pobytu ve federálním vězení.

„Chlap, co s ním mluvíš, má bouchačku,“ řekl ten hlas z vedlejší kabiny. Eso vyšel ze záchodku a zdejchl se zadními dveřmi.

Po tomto téměř maléru (ani na chvíli ho nenapadlo, že jeho neviditelný informátor si z něj také mohl jen dělat legraci) se Esa zmocnila jakási podivná paralýza. Bál se podnikat cokoliv mimo občasného nákupu malého množství koksu jen pro svoji potřebu. Ještě nikdy v životě neprožíval takový útlum. Nesnášel ho, ale nedokázal se mu nijak vymanit. Jako první věc, kterou každé ráno učinil, bylo zajít se podívat na kalendář. Listopad se na něj řítil jako zběsilý.

Pak se jednoho rána probudil ještě před svítáním a v hlavě mu bleskalo nějaké podivné modravé světýlko: musí jet domů. Musí jet zpátky do Castle Rocku. Tam se nějaké řešení už najde. Jet domů není vůbec špatný nápad… i když to třeba nakonec stejně nebude k ničemu, možná mu ta změna prostředí alespoň nějak naruší ten podivný útlum, tížící ho až k smrti.

V Mechanic Falls byl jen nějakým Johnem Merrillem, bývalým vězněm, bydlícím v chatrči s igelitem v oknech a lepenkou na dveřích. V Castle Rocku je pořád ještě Eso Merrill, strašák, představující noční můru pro celou jednu generaci dětí. V Mechanic Falls byl jen chudým bělochem odněkud z lesů, který sice vlastní na zakázku vyrobený vůz dodge, ale už ne garáž, kam by ho mohl strčit. V Castle Rocku býval, alespoň na čas, něčím skoro jako králem.

A tak se sem vrátil. Je tady – a co teď dál?

Eso nevěděl. Městečko mu připadalo nějak menší, pochmurnější a prázdnější, než si pamatoval. Někde blízko tu je Pangborn; nebude trvat dlouho a starý Bill Fullerton mu zavolá a řekne, kdo že to zase přijel do města. Pangborn si ho pak najde a zeptá se ho, co si myslí, že tu bude dělat. Bude se ptát, jestli Eso má nějaké zaměstnání. A to on nemá; navíc ani nemůže vykládat, že jen přijel na návštěvu za svým strýcem, protože ten zůstal ve svém vetešnictví, když hořelo. No dobře, Eso, řekne potom Pangborn, a co kdybys teda zase vlezl do ty svý káry a pěkně rychle vocaď vycouval?

A co on mu na to odpoví?

Eso nevěděl – věděl jen, že to temně modré světýlko, s nímž se probudil, mu pořád ještě bliká někde hluboko v hlavě.

Spatřil, že prostor, kde stávalo vetešnictví Trh hojnosti, je pořád ještě prázdný. Roste tam jen plevel, povalují se nějaké ohořelé krabice a různé svinstvo. Skleněné střepy odrážejí do očí záblesky prudkých slunečních paprsků. Není tam nic, nač by se dalo koukat – ale Eso se přesto chtěl koukat. Pohlédl na druhou stranu ulice. Přehlédl ji už skoro celou, když vtom jeho zraky upoutal zelený baldachýn na fasádě patrového domu. NEZBYTNÉ VĚCI, zněl nápis na boku baldachýnu. Co tohle je za název pro obchod? Eso přešel ulici, aby se podíval. To prázdné místo, kde stávala strýcova past na turisty, si může prohlédnout později; jistě jen tak brzy ještě nezmizí.

První věc, jež upoutala jeho zraky, byla cedule PŘIJME SE POMOCNÍK. Nevěnoval jí pozornost. Nebylo mu sice ještě jasné, co ho vlastně do Castle Rocku přivedlo, určitě však ne touha stát se nějakým pomocným skladníkem.

Ve výkladu bylo pár poměrně slušných věcí – takových, jež by nepochybně neopomněl sebrat, kdyby se vydal na malou noční výpravu k nějakému dobře situovanému člověku. Na příklad tu šachovou soupravu s vyřezávanými zvířátky místo figur. Nebo ten náhrdelník z černých perel – Esu sice připadal jako dost drahá věc, ale ty perly budou stejně nejspíš umělé. Určitě by si ani v téhle Prdelové Lhotě nikdo náhrdelník z černých perel nemohl dovolit. Ale stejně – práce to je dobrá; skutečně mu ten náhrdelník připadal jako pravý. A –

Eso pohlédl zaostřeným zrakem na knížku za perlami. Byla postavena na hřbet, takže když člověk hleděl do výkladu, viděl na obálku, zobrazující obrysy dvou mužů, tyčící se ve tmě proti světlejšímu horizontu. Jeden držel krumpáč, druhý lopatu. Nejspíš kopali nějakou jámu. Název knížky zněl Ztracené a zakopané poklady Nové Anglie. Pod obrázkem bylo malými bílými písmeny vytištěné jméno autora.

Tím autorem byl Reginald Merrill.

Eso přistoupil ke dveřím a zkusil kouli. Lehce se otočila. Zvonek nad dveřmi zacinkal. Eso Merrill vešel do Nezbytných věcí.

„Ne,“ řekl Eso, hledě na knížku, již pan Gaunt vyjmul z výlohy a vložil mu do rukou. „Tuhle nechci. To jste vzal určitě jinou.“

„Já vás ale ujišťuji, že to je jediná knížka, kterou mám ve výloze,“ řekl pan Gaunt trochu zmateným hlasem. „Klidně se podívejte, jestli mi nevěříte.“

Na chvíli už to vypadalo, že to Eso udělá, pak mu ale unikl podrážděný povzdech. „Ne, to je v pořádku,“ řekl.

Knížka, kterou mu majitel obchodu podal, byl Ostrov pokladů od Roberta Louise Stevensona. Je to jasné – myslel na Fotra, a tak se spletl. Ale spletl se především už v tom, že se sem do Castle Rocku vůbec rozjel. Proč to, kurva, vlastně dělal?

„Heleďte, máte to tu fakt moc zajímavý, ale já bych už měl jít. Takže zase někdy, pane –“

„Gaunt,“ řekl majitel obchodu, napřahuje ruku. „Leland Gaunt.“

Eso také napřáhl ruku, jež byla uchopena. V momentě doteku jím proběhla jakási mocná, galvanizující síla. Hlavu měl opět plnou toho tmavomodrého světla; tentokrát to však bylo světlo obrovského, šlehajícího plamene.

Stáhl ruku zpátky, omámený a slabý v kolenou.

„Co bylo tohle?“ zašeptal.

„Myslím, že se tomu říká,upoutání pozornosti‘,“ řekl pan Gaunt. Mluvil s tichým klidem. „Chcete prostě, abych upoutal vaši pozornost, pane Merrille.“

„Jak to, že znáte moje jméno? Já jsem vám přece svoje jméno neřekl.“

„Ach, já přece vím, kdo jste,“ řekl pan Gaunt a zasmál se. „Já už jsem vás očekával.“

„Jak jste mě moh vočekávat? Ani jsem nevěděl, že sem vůbec pojedu, dokud jsem nevlez do toho zasranýho auťáku.“

„Omluvte mě na chvilku, prosím.“

Gaunt odstoupil od výkladu, sehnul se a zvedl ceduli, opřenou o stěnu. Pak se natáhl do výlohy, odstranil ceduli PŘIJME SE POMOCNÍK a nahradil ji cedulí KOLUMBŮV DEN – ZAVŘENO.

„Proč jste to udělal?“ Eso měl pocity člověka, dotknuvšího se drátěného plotu, jímž probíhá elektrický proud.

„Je přece úplně normální, že obchodníci odstraní ceduli, že přijmou zaměstnance, když se na volné místo někdo přihlásí,“ řekl pan Gaunt trochu odměřeně. „Moje obchodní činnost v Castle Rocku se velmi utěšeně rozrostla a začínám zjišťovat, že potřebuji nějaká silná záda a další dvě ruce k pomoci. V poslední době se už rychle unavím.“

„Heleďte, já ne-“

„A potřebuji také nějakého řidiče,“ řekl pan Gaunt. „A myslím, Eso, že jezdit umíš. Tvůj první úkol, Eso, bude zajet do Bostonu. Mám tam v garáži zaparkovaný vůz. Bude se ti líbit – je to Tucker.“

„Tucker?“ Eso na chvíli zapomněl, že nepřijel do města proto,aby tu vzal práci nějakého pomocníka… nebo šoféra, to je jedno. „Myslíte jako v tom filmu?“

„Ne úplně,“ řekl pan Gaunt. Šel za pult, kde stála staromódní pokladna, vytáhl nějaký klíč a odemkl šuple pod pokladnou. Vyndal z něj dvě malé obálky. Jednu z nich položil na pult. Druhou podával Esu. „Jsou na něm provedené určité úpravy. Na. Vezmi si klíče.“

„Heleďte, moment, jo? Řek sem vám –“

Oči pana Gaunta měly nějakou zvláštní barvu, kterou Eso nebyl schopen přesně určit – ale když nejprve potemněly a pak po něm šlehly, pocítil znovu, jak pod ním klesají kolena.

„Máš hlavu v pejru, Eso, ale jestli ji nepřestaneš strkat do písku jako pštros, tak asi ztratím zájem ti pomáhat. Pomocníků do obchodu můžu mít, kolik chci. Věř mi, že je to tak. Za ta léta jsem jich už přijímal stovky. Možná i tisíce. Tak nech toho blbnutí a vezmi si ty klíče.“

Eso si vzal malou obálku. Když se konečky prstů dotkl prstů pana Gaunta, opět mu v hlavě bleskl ten ohnivý šleh. Zaúpěl.

„Svoje auto dovezeš na adresu, kterou ti dám,“ řekl pan Gaunt, „a zaparkuješ ho tam na místě, kde je teď moje auto. Zpátky tě budu čekat nejpozději tak o půlnoci. Ale myslím, že bys tu mohl být i mnohem dřív.“

„Můj auťák je mnohem rychlejší, než vypadá.“ Eso se zašklebil, vycenil zuby a zkusil to znovu. „Poslouchejte, pane –“

„Gaunt.“

Eso pokýval hlavou – klimbala se mu na krku jako hlava loutky, ovládané nějakým nezkušeným vodičem. „Za jiných okolností bych se na to vybodnul. Vy jste… zajímávej člověk.“ Nebylo to právě to slovo, které chtěl použít, ale nedokázal v tu chvíli najít jiné. „Ale máte pravdu – fakt mám hlavu v pejru, a jestli v nejbližších dvou tejdnech nepřijdu k většímu balíku peněz –“

„No a co ta kniha?“ zeptal se pan Gaunt. Jeho hlas teď zněl pobaveně a káravě zároveň. „Kvůli ní jsi snad přijel, ne?“

„Kvůli ní jsem ne-“

Zjistil, že pořád ještě drží v ruce tu knihu. Znovu na ni pohlédl. Obrázek byl stejný, ale její název se opět změnil na ten, který zahlédl ve výkladu: Ztracené a zakopané poklady Nové Anglie, od Reginalda Merrilla.

„Co je zase tohle?“ zeptal se chraplavě. Náhle se mu rozbřesklo. Teď vůbec není v Castle Rocku; je doma v Mechanic Falls, leží ve své zaprášené posteli a tohle všechno se mu jen zdá.

„Mně to připadá jako kniha,“ řekl pan Gaunt. „A nejmenoval se tvůj zesnulý strýc Reginald Merrill? To je ale náhoda.“

„Můj strejda za celej svůj život nenapsal mimo dluhopisů a stvrzenek ani řádek,“ řekl Eso tím chraplavým, ospalým hlasem. Pohlédl opět na pana Gaunta a zjistil, že není schopen od něj odvrátit zrak. Oči pana Gaunta neustále měnily barvu. Modré… šedivé… hnědé… zelené… černé.

„Dobrá,“ uznal pan Gaunt, „možná je jméno autora jen pseudonym. Možná jsem tenhle tlustospis napsal třeba právě já.“ „Vy?“

Pan Gaunt si podepřel prsty bradu. „Možná to ani žádná kniha není. Možná žádná z těch skutečně zvláštních věci, jež prodávám, vůbec není tím, čím se zdají být. Možná to jsou ve skutečnosti jen nějaké šedivé, bezvýznamné věci, jež mají jedinou pozoruhodnou vlastnost – schopnost brát na sebe tvary těch věcí, jež ovládají sny mužů a žen.“ Odmlčel se a pak zamyšleně dodal: „Možná to vlastně jsou sny samy.“

„Tak tohle nechápu.“

Pan Gaunt se usmál. „Já vím. Ale to je jedno. Ale kdyby tvůj strýc skutečně napsal nějakou knížku, Eso, nemohla by být třeba o nějakém zakopaném pokladu? Nemyslíš, že takový poklad – ať už zakopaný někde v zemi či pohřbený v kapsách jeho současníků – byla věc, která ho nanejvýš zajímala?“

„Prachy měl rád, to je pravda,“ řekl Eso zachmuřeně.

„No a co se s nimi stalo?“ zvolal pan Gaunt. „Odkázal ti snad nějaké? Jistěže odkázal – nebo snad nejsi jeho jediný živý příbuzný?“

„Nevodkázal mi ani jeden jedinej zasranej cent!“ zařval Eso vztekle. „Každej v tomhle městě vykládal, že ten starej hajzl neutratil ani desetník z peněz, který kdy vydělal. Ale když umřel, měl v bance na účtu necelý čtyři tisíce dolarů. A ty šly na pohřeb a na vyklizení toho bordelu, co po něm zůstal na ulici. A když otevřeli jeho bezpečnostní schránku, tak jestlipak víte, co tam našli?“

„Vím,“ řekl pan Gaunt, a i když obličej měl vážný – téměř soucitný –, očima se smál. „Obchodní kupóny. Šest kupónových knížek firmy Plaid a čtrnáct knížek firmy Gold Bond.“

„Jo. Přesně tak!“ řekl Eso. Hleděl teď zle na knížku Ztracené a zakopané poklady Nové Anglie. Jeho neklid a tu podivnou dezorientaci teď na chvíli pohltil vztek. „A víte, co vám povím? Že kupóny Gold Bond si ani nemůžete dát proplatit. Ta firma už dávno neexistuje. Všichni v Castle Rocku se ho báli – dokonce i já jsem se ho trochu bál – a všichni si mysleli, bůhví jak bohatej není, ale umřel jako chudák.“

„Možná bankám nedůvěřoval,“ řekl pan Gaunt. „Možná ten svůj poklad zakopal. Myslíš, že to není možné, Eso?“

Eso otevřel pusu. Znovu ji zavřel. Otevřel ji. Zavřel.

„Nech toho,“ řekl pan Gaunt. „Vypadáš jako akvarijní rybička.“

Eso pohlédl na knihu, již držel v ruce. Položil ji na pult a listoval stránkami, potištěnými drobným písmem. Náhle z nich něco vylétlo. Byl to velký a otrhaný útržek hnědého papíru, nakřivo přeložený. Okamžitě ho poznal – byl to útržek papírové nákupní tašky z Hemphillovy tržnice. Kolikrát kdysi jako malý kluk sledoval svého strýce, jak utrhává podobný kousek hnědého papíru ze štosu tašek, který měl pod svojí starou pokladnou značky Tokeheim? Kolikrát ho sledoval, jak na ty útržky připisuje čísla… nebo na ně píše dluhopisy? Třesoucíma se rukama papír rozložil. Je to nějaká mapa, to mu bylo jasné hned; zpočátku se v ní ale vůbec nebyl schopen orientovat – byla to jen změť různých čar, křížků a roztřesených kroužků. „Kurva, co to je?“

„Potřebuješ něco, aby ses mohl soustředit, to je to celé,“ řekl pan Gaunt. „Tohle by ti mohlo pomoci.“

Eso vzhlédl. Na skleněnou vitrínu vedle pokladny postavil pan Gaunt malé zrcátko ve zdobeném stříbrném rámu. Otevřel teď druhou obálku, kterou vyndal z té uzamčené zásuvky a na povrch zrcátka nasypal hojně kokainového prášku. Znalecké oko Esa okamžitě zaregistrovalo, že musí jít o pohádkovou kvalitu; světlo bodové žárovky nad vitrínou odráželo od čistých vloček tisíce blyštivých jiskřiček.

„No, kriste pane!“ Esův nos se začal v očekávání chvět. „To je kolumbijskej?“

„Ne, to je speciální hybrid,“ řekl pan Gaunt. „Pochází z planin Lengu.“ Z vnitřní kapsy žlutohnědého saka vytáhl zlatý perořízek a začal tvarovat kopeček prášku do dlouhých řádků.

„Kde to je?“

„Za horami v dáli,“ odpověděl pan Gaunt, aniž by vzhlédl. „A neptej se pořád, Eso. Dlužníci dělají nejlíp, když prostě jen užívají dobrot, jež jim přijdou do cesty.“

Zastrčil opět perořízek a ze stejné kapsy vyjmul krátkou skleněnou trubičku. Podal ji Esu. „Zvu tě.“

Ta skleněná trubička byla nějak úžasně těžká – asi to vůbec není sklo, spíš nějaký křišťál, pomyslel si Eso. Sklonil se nad zrcátkem a pak zaváhal. Co když má ten staroch AIDS nebo něco podobného?

Neptej se pořád, Eso. Dlužníci dělají nejlíp, když prostě jen užívají dobrot, jež jim přijdou do cesty.

„Amen,“ řekl Eso nahlas a šňupnul si. Hlava se mu naplnila tou neurčitou banánově-citrónovou chutí, kterou má skutečně dobrý kokain vždycky mít. Kokain byl jemný, ale také pěkně silný. Cítil, jak mu začíná bušit srdce. Současně se mu myšlenky začínaly zaostřovat a mít povrch leštěného chrómu. Vzpomněl si na něco, co mu řekl jeden chlápek nedlouho poté, co se zamiloval do koksu. Když ses na koksu, má všechno víc jmen. Mnohem víc jmen.

Tenkrát to nechápal, ale pomyslel si, že teď už mu to je jasné.

Nabídl trubičku panu Gauntovi, ale ten zavrtěl hlavou. „Nikdy před pátou hodinou,“ řekl. „Ale ty si klidně posluž, Eso.“

„Díky,“ řekl Eso.

Pohlédl znovu na mapu a zjistil, že teď už jí rozumí perfektně. Ty dvě souběžné čáry s křížkem uprostřed jsou nepochybně most Tin Bridge, a jakmile si člověk uvědomí tohle, je všechno ostatní už naprosto jasné. Ten klikyhák mezi čarami, přes ten křížek a nahoru k okraji papíru je silnice číslo 117. Ten malý kroužek s větším o kousek dál musí být Gavineauxova mléčná farma: ten větší kroužek označuje určitě kravín. To všechno dává perfektní smysl. Bylo to jasné a čisté a jiskřivé jako hromádka koksu, co ho tenhle fantastickej chlápek vysypal ze svý malý obálky.

Eso se opět sklonil nad zrcátkem. „Připravit k palbě,“ zamumlal a šňupnul si další dva řádky. „Kriste pane, to je teda parádní matroš,“ řekl, téměř se zalykaje.

„O tom nepochybuj,“ souhlasil pan Gaunt vážně.

Eso vzhlédl, náhle přesvědčený, že ten člověk se mu posmívá, avšak tvář pana Gaunta byla klidná a vyrovnaná. Eso se opět sklonil nad mapou.

Teď ho začaly zajímat ty křížky. Bylo jich tam sedm – ne, vlastně osm. Jeden bude nejspíš na bažině, co patří starému Treblehornovi… jenomže ten je už po smrti, už dávno je po smrti – ale neříkalo se kdysi, že strýc Reginald získal větší část jeho pozemku jako splátku nějaké půjčky?

Tady máme další křížek, na konci Přírodní rezervace na druhé straně kopce Castle View, pokud to ovšem je zeměpisně správně. Další dva jsou na silnici číslo 3, poblíž kroužku, který nejspíš bude farmou Sedm dubů Joa Cambera. A další dva na pozemku, který by měl patřit na západní straně jezera Castle Diamondu Matchovi.

Eso vzhlédl k panu Gauntovi vyvalenýma, krvavýma očima. „On svoje peníze zakopal? To mají znamenat ty křížky? Jsou to místa, kde ty prachy zakopal?“

Pan Gaunt pokrčil elegantně rameny. „Určitě to nevím. Vypadá to sice logicky, ale logika má často málo co dělat se způsobem, jímž se někteří lidé chovají.“

„Ale mohlo by to tak bejt,“ řekl Eso. Začínal se třást vzrušením a předávkováním kokainem; cítil ve svalech i žaludku jakoby trhající se svazky měděných lan. Jeho normálně sinalá barva pokožky obličeje, poďobaného jizvami po adolescentních akné, nyní zbrunátněla. „To by mohlo tak bejt! Všechna ta místa, kde jsou ty křížky… to všechno může bejt Fotrův majetek! Chápete? Možná dal všechny ty pozemky do zástavy v dobrý víře nebo jak se tomu, kurva, vlastně říká… aby je nikdo nemoh koupit… a aby nikdo nemoh najít, co tam zakopal…“

Šňupnul si zbytek kokainu ze zrcátka a pak se znovu sklonil nad mapou. Krhavé oči mu vylézaly z důlků.

„Moh bych se nejen dostat z toho srabu,“ řekl tichým, chraplavým šepotem. „Moh bych taky bejt kurva pěkně v balíku.“

„Ano,“ řekl pan Gaunt, „řekl bych, že to je značně pravděpodobné. Ale pamatuj na tohle, Eso.“ Ukázal palcem na stěnu a na ceduli s nápisem ZBOŽÍ ZPĚT NEBERU, ANI NEVYMĚŇUJI! PRODEJ BEZ ZÁRUKY!

Eso pohlédl na ceduli. „Co to znamená?“

„To znamená, že nejsi první člověk, který si kdy myslel, že v nějaké staré knize našel klíč k velkému bohatství,“ řekl pan Gaunt. „A také to znamená, že pořád ještě potřebuji pomocníka a řidiče.“

Eso na něj hleděl, téměř v šoku. Pak se zasmál. „Děláte si snad srandu?“ Ukázal na mapu. „Mám před sebou spoustu kopání.“

Pan Gaunt lítostivě vzdychl, složil ten kousek hnědého papíru, vložil ho zpátky do knihy a knihu uložil do zásuvky pod pokladnou. To vše činil s neuvěřitelnou hbitostí.

„Hej!“ zaječel Eso. „Co to provádíte?“

„Právě jsem si vzpomněl, že jsem tu knihu už slíbil jinému zákazníkovi, pane Merrille. Je mi to líto. A mám vlastně zavřeno – dnes je totiž Kolumbův den, víte.“

„Tak moment!“

„Pochopitelně pokud byste byl připraven vzít to zaměstnání, jsem si jist, že něco by podniknout šlo. Mám ale dojem, že máte velmi napilno; chcete si nepochybně dát do pořádku všechny záležitosti dřív, než z vás bratři Corsonovi udělají studený nářez.“

Дата добавления: 2015-10-29