Aacute;ST II 4 страница

Ústa Esa se znovu začala otvírat a zase zavírat. Snažil si vzpomenout, kde všude viděl ty malé křížky a zjišťoval, že to nejde. Všechno se mu v jeho obluzeném, pádícím mozku slévalo do jediného velkého kříže… takového, jaký lze vidět na hřbitovech.

„Dobře!“ vykřikl. „Dobře, tak teda tu zasranou práci beru!“

„V tom případě jsem přesvědčen, že ta kniha přece jen bude na prodej,“ řekl pan Gaunt. Vytáhl ji ze zásuvky a zkontroloval cenu na prvním volném listu knihy. „Je k maní za dolar a půl.“ Jeho nepravidelné zuby obnažil široký, žraloci úsměv. „Se zaměstnaneckou slevou to tedy dělá jeden dolar pětatřicet centů.“

Eso vytáhl ze zadní kapsy peněženku, upustil ji a téměř si rozrazil čelo o kraj skleněné vitríny, když se pro ni shýbal, aby ji zvedl.

„Musíte mi ale dát taky ňáký volno,“ řekl panu Gauntovi.

„Může být.“

„Protože já fakt musím zkusit to kopání.“

„Samozřejmě.“

„Nemám moc času.“

„Ještě že si to uvědomuješ.“

„Co třeba až se vrátím z toho Bostonu?“

„Nebudeš moc unavený?“

„Pane Gaunte, já si teď žádnou únavu nemůžu dovolit.“

„Možná bych ti trochu pomohl,“ řekl pan Gaunt. Jeho úsměv se teď rozšířil a zuby mu z toho úsměvu začaly vylézat jako zuby na lebce kostlivce. „Možná bych si tam také mohl sem tam něco vykopnout, to jsem myslel.“

„Cože?“ zeptal se Eso, oči navrch hlavy. „Co jste to řekl?“

„Pardon?“

„Nic,“ řekl Eso. „Zapomeňte na to.“

„Dobrá – máš ty klíče, které jsem ti dal?“

Eso s překvapením zjistil, že si obálku s klíči nacpal do zadní kapsy.

„Výborně.“ Pán Gaunt namarkoval na staré pokladně $ 1,35, vzal pětidolarovou bankovku, kterou Eso položil na pult a vrátil mu tři dolarovky a pětašedesát centů v drobných. Eso je shrábl jako ve snu.

„A teď,“ řekl pan Gaunt, „teď ti musím dát pár pokynů, Eso. A pamatuj, co jsem ti řekl: chci, abys byl zpátky do půlnoci. Jestli nepřijedeš do půlnoci, tak mě to bude moc mrzet. A když mě něco mrzí, tak se někdy dost rozčilím. A nepřej si být někde poblíž, když já se rozčilím.“

„To se topoříte?“ zeptal se Eso žertem.Pan Gaunt na něj pohlédl s tak zuřivým úšklebkem, až Eso musel o krok couvnout. „Ano,“ řekl. „Přesně to dělám, Eso. Topořím se. Opravdu. A teď dávej pozor.“

Eso dával pozor.

Bylo čtvrt na jedenáct a Alan se právě chystal, že zajde do Naniny restaurace, aby ještě stihl šálek kávy, když se mu na domácím telefonu ohlásila Sheila Brighamová. Na lince jedna je Sonny Jackett, řekla. Trvá na tom, že chce mluvit jen s Alanem a s nikým jiným.

Alan zvedl telefon. „Ahoj, Sonny – co pro tebe mohu udělat?“

„No,“ řekl Sonny svým líným jižanským přízvukem. „Já vám teda nechci nakládat na talíř další maléry po ty dvojitý porci, co sté měl včera, šerife, ale mám ten dojem, že ve městě je zase zpátky jeden váš starej kámoš.“

,A to jako kdo?“

„Eso Merrill. Zahlíd sem jeho fáro zaparkovaný kousek vocaď.“

Ach, sakra, co mě ještě čeká? pomyslel si Alan. „Viděl jsi ho?“

„Ne, ale jeho auťák ešte poznám. Zelenej dodge Challenger –kluci mu říkají nabiják. Už sem ho zahlíd na planinách.“

„No tak díky, Sonny.“

„Není zač – máte ňákou páru, co tu v Castle Rocku ten buran zase může hledat?“

„To tedy nemám,“ řekl Alan, a když zavěšoval, pomyslel si: Ale raději budu koukat brzy na to přijít.

Vedle zeleného Challengeru bylo volné místo k zaparkování. Alan tam zajel svým policejním vozem a vystoupil. Spatřil Billa Fullertona a Henryho Gendrona, hledící na něj přes výklad holičství očima zvědavostí rozšířenýma. Pozdravil je zamáváním. Henry ukazoval rukou přes ulici. Alan přikývl a přešel na druhou stranu ulice. Wilma Jerzycková a Nettie Cobbová se jednoho dne navzájem zabijí na jedné křižovatce a hned den nato se tu jako na potvoru objeví Eso Merrill, pomyslel si. Tohle městečko fakt už nějak začíná připomínat cirkus.

Právě když došel na druhou stranu ulice na chodník, spatřil Esa, jak se loudá ze stínu, vrhaného zeleným baldachýnem obchodu Nezbytné věci. V jedné ruce něco držel. Alan zpočátku nepoznával, co to je za předmět, ale jak se Eso blížil, tak už to poznat prostě musel – i když zpočátku tomu nemohl uvěřit. Eso Merrill totiž nepatřil mezi lidi, u nichž by člověk čekal, že je potká s knihou v ruce.

Setkali se před prázdným prostorem, kde kdysi stávalo vetešnictví Trh hojnosti.

„Nazdar, Eso,“ řekl Alan.

Eso se nezdál být ani v nejmenším překvapený tím, že ho potkává. Z výstřihu košile si vytáhl sluneční brýle, jednou rukou je otevřel a nasadil si je. „Hleďme, hleďme, hleďme – tak jakpak se vede, šeríku?“

„Copak děláš tady v Castle Rocku,“ zeptal se ho Alan odměřeně.

Eso pohlédl s přehnaným zájmem na oblohu. Od slunečních brýlí se mu odrážely sluneční paprsky. „Krásnej den na vejlet,“ řekl. „Skoro jako letní.“

„No jasně,“ souhlasil Alan. „A co takhle platný řidičák, ten máš, Eso?“

Eso na něj vyčítavě pohlédl. „Copak bych si dovolil někam jet, kdybych ho neměl? To by přeci bylo proti předpisům, ne?“

„Mám ten dojem, že to není žádná odpověď.“

„Byl sem přezkoušenej, hned jak mi vrátili kupón,“ řekl Eso. „Jsem v pohodě. Tak co, šeříku? Je tohle vodpověď?“

„Možná bych to měl zkontrolovat.“ Alan natáhl ruku.

„Sakra, sakra, mám ten dojem, že mi moc nedůvěřujete!“ řekl Eso. Pronášel ta slova týmž žertovným, dráždivým tónem, avšak Alan za ním cítil hněv.

„Možná to je tím, že jsem z Missouri.“

Eso si přendal knihu do levé ruky, aby mohl z pravé zadní kapsy kalhot vytáhnout tašku s doklady, takže Alan si mohl lépe prohlédnout obálku. Ta kniha byla Ostrov pokladů od Roberta Louise Stevensona.

Prohlédl si řidičský průkaz Esa. Byl v pořádku.

„Techničák je v auťáku v přihrádce, kdybyste se náhodou chtěl obtěžovat taky se na něj jít kouknout,“ řekl Eso. Alan teď v jeho hlase slyšel ten hněv zřetelněji. I tu starou známou aroganci.

„Myslím, že v tomhle ti mohu věřit, Eso. Proč mi ale neřekneš, co tu ve městě vlastně pohledáváš?“

„Přijel sem se kouknout na tohle,“ řekl Eso a ukázal na ten prázdný prostor. „Fakt nevím proč, ale musel sem. Možná mi nevěříte, ale náhodou to je pravda.“Je to s podivem, ale Alan mu to věřil.

„Koukám, že sis taky koupil nějakou knížku.“

„Jo, číst taky umím,“ řekl Eso. „I když pochybuju, že byste tomu věřil.“

„Jasně.“ Alan zastrčil palce za opasek. „Tak ses tu prostě rozhlédl a koupil sis knížku.“

„Von je totiž básník, jenomže vo tom neví.“

„Nojo, možná že jo. Hlavně žes mě na to upozornil, Eso. Předpokládám, že teď z města zase vypadneš, ne?“

„A když ne? Jistě si na mě něco najdete, co? Mám ten dojem, že slovo,rehabilitace‘ do vašeho slovníku zrovna nepatří, šerife Pangborne.“

„Ale jo,“ řekl Alan, „ale k němu zase nepasuje jméno Eso Merrill.“

„Hele, nezkoušejte to na mě, jo?“

„Nic na tebe nezkouším. Až začnu, tak se to určitě dozvíš.“

Eso si sundal sluneční brýle. „Vy si nikdy nedáte pokoj, co? Vy se na to nikdy… kurva… nevyserete.“

Alan neřekl nic.

Eso se po chvíli zase zklidnil. Nasadil si znovu sluneční brýle. „Totiž,“ řekl, „já asi skutečně vocaď zmizím. Mám kam jet a mám tam co dělat.“

„No výborně. Pracovitému štěstí přeje.“

„Ale když budu zase chtít přijet, tak přijedu. Je vám to jasný?“

„Je mi to jasný, Eso – ale chtěl bych tě upozornit, že se mi to vůbec nezdá být dobrý nápad. Je ti to jasný?“

„Mě nezastrašíte.“

„Jestli tě nezastraším,“ řekl Alan, „tak jsi ještě blbější, než jsem si myslel.“

Eso se na chvíli zahleděl přes svoje tmavé brýle na Alana a pak se rozchechtal. Alanovi ten smích nevadil – byl to takový plíživý smích, podivný a vyšinutý. Stál tu a sledoval Esa, přecházejícího kolébavým krokem ulici, otvírajícího dveře svého auta a nasedajícího do něj. Chvíli nato se rozeřval motor auta, nepochybně postrádající tlumiče výfuku. Lidé na ulici se zastavovali a hleděli ke zdroji hluku.

Nemá v pořádku výfuk, pomyslel si Alan. Nadměrná hlučnost. Za to může dostat pokutu.

A k čemu by to bylo? Má na starosti větší ryby, než je Eso Merrill, který stejně tak jako tak z města odjíždí. A doufejme, že tentokrát už nadobro.

Sledoval zeleného Challengera, jak se na Main Street na zakázaném místě otáčí, rozjíždí k řece a mizí za hranicemi městečka. Pak se otočil a zamyšleně kráčel ulicí směrem k zelenému baldachýnu. Eso se vrátil do svého domovského městečka a koupil si tu knihu – přesněji řečeno knihu Ostrov pokladů. A koupil si ji v Nezbytných věcech.

Mám ten dojem, že dnes je tam zavřeno, pomyslel si Alan. Nebo to nebylo na té ceduli napsáno?

Došel až k Nezbytným věcem. Nemýlil se; na ceduli za výlohou byl nápis KOLUMBŮV DEN – ZAVŘENO. Když otevřel Esu, možná otevře i mně, pomyslel si Alan a zvedl ruku, že zaťuká na sklo dveří. Než se jich stačil dotknout, spustil telefonní vyvolávač, jenž měl připnutý k opasku, svoje pronikavé pípání. Alan stiskl tlačítko, kterým se ta nenáviděná mašinka umlčovala, a chvíli nerozhodně stál před dveřmi obchodu… ale ve skutečnosti nebylo moc o čem přemýšlet. Kdyby byl třeba právník nebo nějaký obchodní ředitel, možná by si mohl dovolit na chvíli vyvolání ignorovat – ale jako okresní šerif, ještě ke všemu ne jmenovaný, nýbrž volený, neměl na vybranou.

Alan přešel na okraj chodníku, zastavil se, a pak se rychle otočil. Cítil se trochu jako pistolník, jehož úkolem je zachytit včas pohyb protivníků, aby je stačil postřílet dřív než oni jeho. Ten pocit, že je sledovaný, se mu zase vracel – a tentokrát velmi silně. Byl si jist, že spatří překvapený pohyb rolety na vnitřní straně skla dveří.

Avšak nezahlédl vůbec žádný pohyb. Obchod i nadále podřimoval v nepřirozeně horkém říjnovém slunci. Kdyby na vlastní oči neviděl Esa, vycházejícího zevnitř, přísahal by Alan, že celý dům je prázdný – ať už má či nemá pocit, že ho někdo sleduje.

Šel ke svému vozu, natáhl se pro mikrofon a zapnul vysílačku.

„Volal Henry Payton,“ řekla mu Sheila. „Má už předběžnou zprávu k případu Nettie Cobbové a Wilmy Jerzyckové od Henryho Ryana – přepínám.“

„Poslouchám. Přepínám.“

„Henry říkal, že jestli bys chtěl, aby ti poreferoval o nejzajímavějších detailech, že bude u sebe od teď do asi dvanácté hodiny. Přepínám.“

„Dobře. Jsem právě na Main Street. Přijedu hned. Přepínám.“

„Alane?“

„No?“

„Henry se také ptal, jestli si vůbec hodláme do konce století pořídit ten fax – že by mohl posílat kopie zpráv místo toho, aby vždycky musel volat a předčítat ti je. Přepínám.“

„Tak mu řekni, ať napíše prvnímu radnímu,“ řekl Alan mrzutě. „Já přece rozpočty nepřipravuji – to ví moc dobře.“

„Víš, já jen tlumočím, co řekl. Nemusíš se kvůli tomu hned čertit. Přepínám.“

Alan si pomyslel, že podle hlasu se čertí spíš ona. „Konec,“ řekl.

Sedl si do auta a zavěsil mikrofon. Pohlédl na budovu banky právě ve chvíli, kdy digitální displej nad jejím vchodem oznamoval deset hodin patnáct minut a teplotu dvacet osm stupňů. No pozdrav bůh, ještě tohle jsme potřebovali, pomyslel si. To se tu všichni parádně zpotíme.

Alan pomalu jel k Magistrátu, ponořený do myšlenek. Nemohl se zbavit pocitu, že v Castle Rocku se děje něco, co hrozí vymknutím se kontrole. Je to pochopitelně blbost, naprostá blbost, ale přesto se toho pocitu zbavit nedokázal.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Školní dveře byly zamčené, protože byl svátek – ale Brian Rusk by do školy nešel, ani kdyby měla dveře dokořán a stála před ní slavobrána.

Brian byl nemocný.

Neměl žádnou fyzickou nemoc, nic jako spalničky nebo osypky nebo snad průjem, což je nejvíc ponižující a nejhloupější ze všech podobných nemocí. Neměl vlastně ani žádné potíže duševního rázu – jeho hlavy se to sice týkalo, to ano, ale spíš to byl jen nějaký vedlejší příznak. Ta část jeho samotného, jež onemocněla, byla někde ještě mnohem hlouběji než jeho mysl; a právě tato část, nepřístupná pro injekci nebo stetoskop lékaře, se potáhla jakýmsi šedivým povlakem a zanítila. Byl vždy veselý kluk, z něhož jakoby vyzařovalo slunce – teď ale to slunce zašlo za těžké černé mraky, jež stále houstly.

Ty mraky se začínaly kupit ono odpoledne, kdy poházel prostěradla Wilmy Jerzyckové blátem – a přibývaly, když k němu ve snu přišel pan Gaunt v dresu Lišáků a připomněl mu, že pořád ještě nezaplatil za tu kartu Sandyho Koufaxe… avšak úplně zataženo začalo být, až když ráno přišel na snídani.

Jeho otec, ustrojený v šedivých montérkách, v nichž dojížděl do práce u firmy Dick Perry v South Parisů, seděl v kuchyni u stolu, před sebou otevřené portlandské noviny Press-Herald.

„Sakramentský Patrioti,“ hučel zpoza své novinové hradby. „Kdy už si, sakra, vopatří nákýho pořádnýho beka, co by byl schopnej pořádně přihrávat?“

„Neklej před tím klukem,“ řekla Cora od sporáku. Nepromluvila však se svým obvyklým přehnaným důrazem – promluvila jakoby z dálky, roztěkaně.

Brian vklouzl na svoji židli a nalil si mléko na lupínky.

„Nazdar, Briane!“ řekl Sean vesele. „Co kdybysme si dneska zašli do města? Zahrát si nějaké videohry?“

„Klidně,“ řekl Brian. „Já bych myslel –“ Pak zahlédl velký titulek na první straně novin a okamžitě se zarazil.

VRAŽEDNÁ BITKA STÁLA V CASTLE ROCKU

ŽIVOTY DVOU ŽEN

„Byl to souboj,“ uvádí mluvčí státní policie

Byly tam vedle sebe fotografie dvou žen. Brian je obě poznával. Na jedné byla Nettie Cobbová, která bydlela za rohem na Ford Street. Jeho matka sice říká, že je bláznivá, ale Brianovi se jevila celkem jako normální. Párkrát pohladil jejího psa, když s ním byla na procházce, a připadala mu jako každá jiná ženská.

Na druhé fotografii byla Wilma Jerzycková.

Nimral se ve snídani, ale nesnědl nic. Když otec odjel do práce, spláchl Brian rozmočené lupínky do záchodu a odplížil se nahoru do svého pokoje. Cekal, že za ním přijde matka, bude ho peskovat a vyčítat mu, že vyhazuje jídlo, zatímco někde v Africe děti umírají hlady (nejspíš byla přesvědčena, že pomyšlení na hladem umírající děti může člověku zlepšit chuť k jídlu) – ale nepřišla; byla dnes ráno ponořena do nějakých vlastních problémů.

Ale okamžitě přišel Sean – a jako vždycky začal otravovat.

„Tak co říkáš, Briane? Půjdeme do města? Chceš?“ Rozčilením poskakoval z jedné nohy na druhou. „Můžeme si zahrát nějaké videohry, a možná taky prozkoumat ten nový obchod, co tam mají ty zajímavé věci za výlohou –“

„Tam se neodvažuj chodit!“ křikl Brian a jeho mladší bratr sebou škubl, ve tváři se mu objevil výraz úleku a rozladění.

„Hele,“ řekl Brian, „promiň. Ale nechoď tam, Seane. To není dobrý obchod.“

Seanovi se chvěl spodní ret. „Kevin Pelkey povídal –“

„Tak komu budeš věřit? Tomu cucákovi nebo svému bratrovi? Tam to není k ničemu, Seane. Je to tam…“ Olízl si rty a pak řekl něco, co podle jeho přesvědčení plně vystihovalo pravdu. „Je to tam špatný.“

„Co to je s tebou?“ zeptal se Sean. Hlas se mu chvěl a v očích měl slzy. „Celou neděli s tebou nebyla řeč. A s maminkou taky ne!“

„Prostě mi nějak není dobře.“

„No…“ Sean se zasmušil. Pak se mu tvář rozjasnila. „Možná by ti ty videohry zlepšily náladu. Můžeme si zahrát Nálet, Briane! Mají tam Nálet! To sedíš jako vevnitř a naklání se to s tebou dopředu a dozadu. Je to perfektní!“

Brian o tom krátce zauvažoval. Ne. Nedokázal si představit, že jde do herny, ne dnes – a možná už nikdy. Budou tam určitě všechny ostatní děti – dnes se bude na dobré hry, jako je Nálet, muset čekat ve frontě – on je teď ale už jiný než ostatní – a bude možná už jiný pořád.

Koneckonců, tu kartu Sandyho Koufaxe z roku 1956 už má.

Ale stejně chtěl udělat něco hezkého pro Seana, pro kohokoliv – něco, co by napravilo tu ohavnost, kterou provedl Wilmě Jerzyckové. A tak řekl Seanovi, že kdyby si chtěl odpoledne jít zahrát nějaké videohry, že mu dá pár čtvrťáků.

Vytřásl je z velké láhve od koly z umělé hmoty, kam je střádal.

„Kristepane!“ vyhrkl Sean, oči navrch hlavy. „Vždyť je jich osum… devět… je jich deset! Ty jsi asi vážně nemocný!“

„Jo, asi jsem. Bav se dobře, Seane. A neříkej nic mamince, třeba by chtěla, abys je vrátil.“

„Ta je u sebe v pokoji, bloumá tam v těch tmavých brýlích,“ řekl Sean. „Ani neví, jestli jsme naživu.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Nenávidím ty brejle. Jsou úplně uhozený.“ Pohlédl pátravě na svého většího bratra. „Ty ale fakt nevypadáš dobře, Briane.“

„Ani se dobře necítím,“ řekl Brian popravdě. „Asi si lehnu do postele.“

„No… chvíli ještě na tebe počkám. Jestli ti třeba nebude líp. Budu koukat na kreslené filmy na padesátém šestém kanálu. Kdyby se ti udělalo líp, tak přijď dolů.“ Sean potřásl čtvrťáky v sevřených dlaních.

„Jo, přijdu,“ řekl Brian a pomalu zavřel dveře, když jeho bratr odešel.

Ale neudělalo se mu líp. A jak den běžel, tak jen cítil, že je (víc zataženo) mu hůř a hůř. Myslel na pana Gaunta. Myslel na Sandyho Koufaxe. Myslel na ten křičící titulek v novinách – VRAŽEDNÁ BITKA STÁLA V CASTLE ROCKU ŽIVOTY DVOU ŽEN. Myslel na ty fotografie a obě známé tváře se mu rozplývaly do shluků černých teček.

Jednu chvíli už téměř usínal, když vtom se z ložnice matky a otce ozval gramofon. Jeho matka si opět začala přehrávat ty poškrábané singly s Elvisem. Přehrávala si je skoro celý víkend.

V Brianově hlavě se zmítaly myšlenky jako chomáče smetí, zachycené ve víru cyklonu.

VRAŽEDNÁ BITKA.

„Víš přece, že se říká, že jsi klasa… ale to je jen lež…“

Byl to souboj.

VRAŽEDNÁ: Nettie Cobbová, ta paní se psem,

„Nikdy jsi nechytila ani králíka…“

Když se se mnou chceš bavit, pamatuj si dvě věci.

BITKA: Wilma Jerzycková, ta paní s prostěradly.

Pan Gaunt to ví nejlépe…

„… a ty nejsi žádná moje kamarádka…“

… a ten souboj skončí, až pan Gaunt ŘEKNE, že skončil.

Stále a stále se ty myšlenky vracely, chomáče hrůzy, viny a utrpení, vystavené rytmu Elvisových zlatých hitů. Kolem poledne se Brianovi začal zvedat žaludek. V ponožkách stačil doběhnout do koupelny na konci chodby, zavřel dveře a zvracel tam co možná nejtišeji do záchodové mísy. Matka ho neslyšela. Byla ve svém pokoji a Elvis jí teď zpíval, že by chtěl být jejím plyšovým medvídkem.

A když se Brian pomalu vracel do svého pokoje, cítě se ještě bídněji, zavalila ho náhle strašná, neodbytná jistota: jeho karta Sandyho Koufaxe je pryč. Někdo mu ji včera ukradl, zatímco spal. Kvůli té kartě se zapletl do vraždy a ta karta je teď pryč.

Rozběhl se, téměř upadl přes koberec uprostřed ložnice, vrhl se k prádelníku a vytáhl svoji knihu s baseballovými kartami. Horečně obracel stránky v takovém spěchu, až jich několik vytrhl ze středových kroužků. Ale ta karta – ta karta – tam byla: z poslední stránky na něj zpod obalu z umělé hmoty zírala ona úzká tvář. Byla tam a Brian pocítil, jak jím probíhá jakási mocná, zoufalá úleva.

Vytáhl kartu z pouzdra a lehl si, drže ji v rukách. Nedovedl si ani představit, že by se s ní měl rozloučit. Je to vše, co mu z té hrůzy zůstává. To jediné. Už ji nemá tak rád, ale je jeho. Kdyby dokázal přivést Nettii Cobbovou a Wilmu Jerzyckovou k životu tím, že by ji spálil, okamžitě by utíkal pro zápalky (alespoň byl o tom upřímně přesvědčen), on je ale nemůže přivést k životu – a právě proto je pomyšlení, že by o kartu měl přijít a nemít vůbec nic, naprosto nesnesitelné. A tak ji tu teď držel v rukách, hleděl do stropu a naslouchal sametovému hučení hlasu Elvise, který teď přešel na „Necitelné srdce“. Nebylo divu, že mu Sean řekl, že vypadá špatně; obličej měl bílý, oči velké, tmavé a apatické. A jeho srdce je vlastně také dost necitelné, když už na to přijde.

Дата добавления: 2015-10-29