JÁ V STAROŽITNOSTI 1 страница

Eso se začal chechtat. Když přejížděl most Tin Bridge a směřoval k Treblehornovu pozemku – kde zamýšlel provést první výkop –, ještě se chechtal. Ve stoupání do kopce Panderly's Hill za mostem minul kabriolet, jedoucí opačným směrem, do města. Kabriolet byl plný rozjásaných mladých mužů. Z plných hrdel zpívali píseň „Jest Ježíš přítelem naším“, a to perfektním baptistickým unisonem.

Jedním z oněch mladých mužů byl Lester Ivanhoe Pratt. Po fotbalu si s několika dalšími mládenci zajel k jezeru Auburn, vzdálenému asi čtyřicet kilometrů od Castle Rocku. Ve velkých stanech se tam konalo týdenní baptistické setkání a Vic Tremayne prohlásil, že na Kolumbův den se v pět hodin v podvečer bude konat zvláštní mše se zpěvem církevních písní. Protože Sally měla Lesterovo auto a na večer si nedomluvili ani kino, ani večeři u McDonalda v South Parisů, jel tedy s Vikem a ostatními mládenci, do posledního spořádanými křesťany.

Pochopitelně mu bylo jasné, proč jeho společníci tak dychtí jet na ten výlet, a důvodem tu nebyla víra – tedy alespoň ne výlučně víra. Na baptistických setkáních, konajících se po Nové Anglii od května do poslední poutě koncem října, se vždycky vyskytovala spousta krásných dívek a poctivý sborový zpěv (nemluvě už o ohnivých kázáních při mších, vlévajících jim do žil správného Ježíšova ducha) je vždycky přiváděl do veselé a dychtivé nálady.

Lester, který už svoji dívku měl, pohlížel na plány a intriky svých přátel se shovívavostí, kterou starší ženatý muž pociťuje vůči vyvádění mladších, nevycválaných mládenců. Jel s nimi hlavně proto, že vlastně to jsou kamarádi. A také proto, že nikdy neškodí vyslechnout si trochu dobrého kázání a zazpívat si po otravném odpoledni hlaviček v kopané a blokování tělem ve volejbale. Byl to pro něj ten nejlepší způsob, jak se uvolnit. Kázání proběhlo dobře, ale na jeho konci chtěla strašlivá spousta lidí být spasena. Trvalo to nějakou chvíli a celý večer se nakonec protáhl, takže do Castle Rocku se vraceli o něco později, než si Lester původně představoval. Chtěl totiž zavolat Sally a zeptat se jí, zda by ještě nešla třeba na zmrzlinový pohár. Jak si všímal, děvčata někdy ráda dělají podobné věci podle své okamžité nálady.

Přejeli přes most a Vic ho vysadil na rohu ulic Main – a Watermill.

„To byl parádní zápas, Lestere!“ zavolal na něj Bill McFarland ze zadního sedadla.

„No jasně!“ zvolal Lester vesele. „V sobotu si ho můžeme zopakovat – to ti tu ruku možná zlomím, ne že ji budeš mít jen namoženou!“

Všichni čtyři mládenci ve Vikově autě se té taškařici srdečně zasmáli a Vic pak odjel. Stále ještě podivně teplý, jakoby letní vzduch večera k němu nesl útržky písně „Jest Ježíš přítelem nám věčným“. Člověk by čekal, že i v tom nejteplejším náporu indiánského léta se po západu slunce trochu ochladí – ale zdá se, že dnes v noci tomu tak nebude.

Lester pomalu kráčel kopcem k domovu. Cítil únavu, trochu byl rozlámaný a naprosto spokojený. Každý den, kdy člověk může svoje srdce věnovat Ježíši, je krásný, nicméně některé dny jsou ještě krásnější. Dnešní byl jedním z těch nejkrásnějších a Lester se teď chtěl osprchovat, zavolat Sally a pak hupnout do postele.Hleděl ke hvězdám; zahnul na příjezdovou cestu k domu a pokoušel se právě na nočním nebi lokalizovat souhvězdí Orionu, když vtom narazil – rozkrokem napřed – do zadní části svého mustangu.

„BÁÚÚÚÚÚÚ!“ zaječel Lester Pratt. Zapotácel se, přelomil se v pase a chytil se za naražená varlata. Po chvíli se mu podařilo zvednout hlavu a očima, zalitýma slzami, spatřil svoje auto. Co tu, sakra, vlastně to auto dělá? Sally má přece mít svoji hondu opravenou nejdřív až ve středu – spíš ve čtvrtek nebo pátek, když do toho přišel ten svátek.

Potom, v záblescích růžově oranžových světel, mu to došlo. Sally je uvnitř! Přijela, zatímco on byl pryč a teď tu na něj čeká! Možná se rozhodla, že dnešní noc bude ta jejich noc! Předmanželský sex je samozřejmě hřích, někdy ale člověk musí rozbít pár vajíček, aby se dala udělat omeleta. A on je pochopitelně takový případný hřích připraven odčinit, pokud je připravena i ona.

„Miláčku můj!“ zvolal Lester Pratt procítěně. „Miláčku můj drahý, tvůj kocourek už je tady!“

Hnal se kulhavými přískoky k zábradlí verandy, stále se drže za bodající varlata. Teď mu v nich ovšem bodalo nejen bolestí, ale i očekáváním. Zpod rohožky vzal klíč a odemkl si. „Sally?“ zvolal. „Sally, jsi tady? Promiň, že jdu tak pozdě – byl jsem s pár kluky u jezera na kázání a…“

Odmlčel se. Neslyšel žádnou reakci, a to by znamenalo, že Sally tu přece jen není. Pokud ovšem…!

V horečném spěchu se hnal nahoru, s náhlou jistotou, že ji najde spící ve své posteli. Otevře oči, posadí se, přikrývka jí sklouzne z jejích nádherných prsou (které už sice měl možnost cítit – no, skoro – ale nikdy je ještě neviděl); vztáhne k němu paže, dokořán otevře své krásné, ospalé, chrpově modré oči, a než hodiny odbijí desátou, ona již nebude panna a on panic!

Ale ložnice byla prázdná, zrovna tak jako kuchyň i obývací pokoj. Polštáře i přikrývky ležely na podlaze jako vlastně skoro vždy; Lester byl jedním z těch mládenců, kteří jsou natolik nabiti energií a duchem svatým, že nejsou schopni každé ráno prostě se jen posadit a vstát z postele; do dne se vřítí, dychtící ho ne pouze uvítat, nýbrž napadnout ho, srazit na kolena a donutit ho kašlat krev.

Teď však, celý zmatený, pomalu sestupoval po schodišti a vraštil svůj široký, bezelstný obličej. Auto tady je, ale Sally tu není. Co to má znamenat? Nemá sice ani ponětí, ale moc se mu to nelíbí.

Rozsvítil venkovní světlo na verandě a šel se podívat k autu; možná mu tam nechala nějaký vzkaz. Došel až ke schodům z verandy a tam ztuhnul. Pochopitelně, že mu nechala vzkaz. Byl nastříkaný růžovým sprejem, nejspíš z jeho vlastní garáže, přes čelní sklo mustangu. Ze tmy na něj zářila velká tiskací písmena:

TÁHNI K ČERTU, KUREVNÍKU JEDEN PROLHANÝ.

Lester dlouho stál na prvním schodu verandy a znovu a znovu si četl vzkaz od své snoubenky. To kázání? Že by to kázání? Nemyslela si třeba, že jel na to kázání u jezera Auburn proto, aby se tam sešel s nějakou fuchtlí? To byla jediná myšlenka, která mu v jeho zmatku dávala nějaký smysl.

Šel dovnitř a zavolal Sally. Nechal telefon zazvonit asi dvacetkrát, nikdo ho ale nevzal.

Sally bylo jasné, že bude volat – požádala proto Irenu Lutjensovou, zda by u ní nemohla přespat. Irena, jen hořící zvědavostí, řekla ano, jistě, pochopitelně. Sally něco tak zdrtilo, že téměř ztratila všechnu svoji krásu. Irena tomu skoro uvěřit nemohla, nicméně bylo to tak.

Sally neměla vůbec v úmyslu vyprávět Ireně či komukoliv jinému, co se jí přihodilo. Bylo to příliš hnusné, příliš ostudné. Vezme si to s sebou do hrobu. Odmítala odpovídat na Ireniny otázky více než půl hodiny. Pak z ní ale celý příběh vytryskl v přívalu horkých slz. Irena ji objímala a naslouchala, s očima navrch hlavy.

„To bude v pořádku,“ konej šila Irena Sally, kolébajíc ji v náručí. „To bude v pořádku, Sally – Ježíš tě miluje, když ten kurevník ne. A já taky. I reverend Rose. A ty jsi jistě tomu kriplovi svalnatému nechala nějaký vzkaz, který si za rámeček nedá, viď?“

Sally přikývla a druhá dívka jí hladila po hlasech a konejšila. Irena se už ani nemohla dočkat zítřka, až to bude moci vyprávět ostatním děvčatům. Ta tomu snad ani neuvěří! Irena Sally litovala, skutečně ji litovala – ale byla zároveň i trochu ráda, že se tohle stalo. Sally je tak krásná a Sally je tak svatá,. Je to přece jen trochu potěšující vidět ji alespoň jednou takhle pokořenou a zoufalou.

A Lester je nejhezčí kluk z celé církve. Pokud se on a Sally opravdu rozejdou, co kdyby začal chodit třeba se mnou? Někdy se na mě dívá tak, jako kdyby chtěl vědět, co mám na sobě za spodní prádlo. Takže by vůbec nemuselo být nemožné.

„Je mi tak hrozně!“ plakala Sally. „Tak hnusně-é-é-!“

„To víš, že ano,“ říkala Irena a dál ji kolébala a hladila po vlasech. „Nemáš už tu fotografii a ten dopis, viď?“

„Já jsem je spálila!“ zaštkala Sally hlasitě na Ireniných mokrých prsou a pak se nechala unášet další mocnou vlnou žalu a smutku.

„To víš, že ano,“ říkala Irena. „To je úplně správné, že jsi to udělala.“ Ale přesto, pomyslela si, taky jsi s tím mohla počkat, abych na tu fotku alespoň mrkla, huso jedna přihlouplá.

Sally strávila tu noc u Ireny v pokoji pro hosty, ale nemohla usnout. Její pláč nakonec ustal, a tak větší část noci jen zírala suchýma očima do tmy, v zajetí temných a hořce uspokojivých představ o pomstě, již dokáže plně vychutnat jen kdysi sebejistá milenka, která dostala košem.

KAPITOLA PATNÁCTÁ

První zákaznice pana Gaunta „pouze pro dohodnuté návštěvy“ se dostavila v úterý už v osm hodin ráno. Byla jí Lucille Dunhamová, jedna ze servírek v Nanině restauraci. Když Lucille spatřila v jedné z vitrín v Nezbytných věcech náhrdelník z černých perel, zmocnila sejí bezedná a beznadějná touha. Bylo jí jasné, že si tak drahou věc nebude moci koupit nejspíš nikdy. Každopádně ne z platu, který dostává od té vydřidušky Nany Robertsové. Ale stejně, když jí pan Gaunt naznačil, že se o ceně mohou dohodnout, aniž by jim přitom nahlížela přes rameno polovina městečka, skočila Lucille po té nabídce stejným způsobem, jakým by hladová ryba skočila po třpytce.

Nezbytné věci opustila v osm dvacet s výrazem omámení a štěstí ve tváři. Koupila ty Černé perly za neuvěřitelnou cenu osmatřiceti dolarů a padesáti centů. Slíbila také, že provede takový menší, nevinný žertík tomu baňatému baptistickému kazateli Williamu Roseovi. To vlastně pro ni ani nepředstavuje žádný úkol, spíš potěšení. Ten pánbíčkářský skunk jí nikdy nenechal žádné spropitné, ani pouhý desetník. Lucille (byla sice řádnou metodistkou, ale ani v nejmenším se nebránila třeba odvázanějšímu tanci o sobotních večerech) slýchala, že na člověka jeho odměna čeká v nebi; zajímalo ji, zda reverend Rose je přesvědčen o tom, že větším požehnáním je dávat, než přijímat.

Nu, a tak mu to alespoň zčásti vrátí… konečně, je to celkem neškodná záležitost. Řekl jí to pan Gaunt.

Ten ji vyprovázel s příjemným úsměvem ve tváři. Měl před sebou zvláště náročný den, zvláště náročný; skoro každé půl hodiny čekal návštěvy a ještě k tomu musel vyřídit spoustu telefonátů. Pouť už byla dobře zavedená: hlavní atrakce byla úspěšně vyzkoušená a čas na spuštění všech dalších se už blížil. Jako vždycky, když dosáhl tohoto bodu – ať už to bylo v Libanonu, Ankaře, západních provinciích Kanady nebo tady v Americe v Hicksville – míval pocit, že den prostě nemá dost hodin. Přesto podřizoval svoje úsilí vytčenému cíli, neboť komu se nelení, tomu se zelení, a snaha se počítá a… a jestli ho jeho staré oči nešálí, tak právě teď už spěchá po chodníku k baldachýnu jeho dnešní druhá zákaznice, Yvette Gendronová.

„Jo, jo, dneska budeme mít perný den,“ zamumlal pan Gaunt a nasadil ve tváři široký úsměv na uvítání zákaznice.

Alan Pangborn přijel do své kanceláře v půl deváté a už tam měl na telefonu přilepený lístek se vzkazem. Ve tři čtvrtě na osm volal Henry Payton ze státní policie a chtěl, aby ho Alan co možná nejdříve zavolal zpátky. Alan se usadil do křesla, sluchátko si zaklínil mezi ucho a rameno a stiskl tlačítko, kterým se automaticky vytočilo ředitelství policie v Oxford Barracks. Z horní zásuvky pracovního stolu vyndal čtyři stříbrné dolary.

„Nazdar Alane,“ řekl Henry. „Obávám se, že mám špatné zprávy o té tvojí dvojité vraždě.“

„Ale, tak najednou to je moje dvojitá vražda,“ řekl Alan. Sevřel ruku se čtyřmi mincemi v pěst, stiskl ji a pak ruku opět otevřel. Měl v ní teď už jen tři mince. Zaklonil se v křesle a nohy si položil na stůl. „To tedy je opravdu špatná zpráva.“

„Ale nějak moc tě to ani nepřekvapuje, vid?“

„Ne.“ Znovu sevřel ruku v pěst a malíčkem zároveň tlačil na spodní dolar tak, aby ze sloupku mincí vyklouzl. Byl to poměrně náročný trik… ale Alan ho zvládl více než dobře. Stříbrný dolar mu vyklouzl ze sevřené pěsti a skutálel se mu do rukávu. Ozvalo se tiché cinknutí, jak tam narazil na první minci. Tento zvuk by při vlastním vystoupení byl maskován kouzelníkovou výřečností. Alan znovu otevřel pěst – měl v ní teď už jen dvě mince. „Možná bys mi měl říct, proč tě to nepřekvapuje,“ řekl Henry. Znělo to, jako kdyby Alana zkoušel.

„Nu, v posledních dvou dnech jsem o tom přemýšlel skoro pořád,“ řekl Alan. Ale to nebylo přesné vyjádření. Od chvíle, kdy v neděli odpoledne poprvé spatřil, že jednou z těch dvou žen, jež ležely v kalužích krve u paty sloupu dopravní značky, je Nettie Cobbová, sotva přemýšlel o něčem jiném. Dokonce se mu o tom masakru zdálo a jeho pocit, že něco tady není úplně v pořádku, se změnil na bodavou jistotu. Proto Henryho zavolání pro něj znamenalo určitou úlevu; stejně by ho dřív nebo později musel zavolat sám.

Sevřel dlaň se dvěma stříbrnými mincemi.

Cink.

Otevřel dlaň. Byla v ní teď už jen jediná mince.

„A co tě trápí?“ zeptal se Henry.

„Všechno,“ řekl Alan bezbarvě. „Především fakt, že se to vůbec stalo. Mám dojem, že nejvíc mě zaráží ta časová posloupnost… či spíš neposloupnost. Pořád si představuji Nettii Cobbovou – najde svého psa mrtvého, sedne ke stolu a píše všechny ty lístky. A víš, že si to představit neumím? To pak vždycky začnu přemítat, co všechno mi ještě v téhle sakra záležitosti uniká.“

Alan pevně sevřel ruku v pěst, znovu ji otevřel – a byla prázdná.

„Hm. Takže možná že ta moje špatná zpráva pro tebe bude dobrá. Je v tom zamotaný ještě někdo další, Alane. Nevíme, kdo zabil psa té Cobbové, ale máme téměř určitě jistotu, že to nebyla Wilma Jerzycková.“

Alanovi okamžitě spadly nohy ze stolu. Stříbrné mince mu vypadly z rukávu a se zacinkáním se rozsypaly po desce stolu. Jedna z nich se postavila na hranu a kutálela se k okraji stolu. Alanova ruka vystřelila až neskutečně rychle a chňapla ji, ještě než se mince stačila skutálet na zem. „Možná bys mi měl říct, Henry, jakou zprávu vlastně pro mě máš.“

„Hm. Tak začneme třeba tím psem. Jeho mrtvolu dostal John Palin, veterinární lékař v South Parisů. Na zvířata je asi stejný odborník, jako Henry Ryan na lidi. Řekl mi, že vzhledem k tomu, že vývrtka pronikla psovi do srdce a ten zemřel téměř okamžitě, lze čas smrti určit poměrně přesně.“

„No, to tedy je příjemná změna,“ řekl Alan. Musel pomyslet na ty romány Agathy Christie, jež tak ráda čítala Annie. Většinou v nich vystupoval nějaký vetchý venkovský doktor, vždy schopný určit dobu smrti na časový úsek mezi půl pátou a čtvrt na šest. Po téměř dvaceti letech služby u policie Alan věděl, že realističtější odpověď na otázku o době úmrtí je,Někdy minulý týden. Snad.

„Že jo? Každopádně tedy doktor Palin říká, že ten pes zemřel někdy mezi desátou hodinou a polednem. Peter Jerzyck vypověděl, že když přišel do ložnice, aby se oblékl na mši – krátce po desáté – byla jeho žena ve sprše.“

„Ano, to přece víme, že to bylo o fous,“ řekl Alan. Pocítil trochu zklamání. „Ale i tenhle Palin musí počítat s nějakou vůlí, pokud se nechce pasovat na Boha. Stačí patnáct minut a Wilma v tom lítá.“

„Jo? Tak tobě se tedy zdá, že v tom lítá, Alane?“

Zvažoval chvíli tu otázku a pak důrazně řekl: „Popravdě řečeno, starý brachu, moc se mi to nezdá. A nikdy se mi to nezdálo.“ Alan pocítil nutnost dodat: „Ale zároveň budeme vypadat jako idioti, když necháme ten případ otevřený jen na základě zprávy nějakého koňského doktora a časové mezery – kolika? – patnácti minut?“

„Dobře, tak tedy přejdeme k tomu vzkazu na vývrtce. Vzpomínáš si, co tam bylo napsáno?“

„Mně nebude nikdo házet bláto na čistá prostěradla. Říkala jsem, že si to s tebou vyřídím.“

„Ano, tohle. Expert na rukopisy v Auguste nad tím ještě sice bádá, ale Peter Jerzyck nám předal vzorek rukopisu své ženy a teď tady před sebou na stole mám kopie jak toho vzkazu, tak vzorku jejího rukopisu. Nepodobají se. Nepodobají se ani v nejmenším.“

„Tohle mi neříkej!“

„No to ti tedy říkám. Měl jsem dojem, že jsi člověk, kterého nic jen tak nepřekvapí.“

„Bylo mi jasné, že něco tady nesedí, ale pořád mi hlavou vrtaly ty kameny, zabalené do papírů se vzkazy. Jasně, časová posloupnost není ideální, nad tím jsem také dumal – ale celkem jsem to bral. Hlavně asi proto, že mi to připadalo jako jednání, které Wilmě Jerzyckové perfektně sedí. Jsi si naprosto jistý, že neměnila svůj rukopis?“ Nevěřil tomu – dělat něco anonymně, to nikdy nebyl styl Wilmy Jerzyckové – ale vyloučit se to nedalo.

„Já? Já jsem o tom přesvědčen. Já ale nejsem žádný expert a můj názor by před soudem neobstál. Proto jsem ten lístek poslal na rozbor.“

„Kdy budeš mít zprávu od experta?“

„Nemám ani ponětí. Ale než přijde, Alane, věř mi – je to jako jablka a pomeranče. V ničem se ty rukopisy nepodobají.“

„No dobře, ale když to nepsala Wilma, tak někdo prostě potřeboval, aby Nettie uvěřila, že Wilma to psala. Kdo? A proč? Proč, pro kristapána?“

„Jo, hochu, to já nevím – je to tvoje městečko. A mám pro tebe ještě dvě další věci.“

„Tak říkej.“ Alan vložil stříbrné dolary zpátky do zásuvky a pak nechal po zdi kráčet hubeného dloubána v cylindru. Na cestě zpátky se dlouhán změnil na čápa.

„Ať už toho psa zabil kdo chtěl, nechal zevnitř na kouli předních dveří Nettiina domku spoustu zakrvavených otisků prstů – to je první důležitá věc.“

„Kurva drát!“

„No, obávám se, že ne tak docela. Jsou rozmazané. Pachatel je tam nejspíš zanechal, když bral za kouli při odchodu.“

„Nejsou vůbec k ničemu?“

„Máme pár částí, které by mohly být k něčemu, i když jako důkaz pro soud by to asi nebylo. Poslal jsem je FBI do Virginie, mají tam počítačový program Print-Magic. Dají se na tom dělat divy při rekonstrukci otisků. Jsou sice pomalí jako šneci – ozvou se nejdřív tak za týden až deset dní – ale já jsem zatím provedl porovnání těch částí s otisky Wilmy Jerzyckové, které mi včera večer poslala na všechno myslící kancelář ohledavače mrtvol.“

„Nesouhlasí?“

„No, je to jako s tím písmem. Alane – je to porovnávání zlomků s kompletními otisky. Kdybych na něco takového měl před soudem přísahat, rozcupovala by mě obhajoba na kousky. Ale protože my nejsme u soudu, tak ti říkám ne – nejsou si podobné. Je to především otázka velikosti. Wilma Jerzycková měla malou ruku. Ty zlomky otisků, které máme, patří nějaké velké ruce. I když bereme v úvahu, že jsou rozmazané, musela to být sakra velká ruka.“

„Jsou to otisky nějakého muže?“

„O tom jsem přesvědčen. Ale opět – před soudem by to neobstálo.“

Дата добавления: 2015-10-29