JÁ V STAROŽITNOSTI 2 страница

„Kdo by to byl, sakra?“ Na stěně se náhle objevil stín majáku, měnícího se na pyramidu. Pyramida se otevřela jako květina a stala se z ní husa, letící ve sluneční záři. Alan se snažil zahlédnout tvář toho muže – ne Wilmy Jerzyckové, nýbrž nějakého muže – který přišel do Nettiina domu poté, co Nettie v neděli ráno odešla. Toho muže, který zabil Nettiina Lupiče vývrtkou a pak to hodil na Wilmu. Snažil se zahlédnout nějakou tvář, ale viděl jen stíny. „Sakra, Henry, kdo by vůbec chtěl něco takového udělat, když to tedy nebyla Wilma?“

„To já nevím. Ale myslím si, že možná máme svědka toho incidentu s házením kamení.“

„Cože? Koho?“

„Řekl jsem možná, nezapomínej na to.“

„Vždyť vím. Tak mě nenapínej. Kdo je to?“

„Nějaký kluk. Ta ženská, co bydlí vedle Jerzycků, slyšela nějaký hluk, a tak vyšla ven, aby se podívala co se děje. Řekla, že si pomyslela, že ta,kráva‘ – její slova – už konečně zcvokla natolik, že ji manžel prohodil oknem. A spatřila nějakého kluka, jedoucího na kole od domu. Vypadal vyděšeně. Ptala se ho, co se tam děje. Kluk jí řekl, že podle jeho názoru se pan Jerzyck pere s paní Jerzyckovou. No, a protože tohle si ta dáma myslela také a protože ten hluk právě přestal, tak už se o to dál nezajímala.“

„To byla určitě Jillian Mislaburská,“ řekl Alan. „Ten dům z druhé strany vedle Jerzycků je prázdný – je na prodej.“

„Jo. Jillian Misla – tak nějak. Mám to tady.“

,A kdo byl ten kluk?“

„Tak to nevím. Zná ho, ale nemohla si vzpomenout na jeho jméno. Ale říkala, že bydlí někde poblíž – možná ve stejném bloku. Toho si najdeme.“

„Jak měl být starý?“

„Říkala že mezi jedenácti a čtrnácti.“

„Henry, prosím tě, buď tak laskav a dovol, abych ho našel já. Šlo by to?“

„Jo,“ řekl Henry okamžitě a Alan se uvolnil. „Já stejně nechápu, proč celé vyšetřování musíme vést my, když se zločin stane přímo v okresním městě. V Portlandu nebo Bangoru se jim do toho také nepleteme, tak proč to neplatí i pro Castle Rock? Vždyť já jsem ani nevěděl jak se vyslovuje jméno té ženské, dokud jsem ho od tebe neslyšel nahlas!“

„V Castle Rocku je spousta Poláků,“ řekl Alan nepřítomně. Utrhl z bloku upozornění na dopravní přestupek jeden růžový lístek a poznamenal si na jeho zadní stranu Jill Mislaburská a Chlapec, 11-14 let.

„Kdyby toho kluka našli moji hoši, tak by se nejspíš při pohledu na tři velké státní policajty tak vyděsil, že bychom z něj nedostali ani slovo,“ řekl Henry. „Nejspíš tě bude znát – chodíš přece občas do školy s nějakými osvětovými přednáškami, ne?“

„Jistě – o bezpečnosti silničního provozu, a když je Den zákonu a práva,“ řekl Alan. Snažil se vybavit si rodiny s dětmi v bloku, kde bydlí Jerzyck a Mislaburská. Jestliže ho Jill Mislaburská znala, ale nemohla si vzpomenout na jeho jméno, tak to nejspíš znamená, že ten kluk musí bydlet někde za rohem a nebo na Pond Street. Alan rychle naškrábal na papír: DeLois, Rusk, Bellingham. Bude tam určitě ještě pár dalších rodin s kluky v této věkové skupině, které si takhle z hlavy okamžitě nevybaví, ale pro začátek zkusí tyhle tři rodiny. Téměř určitě toho kluka najde velmi rychle.

„Věděla Jill, kolik bylo hodin, když slyšela ten bengál a viděla toho kluka?“ zeptal se Alan.

„Neví to určitě, ale zdá se jí, že mohlo být něco po jedenácté.“

„Takže to se tam nemohli prát Jerzyckovi, protože ti byli právě na mši.“

„Správně.“

„Pak to tedy musel být ten člověk, co házel kameny.“

„Opět správně.“

„To je tedy ale dost zvláštní, Henry.“

„Máš pravdu už potřetí. Ještě jednou a vyhraješ opékač topinek.“

„Myslíš, že ten kluk viděl, kdo to je?“

„Normálně bych řekl, že to by bylo už víc, než si můžeme přát, ale paní Mislaburská říkala, že vypadal dost vyděšeně – takže možná přeci jen toho člověka viděl. A jestli ho skutečně viděl, tak se s tebou vsadím o pivo a panáka, že Nettie Cobbová to nebyla. Mám ten dojem, že někdo je proti sobě rozeštval, starý brachu – možná jen tak ze sportu. Jen tak pro nic za nic.“

Avšak Alanovi, který svoje městečko znal lépe, než by si Henry dokázal i jen představit, připadala tato hypotéza dost fantastická. „Možná to udělal ten kluk sám,“ řekl. „Možná právě proto vypadal tak vyděšeně. Možná řešíme jen obyčejný případ vandalismu.“

„V takovém světě, kde žijí Michael Jackson a pitomec jako Axl Rose, bych se nedivil už ničemu,“ řekl Henry, „ale vandalismus bych si dokázal lépe představit spíš u nějakého šestnáctiletého nebo sedmnáctiletého kluka, rozumíš?“

„Ano,“ řekl Alan.

„A proč tu vlastně o tom spekulujeme, když toho kluka můžeme najít? Můžeš ho přece najít, ne?“

„No jasně, určitě. Ale rád bych počkal, až bude po škole, jestli ti to bude stačit. Jak říkáš – nemělo by žádný smysl vystrašit ho.“

„To je v pořádku; těm dvěma ženským už to stejně nijak nepomůže. Máme tady všude spoustu reportérů, strašně otravují – jsou jako hejno ovádů.“

Alan pohlédl z okna právě včas, aby zahlédl přenosový vůz televizní stanice WMTW, pomalu projíždějící před budovou a nejspíš směřující k hlavnímu vchodu soudu za rohem.

„Jo, tady už jsou taky,“ řekl.

„Zavoláš mi do pěti?“

„Do čtyř,“ řekl Alan. „A děkuji ti, Henry.“

„To nestojí za řeč,“ řekl Henry Payton a zavěsil.

Bezprostředním Alanovým nutkáním bylo sehnat Norrise Ridgewicka a tohle všechno mu říci – když už nic jiného, byl Norris alespoň pozorný posluchač. Pak si ale vzpomněl, že Norris je právě teď někde uprostřed jezera Castle Lake se svým novým rybářským prutem.

Udělal na stěně ještě pár stínových zvířátek a pak vstal. Pociťoval neklid a jakousi podivnou předtuchu. Neškodilo by projet si autem blok, kde došlo k vraždám. Možná se mu vybaví pár dalších rodin s dětmi odpovídajícího věku, když uvidí jejich domy… a kdo ví? Možná to, co řekl Henry o dětech, platí i pro Polky středního věku, nakupující oblečení v obchodě v Lané Bryant. Jill Mislaburské možná osvěží paměť, když jí otázky bude klást někdo se známým obličejem.

Sáhl po služebním klobouku na věšáku u dveří, pak jej ale nechal viset. Dnes bude možná lepší, rozhodl se, když budu vypadat jen polooficiálně. A taky mě nezabije, když si místo policejního křižníku vezmu jen dodávku.

Vyšel z kanceláře a ohromeně se zastavil v přijímací místnosti. John LaPointe přeměnil svůj pracovní stůl a prostor kolem na něco, co vypadalo na potřebu okamžitého zásahu vozu první pomoci Červeného kříže. Všude byla spousta lejster. Zásuvky, povytahované a naskládané jedna na druhou, tvořily na desce stolu jakousi Babylónskou věž. Zdálo se, že každou chvíli se musí zřítit. A John, normálně nejveselejší příslušník policejního sboru, byl rudý v obličeji a klel.

„Asi ti budu muset vymýt ústa mýdlem, Johany,“ řekl Alan s úšklebkem.

John vyskočil a otočil se. Také se na Alana zašklebil. Tvářil se zahanbeně a zmateně. „Promiň, Alane. Já –“

Pak se Alan pohnul. Přeletěl místnost se stejnou neslyšnou mrštností, jež v pátek večer tolik překvapila Polly Chalmersovou. John LaPointe překvapením otevřel ústa. A pak koutkem oka spatřil, co je důvodem Alanova skoku – dvě horní zásuvky ve stohu na stole se začínaly kácet.

Alan byl sice dostatečně rychlý, aby zabránil nejhoršímu, první zásuvku už však zachytit nestačil. Přistála mu u nohou a všude kolem se rozlétly papíry, svorky a další kancelářské potřeby. Dvě další přichytil rukama u boku Johnova stolu.

„No, křiste pane! To byl teda parádní výkon, Alane!“ zvolal John.

„Díky, Johne,“ řekl Alan s útrpným úsměvem. Zásuvky začaly sklouzávat. Nemělo už cenu tlačit na ně víc, protože tím se začal posunovat celý stůl. A mimoto ho začínaly bolet konečky prstů. „Klidně mi můžeš vysekávat všechny poklony co znáš, ale zároveň bys mohl třeba zkusit zvednout tu zásuvku, co mi leží na nohách.“

„Och! Kurva! Jasně! Jasně!“ John se hrnul k zásuvce. Ve své horlivosti přitom vrazil do Alana, který tak ztratil poslední zbytky kontroly nad oběma zásuvkami, jež předtím stačil zachytit. Sesypaly se mu na nohy.

„Jauvej!“ zaječel Alan. Chytil se za pravou nohu, pak ale zjistil, že levá ho bolí víc. „Blboune jeden!“

„Kriste pane, Alane, moc se omlouvám!“

„Co to v ní máš?“ zeptal se Alan a poskakoval po pravé noze, drže se za levou. „Půlku městské skládky?“

„Než jsem začal dělat pořádek, tak nejspíš ano.“ John se provinile usmíval a začal bez ladu a skladu sbírat rozházené papíry a strkat je zase zpátky do zásuvek. Jeho obvykle milý obličej byl nyní úplně rudý. Klečel, a když se otočil, že posbírá svorky a sponky, jež zapadly pod Clutův pracovní stůl, shodil vysoký stoh formulářů a lejster, který navršil na podlaze. Celý prostor šerifovy kanceláře teď začínal vypadat jako zóna, přes niž se přehnalo tornádo. „Hup!“ řekl John.

„Hup,“ řekl Alan, sedě na stole Norrise Ridgewicka a masíruje si nárt přes masivní černé služební boty. „Jo, tak přesně tomuhle se říká hup, Johne. To perfektně popisuje situaci. Dokonalý hup.“

„Promiň,“ řekl znovu John a vsoukal se po břiše pod stůl, shrabuje oběma rukama rozsypané svorky. Alan nevěděl, zda se má smát nebo brečet. John mrskal nohama dopředu a dozadu dle pohybů svých rukou, a tak ještě víc a stejnoměrněji rozhazoval lejstra po podlaze.

„Johne, vylez odtud!“ zavolal Alan. Musel se moc přemáhat, aby se nerozesmál, ale už mu bylo jasné, že to je předem prohraná snaha.

LaPointe sebou škubnul. Hlavou s hlasitým pinknutím narazil na spodní stranu pracovního stolu. A další stoh papírů, který vytvořil na stole až na jeho kraji, aby měl místo na zásuvky, se sesunul. Větší část lejster spadla přímo na zem, avšak desítky volných listů začaly plavně poletovat vzduchem. Tohle bude uklízet celý den, pomyslel si Alan rezignovaně. Možná celý týden.

Pak už se neudržel. Zaklonil hlavu a začal se chechtat. Andy Clutterbuck, který byl v místnosti dispečerky, se přišel podívat co se děje.

„Šerife?“ zeptal se. „Je všechno v pořádku?“

„Jo,“ řekl Alan. Pak pohlédl na všechny ty formuláře a protokoly, rozseté po místnosti, a znovu se rozchechtal. „To jenom John tu tvůrčím způsobem pracuje s lejstry, nic víc.“

John se vysoukal zpod svého stolu a vstal. Vypadal jako člověk zoufale si přející, aby mu někdo dal povel,pozor‘,,k zemi‘ a pak čtyřicet dřepů k tomu navrch. Přední stranu své předtím neposkvrněné uniformy měl teď pokrytou vrstvou prachu a Alana – i přes jeho pobavení – napadlo, že to je určitě dávno, co Eddie Warburton v téhle místnosti vytíral podlahu pod pracovními stoly. Ale musel se znovu rozchechtat. Nemohl si prostě pomoci. Clut zmateně hleděl ze Johna na Alana a pak zase na Johna.

„No dobře,“ řekl Alan, začínaje se konečně ovládat. „A co tu vlastně hledáš, Johne? Svatý Grál? Ztracenou notu? Nebo co?“

„Svoji peněženku,“ řekl John, snaže si bez úspěchu očistit uniformu od prachu. „Nemůžu najít tu svoji sakramentskou peněženku.“

„Podíval ses do auta?“

„Do obou,“ řekl John. Znechuceně pohlédl na haldy nepořádku kolem svého pracovního stolu. „Prohledal jsem služební auto, kterým jsem jezdil včera v noci, i svůj pontiac. Ale když jsem tady, tak si ji někdy dávám do zásuvky stolu, protože když sedím, tak mě tlačí do zadku. Tak jsem prohlížel –“

„Kdybys tady neměl takový bordel, Johne, tak už bys ji musel dávno najít,“ řekl káravě Andy Clutterbuck.

„Clute,“ řekl Alan, „běž si hrát někam ven, jo?“

„Cože?“

Alan obrátil oči. „Najdi si nějakou práci. Myslím, že John a já to tu zvládneme; jsme totiž odborností vyšetřovatelé. A kdybychom to nezvládli, tak ti dáme vědět.“

„Jasně. Já jsem chtěl jen pomoct, ne? Já totiž tu jeho peněženku znám. Je tak nacpaná, jako kdyby v ní nosil půlku kongresové knihovny. Je vlastně –“

„Děkuji ti za tvůj příspěvek, Clute. Zatím na shledanou.“

„Nic se neděje,“ řekl Clut. „Vždycky rád pomůžu. Tak zatím, pánové.“

Alan znovu obrátil oči v sloup. Chtělo se mu zase hrozně smát, ale ovládl se. Z Johnova nešťastného výrazu bylo zřejmé, že to za žádnou legraci nepovažuje. Byl na rozpacích, ale nejen na rozpacích. Alan ztratil peněženku dvakrát nebo třikrát a znal ten mizerný pocit, který člověk dostane. Že přijde o peníze na hotovosti a musí utíkat ohlásit ztrátu kreditních karet, aby je banka zablokovala, to je jen část potíží – a někdy ke všemu ani ne ta nejhorší. Člověk si pořád připomíná, co všechno v peněžence měl – věci pro něj nepostradatelné, pro někoho jiného však bezcenné.

John seděl na bobku, sbíral lejstra a třídil je, ve tváři výraz zmaru. Alan mu pomáhal.

„Bolí tě to moc, jak ti padla ta zásuvka na nohy, Alane?“

„Ne. Znáš přece tyhle boty – jako kdybys měl na nohách olovo. Kolik jsi měl v té peněžence, Johne?“

„Pche, asi tak dvacku, víc ne. Ale minulý týden jsem konečně dostal lovecký lístek, a ten tam byl. A kreditní karta MasterCard. Budu muset zavolat do banky, aby ji zablokovali, jestli tu sakramentskou peněženku nenajdu. Ale hlavně potřebuji ty fotografie. Máti, otec, sestry… rozumíš. Takovéhle věci.“

Ale John neměl největší starost o fotografie matky, otce nebo sester; opravdu důležitá byla jen fotografie, kde byl zachycen se Sally Ratcliffovou. Clut ji pořídil na pouti ve Fryeburgu asi tři měsíce před tím, než Sally dala před Johnem přednost tomu tupci Lesteru Prattovi.

„Nu, možná někde vyplave.“ řekl Alan. „Peníze a karta možná budou pryč, ale fotky se ti nejspíš vrátí, Johne. Obvykle to tak dopadne. Znáš to přece.“

„Jo,“ řekl John s povzdechem. „Jenom kdybych… sakra, pořád si nemohu vzpomenout, zda jsem ji měl dneska ráno, když jsem přišel do práce. Ani za nic.“

„No, doufám, že ji najdeš. Dej si třeba na vývěsku do ztrát oznámení.“

„To bych mohl. A tohle tady uklidím.“

„Já vím, Johne. Jen klid.“

Alan šel k parkovišti a kroutil hlavou.

Stříbrný zvoneček nad dveřmi Nezbytných věcí zacinkal a do obchodu vstoupila trochu ostýchavě Babs Millerová, význačná členka bridžového klubu v Ash Street.

„Paní Millerová!“ uvítal ji Leland Gaunt, pročítající arch papíru, ležící vedle pokladny. Udělal si na něm nějaké znamínko. „Jsem moc rád, že přicházíte! A právě včas! Vy jste měla zájem o tu hrací skříňku, že? Je to nádherný kousek.“

„Ano, chtěla jsem si s vámi o tom promluvit,“ řekla Babs. „Nejspíš už je ale prodaná.“ Těžko si dokázala představit, že by taková krásná věc ještě nebyla prodaná. Cítila, jak jí při tom pomyšlení trochu puká srdce. Ta melodie, kterou hrála, ta, na kterou si pan Gaunt údajně nevzpomínal… měla pocit, že ví přesně, o jakou melodii půjde. Tančila kdysi na ni v podniku Pavillion v Old Orchard Beach s kapitánem fotbalového mužstva, a později téhož večera mu pod zářícím májovým měsícem ochotně obětovala svoje panenství. Přivedl ji k prvnímu a zároveň poslednímu orgasmu jejího života a ta melodie jí neustále bouřila v žilách, honila se jí hlavou jako nějaký rozžhavený drát.

„Ne, ne, je tady,“ řekl pan Gaunt. Vytáhl ji ze skleněné vitríny, kde byla ukrytá za polaroidem. Když ji Babs Millerová spatřila, rozzářila se jí tvář.

„Ta bude určitě stát víc, než mám,“ řekla Babs, „tedy myslím najednou, ale mně se skutečně moc líbí, pane Gaunte, a kdybych třeba měla možnost zaplatit vám ji na splátky… pokud to je vůbec možné…“

Pan Gaunt se usmál. Byl to vybraný, uklidňující úsměv. „Jsem přesvědčen, že vaše obavy jsou zbytečné,“ řekl. „Budete určitě překvapená, paní Millerová, jak rozumná je cena této nádherné hrací skříňky. Velmi překvapená. Posaďte se. Promluvíme si o tom.“

Posadila se.

Vykročil k ní.

Jeho oči zachytily její pohled.

V hlavě jí opět začala znít ta melodie.

A byla ztracena.

„Už si vzpomínám,“ řekla Alanovi Jillian Mislaburská. „Byl to ten kluk Rusku, myslím, že se jmenuje Billy. Nebo Bruce.“

Stáli v jejím obývacím pokoji, jemuž vévodil televizor Sony a obrovská plastika ukřižovaného Ježíše, visící na stěně za televizorem. Na obrazovce právě byl pořad pro ženy v domácnosti. Soudě ze způsobu, jakým měl Ježíš stočené oči pod trnovou korunou, si Alan pomyslel, že by spíš dával přednost jinému ženskému kvizu. Nebo pořadu Rozvodový soud. Paní Mislaburská nabídla Alanovi šálek kávy, ten však odmítl.

„Brian,“ řekl.

„Správně!“ řekla. „Brian!“

Měla na sobě svůj světle zelený župan, ovšem červený ručník kolem hlavy jí to dopoledne chyběl. Kolem hlavy měla jakousi bizarní auru z loken velikosti kartónových trubiček, jaké bývají uprostřed roliček toaletního papíru.

„Jste si jista, paní Mislaburská?“

„Ano. Dnes ráno, když jsem vstávala, jsem si na to vzpomněla. Jeho otec nám před dvěma lety dělal na domě hliníkové obklady. Ten kluk přišel a chvíli mu pomáhal. Byl to docela příjemný kluk, alespoň se mi to zdálo.“

„Máte ponětí, co tu mohl dělat?“

„Říkal, že se chtěl zeptat, jestli budou chtít někoho na uklízení příjezdové cesty přes zimu. Mám ten dojem, že tohle to bylo. Pak ještě říkal, že přijede později, až už se nebudou hádat. Vypadal jako k smrti vyděšený, a ani se tomu chudákovi nedivím.“ Potřásla hlavou. Obrovské lokny se jí pohupovaly. „Je mi líto, že takhle umřela…“ Jill Mislaburská důvěrně ztišila hlas. „Ale kvůli Peterovi jsem zase ráda. Nikdo si nedovede představit, co si musel s takovou manželkou vytrpět. Nikdo.“ Zahleděla se významně na Ježíše na stěně a pak opět na Alana.

„Hm, hni,“ řekl Alan. „Všimla jste si ještě něčeho, paní Mislaburská? Něčeho na domě, na těch zvucích, na tom chlapci?“

Přitiskla si prst na nos a naklonila hlavu. „No, ani ne. Ten kluk – Brian Rusk – měl na nosiči kola košík. Na to si vzpomínám, ale taková věc asi –“

„Moment,“ řekl Alan a zvedl ruku. V duchu se na chvíli před ním rozsvítilo nějaké jasné světlo. „Košík?“

„Prostě košík – takovou chladničku, jako si berete, když jedete na piknik nebo na nějakou party. Pamatuji si to jen proto, že byl trochu velký do nosiče. Měl ho tam nakřivo. Jako kdyby mu z nosiče padal.“

„Moc vám děkuji, paní Mislaburská,“ řekl Alan pomalu. „Opravdu vám moc děkuji.“

„Znamená to něco? Je to nějaká stopa?“

„Ach, pochybuji.“ Ale nepochyboval.

Vandalismus bych si dokázal lépe představit spíš u nějakého šestnáctiletého nebo sedmnáctiletého kluka, řekl Henry Payton. Totéž si myslel i Alan… ale setkal se už i s dvanáctiletými vandaly, a docela si dovedl představit, že v takovém piknikovém košíku či chladničce by se dalo převážet už dost kamenů.

Náhle začal mít pocit, že rozhovor, který odpoledne povede s mladým Brianem Ruskem, bude asi velmi zajímavý.

Stříbrný zvoneček zacinkal. Do Nezbytných věcí vešel pomalu, ostražitě, zamaštěnou čepici s kšiltem muchlající v rukách, Sonny Jackett. Měl chování člověka upřímně přesvědčeného, že v nejbližších okamžicích musí nutně rozbít spoustu drahých věcí, jakkoliv opatrně se bude pohybovat; výraz jeho obličeje jasně říkal, že rozbíjení věcí není jeho touhou, nýbrž jeho osudem.

„Pane Jackette!“ zvolal Leland Gaunt své obvyklé přivítání zákazníka s obvyklou živostí, načež učinil další znamínko na archu vedle pokladny. „To jsem moc rád, že jste se zastavil!“

Sonny popošel o tři kroky dál do místnosti a pak zůstal stát, ostražitě sleduje přes brýle pana Gaunta.

Дата добавления: 2015-10-29