Aacute;ST II 7 страница

Pod text naškrabal Deke svůj podpis. Cvalík si přečetl Dekovu zprávu dvakrát, zamyšleně si přitom tužkou ťukal na přední zuby, zatímco Ariadne stála opodál a čekala. Konečně se v židli předklonil, něco v textu přepsal, doplnil jednu větu, změnu i doplněk označil svými iniciálami a pak rozmáchle připojil podpis pod Dekův. Když podával růžový list papíru Ariadne, usmíval se.

„Tak!“ řekl. „A to si každý myslí, kdoví jaký lakomec nejsem!“

Ariadne pohlédla na formulář. Cvalík změnil požadovanou sumu z devíti set čtyřiceti na čtrnáct set dolarů. Pod vysvětlením Deka, nač dynamit potřebuje, připsal Cvalík toto: Raděj kupte alespoň dvacet beden, dokud je mají.

„Budete se chtít jet podívat na tu štěrkovou jámu, pane Keetone?“

„Ne, ne, to nebude třeba,“ Cvalík se opět zaklonil v židli a sepnul si ruce za krkem. „Ale řekněte Dekovi, ať mi zavolá, až ten dynamit přijde. Je to spousta materiálu. Budeme muset dát pozor, aby se nedostal do nesprávných rukou, ne?“

„To jistě,“ řekla Ariadne a odešla. A odešla celkem ráda. V tom úsměvu pana Keetona bylo cosi, co jí připadalo trochu… nu, trochu strašidelné.

Cvalík si zatím otočil židli, aby viděl oknem na Main Street, kde dnes bylo o poznání živěji, než když na ni v zoufalství hleděl v sobotu ráno. Od té doby se toho však spousta přihodilo a on má dojem, že v nejbližších pár dnech se toho přihodí ještě mnohem víc. Nu, když těch dvacet beden vysoce účinného dynamitu bude uloženo v městském skladu Veřejných služeb – ve skladu, k němuž pochopitelně on má klíč – může se už přihodit téměř cokoliv.

Úplně cokoliv.

Eso Merrill přejel přes most Tobin Bridge a vjel do Bostonu ve čtyři hodiny odpoledne téhož dne. Než konečně našel místo, jež hledal, bylo už ale dost po páté hodině. Ocitl se v podivné, z větší části vylidněné chudinské čtvrti Cambridge, někde uprostřed spleti ulic, z nichž polovina byly jednosměrky a zbytek slepé ulice. Polorozbořené budovy této chátrající části města už vrhaly do ulic dlouhé stíny, když Eso zastavil před strohou jednopatrovou cihlovou budovou na Whipple Street. Stála uprostřed prázdného, plevelem zarostlého pozemku.

Pozemek byl obehnán drátěným plotem, který však pro případného návštěvníka nepředstavoval žádný problém; vrata totiž chyběla. Zůstaly po nich jen závěsy. Eso na nich zaznamenal nějaké jizvy, nejspíš po autogenu. Projel pomalu dírou po vratech až k cihlové budově.

Stěny budovy byly holé a bez oken. Vyjeté koleje v cestě, po které přijížděl, vedly k uzavřeným vratům garáže u boku budovy, obrácené k řece Charles. Ani na garážových vratech nebyla žádná okna. Auto se pohupovalo a s vrzáním se propadalo na výmolech na cestě, kdysi vyasfaltované. Projel kolem opuštěného dětského kočárku, hozeného na hromadě střepů. Svým jediným plesnivě namodralým okem na něj z kočárku zírala roztrhaná panenka s napůl propadlým obličejem. Zaparkoval vůz před zavřenými vraty garáže. Co provede teď, krucinál? Ta cihlová budova vypadá, jako kdyby byla opuštěná už snad někdy od roku 1945.

Eso vystoupil z vozu. Z náprsní kapsy vytáhl útržek papíru. Měl na něm napsanou adresu, kde mělo být uskladněno Gauntovo auto. Opět na něj pochybovačně pohlédl. Podle čísel na několika posledních domech, kolem nichž projel, tohle možná je Whipple Street číslo 85, ale jak se o tom, sakra, má přesvědčit? Na takovýchhle barabiznách nikdy čísla nejsou a široko daleko není nikdo, koho by se mohl zeptat. Vlastně celá tahle část města je nějak strašidelná a vylidněná, z toho Eso také nemá nijak dobrý pocit. Samé opuštěné zbořeniny. Vraky aut, z nichž jsou do poslední matičky odšroubované nějak užitečné součástky a do posledního centimetru utrhané měděné dráty. Prázdné činžáky, čekající, až politici rozhodnou o jejich osudu a nastoupí obrovské bourací koule. Klikaté boční uličky, končící ve špinavých dvorech a zaneřáděných slepých vyústěních. Trvalo mu přes hodinu, než Whipple Street našel – a teď, když sem konečně dorazil, si skoro přál, aby ji vůbec býval nenašel. Tohle je ta část města, kde policajti občas nacházejí těla nemluvňat, nacpaná v popelnicích a ve vyhozených ledničkách.

Přistoupil ke dveřím garáže a hledal nějaké tlačítko zvonku. Žádné tam nenašel. Přiložil ucho k rezavému plechu a poslouchal, zda zevnitř neuslyší nějaké zvuky. Může tu klidně být i obchod s kradenými auťáky; takový kořen se zdrojem kvalitního koksu, jako byl ten, co mu Gaunt naservíroval, se může znát i s lidmi, co po západu slunce klidně prodají za prachy na dřevo třeba Porsche nebo Lamborghini.

Slyšel jen ticho.

Možná to ani není ten správný barák, pomyslel si – ale projel celou tu zakletou ulici nahoru i dolů a tohle je jediný barák dost velký – a nedobytný – na to, aby se do něj vešel větší auťák. Pokud to ovšem nezbodnul úplně a není v úplně jiné části města. To pomyšlení ho dost znervózňovalo. Chci, abys byl zpátky do půlnoci, řekl mu Gaunt. Jestli nepřijedeš do půlnoci, tak mě to bude moc mrzet. A když mě něco mrzí, tak se někdy dost rozčílím.

Zklidni se, řekl si Eso úzkostně. Je to jen vobyčejnej starej kořen se špatně udělanejma falešnejma zubama. A nejspíš teplouš.

Ale nedokázal se zklidnit – a vlastně si doopravdy ani nemyslel, že by pan Leland Gaunt byl jen vobyčejnej starej kořen se špatně udělanejma falešnejma zubama. A také si pomyslel, že ani nijak zvlášť nestojí o to dozvědět se, zda je nebo není.

Teď tu je ale úplně jiný problém: za chvíli bude tma a Eso nechce po setmění v téhle části města zůstat. S touhle částí města nebude něco v pořádku. Tady nejde jen o ty strašidelné činžáky se slepými, zírajícími okny a odstrojené auťáky, povalující se bez kol u chodníků. Od chvíle, kdy se začal blížit k Whipple Street, nespatřil přece ani jediného člověka, ať už flákajícího se po chodníku, sedícího na schodech nebo čumějícího z okna… ale zároveň měl pocit, jako kdyby ho někdo sledoval. A ten pocit má vlastně pořád: vzadu na krku se mu ježily chloupky.

Skoro jako kdyby už ani nebyl v Bostonu. Vypadá to tu spíš jako v ty zasraný Šedý zóně.

Jestli nepřijedeš do půlnoci, tak mě to bude moc mrzet. Eso sevřel ruku v pěst a zabušil na rezavý povrch garážových vrat. „Hej! Je tu někdo, kdo by se mi podíval na auťák?“

Žádná odpověď.

Dole, až u země, bylo na vratech držadlo. Vzal za něj. Ani ťuk. Dveře v rámu ani nevrzly, natož aby se posunuly ve drážkách.

Eso zasyčel a nervózně se rozhlédl. Jeho auto stálo opodál a on si snad nikdy v životě ještě nepřál víc skočit do něj a ujet. Ale neodvažoval se.

Obešel budovu, ale nebylo tam nic. Vůbec nic. Jen rozlehlé plochy cihlové zdi, natřené na nepříjemně soplovou zeleň. Na zadní zeď garáže byl sprejovou barvou nastříkán nějaký podivný nápis. Eso na něj chvíli hleděl, nechápaje, proč mu naskakuje husí kůže. Vybledlými červenými písmeny tam bylo nastříkáno YOGSOTHOTH.

Vrátil se zase k vratům garáže a přemýšlel. Co teď? Protože nebyl schopen vymyslet nic, vrátil se ke svému vozu, usedl dovnitř a hleděl na vrata garáže. Nakonec položil obě ruce na tlačítko houkačky a nechal zaznít dlouhému, zmučenému zatroubení.

Vrata garáže se okamžitě začala tiše zvedat.

Eso seděl, s ústy dokořán na to hleděl – pudově ho jako první věc napadlo, že okamžitě auto nastartuje a co možná nejrychleji odtud odjede někam co možná nejdál. Pro začátek by snad stačilo Mexico City. Pak ale znovu pomyslel na pana Gaunta a pomalu z auta vystoupil. Jakmile se vrata zvedla až ke stropu garáže, přikročil blíž.

Vnitřek garáže byl jasně osvětlen několika dvěstěwattovými žárovkami, visícími na konci silných elektrických kabelů. Na každé žárovce bylo kónické plechové stínítko, takže vrhaly na podlahu jasné světelné kruhy. Na jedné straně garáže stálo nějaké auto, zakryté plachtou. U boční stěny byl stůl, na němž leželo poházené různé nářadí. U protilehlé stěny stály na sobě tři bedny. Na nich byl postavený starší typ kotoučového magnetofonu.

Jinak byla garáž prázdná.

„Kdo votevřel ty vrata?“ zeptal se Eso potichu chraplavým hlasem. „Kdo votevřel ty zkurvený vrata?“

Ale odpověď nedostal.

Zajel svým autem dovnitř a zaparkoval ho u zadní stěny – byla tam spousta místa. Pak šel zpátky k vratům. Na zdi vedle nich byla ovládací skříňka. Eso zmáčkl tlačítko DOLŮ. Pozemek, na němž stála tato podivná cihlová budova, se začínal plnit stíny, což ho značně znervózňovalo. Pořád se mu zdálo, že tam vidí nějaké pohybující se věci.

Vrata se spustila bez jediného zavrzání či jiného zvuku. Zatímco čekal, až se úplně zavřou, rozhlížel se a hledal zvukové čidlo, které zareagovalo na zvuk jeho houkačky. Nenašel ho. Může ale být kdekoliv – vrata garáže se přece nebudou otevírat sama od sebe.

Stejně, pomyslel si, jestli někde v tomhle městě se má stát nějaký průser, tak tady ve Whipple Street by to docela sedělo.

Eso šel ke krabicím, na nichž stál magnetofon. Zvuk jeho kroků zněl na betonové podlaze dutě. Yog-Sothoth, napadlo ho náhle a otřásl se. Nemá ani ponětí, kdo je ten zasranej Yog-Sothoth, nejspíš nějakej rastafariánskej zpěvák reggae, kerýmu z jeho zaneřáděný hlavy roste půl metráku copánků, ale Esu se především nepozdával zvuk, kterým mu to jméno v hlavě rezonovalo. Myslet na takové jméno právě na takovémhle místě, to není zrovna dobrý nápad. To je spíš dost nebezpečný nápad.

K jedné z cívek magnetofonu byl přilípnutý kousek papíru. Na něm byla velkými písmeny napsána dvě slova: ZAPNI MĚ.

Eso papír strhnul a stiskl tlačítko přehrávání. Kotouče se začaly otáčet, a když uslyšel ten hlas, trochu sebou trhnul. No a co – čí hlas snad čekal? Richarda Nixona?

„Nazdar, Eso,“ řekl nahraný hlas pana Gaunta. „Tak vítej v Bostonu. Prosím tě, sundej z mého auta plachtu a nalož bedny. Je v nich dost delikátní zboží, které nejspíš budu už dost brzy potřebovat. Obávám se, že nejmíň jednu bednu budeš muset dát na zadní sedadlo, zavazadlový prostor Tuckeru není právě nejprostornější. Tvoje auto tu bude v bezpečí a zpátky dojedeš bez problémů. A hlavně si pamatuj, že čím dřív přijedeš, tím dřív budeš moci zkoumat lokality na své mapě. Přeji ti šťastnou cestu.“

Po tomto vzkazu následovalo jen šumění pásky, doprovázené vrčením motoru magnetofonu.

Eso přesto nechal cívky skoro ještě minutu točit. Celé to je nějak podivné a stává se to čím dál tím podivnější. Pan Gaunt tu během odpoledne byl… musel tu být, protože se zmínil o mapě – Eso přece do dnešního dopoledne neměl ani potuchy o nějaké mapě či nějakém panu Lelandu Gauntovi. Ten starej votrapa si snad musel najmout letadlo, zatímco on, Eso, se trmácel auťákem. Ale proč? Co tohle, kurva, má znamenat?

Ale on tu nebyl, pomyslel si. Je mi úplně fuk, jestli to je nebo není možné – ale on tu nebyl. Jen koukni třeba na ten přiblblej magnetofon. Takovýhle magnetofony už dneska nepoužívá nikdo. A koukni, jak jsou ty cívky zaprášený. I ten papír byl zaprášenej. Tohle tu na tebe čekalo pěkně dlouho. Možná to tu bylo nalíčený a chytalo prach, už když tě Pangborn posílal do báně.

To je ovšem šílenost.

To je normální blbost.

Ale stejně, něco hluboko v něm bylo přesvědčené, že to je pravda. Pan Gaunt dnes odpoledne nebyl nikde poblíž Bostonu. Pan Gaunt strávil celé odpoledne v Castle Rocku – o tom byl Eso přesvědčen – stál u okna, sledoval kolemjdoucí, možná jednu chvíli sundal ze dveří tu ceduli ZAVŘENO – KOLUMBŮV DEN a místo ní tam dal ceduli OTEVŘENO. Když zahlédl, že se blíží správná osoba – teda osoba,, s níž by chtěl týpek, jako je pan Gaunt, udělat nějaký obchod.

No jo, ale jaké vlastně dělá obchody? Eso si ani nebyl jist, zda to vůbec chce vědět. Ale chce vědět, co je v těch bednách. Pokud je má odtud vézt celou tu štreku do Castle Rocku, tak má sakra právo vědět, co v nich vlastně je.

Zmáčkl na magnetofonu tlačítko STOP, zvedl ho a postavil stranou. Z nářadí na pracovním stole vzal kladivo a páčidlo, jež bylo opřené o stěnu vedle stolu. Vrátil se k bednám a vsunul plochý konec páčidla pod dřevěné víko vrchní z nich. Zapáčil. Se slabým zavrzáním hřebíky povolily. Obsah bedny byl zakryt čtvercem tlusté látky, napuštěné olejem. Látku zvedl a už jen zíral, co vidí pod ní. Trhavé nálože. Desítky trhavých náloží.

Možná stovky trhavých náloží, každá spočívající ve svém hnízdečku z dřevité vlny.

Kriste pane, co s nima chce dělat? Začít třetí světovou válku? S divoce bušícím srdcem Eso zase zatloukl hřebíky zpátky a bednu s náložemi postavil stranou. Otevřel druhou bednu v očekávání, že opět spatří úhledné řady tlustých červených kolíků, jež trochu připomínají světelné silniční značky. Ale nebyl v ní dynamit. Byly v ní pistole. Mohlo jich být celkem tak dvacet, třicet – všechno vysoce výkonné automatické pistole. Zavanul k němu pach vazelíny, jež je pokrývala. Nevěděl, jaké to jsou značky – možná německé – ale bylo mu jasné, co obnášejí: dvacet let až doživotí, jestli ho s nimi chytnou ve státě Massachusetts. Pokud jde o zbraně, policajti jsou dost zaseknutí, zvláště pokud to jsou zbraně automatické.

Tuto bednu dal na stranu, aniž zase víko přitloukl. Otevřel třetí bednu. Byla plná krabiček s náboji do pistolí.

Eso o krok ustoupil, nervózně si dlaní levé ruky otíraje ústa. Trhavé nálože. Automatické ruční zbraně. Munice.

Tak tohle je ten obchod?

„Tak já teda ne,“ řekl Eso tiše, kroutě hlavou. „Já ne. Ani ve srandě.“

To Mexico City vypadá pořád líp a líp. Konečně Rio by také nebylo špatné. Eso nevěděl, na co Gaunt potřebuje tyhle věci – jestli je použije třeba na výrobu nějakých lepších pastí na myši nebo elektrických křesel –, rozhodně mu však bylo jasné, že on s tím nechce mít nic společného, ať už jde o cokoliv. On mizí, a to hned.

Zrak mu spočinul na bedně s automatickými pistolemi.

Jednoho z těchhle miláčků si vemu s sebou, pomyslel si. Jako takovou náplast na ty moje všechny trable. Něco jako suvenýr.

Vykročil k bedně – a v témže okamžiku se cívky magnetofonu opět začaly otáčet, i když žádné jeho tlačítko nebylo stisknuté.

„Na to zapomeň, Eso,“ poradil mu studený hlas pana Gaunta a Eso zaječel. „Nechtěj mě oblafnout. Kdybys to snad chtěl někdy třeba jen zkusit, tak s tebou zatočím tak, že to, co pro tebe chystali bratři Corsonovi, bude vypadat jako procházka růžovým sadem. Teď jsi můj člověk. Drž se mne a budeme se bavit. Drž se mne a budeš se moci pomstít každému v Castle Rocku, kdo ti kdy ublížil… a odejdeš jako boháč. Zkus jít proti mně a nevyjdeš z pláče.“

Magnetofon se zastavil.

Vypoulené oči Esa klouzaly po šňůře přístroje až k zástrčce na jejím konci. Ležela na podlaze, pokrytá vrstvou prachu.

Mimoto nikde poblíž stejně nebyla žádná zásuvka.

Eso se náhle začínal cítit trochu klidněji, což nebylo ani tak podivné, jak by se snad zdálo. Že se jeho emocionální barometr začínal zklidňovat, to mělo dva zásadní důvody.

Prvním byl ten, že Eso byl vlastně primitiv a buran. Docela by mu vyhovovalo, kdyby bydlel v nějaké jeskyni a tahal po ní svoji ženu za vlasy, kdyby neházela dost rychle kamení na nepřátele. Představoval typ muže, jehož reakce jsou dokonale odhadnutelné pouze v případě, kdy je konfrontován s jasně větší silou a autoritou. Podobné případy nenastávaly sice často, ale když už k nim došlo, skláněl se před onou větší silou téměř okamžitě. I když si to neuvědomoval, byla to především tato jeho vlastnost, která ho přiměla k útěku před Létajícími bratry Corsonovými. U mužů jako Eso Merrill je jediným pudem, který je silnější než touha dominovat, hluboká potřeba ohnout se a poníženě obnažit nechráněný krk, objeví-li se nějaký skutečný vůdce stáda.

Ten druhý důvod byl ještě prostší: rozhodl se věřit tomu, že tohle všechno se mu jen zdá. Nějaké jeho části sice bylo jasné, že to není pravda, ale přesto byla tahle myšlenka pro něj snadněji stravitelná než to, co mu říkaly jeho smysly; nechtěl ani uvažovat o světě, který by připouštěl i jen pouhou přítomnost pana Gaunta. Snazší – a bezpečnější – bude na chvíli takové myšlenkové postupy prostě odpojit a pokračovat v plnění úkolu, který dostal. Až ho splní, možná se přece jen nakonec probudí ve světě, který zná. Ten svět nepochybně také má nepříjemné stránky, ale s nimi si dokáže poradit.

Na bedny s municí a pistolemi zase přitloukl víka. Pak šel k přikrytému automobilu a chytil za plátěnou plachtu, na níž byla také vrstva prachu. Stáhl ji… a na chvíli úžasem a vzrušením zapomněl na všechno kolem.

Byl to Tucker, ano – a byl nádherný.

Barva laku byla kanárkově žlutá. Proudnicové linie karosérie se blyštěly chromém na bocích a pod prolamovaným předním nárazníkem. Uprostřed masky z kapoty vyčnívalo třetí čelní světlo pod ornamentem, připomínajícím lokomotivu nějakého futuristického expresního vlaku.

Eso pomalu vůz obešel, hltaje ho očima.

Na každé straně kapoty byly vzadu pochromované mřížky; neměl ani potuchy, k čemu by mohly být. Balónové pneumatiky Goodyear s bílými pruhy na bocích byly tak čisté, že pod zavěšenými lampami téměř zářily. Splývavými písmeny byla na zadním víku chromém napsána slova „Tucker Talisman“. Eso nikdy neslyšel, že by takový model existoval. Byl přesvědčen, že jediný model, který kdy Preston Tucker uvedl na trh, byl Tucker Torpédo.

Starý brachu, teď je tu ale jiný problém – na tomhle vozítku není žádná poznávací značka. To chceš jet celou tu štreku až do Maine v autě, které je nenápadné jako dvoumetrové lejno v trávě, je bez čísla a napěchované zbraněmi a výbušninami?

Ano. Chce. Jistě, je to sice uhozený nápad, hodně uhozený… ale to, co má na vybranou – kdyby se pokusil oblafnout pana Lelanda Gaunta –, je mnohem horší. Mimoto, tohle všechno je přeci sen.

Vytáhl z obálky klíče, šel dozadu ke kufru auta a marně hledal štěrbinu zámku. Po chvíli si vzpomněl na ten film s Jeffem Bridgesem a došlo mu to. Stejně jako německý VW brouk a chevrolet Corvair má Tucker vzadu přece motor. Zavazadlový prostor je vpředu.

Zámek našel přímo pod tím podivným třetím světlem. Otevřel kufr. Zavazadlový prostor měl Tucker skutečně poněkud malý. Byl prázdný, mimo jediného předmětu. Tím byla malá lahvička s bílým práškem, jež měla řetízkem k uzávěru připevněnou lžičku. Na řetízku byl nalepen nějaký kousek papíru. Eso ho utrhl a přečetl si vzkaz, který na něm byl napsán drobnými tiskacími písmeny:

UPNI SI

Eso poslechl.

Šňupnutí špetky vynikajícího prášku pana Gaunta způsobilo, že mu mozek začal zářit jako hrací skříň Henryho Beauforta. Eso naložil bedny s pistolemi a municí do kufru auta. Bednu s dynamitovými náložemi dal na zadní sedadlo. Na chvíli práci přerušil a zhluboka se nadechl. Auto bylo cítit onou nezaměnitelnou vůní nového vozu, nad niž neexistuje na světě už snad nic (možná mimo vůně dámské kočičky). Když si sedl za volant, spatřil, že auto skutečně je úplně nové: počítadlo kilometrů Gauntova vozu ukazovalo 00000,0. Eso zasunul klíček do zapalování a otočil jím. Talisman nastartoval s tichým, příjemným zabubláním motoru. Kolik koní asi má pod kapotou? Neměl ani potuchy, ale zdálo se mu, že jich tam je celé stádo. Ve vězeňské knihovně bylo hodně knížek o automobilech a Eso jich většinu přečetl. Tucker Torpédo byl šestiválec o obsahu něco přes pět a půl litru, podobný autům, které stavěl v letech 1948 – 1952 Ford. Pod kapotou měl dobrých sto padesát koní.

Дата добавления: 2015-10-29