JÁ V STAROŽITNOSTI 3 страница

„No,“ řekl, „já sem teda nepřišel nic kupovat. To vám říkám na rovinu. Harry Samuels mi řek, že sté mu povídal, abych se tu zastavil, dyš mi to vyjde. Říkal mi, že tu máte ňákou slušnou soupravu nástrčnejch klíčů. Docela by se mi hodila, tohle ale asi není krám pro člověka, jako sem já. Tak vám to jen říkám na rovinu, pane.“

„Nu, já skutečně oceňuji vaši upřímnost,“ řekl pan Gaunt, „ale neházejte předčasně flintu do žita, pane Jackette. Tohle je skutečně slušná souprava nástrčných klíčů – dají se nastavovat dle palců i centimetrů.“

„Jo, fakt?“ Sonny zvedl obočí. Slyšel, že takové věci existují, člověk pak může dělat jak na domácích, tak zahraničních vozech se stejnými klíči, ale nikdy nic tak takového na vlastní oči ještě neviděl. „Fakticky?“

„Ano. Jakmile se mi doneslo, že něco podobného hledáte, vzal jsem tu soupravu dozadu do skladu. Jinak by se prodala okamžitě – ale chtěl jsem, abyste se na ni alespoň podíval, než ji prodám někomu jinému.“

Sonny Jackett na to reagoval s obvyklou yankeeskou podezřívavostí. „To mi ale řekněte, proč byste to dělal?“

„Protože vlastním veterána a veteráni potřebují častou údržbu. A já jsem slyšel, že vy jste ten nejlepší automechanik široko daleko.“

„Aha.“ Sonny se uvolnil. „Možná sem. A co to máte za auťák?“

„Tucker.“

Sonnyho obočí vystřelilo a on pohleděl na pana Gaunta s náhlým respektem. „Torpédo! No to je věc!“

„Ne. Já mám Talisman.“

„Eh? Nikdy sem neslyšel vo auťáku Tucker Talisman.“

„Postavili jen dva kusy – jeden prototyp a pak ten můj. To bylo v roce 1953. Pan Tucker se krátce nato přestěhoval do Brazílie, kde pak zemřel.“ Pan Gaunt se zasněně usmál. „Preston byl príma chlap a kouzelník, pokud šlo o design aut… ale nebyl to žádný obchodník.“

„Vážně?“

„Ano.“ Oči pana Gaunta se opět zaostřily. „To ale bylo včera, dnes je to jinak. Obraťme list, co, pane Jackette? Obraťme list, jak vždycky říkám – hleďme dopředu, s důvěrou kráčejme vstříc budoucnosti a nikdy se neohlížejme!“

Sonny koutky očí neklidně sledoval pana Gaunta a neříkal nic.

„Dovolte, abych vám ty nástrčné klíče ukázal.“

Sonny hned nesouhlasil. Místo toho dál nedůvěřivě hleděl na obsah skleněných vitrín. „Nemůžu si dovolit nic drahýho. Mám spoustu nezaplacenejch účtů. Někdy si myslím, že se na celej ten kšeft vybodnu a nechám si platit podporu vod vokresu.“

„Já vás chápu,“ řekl pan Gaunt. „Podle mého názoru za to ovšem mohou ti republikánští bulíci.“

Sonnyho uzavřená, nedůvěřivá tvář se okamžitě uvolnila. „S tímhle teda máte sakra pravdu, šéfe!“ zvolal. „George Bush tuhle zemi skoro zruinoval… von a ta jeho posraná válka! Vy ale máte dojem, že by demokrati mohli příští rok postavit někoho, kdo by to ve volbách vyhrál?“

„Silně pochybuji,“ řekl pan Gaunt.

„Například Jesse Jackson – ten negr.“

Pohlédl zkoumavě na pana Gaunta, který trochu naklonil hlavu na stranu – jako kdyby chtěl říci Ano, příteli – klidně mluv upřímně. Jsme oba chlapi světa znalí, kteří se nebojí nazývat věci pravým jménem. Sonny Jackett se zklidnil ještě víc, už tolik nemyslel na svoje zaprášené ruce, byl už víc v pohodě.

„Helejte, já teda nemám nic proti negrům, ale dyž bych si teda měl představit ňákou cikorku v Bílým domě – v Bílým domě – tak to mě teda mrazí.“

„To se vám ani nedivím,“ souhlasil pan Gaunt.

„Nebo třeba ten taliján z New Yorku – ten Mario Ku-ó-mo! To si myslíte, že chlápek s takovýmhle ménem by mohl vykopat toho brejlatýho vopičáka z Bílýho domu?“

„Ne,“ řekl pan Gaunt. Zvedl pravou paži a dlouhý ukazováček dal asi centimetr od svého rozpláclého, ošklivého palce. „Mimoto nevěřím chlapům s prťavou hlavičkou.“

Sonny na chvíli zalapal po dechu, pak se plácl do kolen a vybuchl v hvízdavý smích. „Nevěřím chlapům s prťavou hlavičkou – no teda! To je dobrý, šéfe! To je sakra moc dobrý!“

Pan Gaunt se šklebil.

Oba se na sebe šklebili.

Pan Gaunt přinesl soupravu nástrčných klíčů, uložených v koženém pouzdru, vykládaném černým sametem – byla to nejkrásnější souprava nástrčných klíčů z chromové ocele, jakou kdy Sonny Jackett viděl.

Šklebili se na sebe nad nástrčnými klíči, cenili zuby jako opice, které se chystají na sebe vrhnout. A Sonny – pochopitelně – tu soupravu koupil. Její cena byla neuvěřitelně nízká – sto sedmdesát dolarů a pár fakt zábavných legrácek, jež provede Donu Hemphillovi a reverendu Rosovi. Sonny řekl panu Gauntovi, že mu to bude potěšením – docela rád nasere ty pámbíčkářské republikánské parchanty. Šklebili se při pomyšlení na ty legrácky, které vyvedou Funivému Vildovi a Donu Hemphillovi.

Sonny Jackett a Leland Gaunt – prostě dvojka šklebících se světa znalých chlapů.

A nad dveřmi zacinkal stříbrný zvoneček.

Henry Beaufort, majitel a provozovatel Žlutého tygra, bydlel v domku, vzdáleném asi půl kilometru od jeho podniku. Myra Evansová zaparkovala na parkovišti restaurace – teď v nezvykle horkém ranním slunci jinak prázdném – a k Henryho domku se vydala pěšky. Vezmeme-li v úvahu její poslání, pak se jednalo o rozumnou opatrnost. Nemusela mít žádné obavy. Tygr nikdy nezavíral před jednou hodinou po půlnoci a Henry jen zřídkakdy vstával před jednou hodinou po poledni. Všechno bylo jasné. Henryho auto, perfektně udržovaný thunderbird z roku 1960, jeho pýcha a radost, stálo na příjezdové cestě k domku. Myra na sobě měla džínsy a jednu z manželových modrých pracovních košil. Podolek košile měla venku, plandal se jí až skoro ke kolenům. Skrýval pásek, který měla pod košilí, a na něm zavěšenou pochvu. Chuck Evans byl sběratel veškerých předmětů, nějak se vážících ke druhé světové válce (a ačkoliv Myra o tom neměla ani potuchy, realizoval již koupi předmětu z tohoto oboru v novém obchodu v městečku), a v té pochvě byl zasunut japonský bajonet. Myra ho sejmula před necelou půlhodinou ze zdi v Chuckově suterénním doupěti. Při každém kroku jí pochva narážela na pravé stehno.Chtěla mít už svůj úkol za sebou, aby se mohla zase vrátit ke své fotografii Elvise. Zjistila, že když fotografii drží v ruce, vždy se dostaví nějaký příběh. Ne sice žádný skutečný příběh, ale v některých ohledech – vlastně ve všech ohledech – příběh, který shledávala lepším než nějaký skutečný příběh. První jednání – to byl koncert, kde ji Král vytáhl na jeviště, aby si s ním zatančila. Druhé jednání byl Zelený pokoj po koncertu a třetí jednání proběhlo v Elvisově limuzíně. Limuzínu řídil jeden z Elvisových memphiských zaměstnanců a Král se ani neobtěžoval vytáhnout mezi nimi a řidičem tmavé sklo, když s ní na zadním sedadle během jízdy na letiště prováděl ty nejnemravnější a nejslastnější věci.

Čtvrté jednání se jmenovalo V letadle. Během něho byli v Elvisově tryskovém convairu Lisa Marie… vlastně na velkém dvojlůžku za přepážkou v zadní části kabiny, abychom byli přesní. Toto jednání vychutnávala Myra včera a dnes ráno: vznášela se ve výšce deseti kilometrů v Lise Marii, vznášela se v posteli s Králem. Klidně by tam s ním zůstala nekonečně dlouho, ale bylo jí jasné, že nemůže. Čekalo je jednání páté: Elvisovo sídlo Graceland. A jakmile se tam octnou, nepochybně bude všechno ještě krásnější.

Nejdřív ale musí vyřídit svůj úkol.

Dnes ráno ležela po odchodu manžela v posteli, nahá s výjimkou podvazkového pásu (Král vyjádřil velmi jasně svoje přání, aby si ho Myra nechala), fotografii pevně svírala v rukách, sténala a pomalu se převalovala na pokrývkách. A pak, zničehonic, dvojlůžko zmizelo. Tiché šumění motorů Lisy Marie utichlo. Vůně Králova parfému English Leather se vytratila.

Místo všech těch nádherných věcí se objevil obličej pana Gaunta… jenomže vůbec nevypadal tak, jako když byla u něj v obchodě. Pokožku obličeje měl šupinatou a jakoby sežehnutou nějakým netušeným žárem. Pulsovala a svíjela se, jako kdyby pod ní byly nějaké věci, snažící se dostat na povrch. A když se usmál, změnily se jeho velké pravoúhlé zuby na zdvojenou řadu tesáků.

„Je čas, Myro,“ řekl pan Gaunt.

„Chci být s Elvisem,“ zasténala. „Udělám to, ale ne teď –prosím, ne právě teď.“

„Ale ano, právě teď. Slíbila jsi to a svůj slib musíš dodržet. Kdybys ho nesplnila, moc bys toho litovala, Myro.“

Zaslechla ostré prasknutí. Pohlédla na fotografii a s hrůzou spatřila prasklinu ve skle, překrývajícím tvář Krále.

„Ne!“ vykřikla. „Ne, nedělejte to!“

„To nedělám já,“ odpověděl se smíchem pan Gaunt. „To děláš ty. A děláš to proto, že jsi jen obyčejná blbá a líná kráva. Tohle je Amerika, Myro, tady v posteli pracují jenom děvky. V Americe musí důvěryhodní lidé vstát z postele a vydělat si na věci, které potřebují, jinak o ně navždy přijdou. Na to možná zapomínáš. Jistě, klidně si na tu malou taškařici, kterou je třeba provést panu Beaufortovi, mohu najít někoho jiného, ale pokud jde o tu tvoji krásnou affaire de coeur s Králem –“

Ve skle na fotografii se objevila další prasklina jako stříbrným šlehnutím blesku. A ona s nesmírnou a stále se zvyšující hrůzou sledovala, jak tvář pod sklem stárne, vrásčí se a kroutí vlivem pronikajícího ničivého vzduchu.

„Ne! Já to udělám! Udělám to okamžitě! Už vstávám, vidíte? Hlavně to zastavte! ZASTAVTE TO!“

Myra vyskočila z postele rychlostí ženy, která právě zjistila, že sdílí lože s hnízdem škorpiónů.

„Zastavím to, když dodržíš svůj slib, Myro,“ řekl pan Gaunt. Mluvil teď z nějaké hluboko zasuté dutiny v její hlavě. „Víš, co máš dělat, ne?“

„Ano, vím!“ Myra pohlédla zoufale na fotografii – na podobiznu nějakého starého, nemocného člověka s tváří zvrásněnou léty výstřelků a poživačnosti. Ruka, držící mikrofon, připomínala supí pařát.

„Až po splnění úkolu přijdeš zpátky,“ řekl pan Gaunt, „bude fotografie zase v pořádku. Hlavně ať tě nikdo neuvidí, Myro. Jestli tě někdo uvidí, tak ty nikdy neuvidíš jeho.“

„Dám pozor!“ breptala. „Přísahám, že mě nikdo neuvidí!“

A teď, když se blížila k domku Henryho Beauforta, si tuto výstrahu připomněla. Rozhlédla se, zda někdo nepřichází po silnici. Ta byla ale v obou směrech liduprázdná. Na holé říjnové pastvině poblíž tesklivě zabučela kráva. Jiné zvuky se neozývaly. Ovzduší tepalo jako něco živého a zem ochromeně ležela pod náporem toho nezvyklého, pomalého tepu jakoby odněkud odjinud.

Myra vešla na příjezdovou cestu, odhrnula si podolek modré košile a hmatem se přesvědčila, zda jsou pochva s bajonetem na svém místě. Prostředkem zad, pod podprsenku, jí stékal s lechtáním a bodáním pot. I když si to neuvědomovala – a ani by tomu neuvěřila, kdyby jí to někdo řekl – na chvíli v tom venkovském klidu byla téměř krásná. Její neurčitý, prostý obličej se v těchto chvílích naplnil výrazem hlubokého odhodlání a poslání, jaké doposud nepoznala. Poprvé od doby střední školy, kdy se rozhodla, že jejím životním posláním bude sníst všechny kokošky, tyčinky a pralinky na světě, se jí v tváři objevily jasně ohraničené lícní kosti. V posledních asi čtyřech dnech, kdy byla až příliš zaměstnána progresivněji odvážnějším a odvážnějším sexem s Králem, moc na jídlo nemyslela. Vlasy, obvykle jí padající do čela a lemující tvář jako zpihlý hadr, měla stažené do úhledného ohonu, obočí odhalené. Většina pupínků, zářících jí v obličeji jako bouřící vulkány už od dvanácti let, nepochybně vylekaná náhlým předávkováním hormonů se stejně náhlým současným přerušením přísunu cukru po dlouhých letech denního předávkování, jí z pokožky obličeje zmizela. Ještě větší proměnou prošly její oči – velké, modré, téměř divoké. To nebyly oči Myry Evansové, ale oči nějaké šelmy z džungle, která může každým okamžikem zaútočit.

Došla k Henryho autu. Teď směrem do města něco jelo – nějaká stará, rachotící farmářská dodávka. Myra se protáhla k předku auta, přičapla před jeho maskou, a dokud dodávka nezmizela z dohledu, zůstala skrytá. Pak se opět napřímila. Z náprsní kapsy košile vytáhla složený list papíru. Rozložila ho, pečlivě uhladila a pak ho zasunula pod jeden ze stěračů na čelním skle thunderbirdu tak, aby byl krátký text, na něm napsaný, jasně čitelný.

Text zněl:

nikdy si už nedovoluj nedat mi nalejt a pak mi brát klíče od auta kryso jedna odporná!

A teď měl nastoupit bajonet.

Znovu se krátce rozhlédla, ale jedinou pohybující se věcí ve žhavém dni byla osamocená kráva, nejspíš ta, která před chvílí bučela. Sešla až k telegrafnímu sloupu přímo na druhé straně silnice a teď jako kdyby Myru sledovala.

Myra vytáhla bajonet, pevně ho uchopila oběma rukama a vší silou ho zarazila až po rukověť do bílého pásu na boku přední pneumatiky na straně řidiče, V obličeji měla ostražitý výraz v očekávání hlasitého prásknutí, avšak ozvalo se jen náhlé zasyčení – zvuk podobný tomu, který by vydal muž právě nakopnutý mezi nohy. Thunderbird se začal naklánět doleva. Myra bajonetem zapáčila a díru rozšířila. Byla vděčná Chuckovi, že svoje hračky udržuje ostré.

Když do rychle se zplošťující pneumatiky vyřízla gumový úsměv, přešla na druhou stranu auta a celý postup zopakovala na pneumatice na straně spolujezdce. Stále ještě toužila být už zase zpátky u své fotografie, ale zjistila, že je zároveň i ráda, že sem šla. Je to přece tak vzrušující. Pomyšlení na obličej Henryho, až spatří, co se stalo s jeho mileným thunderbirdem, ji skutečně téměř vzrušovalo. Bůh ví proč, ale napadlo ji, že až bude zase konečně zpátky na palubě Lisy Marie, že by mohla Králi předvést jednu či dvě nové polohy.

Přesunula se k zadním pneumatikám. Bajonet teď už neřezal tak hladce, ale přidala na nadšení a rozpárala i zbývající pneumatiky.

Když splnila úkol, když všechny čtyři pneumatiky byly ne pouze probodané, nýbrž doslova rozřezané, Myra odstoupila od auta, aby svoje dílo zkontrolovala. Byla udýchaná a rychlými pohyby si stírala pot z čela. Thunderbird Henryho Beauforta nyní seděl na příjezdové cestě o dobrých patnáct centimetrů níž, než když přicházela. Spočíval na ráfcích a drahé radiálky vlály v pomuchlaných plachtách kolem nich. A pak, i když to už v zadání neměla, rozhodla se Myra svoje dílo korunovat. Přejela bajonetem po boku vozu a zanechala na jeho nablýskaném povrchu dlouhou, zubatou rýhu.

Bajonet při styku s kovem slabě skřípal a Myra s úlekem pohlédla k domku, náhle přesvědčena, že Henry Beaufort ten zvuk určitě musel slyšet, že roleta na okně ložnice se náhle odhrne a on na ni bude zírat.Nic takového se sice nestalo, avšak bylo jasné, že je nejvyšší čas zmizet.

Už tu byla dost dlouho, a mimoto – doma, v její ložnici, na ni čeká Král. Myra se rozběhla po příjezdové cestě, bajonet přitom zasunula do pochvy a pak jej opět skryla pod podolek košile. Na zpáteční cestě ke Žlutému tygru ji minulo jen jediné auto, to ale jelo opačným směrem – pokud ji řidič nesledoval ve zpětném zrcátku, tak ji mohl zahlédnout pouze zezadu.

Vklouzla do svého auta, stáhla si gumičku z vlasů, rozpustila si je obvyklým způsobem a jela zpátky do města. Řídila jednou rukou. Její druhá ruka měla svoji práci v partiích pod pasem. Vřítila se domů a schody do ložnice brala po dvou. Fotografie ležela na posteli, kde ji ráno nechala. Myra skopnula střevíce, strhla ze sebe džínsy, uchopila fotografii a skočila s ní do postele. Praskliny ve skle zmizely; Král byl opět mladý a krásný.

Totéž se dalo říci o Myře Evansové… alespoň dočasně.

Stříbrný zvonek nad dveřmi zacinkal svůj rolničkový nápěv. „Dobrý den, paní Potterová!“ řekl Leland Gaunt vesele. Udělal značku na archu papíru vedle pokladny. „Už jsem si myslel, že se snad ani nezastavíte.“

„Však mi to vyšlo jen tak tak,“ řekla Lenore Potterová. Vypadala rozčileně a roztržitě. Stříbrné vlasy, jež mívala obvykle perfektně načesané, teď tvořily jakýsi zcuchaný chumel. Zpod okraje drahé šedivé sukně z keprové látky jí vykukoval dobrý centimetr spodních kalhotek. Oči jí neklidně těkaly z místa na místo s jakýmsi zlověstným, zlostným podezřením.

„Vy jste tuším měla zájem o tu loutku,Tak jak to de?‘, že? Zmiňovala jste se mi, myslím, že vlastníte už celou sbírku takových dětských posta-“

„Víte, popravdě řečeno mám dojem, že dnes asi nebudu mít moc náladu prohlížet si podobné jemnosti,“ řekla Lenore. Byla manželkou nejbohatšího právníka v Castle Rocku a mluvila úsečným, právnickým tónem. „Jsem v maximálně špatném rozpoložení. Mám dnes rudý den. Ne pouze červený, nýbrž rudý.“

Pan Gaunt obešel hlavní vitrínu a kráčel k ní, obličej okamžitě plný účasti a starosti. „Vážená dámo, co se stalo? Vypadáte hrozně!“

„No pochopitelně, že vypadám hrozně!“ vyštěkla. „Normální průběh mé psychické aury byl narušen – zásadně narušen! Místo modré, barvy klidu a pokoje, je moje celá calava jasně rudá! A to všechno má na svědomí ta potvora odnaproti! Ta tuplovaná potvora.“

Pan Gaunt učinil zvláštní chlácholivá gesta, aniž by se rukama dotýkal některé části těla Lenore Porterové. „Kterou potvoru máte na mysli, paní Potterová?“ zeptal se, ačkoliv to věděl velmi dobře.

„Pochopitelně Bonsaintovou! Bonsaintovou! Tu hnusnou, prolhanou Stephanii Bonsaintovou! Moje aura ještě nikdy nebyla rudá, pane Gaunte! Párkrát byla temně růžová, to ano –a jednou, když mne v Oxfordu téměř přejel nějaký opilec, byla možná na pár minut červená, ale nikdy nebyla rudá! Takhle já prostě nemohu žít!“

„Jistěže ne,“ chlácholil ji pan Gaunt. „To od vás ani nikdo nemůže očekávat, vážená paní.“

Konečně se mu podařilo dostihnout její zrak. Nebylo to nijak snadné, protože oči paní Potterové zmateně těkaly po místnosti, ale nakonec se mu to podařilo. A jakmile ji fixoval, Lenore se téměř okamžitě zklidnila. Hledíc do očí pana Gaunta, zjišťovala, že to je téměř, jako kdyby hleděla do své vlastní aury, když dělá všechna svá cvičení, jí správnou stravu (hlavně fazolové klíčky a sojovou tofu) a udržuje si plochy své calavy nejméně hodinovou meditací ráno hned po probuzení a znovu večer před spaním. Jeho oči měly světlý odstín pokojné modři pouštního nebe.

„Pojďte,“ řekl. „Pojďte sem.“ Vedl ji k řadě tří polstrovaných křesel s vysokými opěradly, v nichž za poslední týden sedělo již mnoho obyvatel Castle Rocku. Jakmile se posadila, vybídl ji pan Gaunt: „Vyprávějte mi o tom.“

„Ona mne vždycky nenáviděla,“ řekla Lenore. „Je přesvědčená, že její manžel nepostupoval u firmy tak rychle, jak si představovala, protože mu v tom bránil můj manžel. A toho že jsem naváděla zase já. Je to ženská s malým mozkem, velkým poprsím a se špinavě šedivou aurou. Znáte přece ten typ.“

„To tedy znám,“ řekl pan Gaunt.

„Ale jak moc mne nenávidí, to jsem zjistila až dnes ráno!“ Lenore Potterová se opět začínala rozčilovat, i přes uklidňující vliv pana Gaunta. „Ráno vstanu a moje truhlíky s květinami jsou úplně poničené! Poničené! Všechno, co ještě včera bylo tak nádherné, dnes zasychá! Všechno, co prospívalo auře a živilo calavu, bylo zavražděno! Zavraždila to ta potvora! Ta zasraná Bonsaintova potvora!“

Дата добавления: 2015-10-29