JÁ V STAROŽITNOSTI 4 страница

Lenořiny ruce se sevřely v pěstičky, jež skryly elegantní manikúru nehtů. Pěstičkami bušila do vyřezávaných opěradel křesla.

„Chryzantémy, astry, měsíčky… ta potvora v noci přišla a všechny je vytrhala ze země! Všude je rozházela! Jestlipak víte, kde právě teď je moje ozdobné hlávkové zelí, pane Gaunte?“

„Ne – kde?“ zeptal se jí jemně, nepřestávaje činit zvláštní pohyby těsně nad jejím tělem.

Ve skutečnosti věděl velmi dobře, kde to zelí je – a bez nejmenší pochybnosti také věděl, kdo za tuto calavu ničící spoušť je odpovědný: Melissa Clutterbucková. Lenore Potterová ženu šerifova zástupce Clutterbucka nepodezřívala, protože ženu zástupce šerifa Clutterbucka neznala – podobně Melissa Clutterbucková neznala Lenore, nanejvýš ji možná někdy pozdravila na ulici. Melissa vůči ní necítila žádnou zášť (pochopitelně mimo pocitu normálního zlomyslného potěšení, pomyslel si pan Gaunt, jež dostává každý, kdo může ničit nejmilejší majetek někoho jiného). Vytrhala Lenořiny květiny jako částečnou splátku za svoji porcelánovou soupravu. Když se ta celá záležitost rozebere, tak tu vlastně šlo jen o obchod. Nepochybně zábavný, pomyslel si pan Gaunt, ale cožpak někdo říká, že obchod musí být vždycky nudný?

„Všechny moje květiny leží na ulici!“ vykřikla Lenore. „Uprostřed Castle View. Nevynechala ani jednu! I afrikány poničila! Všechny! Všechny… poničila!“

„Viděla jste ji?“

„Já jsem ji vidět nepotřebovala! Je to jediný člověk, který mne nenávidí natolik, že je schopen provést mi něco podobného. A ty truhlíky jsou plné otisků jejích vysokých podpatků. Přísahala bych, že ta slepice nosí vysoké podpatky i do postele!

Ach, pane Gaunte,“ vzlykala, „kdykoliv zavřu oči, vidím všechno rudě! Co si jen počnu?“

Pan Gaunt chvíli neříkal nic. Jen na ni hleděl, fixoval ji očima, až se uklidnila.

„Je to lepší?“ zeptal se konečně.

„Ano!“ odpověděla tichým, uvolněným hlasem. „Myslím, že opět vidím svoji modrou barvu…“

„Ale jistě jste ještě příliš rozčilena, než abyste i jen pomyslela na nějaký nákup.“

„Ano…“

„Když si vzpomenete, co vám ta potvora provedla.“

„Ano…“

„Zasloužila by odplatu.“

„Ano.“

„Jestli vám ještě jednou něco podobného provede, bude pykat.“

„Něco mne napadlo. Zůstaňte sedět, paní Potterová. Hned jsem zpátky. Mějte zatím modré myšlenky.“

„Modré,“ souhlasila jako ve snu.

Když se pan Gaunt vrátil, vložil do rukou Lenory Potterové jednu z automatických pistolí, jež mu Eso přivezl z Cambridge. Byla nabitá a pod osvětlovacími tělesy v místnosti matně zářila modrou černí.

Lenore zvedla pistoli do výše očí. Pohlédla na ni s hlubokým potěšením a ještě hlubším ulehčením.

„Podívejte, nikdy bych nikoho nenaváděl, aby na někoho střílel,“ řekl pan Gaunt. „Alespoň tedy nikdy bez skutečně dobrého důvodu. Zdá se mi však, že vy jste žena, která možná ten dobrý důvod má, paní Potterová. Nejde o květiny – oba víme, že to není důležité. Květiny se dají nahradit. Ale vaše karma… vaše calava… nu, co jiného vlastně – kdokoliv z nás – na světě má?“ A omluvně se zasmál.

„Nic,“ souhlasila a namířila pistolí na zeď. „Pif. Pif, pif, pif. Tumáš, slepice jedna závistivá. Doufám, že tvůj manžel skončí na městské skládce. Přesně to si totiž zasluhuje. Vlastně vy oba si to zasluhujete.“

„Vidíte tady tu páčku, paní Potterová?“ Ukázal na ni.

„Ano, vidím.“

„To je pojistka. Kdyby snad ta potvora přišla znovu a chtěla vám udělat nějakou další škodu, musíte nejprve zmáčknout tuto páčku. Rozumíte?“

„Ano, jistě,“ řekla Lenore svým ospalým hlasem. „Rozumím dokonale. Pif.“

„Nikdo vám nebude dávat žádnou vinu. Konečně každá žena si musí chránit svůj majetek. Musí si chránit svoji karmu. Ta potvora Bonsaintová nejspíš už nepřijde, ale kdyby přišla…“

Významně na ni pohlédl.

„Jestli přijde, tak přijde už naposledy.“ Lenore zvedla krátkou hlaveň automatické zbraně k ústům a jemně ji políbila.

„Teď si ji uložte do kabelky,“ řekl pan Gaunt, „a jděte domů. Co vy víte – možná je právě teď u vás na dvorku. Nebo je u vás doma.“

Lenore vyděšeně vzhlédla. V její modré auře se začínaly objevovat tenké nitky zlověstně purpurové barvy, vplétaly se do ní a tančily tam. Vstala a pistoli vhodila do kabelky. Pan Gaunt se na ni přestal dívat a v tom okamžiku musela několikrát rychle zamrkat víčky.

„Je mi to moc líto, ale na tu loutku se podívám někdy jindy, pane Gaunte. Půjdu teď raději domů. Jak ji znám, může ta potvora Bonsaintová být právě teď u mne na dvorku. Může být dokonce u mne doma!“

„To je ovšem strašné pomyšlení,“ řekl pan Gaunt.

„Ano, ale majetek znamená také odpovědnost – a musí se chránit. Takovým věcem se musíme postavit, pane Gaunte. Kolik vám dlužím za tu… za ten…“ Nepamatovala se však přesně, co jí to vlastně prodal, i když byla přesvědčena, že si velmi brzy vzpomene. Místo toho jen neurčitým gestem ukázala na svoji kabelku.

„Pro vás je to zdarma. Dnes je výjimečný den. Považujte to za…“ Jeho úsměv se rozšířil. „… za takový dárek na seznámení.“

„Děkuji vám,“ řekla Lenore. „Cítím se o tolik lépe.“

„To mne těší,“ řekl pan Gaunt s malou úklonou. „Jsem rád, že jsem vám mohl posloužit.“

Norris Ridgewick nebyl na rybách.

Norris Ridgewick nahlížel oknem do ložnice Hugha Priesta.

Hugh ležel ve svém kutlochu a chrápal do stropu. Na sobě měl jen močí zažloutlé trenýrky. Ve svých obrovitých prackách s vystupujícími klouby svíral nějaký kus kožešiny. Norris si nebyl jist, co to vlastně je – Hugh měl skutečně obrovské ruce a okno bylo zaprášené – ale zdálo se mu, že to je nějaký od molů sežraný liščí ohon. Co to vlastně je, na tom vůbec nezáleží – hlavní věc, že Hugh spí.

Norris šel zpátky na trávník, kde za Hughovým buickem stál na příjezdové cestě zaparkovaný jeho soukromý automobil. Otevřel dveře na straně spolujezdce a natáhl se dovnitř. Své rybářské náčiní měl uložené na podlaze auta. Rybářský prut značky Bazun byl na zadním sedadle – zjistil, že se cítí lépe a bezpečněji, když ho vozí uvnitř auta.

Ještě ho nepoužil. Pravda byla celkem prostá: on se bál ho použít. Vzal si ho včera na jezero Castle Lake – měl s sebou všechno, aby mohl začít rybařit… ale pak, těsně před prvním nahozením, s prutem napřaženým přes rameno, zaváhal.

Co kdyby, pomyslel si, zabrala nějaká skutečně velká ryba. Například Smokey?

Smokey byl starý hnědý pstruh, legendární ryba rybářů z Castle Rocku. Údajně měl mít délku přes šedesát čísel, být úskočný jako lasička, silný jako kuna, houževnatý jako kočka. Pokud lze věřit pamětníkům, jeho tlama se blyští háčky rybářů, kteří ho zasekli… avšak nebyli schopni ho vytáhnout.

Co když mu zlomí prut?

Pochopitelně je pitomost, že by nějaký jezerní pstruh – třebas velký jako je Smokey (pokud ovšem Smokey vůbec existuje) – mohl zlomit prut značky Bazun. Ale Norris to za možné považoval… a podle toho, jak mu v poslední době přálo štěstí, by se to klidně mohlo skutečně stát. Jako kdyby už slyšel to suché prasknutí, jako kdyby už cítil tu hrůzu vidět svůj prut, jak je na dva kusy, jeden má na dně loďky a druhý pluje po hladině. A když je prut zlomený, tak je to konec – nedá se s ním dělat už vůbec nic, jen ho vyhodit.

A tak to skončilo tím, že nakonec rybařil se starým prutem značky Zebco. Včera k večeři sice neměl žádnou rybu, zato se mu ale v noci zdálo o panu Gauntovi. Pan Gaunt v tom snu měl na sobě rybářskou vestu a starý rybářský klobouk s péřovými třpytkami, vesele ovíjejícími dýnek. Seděl na pramici asi deset metrů od břehu Castle Lake, zatímco Norris stál na západním

břehu jezera, za zády starou chatu svého otce, která vyhořela před deseti lety. Stál a poslouchal, zatímco pan Gaunt hovořil. Pan Gaunt připomněl Norrisovi jeho slib a Norris se probudil s pocitem naprosté jistoty: udělal včera dobře, že před Bazunem dal přednost starému prutu Zebco. Ten Bazun je moc nóbl, až moc nóbl. Byl by to hřích riskovat tím, že by ho skutečně používal.

Norris teď otevřel svůj košík na rybářské potřeby. Vytáhl dlouhý nůž na kuchání ryb a vykročil k Henryho buicku.

Jestli si to někdo zasluhuje, tak každopádně tenhle starý opilec, říkal si cestou. Ale nějaká jeho část s tím nesouhlasila. Něco uvnitř mu říkalo, že dělá hroznou chybu, kterou možná už nikdy nenapraví. Je policista a má v pracovní náplni dávat do vězení lidi, kteří udělají něco podobného tomu, na co se chystá. Je to vandalismus, nic jiného než vandalismus – a vandalové jsou zločinci.

Tak se rozhodni, Norrisi, promluvil mu náhle v hlavě hlas pana Gaunta. Ten rybářský prut je tvůj. A máš také Bohem dané a nezadatelné právo svobodné volby. Můžeš si vybrat. Vždycky si můžeš nějak vybrat. Ale –

Ten hlas v hlavě Norrise Ridgewicka větu nedokončil. Ani nemusel. Norris si byl dobře vědom toho, jaké následky by teď jeho odmítnutí mohlo mít. Kdyby šel ke svému autu, našel by tam rybářský prut značky Bazun rozlomený na dva kusy. Protože v Americe můžete mít cokoliv se vám zachce, pokud si můžete dovolit to zaplatit. Když zaplatit nemůžete nebo zaplatit odmítnete, nebudete nikdy mít to, co chcete.

A mimoto, on by mně to klidně udělal, pomyslel si Norris nedůtklivě. A nemuselo by ani jít o takový parádní rybářský prut, jako je můj Bazun. Hugh Priest by klidně podřezal vlastní matku pro flašku whisky a balíček cigaret.

Vinu proto zavrhnul. A když se nějaký hlas uvnitř něj pokusil znovu protestovat a snažil se mu říci, aby si to ještě rozmyslel, potlačil ho. Pak se sehnul a jednu po druhé začal rozřezávat pneumatiky Hughova buicku. A podobně jako Myra Evansová, i on s každou další rozřezanou pneumatikou pociťoval větší a větší vzrušení. Nakonec ještě na buicku rozbil přední i koncová světla. Pod stěrač na straně řidiče pak zastrčil papírek se vzkazem:

Дата добавления: 2015-10-29