Zatím jen varování! 1 страница

JE TI JASNÝ CO BUDE PŘÍŠTĚ HUBERTE!

DO TOHO AUTOMATU JSI MI KOPAL NAPOSLEDY! A VYHÝBEJ SE MÉ HOSPODĚ!

Když dílo zkázy dokončil, odplížil se opět k oknu do ložnice, srdce mu v hubených prsou divoce bušilo. Hugh Priest pořád ještě tvrdě spal, svíraje prašivý kus kožešiny.

Který normální člověk by mohl chtít takovou prašivinu? Norris vrtěl hlavou. A Hugh ji drží, jako kdyby to byl jeho nejmilejší plyšový medvídek.

Vrátil se ke svému autu. Nasedl, zařadil neutrál a sjel bezhlučně starým broukem na silnici. Až tam pak nastartoval a rychle odjel. Bolela ho hlava. Žaludek měl jako na vodě. Pořád se musel přesvědčovat, že to nic není, je mu dobře, je mu dobře, sakra práce, je mu fakt dobře.

Ale nijak to nepomáhalo. Sáhl dozadu mezi sedadla a levou rukou pevně sevřel štíhlý rybářský prut. Začal opět pociťovat klid.

Celou cestu domů ho Norris pevně držel.

Stříbrný zvonek zacinkal.

Do Nezbytných věcí vešel Slopey Dodd.

„Nazdar, Slopey,“ řekl pan Gaunt.

„D-d-dobrý d-d-den, pane G-G-G-“

„V mojí přítomnosti nemusíš koktat, Slopey,“ řekl pan Gaunt. Zvedl ruku s ukazovákem a prostředníkem roztaženými do písmena V. Přejel rukou Slopeymu před jeho dobráckým obličejem a Slopey ucítil, jak se cosi – nějaké zauzlení či změtení v jeho hlavě – jako kouzlem rozmotává. Úžasem otevřel ústa.

„Co jste to se mnou provedl?“ zeptal se vyjeveně. Slova se mu teď z úst řinula bez jakéhokoliv zadrhnutí jako korálky ze šňůry.

„Takový trik, který by se nepochybně slečna Ratcliffová moc ráda naučila,“ řekl pan Gaunt. Usmál se a u Slopeyho jména na svém archu vedle pokladny udělal značku. Pohlédl na staré hodiny, tikající v rohu místnosti. Bylo čtvrt na jednu. „A teď mi zase ty řekni, jak je možné, že jdeš tak brzy ze školy. Nebude to nikomu divné?“

„Ne.“ Slopeyho obličej byl stále ještě užaslý a on vypadal, jako kdyby se chtěl podívat na vlastní ústa, jako kdyby opravdu chtěl vidět, jak to vypadá, když mu z úst slova vycházejí tak úžasně spořádaně. „Já jsem řekl paní DeWeesové, že mě bolí břicho. Poslala mě na školní ošetřovnu. Tam jsem sestřičce řekl, že už je mi trochu líp, ale břicho že mě pořád ještě bolí. Zeptala se mě, jestli si myslím, že dojdu v pořádku domů. Řekl jsem, že jo – a tak mě pustila.“ Slopey se na chvíli odmlčel. „Já jsem přišel, protože jsem ve třídě usnul a zdálo se mi, že mě voláte.“

„Volal jsem tě.“ Pan Gaunt si podepřel svými zvláštně stejně dlouhými prsty bradu a usmál se na chlapce. „Pověz mi – líbila se tvé mamince cínová konvice na čaj, kterou jsi jí koupil?“

Slopeyho tváře zalil ruměnec, dostaly barvu pálených cihel. Chtěl začít něco říkat, pak si to rozmyslel a místo toho si začal bedlivě prohlížet špičky bot.

Svým nejpříjemnějším, nejsladším hlasem pan Gaunt řekl: „Ty sis ji nechal sám, viď?“

Slopey přikývl, stále hledě k zemi. Pociťoval strašlivou hanbu a žal: panu Gauntovi se nějak podařilo rozmotat tu protivnou a rozčilující motanici v jeho hlavě… a k čemu to je? Stejně je v tak velkých rozpacích, že ze sebe není schopen vydat ani hlásku.

„A teď mi laskavě řekni, na co takový dvanáctiletý kluk jako ty může chtít cínovou čajovou konvici?“

Slopeyho čupřina, před několika vteřinami se pohupující nahoru a dolů, teď vlála ze strany na stranu, jak vrtěl hlavou. Vůbec nevěděl, na co dvanáctiletý kluk může nebo nemůže chtít cínovou čajovou konvici. Každopádně ale věděl, že si ji chce ponechat. Že ji má rád. Že ji opravdu… opravdu… má opravdu rád.

„…ten pocit,“ zamumlal konečně.

„Co prosím?“ zeptal se pan Gaunt, zvedaje své husté spojené obočí.

„Že mám rád ten pocit, povídám!“

„Slopey, Slopey,“ řekl pan Gaunt obcházeje pult, „tak tohle mně vysvětlovat nemusíš. Já vím úplně všechno o té podivné vlastnosti, lidmi nazývané,majetnická pýcha‘. Na tom jsem konečně založil svoji obchodní kariéru.“

Slopey Dodd se poděšeně odtahoval od pana Gaunta. „Nedotýkejte se mě! Prosím, nedotýkejte se mě!“

„Slopey, já tě ujišťuji, že nemám v úmyslu ani se tě dotknout, ani tě nabádat, abys tu konvici dal tvé matce. Je přece tvoje. Můžeš si s ní dělat, co tě napadne. Já vlastně schvaluji tvoje rozhodnutí, že si ji necháš.“

„Vy… vážně to schvalujete?“

„Ale jistě! Skutečné to schvaluji! Sobci jsou přece šťastní lidé. O tom jsem upřímně přesvědčen. Ale Slopey…“

Slopey trochu zvedl hlavu a bojácně pohlédl přes do čela mu padající patku zrzavých kučer na Lelanda Gaunta.

„Nastal čas, abys mi za tu konvici už zaplatil.“

„Ach!“ Hochova tvář se naplnila výrazem dokonalé úlevy. „To po mně chcete jen tohle? A já jsem si už myslel, že snad…“ Ale větu buď nedokázal dokončit nebo se neodvažoval ji dokončit. Ani přece ještě neví, co vlastně bude pan Gaunt po něm chtít.

„Ano, tohle. Pamatuješ se, komu jsi slíbil provést tu legrácku?“

„Jasně. Našemu tělocvikáři Prattovi.“

„Správně. A ta legrácka bude mít dvě části – musíš něco někam odnést a pak něco Prattovi říci. Když to uděláš přesně podle mých pokynů, bude ta čajová konvice už navždy tvoje.“

„A budu taky takhle mluvit?“ zeptal se Slopey dychtivě. „Budu už taky navždy mluvit bez koktání?“

Pan Gaunt si lítostivě vzdychl. „Je mi líto, Slopey, ale jakmile vyjdeš z mého obchodu, koktání se ti zase vrátí. Přísahal bych, že tu někde na skladě to zařízení proti koktání mám, ale –“

„Prosím! Prosím! Pane Gaunte! Udělám, co budete chtít! Udělám fakt cokoliv budete chtít! Já to koktání nenávidím!“

„Já vím, že bys udělal cokoliv – ale v tom je také problém, chápeš? Už mi rychle docházejí legrácky, které by se ještě měly provést; můj taneční pořádek, jak by se dalo říci, už je skoro plný. Neměl bys mi čím zaplatit.“

Slopey dlouho váhal, než se opět ozval. Pak řekl tiše a ostýchavě: „A nemohl byste… teda už jste někdy… třeba něco dal zadarmo, pane Gaunte?“

Tvář Lelanda Gaunta se hluboce zachmuřila. „Ach, Slopey! Jak často už jsem na to myslel, jak jsem po tom toužil! Mám totiž v srdci mocný, nečerpaný pramen lásky k bližnímu. Avšak…“

„Avšak?“

„To by už prostě nebyl žádný obchod,“ dokončil pan Gaunt větu. Obdařil Slopeyho soucitným úsměvem… ale oči mu jiskřily tak dravě, až Slopey o krok ustoupil. „Chápeš to snad, ne?“

„No… jo. Jasně!“

„A mimoto,“ pokračoval pan Gaunt, „příštích pár hodin pro mě bude mít zásadní důležitost. Jakmile se věci jednou dají do pohybu, už jen zřídkakdy se podaří je zastavit… ale zatím ještě musím zachovávat obezřetnost. Kdybys najednou přestal koktat, mohlo by to vzbudit různé otázky. Už teď šerif strká nos do věcí, do kterých mu nic není.“ Tvář mu na chvíli potemněla a pak se opět zasmál svým ošklivým i roztomilým, nakažlivým smíchem. „Ale já už jsem se rozhodl, že se o něj postarám, Slopey. Ano.“

„Myslíte šerifa Pangborna?“

„Ano – šerifa Pangborna, přesně toho myslím.“ Pan Gaunt zvedl ruku s nataženými dvěma prsty a opět jí přejel před obličejem Slopeyho Dodda, od čela k bradě. „Ale my jsme o něm přece nikdy nemluvili, ne?“

„Nemluvili jsme o kom?“ zeptal se Slopey vyděšeně.

„Přesně tak.“

Leland Gaunt měl dnes na sobě tmavošedé semišové sako a z jedné jeho kapsy vytáhl peněženku z černé kůže. Podal ji Slopeymu, který ji opatrně uchopil, dávaje pozor, aby se nedotkl prstů pana Gaunta.

„Znáš auto pana Pratta, viď?“

„Toho mustanga? Jasně.“

„Tak do něj dej tohle. Pod sedadlo spolujezdce, aby kousek koukal ven. A teď utíkej ke škole – musí to tam být ještě před skončením vyučování. Rozumíš?“

„Ano.“

„A pak počkáš až vyjde. A až vyjde, tak…“

Pan Gaunt mluvil dál tichým hlasem a Slopey na něj hleděl, pusu dokořán, oči vyvalené, každou chvíli přikyvující.

Slopey Dodd opustil obchod o pár minut později s peněženkou Johna LaPointa zasunutou pod košilí.

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Nettie ležela v jednoduché šedivé rakvi, zakoupené Polly Chalmersovou. Alan žádal, zda by jí mohl finančně přispět, avšak odmítla oním prostým a rezolutním způsobem, který se už naučil respektovat i akceptovat. Rakev stála na ocelových stojanech na hřbitově Homeland poblíž místa, kde byli pochovaní Nettiini příbuzní. Volný prostor vedle rakve byl pokrytý kobercem jasně zeleného umělého trávníku, zářícího v horkých slunečních paprscích. Kdykoliv viděl tu imitaci trávy, musel se Alan vždy otřást hnusem. Bylo v tom něco obscénního, něco odporného. Nesnášel to snad ještě víc než márniční praxi mrtvé nejprve rozřezat a pak je nastrojit do jejich nejparádnějších šatů, aby vypadali, jako když se chystají na nějakou významnou obchodní schůzku v Bostonu – místo na dlouhou sezónu hnití někde mezi kořeny a červy.Reverend Tom Killingworth, metodistický duchovní, dvakrát týdně sloužící mše v Juniper Hillu, který Nettii dobře znal, prováděl na Pollyino přání obřad. Jeho smuteční proslov byl krátký, nicméně vřelý – mluvil o Nettii, jak ji znal on: jako ženu pomalu a statečně se vyprošťující ze zajetí šílenství, odvážně se rozhodující znovu se zařadit do světa, který jí tak krutě ublížil. „Když jsem byl ještě malý chlapec,“ říkal Tom Killingworth, „mívala moje matka ve své pracovně zarámované krásné irské přísloví, jež říkalo:,Možná se dostaneš do nebe o půl hodiny dřív, než se ďábel dozví, že už jsi mrtvý.‘ Nettie Cobbová měla tvrdý život, v mnoha ohledech smutný život – ale i přesto nevěřím, že by kdy měla co do činění s ďáblem. I přes její strašnou, předčasnou smrt, jsem v hloubi srdce přesvědčen, že už je v nebi a ďábel se ještě o její smrti ani nedozvěděl.“ Killingworth zvedl paže v tradičním gestu požehnání. „Modleme se.“

Ze vzdálenějšího konce kopce, kde byla ve stejný čas pohřbívána Wilma Jerzycková, se nesl zvuk mnoha hrdel, modlících se při smutečním obřadu, prováděném otcem Johnem Brighamem. Od místa konání pohřbu tam stály vozy zaparkované až k východní bráně hřbitova; všichni přijeli kvůli živému Petovi Jerzyckovi, když už ne kvůli jeho mrtvé ženě. Nettiina pohřbu se účastnilo jen pět truchlících: Polly, Alan, Rosalie Drakeová, starý Lenny Partridge (který nevynechal žádný pohřeb, pokud nebyl pochováván zrovna katolík) a Norris Ridgewick. Norris byl bledý a vypadal nějak roztěkaně. Ryby asi nebraly, pomyslel si Alan.

„Nechť vám Bůh žehná a vzpomínka na Nettii Cobbovou nechť zůstává ve vašich srdcích dlouho čerstvá,“ říkal Killingworth a Polly, stojící vedle Alana, se opět rozplakala. Dal jí paži kolem ramen a ona se k němu vděčně přitiskla, zatápala po jeho ruce a pevně ji stiskla. „Nechť Pán obrátí svou tvář k vám; nechť vám žehná svojí dobrotou; nechť potěší vaše duše a dá vám mír. Amen.“

Bylo ještě tepleji než na Kolumbův den, a když Alan zvedl hlavu, bodavé a jasné sluneční paprsky se mu odrážely od stojanu rakve do očí. Volnou rukou si otřel čelo, kde mu vyvstal téměř letní pot. Polly třesoucíma se rukama vylovila z kabelky papírový kapesníček a otřela si jím mokré oči.

„Zlato, jsi v pořádku?“ zeptal se Alan.

„Ano… ale já pro ni musím brečet, Alane. Chudák Nettie. Ubohá, ubohá Nettie. Proč se to jen stalo? Proč?“ A začala znovu vzlykat.

Alan, kterému hlavou vrtala přesně tatáž otázka, ji sevřel do náruče. Přes její rameno zahlédl Norrise, pomalu odcházejícího – jako člověk buď si vůbec neuvědomující svůj cíl či člověk napůl spící – do míst, kde stála auta Nettiiných truchlících. Alan se zachmuřil. Pak k Norrisovi přišla Rosalie Drakeová, něco k němu prohodila a Norris jí položil ruku kolem ramen.

Alan si pomyslel: také ji znal – je prostě smutný, to je to celé. Jsi v poslední době nějak podezřívavý, Alane – možná je na místě spíš otázka, co se děje s tebou.

Pak u nich stál Killingworth, Polly mu děkovala a pomalu se uklidňovala. Killingworth napřáhl ruce a Alan s podivem sledoval, jak Polly bez jakéhokoliv strachu svěřila svoji ruku stisku dvou velkých rukou duchovního. Nedokázal si ani vzpomenout, že by někdy byl svědkem toho, jak Polly někomu takhle sama od sebe a spontánně podává ruku.

Musí jí tedy být už o hodně lépe, pomyslel si. Jak je možné, že tak najednou?

Na druhé straně kopce pronesl otec John Brigham svým nosovým, poměrně nepříjemným hlasem: „Mír s vámi.“

„I s tebou,“ odpovídali hromadně truchlící.

Alan hleděl na prostou, šedivou rakev vedle onoho hnusného plácku s kobercem umělé zelené trávy a pomyslel si: Mír s tebou, Nettie. Teď i navždy, mír s tebou.

Právě ve chvíli, kdy oba pohřební obřady na hřbitově Homeland vrcholily, zastavil Eddie Warburton svoje auto před Pollyiným domkem. Vyklouzl z vozu – bohužel ne z krásného nového vozu, jako byl ten, co mu ho poničil ten idiot v Sunoco, nýbrž z obyčejné dodávky – a obezřetně se rozhlédl. Zdálo se mu, že všechno je v pořádku; celá ulice dřímala v horkém odpoledni, počasím připomínajícím spíš začátek srpna než říjen.

Eddie šel k domu a cestou vytahoval z kapsy úředně vypadající obálku. Před deseti minutami mu zavolal pan Gaunt a řekl mu, že je čas, aby splatil svůj medailon – a tak sem přijel… pochopitelně. Pan Gaunt je holt chlápek, který když řekne hop, tak člověk musí skočit.

Eddie vystoupil po třech schodech na verandu. Horký závan větříku rozhýbal s tichým zachrastěním korálky nad vchodem. Byl to sice maximálně civilizovaný zvuk, nicméně Eddie sebou poděšeně cuknul. Znovu se rozhlédl; nespatřil nikoho. Pak opět pohlédl na obálku. Adresa zněla „Vážená Patricia Chalmersova“ – to je tedy hogo-fogo! Eddie ani netušil, že skutečné křestní jméno Polly je Patricia, a bylo mu to konečně i jedno. Jeho úkolem bylo provést tenhle menší žertík, a pak odtud co nejrychleji zmizet.

Vhodil obálku do štěrbiny pro poštu. Sklouzla do schránky a přistála tam na ostatní poště: nějakých dvou katalozích a programu kabelové televize. Obyčejná podlouhlá obálka se jménem Polly a její adresou pod strojním razítkem v horním pravém rohu. Adresa odesilatele zněla:

Oddělení péče o děti v San Francisku 666 Geary Street, San Francisco, California 94112

„Co se to děje?“ zeptal se Alan, když pomalu kráčeli k jeho dodávce. Doufal, že bude moci prohodit alespoň pár slov s Norrisem, ten však nasedl do svého brouka a odjel. Nejspíš zase zpátky na jezero, aby si ještě trochu zarybařil, než zapadne slunce.

Polly k němu vzhlédla, oči pořád ještě červené a v obličeji bledá, avšak nutící se do úsměvu. „A co se má dít?“

„Tvoje ruce. Jak to, že se to tak zlepšilo? Je to skoro zázrak.“

„Ano,“ řekla a zvedla je před sebe, prsty narovnané a roztažené, aby na ně oba viděli. „Je to zázrak, že?“ Úsměv už teď měla přirozenější.

Prsty měla stále ještě pokroucené, stále trochu ohnuté a klouby vystupující, avšak otoky, jež na nich měla v pátek, už téměř zmizely.

„No tak povídejte, dámo. Říkejte.“

„Ani nevím, jestli ti to chci říct,“ odpověděla. „Vlastně z toho jsem trochu na rozpacích.“

Zastavili se a zamávali Rosalii, odjíždějící ve své staré modré toyotě.

„Jen povídej,“ řekl Alan. „Přiznej se.“

„Nu,“ řekla, „mám ten dojem, že jsem konečně našla toho správného doktora.“ Do obličeje se jí začínala vracet barva.

„A to koho?“

„Doktora Gaunta,“ řekla s nervózním zasmáním. „Doktora Lelanda Gaunta.“

„Gaunta!“ Překvapeně na ni pohlédl. „Co on má společného s tvýma rukama?“

„Zavez mě k jeho obchodu a cestou ti to povím.“

O pět minut později (když už člověk bydlí v Castle Rocku, napadalo občas Alana, tak snad nejpříjemnější na tom je skutečnost, že skoro všechno se tu dá autem objet za pět minut) zajížděl na jedno z volných parkovacích míst před Nezbytnými věcmi. Na dveřích byla cedule, kterou už tam jednou viděl: V ÚTERÝ A VE ČTVRTEK JEN PRO DOHODNUTÉ NÁVŠTĚVY.

Alana náhle napadlo – do této chvíle mu v souvislosti s novým obchodem podobná myšlenka na mysl vůbec nepřišla –, že mít zavřeno mimo „dohodnutých návštěv“, je tedy sakra zvláštní způsob, jak na malém městě provozovat živnost.

„Alane?“ zeptala se Polly váhavě. „Vypadáš nějak naštvaný.“

„Nejsem naštvaný,“ řekl. „Kvůli čemu bych sakra měl být naštvaný? Pravda je, že nevím, jakou vlastně mám náladu. Řekl bych –“ Krátce se zasmál, zavrtěl hlavou a pokračoval. „Spíš jsem nějak – jak tomu říkal Todd –,vykulený‘. Medicína nějakého šamana? Ale Polly, to k tobě přece nejde.“

Rty se jí sevřely, a když na něj pohlédla, zahlédl v jejích očích náznak varování. „Nepoužívala bych slovo,šaman‘. Šamani jsou pro prosťáčky a pro pánbíčkáře. Slovo,šaman‘ není na místě, když jeho medicína funguje, Alane. Nebo si myslíš, že nemám pravdu?“

Otevřel ústa, aby řekl – ani vlastně nevěděl, co; avšak než stačil promluvit, Polly pokračovala.

„Podívej se na tohle.“ Ve slunečních paprscích, vnikajících čelním sklem do auta, zvedla ruce a několikrát je bez viditelné námahy sevřela v pěst.

„Dobře. Tak jsem zvolil nevhodný výraz. Já jsem chtěl –“

„Ano, taky bych řekla. Velmi nevhodný výraz.“

„Já se omlouvám.“

Otočila se k němu celým tělem, seděla na místě, kde tak často sedívala Annie, seděla v autě, jež kdysi bývalo Alanovým rodinným vozem. Proč jsem ho ještě nevyměnil, podivoval se Alan. Jsem snad blázen?

Polly jemně položila svoje ruce na Alanovy. „Ach, tak tohle mi začíná být opravdu nepříjemné – nikdy se přeci nehádáme, a já se nehodlám hádat ani teď. Dnes jsem vyprovodila do hrobu svoji kamarádku. A nehodlám se ve stejný den hádat ještě se svým chlapem.“

Na tváři se mu objevil pobavený úšklebek. „Tak to jsem, jo? Tvůj chlap?“

„No… tak jsi můj dobrý přítel. To snad říci mohu, ne?“

Objal ji, trochu vyvedený z míry z toho, jak blízko už byli hádce. A navíc ne kvůli tomu, že by jí bylo hůř; naopak proto, že jí je l9p. „Zlato, říkej si co chceš, ale stejně jsi můj miláček.“

,A nebudeme se hádat, ať už půjde o cokoliv.“

Vážně přikývl. „Ať už půjde o cokoliv.“

„Protože ty jsi také můj miláček, Alane.“

Políbil ji na tvář a pak ji pustil. „Tak už mi ukaž ten popelníček, co ti dal.“

„Není to žádný popelníček, je to azka. A nedal mi to, jen mi to na zkoušku půjčil. A proto také tady teď jsem – abych si ji koupila. To jsem ti přece už řekla. Jen doufám, že za ni nebude chtít modré z nebe.“

Alan pohlédl na ceduli na dveřích obchodu a na staženou roletu. Tak miláčku můj, já zase naopak mám pocit, že právě tohle za ni chtít bude, pomyslel si.

Nějak se mu to nelíbilo. Zjistil, že během pohřbu nebyl schopen odtrhnout zraky od Pollyiných rukou – sledoval ji, jak snadno otvírá kabelku, vytahuje kapesníček a pak opět kabelku prsty zavírá, aniž by ji musela zavírat palci, což jí obvykle nepůsobilo takovou bolest. Poznal, že jí bolesti teď ustoupily, ale tenhle příběh o nějakém kouzelném talismanu – z toho byl značně nervózní. Páchne zahráváním si s důvěrou. V ÚTERÝ A VE ČTVRTEK JEN PRO DOHODNUTÉ NÁVŠTĚVY.

Ne. Od doby, kdy přišel do státu Maine, ještě nikdy – s výjimkou pár exkluzivních restaurací, jako je třeba Maurice – neviděl živnost, která by některé dny v týdnu fungovala jen pro předem objednané návštěvníky. A i u Maurice můžete v devíti případech z deseti přijít přímo z ulice a dostanete stůl… pochopitelně mimo letní sezóny, kdy je všude plno turistů. JEN PRO DOHODNUTÉ NÁVŠTĚVY.

Дата добавления: 2015-10-29