Zatím jen varování! 2 страница

Ale stejně, vždyť přece viděl (sice jen tak říkajíc koutkem oka), že lidé sem přicházejí a odcházejí odtud po celý týden. Možná ne v davech, ale přesto je zřejmé – ač je to podivné – že způsob, jakým pan Gaunt svůj obchod provozuje, zatím nikoho neodrazuje. Zákazníci k němu někdy přicházejí v malých skupinkách, mnohem častěji však po jednom, jak si alespoň Alan teď začíná uvědomovat, když si v duchu rekapituluje minulý týden. Nedělají právě takhle svoje kšefty podvodníci? Oddělí si vás od stáda, vezmou si vás na stranu, mažou vám med kolem úst a pak vám začnou vykládat, za jak výjimečnou a jedinečně nízkou cenu právě teď máte možnost koupit třeba Lincolnův tunel.

„Alane?“ Zaťukala mu prstem na čelo. „Alane, jsi tady?“

S úsměvem na ni pohlédl. „Jsem tady, Polly.“

Na Nettiin pohřeb si oblékla tmavomodrý svetřík s barevně ladící tmavou vázankou. Zatímco Alan přemýšlel, vázanku rozpletla a její prsty bez problémů rozeply dva horní knoflíky bílé blůzky, kterou měla pod svetříkem.

„Ještě!“ řekl mlsně. „Rozepnout! Chceme rozepnout úplně!“

„Přestaň,“ řekla upjatě, avšak s úsměvem. „Sedíme tu uprostřed hlavní ulice městečka a je půl třetí odpoledne. A mimoto – vracíme se právě z pohřbu, pokud si ještě vzpomínáš.“

Vyděsil se. „To je opravdu už tak pozdě?“

„Jestli půl třetí je pozdě, tak je pozdě.“ Zaťukala mu prstem na náramkové hodinky. „Díváš ty se vůbec někdy na tuhle věc, co máš na ruce?“

Pohlédl na hodinky a spatřil, že je už spíš tři čtvrtě, než půl třetí. Jestliže chce být u školy, až z ní bude vycházet Brian Rusk, tak se tam musí okamžitě rozjet.

„Tak už mi ukaž tu svoji cetku,“ řekl.

Nahmatala tenký stříbrný řetízek a vytáhla malý stříbrný předmět, zavěšený na jeho konci. Položila si ho na dlaň… a pak přes něj ruku sevřela, když Alan učinil pohyb, jako že se ho chce dotknout.

„Ach… vlastně nevím, jestli můžeš.“ Usmívala se, avšak pohyb, který právě učinil, jí byl zřetelně nepříjemný. „Mohly by se narušit nějaké ty vibrace, či co.“

„Ale prosím tě, Polly,“ řekl otráveně.

„Heleď,“ řekla, „řekneme si to na rovinu, jo? Chceš?“ V jejím hlase se znovu ozval hněv. Snažila se ho potlačit, ale přesto tam byl. „Pro tebe není problém dělat si z toho legraci. Ty totiž nejsi ten člověk, který má na telefonu extra velká tlačítka, ty nejsi člověk, který musí brát percodan po tubách.“

„Ale poslouchej, Polly! To je –“

„Ne – žádné,poslouchej, Polly‘.“ Na tvářích jí naskočily červené skvrny. Část jejího hněvu, jak si uvědomila později, měla velmi prostý základ: v neděli měla přesně stejné pocity, jaké má Alan právě teď. Od té doby se přihodilo cosi, co její pocity změnilo – a vyrovnat se s tou změnou není lehké. „Tahle věc prostě funguje. Vím, že to je bláznivost, ale funguje. V neděli dopoledne, když přišla Nettie, jsem byla v agónii. Začala jsem myslet na to, že jediným řešením mých problémů může snad být už jen dvojitá amputace. Ty bolesti byly tak strašné, Alane, že jsem tu myšlenku přijala skoro s překvapením. Jasně – amputace! Jak je možné, že mne to nenapadlo už dřív? Vždyť to je jasné! A teď, jen o dva dny později, už mám jen to, co doktor Van Allen nazývá,prchavé bolesti‘, a i ty ustupují, jak se mi zdá. Vzpomínám si, že asi před rokem jsem asi týden držela dietu o hnědé rýži, protože měla údajně pomoci. Je v tom snad nějaký rozdíl?“

Jak mluvila, hněv z jejího hlasu vyprchával a ona teď na něj hleděla téměř prosebně.

„Já nevím, Polly. Já opravdu nevím.“

Opět rozevřela dlaň a držela teď azku mezi palcem a ukazováčkem. Alan se k ní sklonil, tentokrát se však nepokusil jí dotknout. Byl to malý stříbrný předmět, nestejnoměrně zaoblený. Na své spodní půlce měl malé otvory, ne větší, než jsou černé tečky, z nichž se skládají novinové fotografie. Ve slunečním světle matně zářil.

A jak na něj Alan hleděl, proběhl jím jakýsi mocný, iracionální pocit: ta věc se mu nelíbí. Vůbec se mu nelíbí. Bránil se krátkému, silnému nutkání prostě tu věc z Pollyina krku strhnout a vyhodit ji otevřeným oknem auta.

Jasně! No to je vynikající nápad, brachu! Jen to zkus –a budeš si pak moct posbírat chrup na podlaze auta!

„Někdy mám skoro pocit, jako kdyby se uvnitř něco pohybovalo,“ řekla Polly s úsměvem. „Jako jsou třeba ty mexické skákavé fazole, nebo něco podobného. No není to bláznivé?“

„To tedy nevím.“

Sledoval s pocitem silných obav, jak tu věc opět nechává vklouznout pod blůzku… avšak jakmile mu zmizela z očí a její prsty – bez jakýchkoliv pochyb teď už zase pohyblivé – opět začaly zapínat blůzku, ten pocit začal pomíjet. Nepomíjelo však jeho rostoucí přesvědčení, že pan Leland Gaunt balamutí ženu, kterou on miluje… a jestli ano, pak určitě nebude sama.

„Napadlo tě už, že by mohlo jít i o něco jiného?“ Hovořil teď s opatrností člověka, snažícího se po kluzkých kamenech přejít prudkou bystřinu. „Víš přece, že už jsi párkrát měla remise.“

„Pochopitelně, že to vím,“ řekla Polly s ostentativním klidem. „Jsou to přece moje ruce.“

„Polly, já se jen snažím –“

„Mně bylo hned jasné, že budeš reagovat přesně tak, jak teď reaguješ, Alane. Je to náramně prosté: já vím moc dobře, jak artritické remise vypadají – a příteli můj milý, tohle to není. V posledních pěti nebo šesti letech byla období, kdy jsem se cítila celkem dobře – ale i v těch nejlepších obdobích jsem se necítila ani zdaleka tak dobře, jako se cítím teď. Teď je to něco úplně jiného. Teď je to jako…“ Odmlčela se, chvíli přemýšlela a pak oběma rukama i rameny učinila takové vyčerpané gesto. „Skoro jako kdybych byla zase zdravá. Nepředpokládám, že pochopíš, jak to myslím – ale nedokáži se už vyjádřit přesněji.“

Zachmuřeně přikývl. Chápal, co mu právě řekla – a chápal i to, co tím chtěla vyjádřit. Možná ta azka uvolnila v její mysli nějakou tam sídlící léčivou moc. Je to ale vůbec možné – když její choroba není v žádném smyslu psychosomatická svojí povahou? Rosikruciáni byli přesvědčeni, že takové věci se dějí. Podobně přesvědčeny byly nepochybně i ty miliony lidí, kteří si koupili knihu L. Rona Hubbarda o dianetice, když už o tom mluvíme. On sám přesvědčen není, může s jistotou říci jen to, že nikdy neviděl slepce, jemuž by byl navrácen zrak – případně zraněného, jemuž by rána přestala krvácet – a to jen v důsledku toho, že se koncentroval.

Jasné mu tu bylo jen jediné: něco tu pořádně smrdí. Něco tu.smrdí tak silně, jako chcíplotina ryby, tři dny ležící na slunci.

„Tak to rozsekneme,“ řekla Polly. „Už nemám sílu snažit se nebýt na tebe protivná. Pojď se mnou dovnitř. Stejně by ses už s ním měl seznámit. Možná ti bude umět líp než já vysvětlit, co ta věc umí… a co neumí.“

Opět pohlédl na hodinky. Je teď čtrnáct minut před třetí. Na okamžik si pomyslel, že nejlepší bude učinit to, co Polly navrhuje – Briana Ruska si přece může nechat na později. Ale kdyby toho kluka chytil právě ve chvíli, kdy vychází ze školy – dokud je mimo domov – bylo by to nejlepší. Dostal by z něj lepší odpovědi, než kdyby s ním musel mluvit v přítomnosti jeho matky, která by kolem nich kroužila jako lvice chránící svoje mládě, přerušovala by je a možná by i svého syna naváděla, aby mu neodpovídal. Ano – a tady jsme u toho: jakmile by zjistila, že její syn něco skrývá, nebo kdyby si paní Rusková i jen myslela, že její syn něco skrývá, pak by Alan nejspíš nebyl schopen získat informace, které potřebuje.

Tady má potenciálního podvodníka; v Brianu Ruskovi má zase možná klíč, který mu pomůže rozluštit záhadu té dvojité vraždy.

„Zlato, nemohu,“ řekl. „Možná pak později. Musím teď jet ke škole a s někým si tam promluvit – hned.“

„Má to co dělat s Nettií?“

„Spíš s Wilmou Jerzyckovou… ale jestli je moje tušení správné, tak se to týká i Nettie, ano. Jestli něco zjistím, dám ti vědět. Ale přesto – mohl bych tě o něco poprosit?“

„Alane, já ji koupím! Nejsou to tvoje ruce!“

„Ne, to je mi jasné, že ji koupíš. Chtěl bych po tobě jen jedinou věc – zaplať mu šekem. Neexistuje žádný důvod, proč by neměl šeky brát – pokud ovšem je skutečně solidní obchodník. Bydlíš v městečku a banku máš přes ulici, Kdyby ale něco nesedělo, tak máš pořád pár dní možnost platbu pozastavit.“

„Aha,“ řekla Polly. Její hlas zněl klidně, avšak Alan si okamžitě uvědomil, že nakonec přece jen na jednom z oněch kluzkých kamenů v bystřině uklouzl a spadl do proudu. „Tak ty jsi pořád přesvědčen, že to je podvodník, co? Ty jsi prostě přesvědčen, že chce ubohé ženské naivce sebrat její peníze, sbalit si svoje fidlátka a zmizet někde v temnotě.“

„Já nevím,“ řekl Alan upřímně. „Ale co vím, je skutečnost, že tu má otevřený obchod teprve týden. Takže šek může prostě představovat jen takovou rozumnou opatrnost.“

Ano, je prostě jen rozumný. To Polly uznává. A právě ta rozumnost, ta zarputilá racionalita v konfrontaci s tím, co pro ni představuje skutečně zázračný prostředek – právě to ji nyní rozčiluje. Bojovala s nutkáním zarýt mu prsty do obličeje a vykřiknout Cožpak to NECHÁPEŠ, Alane? Cožpak jsi SLEPÝ?, když se takhle chová. Skutečnost, že pokud je pan Gaunt solidní obchodník, nemělo by mu vůbec vadit, kdyby od ní měl přijmout šek, její zlost jen zvyšovala.

Buď opatrná, šeptalo jí něco. Buď opatrná a neukvapuj se, než začneš mluvit, všechno si pořádně promysli. Nezapomínej na to, že toho muže miluješ.

Odpovídal jí však nějaký jiný, studený hlas, který ani nepoznávala: Miluji ho vlastně? Skutečně ho miluji?

„Dobře,“ řekla se sevřenými rty a odsunula se od něj. „Děkuji ti, že hájíš moje zájmy. Občas totiž zapomínám, jak strašně vlastně potřebuji, aby na mne někdo v tomto ohledu dohlédl. Můžeš se spolehnout, že mu vypíši šek.“

„Polly –“

„Ne, Alane. Už bylo dost řečí. Už se na tebe dnes nehodlám dál zlobit.“ Otevřela dveře auta a jediným plavným pohybem vystoupila. Svetřík se jí vysoukal, odhaluje pruh holé pokožky na boku.

Pohnul se, že vystoupí na druhé straně a sevře ji do náruče, že se udobří, přesvědčí ji, že všechny ty pochybnosti vyslovuje jen v jejím zájmu. Pak se ale znovu podíval na hodinky. Bylo devět minut před třetí. I když vyjede hned teď, možná už Briana Ruska nestihne.

„Dopovím ti to večer,“ zavolal z okna vozu.

„Príma,“ řekla. „Hlavně to nezapomeň, Alane.“ Vykročila přímo ke dveřím pod baldachýnem, aniž by se otočila. Ještě než stačil zařadit zpátečku a vyjet na ulici, zaslechl Alan zacinkání stříbrného zvonku.

„Paní Chalmersová!“ zvolal pan Gaunt vesele a udělal nějaké znamínko na svém archu vedle pokladny. Blížil se už jeho spodnímu okraji: Pollyino jméno na něm bylo předposlední.

„Prosím… Polly,“ řekla.

„Promiňte.“ Jeho úsměv se rozšířil. „Polly.“

Usmála se na něj také, byl to však úsměv trochu vynucený. Teď, když byla tady uvnitř Nezbytných věcí, začala pociťovat hlubokou lítost, že se s Alanem rozešla takhle ve zlosti. Náhle zjistila, že se musí vší silou bránit, aby nepropukla v pláč.

„Paní Chalmersová? Polly? Není vám dobře?“ Pan Gaunt obešel pult a vykročil k ní. „Jste trochu bledá.“ Tvář se mu zachmuřila upřímnou starostí. Tak tohle je člověk, o kterém si Alan myslí, že je podvodník, pomyslela si Polly. Měl by ho vidět právě teď –

„To je asi tím sluncem,“ řekla trochu se třesoucím hlasem. „Venku je příšerné horko.“

„Ale tady je chladno,“ řekl chlácholivě. „Jen pojďte dál, Polly. Pojďte a posaďte se.“

Vedl ji – svoji ruku měl nataženou poblíž jejích zad, aniž by se jí však dotýkal – k jednomu z křesel, polstrovaných rudým sametem. Posadila se s koleny u sebe.

„Náhodou jsem se chvíli díval z okna,“ řekl, sedaje si do vedlejšího křesla a skládaje své dlouhé ruce do klína, „a zdálo se mi, že se s šerifem tak trochu sváříte.“

„To nic není,“ řekla, pak jí ale z koutku oka vyklouzla velká slza a skoulela se jí po tváři.

„Právě naopak,“ řekl. „Znamená to hodně.“

S překvapením na něj pohlédla… a hnědé oči pana Gaunta zachytily její. Měl je takhle světle hnědé už dřív? Nedokázala si vzpomenout – nebyla si vůbec jistá. Teď do nich však hleděla a cítila, jak všechny dnešní trable – nejdřív pohřeb ubohé Nettie a pak tu hloupou hádku s Alanem – začíná pouštět z hlavy.

„Myslíte…?“

„Polly,“ řekl tiše, jsem přesvědčen, že všechno nakonec dopadne dobře. Pokud mi budete důvěřovat. Důvěřujete mi?“

„Ano,“ řekla Polly, ačkoliv cosi uvnitř ní, něco velmi hluboko a velmi slabě, zakřičelo nějaké zoufalé varování. „Důvěřuji vám – bez ohledu na to, co říká Alan, důvěřuji vám celým srdcem.“

„Nu, pak je to v pořádku,“ řekl pan Gaunt. Natáhl se a vzal Polly za ruku. Na chvíli se jí tvář zkřivila odporem, pak se ale znovu uvolnila do původního prázdného a zasněného výrazu. „To je dobře. A váš přítel šerif si nemusel dělat vůbec žádnou starost; váš osobní šek bude pro mne stejně dobrý, jako kdyby to bylo zlato.“

Alan si uvědomil, že nejspíš přijede pozdě, pokud nedá na střechu dodávky maják, nezapne sirénu a nešlápne na plyn. Ale právě to udělat nechtěl. Nechtěl, aby Brian Rusk spatřil policejní vůz – chtěl, aby spatřil trochu omlácenou dodávku, podobnou té, s níž možná jezdí i jeho otec.

Bylo už příliš pozdě na to, aby stačil dojet ke škole ještě před skončením celodenního vyučování. A tak Alan místo toho zaparkoval dodávku u křižovatky ulic Main a School. Tudy se bude s největší pravděpodobností Brian ze školy vracet domů; musí jen doufat, že ta pravděpodobnost mu dnes vyjde.

Alan vystoupil, opřel se o nárazník dodávky a vytáhl z kapsy plátek žvýkačky. Právě ho rozbaloval, když zaslechl hodiny na střední škole odbíjet třetí. Údery zvonu se k němu horkým vzduchem nesly ospale a jakoby z nějaké velké dálky.

Rozhodl se, že jakmile bude mít za sebou pohovor s Brianem Ruskem, promluví si s tím panem Lelandem Gauntem z Akronu ve státě Ohio, ať už má či nemá na dnešek domluvenou návštěvu… pak se ale náhle rozhodl jinak. Nejdřív zavolá do úřadu generálního prokurátora do Augusty a nechá tam prověřit jméno Gaunt v rejstříku trestaných osob. A jestli tam o něm nebudou mít nic, mohou to jméno poslat k prověření na velký počítač LAWS R & I ve Washingtonu – podle Alanova názoru je tahle zločinecká kartotéka LAWS jedna z mála dobrých věcí, které Nixonova administrativa stačila realizovat.

Ulicí už teď přicházely směrem od školy s pokřikováním, poskakováním a smíchem první děti. Alana náhle něco napadlo a otevřel u dodávky dveře na straně řidiče. Natáhl se přes sedadlo, otevřel přihrádku pro rukavice a prohraboval se krámy uvnitř. Toddova žertovná plechovka oříšků mu přitom vypadla na podlahu.

Už se chtěl vzdát hledání, když vtom našel, co hledal. Vzal nalezené, přihrádku zabouchl a vysoukal se z auta. Držel v ruce malou kartónovou krabičku s nálepkou, na níž byl nápis:

Kouzlo se skládací květinou Blackstone Magie Co. 19 Green St, Paterson, N.J.

Alan z krabičky vyjmul nějaký menší čtvereček – silný štůsek pestrobarevného hedvábného papíru. Zasunul si ho pod řemínek náramkových hodinek. Každý kouzelník má po těle a v oblečení celou řadu „bezedných děr“ a některé z nich vždy bývají jeho nejoblíbenější. Alanovým nejoblíbenějším místem byl prostor pod řemínkem jeho náramkových hodinek.

Když si tak připravil slavné číslo Skládací květiny, opět začal vyhlížet Briana Ruska. Spatřil nějakého kluka na kole, proplétajícího se hloučky malých chodců. Okamžitě zbystřil. Pak poznal, že to je jedno z dvojčat Hanlonů a opět se uvolnil.

„Koukej zpomalit, nebo dostaneš pokutu za rychlou jízdu,“ zavrčel, když kluk projížděl kolem něj. Jay Hanlon na něj překvapeně pohlédl a málem přitom narazil do stromu. Pokračoval v jízdě už pomaleji.

Alan ho ještě chvíli s pobavením sledoval, pak se otočil zase směrem ke škole a upravil si náramkové hodinky pro Briana Ruska.

Sally Ratcliffová stoupala po schodišti ze své malé logopedické učebny do prvního patra školy pět minut poté, co školní hodiny odbily třetí. Kráčela hlavní chodbou ke sborovně. Chodba se rychle vyprazdňovala – jako konečně každý den, když venku bylo hezky a teplo. Před budovou na sebe pokřikovaly hloučky dětí, přecházející přes trávník ke školním autobusům číslo 2 a 3, čekajícím u chodníku. Její střevíčky s nízkými podpatky klapaly po kamenné podlaze. V ruce držela nažloutlou obálku, obrácenou jménem adresáta, Franka Jewetta, k hezky tvarovaným prsům.

U učebny číslo šest, hned vedle sborovny, se na chvíli zastavila a nahlédla drátěným sklem dovnitř. Pan Jewett tam promlouval k několika učitelům, jichž se týkala příprava podzimních a zimních sportů. Frank Jewett byl tučný skrček, Sally vždy připomínající postavu pana Weatherbee z kresleného seriálu o zrzkovi Archiem. Podobně jako panu Weatherbee i jemu pořád klouzaly brýle po nose.

Po jeho pravici seděla Alice Tannerová, školní tajemnice. Zdálo se, že si dělá poznámky.

Pan Jewett pohlédl doleva, spatřil v okně dveří nakukující Sally a obdařil jí jedním ze svých afektovaných úsměvů. Zvedla ruku, aby mu zamávala a také se na něj usmála. Ještě si pamatovala časy, kdy usmívat se bylo pro ni druhou přirozeností; hned po modlení pro ni byl úsměv tou nejpřirozenější věcí na světě.

Pár dalších učitelů se podívalo, koho že to tam jejich neohrožený vůdce vidí. Podívala se i Alice Tannerová. Alice jí zdrženlivě pokynula prsty a svoje gesto doprovodila sacharinově sladkým úsměvem.

Vědí to, pomyslela si Sally. Všichni to už vědí, že Lester a já patříme historii. Irena byla včera večer tak milá… tak s ní cítila… a tak dychtila hned všechno vyžvanit. Potvora jedna.

Sally její gesto opětovala a cítila, jak se jí přitom rty roztahují v podobně sladkém – a naprosto neupřímném –úsměvu. Jen doufám, že tě cestou domů přejede náklaďák, štětko jedna zmalovaná, pomyslela si a s klapáním podpatků kráčela dál.

Když jí ve volné hodině zavolal pan Gaunt a řekl, že je čas, aby doplatila zbytek za tu nádhernou třísku, zareagovala Sally nadšeně a s potěšením poněkud nakyslého druhu. Původně totiž měla pocit, že ten „žertík“, který slíbila provést panu Jewettovi, je vlastně žertík dost ošklivý, ale právě dnes jí to dokonale vyhovovalo. Ona dnes měla náhodou také ošklivou náladu.

Položila ruku na kouli dveří sborovny… a pak se zarazila.

Co to s tebou je, podivila se najednou. Vždyť přece máš tu třísku… tu nádhernou, svatou třísku, v níž jsou zachyceny nádherné, svaté vize. Cožpak nejsou právě takové věci určeny pro zlepšení nálady člověka? Pro jeho zklidnění? Aby se dostal blíže k Bohu všemohoucímu? Ty se ale necítíš být klidnější a blíže Bohu či komukoliv jinému. Ty se naopak cítíš, jako kdyby ti někdo nacpal do hlavy rovnou celé klubko ostnatého drátu.

Дата добавления: 2015-10-29