Zatím jen varování! 3 страница

„Ano, to ale není vina ani moje, ani té třísky,“ zamumlala Sally. „To je chyba Lestera. Pana Lestera Macka Pratta.“

Nějaká brýlatá holčička s těžkými copy se otočila od vývěsky, kterou studovala a zvědavě pohlédla na Sally.

„Co si to tam prohlížíš, Irvino?“ zeptala se Sally.

Irvina zamrkala. „Nif, slečno Vafcliffová.“

„Tak si to jdi prohlížet někam jinam,“ štěkla Sally. „Už je totiž po škole.“

Irvina se rozeběhla chodbou, vrhajíc občas nedůvěřivé pohledy přes rameno.

Sally otevřela dveře sborovny. Obálku našla přesně na místě, kde řekl pan Gaunt, že bude: za popelnicemi před dveřmi kuchyně. Jméno pana Jewetta na ni dopsala už sama.

Ještě jednou se ohlédla přes rameno, aby se přesvědčila, zda se náhodou chodbou neblíží ta štětka Alice Tannerová. Pak otevřela dveře vnitřní kanceláře pana Jewetta, rychle ji přešla a obálku mu položila na pracovní stůl. A teď tu druhou věc.

Vytáhla vrchní zásuvku stolu a vyndala z ní velké nůžky. Sehnula se a zkusila spodní zásuvku na levé straně stolu. Byla zamčená. Pan Gaunt už jí říkal, že nejspíš bude zamčená. Sally pohlédla do sborovny – byla stále ještě prázdná, dveře zavřené. Dobře. Výborně. Strčila špičku nůžek do štěrbiny u horní části zamčené zásuvky a zapáčila. Dřevo naprasklo a Sally pocítila, jak jí bradavky nějak zvláštně, příjemně tuhnou. To je tedy legrační. Sice má trochu strach, ale jinak to je docela legrace.

Znovu nasadila nůžky – jejich špičky tentokrát šly zasunout hlouběji – a znovu zapáčila. Zámek povolil a zásuvka po kolejničkách vyjela ven, odhalujíc celý svůj obsah. Sally úlekem a překvapením otevřela ústa. Pak se začala hihňat – vydávala tlumené, zdušené zvuky, znějící spíš jako nějaké hýkání než jako smích.

„Jé, ale, pane Jewette! No vy jste mi ošklivý chlapec!“

V zásuvce byl štos časopisů polovičního formátu – a ten, který byl navrch, se jmenoval právě Ošklivý chlapec. Kresba na ohmatané obálce zobrazovala asi devítiletého chlapce. Na sobě měl jen motorkovou čepici stylu padesátých let – a nic víc.

Sally hrábla do zásuvky a časopisy vyndala – bylo jich tam snad deset, možná víc. Veselé dětičky. Nahé kočičky. Vlající ve větru. Bobíkův venkovský svět. Nahlédla do jednoho a stěží mohla uvěřit svým očím. Odkud se takovéhle věci berou? Určitě se neprodávají v některém z místních obchodů, dokonce ani ne až v tom posledním regále nahoře, o němž se občas zmiňuje reverend Rose ve svých kázáních – v tom regále, kde je nápis POUZE PRO ZÁJEMCE STARŠÍ 18 LET.

V hlavě jí náhle promluvil ten dobře známý hlas: Dělej, Sally. Ta schůze už končí – nechceš přece, aby tě tu někdo chytil, ne?

A pak se ozval nějaký další hlas, ženský hlas, jenž Sally téměř poznávala. Ten druhý hlas byl slyšet asi tak, jako když je při telefonním hovoru v pozadí na druhé straně linky ještě někdo další, kdo se na hovor napojil.

Víc než rozumná, říkal ten druhý hlas. Je přímo božská.

Sally ten hlas odladila a provedla to, co jí řekl pan Gaunt: rozházela ty hnusné časopisy po celé kanceláři pana Jewetta. Pak dala nůžky zase na své místo, rychle kancelář opustila a zabouchla za sebou dveře. Otevřela dveře na chodbu a vykoukla. Nebyl tam nikdo… ale hlasy z učebny číslo 6 teď zněly hlasitěji, lidé se tam smáli. Už se chystají k odchodu, pomyslela si; byla to nějak neobvykle krátká schůze.Díky Bohu za pana Gaunta, pomyslela si a vyklouzla do chodby. Došla až téměř k východu, když vtom za svými zády zaslechla, jak vycházejí z učebny na chodbu. Sally se neotočila. Napadlo ji, že v posledních pěti minutách ani nepomyslela na pana Lestera Macka Pratta, a to je opravdu dobré znamení. Pomyslela si, že teď půjde domů, napustí si pěnovou koupel, do vany si vleze s tou nádhernou třískou a stráví pak další dvě hodiny tím, že nebude myslet na pana Lestera Macka Pratta – a to bude teprv pohoda. Ano, opravdová pohoda. Ano –

Cos to tady teď prováděla? Co bylo v té obálce? A kdo ji tam před tu kuchyň vlastně dal? Kdy? A hlavně – co to začínáš, Sally?

Chvíli nehybně stála a cítila, jak se jí na čele a na spáncích začínají tvořit kapičky potu. Oči se jí rozšířily úlekem jako oči nějakého vyděšeného ptáčete. Pak se jí opět zúžily a ona pokračovala v chůzi. Měla na sobě pohodlné volné kalhoty, jejichž nohavice se o sebe třely podivně příjemným způsobem, připomínajícím jí její časté schůzky a mazleni s Lesterem.

Je mi úplně fuk, co jsem udělala, pomyslela si. Vlastně naopak doufám, že to nějaký svůj význam mít bude. On si o takové ošklivé triky přece přímo říká – vypadá jako pan Weatherbee a přitom si kupuje takové prasečinky. Jen doufám, že pukne vzteky, až do té své kanceláře vejde.

„Ano, pevně doufám, že pukne vzteky, čurák jeden,“ zašeptala. Bylo to poprvé v životě, kdy skutečně nahlas vyslovila takové sprosté slovo. Bradavky jí opět ztvrdly a začaly příjemně svědit. Sally přidala do kroku, nějak nejasně přemýšlejíc o tom, že v té vaně by mohla dělat také ještě něco jiného. Náhle se jí zdálo, že by mohla mít i jinou potřebu – nebo dvě. A není si přesně jista, jak je uspokojí… ale pomyslela si, že si nějak už určitě poradí.

Konečně i náš Pán pomohl těm, kdož si pomohli sami.

„Je to tedy rozumná cena?“ zeptal se pan Gaunt Polly.

Polly se chystala odpovědět, pak se ale zarazila. Zdálo se jí, že pozornost pana Gaunta je náhle něčím odpoutána; zíral do prostoru a rty se mu bezhlesně pohybovaly jakoby v modlitbě.

„Pane Gaunte?“

Trochu sebou trhnul. Pak na ni opět upřel zraky a usmál se. „Promiňte mi to, Polly. Bývám někdy trochu roztržitý.“

„Ta cena je více než férová,“ řekla mu Polly. „Je přímo božská.“ Vytáhla z kabelky šekovou knížku a začala vypisovat šek. Občas začala neurčitě přemítat, proč tu vlastně vůbec je – a v těch okamžicích cítila, jak ji volají oči pana Gaunta. Když vzhlédla a setkala se s jeho zraky, všechny otázky a pochybnosti opět ustoupily.

Šek, který mu podávala, zněl na sumu šestačtyřiceti dolarů. Pan Gaunt ho pečlivě přeložil a vsunul do vnější kapsičky svého sportovního saka.

„Hlavně nezapomeňte vyplnit tu kopii,“ řekl pan Gaunt. „Váš čmuchavý přítel ji nepochybně bude chtít vidět.“

„Chystá se vás navštívit,“ řekla Polly, zatímco vyplňovala kopii šeku. „Je přesvědčený, že jste určitě nějaký podvodník.“

„On totiž moc přemýšlí a dělá si moc plánů,“ řekl pan Gaunt, „ale jeho plány se budou měnit a jeho myšlenky budou odváty jako mlha ve větrném ránu. Na to můžete vzít jed.“

„Vy… vy mu ale nebudete ubližovat, že?“

„Já? Vy mi ale velmi křivdíte, Patricie Chalmersová. Já jsem pacifista – jeden z největších pacifistů na světě. Já bych šerifovi ani vlásek na hlavě nezkřivil. Jen jsem chtěl říci, že dnes odpoledne má co vyřizovat na druhé straně mostu. Ještě to sice neví, ale už je to tak.“

„Ach.“

„Nu, Polly?“

„Ano?“

„Ten váš šek ale nepředstavuje kompletní splátku za azku.“

„Ne?“

„Ne.“ Držel teď v rukách čistou bílou obálku. Polly neměla ani ponětí, odkud se mu v rukách tak najednou vzala, ale to nic na věci neměnilo. „Abyste svůj amulet úplně vyplatila, Polly, musíte mi pomoci provést někomu takový žertík.“

„Alanovi?“ Byla náhle poděšená jako stěpní králík, který v horkém letním odpoledni zachytí suchý závan požáru. „Vy myslíte Alanovi?“

„To tedy určitě ne,“ řekl. „Žádat vás, abyste provedla nějaký žertík člověku, jehož znáte, a navíc člověku, o němž si myslíte, že ho milujete, by bylo velmi neetické, vážená dámo.“

„Opravdu?“

„Ano… i když jsem přesvědčen, že byste se skutečně měla vážně zamyslet nad svým vztahem k šerifovi, Polly. Možná dojdete k závěru, že jako východisko vám zbývá jen poměrně prostá volba: že menší bolest teď vás ušetří větší bolesti později. Jinými slovy – ti, kdo se žení ve spěchu, se často dožijí jen zklamání.“

„Já vám nerozumím.“

„Já vím, že mi nerozumíte. Ale určitě mi porozumíte, až si pročtete svoji poštu. Nejsem totiž jediný, koho ten jeho policajtský čumák vyčmuchal. Teď bychom si ale měli probrat žertík, který od vás chci. Terčem tohoto žertíku bude mládenec, kterého jsem právě zaměstnal. Jmenuje se Merrill.“

„Eso Merrill?“

Jeho úsměv pohasl. „Nepřerušujte mne, Polly. Nikdy mne nepřerušujte, když mluvím. Pokud ovšem nechcete, aby vám ruce natekly tak, jako kdybyste měla v žilách napumpovaný nějaký jedovatý plyn.“

Odtáhla se od něj, své zasněné, ospalé oči teď vytřeštěné. „Já… já se omlouvám.“

„Dobře, Vaše omluva se přijímá… pro tentokrát. A teď mne poslouchejte. Poslouchejte pozorně.“

Frank Jewett a Brion McGinley, učitel zeměpisu a trenér basketbalového mužstva, vyšli z učebny číslo 6 a do sborovny vcházeli hned za Alicí Tannerovou. Frank se šklebil a vyprávěl Brionovi vtip, který ten den ráno slyšel od obchodního zástupce firmy, dodávající škole učebnice. Šlo v něm o doktora, který nebyl schopný určit, jakou nemoc má jistá žena. Zúžil diagnózu na dvě možnosti – AIDS nebo senilita – ale dál už nevěděl.

„A tak manžel ty ženský si vzal doktora stranou,“ pokračoval Frank cestou do sborovny. Alice se tam skláněla nad svým pracovním stolem a probírala se hromadou lejster. Frank ztišil hlas. Alice se dokázala pěkně rozzlobit, když šlo o vtipy, které nebyly tak úplně nevinné.

„No?“ Teď se začínal šklebit i Brion.

„Jo. Prostě se fakt naštval. Povídá mu,,Sakra, doktore – to už sté vážně v koncích? Copak se skutečně nedá nijak zjistit, kterou z těch nemocí má?‘“

Alice vzala ze stolu dva růžové dotazníky a vykročila s nimi do kanceláře Franka Jewetta. Došla až ke dveřím a tam se zastavila, jako kdyby narazila na nějakou neviditelnou kamennou zeď. Ani jeden z obou křenících se bělochů středního věku z maloměsta si toho nevšiml.

„,Ale jo, je to celkem snadný,‘ povídá ten doktor.,Zavezte ji tak padesát kilometrů do lesa a nechte ji tam. A jestli najde cestu zpátky, tak ji už nikdy nešukejte.‘“

Brion McGinley chvíli nechápavě civěl na svého šéfa a pak explodoval do záchvatu srdečného smíchu. Jewett se k němu přidal. Chechtali se tak nahlas, že ani jeden z nich nezaslechl Alici, když poprvé zavolala Frankovo jméno. Podruhé už ji slyšeli. Podruhé už zaječela.

Frank k ní přispěchal. „Alice? Co se –“ Pak to spatřil a od hlavy až k patě ho zalil příšerný, lepkavý strach. Slova mu zamrzla na rtech. Cítil, jak se mu varlata smrskávají a snaží se zalézt tam, odkud původně přišla.

Časopisy. Ty ukrývané časopisy ze spodní přihrádky.

Byly poházené po celé místnosti jako nějaké konfety ze špatného snu: chlapci v uniformách, chlapci na žebřiňáku, chlapci ve slamácích, chlapci na dřevěných koníčcích.

„No proboha!“ ozvalo se nalevo od Franka chraplavým hlasem, chvějícím se hrůzou a zděšením. Otočil tím směrem hlavu (šlachy v krku mu přitom zaskřípaly jako zrezavělá péra létacích dveří) a spatřil Briona McGinleyho, zírajícího na tu časopisovou výzdobu. Oči mu vylézaly z důlků.

To je nějaký vtip, snažil se říci. Nějaký pitomý vtip, nic víc, ty časopisy nejsou moje. Stačí se přece na mne podívat, abyste pochopili, že takové časopisy nemohou vzbuzovat… vzbuzovat žádný zájem v člověku… v člověku mého… mého…Jeho čeho?

Nevěděl, a vlastně na tom teď ani nezáleželo, protože ztratil řeč. Úplně ztratil schopnost mluvit.

Všichni tři dospělí lidé tu stáli v ohromeném tichu a hleděli do pracovny ředitele měšťanky Franka Jewetta. Jeden z časopisů, který byl položený na kraji křesla pro návštěvy, pomalu obracel svoje stránky v průvanu teplého vzduchu, vnikajícího do místnosti napůl otevřeným oknem, až spadl na podlahu. Šťavnatí mladí hoši, slibovala jeho titulní strana.

Nějaký vtip, ano, klidně bych řekl, že to je nějaký vtip, kdo mi ale uvěří? Co když ta zásuvka pracovního stolu byla vypáčena. Uvěří mi to?

„Paní Tannerová?“ ozval se za nimi nějaký dívčí hlásek.

Všichni tři – Jewett, Tannerová i McGinley – se provinile otočili. Stály tam dvě dívky z osmého ročníku v červené a bílé uniformě mažoretek. Alice Tannerová a Brion McGinley se téměř současně pohnuli tak, aby děvčatům zablokovali průhled do Frankovy kanceláře (sám Frank se zdál být přibitý na místo a zkamenělý navíc), ale jejich pohyb přišel příliš pozdě. Oči dívek se rozšířily údivem. Jedna z nich – Darlene Vickerová – si přitiskla ruce k ústům a nevěřícně zírala na Franka Jewetta.

Frank si pomyslel: No, výborně. Do zítřejšího poledne to bude vědět každý žák této školy. A do zítřejšího večera to budou vědět všichni v tomhle městečku.

„Děvčata, jděte pryč,“ řekla paní Tannerová. „Někdo provedl panu Jewettovi hnusný vtip – velmi hnusný vtip – a vy o tom budete zticha. Rozumíte?“

„Ano, paní Tannerová,“ řekla Erin McAvoyová; o tři minuty později bude vykládat své nejlepší kamarádce, Donně Beaulieuové, že kancelář pana Jewetta je vyzdobená obrázky kluků, kteří na sobě mimo kovových ozdob nemají už nic.

„Ano, paní Tannerová,“ řekla Darlene Vickerová; o pět minut později to bude vykládat zase svojí nejlepší kamarádce, Natálii Priestové.

„Tak jděte,“ řekl Brion McGinley. Snažil se, aby mu hlas zněl přísně, ale pořád ještě byl v šoku a promluvil chraplavě. „Běžte už.“

Obě dívenky upalovaly pryč, sukničky jim poletovaly kolem pevných stehen.

Brion se pomalu obrátil k Frankovi. „Já myslím –“ začal mluvit, ale Frank si ho vůbec nevšímal. Kráčel do své kanceláře; pohyboval se pomalu jako člověk, který napůl spí. Zavřel dveře s černým nápisem tiskacími písmeny ŘEDITEL a pomalu začal sbírat časopisy.

Proč jim prostě nedáš písemné doznání, vykřikla nějaká část jeho hlavy.

Ignoroval ten hlas. Nějaká jeho hlubší část, primitivnější, promluvila také – a tato část mu říkala, že nejzranitelnější je právě teď. Pokud by mluvil s Brionem či Alicí teď a snažil se podat jim nějaké vysvětlení, tak by to znamenalo totéž, jako kdyby se šel místo toho sám oběsit.

Alice zaklepala na dveře. Frank na klepání nedbal a pokračoval ve svém snovém pochodu po místnosti. Sbíral časopisy, jež shromažďoval posledních devět let, psal si o ně a nechal si je posílat na poštu do Gates Falls, a kdykoliv si je vyzvedával, byl přesvědčený, že se na něj jako supi vrhnou státní policie nebo celý tým poštovních inspektorů. Nikdy se to nestalo. Ale teď… se stalo tohle.

Nebudou ani věřit, že patří tobě, říkal ten primitivní hlas. Oni si totiž ani nedovolí uvěřit, že patří tobě – kdyby tomu uvěřili, narušilo by to až příliš mnoho jejich maloměstských životních koncepcí. Jakmile se zase začneš ovládat, budeš schopen se očistit. Ale… kdo mohl něco takového udělat? Kdo jen mohl něco takového udělat? (Franka nikdy nenapadlo zeptat se sám sebe, jaké šílené nutkání ho přimělo, aby si ty časopisy vzal sem do školy – právě sem.)

Napadala ho jen jediná osoba – jediná osoba z Castle Rocku, jež sdílela tajemství jeho života. George T. Nelson, instruktor technické třídy. George T. Nelson, který byl pod slupkou svého mužného vzezření teplý jako lyžařské podkolenky. George T. Nelson, s nímž byl Frank Jewett jednou v Bostonu na takovém zvláštním večírku, kde byla spousta mužů středního věku a malá skupina nahých chlapců. Na takovém večírku, který vás může klidně na zbytek života dostat do vězení. Na takovém večírku –

Na podložce desky pracovního stolu ležela nějaká nažloutlá obálka. Na ní bylo napsané jeho jméno. Frank Jewett pocítil někde v podbřišku příšerné bodnutí. Jako výtah, který se utrhne. Vzhlédl a spatřil Alici a Briona, sledující ho sklem dveří, hlavy téměř na sobě. Oči měli dokořán, pusy měli dokořán a Frank si pomyslel: teď už vím, jaký to je pocit být rybou v akváriu.

Mávl na ně rukou – jděte pryč! Ale oni nešli a jeho to nějak ani nepřekvapovalo. Je to jen zlý sen a ve zlých snech se věci nikdy nedějí tak, jak si přejete. Právě proto to přece jsou zlé sny. Přepadl ho hrozný pocit nějaké ztráty a zmatení… ale někde vespodu, jako žhavý uhlík pod hromadou vlhkých větví, začal hořet malý modrý plamínek hněvu.

Posadil se za stůl a stoh časopisů postavil na podlahu. Spatřil, že zásuvka, v níž časopisy byly uložené, je vypáčená –přesně, jak se obával. Roztrhl obálku a vysypal její obsah na stůl. Většinou šlo o lesklé fotografie. Fotografie jeho a George T. Nelsona na onom večírku v Bostonu. Skotačení s řadou hezkých mladých hochů (nejstaršímu z těch hezkých mladých hochů mohlo být dvanáct) a na každé fotografii byl obličej George T. Nelsona zakrytý; obličej Franka Jewetta však byl naprosto zřetelný.

Ani to Franka nijak moc nepřekvapovalo.

V obálce byl také dopis. Vytáhl ho a četl.

Franku, starý brachu, nerad to dělám, ale musím odjet z města a nemám čas na žádné parádičky. Chci dva tisíce. Přines mi je ke mně dnes večer v sedm hodin. Kdyby ses snad z toho chtěl vykroutit – což by se u takového kluzkého ničemy, jako jsi ty, docela dalo předpokládat – tak se nejdřív zeptej sám sebe, jak by se ti líbilo, kdybys tyhle fotografie viděl nalepené na každém sloupě ve městě, hned pod těmi plakáty na Noční kasino. Hnali by tě z města starý brachu. Tak nezapomeň: dva tisíce, u mě, a nejpozději do čtvrt na osm dnes večer – jinak budeš litovat, že ses raděj nenarodil bez pinďoura.

Tvůj přítel George

Oči se mu na tu závěrečnou řádku dopisu vracely s jakýmsi nevěřícným a zmateným děsem.

Tvůj zkurvený lizoprdelní jidášský PŘÍTEL!

Brion McGinley stále bušil na dveře. Když však Frank Jewett konečně vzhlédl od té věci na stole, jež tolik upoutala jeho pozornost, Brionova pěst se zastavila v polovině nápřahu. Tvář ředitele byla křídově bílá, jen na lících měl dvě jasně červené klaunské skvrny. Rty mu v neznatelném úsměvu obnažovaly zuby.

Teď už ani trochu nevypadal jako pan Weatherbee.

Můj přítel, pomyslel si Frank. Jednou rukou dopis zmačkal a blýskavé fotografie uložil zpět do obálky. Modrý plamínek jeho hněvu se teď rozhořel a plápolal již oranžově. Mokré větve začínaly chytat. Přijdu tam, jistěže ano. Přijdu tam, abych si to probral se svým přítelem Georgem T. Nelsonem.

„Ano, jistěže ano,“ řekl Frank Jewett. „Ano, jistěže.“ Začal se usmívat.

Bylo už skoro čtvrt na čtyři a Alan si pomyslel, že Brian šel určitě jinudy – proud domů se vracejících žáků pomalu vysychal. Ale potom, právě když sáhl do kapsy pro klíčky od auta, spatřil na School Street osamocenou postavu na kole, jedoucí směrem k němu. Ten chlapec jel pomalu, vlastně se na kole vlekl, a hlavu měl skloněnou tak nízko, že mu Alan neviděl do tváře.

Viděl však, co je v košíku na nosiči kola toho kluka: pikniková chladnička značky Playmate.

„Rozumíte?“ ptal se Gaunt Polly, držící teď v ruce obálku.

Дата добавления: 2015-10-29