Zatím jen varování! 6 страница

Drže chumáč z Slopeyho trička v pěsti velikosti konzervované šunky, sklonil svůj zpocený obličej k Slopeyho. Naběhlá žíla uprostřed čela mu teď pulsovala ještě rychleji.

„Co tím chceš říct,,to je von, ten chlápek,‘ co?“

„Že to je t-t-ten chlápek, c-c-co čekal v p-p-pátek po š-š-škole na s-s-slečnu R-R-Ratcliffovou.“

„On se s ní sešel po škole?“ zeptal se Lester chraplavě. Zatřásl Slopeym tak, že mu málem uletěla hlava. „Víš to jistě?“

„Jo,“ řekl Slopey. „Šli do v-v-vašeho auťáku, t-t-trenére P-P-Pratte. T-t-ten chlápek řídil.“

„Řídil? On řídil moje auto? John LaPoint řídil moje auto a Sally v něm seděla?“

„Jo, t-t-tenhle chlápek,“ řekl Slopey, ukazuje opět na fotografii na řidičském průkazu. „Ale n-n-než nasedli, tak jí j-j-ještě dal p-p-pusu.“

„Dal jí pusu,“ řekl Lester. Tvář se mu náhle zklidnila. „Tak on jí dal pusu.“

„N-n-no j-j-jasně,“ řekl Slopey. Ve tváři se mu objevil široký (a značně obscénní) úšklebek.

Medovým a tichým hlasem, naprosto nepodobným jeho obvyklému hejhuláckému hlasu, se Lester zeptal: „A ona mu taky dala pusu? Co myslíš, Slopey?“

Slopey slastně obrátil oči. „J-j-jasně že taky! N-n-normálně si v-v-olizovali v-vobličeje, t-t-trenére Pratte!“

„Tak oni si volizovali vobličeje“ opakoval Lester zamyšleně tím novým měkkým a medovým hlasem.

„Jo.“

„Normálně si volizovali vobličeje,“ podivoval se Lester dál tím novým měkkým a medovým hlasem.

„N-n-o jasně.“

Lester pustil Slopeyho a narovnal se. Naběhlá žíla na čele mu divoce pulsovala. Začal se šklebit. Byl to nepříjemný škleb, odhalující jeho velké bílé zuby, jichž jakoby bylo víc, než by normální člověk měl mít. Jeho modré oči se zmenšily na jakési šilhající trojúhelníky. Nakrátko ostříhané vlasy se mu na hlavě zježily do všech směrů.

„T-t-trenére Pratte?“ zeptal se Slopey. „N-něco snad n-n-není v p-pořádku?“

„Ne,“ řekl Lester Pratt tím novým měkkým a medovým hlasem. Stále se šklebil. „Nic, co by se nedalo napravit.“ V duchu už měl ruce sevřené kolem krku toho prohlaného pánbíčkářského, plyšáky vystřelujícího, holky přebírajícího, zasraného, žabařského frantíka Johna LaPointa. Toho za chlapa převlečeného strašáka. Toho strašáka, který nepochybně naučil děvče, jež Lester miloval – to děvče, které maximálně dalo rty nepatrně od sebe, když ji líbal Lester – jak se normálně volizuje vobličej.

Nejdřív se postará o Johna LaPointa. Tady nebude žádný problém. A až to udělá, tak potom si bude muset pohovořit se Sally.

„Naprosto nic, co by se nedalo napravit,“ opakoval tím novým měkkým a medovým hlasem a zasunul se za volant svého mustangu. Auto se naklonilo na stranu, když se Lesterových dobrých sto deset kilo svalů a šlach zabořilo do anatomického sedadla řidiče. Nastartoval motor, párkrát prošlápl s tygřím zařváním motoru plyn a pak se zakvílením pneumatik vyrazil. Slopey, kašlající a teatrálně si rukama odhánějící z obličeje prach, kráčel ke svému skateboardu.

Svoje staré tričko měl na krku úplně rozervané, odhalovalo mu vystouplé klíční kosti. Šklebil se. Udělal přesně to, o co ho požádal pan Gaunt – a šlo to jako po másle. Trenér Pratt vypadal ještě srandovněji než oškubaná slepice.

Teď může jít domů a prohlížet si svoji čajovou konvici.

„J-j-jen kdybych n-n-nemusel k-k-koktat,“ poznamenal jen tak pro prázdné parkoviště.

Pak naskočil na prkno a odjel.

Sheila měla dost honičku, než se jí podařilo spojit Alana s Henrym Paytonem. S Henrym, který se zdál být rozčilený, jednu chvíli ztratila spojení a musela ho zavolat znovu. Bezprostředně poté, co se jí tato technická operace úspěšně podařila, začala opět Alanova osobní linka blikat. Sheila odložila cigaretu, kterou se právě chystala zapálit, a zvedla sluchátko. „Kancelář šerifa Castle County. Linka šerifa Pangborna.“

„Nazdar, Sheilo. Chci mluvit s Alanem.“

„Polly?“ Sheila se zamračila. Poznala sice s jistotou, kdo je na druhém konci telefonu, ale ještě nikdy neslyšela Polly Chalmersovou mluvit tónem, jakým mluvila právě teď – studeným a upjatým, jako vedoucí sekretářka nějaké velké firmy. „Jsi to ty?“

„Ano,“ řekla Polly. „Chci mluvit s Alanem.“

„Jemináčku, Polly, teď to nejde. Mluví právě s Henrym Paytonem a –“

„Tak já si počkám,“ přerušila ji Polly.

Sheila začínala pociťovat rozpaky. „No… víš… ráda bych tě spojila, ale je to trochu komplikovanější. On je Alan… je totiž v terénu, víš. Musela jsem mu Henryho propojit.“

„Když jsi mohla propojit Henryho, tak můžeš jistě propojit i mě,“ řekla Polly studeně. „Nebo snad ne?“

„No, to ano, ale já nevím, jak dlouho spolu budou –“

„Je mi úplně jedno, jestli budou mluvit třeba až do prvních mrazů. Dej mě na linku a až to Henry skončí, tak mě propojíš na Alana. Nežádala bych tě o to, kdyby to nebylo důležité – to snad chápeš, Sheilo – nebo snad ne?“Ano – to Sheila chápala. Ale chápala teď i něco dalšího: Polly jí nějak začíná nahánět strach. „Polly, jsi v pořádku?“

Nastala dlouhá odmlka. Pak se ozvala Polly také otázkou. „Sheilo, psala jsi šerifovi Pangbornovi nějakou korespondenci, adresovanou na Odbor péče o děti v San Francisku? Nebo viděla jsi na tu adresu někdy odcházet nějakou poštu?“

V Sheilině hlavě se náhle rozsvítilo červené světlo – vlastně celá řada červených světel. Alana Pangborna si téměř idealizovala a Polly Chalmersová ho teď z něčeho obviňuje. Není si tím sice úplně jistá, ale přece pozná obviňující tón, když ho slyší. Ten pozná velmi dobře.

„Takovéhle informace nejsem oprávněná podávat,“ řekla, a její vlastní hlas teď také mrazil. „Mám ten dojem, že by bylo lepší, kdyby ses na to zeptala přímo šerifa, Polly.“

„Ano – taky si myslím, že to bude lepší. Tak mě dej na linku a až to půjde, tak mě laskavě propoj.“

„Polly, co se děje? Ty se na Alana zlobíš? Vždyť ti ale musí být jasné, že on by nikdy neudělal něco, co –“

„Mně už není jasné vůbec nic,“ řekla Polly. „Jestli jsem se tě zeptala na něco, co se nesluší, tak se ti omlouvám. A teď mě dej, prosím, na linku a hned jak to půjde, tak mě propoj. Nebo si ho raději mám jít najít sama?“

„Ne, já tě spojím,“ řekla Sheila. Měla takový divný pocit u srdce, jako kdyby se stalo něco opravdu hrozného. Jako většina žen v Castle Rocku byla přesvědčena, že Polly a Alan se hluboce milují, a stejně jako většina žen ve městě i ona měla tendenci pohlížet na ně jako na postavy nějakého pohádkového příběhu, kde nakonec všechno dopadne dobře… kde láska nakonec překoná všechny překážky. Polly se ale teď zdála být nejen rozzlobená; hlas měla plný bolesti a ještě něčeho dalšího. A Sheile se téměř zdálo, že tím něčím dalším je nenávist. „Tak si počkej, Polly – může to ale nějakou dobu trvat.“

„To nevadí. Děkuji ti, Sheilo.“

„Není zač.“ Stiskla tlačítko a vzala si cigaretu. Zapálila ji a zhluboka vdechla, zamračeně pohlížejíc na blikající světýlko nad tlačítkem.

„Alane?“ ozval se Henry Payton. „Slyšíš mě, Alane?“ Bylo ho slyšet jako rozhlasového hlasatele, vysílajícího z nějaké velké prázdné krabice od sucharů.

„Slyším tě, Henry.“

„Před půlhodinou mi volali z FBI,“ řekl Henry z té velké krabice od sucharů. „S těmi otisky jsme tedy měli až neskutečné štěstí.“

Alanovi poskočilo srdce na vyšší obrátky. „S těmi otisky na kouli dveří Nettiina domku? S těmi zlomky?“

„Přesně s těmi. Zkusili jsme je porovnat s otisky jednoho chlápka z městečka. Měl tu záznam z roku 1977 – nějaká menší krádež.“

„Tak už mě nenapínej – kdo je to?“

„Jméno té osoby je Hugh Albert Priest.“

„Hugh Priest!“ vykřikl Alan. Nemohl být víc překvapen, ani kdyby Payton uvedl jméno J. Danforth Quayle. Pokud bylo Alanovi známo, znali oba muži Nettii Cobbovou asi stejně dobře. „Proč by Hugh Priest zabíjel Nettiina psa? Nebo proč by rozbíjel okna Wilmy Jerzyckové?“

„Já toho pána neznám, proto ti to neřeknu,“ odpověděl Henry. „Proč si za ním nezajedeš a nezeptáš se ho na to? Proč tam vlastně nezajedeš hned teď, než třeba znervózníš a rozhodneš se, že pojedeš navštívit nějaké příbuzné v Dolní Lhotě ve státě Zapadákov?“

„To je dobrý nápad,“ řekl Alan. „Ještě se ti ozvu, Henry. Díky.“

„Koukej mě zásobovat novinkami, čmuchale – tohle má totiž být můj případ.“

„Jasně. Ozvu se.“

Ozvalo se kovové cvaknutí – klap – jak se spojení přerušilo a Alanova vysílačka teď přenášela jen šumění telefonní linky. Alan chvíli přemítal, co by jejich propojování sítí asi říkala telefonní společnost AT&T, pak se natáhl, aby mikrofon zavěsil. V tom okamžiku hučení linky přerušil hlas Sheily Brighamové – nějak neobvykle váhavý.

„Šerife, mám tu na lince Polly Chalmersovou. Chce po mně, abych ji na tebe propojila, jakmile to jen bude možné. Přepínám.“

Alan zamrkal. „Polly?“ Náhle dostal strach – takový strach, který člověk pocítí, když telefon začne zvonit ve tři hodiny ráno. Polly ještě nikdy nenaléhala, aby s ním byla spojena do terénu, a Alan by přísahal, že o to nepožádá nikdy – je to přece proti zásadám slušného chování, jak je Polly chápe. A slušné chování má pro Polly svoji důležitost. „A o co jde, Sheilo – naznačila něco? Přepínám.“

„Ne, šerife. Přepínám.“

Ne. Pochopitelně, že nic nenaznačila. To ho přeci mohlo napadnout. Polly se o svých záležitostech nešíří. A fakt, že se na něco takového vůbec ptá, jen dokazuje, jak je překvapený.

„Šerife?“

„Tak ji propoj, Sheilo. Přepínám.“

„Spojím, šerife.“

Klap!

Stál tam ve slunci, srdce mu bušilo nějak příliš silně a nějak příliš rychle. To se mu nelíbilo.

Cvaknutí se teď ozvalo ještě jednou a po něm následoval hlas Sheily – vzdálený, téměř se ztrácející. „Můžeš mluvit, Polly – propojuji tě.“

„Alane?“ Ten hlas byl teď tak silný, až sebou trhnul. Jako hlas nějakého obra… hněvivého obra. To už věděl; stačilo to jediné slovo.

„Slyším tě, Polly – co se děje?“

Chvíli bylo ticho. Někde hluboko v tom tichu se slabě ozýval šum dalších hlasů na dalších linkách. Skoro se mu zdálo, že ztratil spojení… skoro doufal, že ho ztratil.

„Alane, já vím, že tahle linka je otevřená,“ řekla, „ale ty už budeš vědět, o čem mluvím. Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi to jen mohl udělat?“

Něco na této konverzaci mu bylo nějak povědomé. Něco.

„Polly, já nechápu, co –“

„Ach, já zase naopak myslím, že chápeš,“ odpověděla. Hlas jí tvrdnul, bylo jí špatně rozumět a Alan si uvědomil, že pokud už nepláče, tak brzy začne. „Je strašné, když člověk zjistí, že toho druhého nezná tak, jak o tom byl přesvědčen. Je strašné zjištění, že ta tvář, o které byl přesvědčen, že ji miluje, se ukáže být jen maskou.“

Něco na tom mu je povědomé, ano – a náhle už věděl co. Připomínalo mu to ty noční můry, jež ho pronásledovaly po smrti Annie a Todda, ty zlé sny, v nichž stál u silnice a sledoval je, jak projíždějí kolem. Byli na cestě ke smrti. On to věděl, ale nebyl schopen to změnit. Snažil se na ně zamávat, ale paže měl příliš těžké. Snažil se vykřiknout, nemohl si ale vzpomenout, jak se otevírají ústa. Projížděli kolem něj, jako kdyby byl neviditelný, a takové to bylo i teď – jako kdyby se pro Polly nějakým zvláštním způsobem stal neviditelný.

„Annie –“ S hrůzou si uvědomil, čí jméno právě vyslovil a zarazil se. „Polly. Nevím sice, o čem teď právě mluvíš, ale –“

„Ale víš!“ vykřikla na něj náhle. „Neříkej, že nevíš, když víš! Proč jsi nepočkal, až ti to řeknu sama, Alane? A když jsi nechtěl čekat, proč ses mě nezeptal? Proč jsi musel jednat za mými zády? Jak jen jsi mohl jednat za mými zády?“

Pevně zavřel oči v úsilí zachytit své pádící, zmatené myšlenky, ale nepomáhalo to. Místo toho se mu v mysli vynořil strašný obraz: Mika Hortona z novin Journal-Register v Norwayi, skloněného nad zařízením pro příjem policejních hlášení Bearcat a zuřivě si činícího poznámky svým potvorným těsnopisem.

„Nevím, co myslíš, že jsem dělal, ale není to pravda. Pojď se sejít, promluvíme –“

„Ne. Nemyslím, že se teď chci s tebou sejít, Alane.“

„Ano. Chceš. A sejdeš se. Budu –“

Pak zasáhl hlas Henryho Paytona. Proč tam vlastně nezajedeš hned teď, než třeba znervózníš a rozhodneš se, že pojedeš navštívit nějaké příbuzné třeba v Dolní Lhotě ve státě Zapadákov?

„Budeš co?“ zeptala se ho. „Budeš co?“

„Jen jsem si tak na něco vzpomněl,“ řekl Alan pomalu.

„Ano, opravdu? Třeba na ten dopis, co jsi ho napsal začátkem září, Alane? Na ten dopis do San Frantisca?“

„Nemám ani ponětí, o čem to mluvíš, Polly. Teď přijet nemohu, protože se objevily nové skutečnosti v… v té druhé záležitosti. Ale potom –“

Vyrážela teď ze sebe slova mezi řadou vzlyků, jež je téměř činily nesrozumitelnými. „Cožpak to nechápeš, Alane? Žádné potom není, a už nikdy nebude. Ty –“

„Polly, prosím“

„Ne! Nech mě na pokoji! Nech už mě na pokoji, ty jeden hnusný, čmuchavý hajzle!“

Klap!

A náhle Alan opět naslouchal hučení telefonní linky. Rozhlížel se po křižovatce ulic Main a School jako člověk, který nemá ani ponětí, kde se nachází, a jen těžko chápe, jak se tam vůbec octl. V očích teď měl onen vzdálený a zmatený výraz, jenž lze zahlédnout v očích zápasníků několik posledních sekund před tím, než se pod nimi podlomí kolena a oni se rozloží na žíněnce k dlouhému zimnímu spánku.

Jak se to stalo? A jak je možné, že se to stalo tak rychle?

Neměl nejmenší ponětí. Celé město jako by v posledním týdnu začalo trochu bláznit… a teď se nejspíš nakazila i Polly.

Klap!

„Hm… Šerife?“ Byla to Sheila – a podle toho zakřiknutého a jakoby zkusmo proneseného oslovení Alan okamžitě poznal, že vyslechla jeho rozhovor s Polly. „Alane, jsi tam? Slyšíš mě?“

Pocítil náhlé nutkání, až překvapivě mocné, utrhnout mikrofon ze šňůry a zahodit ho někam do keřů vedle chodníku. A pak odjet. Kamkoliv. Prostě přestat o čemkoliv přemýšlet a jet za sluncem.

Místo toho sebral veškerý zbytek sil a přiměl se myslet na Hugha Priesta. Přesně tomu se teď musí věnovat, protože jak to tak vypadá, tak tu smrt obou žen vyprovokoval Hugh Priest. Teď musí myslet na Hugha Priesta, ne na Polly… a zjistil, že se v tom skrývá i jistá úleva.

Stiskl tlačítko VYSÍLÁNÍ. „Slyším, Sheilo. Přepínám.“

„Alane, mám dojem, že jsem ztratila spojení s Polly. Já… totiž… nechtěla jsem poslouchat, ale

„To je v pořádku, Sheilo; už jsme domluvili.“ (V té skutečnosti bylo něco hrozného, ale odmítal na to teď myslet.) „Kdo tam právě teď je s tebou na stanici? Přepínám.“

„Je tady John,“ řekla Sheila s očividnou úlevou, že konverzace se stočila jinam. „Clut je na objížďce. Někde poblíž Castle View – alespoň podle jeho posledního hlášení.“

„Dobře.“ Před očima mu plavala tvář Polly, pokřivená zvláštním, cizím hněvem. Zapudil ten obraz a snažil se opět soustředit na Hugha Priesta. Ale na krátký, děsivý okamžik nebyl schopen spatřit žádnou tvář; pouze nějakou příšernou prázdnotu.

„Alane? Jsi tam? Přepínám!“

„Ano, Jsem tady. Zavolej Cluta a řekni mu, aby zajel k domu Hugha Priesta na konci Castle Hill Road. On už ví, kde to je. Hugh by měl být v práci, ale jestli si náhodou zrovna vybírá volno, tak ať ho Clut sebere a přiveze na výslech. Přepínám.“

„Rozumím, Alane.“

„Řekni mu, aby postupoval velmi opatrně. Řekni mu, že Hugha potřebuji k výslechu v souvislosti se smrtí Nettie Cobbové a Wilmy Jerzyckové. Zbytek ať do formuláře doplní sám. Přepínám.“

„Ach!“ Hlas Sheily teď zněl jak poplašeně, tak vzrušeně. „Rozumím, šerife.“

„Já jsem teď na cestě do městských garáží. Hugh by tam měl být. Přepínám a končím.“

Když zavěšoval mikrofon (měl pocit, že ho držel snad nejméně čtyři hodiny), pomyslel si: kdybys řekl Polly to, co jsi právě nahlásil Sheile, možná by ta záležitost, kterou s ní musíš vyřídit, byla trochu méně nepříjemná.

Nebo možná také ne – jak může vlastně něco takového říkat, když ani pořádně neví, o co jde? Polly ho obvinila z čenichání… či slídění. To je moc široký pojem, tam se vejde ledacos. A jde ještě o něco dalšího. Když řekne vysílačkou dispečerce, aby vzali pouta, má alespoň jistotu že jeho pracovník v terénu už bude vědět, že člověk, po němž jdou, může být nebezpečný. Ale poskytnout stejnou informaci vlastní známé na otevřené lince telefonu s propojením na vysílačku, to je úplně jiná záležitost. Udělal správnou věc a uvědomoval si to.

Nicméně bolest na srdci mu to nijak neztišilo a on se znovu pokusil soustředit se na záležitost, která na něj čeká – najít Hugha Priesta, dovézt ho na stanici, dát mu nějakého sakra dobrého právníka, bude-li ho chtít, a pak se ho zeptat, proč zašrouboval do Nettiina psa, Lupiče, tu vývrtku.

Chvíli se mu to dařilo; jakmile však nastartoval dodávku a odpoutal se od chodníku, opět v duchu před sebou viděl tvář Polly – ne tvář Hugha.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Asi ve stejnou dobu, kdy jel Alan přes celé město zatknout Hugha Priesta, stál Henry Beaufort na příjezdové cestě ke svému domu a díval se na svůj Thunderbird. Vzkaz, který našel pod stěračem, držel v ruce. Škoda, kterou ten idiot způsobil na pneumatikách, je sice velká, ale pneumatiky se konečně dají vyměnit. Nejvíc ho ale štval škrábanec podél celé pravé strany auta.

Pohlédl opět na vzkaz a četl ho nahlas. „Nikdy už si nedovoluj nedat mi nalejt a pak mi brát klíče vod auta, kryso jedna vodporná!“

Komu v poslední době nedal nalít? No, spoustě lidí, jistě. Večery, kdy nemusel někoho z hospody vyhodit, by se opravdu daly spočítat na prstech. Ale nedat nalít a nevydat klíče od auta? Jeden takový případ byl právě nedávno.

Jeden jediný.

„Ty hovado,“ řekl vlastník a provozovatel Žlutého tygra tiše. „Ty jedno pitomý, idiotský hovado.“

Nejdřív ho napadlo, že si zajde pro svoji pušku na jeleny, pak si to ale rozmyslel. Tygr je na cestě a pod barovým pultem tam má takovou krabici. A v ní je dvouhlavňová winchestrovka s upilovanou hlavní. Má ji tam už od časů, kdy se ho před pár lety pokusil vykrást ten tupec Eso Merrill. Má ji v ilegálním držení a nikdy ji ještě nepoužil.

Pomyslel si, že dnes by ji měl použít. Přejel rukou po ošklivém škrábnutí na boku thunderbirdu, pak ten vzkaz zmačkal a zahodil. U Tygra teď bude Billy Tupper, vytírá tam podlahu a uklízí. Henry si vezme svoji pušku a půjčí si Billyho pontiac. Jako že potřebuje vyřídit nějakou menší loveckou záležitost.

Henry kopl zmačkanou kouli papíru do trávy. „Nalil sis prostě do hlavy moc plechovek piva. Hughu, ale po dnešku je s tím konec, to ti garantuju.“ Znovu přejel rukou po škrábanci. Ještě nikdy v životě nebyl tak naštvaný. „To ti tedy sakra garantuju.“

Henry vyrazil čerstvým krokem směrem ke Žlutému tygru.

Při demolování ložnice George T. Nelsona našel Frank Jewett v posteli pod matrací pytlíček s kokainem. Vysypal ho do klozetu, a když sledoval, jak je splachován, pocítil náhle charakteristické šimrání v břiše. Začal si rozepínat kalhoty, pak se ale místo toho vrátil do zdemolované ložnice. Měl pocit, že nejspíš úplně zešílel, ale bylo mu už všechno jedno. Blázni nemusí přemýšlet o budoucnosti. Pro blázny nemá budoucnost valný význam.

Дата добавления: 2015-10-29