Zatím jen varování! 7 страница

Jednou z mála neponičených věcí v ložnici George T. Nelsona byla nějaká fotografie na stěně. Na té fotografii byla podobizna staré dámy. Byla zasazená do drahého zlatého rámu, což Frankovi napovědělo, že by mohlo jít o fotografii drahé matky George T. Nelsona. To šimrání v břiše se ozvalo znovu. Frank fotografii sejmul se stěny a položil na zem. Pak si rozepnul kalhoty, přičapl nad fotografií a dál už to šlo samo.

Bylo to vyvrcholení dne, který až do té chvíle nestál za nic.

Lenny Partridge, nejstarší obyvatel Castle Rocku a držitel Hole bostonských novin Post, již kdysi vlastnila také teta Evvie Chalmersová, také vlastnil jedno z nejstarších aut v Castle Rocku. Byl jím chevrolet Bel-Air z roku 1966, kdysi bílé barvy. Nyní měl barvu laku genericky neurčitou – říkejme jí silniční špinavá šeď. Nebyl ve zvlášť dobrém stavu. Sklo zadního okna bylo před několika lety nahrazeno plandajícím kusem igelitu, podlaha už vyhnila natolik, že Lenny mohl během jízdy sledovat silnici krajkovím prorezlého plechu a výfuk mu visel jako uhnilá paže nějakého nebožtíka, zemřelého v poušti suchem. Stírací kroužky oleje na pístech pochopitelně už také dávno vzaly za své. Když Lenny jel svým Bel-Airem, zanechával za sebou oblaka jasně modrého kouře a pole, jimiž na své každodenní cestě do města projížděl, vypadala, jako kdyby je nějaký sebevražedný letec právě postříkal nějakým herbicidem. Jeho auto spotřebovalo denně tři (někdy i čtyři) litry oleje. Tato spotřeba Lennyho nijak netrápila; kupoval vyjetý olej od Sonnyho Jacketta v úsporném balení po dvaceti litrech, a vždy ještě pečlivě dbal, aby mu Sonny odečetl deset procent – jeho seniorskou slevu. A protože autem nejezdil nikdy vyšší rychlostí než padesát kilometrů v hodině, mělo všechny předpoklady vydržet pohromadě déle než Lenny sám.

Když se Henry Beaufort vydal po silnici ke Žlutému tygru na druhé straně mostu Tin Bridge, vzdáleného téměř osm kilometrů, projížděl právě Lenny svým rezavým Bel-Airem přes kopec Castle Hill.Uprostřed silnice stál nějaký člověk, paže zvednuté v rozkazovacím gestu stůj. Neměl košili a byl bos. Byl oblečen pouze do zelených kalhot s rozepnutým příklopcem a kolem krku mu visel jakýsi moly prožraný kus kožešiny.

Lennymu divoce poskočilo srdce ve vychrtlé hrudi a oběma nohama, obutýma do pomalu se už rozpadajících vysokých bot, šlápl na pedál brzdy. Pedál se s příšerným zavrzáním téměř vnořil do podlahy vozu a Bel-Air nakonec zastavil necelého půl metru od muže stojícího na silnici, v němž teď už Lenny poznával Hugha Priesta. Hugh se ani nepohnul. Když auto zastavilo, vrhl se okamžitě k místu, kde seděl Lenny s rukama přitisknutýma na svém termálním tričku, lapající po dechu a přemítající, zda už nepřišla jeho poslední hodinka.

„Hughu!“ vydechl. „Co tady, kurva, děláš? Vždyť jsem tě skoro přejel! Já –“

Hugh otevřel dveře na straně řidiče a natáhl se dovnitř. Ta kožešinová chcíplotina, kterou měl kolem krku, prolétla kolem Lennyho, který se jí tak tak ještě stačil vyhnout. Vypadala jako od molů napůl vyžraný liščí ohon, v kožešině chyběla spousta chlupů. A příšerně páchla.

Hugh ho čapnul za kšandy a vytáhl z vozu. Lenny ze sebe vydal vyjeknutí hrůzy a vzteku.

„Promiň, stařešino,“ pronesl Hugh nepřítomným hlasem člověka, který právě musí řešit mnohem závažnější problémy. „Potřebuju tvůj auťák. Můj je teď trochu jízdy neschopnej.“

„Nemůžeš ale –“

Ale Hugh byl přesvědčený, že může. Vyklepal Lennyho na silnici, jako kdyby nevážil víc než pouhý balík hadrů. Když Lenny dopadl na zem, ozvalo se zřetelné křupnutí a jeho bědování se změnilo na zoufalé vytí bolesti. Zlomil si klíční kost a dvě žebra.

Nedbaje jeho bolestného křiku, sedl Hugh za volant chevroletu, zabouchl dveře a sešlápl pedál plynu. Motor ze sebe vydal překvapené zavytí a z rozpadajícího se výfuku se vyvalila oblaka modrého kouře. Rozjel se s kopce rychlostí nejméně sedmdesát kilometrů v hodině dřív, než se Lenny Partridge stačil vůbec otočit na záda.

Andy Clutterbuck zahnul na Castle Hill Road asi v 15:35. Minul protijedoucí, olejový smrad chrlící koráb Lennyho Partridge, aniž mu věnoval jakoukoliv pozornost; Clutova mysl teď byla plně zaměstnána problémem Hugha Priesta a ten starý rezatý Bel-Air patřil někam úplně jinam.

Clut neměl ani ponětí proč nebo jak se mohl Hugh zamotat do smrti Wilmy a Nettie, nicméně nijak si s tím hlavu netrápil; je přece jen obyčejný pěšák. Proč a jak, to mají na starosti jiní a dnes je jen další den, kdy je sakra rád, že tomu je právě tak. Ví moc dobře, že Hugh je starý opilec, kterému léta nijak mravů nepřidávají. Takový člověk je schopen provést cokoliv… zvlášť když si trochu víc přihne.

Stejně bude teď v práci, pomyslel si Clut – ale jak se blížil k té příšerné chatrči, kterou Hugh nazýval svým domovem, přesto si rozepnul pásek na pouzdru služebního revolveru. O chvíli později spatřil odraz slunce na chrómu a skle na příjezdové cestě k Hughovu domu a nervy se mu napnuly a rozezněly jako telegrafní dráty v bouři. Hughovo auto tam stojí – a když ten člověk má svoje auto na příjezdové cestě, bude také nepochybně doma. Takhle to už na vesnici prostě chodí.

Když Hugh vyšel z domu, zahnul doprava, směrem od města a k vrcholku kopce Castle Hill. Kdyby Clut tím směrem pohlédl, spatřil by Lennyho Partridge, ležícího na boku na silnici a mrskajícího údy jako popelící se slepice; on však tím směrem nepohlédl. Veškerá jeho pozornost se soustředila na Hughův dům. Lennyho slabé ptačí výkřiky se sice donesly k jednomu uchu Cluta, avšak prošly mu hlavou, aniž by v ní vzbudily jakoukoliv pozornost, a druhým uchem vyšly zase ven.

Než Clut vystoupil z policejního vozu, vytáhl z pouzdra revolver.

Williamu Tupperovi bylo pouhých devatenáct let a nikdy už neměl nastoupit na univerzitu, ale jeho inteligence stačila na to, aby ho chování Henryho, který dorazil k Tygrovi dvacet minut před čtvrtou hodinou odpolední v poslední den existence městečka Castle Rock, značně vyděsilo. Měl i dostatek inteligence na to, aby si uvědomil, že odpírat Henrymu klíče od pontiaku by k ničemu nevedlo; v náladě, v jaké Henry právě byl (za normálních okolností ovšem byl Henry zdaleka nejlepší šéf, jakého kdy Billy měl), by mu stejně jen ubalil jednu pěstí do břicha a klíče by si vzal.

A tak poprvé – a snad i naposledy – ve svém životě se Billy pokusil o menší uskok. „Henry,“ řekl chlácholivě, „vypadáte, že byste snesl panáka. Fakt tak vypadáte. Co kdybychom si teda po jednom nalili, než vyrazíte dál?“

Henry zmizel za barovým pultem. Billy slyšel, jak se tam něčím prohrabuje a kleje si přitom pod fousy. Konečně se vzpřímil – v rukách držel hranatou dřevěnou bedýnku s petlicí a zámkem. Položil bedýnku na barový pult a začal se prohrabovat svazkem klíčů, který měl zavěšený na opasku.

Zvažoval, co Billy právě řekl, zavrtěl hlavou a pak to zvážil znovu. Dát si jednoho panáka, to vlastně vůbec nemusí být špatný nápad; alespoň se mu trochu uklidní ruce a nervy. Našel správný klíč, odemkl zámek na bedýnce a odložil ho stranou. „Dobrý,“ řekl. „Ale toho panáka si dáme hned teď, mladej. Ty normálního, já dvojitýho.“ Prstem ukázal na Billyho. Billy sebou trhl – náhle si byl jist, že Henry dodá: Ale půjdeš se mnou. „Chraň tě ale pánbů, abys řekl svojí máti, že jsi tady dostal panáka, je ti to jasný?“

„Jasňačka,“ řekl Billy s úlevou. Rychle šel pro láhev, než si to Henry snad ještě rozmyslí. „Je mi to úplně jasný.“

Deke Branford, který měl na starosti největší a nejnákladnější firmu v Castle Rocku – Veřejné služby města – byl naprosto pobouřen.

„Ne, není tady,“ říkal Alanovi. „A nebyl tu celý den. Ale jestli ho náhodou uvidíš dřív než já, tak mi udělej tu laskavost a řekni mu, že má padáka.“

„Proč sis ho tu vlastně držel tak dlouho, Deku?“

Stáli v horkém odpoledním slunci přes městskými garážemi číslo 1. Po jejich levé straně couval do garáže nákladní vůz firmy Stavby a sklady Case. Tři muži tam skládali nějaké malé, ale těžké bedny. Na každé z nich byl symbol vysoce explozivní látky – červený šestihran diamantu. Zevnitř garáže Alan slyšel šumění klimatizace. Bylo zvláštní slyšet šumění klimatizace v tak pozdním ročním období – ale v Castle Rocku byl celý poslední týden nějak zvláštní.

„Jasně, držel jsem si ho tu dýl, než bylo záhodno,“ připustil Deke a prohrábl si svoji šedivějící kštici. „Protože jsem si pořád myslel, že to je v jádru dobrý člověk.“ Deke patřil mezi takové ty baňaté prcky – rozbušky na nohách – vypadající, jako že jsou vždy připraveni skočit někomu po krku. Nicméně patřil k nejklidnějším a nejpříjemnějším lidem, jaké kdy Alan poznal. „Když zrovna nebyl opilý nebo neměl kocovinu, tak tady v městečku neexistoval člověk, který by makal víc než Hugh. A mimoto měl v obličeji něco takového, co mi říkalo, že možná nepatří mezi ty lidi, co musí chlastat, dokud nepadnou. Možná kdyby měl nějakou stálou práci, tak by se dal do pořádku. Ale teď poslední týden…“

„Co bylo teď poslední týden?“

„Šlo to s ním od pěti k nule. Jako kdyby byl celou tu dobu něčím napraný, a nemyslím tím nutně jen chlast. Oči mu pořád tak nějak plavaly – když s ním člověk mluvil, tak se pořád koukal někam mimo, nikdy se nekoukal přímo do očí. A začal si povídat sám pro sebe.“

„O čem?“

„To nevím. A neví to asi nikdo. Nerad někoho vyhazuji, ale pokud jde o Hugha, tak jsem se rozhodl už před tím, než jsi teď odpoledne přijel. Už jsem s ním skončil.“

„Promiň na moment, Deku.“ Alan šel ke svému autu a zavolal Sheile, že Hugh nebyl celý den v práci.

„Sheilo, zkus se spojit s Clutem a řekni mu, ať si dá vážně bacha. A pošli za ním i Johna, ať ho jistí.“ Pak na chvíli zaváhal, než pokračoval, byl si však vědom toho, že opatrnosti není nikdy nazbyt, a tak pokračoval. Musel; byl tím povinován svým podřízeným v terénu. „A ať si Clut a John uvědomí, že Hugh je ozbrojený a vysoce nebezpečný. Rozumíš?“

„Ozbrojený a vysoce nebezpečný. Základna rozumí.“

„Dobře. Přepínám. Jednička končí.“

Zavěsil mikrofon a vrátil se k Dekovi.

„Deku, máš ten dojem, že mohl odjet z města?“

„Ten?“ Deke naklonil hlavu na stranu a vyplivl tabákovou šťávu. „Chlapi, jako je on, nikdy neodjedou z města, dokud si nevyberou poslední zálohu. Většinou ale neodjedou ani pak.

Když jde o to vzpomenout si, která silnice vede z města, tak chlapi jako Hugh jsou totálně senilní.“

Dekův zrak náhle cosi upoutalo a on se obrátil k mužům, vykládajícím dřevěné bedny. „Chlapi, dejte trochu bacha na ty bedny! Máte je jen vyložit, ne s nima hrát pinčes!“

„To vám tedy přišla pěkná halda výbušnin,“ řekl Alan.

„Jo – dvacet beden. Budeme odstřelovat žulový útes u štěrkové jámy na silnici číslo 5. Tak se mi ale zdá, že nám toho zbyde ještě dost na to, abychom případně odpálili i toho Hugha někam na Mars, budeš-li si to přát, Alane.“

„A proč toho tedy berete tolik?“

„Můj nápad to nebyl; Cvalík mi to dopsal k mojí objednávce –bůhví proč. Jedno ti ale povím – až uvidí účet za elektriku na tenhle měsíc, tak se posere do vejšky… jestli ovšem nepřijde nějaká studená fronta. Klimatizace příšerně žere proud – ale musí být zapnutá, protože jinak by se výbušnina potila. Všichni sice říkají, že tenhle nový materiál se nepotí, ale není nad jistotu.“

„Tak Cvalík ti k tvojí objednávce ještě přidal,“ řekl zamyšleně Alan.

„Jo – čtyři nebo šest beden, už ani nevím. Člověk se někdy nestačí ani divit, co?“

„Asi ne. Deku, mohl bych si od tebe zavolat?“

„Bez problémů.“

Alan seděl za pracovním stolem Deka skoro minutu, potil se v košili své uniformy a poslouchal, jak telefon u Polly vyzvání a vyzvání. Konečně opět položil sluchátko do vidlice.

Pomalu vycházel z kanceláře se svěšenou hlavou. Deke zamykal dveře garáže, kde byly uloženy bedny s dynamitem, a když se otočil obličejem k Alanovi, vypadal znaveně a nešťastně. „V tom Hughu Priestovi byl dobrý člověk, Alane. Na to bych přísahal bohu. Občas takové lidi potkáš. Častějc, než by lidi řekli. Ten Hugh…“ Pokrčil rameny. „No jo. Asi jsem sentimentální.“

Alan přikývl.

„Jsi v pořádku, Alane? Nevypadáš moc vesele.“

„Ale jo, jsem v pořádku,“ řekl Alan a trochu se usmál. Ale byla to pravda. Nevypadal moc vesele. Ani s Polly to není nijak veselé. Ani s Hughem. A ani s Brianem Ruskem. Zdá se, že dnes to není veselé s nikým.

„Nechceš sklenici studené vody nebo čaje? Něco bych tu měl.“

„Díky, ale raději pojedu.“

„Dobře. A dej mi vědět, jak to dopadlo.“ To bylo něco, co Alan nemohl slíbit – měl ale takový nepříjemný pocit někde hluboko v žaludku, že Deke si o tom bude moci za den nebo dva přečíst v novinách. Nebo se na to podívat v televizi.

Starý chevrolet Bel-Air Lennyho Partridge zajel na jedno ze šikmých parkovacích míst před Nezbytnými věcmi krátce před čtvrtou hodinou a vystoupil z něj náš hrdina. Hugh stále ještě neměl zapnutý poklopec a stále ještě měl kolem krku svůj liščí ohon. Přešel chodník – bosé nohy mu pleskaly po horkém betonu – a otevřel dveře obchodu. Stříbrný zvonek zacinkal.

Jediný člověk, který ho viděl vcházet, byl Charlie Fortin. Stál ve dveřích obchodu Western Auto a hulil jednu ze svých smradlavých, doma balených cigaret. „Tak chudák Hugh konečně zešílel,“ pronesl Charlie jen tak nazdařbůh.

Uvnitř obchodu pan Gaunt hleděl na Hugha s přívětivým, zvědavým úsměvem… jako kdyby do jeho obchodu docházeli bosí, napůl nazí muži s moly prožranou kožešinou kolem krku každý den. Udělal značku na svém archu vedle pokladny. Značku u posledního jména.

„Jsem v průseru,“ řekl Hugh, blíže se k panu Gauntovi. Oči mu v důlcích běhaly ze strany na stranu. „Tentokrát jsem fakt v průseru.“

„Já vím,“ řekl pan Gaunt maximálně konejšivým hlasem.

„Tak sem si myslel, že tohle je to správný místo, kam můžu přijít. Teda nevím – mně se vo vás zdálo. Já… já fakt nevím, kam jinam bych moh jít.“

„Však tady také je to správné místo, Hughu.“

„Rozřezal mi pneumatiky,“ zašeptal Hugh. „Beaufort, ten syčák, co mu patří Žlutej tygr. A nechal mi tam vzkaz.,Je ti jasný, co bude příště, Huberte,‘ bylo na něm. Já vím, co bude, vím, co to znamená. To vám snad je taky jasný, ne?“ Jedna z Hughových špinavých rukou s obrovitými nehty polaskala prašivou kožešinu a přes tvář mu okamžitě, přelétl výraz čirého zbožnění. Kdyby nešlo o jasně upřímný výraz, byl by až přihlouplý. „Můj nádherný, nádherný liščí ohon.“

„Možná by ses o něj měl trochu postarat,“ navrhl mu pan Gaunt zamyšleně, „než se postará on o tebe. Já vím, že to zní trochu… no… extrémně… ale zvážíme-li –“

„Ano! Ano! Přesně to chci taky udělat!“

„Mám ten dojem, že také mám to, co právě potřebuješ,“ řekl pan Gaunt. Shýbl se za pult, a když se opět vztyčil, držel v levé ruce automatickou pistoli. Posunul ji k Hughovi přes sklo vitríny. „Je nabitá.“

Hugh ji vzal do ruky. Jakmile mu pistole svojí váhou vyplnila ruku, pocítil, že jeho zmatek mizí jako kouř ve větru. Ucítil pach strojního oleje, jemný a zřetelný pach strojního oleje na čištění zbraní.

„Já… já jsem si nechal doma peněženku,“ řekl.

„Ach, tak o tohle si starost nedělej,“ řekl mu pan Gaunt. „V Nezbytných věcech, Hughu, jsou věci, které prodáváme, pojištěné.“ Obličej mu náhle ztvrdnul. Rty obnažily zuby a oči mu zaplály. „Běž ho dostat!“ pronesl tichým, chraplavým hlasem. „Běž dostat toho hajzla, co chce zničit tvůj majetek! Běž ho dostat, Hughu! Braň se! Braň přece svůj majetek!“

Hugh se náhle zašklebil. „Děkuji vám, pane Gaunte. Moc vám děkuji.“

„To nestojí za řeč,“ řekl pan Gaunt, okamžitě opět sklouzávající do normálního tónu avšak stříbrný zvonek už cinkal, jak Hugh vycházel z obchodu, zasunující na odchodu automatickou pistoli za pásek svých padajících kalhot.

Pan Gaunt přešel k oknu a sledoval Hugha, sedajícího za volant starého chevroletu a vyrážejícího na ulici. Nákladní auto firmy Budweiser, pomalu projíždějící Main Street, na něj troubilo a vyhýbalo se mu.

„Běž ho dostat, Hughu,“ řekl pan Gaunt potichu. Z uší a vlasů mu začaly stoupat věchýtky kouře; silnější prameny dýmu mu začaly vycházet z nozder a z úst mezi silnými, bílými tesáky. „Běž a dostaň všechny, co zvládneš. Už jsme to spustili, brachu.“

Pan Gaunt zaklonil hlavu a začal se smát.

John LaPointe spěchal k bočním dveřím kanceláře šerifa, ústícím na parkoviště budovy Magistrátu. Byl silně vzrušený. Ozbrojený a nebezpečný. Nebylo to často, kdy se člověk mohl přichomejtnout zatýkání ozbrojeného a nebezpečného podezřelého. Každopádně ne v tomhle ospalém městečku, jako je Castle Rock. Už úplně zapomněl na svoji ztracenou peněženku (alespoň dočasně) a Sally Ratcliffová byla zasunutá v jeho mysli ještě hlouběji.

Sáhl po dveřích přesně v okamžiku, kdy je někdo z druhé strany otevřel. Z ničeho nic stál John tváří v tvář sto deseti kilogramům rozlíceného instruktora tělocviku.

„Tak tohle je přesně ten člověk, kterého potřebuji,“ pronesl Lester Pratt svým novým, měkkým a medovým hlasem. V ruce držel černou koženou peněženku. „Neztratil jsi náhodou něco, hajzle jeden bezbožnej karbanskej?“

John neměl ani tušení, co tu Lester Pratt pohledává, ani jak se mohl dostat k jeho ztracené peněžence. Uvědomoval si jen to, že má krýt Cluta, a že musí vyjet okamžitě, teď hned.

„Hele, ať už jde o cokoliv, tak si o tom s tebou promluvím později, Pratte,“ řekl John a natáhl se, pro svoji peněženku. Když mu ji Lester nejdřív stáhl z dosahu a pak ho s ní tvrdě uhodil do tváře, byl John ještě spíš překvapen, než rozzloben.

„Jo, ale já se s tebou nehodlám o ničem bavit,“ řekl Lester tím svým novým, měkkým a medovým hlasem. „Já s tebou totiž nehodlám marnit čas.“ Pustil peněženku, chytil Johna za rameno a mrsknul jím do šerifovy kanceláře. Zástupce šerifa LaPointe letěl dva metry vzduchem a přistál na pracovním stole Norrise Ridgewicka. Zadkem prolétl přes desku stolu, vyryl na něm rýhu v haldě lejster a srazil na zem Norrisův stojan na došlou a vyřízenou korespondenci. John tuto korespondenci následoval, přistál s bolestným dopadem na zemi.

Sheila Brighamová s vytřeštěnýma očima sledovala děj z kukaně dispečerky.

John se začal zvedat. Byl otřesený a vyvedený z míry, neměl naprosto potuchy, o co tady vlastně jde.

V bojovém střehu se k němu blížil Lester. Pěsti měl sevřené v oné staromódní póze boxera Johna L. Sullivana, jež by normálně byla komická, teď však tak nepůsobila. „Však já tě naučím,“ pronášel Lester svým novým, měkkým a medovým hlasem. „Však já už ti dám instruktáž, co se stane katolíkům, co přeberou holku baptistickýmu kamarádovi. Já už tě naučím, co je třeba, a až skončím, tak si to budeš pamatovat až do smrti.“

Lester Pratt se blížil do vzdálenosti, z níž hodlal instruktáž zahájit.

Billy Tupper sice nebyl žádný intelektuál, ale měl dar naslouchat – a dar naslouchat byl na vztek Henryho Beauforta ono odpoledne tou nejlepší medicínou. Henry vypil panáka a pak vyprávěl Billymu, co se mu přihodilo… a jak mluvil, cítil, že se uklidňuje. Napadlo ho, že kdyby vytáhl svoji zbraň a vyrazil do světa, že by možná toho dne nemusel skončit za pultem svého baru, ale v některé z cel pro zadržené v kanceláři šerifa. Jistě – miluje svůj Thunderbird – ale to neznamená, že by pro lásku k němu měl nebo chtěl skončit ve vězení. Konečně pneumatiky může vyměnit a i ten škrábanec se dá zakytovat. A pokud jde o Hugha Priesta, o toho se už postará šerif.

Дата добавления: 2015-10-29