Zatím jen varování! 10 страница

Tak například já tomu rozumím úplně jasně, pomyslel si Frank – ale kdo koho přišpendlí na tu tvojí zeď, to se ještě uvidí, příteli můj drahý.

„Ano, pamatuji si to jméno!“ ječel George T. Nelson do telefonu. „Gaunt, Gaunt, kurva Gaunt!“

Praštil sluchátkem telefonu a pak asi musel aparát hodit přes celou místnost – Frank uslyšel třeskot rozbíjeného skla. O chvíli později ze sebe vyrazil George T. Nelson poslední zaklení a vystřelil z domu. Zaburácel motor jeho sporťáku. Frank ho slyšel sjíždět po příjezdové cestě, zatímco pomalu odsunoval pohovku od zdi. Na vozovce venku zapískaly pneumatiky a pak byl starý „přítel“ George T. Nelson zase pryč.

O dvě minuty později se nad zadní část světlé pohovky vysunuly dvě ruce a krátce nato se mezi nimi vynořila bledá a pomačkaná tvář Franka M. Jewetta – brýle sedící na křivo na jeho malém, tlustém nose pana Weatherbee, s jedním sklem prasklým. Zadní část pohovky mu vyryla na pravou líc rudou otlačeninu. V řídnoucích vlasech měl několik chuchvalců prachu.

Pomalu, jako u mrtvoly utopence, která se vynořila ze dna řeky a pluje teď těsně pod hladinou, se do Frankova obličeje vrátil opět škleb. Tentokrát svého „přítele“ George T. Nelsona nestihl, ale však on George T. Nelson právě neplánuje odjezd z města. Alespoň z toho telefonního hovoru to nijak nevyplývalo. Frank si ho najde, ještě než dnes slunce zapadne. V městečku rozlohy Castle Rocku ho přece nemůže nenajít.

Sean Rusk stál doma ve dveřích kuchyně a zvědavě hleděl směrem ke garáži. Před pěti minutami tam zašel jeho starší bratr – Sean zrovna koukal z okna ložnice a náhodou ho zahlédl tam jít. Brian v jedné ruce něco držel. Pro Seana to bylo sice příliš daleko, než aby viděl, co to je, ale vidět to vlastně ani nepotřeboval. On to věděl. Byla to jeho nová baseballová karta, kterou si Brian každou chvíli chodil potajmu prohlížet do svého pokoje. Brian nevěděl, že Sean o té kartě ví, ale Sean o ní věděl. Věděl dokonce i to, kdo na ní je, protože dnes přišel domů ze školy mnohem dříve než Brian, vplížil se do Brianova pokoje a prohlédl si ji. Neměl ani potuchy, proč si ji Brian tolik považuje; byla stará, špinavá, ošmakaná a vybledlá. A ten hráč byl někdo, o kom Sean v životě neslyšel – nadhazovač Lišáků z Los Angeles jménem Sammy Koberg, který hrál za celý život jedno vítězné a tři prohraná utkání. Nikdy nezůstal v první lize ani celou sezónu. Proč má Brian takový zájem právě o tuhle bezcennou kartu?

To Sean nevěděl. Věděl jistě jen dvě věci: že Brian o ni zájem má, a že v posledním týdnu se Brian chová nějak moc podivně. Jako v televizních reklamách, co jsou o klukách pod vlivem drog. Brian ale přece drogy nebere… nebo ano?

Něco ve tváři Briana, vcházejícího do garáže, vyděsilo Seana tak hrozně, že utíkal za matkou. Nebyl si přesně jist, co jí řekne, ale nakonec to bylo úplně jedno, protože stejně neměl příležitost říci vůbec nic. Matka se procházela v županu po ložnici a měla nasazené ty idiotské brýle, které koupila v tom novém obchodě ve městě.

„Mami, Brian je –“ začal a dál se nedostal.

„Jdi pryč, Seane. Maminka má teď práci.“

„Ale mami –“

„Jdi pryč, řekla jsem!“

A než měl možnost něco říci, byl bez okolků vystrčen ze dveří. Když ho vystrkovala, otevřely se jí cípy županu a Sean, ještě než se stačil odvrátit, spatřil, že pod županem nemá vůbec nic, ani noční košili.

Zabouchla za ním dveře. A zamkla je.

A tak teď stál ve dveřích kuchyně a zvědavě čekal na Briana, až opět vyjde z garáže… ale Brian z ní nevycházel.

Jeho neklid se neustále zvyšoval, až přešel do hrůzy. Sean vyběhl ze dveří kuchyně, proletěl přes dvorek a vřítil se do garáže.

Uvnitř byla tma, páchl tam olej a bylo strašné horko. Chvíli svého bratra v příšeří vůbec neviděl, a tak si pomyslel, že určitě vyšel zadními dveřmi na dvůr. Pak se jeho oči přizpůsobily šeru a on vyděšeně zalapal po dechu.

Brian stál u zadní stěny garáže, hned vedle sekačky na trávu. Držel otcovu pušku. Pažbou byla opřená o podlahu. Hlaveň mířila Brianovi do obličeje. Jednou rukou držel pušku a v druhé měl tu špinavou, starou baseballovou kartu, která ho nějakým nevysvětlitelným způsobem v posledním týdnu tak ovládala.

„Briane!“ vykřikl Sean. „Co to děláš?“

„Nepřibližuj se ke mně, Seane, nebo tě to postříká.“

„Briane, přestaň!“ vykřikl Sean, nabíraje k pláči. „Nedělej to! Ty mě… ty mě strašíš!“

„Chci, abys mi něco slíbil,“ řekl Brian. Sundal si tenisky i ponožky a strčil palec nohy do chrániče spouště remingtonky.

Sean pocítil mokro a horko v rozkroku. Ještě nikdy v životě nebyl tak vyděšený. „Briane, prosím! Prosím!“

„Chci, abys mi slíbil, že nikdy nevkročíš do toho nového obchodu,“ řekl Brian. „Slyšíš mě?“

Sean udělal krok směrem ke svému bratrovi. Brianův palec na spoušti pušky se napnul.

„Ne!“ vykřikl Sean a okamžitě ustoupil. „Vlastně ano! Ano!“

Brian trochu povolil palec, když spatřil, že Sean ustupuje. „Slib mi to.“

„Ano! Cokoliv chceš! Jenom to nedělej! Nedělej to… už mě netrap, Briane! Nech toho a půjdeme se koukat na televizi. Třeba na Proměny! Ne… vybereš si sám. Co budeš chtít. Třeba i Wapnera. Můžeme se klidně koukat i na Wapnera, jestli chceš. Celý týden! Celý měsíc! Budu se koukat s tebou. Jenom mě už nestraš, Briane, prosím tě, přestaň mě strašit!“

Brian Rusk možná ani neslyšel. Oči mu v netečném, klidném obličeji jakoby plavaly.

„Nikdy tam nechoď,“ řekl. „Nezbytné věci jsou travičský obchod a pan Gaunt je travičský člověk. Jenomže on to vlastně žádný člověk ani není, Seane. Není to vůbec člověk. Přísahej mi, že si nikdy nekoupíš nic z těch travičských věcí, co prodává pan Gaunt.“

„Přísahám! Přísahám!“ blábolil Sean. „Přísahám při jméně naší maminky!“

„Ne,“ řekl Brian, „to nemůžeš, protože on dostal i ji. Přísahej při svém vlastním jméně, Seane. Přísahej při svém vlastním jméně.“

„Přísahám!“ vykřikl Sean v horké, tmavé garáži. „Fakt přísahám, přísahám při svém jménu! A teď ale dej pryč tu pušku, Bri-“

„Mám tě moc rád, brácho,“ Pohlédl na tu baseballovou kartu. „Sandy Koufax ví houby,“ poznamenal Brian Rusk a stiskl palcem nohy spoušť.

Seanův pronikavý jek hrůzy se spojil se zvukem výstřelu, který se v horké a tmavé garáži rozlehl velmi hlasitě.

Leland Gaunt stál u výkladu svého obchodu, hleděl na Main Street a nepatrně se usmíval. Zvuk výstřelu z Ford Street byl sice slabý, nicméně jeho bystré uši ho zaslechly.

Jeho úsměv se trochu rozšířil.

Vzal ze dveří ceduli, oznamující, že dnes je otevřeno jen pro dohodnuté návštěvy, a vyvěsil jinou. Byl na ní nápis Až DO ODVOLÁNÍ ZAVŘENO.

„A teď se budeme bavit,“ řekl pan Gaunt do prázdna. „Jo jo.“

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Polly Chalmersová o těchto věcech nevěděla nic.

Zatímco v Castle Rocku dozrávaly první reálné plody činnosti pana Gaunta, byla Polly na konci silnice číslo 3 u starého Camberova statku. Vydala se tam bezprostředně poté, co ukončila svůj telefonický hovor s Alanem.

Ukončila? pomyslela si. To snad ne, to je nějak až příliš civilizovaně vyjádřeno. Poté, cos mu praštila telefonem – to jsi snad měla na mysli, ne?

Tak dobře, souhlasila. Poté, co jsem mu praštila telefonem. On ale jednal za mými zády. A když jsem mu to vyčetla, celý znejistěl a pak začal lhát. Lhal. A já mám zato, že takové chování si necivilizovanou reakci zasluhuje.

Něco v ní se přitom neklidně ošívalo – něco, co by promluvilo, pokud by tomu dala čas a prostor; ale ona tomu nedala ani jedno, ani druhé. Nestála o žádné nesouhlasné hlasy. Vlastně nechtěla ani pomyslet na ten svůj poslední rozhovor s Alanem. Chtěla jen udělat svoji práci tady na konci silnice číslo 3 a pak hned jet domů. A až bude zase doma, dá si studenou sprchu a pak půjde na šestnáct nebo osmnáct hodin do postele.

Ten hlas někde hluboko v ní se zmohl jen na čtyři slova: Ale Polly… zvážila jsi – Ne. Nezvážila. Bylo jí jasné, že časem bude muset začít ty důsledky zvažovat, ale teď je na to ještě příliš brzy. Jakmile s tím začne, dostaví se pochopitelně i bolest. Teď nechce nic jiného, než vyřídit tu záležitost tady a jinak nemyslet už na nic.

Camberův statek byl nějak pochmurný… dokonce se říkalo, že tu straší. Není tomu tak dávno, co na plácku před tímhle domem zemřeli dva lidé – jeden malý kluk a šerif George Bannerman. A dva další lidé, Gary Pervier a Joe Camber sám, se zabili jen o kus dál pod kopcem. Nad místem, kde kdysi jedna žena jménem Donna Trentonová učinila tu fatální chybu, že tam zaparkovala svůj ford Pinto a pak z něj vystoupila, Polly zastavila. Azka se jí přitom pohupovala mezi prsy.

Neklidně si prohlížela rozpadající se verandu, oprýskané zdi porostlé břečťanem a okna, jež byla většinou rozbitá a zírala na ni slepými rámy. Z trávy se ozývalo běsnění cvrčků a horké slunce pražilo stejně jako v oněch hrůzyplných dnech, kdy tu Donna Trentonová bojovala o život svůj a svého syna.

Co tady vlastně dělám? napadlo Polly. Kriste pane, co tady vlastně dělám?

Avšak věděla moc dobře, co tu dělá a proč tu je – nemělo to nic společného ani s Alanem Pangbornem, ani Keltonem nebo Odborem péče o děti v San Francisku. Tento jakýsi terénní žertík nemá nic co dělat s láskou. Má co dělat s bolestí. A to je všechno… nicméně i tak je to dost.

V tom malém stříbrném vajíčku musí něco být. Něco živého. Kdyby nedodržela slib, který dala při domlouvání ceny azky s panem Gauntem, určitě by to umřelo. A ona si nebyla jista, zda by snesla nové vhození do té příšerné, drásavé bolesti, do níž se probudila v neděli ráno. Kdyby měla před sebou mít život s takovou bolestí, to by se nejspíš raději zabila.

„A nemá to co dělat s Alanem,“ zašeptala, když kráčela ke stodole s otevřenými rozpadajícími se vraty a zlověstně nakloněnou střechou. „Řekl, že by nikdy proti němu nezvedl ruku.“

A proč tě to vlastně zajímá? zašeptal ten na nervy jí jdoucí hlas.

Zajímá ji to, protože nechce ublížit Alanovi. Sice se na něj zlobí – je na něj vlastně téměř rozběsněná – ale to přece neznamená, že se sníží na jeho úroveň, že mu bude odplácet stejným způsobem, jakým se on chová k ní.

Má provést nějakou legrácku Esu Merrillovi a Eso Merrill ji vůbec nezajímá – nikdy se s ním ani neviděla, zná ho jen z doslechu. Tu legrácku provede Esu, ale…Ale Alan, který poslal Esa Merrilla do vězení Shawshank, v tom určitě také bude nějak zapletený. Něco jí to říká.

A mohla by snad od toho ustoupit? Mohla by, i kdyby nakrásně chtěla? A mimoto – teď už jde také o Keltona. Pan Gaunt jí sice neřekl přímo, že zpráva o tom, jak skončil její syn, by se mohla rozkřiknout po celém městečku, pokud by neudělala to, co jí nařídil… ale narážku na to učinil. A ona nemůže riskovat, aby k tomu došlo.

Cožpak nemá žena nárok mít svoji pýchu? Když už jí nezbývá nic jiného, cožpak nemá nárok alespoň na tohle – na poslední minci, bez níž by její peněženka byla už úplně prázdná?

Ano. Přesně tak.

Pan Gaunt jí řekl, že jediný nástroj, který bude potřebovat, najde ve stodole; Polly se tedy pomalu vydala směrem ke stodole.

Běž tam, kam tě to táhne – ale běž tam živá, Tríšo, řekla jí tenkrát teta Evvie. Nebuď přízrakem.

Ale teď, když vcházela polorozpadlými vraty, znehybnělými v rezavých závěsech pantů, do Camberovy stodoly, se jako přízrak cítila. Nikdy v životě se víc necítila být přízrakem. Mezi prsy se jí pohybovala azka… teď nějak sama od sebe. Něco uvnitř se tam hýbalo. Něco živého. To se jí sice nijak moc nepozdávalo, ale pomyšlení na to, co by se mohlo stát, kdyby ta věc uvnitř zemřela, se jí pozdávalo ještě méně.

Udělá teď to, co jí řekl pan Gaunt. A pak přeruší všechny svoje styky s Alanem Pangbornem (byla to stejně chyba něco si s ním vůbec začínat – to teď už ví, naprosto jasně to ví) a udrží si tak svoji minulost jen pro sebe. Proč by ne?

Jde konečně jen o takovou maličkost.

Lopata stála přesně na tom místě, které popsal pan Gaunt –opřená o zeď stodoly, kam pronikaly paprsky slunce, jasně osvětlující zvířený prach. Vzala ji za vyhlazenou, opotřebenou násadu.

Náhle se jí zdálo, že z temných stínů hloubi stodoly zaslechla nějaké tiché zavrčení – jako kdyby vzteklý bernardýn, který zabil George Bannermana a způsobil smrt Tada Trentona, byl zase zpátky – opět živý a nebezpečnější než kdy předtím. Polly naskočila na pažích husí kůže a spěšně stodolu opustila.

Dvorek sice také nepůsobil nijak povzbudivým dojmem – s tím prázdným domem, zlověstně zírajícím prázdnými děrami oken – ale rozhodně se tu cítila lépe než ve stodole.

Co tady vlastně dělám? zeptal se opět ten bědující hlas a v odpověď se mu ozval hlas tety Evvie: Děláš ze sebe přízrak. Přesně to tady děláš. Děláš ze sebe přízrak.

Polly se donutila zavřít oči. „Přestaň!“ zašeptala vztekle. „Okamžitě přestaň!“

Správně, řekl pan Gaunt. A mimoto, vždyť vlastně o nic nejde. Je to jen takový nevinný žertík. A i kdyby z něj mělo být něco vážnějšího – pochopitelně že nebude, ale vzato z přísně teoretického hlediska – kdo by za to mohl?

„Alan,“ zašeptala. Oči jí začaly těkat a ona si nervózně sevřela ruce na prsou. „Kdyby teď byl tady, abych si s ním mohla promluvit… kdyby se ode mne neoddělil tím svým čmucháním ve věcech, do kterých mu nic není…“

Ten tichý hlásek se opět pokusil promluvit, avšak Leland Gaunt mu v tom zabránil ještě dřív, než stačil pronést i jen jediné slovo.

Zase správně, řekl Gaunt. A pokud jde o to, co tady teď děláš, Polly, tak odpověď je velmi jednoduchá: platíš. Přesně to tady děláš – nic víc. S tím nemají co dělat žádné přízraky. A pamatuj si jedno, protože to je ten nejprostší a nejnádhernější aspekt jakéhokoliv obchodu: jakmile jednou za něco zaplatíš, patří to tobě. Ani ve snu by tě nikdy nenapadlo, že by ses k takové krásné věci mohla dostat tak lacino, viď? Ale až ji splatíš, bude tvoje. Budeš mít nezadatelný nárok na věc, za kterou jsi zaplatila. A tak co teď – hodláš tu dál takhle stát a poslouchat ty postrašené hlasy až do večera, nebo už konečně provedeš to, kvůli čemu jsi sem přijela?

Polly opět otevřela oči. Azka ležela bez pohnutí na konci řetízku. Pokud se předtím pohybovala – a ona si už vůbec nebyla jista, zda se pohybovala – tak teď byla nehybná. Tenhle dům je normální barák, který už je dlouho opuštěný a tedy nevyhnutelně zanedbaný. Ta okna nejsou žádné oči, nýbrž prostě jen otvory, z nichž skla vytloukli nějací kluci, hledající dobrodružství. A jestli něco zaslechla ve stodole – a ani tím už si nebyla jista – tak to bylo nejspíš jen praskání prken, roztahujících se v tom na říjen tolik nezvyklém horku.

Její rodiče jsou po smrti. Její synáček je po smrti. I ten pes, který tak hrůzně a dokonale ovládal tenhle dvůr tři letní dny a noci před jedenácti roky, je po smrti. Žádné přízraky neexistují. „Ani já nejsem žádný přízrak,“ řekla a vydala se za stodolu.Když obejdete stodolu, řekl pan Gaunt, uvidíte za ní vrak starého náklaďáku. Uviděla ho; náklaďák Air-Flow se stříbrnými postranicemi, téměř zarostlý diviznami a vysokými stvoly pozdních slunečnic.

Vlevo za náklaďákem uvidíte velký plochý kámen. Ten našla snadno. Byl velký asi jako zahradní dlaždice. Odsunete kámen a začnete kopat. V hloubce asi půl metru najdete plechovku.

Odsunula kámen na stranu a začala hloubit jámu. Za necelých pět minut práce čepel lopaty narazila na něco kovového. Odhodila lopatu a hrabala v sypké zemině rukama, trhala přitom tenké předivo kořenů rostlin. Za chvíli držela plechovku v rukách. Byla rezavá, ale nepoškozená. Polorozpadlá etiketa z ní odpadávala a ona spatřila na zadní straně recept na ananasový koláč (seznam ingrediencí se už nedal přečíst, tisk byl rozežraný plísní) a firemní kupón, jehož platnost vypršela v roce 1969. Vsunula prsty pod okraj víka plechovky a pokusila se ho sejmout. Z plechovky se zasyčením unikl vzduch, takže překvapeně zamrkala a trochu sebou cukla. Ten hlas se jí už potřetí začal ptát, co tady vlastně dělá – Polly ho však umlčela.

Pohlédla dovnitř plechovky a spatřila tam přesně to, co jí pan Gaunt řekl, že tam bude: svazek obchodních kupónů firmy Gold Bond a několik vybledlých fotografií nějaké ženy, souložící s kolií.

Vytáhla z plechovky její obsah, nacpala si ho do kapsy kalhot a pak si otřela prsty o nohavice džíns. Jakmile to jen půjde, musí si pořádně umýt ruce, slibovala si. Z dotyku těch věcí, tak dlouho ležících pod zemí, se jí dělalo špatně.

Z druhé kapsy vytáhla zalepenou obchodní obálku. Velkými písmeny bylo na její přední straně napsáno: VZKAZ PRO NEOHROŽENÉHO HLEDAČE POKLADŮ.

Polly vsunula obálku do plechovky, opět na ni nasadila víko a zase ji uložila do jámy. Lopatou jámu zaházela; pracovala rychle a nedbale. Jediné, co ji právě teď zajímalo, bylo co nejdříve odtud zmizet.

Když byla hotová, rychle kráčela pryč. Lopatu zahodila do vysokého porostu plevele. Ani ji nenapadne odnášet ji zpátky do stodoly, ať už by vysvětlení pro ty zvuky bylo jakkoliv prozaické.

Když došla ke svému autu, otevřela nejprve dveře na straně spolujezdce a pak přihrádku na rukavice. Prohrabávala se nepořádkem uvnitř, až našla krabičku sirek. Až na čtvrtý pokus se jí podařilo zažehnout plamínek. Ruce už jí sice téměř nebolely, ale zato se jí tak třásly, že u prvních třech sirek ulámala hlavičky – tak silně na ně tlačila.

Když se jí konečně na čtvrtý pokus podařilo zažehnout plamínek, vzala sirku mezi dva prsty pravé ruky – plamínek byl v jasném odpoledním slunci téměř neviditelný – a vytáhla z kapsy pomuchlané kupóny a ohmatané fotografie. Přiložila k nim sirku a držela ji tam tak dlouho, až si byla jista, že svazek chytí. Pak sirku odhodila a papíry natočila tak, aby oheň měl co možná nejlepší tah. Žena na fotografii byla vychrtlá a měla zapadlé oči. Pes se zdál být prašivý a nějak rozpačitý. S ulehčením sledovala, jak povrch této jediné fotografie, kterou si prohlédla, puká a hnědne. Když se fotografie začaly kroutit, upustila hořící svazek papírů na zem právě v místech, kde jiná žena kdysi ubila baseballovou pálkou vzteklého bernardýna.

Papíry jasně vzplanuly a začaly se rychle měnit na hromádku černého popele. Plameny začaly skomírat, pohasínaly… a v momentě, kdy zhasly úplně, narušil naprosté bezvětří dne náhlý závan větru, který hromádku popele zvedl ve víru, jehož pohyb Polly vyděšeně a s očima rozšířenýma hrůzou sledovala. Kde se vlastně vzal ten náhlý a podivný závan vzduchu?

Ale prosím tě! Mohla bys laskavě už přestat být tak hloupě – V ten okamžik se z horké, temné díry vrat stodoly opět ozvalo ono tiché zavrčení, připomínající naprázdno běžící motor auta. Nebyla to tedy jen její představivost, nebyla to žádná praskající prkna.

Byl to přece jen nějaký pes.

Polly pohlédla vyděšeně směrem ke stodole a spatřila, jak z temnoty vnitřku na ni zírají dva žhnoucí rudé kotouče.

Rozeběhla se k autu, ve spěchu se silně uhodila o blatník do boku, nastoupila, vytáhla okna a zajistila dveře zevnitř. Otočila klíčkem zapalování. Motor se protočil… ale nenastartoval.

Дата добавления: 2015-10-29