Zatím jen varování! 9 страница

Telefon vážil snad metrák, ale konečně se mu podařilo zvednout si sluchátko k uchu a stisknout tlačítko, kterým se automaticky vytočilo číslo kanceláře šerifa.

Crrr… crrr… crrr…

„Kurva lidi, co je to s váma?“ chraplavě skučel Henry. „Vždyť já tu umírám! Vemte už někdo ten zasranej aparát!“

Ale telefon jen dál vyzváněl.

Norris doběhl Alana v polovině uličky a na malé parkoviště za budovou vešli bok po boku. Norris držel Alanův služební revolver, prst na pojistce spouště, krátkou hlavní mířil k horkému říjnovému nebi. Na parkovišti stál saab Sheily Brighamové a Čtyřka, policejní vůz Johna LaPointa, jinak už žádný další vůz. Alan krátce zapřemítal, kde je asi Hughovo auto, když vtom se boční dveře kanceláře šerifa rozlétly. Vyběhl kdosi, držící ve zkrvavených rukách pušku. Norris na tu postavu zamířil svoji osmatřicítku s krátkou hlavní a vsunul prst do pojistky spouště.

Alan zaregistroval dvě věci současně. První bylo, že Norris bude střílet. Druhou byla skutečnost, že tou ječící postavou s puškou není Hugh Priest, nýbrž Sheila Brighamová.

Sheila mohla toho odpoledne za záchranu svého života poděkovat téměř nadzemským reflexům Alana Pangborna, ale bylo to jen tak tak. Neztrácel čas výkřikem či nepokoušel se zvednout hlaveň rukou – ani jedno by nemělo šanci na úspěch. Místo toho vyrazil loktem a otočil se jako člověk, vytáčející nadšeně figuru na vesnickém bále. Jeho loket narazil na ruku, v níž Norris držel zbraň a vychýlil její hlaveň vzhůru bezprostředně před tím, než Norris vystřelil. V uzavřeném prostoru dvora se rozlehl výstřel s několikanásobnou ozvěnou. V jednom okně na patře kanceláří Veřejných služeb se roztříštilo sklo. Pak Sheila upustila pušku, jejíž pažbou roztříštila hlavu Lesteru Prattovi, a rozběhla se s ječením a pláčem k nim.

„Kriste pane,“ řekl Norris potichu, dokonale šokovaný. V obličeji byl bílý jako papír, když podával pažbou napřed pistoli Alanovi. „Já jsem skoro zastřelil Sheilu – ach, kriste pane.“

Jdane!“ Sheila plakala. „Díky Bohu!“

Přiběhla k němu, aniž by zpomalila, téměř ho porazila. Zasunul revolver do pouzdra a pak jí položil ruku kolem ramen. Třásla se jako elektrický drát, kterým probíhá přepětí proudu. Alanovi se zdálo, že sám se také třese jako osika a že stačilo málo a nadělal si do kalhot. Byla hysterická a zaslepená hrůzou, což bylo bezesporu požehnání: měl pocit, že neměla ani potuchy, jak blízko smrti právě byla.

„Co se tu děje, Sheilo?“ zeptal se jí. „Řekni mi to v rychlosti.“ Uši ho tak brněly od výstřelu a jeho ozvěny, že by téměř přísahal, že pořád slyší někde zvonit telefon.

Henry Beaufort se cítil jako sněhulák, tající na slunci. Nohy pod ním klesaly. Skládal se pomalu do kleku, vyzvánějící a nebraný telefon stále držel u ucha. Hlava mu plavala v pachu kořalek a pálícího se liščího ohonu. K těmto pachům se přidával ještě nějaký další. Měl podezření, že to je pach Hugha Priesta.

Nějak vágně si uvědomoval, že tohle číslo nejspíš nefunguje a že by měl vyťukat jiné číslo, kde by sehnal nějakou pomoc –ale nebyl si jist, zda to zvládne. Není už schopen žádné další číslo vyťukat – tak je to. A tak klečel za barovým pultem v rostoucí louži vlastní krve, naslouchal chrčení krve v otvoru v prsou a pomalu upadal do bezvědomí. Tygr měl otvírat až za více než hodinu, Billy je mrtvý a jestliže tento telefon nikdo brzo nevezme, tak než si první zákazníci přijdou pro svůj příděl různých nápojů ve šťastné hodince, bude už také mrtvý.

„Prosím vás,“ šeptal Henry chrčivým, bezhlesým hlasem. „Prosím vás, vezměte už někdo ten telefon, vezměte už někdo ten zkurvený telefon.“

Sheila Brighamová opět začínala přicházet k sobě a Alanovi se podařilo dostat z ní hned ze začátku základní informaci: vyřídila Hugha pažbou pušky. Když projdou dveřmi dovnitř, nebude tedy na ně nikdo střílet.

Alespoň v to doufal.

„Tak pojď,“ řekl Norrisovi. „Jdeme.“

„Alane… Když vyběhla… myslel jsem si…“

„Vím, co sis asi myslel, ale nikomu se nic nestalo. Zapomeň na to, Norrisi. John je vevnitř. Pojď.“

Došli ke dveřím a stoupli si každý k jejich jedné straně. Alan pohlédl na Norrise. „Jdi spodem,“ řekl.

Norris přikývl.

Alan vzal za kouli dveří, rozrazil je a skočil dovnitř. Norris vnikl dovnitř plížením.

Johnovi se podařilo vstát a doklopýtat skoro až ke dveřím. Alan i Norris do něj narazili jako při mlýnu v rugby a John utrpěl poslední bolestnou potupu: jeho kolegové ho odrazili a poslali přes celou dlaždičkovou podlahu jako kouli při kuželkách. Se zaduněním narazil na zadní stěnu místnosti a vyrazil ze sebe výkřik bolesti, jež byl jak překvapený, tak nějak znavený.

„Kriste pane, to je přece John!“ vykřikl Norris. „Ten je ale zřízenej!“

„Pojď mi s ním pomoci,“ řekl Alan.

Přiběhli k Johnovi, který se pomalu zvedal do sedu. Místo obličeje měl krvavou masku. Nos měl vylomený doleva, horní ret mu natékal jako nějaký přehuštěný balón. Jak ho Alan s Norrisem zvedali, dal si jednu ruku pod ústa a vyplivl do ní zub.

„Je to blázen,“ řekl John matlavým hlasem. „Třeba mu dala pecku rukou. Aby ho zabila.“

„Johne, jsi v pořádku?“ zeptal se Norris.

„Dem jsme v prdeli,“ řekl John. Aby to dokázal, předklonil se trochu a vyzvracel se mezi svoje roztažené nohy.

Alan se rozhlédl. Teď si začal uvědomovat, že to mu nezvoní v uších; ten telefon tu skutečně zvoní. Ale telefon teď není nijak důležitý. Spatřil Hugha, ležícího tváří dolů u zadní stěny místnosti a přešel k němu. Přitiskl ucho k jeho košili na zádech, poslouchal, zda neuslyší tep. Ale slyšel jen to zvonění v uších. Zdálo se mu, že telefon musí zvonit snad na každém stole v místnosti.

„Vem ten telefon, nebo ho aspoň vyvěs,“ štěknul Alan na Norrise.

Norris šel k nejbližšímu telefonu – náhodou byl právě na jeho pracovním stole – stiskl blikající tlačítko a zvedl sluchátko. „Teď náš neobtěžujte,“ řekl. „Máme tu mimořádnou událost. Budete si muset zavolat později.“ Položil sluchátko do vidlice, aniž by čekal na odpověď.

Henry Beaufort si dal telefonní sluchátko – to těžké, příšerně těžké sluchátko – od ucha a pohlédl na něj pohasínajícíma, nevěřícnýma očima.

„Co jsi to říkal?“ zašeptal.

Náhle už sluchátko nebyl schopen dál udržet; bylo prostě příliš těžké. Pustil ho na podlahu, pomalu se sesunul na bok, ležel na zemi a sípavě oddychoval.

Pokud to Alan mohl posoudit, Hugh už byl vyřízený. Vzal ho za rameno, převalil… ale nebyl to vůbec Hugh. Ta mrtvola měla sice celý obličej pokrytý krví, kousky mozku a úlomky kostí, takže nebyl schopen zjistit, kdo to je, ale Hugh Priest to s naprostou jistotou nebyl.

„Co se to tu kurva děje?“ řekl potichu a zmateně.

Danforth Cvalík Keeton stál uprostřed ulice připoutaný ke svému vlastnímu cadillaku a hleděl na Ně, jak ho pozorují. Když teď Hlavní Trapič a Zástupce Trapiče zmizeli, pozorovali Oni už jen jeho samotného.

Hleděl na Ně a poznával Je, co jsou zač – poznával jednoho každého z Nich.

Před holičskou oficínou stáli Bill Fullerton a Henry Gendron. Mezi nimi postával Bobby Dugas, holičskou zástěru ještě uvázanou kolem krku a visící před ním jako nějaký obrovitý ubrousek. Před obchodem Western Auto stál Charlie Fortin. Scott Garson a ti jeho kámoši k poblití, právníci Albert Martin a Howard Potter stáli zase před bankou, kde se nejspíš o něm bavili, už když ten bengál začal.

Oči. Zasraný oči.

Ty oči jsou prostě všude.

Všechny se dívají na něj.

„Já vás vidím!“ vykřikl náhle Cvalík. „Vidím vás všechny! Vás všechny kolem! A vím, co s vámi provedu! Ano! To si pište!“

Otevřel dveře svého cadillaku a pokusil se nastoupit. Byl připoutaný k venkovní klice. Řetízek mezi oběma pouty byl sice dlouhý, ale ne dost dlouhý.

Někdo se zasmál.

Cvalík ten smích zaslechl docela zřetelně.

Rozhlédl se.

Před obchody na Main Street stála spousta obyvatel Castle Rocku a hleděli na něj ze svých černých děr očí inteligentních krys.

Byli tam všichni mimo pana Gaunta.

Ale pan Gaunt tam přesto také byl; pan Gaunt byl uvnitř Cvalíkovy hlavy a říkal mu, co přesně musí udělat.

Cvalík naslouchal… a pak se začal usmívat.

Ten náklaďák firmy Budweiser, který Hugh ve městě skoro naboural, udělal pár zastávek u několika stánků na druhé straně mostu a nakonec zajel ve 4:01 na parkoviště Žlutého tygra. Řidič vystoupil, vzal lejstra, zapnul si zelené kalhoty a kráčel k budově. Zastavil se dva metry před dveřmi s očima dokořán. Ze dveří místnosti vyčuhovaly nohy.

„Kriste pane,“ vykřikl řidič. „Jsi v pořádku, brácho?“ K uším se mu donesl slabý, sípavý zvuk: „… pomoc…“ Řidič vběhnul dovnitř a objevil tam za barovým pultem Henryho Beauforta, téměř už nejevícího známky života.

„De do Lester Platt,“ zaskřehotal John LaPointe. Podpíraný z jedné strany Norrisem a z druhé Sheilou, dobelhal se k místu, kde vedle těla klečel Alan.

„Kdo?“ zeptal se Alan. Měl pocit, že úplně náhodou zapadnul do nějaké šílené komedie. Jako Ricky a Lucy jedou do pekla. Sakra Lestere, ty bys mi taky měl teď něco vysvětlit.

„Lester Platt,“ řekl znovu s bolestnou trpělivostí John. „Je to učitel tělocviku na střední škole.“

„A co ten tady dělá?“ zeptal se Alan.

John LaPointe znaveně zavrtěl hlavou. „Nevím, Alane. Plišel sem a plostě zešílel.“

„Tak mi to někdo vysvětlete,“ řekl Alan. „Kde je Hugh Priest? Kde je Clut? Pro krista pána, co se to tady děje?“

George T. Nelson stál ve dveřích své ložnice a nevěřícně se rozhlížel. Vypadalo to, jako kdyby si tam uspořádala večírek nějaká šílená punková skupina – Sex Pistols nebo třeba Cramps – a všichni jejich fanoušci s nimi.

„Co to –“ začal a pak se zarazil. Už nemusel pokračovat. Už věděl, o co tady šlo. To ten kokain. Určitě. Trochu ho v posledních šesti letech distribuoval na místní střední škole (ne všichni učitelé sice patřili mezi vyznavače toho, co Eso Merrill někdy nazýval bolivijský bingo prášek, ale ti, kteří mezi ně patřili, ho velmi oceňovali) a nechal si pod matrací asi půl unce skoro čistého materiálu. Proto ta prohlídka, určitě proto. Někdo prostě zbytečně mluvil a někdo další začal závidět. George měl dojem, že tohle mu bylo jasné už od okamžiku, kdy ze silnice zahlédl to rozbité okno v kuchyni.

Přešel místnost a zvedl těžkýma a znavenýma rukama matraci. Nic pod ní nebylo. Kokain je pryč. Téměř čistý kokain v hodnotě skoro dva tisíce dolarů je pryč. Jako náměsíčný se vydal do koupelny, aby se přesvědčil, zda mu zůstala v lékárničce na horní polici v tubě od anacinu alespoň jeho vlastní malá zásoba. Nikdy si ještě nepotřeboval tak naléhavě stříknout dávku jako právě teď.

Došel ke dveřím koupelny a s očima dokořán se zastavil. Nezarazil ho ten chaos uvnitř, i když i tady bylo všechno přeházené s nepochybně velkým zápalem; zarazila ho záchodová mísa. Prkýnko měla dole a bylo hustě posypané nějakým bílým práškem.

Georgovi bylo hned jasné, že ten prášek nebude dětský zásyp.

Přistoupil k míse, zvlhčil si prst a dotkl se jím prášku. Olízl si prst. Koneček jazyka mu téměř okamžitě znecitlivěl. Na podlaze mezi toaletní mísou a vanou ležel prázdný plastový pytlík. Je to jasné. Sice šílené, nicméně jasné. Někdo přišel, našel kokain… a spláchnul ho do hajzlu. Proč? Proč? Nevěděl, ale rozhodl se, že až najde toho člověka, který tohle udělal, že se ho zeptá. Ještě před tím, než mu utrhne kebuli. Ani bolet ho to nebude. Jeho vlastní třígramová zásoba byla netknutá. Vzal ji z koupelny a pak se znovu zarazil, když mu padlo do očí něco, čeho si předtím nepovšiml. Když přicházel do ložnice z chodby, nemohl tu odpornost vidět, z tohoto úhlu ji však naopak nemohl přehlédnout.

Dlouho tam stál, oči rozšířené hrůzou, hrdlo se mu svíralo. Ve spáncích mu divoce bušila krev, jako kdyby mu tam třepali křídly nějací malí ptáčci. Konečně byl schopen přiškrceně vypustit z úst jediné slovo: „… máti…!“

Dole v přízemí, za světlou pohovkou George T. Nelsona, dál spal Frank Jewett.

Přihlížející na Lower Main Street, které na chodník vylákaly výkřiky a střelba, měli nyní novou zábavu: sledovali, jak jejich první radní pomalu uniká.

Cvalík se naklonil co nejdál do svého cadillaku a zapnul zapalování. Pak stisknul tlačítko, kterým se ovládalo spouštění okna na straně řidiče. Opět dveře zavřel a začal se protahovat oknem dovnitř…

Od kolen dolů byl ještě venku, levou paži měl pod sebou v podivném úhlu, jak ji nepouštělo pouto, zachycené na klice dveří. Brada mu spočívala na masitém levém stehnu, když vtom se u auta objevil Scott Garson.

„Víte, Danforthe,“ řekl bankéř váhavě. „Já si myslím, že tohle byste dělat neměl. Já bych řekl, že jste zatčený.“

Cvalík vyhlédl zpod pravého ramene, cítě pach svého potu – velmi ostrý pach, skutečně velmi ostrý pach – a spatřil Garsona vzhůru nohama. Stál přímo za Cvalíkem. Vypadal, jako kdyby se chystal vytáhnout Cvalíka z jeho vlastního auta.

Cvalík skrčil obě nohy, jak to šlo nejvíc, a pak jimi tvrdě vykopl jako poník, vyhazující na pastvině zadníma nohama. Podpatky bot zasáhly Garsonův obličej s lupnutím, jež Cvalík shledal velmi uspokojivým. Garsonovy brýle se zlatými obroučkami se roztříštily. Zavyl a začal couvat, drže si rukama krvácející obličej. Zakopl a rozplácl se na záda na dláždění.

„Ha!“ zachrochtal Cvalík. „To jsi nečekal, co? To jsi vůbec nečekal, trapiči jeden zkurvenej, vid?“

Protlačil zbytek těla do vozu. Délka řetízku zrovna stačila. V ramenním kloubu mu nebezpečně křuplo, pak se ale srovnal tak, aby mohl ruku protočit a dosednout na sedadlo. Seděl tedy teď za volantem, upoutanou ruku měl venku z okna. Nastartoval vůz.

Scott Garson se posadil právě včas, aby spatřil cadillac, ženoucí se na něj. Mřížka jeho masky se na něj zubila, obrovitá chromová hora, hrozící ho pohltit a rozdrtit.

V zoufalém vzepětí se mu podařilo odvalit se na stranu, smrti unikl jen o vlásek. Jedna z velkých předních pneumatik mu přejela pravou ruku a téměř dokonale mu ji rozdrtila. Pak mu přes ni přejela ještě zadní pneumatika, a ta dílo dokonala. Garson ležel na zádech, hleděl na svoje groteskně rozmačkané prsty, jež teď měly tvar zhruba sklenářských špachtlí, a začal ječet do jasného, horkého nebe.

„TAMMEEEEE!“

Hlasitý nářek probudil Franka z hlubokého spánku. Prvních několik vteřin po probuzení neměl ani ponětí, kde to vlastně je – věděl jen, že to je nějaký těsný, omezený prostor. Nějaký nepříjemný prostor. A také má něco v ruce… co to je?

Zvedl pravou ruku a málem si vypíchl oko velkým porcovacím nožem.

„Áááááách néééééééé! TAMMEEEEEEEEE!“

Okamžitě se probral. Leží za pohovkou svého dobrého „přítele“ George T. Nelsona a z kuchyně slyší přímo a osobně George T. Nelsona, oplakávajícího svého mrtvého papouška. A teď už se Frankovi vybavilo i všechno ostatní: časopisy, rozházené po jeho kanceláři, vyděračský dopis, možný (ne možný – čím víc na to myslel, tím spíš se mu zdálo, že více než pravděpodobný) konec jeho kariéry i života.

A teď – jak to je zvláštní – tu slyší vzlykat George T. Nelsona. Vzlykat nad nějakým posraným papouškem. Nu, pomyslel si Frank, já už tě z toho žalu vyvedu, Georgi. Kdo ví – možná se taky dostaneš do ptačího nebe.

Vzlyky se začaly přibližovat k pohovce. Byly stále blíž. Frank vyskočí – kuk, Georgi – a ten hajzl bude mrtvý dřív, než si vůbec stačí uvědomit, co se děje. Frank se už už chystal vyskočit, když vtom George T. Nelson, stále vzlykaje, jako kdyby mu mělo srdce puknout, dosedl na pohovku. Měl svoji váhu a jak na pohovku dopadl, přisunul ji trochu blíž ke zdi. Neslyšel překvapené a bezhlesé „Uuuf!“ zespoda; jeho vzlykání bylo hlasitější. Zatápal po telefonu a skrze záplavu slz vytočil Freda Rubina, který se mu hned po prvním zazvonění skoro zázračně ozval.

„Frede!“ vykřikl. „Frede, stalo se něco strašného! Ach, křiste pane, Frede! Kriste pane!“

Pod ním a za ním se Frank Jewett snažil nabrat dech. Hlavou mu běhaly příběhy o zaživa pohřbených lidech, jak o nich jako dítě čítal v povídkách Edgara Allana Poea. Jeho tvář začínala pomalu nabírat barvu pálených cihel. Těžká dřevěná příčka, která mu po zhroucení se George T. Nelsona na pohovku spočinula na prsou, byla jako olověná závora. Zbytek váhy pohovky mu spočíval na rameni a polovičce obličeje.

Nad ním rozvíjel George T. Nelson do ucha Freda Rubina zkomolený popis toho, co ho čekalo, když konečně dorazil domů. Nakonec se na chvíli odmlčel a pak vykřikl: „Mě vůbec nezajímá, že bych o tom neměl mluvit do telefonu – JAK MĚ TO MŮŽE ZAJÍMAT, KDYŽ MI ZABIL MOJI TAMMY FAYOVOU? TEN SYČÁK MI ZABIL TAMMY FAYOVOU!

Kdo to jen mohl udělat, Frede? Kdo? Musíš mi pomoci!“

Nastala další pauza, George T. Nelson poslouchal a Frank si s rostoucí hrůzou začal uvědomovat, že brzy asi ztratí vědomí. Náhle pochopil, co musí udělat – prostřelit pohovku automatickou pistolí. Možná George T. Nelsona nezabije, možná ho ani netrefí, ale určitě na chvíli alespoň upoutá jeho pozornost, takže by byla šance, že George T. Nelson zvedne svoji tlustou prdel z pohovky dřív, než Frank chcípne s nosem zabořeným do podlahového topení.

Frank otevřel dlaň, držící porcovací nůž, a pokusil se sáhnout po pistoli, kterou měl zastrčenou za páskem kalhot. S hrůzou jako ze zlého snu si uvědomil, že na ni nedosáhne – prsty se mu otvíraly a zavíraly dobrých deset centimetrů nad slonovinou vykládanou pažbou zbraně. Sebral veškerý zbytek svých sil a pokusil se ruku natáhnout trochu dál, ale zaseknutým ramenem nepohnul vůbec: bylo bezpečně nalepené na zdi velkou pohovkou a váhou George T. Nelsona. Jako kdyby tam bylo přibité.

Před natékajícíma očima Franka se začaly rozvíjet černé růže – předzvěst přicházejícího zadušení.

Jakoby z nějaké nekonečné dálky slyšel, jak jeho starý „přítel“ křičí na Freda Rubina, což nepochybně bude partner George T. Nelsona v tom kokainovém kšeftu. „O čem to vlastně mluvíš? Já ti tu říkám, že jsem byl přepadený a ty mi říkáš, abych šel za tím novým chlapem do města? Já nepotřebuji žádnou hračku, Frede, já potřebuji –“

Odmlčel se, vstal a přešel přes místnost. Skutečně posledním zbytkem sil se Frankovi podařilo pohovku trochu odsunout od zdi. Ne sice o mnoho, ale stačilo to k tomu, aby se mohl alespoň trochu nadechnout toho neskutečně nádherného vzduchu.

„Prodává co?“ vykřikl George T. Nelson. „No křiste pane! Kriste pane! A proč jsi mi to neřekl rovnou?“

Opět ticho. Frank ležel za pohovkou jako velryba na mělčině, lapal po vzduchu a jen se modlil, aby se mu jeho skřípnutá hlava nerozskočila. Každou chvíli už musí vstát a ustřelit tomu svému starému „kamarádovi“ Georgu T. Nelsonovi kulky, Každou chvíli. Jen co trochu nabere dech. A až zmizí ty velké černé květy, kvůli kterým vůbec nic nevidí. Za vteřinu. Maximálně za dvě.

„Dobře,“ řekl George T. Nelson. „Tak já za ním jdu. Pochybuji sice, že je takový kouzelník, jak říkáš, ale tonoucí se i stébla chytá, že? Ale stejně ti musím něco říct – je mi úplně jedno, jestli něco prodává nebo ne. Já musím najít toho hajzla, který mi provedl tohle – to je první věc, kterou musím vyřídit – a až ho najdu, tak ho přišpendlím na nejbližší zeď. Rozumíš?“

Дата добавления: 2015-10-29