Zatím jen varování! 12 страница

Začala se od něj odtahovat, ruce sepnula na prsou v úzkostném gestu. S rychlostí sviště vystřelil Cvalík volnou ruku oknem vozu a než se vůbec stačila pohnout, držel ji za vlasy.

„Au!“ zaječela, chabě bušíc oběma rukama do jeho pěsti. „Danforthe, to bolí! AUUUU!“

Cvalík si ji přitáhl k sobě, na obličeji masku šíleného šklebu. Na čele mu tepaly dvě obrovské naběhlé žíly. Údery jejích rukou cítil slaběji než tlukot motýlích křídel.

„Dělej, co ti říkám!“ zařval a přitáhl si ji. Začal jí otloukat hlavu o horní hranu otevřených dveří – jednou, dvakrát, třikrát. „To ses tak blbá už narodila, nebo jsi do toho dorostla? Dělej, dělej, dělej!“

„Danforthe, vždyť mi ubližuješ!“

„Jasně!“ zařval na ni a ještě jednou, teď mnohem silněji, si ji přitáhl. Rozsekl jí posledním úderem o hranu dveří kůži na čele a Myrtle začal z rány po levé straně obličeje stékat pramínek krve. „Budeš mě už konečně poslouchat, ženská?“

„Ano! Ano! Ano!“

„Dobře.“ Uvolnil trochu sevření jejích vlasů. „Tak teď mi podej velký šroubovák a kladivo. A nesnaž se něco na mě zkoušet.“

Zatápala pravou rukou směrem ke zdi. „Já tam nedosáhnu.“

Předklonil se, popustil jí o kousek vlasy a umožnil jí tak udělat krůček ke stěně, kde viselo nářadí. Když se po něm natahovala, pevně si omotal její vlasy kolem prstů. Mezi tenisky jí skápla velká kapka krve.

Ruka se jí sevřela na jednom z nástrojů a Danforth jí prudce zatřásl hlavou způsobem, jakým by asi teriér třepal mrtvou krysou v hubě. „Ten ne, krávo jedna,“ řekl. „To je vrtačka. Chtěl jsem snad po tobě vrtačku? Co?“

„Ale Danforthe – AUUUU! – já na to nevidím!“

„Asi bys chtěla, abych tě pustil, co? Abys mohla utíkat k telefonu a zavolat Jim, co?“

„Já vůbec nevím, o čem to mluvíš!“

„Jasně že ne. Ty jsi prostě jen takový neviňátko. To byla prostě jen náhoda, že jsi mě v neděli zdržela, aby tady zatím moh ten zkurvenej zástupce šerifa po celým baráku vylepovat ty posraný lístky – a to sis myslela, že tohle ti sežeru?“

Pohlédla na něj skrze chomáče svých vlasů. V obočí se jí zachycovaly kapičky krve. „Ale… ale Danforthe… v neděli jsi přece chtěl ty, abychom jeli ven. Říkal jsi –“

Škubl rukou. Myrtle zaječela bolestí.

„Dělej, co jsem ti řekl. Tohle probereme pozdějc.“

Opět zatápala po zdi s hlavou sklopenou a vlasy padajícími do tváře (mimo chomáče, který svíral v ruce Cvalík). Její šmátrající prsty se dotkly velkého šroubováku.

„To je on,“ řekl.,A teď zkusíme to druhý, co říkáš?“

Tápala dál, až konečně nahmatala pogumované držadlo kladiva.

„Dobrý. A teď mi je podej.“

Sundala kladivo s kolíků a Cvalík trochu uvolnil sevření, připravený ji ovšem znovu přitáhnout, pokud by nějak dala najevo, že chce utéci. Ale Myrtle byla vyděšená k smrti. Přála si jen jedinou věc – aby ji pustil zpátky do ložnice, kde se bude mazlit se svojí panenkou a spát. Chtělo se jí usnout už navěky.

Vzal nářadí z jejích chvějících se rukou. Spodní konec šroubováku vsunul pod kliku dveří auta a pak několikrát uhodil kladivem do jeho horního konce. Při čtvrtém úderu držadlo dveří odskočilo. Cvalík z něj vymotal smyčku pouta a pak pustil držadlo i šroubovák na podlahu. Šel ihned k tlačítku, kterým se ovládalo zavírání vrat garáže. A pak, zatímco vrata se hlučně sesouvala po svých kolejnicích, přistoupil s kladivem v ruce k Myrtle.

„Vyspala jsi se s ním, Myrtle?“ zeptal se jí tiše.

„Cože?“ pohlédla na něj tupýma, apatickýma očima.

Cvalík se začal hlavou kladiva tlouci do dlaně druhé ruky. Dělalo to tichý, masitý zvuk – dus! dus! dus!

„Vyspala jsi se s ním, když už jste měli vylepené všechny ty růžové lístky po celém domě?“

Tupě na něj pohlédla, vůbec nic nechápajíc – a Cvalík sám už zapomněl, že když se sem Ridgewick vloupal a provedl to, byla ona s ním v tom podniku u Maurice.

„Cvalíku, o čem to prosím tě mlu-“

Zarazil se, oči vytřeštil teď on. „Jak jsi mi to řekla?“

Apatie z jejích očí náhle zmizela. Začala před ním couvat, držela se přitom za ramena. Vrata za nimi se právě dovřela a jejich mechanismus ztichl. Jedinými zvuky v garáži teď bylo posunování jejich nohou po betonové podlaze a tiché chrastění řetízku pout.

„Promiň,“ zašeptala. „Promiň, Danforthe.“ Pak se otočila a utíkala ke dveřím do kuchyně.

Chytil ji tři kroky před dveřmi a opět si ji za vlasy přitáhl. „Jak jsi mi to řekla?“ zařval a zvedl kladivo.

Oči se jí stočily nahoru, aby ten pohyb zachytily. „Danforthe, ne, prosím!“

„Jak jsi mi to řekla? Jak jsi mi to řekla?“

Vykřikoval to znovu a znovu – a vždy, když ze sebe tu otázku vyrážel, zvýrazňoval ji tím tichým, masitým zvukem: Dus. Dus. Dus.

Eso zajel do dvora Camberova statku v pět hodin. Mapku s plánem pokladů si zastrčil do zadní kapsy kalhot a otevřel zavazadlový prostor auta. Vyndal lopatu a krumpáč, které mu tam pan Gaunt tak prozíravě připravil, a pak se vydal k napůl propadlé, zarostlé verandě, zabírající celou jednu stěnu domu. Ze zadní kapsy vytáhl mapku, sedl si na schody a začal mapku studovat. První, ten nejsilnější náraz kokainu už pominul – ale srdce mu přesto ještě v hrudi mocně bušilo. I hledání pokladů, jak zjistil, může mít povzbuzující účinky.

Chvíli se rozhlížel po zapleveleném dvorku, rozpadající se stodole, chomáčích slepě zírajících slunečnic. Vypadá to tu dost blbě, ale určitě to je to pravé místo, pomyslel si. Místo, kde s konečnou platností ze sebe setřese bratry Corsonovy a ještě zbohatne. Je to tady – buď všechno, nebo aspoň část toho pokladu. Přesně tady. Cítí to v kostech.

Víc než cítí – on to přímo slyší, jak to k němu tiše zpívá. Zpívá to z té země. To nebudou jen desetitisíce, ale spíš statisíce. Možná i milión.

„Milión dolarů,“ zašeptal Eso chraplavým, zajíkajícím se hlasem a sklonil se nad mapkou.

O pět minut později se už hnal k západní straně stavení. Až skoro vzadu, téměř zarostlý ve vysokém pleveli, našel, co hledal – velký plochý kámen. Zvedl ho, hodil na stranu a začal horečně kopat. O necelé dvě minuty později se ozval tupý zvuk, jak čepel lopaty narazila na rezavý kov. Eso si klekl a začal se prohrabovat zeminou jako pes, hledající zahrabanou kost.

O minutu později už držel v rukách vykopanou plechovku od barvy.

Osoby, propadlé šňupání kokainu, obvykle propadají i dalšímu návyku, a to okusování nehtů. V tomto ohledu Eso nebyl žádnou výjimkou. Neměl vůbec žádné nehty, jimiž by mohl zapáčit, a tak nebyl schopen z plechovky sejmout víko. Zbytky barvy v prohlubni kolem víka vytvořily tvrdou hmotu, pevnější než tmel. Se vzteklým a hněvivým zavrčením Eso vytáhl kapesní nůž, narval čepel pod okraj víka, zapáčil a víko odtrhl. Dychtivě nahlédl dovnitř.

Bankovky!

Štosy a štosy bankovek!

S výkřikem se po nich vrhl, vytáhl je… a pak spatřil, že se stal obětí své dychtivosti. Byly to jen další obchodní kupóny. Tentokrát kupóny firmy Red Ball, jež bylo možné nechat si proplatit pouze na jih od Mason-Dixonovy linie… a ještě jen do roku 1964, kdy firma ukončila obchodní činnost.

„Vyser voheň a ušetříš sirky!“ zařval Eso. Odhodil kupóny do trávy. Svazky se začaly pomalu rozbalovat a horký větřík je roznášel po dvoře. Některé listy se zachytily na stvolech plevele a povlávaly tam jako nějaké vyšisované vlaječky. „Píčus jeden! Čurák! Hovado nesmírný!“

Přehrabal plechovku, dokonce ji obrátil vzhůru nohama, aby se přesvědčil, zda není náhodou něco přilepené ke dnu – ale nenašel nic. Odhodil ji, chvíli na ni zíral, pak se rozběhl a vší silou ji nakopl jako merunu.

Sáhl opět do kapsy pro mapku. Na jednu strašidelnou vteřinu se mu zdálo, že tam není, že ji ztratil – jenomže ve své dychtivosti už už začít kopat si ji zasunul hlouběji. Vytáhl ji a začal do ní vejrat. Druhý křížek byl za stodolou… a Esa náhle napadla taková nádherná myšlenka, zasvítila mu v hněvivé temnotě jeho mozku jako římská svíce na svátek Čtvrtého července.

Ta plechovka, kterou právě vykopal, byla slepá! Fotr si třeba myslel, že někdo by mohl přijít na to, že si značkuje své různé úkryty placatými kameny. A tak tady na Camberově statku předvedl svou starou taktiku zakousni a povol. Jen tak pro jistotu. Nějakého hledače, který tu najde takovou falešnou a slepou plechovku, už nikdy přece nemůže napadnout, že by přímo tady, na stejném pozemku – ale jen o kousek dál, víc z cesty – mohla být schována ještě jedna tajná schránka… „Pokud ovšem nemá mapu,“ zašeptal Eso. „Jako ji mám já.“ Vzal lopatu a krumpáč a hnal se za stodolu, oči vytřeštěné, šedivějící vlasy divoce zježené.

Spatřil rozpadající se vrak náklaďáku a rozběhl se k němu. Byl už skoro u něj, když vtom mu noha narazila na něco v trávě a on se rozplácl na zemi. Rychle vyskočil a začal se rozhlížet. Okamžitě spatřil, o co zakopl.

Byla to lopata. A čepel měla obalenou čerstvou hlínou.

Esa se začalo zmocňovat jakési zlé tušení; velmi zlé tušení. Šířilo se mu z žaludku nahoru k hrudi a dolů k varlatům. Rty mu pomalu začaly obnažovat zuby ve velmi ošklivém šklebu.

Narovnal se a o kousek dál spatřil – značkovací placák, obrácený spodní stranou, ušpiněnou od hlíny, nahoru. Byl odhozený ze svého místa. Někdo ho předběhl… a i na první pohled je jasné, že tomu není dlouho. Někdo se k tomu pokladu dostal před ním.

„Ne,“ zašeptal. To slovo vypadlo z jeho vrčících úst jako kapka temné krve či jedovaté sliny. „Ne!“

Kousek od lopaty a převráceného kamene Eso spatřil kopeček neudusané zeminy, nedbale naházený zpátky do jámy. Ignoruje jak svoje náčiní, tak lopatu, kterou tu nechal ten zloděj, padl Eso znovu na kolena a začal rukama vyhrabávat hlínu z jámy. Netrvalo dlouho a narazil na plechovku.

Vytáhl ji z jámy a sejmul víko.

Uvnitř byla jen bílá obálka, jinak nic.

Eso ji vytáhl a roztrhl. Vyletěly z ní dvě věci: nějaký přeložený list papíru a další, menší obálka. Eso nechal zatím obálku být a rozložil list papíru. Byl to na stroji psaný vzkaz. Čelist mu poklesla, když si v záhlaví dopisu přečetl svoje jméno.

Milý Eso, nejsem si jist, jestli tenhle dopis najdeš, ale naděje není protizákonná. Když jsem tě poslal do báně do Shawshanku, byla to sranda, ale tohle byla sranda ještě větší. Škoda že nemůžu vidět tvůj ksicht, jak čteš tenhle dopis!

Krátce poté, co jsem tě vyexpedoval, jsem zašel za Fotrem.

Navštěvovali jsme se dost často – tak jednou měsíčně. Měli jsme takovou dohodu: on mi dával stovku měsíčně a já jsem ho nechával dělat tu jeho lichvu. Všechno šlo velmi civilizovaně. A když jsme byli asi v polovičce našeho pravidelného setkání, tak se omluvil, že musí na záchod – „něco špatnýho sežral“, povídá. Cha, cha! Tak jsem toho využil a trochu jsem mu prošmejdil pracovní stůl, který nechal odemčený. Taková neopatrnost sice nebyla v jeho stylu, ale nejspíš měl nahnáno, že si nadělá do gatí, jestli okamžitě neodstartuje na mísu. Cha, cha! Našel jsem ve stole sice jen jedinou zajímavou věc, ale zase stála za to. Vypadala jako nějaká mapka. Byla na ní spousta křížků, ale jen jediný křížek – označující právě tohle místo – byl nakreslený červeně. Mapku jsem vrátil do stolu, ještě než se Fotr vrátil. Nikdy se nedozvěděl, že jsem ji viděl. Hned jak umřel, tak jsem se sem vydal a tuhle plechovku jsem vykopal. Bylo v ní přes dvě stě tisíc dolarů, Eso. Ale nedělej si starosti – rozhodl jsem se, že se s tebou podělím a nechám ti přesně to, co si zasluhuješ. Tak vítej doma, Esáku!

V dokonalé úctě Alan Pangborn Okresní šerif

P.S.: Ještě pár moudrých slov na závěr, Eso: když teď už víš, jak se věci mají, smiř se s porážkou a zapomeň na všechno. Znáš přece staré přísloví: co je doma, to se počítá. A jestli bys snad někdy chtěl zkusit obrat mě o strýcovy peníze, tak ti natrhnu novou díru do prdele a narvu ti do ní tu tvoji kebuli. Na to se můžeš spolehnout.

Eso nechal list papíru vypadnout z náhle ochrnulých prstů a otevřel druhou obálku.

Vypadla z ní jediná dolarová bankovka.

Rozhodl jsem se, že se s tebou podělím a nechám ti přesně to, co si zasluhuješ.

„Ty jeden prašivěj syčáku,“ zašeptal Eso a třesoucími se prsty zvedl dolarovou bankovku.

Tak vítej doma, Esáku!

„Ty ZKURVYSYNU!“ zaječel Eso tak nahlas, až ucítil, jak se mu v hrdle cosi napíná a téměř praská. Ozvěnou se k němu dutě neslo: … synu… synu… synu… Chystal se bankovku roztrhat, pak ale prsty donutil, aby se uklidnily.

Ne-e. Kdepak, starouši.

Tu si schová. Tak tomu darebákovi se zachtělo Fotrových peněz, co? Ukradl to, na co měl právoplatný nárok poslední Fotrův žijící příbuzný, co? Dobře, v pořádku. Výborně. Fajn. Ale bude teda mít všechno. A na to už Eso dohlídne, aby šerif dostal skutečně všechno. Až mu tímhle kapesním nožem uřízne kulky, tak tuhle dolarovou bankovku pak narve do ty krvavý díry, kde předtím ty kulky měl.

„Tak peněz se ti zachtělo, starouši, jo?“ ptal se Eso tichým, přemýšlivým hlasem. „Dobře. V pořádku. Žádný problém. Žádný… kurva… problém.“

Zvedl se a kráčel k autu – na rozdíl od své obvykle houpavé chůze šel ztuhle a potácivě.

Než došel k autu, už téměř utíkal.

Дата добавления: 2015-10-29