Aacute;ST III 1 страница

VŠECHNO MUSÍ PRYČ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Kolem tři čtvrtě na šest se nad Castle Rockem začal rozprostírat podivný soumrak; nad jižním horizontem se zároveň kupily bouřkové mraky. Z toho směru se také přes pole a lesy neslo k městečku tiché, vzdálené hřmění. Mraky nesl vítr k městu a cestou ještě mohutněly. Pouliční světla, zapínaná světelným čidlem, se rozsvítila o plné půl hodiny dřív, než bylo v tuto roční dobu obvyklé.

Lower Main Street prožívala zmatek dopravní zácpy. Byla přeplněná vozidly státní policie a televizními přenosovými vozy. Horkým a nehybným vzduchem se neslo praskání a šum vysílaček. Televizní technici natahovali kabely a křičeli na lidi – většinou děti – aby na ně nešlapali, dokud je neukotví k vozovce. Za bariérami před budovou Magistrátu stáli fotografové čtyř deníků a pořizovali snímky, jež se měly objevit druhý den na titulních stranách novin. Pár místních občanů – překvapivě málo lidí, pokud vůbec někdo, si takových věcí všímalo – okounělo opodál. Jeden televizní reportér stál v intenzivní záři osvětlovacích lamp a natáčel svůj příspěvek; v pozadí záběru měl budovu Magistrátu. „Naprosto nesmyslná vlna násilí se dnešního odpoledne přehnala Castle Rockem,“ začal a pak se zarazil. „Přehnala?“ zeptal se znechuceně sám sebe. „Ale hovno, vemte to celý znova.“ Po jeho levici sledoval televizní šéf z jiné stanice svůj štáb, připravující přímý vstup, který měl začít za necelých dvacet minut. Většinu přihlížejících zajímaly spíš tváře známých televizních komentátorů než to, co se děje za zábranami; tam už vlastně nebylo k vidění vůbec nic, neboť dva zřízenci Pohotovostní služby již uložili tělo nebohého Lestera Pratta do černého igelitového pytle, vsunuli do ambulance a odjeli s ním.

Ulice Upper Main, stranou modrých majáků aut státní policie a jasné záře reflektorů televizních štábů, byla téměř opuštěná.

Každou chvíli zajíždělo do jednoho ze šikmých parkovacích míst před obchodem Nezbytné věci nějaké osobní auto či dodávka. Každou chvíli se zastavoval u toho nového obchodu, který měl světla ve výloze zhasnutá a přes dveře pod zeleným baldachýnem staženou roletu, nějaký chodec. Každou chvíli se odtrhl někdo z chumlu okounějících lidí na Lower Main Street, zašel do ulice za prázdnou parcelou, kde kdysi stával Trh hojnosti a prošel kolem temné a zavřené dílny Šijem, pořád šijem k novému obchodu.

Tohoto proudu návštěvníků si nevšiml nikdo – ani policie, ani televizní štáby, ani novináři, ani většina kolemstojících. Všichni sledovali MÍSTO ZLOČINU a byli otočeni zády k místu, kde – ve vzdálenosti necelých tři sta metrů – zločin stále ještě probíhal.

Pokud by někdo ze znuděných pozorovatelů obchod Nezbytné věci skutečně sledoval, jistě by brzy zaznamenal určitý typický průběh každé návštěvy. Návštěvníci přišli k obchodu. Spatřili ceduli na dveřích, na níž bylo napsáno Až DO ODVOLÁNÍ ZAVŘENO; odstoupili, všichni se stejným výrazem frustrace a neklidu v obličejích – vypadali jako uražení feťáci, kteří si přišli ke svému překupníkovi pro slíbenou dávku drogy a on se na domluvenou schůzku nedostavil. Co teď budu dělat? ptaly se jejich obličeje. Většina jich ještě jednou přistoupila ke dveřím, aby si ceduli ještě jednou přečetli – jako kdyby toto druhé a pečlivější zkoumání nápisu mohlo změnit něco na jeho obsahu.

Někteří zase nasedli do aut a odjeli, případně se loudali směrem k Magistrátu, aby zase měli chvíli zadarmo podívanou, přičemž vypadali zmateně a nějak neurčitě zklamaně. Avšak ve tváři většiny se zračil výraz náhlého prohlédnutí. Dostali výraz lidí, kteří náhle pochopili nějakou základní poučku, jako třeba jak napsat na tabuli větu jednoduchou či jak krátit zlomek na nejnižší možný společný jmenovatel.

Tito lidé zacházeli za roh do uličky, táhnoucí se za obchodními budovami na Main Street – do uličky, kam Eso zaparkoval večer předtím auto pana Gaunta Tucker Talisman.

O čtyřicet metrů dál tam vycházel z otevřených dveří půlkruh žlutého světla a dopadal na beton vozovky. Jak den přecházel k večeru, bylo toto světlo stále jasnější. Uprostřed půlkruhu světla se tyčil vysoký černý stín jako nějaký obrys, vystřižený ze smutečního krepového papíru. Ten stín patřil – pochopitelně – panu Gauntovi.

Postavil do dveří stůl. Na něm stála krabice od doutníků značky Roi-Tan. Vkládal do ní peníze utržené od svých zákazníků a vracel z ní drobné. Jeho zákazníci přicházeli váhavě, v některých případech i se strachem; všichni ale měli společné jedno: všichni to byli rozhněvaní lidé, plní zlých myšlenek. Někteří z nich – ne mnozí – se otočili a odešli ještě dřív, než došli k provizornímu prodejnímu pultu pana Gaunta. Někteří utekli s vyděšenými zraky mužů a žen, kteří zahlédli nějakého děsivého nepřítele, olizujícího svoji kořist v temnotě. Většina však setrvala, aby obchod realizovala. A když s nimi pan Gaunt – považující tento svůj zvláštní stánek u zadních dveří za jakési zábavné odskočení si na konci dlouhého dne – trochu zažertoval, začali se uvolňovat.

Pan Gaunt měl svůj obchod rád – avšak nikdy se necítil za skleněnými vitrínami a pod střechou tak spokojený jako tady, na čerstvém vzduchu, kde mu první závany větru blížící se bouřky čuchaly vlasy. Ten obchod – i se svými důmyslně navrženými osvětlovacími tělesy, zavěšenými na stropní trubkové konstrukci – není špatný… ale tohle je lepší. Tohle je vždycky lepší.

Obchodovat začal před mnoha lety – jako putující obchodník na pusté tváři jedné daleké země. Obchodník, nosící svoje zboží na zádech, obchodník, přicházející obvykle se soumrakem a vždy odcházející následujícího rána a zanechávající za sebou krveprolití, hrůzy a neštěstí. Později v Evropě, když řádil mor a městy projížděly káry s mrtvolami, jezdil od města k městu a ze země do země ve voze, taženém vychrtlou bílou herkou se zanícenýma očima a jazykem černým jako srdce vraha. Svoje zboží prodával ze zadní části svého vozu… a zmizel vždy dřív, než jeho zákazníci – platící malými groši nepravidelného tvaru, či dokonce zbožím – stačili zjistit, co si to vlastně skutečně koupili.

Časy se změnily; metody se změnily; a obličeje lidí také. Ale pokud obličeje vůbec byly potřebné, byly vlastně stejné obličeje ovcí, které ztratily svého pastýře. A jemu vyhovoval nejvíc právě takový druh obchodu, který mu co nejvíc připomínal onoho putujícího obchodníka ze starých časů – kdy nemusel stát za nablýskaným pultem u digitální pokladny, nýbrž stál jen za obyčejným dřevěným stolem, drobné vracel ze staré krabice od doutníků a prodával jeden a ten samý předmět znovu a znovu a znovu.

Zboží, jež tolik přitahovalo obyvatele městečka Castle Rock –všechny ty černé perly, svátosti, duhové sklo, dýmky, staré knížky komiksů, baseballové karty, starožitné kaleidoskopy – teď zmizelo. Pan Gaunt přešel na svůj skutečný obor – a když se věci dostávají ke svému konci, je ten skutečný obor vždy jeden a ten samý. Konečný předmět koupě se s léty sice měnil – jako se konečně měnilo i všechno ostatní –, ale všechny změny probíhaly jen na povrchu: bylo to jen něco jako rozdílné polevy s různou příchutí na jednom a tom samém temném a hořkém dortu.

Nakonec jim pan Gaunt vždy prodával zbraně… a oni je vždy kupovali.

„Ale děkuji mnohokrát, pane Warburtone!“ říkal pan Gaunt a bral si od černého vrátného pětidolarovou bankovku. Vracel mu dolarovou bankovku a podával jednu z automatických pistolí, jež mu Eso přivezl z Bostonu.

„Děkuji vám, slečno Millikenová!“ Vzal si desetidolarovku a vracel jí osm dolarů.

Počítal jim zbraně tolik, kolik si mohli dovolit – ani o cent méně či více. Každému podle jeho možností, bylo motto pana Gaunta – ne každému dle jeho potřeb, protože oni všichni jsou potřební a on jen přišel naplnit jejich prázdnotu a ukončit jejich trápení.

„Rád vás vidím, pane Emersone!“

Ach, je to vždy pohoda, velká pohoda, když zase může dělat obchody jako za stará. A kšeft snad ještě nikdy nešel tak dobře.

Alan Pangborn nebyl v Castle Rocku. Zatímco se shromažďovali reportéři a státní policie na jednom konci Main Street a Leland Gaunt prováděl svůj výprodej o kus dál v kopci, seděl Alan na ošetřovně Blumerova křídla nemocnice Northern Cumberland v Bridgtonu.

Blumerovo křídlo bylo poměrně malé – mělo pokoje jen pro čtrnáct pacientů – ale co mu chybělo na rozloze, to doháněly barvy. Stěny pokojů pro pacienty byly natřené jasnými základními barvami. V ošetřovně visela se stropu pohyblivá konstrukce s ptáky, elegantně kroužícími kolem svého středového uchycení.

Alan seděl před dlouhou nástěnnou kresbou, zobrazující různé úryvky různých pohádek. V jedné části kresby byl muž, natahující se přes stůl a podávající něco malému chlapci, nepochybně venkovskému balíkovi, který na tu podávanou věc hleděl zároveň poděšeně i fascinovaně. Ten obrázek zapnul v Alanově hlavě nějakou vzpomínku a okamžitě se mu vynořila dětská říkanka:

Hloupý Honza potkal strejdu, jak jde na pouť s nůší medu. Honzo, Honzo, strejda dí, nechceš zkusit zboží mý?

Alanovi náhle na pažích naskočila husí kůže – malé kopečky jakoby plné studeného potu. Nevěděl proč, ale i to mu připadalo úplně normální. Nikdy za celý svůj život se necítil tak otřesený, tak vyděšený a tak zmatený, jako právě teď. V Castle Rocku se děje něco, co je naprosto mimo jeho chápání. Úplně jasné to začalo být zřejmě až dnes odpoledne, kdy to všechno najednou šlehlo jako blesk z čistého nebe – ale začalo to už před několika dny, snad už před týdnem. Neví, co to bylo, ale měl pocit, že Nettie Cobbová a Wilma Jerzycková byly jen prvními vnějšími příznaky.

A měl děsivou hrůzu z toho, že tohle všechno pokračuje, zatímco on tu sedí s Hloupým Honzou a tím strejdou.

Nějaká sestřička – dle malého štítku přišpendleného na jednom prsu slečna Hendriová – kráčela chodbou se slabým mlaštěním gumových podrážek bot, proplétajíc se elegantně mezi různými hračkami, jichž byla podlaha chodby plná. Když Alan přišel, hrálo si v chodbě asi deset dětí, některé s údy v sádře, některé částečně bez vlasů – patrně následek chemoterapie. Stavěly kostky, jezdily s autíčky, přátelsky po sobě pokřikovaly. Teď byl čas večeře a všechny šly buď do jídelny či do svých pokojů.

„Jak mu je?“ zeptal se Alan slečny Hendriové.

„Žádná změna.“ Hleděla na Alana poměrně netečně s výrazem, nepostrádajícím určitý prvek nepřátelství. „Spí. Měl by spát. Zažil velký šok.“

„Co jeho rodiče? Ozvali se?“

„Volali jsme jeho otci do zaměstnání do South Parisů. Byl dnes odpoledne na práci v New Hampshire. Řekli nám, že už jel domů. Jakmile přijede, podáme mu zprávu. Myslím, že by měl být doma kolem deváté – pochopitelně přesně se to říci nedá.“

„A co jeho matka?“

„To nevím,“ řekla slečna Hendriová. To nepřátelství teď bylo zřetelnější, avšak nebylo už zaměřené na Alana. „Tam jsem já nevolala. Já vím jen to, co jsem slyšela – není tam. Tenhle chlapec byl svědkem toho, jak jeho bratr spáchal sebevraždu puškou, a přestože se to stalo u nich doma, jeho matka tam není. A teď mě budete muset omluvit – musím jít připravit vozík s léky.“

„Samozřejmě,“ zamumlal Alan. Sledoval ji, jak odchází, a pak vstal ze židle. „Slečno Hendriová?“

Otočila se. Oči měla stále ještě klidné, ale zvednuté obočí naznačovalo, že ji šerif už obtěžuje.

„Slečno Hendriová, já skutečně velmi nutně potřebuji hovořit se Seanem Ruskem. Chci říci, že to je skutečně velmi nutná záležitost.“

„Ano?“ Její hlas teď byl přímo ledový.

„Něco –“ Náhle Alan pomyslel na Polly a hlas mu selhal. Odkašlal si a donutil se pokračovat. „V mém městečku se něco děje. A jsem přesvědčen o tom, že sebevražda Briana Ruska je jen jednou částí toho všeho. A jsem přesvědčen i o tom, že Sean Rusk může být klíčem pro to všechno ostatní.“

„Šerife Pangborne, Seanu Ruskovi je teprv sedm let. A jestli skutečně něco ví, tak proč tu nejsou i další policisté?“

Jo – další policisté, pomyslel si. Ona má asi na mysli kvalifikované policisty. Policisty, kteří nebudou zpovídat jedenáctileté kluky na ulici a posílat je domů, aby tam v garáži spáchali sebevraždu.

„Protože ti mají dnes plné ruce práce,“ řekl Alan, „a protože neznají městečko tak dobře jako já.“

„Aha.“ Otočila se, že opět půjde.

„Slečno Hendriová.“

„Šerife, jsem tu teď večer sama a mám spoustu –“

„Brian Rusk nebyl dnes jedinou obětí v Castle Rocku. Máme nejméně tři další postižené. Jeden muž, vlastník místní hospody, byl právě odvezen do nemocnice v Norwayi s téměř smrtelným zraněním. Možná bude žít, ale nejbližších nejméně šestatřicet hodin nebude schopen mluvit. A mám takový ošklivý pocit, že tomu zabíjení ještě není konec.“

Konečně se mu podařilo trochu upoutat její pozornost.

„A vy máte pocit, že Sean Rusk o tom něco ví?“

„Možná ví, proč jeho bratr tu sebevraždu spáchal. A jestli to ví, tak nám možná objasní i ten zbytek. Kdyby se probudil, dáte mi vědět?“

Zaváhala, a pak řekla: „To ovšem záleží na duševním stavu, v jakém po probuzení bude, šerife. Nehodlám vám dovolit, abyste ještě zhoršoval stav toho hysterického kluka – ať už se ve vašem městě děje cokoliv.“

„Chápu.“

„Opravdu? Nu dobrá.“ Obdařila ho pohledem, který říkal Tak tu tedy klidně hačej a nedělej mi žádné problémy, a vrátila se za svůj vysoký pult. Posadila se a Alan slyšel, jak nakládá na vozík lahvičky a tuby s léky.

Alan vstal, šel k telefonnímu automatu v chodbě a znovu vytočil číslo Polly. A telefon znovu prostě jen vyzváněl a vyzváněl. Vytočil číslo do dílny Šijem, pořád šijem, ozval se záznamník a on opět jen zíral na pomalovanou zeď.

Zapomněla jste se mě zeptal jednu věc, slečno Hendriová, pomyslel si Alan. Zapomněla jste se mě zeptat, proč jsem právě tady, když se toho tolik děje v okresním městě, jehož ochráncem jsem byl zvolen. Zapomněla jste se mě zeptat, proč nevedu vyšetřování a tady nesedí nějaký můj podřízený – například Franta Vomáčka – a nečeká, až se Sean Rusk probudí. Na tyhle věci jste se mě zeptat zapomněla, slečno Hendriová – a já mám takové malé tajemství. Já jsem rád, že jste na to zapomněla. To je to tajemství.

Důvod ovšem byl zrovna tak prostý, jako ponižující. Mimo případů v Bangoru a Portlandu nepříslušely lokální vraždy kanceláři okresního šerifa, nýbrž státní policii. O tom mluvil Henry Payton v případě onoho souboje mezi Wilmou a Nettií – ale teď už o tom nemluví. Nemůže si to totiž dovolit. Zástupci všech novin a televizních stanic z jižní části státu Maine jsou teď už v Castle Rocku nebo na cestě do něj. Nebude to dlouho trvat a připojí se k nim jejich kolegové z celého státu… a jestli skutečně ještě není po všem – jak se Alan domnívá – tak se k nim co nevidět připojí i další pracovníci sdělovacích prostředků z jihu.

To je ta prostá realita situace, neměnící ovšem nic na tom, jak se Alan právě teď cítí. Cítí se jako baseballový hráč, který není schopen odpálit míček a trenér ho proto pošle do sprch. To je jen nepopsatelně přiblblý popis jeho pocitů. Posadil se před Hloupého Honzu a znovu začal všechno probírat.

Lester Pratt, po smrti. Přišel do šerifovy kanceláře v záchvatu nějakého žárlivého šílenství a napadl Johna LaPointa. Šlo nejspíš o to jeho děvče, i když John stačil Alanovi říci ještě před tím, než ho odvezla ambulance, že se Sally Ratcliffovou už přes rok nechodí. „Den čem ji poskal da ulici a chcel sem s dí bluvit, ale adi mé dedechala domludit. De pudu do bekla.“ Dotkl se zlomeného nosu a mrknul. „Se bi sdá, se brávě děď v bekle sem.“

John byl hospitalizován v nemocnici v Norwayi se zlomeninou nosu, přeraženou čelistí a dalšími vnitřními zraněními.

Sheila Brighamová je také v nemocnici. Šok.

Hugh Priest a Billy Tupper jsou po smrti. To se dozvěděl právě ve chvíli, kdy se Sheila sesypala. Zavolal jim to závozník, který měl tolik rozumu, že ještě před tím, než volal šerifovi, zavolal záchranku. Ten člověk byl skoro stejně hysterický jako Sheila a Alan mu to ani nevyčítal. V tu dobu už byl pořádně hysterický i on sám.

Henry Beaufort je v kritickém stavu v důsledku násobného zranění střelnou zbraní.

Norris Ridgewick je nezvěstný… a to ho nějak bolí nejvíc.

Poté, co zavolal ten závozník, začal se Alan po něm shánět – ale Norris byl prostě pryč. Alan předpokládal, že se možná vydal formálně zatknout Danfortha a že se vrátí i s prvním radním, ale z následujících událostí brzy vyplynulo, že Keetona zatím nezatkl nikdo. Alan předpokládal, že ho zatknou stáťáci, ale ani ti se k tomu nedostali. Patrně měli na práci důležitější věci. A mezitím Norris prostě zmizel. Ale ať už je kdekoliv, musel tam jít pěšky; když Alan odjížděl z města, Norrisův brouk pořád ještě ležel převrácený na bok uprostřed Lower Main Street.

Svědci vypověděli, že Cvalík se protáhl do svého cadillaku oknem a prostě odjel. Jediná osoba, která se mu v tom pokusila zabránit, za to zaplatila dost vysokou cenu. Scott Garson je hospitalizován zde v nemocnici Northern Cumberland s přeraženou čelistí a lícní kostí, zlomeným zápěstím a třemi zlomenými prsty. Mohlo to být i horší; přihlížející tvrdili, že Cvalík se ho snažil ještě přejet autem, když už ležel na silnici.

Lenny Partridge má zlomenou klíční kost a bůhví kolik žeber a je také někde hospitalizovaný. Andy Clutterbuck mu zprávu o tomhle posledním neštěstí sděloval právě v okamžiku, kdy se Alan pořád ještě snažil vyrovnat se skutečností, že první radní města je nyní uprchlíkem před zákonem, připoutaným k velkému červenému cadillaku. Vypadá to, že Hugh Priest zastavil Lennyho, vyhodil ho na silnici a odjel ve staroušově autě. Alan předpokládal, že Lennyho šunku najdou na parkovišti před Žlutým tygrem, protože právě tam Hugh naposledy vydechl.

A pak tu pochopitelně máme Briana Ruska, který okusil, jak chutná kulka, ve věku jedenácti let. Clut ani nestačil dopovědět příběh Hugha, když telefon zazvonil znovu. To už byla Sheila pryč, a když Alan zvedl telefon, ozval se hlas nějakého hysterického, uječeného kluka – Seana Ruska, který vytočil číslo, natisknuté na jasně oranžové samolepce hned vedle telefonu v kuchyni.

Vzato kolem a kolem, dnes odpoledne v Castle Rocku zastavily vozy záchranek a sanitek ze čtyř různých měst.

Jak tu tak seděl před obrázky Hloupého Honzy a strejdy a sledoval pohupující se ptáčky z umělé hmoty, točící se kolem středového drátu, vrátil se Alan v myšlenkách opět k Hughovi a Lennymu. Jejich spory nepatřily mezi ty nejvážnější v Castle Rocku, nicméně patřily mezi jedny z něj zvláštnějších… a Alan měl pocit, že klíčem k této záležitosti může být právě jejich zvláštnost.

Дата добавления: 2015-10-29