Aacute;ST III 2 страница

„Proč si k sakru nevzal Hugh svoje vlastní auto, když se tak ztopořil na Henryho Beauforta?“ zeptal se Alan Cluta, divoce se probíraje již tak rozcuchanou kšticí. „Proč si musel brát právě Lennyho starou popelnici?“

„Protože Hughův buick stál na čtyřech prázdných pneumatikách. Vypadaly, jako kdyby do nich někdo vyřezával nožem srdíčka.“ Clut pokrčil rameny a se znepokojením si prohlížel nekonečný nepořádek, vládnoucí teď v šerifově kanceláři. „Možná si myslel, že mu to udělal Henry Beaufort.“

Ano, napadlo teď Alana. A možná že skutečně tomu je tak. Je to sice šílenost – ale je to snad výrazněji větší šílenost, než když si Wilma Jerzycková myslela, že Nettie Cobbová jí nejdřív poházela prostěradla blátem a pak jí porozbíjela všechna okna na domě? Nebo to snad byla větší šílenost, když si Nettie myslela, že jejího psa zabila Wilma?

Než měl čas poptat se Cluta na další podrobnosti, přišel do kanceláře Henry Payton a co možná nejohleduplněji Alanovi sdělil, že případ přebírá. Alan přikývl. „Existuje jedna věc, Henry, kterou bys ale měl zjistit co možná nejdřív.“

„A to je co?“ zeptal se Henry, Alan však se znechucením spatřil, že Henry ho poslouchá jen tak na půl ucha. Jeho dávný přítel – jeho první skutečný přítel, s nímž se Alan skamarádil v policejní komunitě poté, co byl zvolen šerifem, a jak se ukázalo, velmi cenný přítel – se už soustřeďoval na jiné věci. Jak rozmístí svoje síly – vzhledem k velkému rozptylu všech těch případů – to byla teď nejspíš jeho hlavní starost.

„Měl bys zjistit, zda Henry Beaufort měl vztek na Hugha Priesta, protože Hugh na něj naštvaný byl. Pochopitelně, že teď se ho ptát nemůžeš, když je v bezvědomí, ale až se probere –“

„Zeptám se ho,“ řekl Henry a poplácal Alana po rameni. „Zeptám.“ Pak zvýšil hlas: „Brooksi! Morrisone! Ke mně!“

Alan ho sledoval, jak odchází, a měl nutkání jít za ním, chytit ho za rameno a donutit ho, aby ho poslouchal. Neudělal to, protože Henry a Hugh i Lester a John – dokonce i Wilma a Nettie – pro něj nějak začínali ztrácet jakoukoliv skutečnou důležitost. Mrtví zůstanou mrtvými; je třeba se postarat o zraněné; zločiny již byly spáchané.

Jenomže Alan měl jakési hrůzné, plíživé tušení, že ten hlavní, skutečný zločin probíhá dál.

Když Henry odešel instruovat svoje muže, zavolal si Alan znovu Cluta. Jeho zástupce se dostavil s rukama v kapsách a zarputilým výrazem ve tváři. „Odsunuli nás, Alane,“ řekl. „Jsme teď už mimo obraz. Kurva fix!“

„Ne tak docela,“ řekl Alan v naději, že to zní tak, jako kdyby tomu sám věřil. „Budeš mě tu zastupovat, Clute.“

„Kam jedeš?“

„K Ruskům.“

Ale než tam dojel, byli Brian i Sean už pryč. Ambulance, která se postarala o chudáka Scotta Garsona, sem zajela vyzvednout i Seana; oba teď byli na cestě do nemocnice Northern Cumberland. Druhé vozidlo Harryho Samuelse. stará dodávka Lincoln, naložila Briana Ruska a odvezla ho do Oxfordu, kde bude provedena pitva. Harryho lepší vůz – o němž mluvil jako o „služebním“ – už odjel na stejné místo s těly Hugha a Billyho Tuppera.

Alan si pomyslel, že těla budou v malé márnici naskládána na sebe jako kulatina.

Až když dojel k domu Rusku došlo Alanovi – rozumem i srdcem – jak dokonale byli vyšachováni ze hry. Dva Henryho muži sem dorazili už před ním a dávali jasně najevo, že Alan tu může zůstat jen za předpokladu, že jim do ničeho nebude strkat nos. Stál chvíli ve dveřích kuchyně a sledoval je s pocitem, že tu je užitečný asi jako páté kolo u vozu. Reakce Cory Ruskové byly pomalé, skoro jako kdyby byla pod vlivem nějakého omamného prostředku. Alan si pomyslel, že nejspíš je v šoku, případně že jí zřízenci, odvážející sanitkou jejího druhého syna do nemocnice, dali ze soucitu nějaký utišující prostředek. Její pohled mu trochu připomínal výraz, jaký měl v očích Norris, když se soukal z okna svého převrženého brouka. Ale ať už to bylo nějakými utišujícími prostředky nebo v důsledku šoku, nepodařilo se detektivům dostat z ní žádnou zajímavější informaci. Neplakala sice, ale zcela jasně nebyla schopná soustředit se na jejich otázky tak, aby nějak smysluplně odpovídala. Řekla jim, že neví vůbec nic; byla nahoře v ložnici a spala. Pořád jen říkala chudák Brian, chudák Brian. Tento cit však vyjadřovala monotónním hlasem, který se Alanovi zdál být neupřímný, a stále si přitom pohrávala se starými slunečními brýlemi, ležícími vedle ní na kuchyňském stole. Jednu nožičku měly spravovanou lepicí páskou a jedno ze skel prasklé.

Alan pocítil znechucení a rozjel se sem, do nemocnice.

Teď vstal a šel k telefonnímu automatu na konci hlavní chodby. Znovu zavolal Polly – ale telefon znovu nikdo nebral. Pak vytočil číslo kanceláře šerifa. Nějaký šťavnatý hlas se ohlásil „Státní policie“ a Alan pocítil jakési dětinské bodnutí žárlivosti. Představil se a požádal, zda může mluvit s Clutem. Asi po pěti minutách čekání Clut přišel k aparátu.

„Promiň, Alane. Nechali to sluchátko prostě vyvěšené na stole. Náhodou jsem právě přišel, jinak bys čekal dál. Těm přiblblým stáťákům na nás nezáleží ani za mák!“

„S tím si nedělej starosti, Clute. Už někdo našel Keetona?“

„No… nevím, jak bych ti to řekl, Alane, ale…“

Alanovi se opět pohnul žaludek a zavřel oči. Tak měl pravdu: ještě není po všem.

„Prostě mi to pověz,“ řekl. „Zapomeň na protokol.“

„Cvalík – teda chci říct Danforth – jel domů a šroubovákem urazil držadlo dveří u cadillaku. Jak za něj byl připoutaný.“

„Já vím,“ řekl Alan. Oči měl stále ještě zavřené.

„No… a pak zabil svoji ženu, Alane. Kladivem. Nenašli ji stáťáci, protože ty Cvalík až do chvíle asi před patnácti minutami vůbec nezajímal. Našel ji Seat Thomas. Jel zkontrolovat Cvalíkův dům. Vypověděl, co tam našel a asi před pěti minutami přijel sem. Říká, že ho pálí na prsou – a ani se tomu nedivím. Cvalík jí úplně rozmlátil obličej. Všude prý je rozstříkaný mozek, slepený vlasy. Je tam teď snad celá četa Paytonových lidí. Seata jsem posadil k tobě do kanceláře. Ať raději sedí tam, než aby se sesypal tady.“

„Kriste pane, Clute – okamžitě ho odvez k Rayi Van Allenovi. Je mu dvaašedesát a celý život kouřil camelky.“

„Ray odjel do Oxfordu, Alane. Pomáhá tam doktorům dát dohromady Henryho Beauforta.“

„A co ten jeho praktikant – jak se jmenuje? Frankel. Everett Frankel.“

„Není k zastižení. Zkoušel jsem ho volat jak do ordinace, tak domů.“

„No a co říká jeho žena?“

„Everett je starý mládenec, Alane.“

„Ach sakra.“ Nad telefon někdo vyryl do omítky slova Don't worry, be happy. Alan se kysele ušklíbl.

„Mohu ho do nemocnice odvézt sám,“ nabídl se Clut.

„Já tě potřebuji tam, kde právě jsi,“ řekl Alan. „Už dorazili novináři a lidi od televize?“

„Jo. Je jich tu všude plno.“

„No jo, až to tady skončím, tak se tedy o něj postarám. Kdyby se mu udělalo hůř, tak provedeš následující: půjdeš ven, chytíš tam nějakého reportéra, který se ti bude zdát alespoň napůl při smyslech, prohlásíš se mu a donutíš ho odvézt Seata sem do Northern Cumberlandu.“

„Dobře.“ Clut zaváhal a pak vybuchl: „Chtěl jsem jet ke Keetonům, ale ti stáťáci… nepustili mě na místo činu! Co říkáš tomuhle, Alane? Ty syčáci nechtějí pustit zástupce okresního šerifa na místo činu!“

„Chápu, jak ti je. Mně se to taky moc nelíbí. Ale dělají jen svoji práci. Vidíš na Seata z toho místa, kde teď stojíš?“

„Jo.“

„No a co? Žije?“

„Sedí za tvým stolem, hulí cigaretu a čte si v úředním věstníku z posledního měsíce.“

„Dobře,“ řekl Alan. Chtělo se mu smát a brečet najednou. „To odpovídá. Nevolala náhodou Polly Chalmersová, Clute?“

„Ne… momentík, tady je nějaký vzkaz. Ale bude už asi starší. Volala, Alane. Těsně před půl čtvrtou.“

Alan udělal obličej. „O tom vím. Později už nevolala?“

„Nic tu nevidím, ale to nemusí být rozhodující. Když tu teď není Sheila a telefony berou ti státní medvědi, cožpak se něco s jistotou dozvíš?“

„Díky, Clute. Ještě bych měl něco vědět?“

„Jo, pár věcí.“

„Povídej.“

„Mají tu zbraň, kterou střílel Hugh na Henryho, ale David Friedman z balistiky od státní policie říká, že ji nezná. Je to nějaká automatická pistole, ale ten chlápek říká, že nikdy takovou ještě neviděl.“

„Víš to určitě, že to je David Friedman?“ zeptal se Alan.

„Jasně, Friedman – tak se ten chlápek jmenuje.“

„Ten to musí vědět. Dave Friedman je chodící bible střelců.“

„Přesto to neví. Stál jsem zrovna vedle, když mluvil s tím tvým kamarádem Paytonem. Říkal, že vypadá jako menší německý mauser, že ale nemá normální zaměřovadla a závěr že je jiný. Mám ten dojem, že ji poslali s tunou dalších předmětů doličných na rozbor do Augusty.“

„A dál?“

„Na dvorku Henryho Beauforta našli nějaký anonym,“ řekl Clut. „Byl zmačkaný do koule vedle jeho auta – znáš přece ten jeho klasický Thunderbird, ne? Byl také poničený. Jako Hughův auťák.“

Alan měl pocit, jako kdyby mu nějaká velká, měkká ruka dala facku do tváře. „Co na něm bylo napsáno, Clute?“

„Moment.“ Slyšel rychlé šustění, jak Clut listoval svým zápisníkem. „Tady to mám.,Nikdy si už nedovoluj nedat mi nalejt a pak mi brát klíče vod auta, kryso jedna vodporná‘.“

„Kryso?“

„Jo, takhle to tam bylo.“ Clut se nervózně uchechtl. „Slova,nikdy‘ a,krysa‘ jsou podtržená.“

„A říkáš, že auto bylo poničené?“

„Přesně tak. Pneumatiky prořezané, stejně jako u Hughova auta. A na straně spolujezdce na boku dlouhý, hluboký škrábanec. Jo.“

„Dobře,“ řekl Alan. „Měl bych pro tebe ještě něco. Zajdi do holičství a pak třeba do herny, jestli bude potřeba. Koukej zjistit, kde naposledy nedali Henrymu nalejt.“

„Ale státní policie –“

„Na státní policii se vyser!“ řekl Alan impulsivně. „Je to naše město. Víme, koho se ptát a kde koho najít. Chceš mi snad vykládat, že nejsi schopen tohle se dozvědět během pěti minut?“

„Ale pochopitelně, že nechci,“ řekl Clut. „Když jsem přijížděl z Castle Hillu, viděl jsem Charlieho Fortina, jak stojí před obchodem Western Auto ještě s pár dalšími lidmi. Jestli se Henry s někým pohádal, tak Charlie bude určitě vědět s kým. Vždyť ten je u Tygra víc než doma!“

„Ano. A vyslýchala ho státní policie?“

„No… ne.“

„Ne. Tak ho vyslechneš ty. Ale stejně mám ten dojem, že my oba známe odpověď už teď, ne?“

„Hugh Priest,“ řekl Clut.

„To mi zní dost pravděpodobně,“ řekl Alan. A možná to napadne i Henryho Paytona, pomyslel si.

„Dobře, Alane. Jdu na to.“

„A zavolej mi v tu minutu, kdy to budeš vědět. V tu vteřinu.“ Dal Clutovi číslo a pak ho donutil znovu ho přeříkat, aby měl jistotu, že Clut si ho poznamenal správně.

„Zavolám,“ řekl Clut a pak zuřivě vybuchl: „Co se to tu děje, Alane? Co se to tu, kurva fix, vůbec děje?“

„Já nevím.“ Alan se náhle cítil velmi starý, velmi znavený… a rozhněvaný. Ne už na Paytona za to, že mu odebral případ – ale na toho, kdo je odpovědný za tenhle ohňostroj krve. A stále víc a víc docházel k přesvědčení, že kdyby se dostal na kořen toho všeho, zjistil by, že to je všechno řízené z jediného zdroje. Wilma a Nettie. Henry a Hugh. Lester a John. Někdo je propojil jako nálože výbušnin. „Já nevím, Clute – ale přijdeme na to.“

Zavěsil a znovu vytočil číslo Polly. Jeho nutkání dát s ní věci do pořádku, zjistit proč se na něj tak rozběsnila, už pomalu opadalo. Ale ty náhradní pocity, jež se ho teď začínaly zmocňovat, nebyly o nic víc uklidňující: nějaká hluboká a neurčitá hrůza; stále se prohlubující přesvědčení, že Polly je v nebezpečí.

Telefon vyzváněl… a nikdo ho nebral.

Polly, já tě miluji a potřebuji s tebou mluvit. Prosím tě, zvedni ten telefon, Polly, miluji tě a potřebuji s tebou mluvit. Prosím tě, Polly, zvedni ten telefon, já tě miluji –

Ta slova se mu hlavě ozývala znovu a znovu, jako kdyby se mu tam zasekla nějaká právě přehrávaná gramofonová deska. Chtěl zavolat Cluta a požádat ho, jestli by se teď ze všeho nejdřív nerozjel podívat k Polly, zda je pořádku – ale nedokázal to. Byl by to velmi špatný postup, pokud na Castle Rock čeká výbuch ještě nějakých dalších náloží.

Jistě, Alane… ale co když Polly je jednou z nich?

Ta myšlenka sice vágně uvolnila jakousi asociaci, ale on ji nedokázal včas zachytit, takže opět zapadla.

Alan pomalu zavěsil sluchátko. Když ho ukládal do vidlice, přerušil vyzvánění v půlce.

Polly to už nemohla vydržet. Otočila se na stranu, natáhla se k telefonu… a ten se v polovině zazvonění odmlčel.

Zaplať pánbů, pomyslela si. Ale skutečně?

Ležela na posteli a naslouchala zvukům blížící se bouřky. Tady nahoře bylo horko – horko jako v polovině července – ale otevřít okna v úvahu nepřipadalo, protože právě před týdnem jí Dave Phillips, místní řemeslník a údržbář nasadil okenice a dveře proti bouřce. A tak si svlékla staré džínsy a tričko, jež měla na své výpravě na venkov a úhledně je složila na židli u dveří. Ležela teď na posteli jen ve spodním prádle – chtěla si trochu zdřímnout, než vstane a půjde se osprchovat; spánek však nepřicházel.

Mohly za to částečně ty policejní sirény venku, hlavně ale asi Alan; to, co Alan provedl. Nedokázala pochopit jeho groteskní zradu všeho, v co věřila a na co spoléhala – zároveň tomu však ani nedokázala utéci. Mysl jí těkala k něčemu jinému (na příklad k těm sirénám, ječícím, jako kdyby se blížil konec světa) a pak se náhle opět musela vracet k tomu, jak jednal za jejími zády, jak za jejími zády čmuchal. Bylo to, jako kdyby ji píchal zaostřeným koncem klacku do nějakého skrytého a bolavého místa.

Ach, Alane, jak jen jsi to mohl udělat, ptala se jeho – i sebe –znovu a znovu.

Ten hlas, který jí odpovídal, ji překvapil. Byl to hlas tety Evvie – a pod onou suchou věcností, s níž se vždy vyjadřovala, teď slyšela i nějaký neklidný, mocný hněv.

Kdybys mu řekla pravdu hned, děvče, nikdy by to nemusel dělat.

Polly se posadila. Je to rušivý hlas – a nejrušivější je skutečnost, že to je její vlastní hlas. Teta Evvie už je řadu let mrtvá. Tohle je její podvědomí, používající tetu Evvie k vyjádření svého hněvu stejným způsobem, jakým by plachý břichomluvec použil svůj vnitřní hlas, kdyby chtěl požádat nějakou krásnou dívku o schůzku a –

Nech toho, děvče – cožpak jsem ti už dávno neříkala, že tohle město je plné přeludů? Možná jsem to já. Možná ano.

Polly ze sebe vydala zajíkavý, postrašený výkřik a pak si přitiskla ruku na ústa.

Nebo možná nejsem. Nakonec stejně nebude záležet na tom, zda to jsem či nejsem já. Otázka je jiná, Tríšo: kdo zhřešil první? Kdo první podvedl? Kdo hodil první kámen?

„To není fér!“ vykřikla Polly do horké místnosti a pak pohlédla na svůj ustrašený obličej s rozšířenýma očima v zrcadle na stěně. Čekala, že hlas tety Evvie se vrátí – když se nevracel, pomalu si opět lehla.

Možná skutečně zhřešila jako první ona – pokud ovšem vypuštění části pravdy a její nahrazení několika nevinnými nepravdami představuje hřích. Možná skutečně podvedla jako první ona. Dává to však Alanovi nějaké právo prověřovat ji způsobem, jakým si policejní úředník prověřuje minulost nějakého známého recidivisty? Dává mu to snad právo uvádět její jméno na nějaké služební korespondenci mezi jednotlivými státy… nebo nasazovat na ni špehy… nebo…

Zapomeň na to, Polly, zašeptal nějaký hlas, který znala. Už se netrap kvůli jednání, které z tvé strany bylo naprosto korektní. A konečně: slyšela jsi přeci v jeho hlase tu vinu, ne?

„Ano!“ zamumlala do polštáře. „Přesně tak, slyšela jsem ji tam! Ale co s tím, teto Evvie?“ Žádná odpověď… jen nějaké zvláštní, lehké cukání (otázka je jiná, Tríšo) někde v jejím podvědomí. Jako kdyby na něco zapomněla, vynechala něco (chtěla bys cukrátko, Tríšo?) z té rovnice.

Polly se otočila na bok a azka se jí na prsou posunula. Uslyšela, jak tam něco uvnitř jemně škrábe na stříbrnou stěnu svého vězení.

No, pomyslela si Polly, to se tam jen něco posunuje. Setrvačností. Ten nápad, že snad vevnitř skutečně je něco živého… to je jen tvoje představivost.

Škráb-škráb-škráb.

Stříbrná kulička mezi bílými bavlněnými polokoulemi její podprsenky se nepatrně zakývala.

Škráby-škráb-škráb.

Ta věc je živá, Tríšo, řekla teta Evvie. Ta věc je živá – a ty to víš.

Nebuď blázen, řekla jí Polly, obracejíc se na druhou stranu. Jak by tam uvnitř mohlo být něco živého? Dejme tomu, že těmi malými dírkami by to mohlo dýchat, ale čím by se to tam asi živilo?

Možná se to živí TEBOU, Tríšo, odpověděla teta Evvie s tichou nesmiřitelností.

„Polly,“ zamumlala. „Já se jmenuji Polly.“

Tentokrát bylo to cuknutí jejího podvědomí nějak silnější –nějak znepokojivější – a ona byla na chvilku téměř schopna se té myšlenky chytit. Pak začal telefon zvonit znovu. Zalapala po dechu a posadila se, ve tváři výraz vyčerpání a zděšení. Odehrával se v ní boj mezi pýchou a touhou.

Promluv si s ním, Tríšo – cožpak tě ubude? Ještě líp – vyslechni ho. Předtím jsi stejně nikdy moc neposlouchala, viď?

Nechci s ním mluvit. Ne po tom, co provedl.

Ale přesto ho pořád miluješ.

Ano; to je pravda. Jenomže teď ho navíc i nenávidím.

Hlas tety Evvie se ozval ještě jednou, hněvivě jí probíhal hlavou. To chceš být přeludem celý svůj život, Tríšo? Co se to s tebou děje, děvče?

Polly se jakoby rezolutně natáhla po sluchátku telefonu. Její ruka – její teď už hbitá ruka bez bolestí – se zastavila těsně před sluchátkem. Protože možná to vůbec není Alan. Možná je to pan Gaunt a chce jí říci, že s ní ještě neskončil, že ještě nesplatila všechno.

Opět udělala pohyb, že sluchátko zvedne. Tentokrát se prsty již skutečně dotkla jeho povrchu z umělé hmoty – potom však ucukla. Sepnula obě ruce a složila si je na prsou v nervózním uzlíčku. Bála se toho mrtvého hlasu tety Evvie – kvůli tomu, co provedla dnes odpoledne, kvůli tomu, co by pan Gaunt (nebo Alan!) mohl ve městečku vyprávět o jejím mrtvém synovi, kvůli tomu ječeni sirén a kvílení pneumatik aut venku.

Ale nejvíc z těchto všech věcí – jak si právě uvědomila – se bojí samotného pana Gaunta. Měla pocit, jako kdyby ji někdo připoutal k srdci nějakého velkého ocelového zvonu – zvonu, který ji současně ohlušuje, přivádí k šílenství a zároveň ji rozmačkává na kaši, jakmile začne zvonit.

Telefon zmlkl.

Venku se rozječela další siréna a jak se její zvuk vzdaloval směrem k mostu Tin Bridge, ozvalo se opět zahřmění. Teď už mnohem blíž.Vezmi ten telefon, zašeptal hlas tety Evvie. Vezmi ho, zlato. Klidně můžeš – on má moc nad potřebou, ne vůlí. Vezmi ho. Zlom tu jeho moc nad tebou.

Ona však hleděla na telefon a vzpomínala na onen večer před necelým týdnem, kdy chtěla sluchátko zvednout, narazila na něj prsty a srazila ho na zem. Vzpomínala na tu bolest, která jí vystřelila paží jako hladová krysa s vylámanými zuby. Tam se vrátit nemůže. Prostě nemůže.

Nebo může?

V Castle Rocku dnes večer probíhá něco nechutného, Tríšo, řekla teta Evvie. Chceš se ráno probudit a dozvědět se, kolik z toho bylo způsobeno i TVOJÍ nechutností? Skutečně chceš k tomu výsledku přispět, Tríšo?

Дата добавления: 2015-10-29